Pasivum ve spisovné češtině

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

-

1. Pasivum jako významová kategorie vyjadřuje se jednak reflexivem (dům se staví), jednak opsaným tvarem typu žák je chválen, zvaným opsané pasivum. Tvar první lze nazývati reflexivní, zvratné pasivum nebo pasivní reflexivum proti reflexivu předmětovému, objektovému typu myji se, kde má zvratné zájmeno platnost předmětu a které je tedy výraz složený nejen morfologicky, tvarem, nýbrž i významem. Pasivum býti chválen je výraz složený jen morfologicky, významem však jednoduchý, vyjadřující totéž, co na př. latins. jednoduchý, nesložený tvar laudari. Tento vztah mezi tvarem a významem vystihuje ustálený název opsané pasivum; podobně mluvíme o opsaném futuru budu chváliti proti jednoduchému pochválím, o opsaném praeteritu chválil jsem proti jednoduchému staročes. imperfektu chváléch, aoristu chválich atpod. Také reflexivní pasivum dům se staví je vlastně tvar opsaný, protože zvratné zájmeno nevyjadřuje předmět, nýbrž významově splývá s aktivem ve výrazový prostředek jiného slovesného rodu než aktiva. Proti pasivu typu býti chválen má reflexivní pasivum jiné opisové prostředky.

Je otázka, zda se obou pasivních tvarů užívá libovolně, či je-li jejich kladení závislé na nějakých podmínkách. Na tuto otázku máme dosud tři odpovědi, Gebauerovu, Zubatého a Ertlovu.

Gebauer[1] praví, že pasivum „má výrazy jenom složené“ (býti, bývati chválen) a že „místo náležitého passiva klade se: a) často reflexivum…“ Podle toho by se zdálo, že je pasivní reflexivum ne-li jazyková chyba, tedy aspoň odchylka, ale to by nebylo beze vší pochyby správné. Vzhledem k tomu, že Gebauer sám pasivního reflexiva užívá — srov. klade se v uvedeném citátu —, je třeba se domnívati, že jde o nejasnou formulaci. Tak tedy u Gebauera odpověď na naši otázku nenalézáme.

Zubatý[2] kárá mnohá opsaná pasiva: pašování je prováděno, k pašování jsou vybírána kola černě lakovaná, maso je pojídáno syrové, je nám sdělováno, podezření je zesilováno… Není prý proti opsanému pasivu vůbec, protože je od pradávna, někdy pak je jedině možné (je bit, nikoli bije se). Téhož slovesa prý se užívá někdy v podobě obojí, ale ani příklady ani výklad k tomu Zubatý nepřipojuje. Leckdy prý je jemný rozdíl mezi oběma pasivy: „tvar trpný bývá, kde jde o děj určitý (neboli konkretní), proti tvaru zvratnému vyjadřujícímu děj abstraktní, který se opakuje, kdykoli jsou dány potřebné k němu podmínky (na př. dítě je trestáno — provinění se trestá nebo tresce)“. Nezřídka se však klade reflexivní pasivum také o ději určitém, na př.: ten dům se již staví; obžalovaný XY se odsuzuje k trestu smrti, a naopak opsané pasivum o ději opakovaném: každý občan je souzen podle zákonů; býval jsem trestán za každou maličkost a pod. Z toho plyne, že pravidlo Zubatého buď není úplné, že rozhodují ještě jiné okolnosti, nebo není vůbec správné. Zubatý praví, že „Čechovi zde stačí, mluví-li a píše-li beze všeho násilí tak, jako jeho matka mluvívá s ním a on se svou matkou.“ Přirozený jazykový cit, kterého se Zubatý dovolává, je nepochybně nejjistější vodítko při užívání jazyka, ale ony příklady opsaného pasiva, které sám kárá, [14]svědčí tomu, že je přirozený jazykový cit leckdy sváděn na scestí, že vzniká namnoze pochybnost, má-li se užíti pasiva toho či onoho. I kdyby to nebylo, mluvnice se musí snažiti o poučení teoretické.

Ertl[3] stanoví čtyři základní pravidla o užívání pasivních tvarů. Předně prý se hodí opisné pasivum tam, „kde máme na zřeteli stav (dům je natřen na zeleno), zvratné sloveso vyjadřuje spíše děj, činnost, ruch (dům se natírá na zeleno)“. Z tohoto pravidla nevyplývá pro naši otázku nic, protože výrazy typu je natřen (vystavěn, napsán, vyléčen…), složené ze slovesa býti a z t. zv. pasivního minulého příčestí od sloves dokonavých, nejsou zpravidla vůbec pasiva, takže je nelze klásti naroveň s tvary natírá se (staví se, píše se, léčí se…). Výraz je natřen vyjadřuje přítomný stav vyplynulý z minulého děje (= má nátěr), není to opsaný tvar slovesný, složený z pomocného slovesa býti a z příčestí, jako psal jsem…, nýbrž výraz obdobný se spojením je hotov, kde je býti sloveso sponové a natřen adjektivum, arciť slovesné. Je to v pravém smyslu perfektum a jen v archaistickém knižním jazyce bývá to pasivním praesentem (viz sub 5). Že to není opsané pasivum, plyne též ze stránky časové. Podle slovesa je by to mohlo býti praesens, ale protože jde o participium natřen od slovesa dokonavého, musil by míti celý výraz význam budoucí, jak nalézáme zpravidla u praesentních tvarů sloves dokonavých hodím, napíši… a také u pasiva reflexivního, natře se proti natírá se, vystaví se proti staví se… T. zv. participium natřen je zde čisté adjektivum, u kterého nepronikají vidové rozdíly tou měrou jako u slovesných tvarů určitých.

