K lingvistické realitě propozice

Otakar Šoltys

[Články]

(pdf)

К лингвистической реальности пропозиции / La réalité linguistique de la proposition

Tato úvaha vychází z pohledu na syntax, který je v současné době aktuální v oddělení gramatiky ÚJČ ČSAV. Také se však snažíme kvalitativně diferencovat kategorii mluvčího (sigulativního reprezentanta nositele jazykového systému) a pojem propozice, se kterými se podle našeho soudu zachází jako s ideálním plynem, silou, rychlostí nebo prací v newtonovské fyzice. Naše snaha je motivována potřebou rozšířit explikativní sílu tohoto pohledu na syntax a upozornit na jazykově systémový charakter výpovědí, které až dosud mají funkci výpovědi jen díky kontextu a situaci a které se stavějí za hranice jazykového systému. Tohoto cíle není možné dosáhnout bez upozornění na některé interdisciplinární souvislosti. K tomu, aby bylo možno závěry, které zde chceme zveřejnit, uvádět ve všech poznaných souvislostech, nemáme dostatek prostoru. Text článku proto bude mít místa, ve kterých odkážeme nebo upozorníme na to, že ten nebo onen komplex souvislostí bude probrán na jiném místě.

Pro snazší orientaci uvádíme modifikované schéma mezilidské komunikace, kterých bylo publikováno v posledních desetiletích mnoho (např. Janoušek, 1968, s. 80).

Vysvětlivky: o = odraz; sf = sémiotická funkce.

[178]Naše modifikace se týká zejména začlenění systému přirozeného jazyka do třídy obdobných sociálních norem platných v hudbě, malířství, fotografii i norem jiných (např. struktura rolí v sociální interakci, schémata komunikačních sítí, struktury sémiotického chování komunikantů) mezi pravidla pro sociální interakci (srov. Janoušek, o. c., s. 11n., 43n.). Tato pravidla jsou součástí objektivní reality, překrývají komunikát, kanály pro přenos komunikátu, částečně komunikátora A, B i pozorovatele. Další změnou je, že komunikát je dostupný komunikátorům A, B i pozorovateli přes vstřícnou aktivitu, přes praktickou činnost, která se podrobuje principům asimilace a akomodace (o nich níže) i pravidlům pro sociální komunikaci. Podstatné je přímé propojení komunikátorů A, B a pozorovatele, které hraje důležitou roli před začátkem utváření komunikátu, kdy volné přechody pomáhají utvářet projekt komunikátu i strategii jeho realizace. Logickým důsledkem zařazení jazykového systému mezi ostatní obdobné sociální normy je zmnožení kanálů pro přenos komunikátu. Konečně objektivní realita překrývá všechny dosud jmenované vztahy včetně převážné části komunikátorů A, B i pozorovatele. Objektivní realita (jako filozofická kategorie) je odrážena komunikátory A, B i pozorovatelem a zároveň je i zdrojem prostředků pro realizaci sémiotické funkce (o ní níže).

Soustředíme nyní naši pozornost na komunikát jako na rezultát vstřícných aktivit komunikátora. Komunikát je celostní tvar, s imanentní vlastností být artikulován na komunikativní jednotky, zapojený do komunikační situace a sloužící jako funktor k obnovení rovnovážného stavu mezi subjektem a objektivní realitou (o rovnovážném stavu podrobněji níže). Komunikát je bilaterální znak.

Tak např. v komunikační situaci, kdy komunikátor A je dítě, komunikátor B je matka (zároveň i určení sociálních rolí), A je mluvčí, B je posluchač, je komunikát Maminko, já mám žízeň. Mohla bys mi dát napít? předpokladem k uhašení žízně, a tím i předpokladem k obnovení rovnovážného stavu mezi dítětem a prostředím. Stejně tak fotograf, který je účastníkem protiválečné demonstrace, může své protimilitaristické smýšlení vyjádřit komunikátem o několika fotografiích, který mu pomůže obnovit rovnováhu mezi ním a objektivní realitou.

