K teorii laryngál

Karel Petráček

[Articles]

(pdf)

К теории гортанных согласных / Au sujet de la théorie des laryngales

Indoevropská laryngální teorie vstřebala do sebe záhy po svém vzniku řadu podnětů ze studia semitských jazyků a dodnes se objevují pokusy o využití laryngál v semitských (nebo dokonce semitohamitských) jazycích plně doložených k osvětlení vývoje ide. laryngál. Protože i v semitských jazycích se laryngály vyvíjely, je třeba určité diachronické teorie, která nám umožní uvažovat o analogickém vývoji i v ide. jazycích. Taková teorie je nyní k dispozici (Petráček, 1979). Zde stručně podáme její základní rysy.

1. V semitském protosystému předpokládáme dvě laryngální série: glottální (explozíva ’, frikativa h) a faryngální (znělá frikativa nebo explozíva ^c, neznělá frikativa x).

2. Nestabilita laryngál vyplývající z jejich fonetického charakteru „glidů“ se projevuje v jejich kolísání, vzájemném střídání a mizení.

3. Reflexy mizejících laryngál jsou:

a) vokalické — např. zachování vokálu a tam, kde se systém posunuje na ä; změna a v e po úplném zmizení laryngály;

b) konsonantní — sem patří zvl. postveláry frikativní (^c → gh, x → ch) a explozívní (q a jeho varianty), veláry k a g a není vyloučen ani další posun na dž.

4. Jako reflexy se někdy objevují i tzv. polosamohlásky w a j jako střídnice glottály ’. Likvidy namísto laryngály jsou řídké (n v jihoetiopském jazyce gurage; sem patří i střída r místo gh, které je náhradou za x).

5. Fonetický základ posunů laryngál vyplývá z jejich středového postavení ve fonickém intervalu semitských jazyků, kde tvoří spolu s polovokály (w, j) a likvidami (r, l; k tomu n) střední pásmo nestability mezi krajními pevnými body intervalu, konsonanty a vokály. Systém se vyhraňuje a směřuje k binární opozici konsonant /K/ : vokál /V/ tím, že se laryngály (G — glidy, značíme je obecně H) posunují k vokálům nebo ke konsonantům („ztvrdnutí“) (Petráček, 1971).

6. Tzv. protosemitské postveláry (ch, gh) se nám jeví jako sekundární a oproti jiným badatelům je v protosystému nepředpokládáme.

7. Dynamický model semitských laryngál (viz následující strana).

8. Systémový vývoj laryngál neprobíhal pouze v rovině fonetické jako proces podmíněný (patrně v kořenech s likvidami) nebo nepodmíněný (rozvoj frikativnosti), vyplýval i ze systémových vlastností jednotlivých jazyků, jak je dobře vidět na vzniku postvelární série z faryngál:

I		II		III
x	———→	ch	———→	ch
c	———→	↓	———→	gh

Odtud pak systémy I (x ^c), II (x ^c ch), III (x ^c ch gh).

9. Jako jedna z vnějších příčin zániku laryngál se uvádí styk nositelů semitských jazyků s nesemitským obyvatelstvem, tedy jevy adstrátové nebo substrátové povahy, které zasahují semitské jazyky již v 3. tis. př. n. l. na západě (jazyk z Ibly) a na východě (Mezopotámie), nikoli však ve středu starosemitské oblasti, kde si proto později mohou laryngály zachovat jistou stabilitu a možnost i případného posilňování.

 

[263]			oslabené stupně:		Vokály	V
			vokalické reflexy			↑
						|
		1/2 1/3				|
		2/3 2/4			Přechodné	|
H1 2 3 4		H 3/4 atd.			pásmo	|
’ h c x					„glidů“	G /H/
						|
			posílené stupně:			|
			(„ztvrdlé“)			↓
			konsonantní reflexy		Konsonanty	K
Zóna
stability		nestability	reflexů		fonický interval	dynamika
					(K—G—V)	(H—H)

 

10. Vznik postvelárních frikativ je patrně podmíněn i fonetickou skladbou kořene (přítomnost likvid) a není vyloučen ani tlak sémantický (expresivita).

11. Fonologizace variant se v našem modelu uplatňuje více než kdekoli jinde. V semitistice se totiž většinou pracuje pouze s defonologizací. Fonologizace původních variant (x, gh) a jejich vývoj na samostatné fonémy je bezpečně prokázán desítkami kořenných dublet (typu ^clm-ghlm atd.), které mají společný etymologický základ. Dublety formální, bez etymologických základů, naopak potvrzují vývoj variant na fonémy.