Druhé Ertlovo pravidlo je toto: „cítí-li se mluvnický podmět trpné vazby více jako předmět děje slovesného, sahá jazyk spíše k formě zvratné, cítí-li se spíše jako podmět, dává přednost passivu opsanému“: louka se seče, brambory se kopou…, „protože máme na mysli kopání brambor…“ — kámen byl prudce hozen, chlapec byl chválen…, „protože máme na mysli kámen prudce letící, chlapce chválu přijímajícího…“ Ertl tu mluví při opsaném pasivu o dvou podmětech: mluvnický podmět trpné vazby se cítí spíše jako podmět. To je nejasné. O něco dále mluví Ertl o podmětu logickém a rozumí jím původce děje. Má tedy asi na mysli logický podmět při výše uvedené formulaci opsaného pasiva, která by tedy zněla takto: opsané pasivum se klade tehdy, je-li mluvnický podmět trpné vazby původcem děje. Ale po této stránce se reflexivní pasivum neliší od opsaného, při obojím pasivu je mluvnický podmět předmětem, cílem nebo výsledkem aktivního děje, nikoli původcem, činitelem: dům se staví znamená, že jej někdo jiný staví, žák je chválen, že jej někdo jiný chválí. Činitel děje se vyjadřuje buď prostým instrumentálem nebo genitivem s předložkou od (žák je chválen učitelem, od učitele).

Za třetí praví Ertl, že se při volbě mezi oběma pasivy rozhodujeme pro opsané pasivum tenkrát, „máme-li představu skutečné trpnosti, t. j. vědomého přejímání a podrobování se nějaké činnosti“, hoch byl chválen, pocestný byl zabit… proti kniha se chválí, peníze se ti vrátí… Kde by zvratné sloveso dopouštělo pojetí obojí, „t. j. vedle trpného významu i význam skutečně zvratný, nelze ovšem jinak, leč sáhnouti k passivu opisnému“ (lidé se chválí — jsou chváleni). Podle toho bylo by možné opsané pasivum jen při podmětu životném, hlavně osobním, kdy lze mluviti o vědomém přejímání a podrobování se činnosti, ale říkáme nejen XY je souzen pro vraždu, nýbrž též ža[15]lovaný se odsuzuje, a na druhé straně bývá obojí tvar i při podmětu neosobním: peníze se vyplácejí — budou vyplaceny hlavní pokladnou. A dále je třeba si uvědomiti, že trpnost není vůbec podstatnou známkou pasiva, neboť se vyskytuje také u sloves aktivních (trpěti, strádati…), jak připomíná Havránek.[4] Pokud jde o ni při mluvnickém pasivu, vyplývá z věcného významu slovesa, na př. býti bit. Ani nejde o trpnost v Ertlově pojetí, o vědomé přejímání a podrobování se činnosti, na př. žák je kárán, napomínán, obžalovaný je souzen…

A konečně připomíná Ertl, že se opsaného pasiva užívá tehdy, je-li vyjádřen původce děje: peníze se vyplácejí — budou vyplaceny hlavní pokladnou. To je správné, ale ptáme se, odkud ten rozdíl je.

2. Dosavadní výklady o užívání obou pasivních tvarů přinášejí velmi málo positivního poučení. Chceme-li se ho dobrati, je třeba — jako v podobných případech — zkoumati naši otázku strukturálně a geneticky, vývojově, nejen staticky.

Samo srovnání tvarového systému skytá nám důležité poučení. Opsané pasivum tvoří úplný tvarový systém: indik. praes. jsem chválen, praeter. byl jsem chválen, fut. budu chválen, imper. buď chválen… Pasivum reflexivní má všechny tvary, dům se staví, stavěl, bude stavěti…, mimo imperativ, který se zpravidla vyjadřuje tvarem opsaným buď stavěn.[5] Jen jako církevní archaismus vyskytuje se posvěť se jméno tvé; srov. na př. u Štít. E. 46: osvěť se jmě tvé. Z toho vyplývá, že opsané i reflexivní pasivum jsou dva výrazové prostředky téže základní významové (syntaktické, mluvnické) kategorie; sic by se nemohly tvarově doplňovati, komplementovati. Podstatným znakem této významové kategorie zvané pasivum je to, co jsem již připomněl sub 1, že totiž vyjadřuje děj, jehož je gramatický podmět nikoli činitelem, nýbrž předmětem, cílem nebo výsledkem.

Dále je významná ta uvedená okolnost, že se v novém jazyce klade opsané pasivum tehdy, je-li vyjádřen původce děje: peníze se vyplatí, ale budou vyplaceny hlavní pokladnou. V starším jazyce bývá tu, ale zřídka, tvar reflexivní: Ježíš křtil sě jest od Jana (Koř.); křtiechu se v Jordaně od ňeho (Pernšt.); viz u Gebauera v Hist. Mluv. IV, 571. Ojediněle to nalézáme v nářečích; Malovaný má z hanáckého nářečí císařovského tento doklad: słebovało se mně od Jana.[6] Spisovná norma novočeská, o kterou nám jde, zná tu jen opsané pasivum. Rozdíl mezi pasivem opsaným a reflexivním netýká se zde podstaty slovesného rodu, nýbrž jen té okolnosti, je-li původce děje vyjádřen či ne.