Komunikativní jednotka je funktivem komunikátu, zcela podřízená funkcím, které plní komunikát ve strukturách vyššího řádu. I komunikativní jednotka je bilaterální znakový útvar. Jestliže lze hovořit o normách a pravidlech, kterým je podřízena výstavba komunikativní jednotky, pak je to dáno tím, že existují typologicky obdobné komunikáty, které se objevují v typologicky obdobných situacích za typologicky obdobných podmínek, a zejména tím, že tyto komunikáty jsou produktem vstřícných aktivit komunikátorů, tj. psychofyzických jednotek, jejichž vlastnosti přímo determinují charakter a výstavbu komunikátu i komunikativní jednotky.

Dříve, než se budeme věnovat vlastnostem komunikátora ovlivňujícím charakter komunikátu a komunikativní jednotky, chtěli bychom objasnit vztah mezi komunikativní jednotkou a větou, popř. výpovědí. Jak jsme již poznamenali výše, jsou komunikativní jednotky bilaterálními znaky — mají stránku obsahovou a formální — stejně jako věty a výpovědi. V čem je tedy rozdíl? Zásadní rozdíl se objeví na úrovni formy. V podstatě lze rozlišovat komunikáty a komunikativní jednotky, jejichž forma je považována za různorodou, heterogenní (např. píseň, film, divadelní hra) od komunikátů a komunikativních jednotek, jejichž forma je považována za stejnorodou, homogenní (např. obraz, fotografie, text). V rámci homogenních komunikátů a komunikativních jednotek lze utvořit dvě nerovnocenné podskupiny komunikátů a komunikativních jednotek s formou jazykovou, lingvální (texty, věty), proti komunikátům a komunikativním jednotkám s formou jinou. Věta je v tomto pojetí komunikativní jednotka homogenní, lingvální. (Výpověď, pokud o ní pro úplnost hovoříme, patří mezi komunikativní jednotky heterogenní.)

[179]Např. za homogenní komunikativní jednotku utvořenou z lingválních znaků považujeme formulaci Archimédova zákona: Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené. Celostní význam této komunikativní jednotky je utvářen lingválními znaky, není jej třeba doplnit žádnými znaky nelingválními. Jinými slovy — tato komunikativní jednotka je na kontextu a konsituaci nezávislá. Naproti tomu komunikativní jednotky: Ruce vzhůru!, Škoda jsou jednotkami heterogenními, protože u první z nich musí nelingvální prostředky identifikovat kauzátora i konatele činnosti, aby komunikativní jednotka měla celostní význam; v druhém případě nelingvální znaky doplňují celé východisko komunikativní jednotky.

Empirickými zjištěními snadno prokážeme, že homogenní lingvální jednotky se vyskytují v komunikativních situacích, kdy lingvální kód je výhradním a jedinečným prostředkem pro přenášení informace, kanál je buď vizuální, nebo auditivní, tj. v projevech psaných a mluvených, kdy posluchač nemá přímý kontakt s pisatelem nebo mluvčím a kdy se psaného nebo mluveného projevu používá k přímému sdělování, nikoli k popisu komunikování. Nejsou-li splněny podmínky: komunikátor A = pisatel, mluvčí; komunikátor B = čtenář, posluchač; kanál pro přenos informace vizuální, auditivní; A, B nejsou v přímém kontaktu; komunikát slouží přímému sdělování, nikoli popisu komunikování, pak se setkáváme s komunikativními jednotkami v různé míře heterogenními.

K dalšímu výkladu, který se bude týkat sémantiky komunikativní jednotky, se potřebujeme nejdříve zmínit o sémiotické funkci komunikátora a stadiálním rozvoji jeho inteligence.