12. Přehled reflexů laryngál v semitských jazycích: 

Protosystém	Zóna	Zóna		nestability		Konsonantní reflexy
	stability	oslabený stupeň		variabilita		posílené stupně
		V	H		Son	(H)	postveláry	veláry
’	’	V/O	h		j/w	(c)	ch/gh
h	h	V/O	’			(x)
c	c	V/O	’/h x		n		ch gh q qw	g k kw
x	x	V/O	h c				ch

Přehled není vyčerpávající, jsou uvedeny jen reflexy víceméně jisté. K tomu je třeba připojit několik poznámek: Polosamohlásky w, j (zde uvedené pod shrnujícím označením sonant spolu s n) je možno pokládat za nestabilní střídy nebo za posilněný stupeň glottální explozívy ’. Je možno rozlišit slabé laryngály (glottály ’, h) a silné laryngály (faryngály ^c, x). Slabé alternují se silnými a to je možno chápat ještě jako jejich posilnění v zóně nestability, odkud se pak posunují do konsonantní oblasti. Silné alternují se slabými v zóně nestability a tím je vyjádřeno jejich oslabování. Posilňovány jsou výhradně konsonantními reflexy. Takovými konsonantními reflexy jsou postvelární frikativy a explozívy, popř. labializované (qw), dále velární explozívy a palatální k, popř. labializované (kw). Zdá se tedy, že uvedený proces vývoje slabých „glidů“ glottálních → na silné „glidy“ faryngální a → na konsonanty má graduální charakter a dobře odpovídá doloženému vývoji semitských laryngál i našemu schématu zobrazujícímu vývoj ternární struktury K-G-V ke struktuře binární K-V.

13. Semitohamitská evidence plně potvrzuje naši hypotézu. Zejména jazyky kušitské dovádějí ještě dále než semitské rozvoj postvelárních a velárních reflexů, obohace[264]ných o labializaci a glottalizaci. Jednotlivé jazyky se však rozlišují stupněm úpadku laryngál. V berberštině jsou původní laryngály rekonstruovány a jsou doloženy i konsonantními reflexy (ch, gh, k). V egyptštině se laryngály zachovaly, jen částečně zmizely. Konsonantní reflex prokázat nelze. V čadských jazycích — až na jeden jazyk — laryngály zmizely. Objevují se však jejich vokalické a konsonantní reflexy (k, zejména však pravidelně r). Předpokládá se rovněž, že ztráta laryngál způsobila náhradní glottalizaci.

14. Nostratická evidence skýtá některé paralely k tomu, co jsme uvedli pro semitohamitské jazyky. Tak v altajských jazycích se objevuje proti semitskému faryngálnímu ^c velára g, popř. gh, dále některé vokalické reflexy; podobně v kartvelských jazycích (místo ^c je gh, popř. g, k’ a x; sčítání laryngál se sonantami); v uralských jazycích se konstatuje sčítání laryngál, jejich vokalické reflexy, mizení a ojediněle i konsonantní reflex (k, popř. g/j/v). — Podotkněme ještě, že s laryngálami se setkáváme i v jazycích jenisejských a v indiánských jazycích v Americe.

Úvahy o předpokládaných „laryngálách“ v ide. jazycích kolují pod tradičním názvem laryngální teorie, ačkoli se všeobecně soudí, že termín laryngální nevyhovuje, protože jde patrně o orální hlásky, nejspíše postveláry, veláry, uvuláry. Rovněž termín teorie není vhodný, mluví se proto někdy o domněnce nebo hypotéze.

V jejím rámci má důležitou úlohu studium chetito-luvijské (anatolské) skupiny ide. jazyků, zvl. chetitštiny, ale i luvijštiny, lýdijštiny, palajštiny, lykijštiny a kárštiny, jejichž dokumentace je stará a zachovala i grafický záznam „laryngály“ v chetitském ch a řadu konsonantních reflexů tohoto grafému v jiných jazycích (např. q, k, g).

Při fonetickém vymezení ide. „laryngál“ nejde pouze o určení artikulačního místa (velára, dorzála) nebo způsobu (frikativa, explozíva), ale i o určení, zda jde o vokál, konsonant nebo jiný druh hlásek („glide“). Vcelku lze běžné názory shrnout takto: Indoevropské (chetitské) „laryngály“ se pokládají za konsonanty /K/ vesměs orální (postveláry, uvuláry, veláry, popř. i palatály), méně často za skutečné laryngály (glottály, faryngály) nebo za přechodné typy hlásek mezi konsonanty a vokály /V/, tj. za sonanty /S/, za hlásky sonantám podobné, ale přece jen odlišné, a konečně za „glidy“ /G/ ve smyslu akustického vymezení R. Jakobsona (1952). Mezi nejčastějšími uznanými reflexy zmizevších „laryngál“ se objevují vokály /V/.