Podle tohoto případu můžeme se s právem domnívati, že také jindy má užívání obou pasivních tvarů příčinu ne v podstatě významové kategorie rodové, nýbrž v jejích modalitách. Pro hledání těchto modalit je nepochybně velmi důležité Havránkovo zjištění,[7] že se opsané pasivum vyvíjí teprve v historické češtině a že proniklo ve větší míře jen v jazyce spisovném, nikoli též v mluvě lidové, kde je omezeno na případy typu je bit (je bitý, bitej…), kdežto pasivum reflexivní že je prastaré.[8]

[16]3. Je-li původním výrazovým prostředkem pasivního rodu reflexivum, bude zajisté s výhodou vyjíti z něho. Pro jeho pochopení mají základní význam případy typu říká se (vypravuje se, vykládá se, tvrdí se…), mluvnicky bezpodměté. Není jednota v mínění, jsou-li to pasiva, t. zv. neosobná, či ne. Havránek v nich vidí skutečná pasiva, Ertl je pokládá za výrazy aktivní. V jazykovém povědomí se zhusta přiřaďují k pasivu, jak je viděti z toho, že se nahrazují opsanými tvary je mluveno, vykládáno…, viz dále. Na tom však nijak nezáleží, hlavní věc je jejich význam a vznik. Věty typu říká se vyjadřují totéž, co aktivní věty typu říkají s nevyjádřeným obecným podmětem lidé: říká se mu Jan = říkají mu Jan. Tyto věty lze převésti na aktivní věty s nevyjádřeným podmětem my, vy, ty: jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá = jak do lesa voláme…; tam se nakupuje lacino = tam nakoupíte, nakoupíš lacino atpod. Jsou to jen různé podoby vět, které se vyjadřují v němčině podmětem man (man sagt), ve francouzštině on (on dit). V češtině se vyskytují obdobné manové věty s 3. osobou sing. bez mluvnického podmětu nejčastěji v přirovnání: zapomnělo se na to, jako kdyby kámen do vody hodil; zbledl, že by se v něm krve nedořezal; bolest přestala, jako když utne apod. Rozumí se tu jako podmět někdo, kdokoli, kterýkoli člověk a někdy se tento obecný podmět vyjadřuje substantivem člověk: kam člověk pohlédne, samý les. Věty s 3. osobou sing. jsou původní podoba vět manových a 3., 1. osoba plur. atd. jsou jejich pozdější obměny; říká-li … něco někdo, kdokoli, každý člověk (man sagt), říkají to lidé, říkáme to my lidé, vy lidé, říkáš to ty.

Jednou z obměn původní manové věty s 3. os. sing. je též reflexivum říká se; vzniklo tedy říká se ze staršího říká (= man sagt, říkají), tam se dobře jí z dobře jí, dnes se nepracuje, zítra se nehraje z nepracuje, nehraje atpod. Tomuto vývoji nasvědčuje především to, že v staré češtině bývá 3. os. nereflexivní tam, kde bychom užili my tvaru reflexivního: na té skále jsú stupňové, po nichž muóž vstúpiti a celovati ta miesta Mand. 178^a; z Babyloně putujíc k svaté Kateřině na horu Sinaj musí jíti skrze púšť Arabskú tamt. 172^a; od toho města přijde k jednéj vlasti krásné Mill. 23^a; púšče jsú a lesové, skrze ňežto muóž svobodně jeti tamt. 17; z Cipru k Jeruzalemu plovúce do Tiru připlúti móž Kab. 164^a; byly na každé straně čtyři komory, že z sieně do každé komory jíti mohl Lobk. 16^a; atpod. Dále to, že se nereflexivní forma vyskytuje i v dnešních nářečích: Copak nejčkom! Nejčkom neví vo ničem zlým Hošek Polens. 113[9]; za starejch času bylo lepčí na světě…, dvakrát f tejdni moh do lesa jít tamt. 165; konec tejch polí, dyš přichází na louky, je tam pěšina Hošek Polnic. Uk. 49[10]; u náz neruste („matkovo kořeni“), ale jag de Čechovicim, tam ho ruste dost Veselský 13[11]; nesmi toho dat moc tamt. 22. V nářečí horském, části to hanáčtiny, se říká: tam nesmí (= tam se nesmí, totiž jíti, choditi), tam nemůže. Staré přísloví „s poctivostí nejdál dojde“ má dnes častěji dojdeš nebo se dojde. Obdobné slovenské přísloví zní: so statočnosťou najďalej ujde.

Při změně říká v říká se zůstala 3. osoba sing., ale chápe se nikoli za mužskou, nýbrž za střední; odtud je za starší a nářeční mohl … mohlo se. Tvar s nevyjádřeným mužským podmětem stal se neosobním; nedosti přesně se typ říká se řadí k větám bezpodmětým prší… Jinak mají naše reflexiva týž význam jako staré tvary ne[17]reflexivní, jasně v nich cítíme vlastně aktivní věty manové s týmž významem, jaký má aktivní 3. os. plur. říkají, 1. os. pl. atd. Přechodem aktivní formy říká v reflexivní říká se nemění se sloveso ani v předmětové reflexivum typu myji se ani v pasivní reflexivum typu dům se staví, zůstává svým významem aktivem, je to prostě jen nová forma singulárových vět manových. A pro tento aktivní význam vzpírá se jemnější jazykový cit změně reflexiva v pasivní formu je sdělováno, vykládáno, tvrzeno, bude pokračováno ve vyjednávání, je o tom špitáno…, jak se zhusta čte v novější době. Touto změnou odstraňuje si jazyk reflexivum, které se dobře nehodí do běžného systému, ale na druhé straně porušuje zase systém pasivní. Jde tu zkrátka o rozpor mezi významem a formou, který si jazyk řeší prakticky různě. Tvary je sdělováno… znamenají expansi opsané formy, projevující se též v rámci skutečného pasiva, jak uvidíme dále sub 10.