Nikdo nepochybuje o tom, že je přímá souvislost mezi schopností komunikátora odrážet objektivní realitu (viz schéma) a mezi komunikáty, které produkuje (srov. Vygotskij, 1970; Piaget, 1970; Lurija, 1975). Marxistická jazykověda vždy zdůrazňovala úzký vztah jazyka a myšlení. Zaujala nás myšlenka J. Piageta (Piaget, 1970), kterou s dílčími kritickými výhradami akceptoval L. S. Vygotskij a jeho škola, myšlenka o stadiálním vývoji inteligence u člověka. Budeme jí věnovat pozornost, protože úroveň inteligence má, podle našeho soudu, přímý vliv na charakter komunikativní jednotky. Piaget (na s. 87) říká: „Celý vývoj duševního života, od vnímání a zvyku k představě a paměti až po vyšší operace usuzování a formálního myšlení, je takto funkcí této postupně se zvětšující vzdálenosti vzájemných styků, a tedy rovnováhy mezi asimilací stále vzdálenějších skutečností do vlastní činnosti a mezi akomodací této činnosti oněm skutečnostem.“ Asimilace je definována jako působení subjektu na okolní předměty a akomodace jako působení okolních předmětů na subjekt. Piaget se svými spolupracovníky prokázal, že během druhého roku života dítěte se objevuje jednání, které předpokládá vyvolání nepřítomného předmětu nebo dění. Tento fakt svědčí o zrodu sémiotické funkce, jejímiž projevy jsou oddáleny nápodoba, symbolická hra, kresba, obrazná představa a řeč (Piaget - Inhelderová, 1970, s. 47n.). Od tohoto okamžiku nás začíná stadiální vývoj inteligence ontogenetického subjektu zajímat. Stále složitější operace vedou při uplatňování sémiotické funkce k vytváření typologie komunikativních jednotek. Piaget říká, že lidská inteligence se vyvíjí od egocentrického stadia závislého na hic a nunc, kdy ontogenetický subjekt vztahuje odrážené předměty a jevy k vlastnímu já, k postupné decentraci a zvyšování pohyblivosti a vratnosti operací, které jedinec provádí, při stálém zvětšování vzdáleností a komplikování drah charakterizujících kontakty mezi ontogenetickým subjektem a objektem (prostředím). Zákonům dialektiky odpovídá také Piagetova teze o inteligenci jako vrstveném jevu, jako o vertikálně uspořádané struktuře stadií, která se vzájemně předpokládají. O tom, ve kterém stadiu se ontogenetický subjekt nachází, rozhoduje věk. Jestliže ontogenetický subjekt prošel všemi stadii a jestliže dosáhl nejvyššího stadia formálního myšlení s vyspělou reflexívní inteligencí, pak zákonitě ovládá všechna stadia hierarchicky nižší a může těchto stadií prakticky používat.

[180]Piaget předpokládá tato stadia:

 

1. stadium senzomotorické

       narození — 2 roky

2. stadium období symbolického a předpojmového myšlení

       2—4 roky

3. stadium období názorného myšlení

       4—8 let

4. stadium operačního grupování s názornými předměty

       8—12 let

5. stadium období formálního myšlení s vyspělou reflexívní inteligencí

       12 — adolescence

 

Je-li ontogenetický subjekt např. ve druhém stadiu, ve stadiu období symbolického a předpojmového myšlení, je schopen uspořádat tři nestejně dlouhé hůlky (červenou, modrou a zelenou) podle velikosti, ale není schopen utvořit jazykové vyjádření skládající se ze tří predikovaných vlastností: červená je větší než zelená, zelená je větší než modrá, červená je větší než modrá. Ani není schopen správně reagovat na otázku, která hůlka je největší. Odpoví, že červená hůlka je největší a zelená hůlka je také největší. To znamená, že v tomto stadiu mu vývojové stadium jeho inteligence nedovoluje odrážet a jazykově vyjádřit vztahovou strukturu v objektivní realitě, která je v dalších stadiích rozvoje inteligence ontogenetického subjektu nasnadě. Přechody do nižších stadií jsou u dospělého jedince možné jak vědomě a úmyslně, tak nevědomě a neúmyslně pod vlivem stresu, šoku nebo emocí.

Inteligence je tedy determinujícím faktorem pro operace, které ontogenetický subjekt provádí v rámci sémiotické funkce. Jazykový systém poskytuje prostředky sémiotické funkci, pouze jedny mezi mnohými, pro utváření komunikativních jednotek. Z toho plyne, že je poměrně snadné vytvářet funkčně ekvivalentní komunikativní jednotky při zachování téhož významu s použitím různé formy, neboť jednota sémiotické funkce to dovoluje. Můžeme-li tedy uvažovat o společném významu daném sémiotickou funkcí, bylo by možné uvažovat o společném zápisu sémantiky komunikativních jednotek.

