Slovenský příspěvek k teorii dramatických textů

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Словацкая работа о теории драматических текстов / Une contribution slovaque à la théorie des textes dramatiques

Slovenský lingvista Jozef Mistrík, profesor univerzity Komenského v Bratislavě, připojil k řadě svých významných děl (Štylistika slovenského jazyka, 2. vyd. 1977, Frekvencia slov v slovenčine, 1969, Kompozícia literárneho prejavu, 1968, Exakte Typologie von Texten, München 1971, Rétorika, 1978 aj.) další pozoruhodnou práci, Dramatický text (1979, 221 s.). Toto dílo je koncipováno jako studijní pomůcka určená hlavně pro posluchače vysokých škol (divadelní věda, dramaturgie, filologické obory ap.), ale také, jak autor sám v úvodě říká, pro každého, kdo se zajímá o skladbu a stavbu dramatu v širokém smyslu slova nebo o slovesnou složku na divadle. Jejím adresátem je tedy dramatik, dramaturg, režisér, herec, recitátor i posluchač divadelní vědy nebo dramaturgie a literární teoretik.

Je to práce teoreticky značně náročná, v níž sice převládá lingvistická orientace, přesahuje však svým obsahem nejen do divadelní vědy a do teorie literatury, ale také do všeobecných kulturních dějin. Již tím se dá vysvětlit, že ne všechny myšlenky a formulace mají takovou podobu, aby uspokojily v plné míře každého, kdo v ní bude hledat nějaké poučení. O některých nejasných nebo sporných výkladech se dá soudit, že jsou důsledkem pracovního chvatu a snahy pojmout do knihy všechno, co nějak pomáhá doplnit povšechné informace nejen o dramatickém textu, ale také o různých otázkách divadelní tvorby. Kdyby kniha měla vyjít v novém vydání, měla by být podrobena v některých částech podrobnější revizi. V některých případech by možná stačilo, kdyby autor své názory jasněji vyložil nebo je přesvědčivěji zdůvodnil. Několik našich kritických připomínek by mu snad mohlo tuto práci usnadnit. Vztahují se většinou k výkladům obecně lingvistického a stylistického charakteru. K některým sporným otázkám se možná vrátíme při jiné příležitosti. Stranou necháváme takové otázky, jako je jistá nesourodost knihy, důsledek vsouvání výkladů o dějinách divadla aj.

Sporný je pokus odlišit uměleckou a věcnou literaturu na základě syžetovosti. Mistrík na s. 11 tvrdí, že jde o názor běžně se vyskytující „v odborných publikacích“; věcná literatura prý bývá označována jako nesyžetová, umělecká jako syžetová; sám však hned dodává, že potenciálně je syžetová literatura jak umělecká, tak věcná. I toto konstatování však omezuje dodatkem, že ve věcné literatuře se syžet absolutně kryje s fabulí. Již z této formulace je vidět, že Mistrík vychází z tradičního rozlišování syžetu od fabule; ta mu však není jen dějovým či vyprávěcím (narativním) útvarem, ale každý určitým způsobem uspořádaný obsah, tedy také obsah vědecké knihy považuje za fabuli. Na s. 9 se říká: „Obsah, myšlienka, usporiadaná alebo spracovaná látka je fabula. Napríklad látkou, predmetom tejto knihy je dramatický text a fabulou sú autorove tvrdenia, fabulou je to, čo sa má čitateľ o dramatickom texte dozvedieť, čo sa má naučiť, čo si má zapamätať.“ V následující větě se však fabule zase směšuje s látkou: „Fabulou môže byť aj dej, událosť (futbalový zápas, druhá svetová vojna, sledovaný príbeh a i.).“ A z následující pasáže pak zase ještě vyplývá, že mezi fabulí a syžetem není žádný podstatný rozdíl a že nejde o žádné specifikum umělecké literatury. „… každý autor má istý spôsob podania, istý slohový postup, istú metodu, akou fabulu „odovzdá“ adresátovi. Niekto odovzdá fabulu verne, niekto na nej čosi zmení, vynechá, poprehadzuje, zdôrazní, alebo pritlmí atď. Z fabuly sa takýmto činom stáva sujet.“ Uvážíme-li, že každá výpověď o skutečnosti vyjadřuje i postoj mluvčího, jeho vyjadřovací návyky a různé konvence, jež nemají ustálenou podobu, dojdeme nutně k závěru, že syžetovost, jak ji Mistrík pojímá, je neurčitá a prakticky neupotřebitelná. Tuto neurčitost zvyšuje autor ještě tím, že za prostředek syžetového ztvárnění textu považuje i výběr slov a gramatických tvarů a konstrukcí.