4. Touž změnu formy aktivní v reflexivní pozorujeme také u manových vět singulárových s předmětem, které nalézáme rovněž v staréčeštině, v některých nářečích a v slovenštině: okolo toho města turkysóv najde mnoho Mill. 17; tu nalezne v téj zemi hraduóv mnoho t. 27^a; všech potřeb k jédlu jest s potřebu, ale že všecko velmi draho musí kúpiti Kab. 21^a; jablka velmi krásná, a když je rozřeže, tehda jsú plna popela Mand. 183^a; veliká drahota v české zemi byla, takže jedva mohl dvě vajce kúpiti Háj. 256^a; — toš coš tam uvidí, chyba kameň (= samý kámen, jen kámen) Kaš. 129[12]; dyby to dobře nehnóil, tož lechko by to (úrodu) zebrál tamt. 125; za peniaze všetko dostane slovens.

Ve spisovné češtině bychom tu užili reflexiva: najde se mnoho turkysů, všecko se musí koupiti draho…, co se tu uvidí, všecko se dostane… Původní akusativní předmět (najde mnoho…) mění se při našem pojetí v nominativ, v podmět. Podle něho se pak prvotní mužský singulárový tvar manový chápe za mužský, ženský nebo střední, singulárový nebo plurálový a také se podle potřeby mění: mnoho najde — mnoho se najde, rozřeže je — rozřeží se, mohl dvě vejce koupiti — mohla se dvě vejce koupiti.

Nezřídka vznikla reflexiva z manových vět plurálových. V starém jazyce čteme: od Sočavy k Dunaji počítají mil šedesát Kab. 1. My bychom řekli počítá se šedesát mil. Podobně: v Egyptě smaragdy nalezují a obecně prodávají Mand. 169^b = nalézají se smaragdy a prodávají; potom na ní (na zemi) semena sejí Chelč. Pař. 176^b = semena se sejí; psáchu od božého narozenie dvanácte set … Mand. 166^b = psalo se. Nebo v dialektech jsou takovéto aktivní věty: vot kašlu pijó névic lipové květ Veselský 7 = pije se květ; dyž bolijó zuby, to vařijó … takovy ty bodláky tamt. 11 = vaří se bodláky. Slovenské přísloví „od kraja kašu jedia“ řekli bychom v reflexivní podobě „kaše se jí od kraje“.

V obojích těchto případech nejde jen o změnu formální jako při říká se z říká, nýbrž též o významovou, neboť reflexiva mnoho se najde, rozřeží se (jablka), počítá se šedesát mil… jsou proti původním aktivům najde, rozřeže, počítají… výrazové prostředky jiného slovesného rodu, pasiva. V manových větách „když je rozřeže“, jako v každém aktivu, je gramatický podmět (člověk, někdo…) činitelem děje, kdežto ve větách „když se (jablka) rozřeží“ předmětem, cílem nebo výsledkem děje a to je podstatou pasiva. „Jablka se krájejí“ = jablka jsou předmětem, cílem krájení; „dům [18]se vystavěl“ = dům vznikl jako výsledek stavění. Činitel děje je při pasivu jiný než mluvnický podmět a vyjadřuje se — zpravidla jen při pasivu opsaném — buď pouhým instrumentálem nebo genitivem s předložkou od: žák je chválen učiteli, od učitelů. V aktivu je to gramatický podmět: učitelé chválí žáka.

Vznik reflexivního pasiva z aktivních manových vět projevuje se u něho v tom, že se ho užívá ve větách, kde je činitel děje ne individuální, nýbrž obecný, člověk, lidé, někdo, kdokoli, ten nebo ti, koho se věc týče, činitel rozumějící se sám sebou a proto zpravidla nevyjadřovaný: brambory se kopou, louky se sekají, provinění se trestá, hříchy se odpouštějí, víno se pije po večeři, hostince se zavírají o 12. hodině noční, obchody se otvírají ráno o sedmi atpod. Tak si vysvětlíme, proč se neklade reflexivní pasivum tam, kde je potřebí vyjádřiti činitele děje. Protože je činitel děje obecně znám, vystupuje při reflexivním pasivu do popředí děj sám, činnost sama a gramatický podmět jako jejich předmět, cíl nebo výsledek. Viz ještě sub 6.

Prakticky lze říci, že se reflexivního pasiva užívá tehdy, lze-li je dobře převésti na aktivní větu manovou: brambory se kopou = brambory kopeme; hříchy se odpouštějí = hříchy odpouštíme; obchody se otvírají = obchody otvíráme nebo otvírají (lidé, hostinští) …

5. Opsané pasivum je původu zcela jiného než reflexivní. Tu je velmi poučný Husův výklad o českém překladu latinského non iudicatur, připomenutý Havránkem.[13] Hus praví, že lat. pasivní praesens non iudicatur nedovede „jedním slovem vyložiti“; kdyby řekl nesúdí sě, mělo prý by to jiný smysl (srov. novočes. souditi se s kým), a kdyby řekl nenie súzen, znamenalo prý by to non est iudicatus, t. j. novočes. není odsouzen nebo nebyl odsouzen.