Pro popis sémantiky homogenní, lingvální komunikativní jednotky — věty — existuje řada modelů, které pracují s termínem a pojmem propozice. Podrobný a zasvěcený přehled o vývoji užívání termínu a pojmu propozice v logice a lingvistice podává N. D. Arutjunová (Arutjunová, 1976, s. 20n.). Dalším krokem v rozvoji tohoto pohledu na jazyk a výborným východiskem pro popis sémantiky komunikativní jednotky je sémantická báze, kterou postuloval a do naší lingvistiky zavedl J. Kořenský (Kořenský, 1974). Jak propozice, tak sémantická báze mají společná hypoteticko-deduktivní východiska, tzn., že je jimi konstruován sémantický obraz světa pro 5. stadium rozvoje inteligence, pro období formálního myšlení s vyspělou reflexní inteligencí, podle modelu, který jsme uvedli výše. Pak ovšem zákonitě platí, že všechny sémanticky úplné komunikativní jednotky z předcházejících stadií rozvoje inteligence, které budou v rozporu s jednotkami z 5. stadia, se budou jevit jako odvozené od těchto jednotek.

Máme např. tři komunikativní jednotky: Vodu!, Karle, podej mi vodu!, Podejte mi vodu! Pro sémantický popis všech těchto jednotek můžeme konstruovat jednotnou třídu propozic (jako metajazyka užíváme češtiny). Komunikátor A, mluvčí, má žízeň. A chce tento stav změnit požitím vody. Voda je pro A přímo nedostupná. Komunikátor A vyzve komunikátora B, posluchače, aby mu poskytl vodu. Voda je v dosahu působnosti komunikátora B. Komunikátor A vyzve komunikátora B, aby jeho prostřednictvím byla obnovena rovnováha mezi komunikátorem A a prostředím. Protože se však komunikace odehrává za různých podmínek, jsou výsledky vstřícných aktivit mluvčího směrem ke komunikátu různé a v kontextu nezaměnitelné. Komunikativní jednotka [181]Vodu! svědčí o tom, že není v dosahu perceptivních aktivit komunikátora A osoba, která by mohla být adresátem, i když mluvčí její existenci předpokládá. Takto utvářená komunikativní jednotka připomíná 2. stadium vývoje inteligence, ve kterém dítě v přítomnosti potenciálních komunikátorů vede monologické projevy bez zjevné potřeby interakce. Dalo by se dokonce tvrdit, že právě v tomto stadiu jsou utvářeny a fixovány operace a modely pro komunikační jednotky, které se pak v pozdějším rozvoji ontogenetického subjektu užívají, i když funkčně poněkud posunutě. Náš příklad je typickým případem takového postupu. Je otázka, zda je účelnější do této celkem jasné záležitosti vnášet hypoteticko-deduktivní sémantický model, nebo se uspokojit s tím, že se setkáváme s jednou zvládnutou operací, kterou ontogenetický subjekt užívá v jiném kontextu.

Je-li v dosahu perceptivních aktivit komunikátora A osoba, kterou zná, pak je tato osoba asimilována do role komunikátora B, posluchače, a za jinak stejné sémantické situace mluvčí použije komunikativní jednotku Karle, podej mi vodu! Z dosavadních našich výkladů vyplývá, že komunikativní jednotka Vodu! představuje zvládnutou operaci ontogeneticky starší, která je předpokladem pro vznik nové operace nerezignující na interakci a odpovídající zákonitě vyššímu než 2. stadiu vývoje inteligence.

Obdobně bychom mohli vykládat i komunikativní jednotku Podejte mi vodu!, která je ontogeneticky mladší, protože pracuje s prázdným místem, které je však funkčně specifikováno: Podejte mi vodu kdokoli, kdo ji máte v dosahu působnosti. Nutno však poznamenat, že ani jedna z těchto tří jednotek není homogenní lingvální jednotkou.