Je-li syžetové ztvárnění v podstatě záležitostí jazykové stylizace, není dobře možné charakterizovat lyriku jako literární druh v podstatě nesyžetový (s. 13). Mistrík však pro jistotu dodává, že lyrika je v podstatě nesyžetový literární druh, ale je v ní na rozdíl od objektivní epiky v středu pozornosti sám autor, je to tedy literární druh subjektivní. To je ovšem názor tradiční, ale ani zdaleka ne samozřejmý. Spíše by se dalo říci, že v lyrice je středem pozornosti subjektivní zážitek, ale vždy především čtenáře, a to i v intenci autorově. Že je drama stejně jako epika syžetový literární druh, dovodil již Aristoteles, ovšem [174]bez zdůrazňování odchylek kompozičního ztvárnění do zobrazovaného děje nebo jeho uspořádání v podobě fabule. Po stránce jazykové je v epice na rozdíl od lyriky víc exponováno sloveso, hlavně ovšem sloveso dějové. V dramatě je po této stránce situace podobná jako v epice, je to hlavně důsledek jejich syžetovosti. Dramatická syžetovost však užívá většinou jiných prostředků než epika, některé složky jsou tlumeny, jiné zvýrazňovány, nikoli přeskupovány. Vsouvání epizod je běžnější v dramatu než v epice, využívání lyrických prvků je oběma těmto druhům společné.

Za jazykovou specifičnost dramatu považuje Mistrík (nikoli ovšem sám) tzv. autentičnost výrazu. Slovo a věta a vlastně každý mluvený projev je na jevišti realizován s různými doprovodnými, tzv. parajazykovými prvky, je tu větší blízkost k „skutečné, živé řeči“. Syntaktické konstrukce mívají v dramatě často hovorový ráz, bývají, jak se Mistrík vyjadřuje, funkčně defektní a tím budí iluzi autentičnosti. Po této stránce se drama odlišuje hlavně od lyriky, v menší míře také od epiky. Tato klasifikační charakteristika připouští však také různé odchylky a prolínání, jak je vidět již z toho, že se veršová forma udržovala déle než v epice a že přežívá i v moderním dramatě.

Problematice parajazykových (podle Mistríkovy terminologie paralingvistických) prostředků věnoval Mistrík dost místa v třetí části knihy (s. 48—65). S odvoláním na práci sovětského lingvisty G. V. Kolšanského považuje za parajazykové ty složky slovesného výrazu, které jsou jeho organickou součástí, bez nichž si skutečný jazykový výraz nemůžeme dobře představit. Trochu zjednodušeně řečeno, je to zvuková a pohybová složka výrazu. Tato zjednodušená definice je příliš zestručnělá a nedá se s ní dobře souhlasit. Zvukovou složkou se zde přece mohou rozumět jen některé složky akustického komplexu zvukové řeči, jinak by ani nemělo smyslu odlišovat parajazykové prostředky od jiných složek či prostředků dramatického textu při jeho divadelní realizaci. A vlastně se to netýká jen divadelně realizovaných textů divadelních, ale každého mluveného projevu. Konkrétní charakteristiku parajazykových prostředků začíná Mistrík výkladem o stylizované artikulaci hlásek. Proti tomu se nedá nic zásadního namítat, nesmí se však zapomínat na to, že jde jen o variantní stylizaci artikulace, a nikoli prostě o hláskovou či dokonce fonémickou složku projevu, jež ovšem může být stylizovaná také.

Podobná je situace u intonace větné, kterou Mistrík pojímá hodně široce; za její hlavní složky považuje nejen melodii a přízvuk, resp. zdůraznění, jak to dělají po vzoru některých zahraničních lingvistů i někteří badatelé čeští, ale také modulaci na ose časové (tempo). Tak si vedou i někteří lingvisté sovětští, z jejichž prací Mistrík patrně vychází. Ve shodě s touto tradicí pak zavádí do teorie dramatických textů pojem intonému. Definuje jej jako zvukový fenomén, který doprovází slovesný text postav (s. 57). Podle této formulace by šlo nikoli o jednotku jazykového systému, ale o jednotku dramatického idiolektu nebo dokonce jen o jednotku jednoho dramatického díla, a to až v jeho jevištní realizaci. Jasně parajazykovou složkou mluveného jazyka, jejíž stylizace je využíváno jako prostředku dramatizace, jsou tzv. prostředky pohybové, jež mohou doprovázet každý mluvený projev, mimika, gestikulace, pohyby celého těla atd. Ustaluje se pro označení jejich funkční jednotky základní označení kinéma. Některé se mohou uplatňovat samostatně, např. kinémová autosémantika, jiné jen ve spojení s prostředky zvukovými, tzv. kinémová synsémantika.

Jak je z našich poznámek patrno, netýkají se naše výhrady jen podružných otázek. Další připomínky by se mohly týkat např. označení slovo v platnosti ‚jazykový prostředek‘ nebo také ‚vyjadřovací prostředek‘, jindy zase v platnosti blízké českému ‚jazykové vyjádření‘. — Některé části knihy daleko překračují rámec vyznačený názvem knihy. Obsahují hlavně informace o dějinách divadla, zčásti také s přihlédnutím k jazykové stránce dramatu.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 173-174

Previous Ondřej Hausenblas: Sovětská práce o sociolingvistice

Next Alena Macurová: O vztahu teorie a praxe v práci Kabinetu literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky v Nitře