Spojení participia -n (nesen) a -t (bit) se slovesem jsem bylo původně perfektum, označovalo přítomný stav vyplynulý z minulého děje; nenie súzen = není odsouzencem, není ve stavu odsouzení. Podobně biblické psáno je znamenalo „je to napsáno, písemné, stojí to v písmě“. Srov. ve Vít. 12^b: v písmě psáno máte. Nebo: třetie strana Azia jest jmenována AlxV. 559, (sestra), jenž jest Viera jmenována Vít. 14^b = má jméno. Participium je zde slovesné adjektivum vyjadřující vlastnost a lze je nahraditi adjektivem jiným, neslovesným. Tak v OtcB. 12^a čteme: jmě mé mezi mníšky nenie potupené, ale rukopis F má potupné. Participiu -n a -t příslušel adjektivní význam resultativní, jak podrobně dokázal Havránek pro celou slovanštinu.[14] Tento význam je do dneška zcela zřetelný ve složených participiích pečený (čerstvě pečený chléb…), vařený (vařená vejce), smažený, dušený, psaný (psaná kniha), tištěný, ctěný… Resultativnost se projevuje po stránce vidové dokonavostí — vařená vejce jsou uvařená, tištěná kniha je vytištěná… —, neboť vlastnost, kterou participium vyjadřuje, vyplývá z minulého děje dokonavého. Uvidíme dále sub 7, že si adjektivní platnost zachovávají zhusta i participia jmenná, natřen, zavřen… Adjektivní povaha participií však prvotně nežádala vyjádření dokonavosti, která se rozumí sama sebou a na které ani nezáleží. Vlivem určitých slovesných tvarů rozlišujících vid přesně (píši - napíši) ujímá se u participií podoba dokonavá, je napsáno atd. V dnešním jazyce je jmenné participium zpravidla dokonavé a jen participia složená nezřídka zachovávají podobu nedokonavou, pečený, vařený… Jmenná participia podlehla tedy verbalisaci.

[19]Výraz typu byl súzen, otsúzen bylo pak prvotně plusquamperfektum, vyjadřoval minulý stav vyplynulý z minulého děje, tedy „byl odsouzencem, byl ve stavu odsouzení“. Také zde se za nedokonavé participium ujalo časem dokonavé.

Spojení jsem chválen, pochválen vyskytuje se už v nejstarším jazyce dosti často v platnosti minulého dokonavého pasiva. Poněvadž jde při nové platnosti o minulost, ujímalo se již v starém jazyce místo praesentního jsem praeteritální byl jsem nebo bych, biech, běch. Jazykovou konservativností ve výrazových prostředcích, projevující se vemi často, drželo se jsem dlouho, hojně ještě v století 16., často pak se 3. os. sing. a plur. (byl) je, (byli) jsou vynechávala: to jest ot mnohých viděno Hrad. 10^a = bylo viděno, uviděno, spatřeno; to jest potom učiněno Vít. 11^b; neb jest nikdy neslýcháno OtcB. 105^a; uzřě, že země porobena, všeho dobrého zbavena AlxV. 166 až 167; synu dáno jméno Bořivoj Háj. 55^b; kněz Michal Polák s jinými těmi faráři jati a do vězení dáni; tam kněz Michal usmrcen а pochován Vel. Kal. 442 atpod.[15] V novém jazyce je zpravidla byl jsem pochválen a jen archaisticky jsem pochválen, zejména v 3. os. s elipsou pomocného slovesa: kázání skončeno (Jirásek); dáno zvonkem znamení (Čapek-Chod).

Změna původní platnosti perfektové v praeteritální dokonavé pasivum měla za následek, že se za nedokonavé participium chválen ujalo časem dokonavé pochválen. Tím se chválen uvolnilo na vyjadřování minulého pasiva nedokonavého byl jsem chválen. A teprve přesným rozlišováním vidu mohlo jsem chválen, které ještě v starém jazyce zhusta znamenalo „byl jsem pochválen“, převzíti funkci pasiva praesentního, Husovi ještě — aspoň v některých případech — neznámého.[16]

6. Pro naši otázku o užívání obojího pasiva je důležité, jak se z původního perfekta jsem pochválen (chválen) vyvinulo minulé pasivum vyjadřované dnes tvarem byl jsem pochválen. Tak, že se k prvotnímu významu vlastnosti nebo stavu, „jsem nositelem chvály, ve stavu chválení, mám chválu“, přidružilo též vědomí aktivního minulého děje „někdo mě pochválil“, z kterého vlastnost nebo stav vyplývá, jehož je vlastnost nebo stav výsledkem, následkem, a že časové pojetí minulé zatlačilo pojetí přítomné. Proto se místo praesentního jsem ujalo praeteritální byl jsem. A spojení jsem chválen dostalo pak význam „jsem nositelem chvály, mám chválu, protože mě někdo chválí.“

Je patrný rozdíl mezi pasivem reflexivním a opsaným. Reflexivní pasivum má význam jen dějový, při něm vystupuje do popředí aktivní děj sám, činnost sama, gramatický podmět pak jako předmět činnosti (viz sub 4). Větou dům se staví chci vyjádřiti hlavně to stavění, to, že dům stavíme, že jej někdo staví, že je dům předmětem, cílem stavění. Opsané pasivum jsem chválen znamená rovněž „jsem předmětem chvály, někdo mě chválí“, ale vedle toho vystupuje v jazykovém povědomí stav, vlastnost, kvalita gramatického podmětu plynoucí z činnosti, „mám chválu, jsem nositelem chvály.“ Gramatický podmět je při opsaném pasivu nejen předmětem aktivní činnosti, nýbrž také nositelem stavu, vlastnosti z ní plynoucí. Jsem podezříván znamená nejen „lidé mě podezřívají“, nýbrž též „jsem v podezření, lpí na mně podezření“; jsem souzen = soudí mě (lidé…) a jsem v soud[20]ním řízení; byl zajat = (nepřítel) jej zajal a tím se dostal do zajetí; byl zabit = někdo jej zabil a byl mrtev; město bylo dobyto = nepřítel ho dobyl a dostalo se do jeho moci atpod. Opsané pasivum spojuje v sobě platnost dějovou a stavovou.