Tím, že jsme se přihlásili k Piagetovi, postavili jsme se na stanovisko operacionalistické, které sleduje zákonitosti rozvoje a grupování ve vývojové řadě, na jejímž vlastním konci jsou operace hypoteticko-deduktivní. Operace předcházející operacím hypoteticko-deduktivním považujeme za stejně důležité pro poznání jazyka. Tento přístup odpovídá zákonitostem fungování přirozeného jazyka, neboť jako systémové se jeví i jednotky, které byly až dosud pociťovány jako nedokonalé nebo odvozené od jednotek základních. Mohli bychom spolu s Vygotským (Vygotskij, 1970, s. 252) předpokládat pro každé stadium rozvoje intelektu vlastní gramatiku, přičemž vztah gramatiky stadiálně vyšší ke gramatice stadiálně nižší by byl vztahem inkluze. Pro tuto tezi nemáme zatím dostatek průzkazného materiálu. (Výzkum je ztěžován nepřesnou interpretací stadiální sémantiky — srov. Wall, 1974.)

V tomto stadiu poznání problematiky se nám jeví jako vhodné doplnit propozici třemi parametry: sémiotickým, psychologickým a sociálním. Parametr sémiotický by vymezoval počet kódů, které bude možno použít při reprezentaci propozice, psychologický by odkazoval k stadiu rozvoje inteligence, popř. k některým emocionálním záležitostem a sociální by odkazoval ke strukturám sociální interakce. Zavedením parametrů přiblížíme propozici lingvistické realitě.

 

Závěry:

1. Jestliže existuje sémantická úplnost, pak na úrovni sémiotické funkce. Charakter sémantické úplnosti je podmíněn sumou operací, kterou má ontogenetický subjekt internalizovánu.

2. Suma internalizovaných operací závisí na stadiálním rozvoji inteligence.

3. Propozice zhruba odpovídá sémantice homogenní, lingvální komunikativní jednotky — věty — s omezeními vyplývajícími z bodů 1. a 2. Sémantiku heterogenní komunikativní jednotky s lingválními znaky — výpovědi — nelze propozicí adekvátně zachytit.

4. Je třeba zavést sémiotické, psychologické a sociální okolnosti zasahující do sémantiky vět a výpovědí (i do systémového popisu jazyka) v podobě parametrů k propozicím.

Letmo jsme se dotkli některých vlastností komunikátu a některých vlastností komunikátora. Zcela stranou zůstala pravidla pro sociální interakci, propojení rolí, [182]vstřícná aktivita interpreta komunikátu a jiné souvislosti vyplývající z uvedeného schématu. Přesto můžeme říci, že charakter komunikativní jednotky ovlivňuje zejména internalizovaný stav odrazu objektivní reality individualizovaným subjektem, který sémiotickou činností obnovuje dialektickou rovnováhu mezi sebou a objektivní realitou.

 

LITERATURA

 

ARUTJUNOVA, N. D.: Predloženije i jego smysl. Moskva 1976.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantické báze. SaS, 35, 1974, s. 241n.

LURIJA, A. R.: Osnovnyje problemy nejrolingvistiki. Moskva 1975.

PIAGET, J.: Psychologie inteligence. Praha 1970.

PIAGET, J. - INHELDEROVÁ, B.: Psychologie dítěte. Praha 1970.

VYGOTSKIJ, L. S.: Myšlení a řeč. Praha 1970.

WALL, C.: Predication: A study of its development. The Hague - Paris 1974.

 

R É S U M É

Towards linguistic reality of proposition

The author believes, that the process of generating of communicative unit is much more complicated than it is normally stated. The communicative unit — sentence or utterance — is the result of interaction of several factors: mental development of ontogenetic subject, its social position, homogenity or heterogenity of explored signs, inclusion or non-inclusion of communicative unit into text, to name only the most important. The interplay of these factors reveals the validity of so called base structure and the unit of proposition. The notion proposition is useful for homogenous lingual units — sentences — and, there is no evidence that it is useful for heterogenous communicative units — utterances. To overstep this unpleasant situation, the author proposes to add three parameters to proposition: semiotical, psychological and social one.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 3, s. 177-182

Předchozí Lumír Klimeš: Bibliografie české lingvistiky 1977

Následující František Štícha: K syntakticko-sémantické konkurenci aktivních, participiálních a reflexívních konstrukcí