Rozdíl mezi obojím pasivem dobře vyniká u téhož slovesa. Ptá-li se otec na prospěch svého syna, řekne profesor: je chválen z latiny, napomínán z …, kárán z … Ale řekneme: žáci se napomínají, mají se napomínati tak, aby se necítili před jinými zahanbeni. Tu jde nikoli o stav, o vlastnosti gramatického podmětu, nýbrž o činnost, o způsob jejího provádění. — Soudce vynáší rozsudek takto: obžalovaný se odsuzuje k pokutě…, t. j. odsuzuji jej já jménem zákona, zákon přikazuje jej odsouditi apod. V trestním rejstříku se však čte: obžalovaný byl odsouzen pro krádež…, neboť jde o to, je-li zachovalý či ne. — Zde se vydávají léky = zde někdo, kdo je tím pověřen, k tomu zmocněn, vydává léky, ale: léky byly už vydány = jsou v rukou těch, komu patří, kdo mají na ně právo, kdo o ně požádali. — Chápe se to špatně, chápalo se to… = někteří, mnozí lidé to chápou, chápali špatně, ale nebylo to dobře pochopeno = pochopení toho nebylo dobré atpod.

Protože při opsaném pasivu proniká vědomí stavu a gramatického podmětu jako jeho nositele, hlásí se přirozeně také vědomí původce tohoto stavu, t. j. činitele aktivního děje, z kterého stav plyne. Proto se opsaného pasiva užívá dnes vždy tenkrát, chceme-li, je-li třeba vyjádřiti činitele děje, původce stavu: peníze se vyplatí — budou vyplaceny hlavní pokladnou; viz sub 2 a 4.

7. Je třeba si uvědomiti, že každý výraz typu byl jsem chválen, bit a budu chválen, bit není minulé a budoucí pasivum. Souvisí to s okolností připomenutou sub 5, že si totiž mnohá jmenná participia na -n a -t zachovávají dodneška svou původní adjektivní povahu. Pravidlem je to ve spojení s praesentem jsem; dovodil jsem sub 1, že na př. dům je natřen není pasivum, nýbrž perfektum, znamenající „má nátěr“. Ve spojení s byl jsem a budu je to jen částečně: dům byl natřen není pasivum, nýbrž plusquamperfektum s významem „měl nátěr“: ten dům byl natřen na zeleno už loni. A dům bude natřen není pasivní futurum, neboť znamená „bude míti nátěr“: až ten dům bude natřen, bude vypadati jinak. V obojím případě máme na mysli jen stav, vlastnost, nikoli též aktivní činnost natření, natírání, jejímž následkem, výsledkem je stav, vlastnost. Ale byl jsem pochválen a budu pochválen … je pasivní praeteritum a futurum, neboť vyjadřuje nejen stav, vlastnost, nýbrž si při něm uvědomujeme též aktivní činnost, to, že mě někdo pochválil, pochválí.

Podobně není pasivum byl vystavěn, neboť znamená „byl stavebně hotov“: ten dům byl vystavěn už loni. Nezavírá-li někdo dveře, řekneme mu: dveře se zavírají, musí se, mají se zavírati. Jde o reflexivní pasivum s významem „dveře zavíráme, lidé zavírají dveře…“ Ale „dveře byly už zavřeny, když jsem přišel“ vyjadřuje pouze stav dveří, v kterém jsem je zastihl. Maso se vaří, vařilo, když se uvařilo (reflexivní pasivum) — když už bylo maso uvařeno (stav masa, to, že nebylo syrové); kniha se hojně kupuje — byla koupena = byla získána koupí, není kradená; kniha se tím poškozuje — byla už poškozena, když jsem si ji vypůjčoval; jáma se kope, kopala, vykopala — když už byla vykopána, vsadil se do ní strom atpod.

V takovýchto případech jsme v pokušení klásti složená participia: dům je, byl natřený, dveře jsou, byly zavřené…, a to vlivem běžných participií nedokonavých typu vařený, o kterých byla řeč sub 5, a dokonavých zkušený, prolhaný…, majících tvary [21]složené i v doplňku. Sklon ke složeným tvarům má příčinu v tom, že tu mají participia platnost adjektivní jako spojení typu býti zdráv, že výraz je, byl natřen … není pasivum. Složenými tvary — vejce jsou vařená… — odlišuje jazyk tyto výrazy od podobných výrazů je, byl chválen majících jinou funkci, pasivní.[17]

Že výrazy typu je, byl natřen nejsou pasiva, tomu nasvědčuje zřetelně i to, že při nich nelze dobře vyjadřovati původce děje; sotva bychom řekli: dveře byly někým otevřeny, kniha byla někým poškozena…, nýbrž bychom se vyjádřili aktivně: dveře někdo zavřel. Původce děje se vyjadřuje tam, kde proniká vědomí nejen stavu, nýbrž i aktivní činnosti (žák byl pochválen učitelem), zde však vystupuje do popředí jen význam stavový.

Prakticky můžeme říci, že spojení dokonavých participií na -n а -t s byl jsem má pasivní platnost tam, kde se užívá nedokonavé podoby se jsem a byl jsem jako pasiva praesentního a nedokonavého pasiva minulého: byl jsem pochválen—jsem chválen, byl jsem chválen. Neříkáme však běžně dům je stavěn, natírán, byl stavěn, natírán, není tedy byl vystavěn, natřen pasivum.

8. Vedle reflexivního pasiva typu dům se staví je ještě reflexivní pasivum typu zabil se, utopil se, udusil se, poranil se, oběsil se… Toto reflexivum má vedle toho platnost reflexiva objektového, kde je se předmět totožný s gramatickým podmětem, jako v myji se, učím se…, na př. řekneme-li, že se někdo ze zoufalství oběsil nebo že se poranil, aby se dostal do nemocnice. Gramatický podmět je zde činitelem děje, ten někdo se sám oběsil, vědomě, úmyslně, jde tedy o aktivum, vzhledem k totožnosti gramatického podmětu s předmětem o předmětové reflexivum. Ale řekneme-li, že někdo spadl do rybníka a utopil se, zadusil se…, není to aktivum, předmětové reflexivum, protože mluvnický podmět někdo není činitelem děje, ten někdo se sám, úmyslně neutopil… To utopení atd. způsobil někdo jiný, něco jiného, je tedy zabil se… v těchto případech pasivum, nikoli aktivum. Původce činného děje (utopení…) je neurčitý, celá situace, nešťastná náhoda, to, němec. es, franc. il. Takový neurčitý podmět se vyskytá ve větách selhalo mu, v hodinách hrklo … a někdy jej vyjadřujeme neutrem to: ve mně to hrklo; žene mě to ven atpod.[18] V některých nářečích se za pasivum zabil se vyskytují obdobné aktivní věty s neurčitým podmětem to, zabilo ho…, kde je gramatický podmět reflexivní vazby vyjádřen jako předmět (ho). Na př.: ve fabrice zabiło čłověka Malovaný II, 267 = zabil se člověk; tatulku zabiło v horách Vlk Kramp. 101[19]; tady jednému chlapca zabilo Kašík 124.

Zajímavé je lašské raniło ho = ranila ho mrtvice, byl raněn mrtvicí. V aktivním obratu „ranila ho mrtvice“ je za neurčitý střední podmět lašský konkretní podmět mrtvice, po stránce věcné nikoli činitel děje, jak bývá v aktivu, nýbrž jeho následek, to, co raněním vznikne, stav po ranění. Mluvnicky je to arciť podmět (jako učitel ve větě učitel chválí žáka), který se při pasivu vyjadřuje instrumentálem, a proto užíváme pasiva opsaného „byl raněn mrtvicí“ (jako „žák byl pochválen učitelem“) nikoli reflexivního, jako „zabil se“.

Se zřením k těmto větám lze smysl pasivního reflexiva typu zabil se vystihnouti [22]jako „zabilo ho to“. Jím se toto pasivum řadí k reflexivnímu pasivu typu dům se staví, t. j. dům stavějí lidé apod. Rozdíl mezi nimi je ten, že je v typu „dům se staví“ činitel děje mužský obecný (člověk, plurálově lidé), v typu „zabil se“ však neurčitý střední (to, něco). Vedle toho však v pasivním reflexivu „zabil se“ proniká též význam stavový[20]: zabil se = byl mrtev. Tím se naše reflexivum sbližuje s opsaným pasivem byl jsem pochválen, zabit… Liší se obě pasiva zase jen povahou činitele aktivního děje, z kterého stav vyplývá: při „zabil se“ je činitel neurčitý střední, při „byl jsem pochválen“ pak individuální (učitel … mě pochválil).

Reflexivní pasivum typu zabil se liší se významově od opsaného pasiva typu byl jsem zabit tak zřetelně, že přirozený Čech sotva kdy řekne „spadl se skály a byl zabit“ místo zabil se nebo naopak „byl přepaden a zabil se“ místo byl zabit. Reflexivní pasivum typu zabil se je důležité tím, že souvisíc úzce geneticky s reflexivem objektovým zabil se (sám, vědomě), dobře osvětluje to zvláštní spojení významu dějového se stavovým, kterým se vyznačuje opsané pasivum jsem chválen proti dějovému významu pasiva reflexivního typu dům se staví a proti čistě stavovému významu výrazů typu býti natřen (viz sub 7).

9. Stavový význam, charakteristický pro opsané pasivum, vyniká — arciť vedle dějového — proti čistě dějovému významu pasiva reflexivního dům se staví… ještě zřetelněji, srovnáme-li je s objektovým reflexivem téhož slovesa: utopil se, zabil, zadusil… (sám, vědomě) — byl utopen, zabit, zadušen; soudí se s kým — je souzen; bije se s kým — byl zabit; vyznamenal se — byl vyznamenán, vrátil se — byl vrácen, přistihl jsem se (při nepozornosti…) — byl jsem přistižen, okradl jsem se — byl jsem okraden; chválí se — je chválen; pokládá se, považuje (za znalce) — je pokládán, považován; vystěhoval se — byl vystěhován; stromy se skácely — byly skáceny atpod. Při reflexivu máme na mysli jen aktivní děj, činnost, na př. vyznamenal se = projevil, prokázal, osvědčil statečnost, zdatnost…, kdežto byl vyznamenán = někdo jej vyznamenal za nějakou vlastnost, statečnost…, t. j. vedle pojetí dějového je tu též pojetí stavu, vlastnosti. Reflexivní pasivum dům se staví shoduje se svým dějovým významem s reflexivem objektovým, jenže gramatický podmět není činitelem děje, nýbrž předmětem (někdo dům staví).

10. Významový rozdíl mezi pasivem opsaným a reflexivním sám v podstatě rozhoduje o užívání pasivní formy té neb oné. Ne ojediněle však je důležitý též zřetel k reflexivu objektovému, tak totiž, že má-li reflexivum zřetelný význam objektový a je-li třeba vedle něho vyjádřiti pasivnost, je možné pasivum jen opsané; sem hledí shora sub 9 uvedené případy typu chválí se — je chválen. Opsané pasivum klademe proto, že nám jde o stav, ale prakticky vidíme, že by zde nebylo ani dobře možné reflexivum, protože se ho užívá jako reflexiva aktivního, objektového.

Někdy však tu přece užíváme reflexiva v platnosti pasivní. Je možné říci nejen, že je X Y obecně pokládán za znalce, nýbrž i pokládá se. Podobně říkáme: dítě se myje, koupá, musí se mýti, koupati každý den, t. j. musí býti myto, koupáno, ne se samo mýti, koupati. Reflexivum mívá dvojí funkci, aktivní a pasivní, je dvojznačné a přece zde neužíváme opsaného pasiva, abychom obě funkce výrazově rozlišili. To znamená, že jazyk dává přednost reflexivnímu pasivu před opsaným tam, [23]kde je ze souvislosti patrné, že reflexivum nemá, nemůže míti platnost aktivní, že to není reflexivum objektové. Jazyk se tu spokojuje prostě rozlišováním slovesného rodu, pasiva od aktiva, pomíjí rozlišování dvou pasivních modalit, jednak jen dějové, vyjadřované pasivem reflexivním, jednak dějové a stavové, vyjadřované pasivem opsaným.

Částečně má užívání reflexivního pasiva v takovýchto případech příčinu významovou, že je totiž někdy možné pojetí jak dějové i stavové, na př. pokládá se za znalce = je takový, že jej lidé pokládají za znalce, tak jen dějové = lidé jej pokládají za znalce. Bývá to často při gramatickém podmětu neživotném. Na př. kniha se kupuje znamená vlastně „je pro svou hodnotnost vhodná k prodeji, je tak hodnotná, že ji lidé kupují“, ale také jen „lidé ji kupují“, nikoli však „sama se kupuje“. Větou ten dům se už staví odpovíme na otázku po stavu, v jakém je jeho stavba, ale lze ji chápati také ve smyslu jen dějovém „už jej stavím, stavíme“. Nebo to se nedá vylíčiti vlastně znamená stavově „je to nevylíčitelné“, ale též dějově „to nikdo nevylíčí, nemůže vylíčiti. Ale na př. dveře se špatně zavírají vyjadřuje pouze vlastnost dveří, to, že jsou špatné, co se týče zavírání, a přece tu klademe pasivum reflexivní jako ve větě „u nás se dveře zavírají“ nebo „musí se dveře zavírat“, kde jde zřetelně jen o pojetí dějové = u nás musí každý dveře zavírat.

Reflexivního pasiva užívá se v těchto případech tedy na újmu pasiva opsaného. Je to beze vší pochyby následek výrazové konservativnosti; jazyk přestává na starší formě pasivní, která se dobře nehodí do nového funkčního systému. Jinými slovy: významový rozdíl mezi dvěma druhy pasiva neprovedl se po stránce výrazové důsledně.

Na druhé straně je tendence opsané pasivum zobecniti, učiniti z něho jedinou pasivní formu. Sem hledí opsané pasivum v takových případech, které kárá Zubatý, maso je pojídáno syrové a j., viz sub 1. Přidávám jich několik z literatury krásné i odborné: jméno je uváděno různě; je uváděna námitka; kostely byly stavěny na vrších; je lišen poměr na otázku kde a kam; jsou mu připisovány zásluhy; není užíváno spojky an; to není dostatečně oceňováno; žáci už nejsou přijímáni. Tu všude přirozený jazykový cit žádá reflexivum: jméno se uvádí, kostely se stavěly, liší se poměr atd.

Opsané pasivum je tu jistě zčásti vlivem cizích jazyků, zejména němčiny. Ale jen zčásti. Neupadejme do chyby starých brusičů, kteří v každé novotě viděli cizí vliv, zapomínajíce na to, že i v lůně češtiny samé, v rámci existujícího výrazového systému je možnost vývoje, jsou zárodky vývoje. Tvrdilo se a ještě se tvrdí dnes, že složeniny typu velkoměsto jsou jen a jen napodobeniny německých složenin typu Großstadt, ač je na snadě předpoklad, že tu byly vzorem složeniny typu velkoměstský, které jsou k výrazům velké město zcela běžné.[21] V našem případě jde prostě o výrazovou unifikaci pasiva, o eliminování reflexiva v platnosti pasivní, a do jisté míry o snahu, přesně odlišiti každé reflexivum od pasiva, přiděliti reflexivu jen funkci aktivní. Tato unifikace se zaráží u reflexiv typu zabil se, která se v platnosti pasivní zachovávají bez výjimky a odlišují od opsaného pasiva byl zabit. Unifikační tendence není dosud obecně rozšířena, obecně nutkavá. Mnoho příslušníků spisovného jazyka neužívá v oněch případech opsaného pasiva místo reflexiva, jejich jazykový cit se [24]opsanému pasivu vzpírá. Veskrze se provedlo zobecnění opsaného pasiva jen v imperativě (viz sub 2). Snad časem zvítězí opsané pasivum nad reflexivním také jinde, vůbec, ale za dnešního stavu je požadavkem jazykové kultury zachovávati obě formy pasivní v tom rozsahu, který se přirozeně vyvinul.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 1, pp. 13-24

Previous Jan Mukařovský: Próza K. Čapka jako lyrická melodie a dialog

Next Emil F. Burian: Příspěvek k problému jevištní mluvy