Takto námi upravená hypotéza ide. „laryngál“ a jejich fonetických reflexů přesně odpovídá modelu, který jsme již uvedli na základě analýzy skutečných semitských laryngál. Námi uváděné symboly lze rozepsat v semitských jazycích do fonických útvarů a k nim přiřadit i reflexy, které jsme na základě analýzy chetito-luvijských jazyků nalezli v běžných příručkách (zejm. J. Tischler, H. Kronasser, F. O. Lindemann, A. Heubeck). K tomu je třeba připojit stručný výklad.

Chetitská „laryngála“ ch se pokládá za konsonantní reflex staré „laryngály“ (patrně zhruba postvelární nebo velární spiranta znělá nebo neznělá) nebo je (částečně) skutečnou laryngálou. Tomu nasvědčuje — podle naší hypotézy — i situace ve vokalismu a skutečnost, že v chetitštině někde proti očekávání „laryngála“ není. To můžeme interpretovat jako nulový reflex.

Tomu nasvědčuje i širší kontext v chetito-luvijských jazycích: je zde možno pozorovat jak nulový reflex, tak i reflexy konsonantní (k, g, q) k chetitskému ch. Z řídkých reflexů „laryngály“ se uvádí i alternace k/w a ch/r. Z poslední alternace usuzuje Kronasser na akkadské analogie šīchu/šīru a chuššu/ruššu. V obou případech (w, r) jde o střídnice z oblasti přechodového pásma, s nimiž jsme se již setkali v semitských jazycích. Střídnice za předpokládanou „laryngálu“ v chetito-luvijských jazycích jsou rozloženy v intervalu V—SV—G—L—K podobným způsobem jako v semitských jazycích. To může ukazovat na jednotný fonetický základ střídnic. Tento základ (v chetito-luvijských jazycích pouze hypotetický) vykazuje ana[265]logické vývojové tendence, totiž podvojný reflex vokalický nebo konsonantní za zmizevší (hypotetickou) laryngálu, řidčeji reflexy z přechodového pásma (w, j, r, n).

Model (1) semitský (semitohamitský), (2) chetito-luvijský

(1)	a, i, u	w/ū/u	glottály	’, h	r, l		mj.	postveláry ch, gh, q
	ā, ī, ū	j/ ī/ i	faryngály	c, x	likvidy			veláry k, g aj.
					a	n
(2)		w	?		r			ch, q, g, k
	V	SV	G(H)		L			K

Porovnáním těchto modelů jsme přirozeně laryngálu v chetitštině neprokázali, zapojili jsme však chetitské ch a jemu odpovídající reflexy v jiných chetito-luvijských jazycích do jednotné dynamické teorie prokázané v jazycích semitských a semitohamitských, proti níž se nestavějí ani fakta dalších nostratických větví.

Na našem podání se nám jeví jako nejdůležitější to, že nejde pouze o srovnání chetitského ch (popř. ide. „laryngál“) s fonetickým ustrojením semitských a semitohamitských laryngál, ale o vymezení dynamického prostoru pro možný vývoj předpokládaných ide. „laryngál“, jaký známe ze semitských a semitohamitských jazyků.

Některé semitské či semitohamitské jazyky se v tomto prostoru nalézají jinde než jazyky indoevropské, zejména ty semitské jazyky, které zachovaly úplný nebo částečně redukovaný systém laryngál; jiné semitské jazyky, které laryngály ztratily, zaujímají však analogické místo jako ide. jazyky.

Do uvedeného dynamického prostoru můžeme zapojit i jazyky nostratické, jazyky chetito-luvijské; ostatní jazyky indoevropské však uvedeme samostatně.

Dynamický prostor pro vývoj laryngál

 

laryngály —→	SV—L —→	postveláry —→	veláry
’ h x c	w j r n	gh ch q atd.	g k atd.
SEMITOHAMITSKÉ
——————————————————————————————————————→
SEMITSKÉ 1
——————→
SEMITSKÉ 2
——————————————————————————————→
	SEMITSKÉ 3
	——————————————————————————→
	NOSTRATICKÉ (altajské, uralské, kartvelské)
	——————————————————————————→
	CHETITŠTINA A CHETITO-LUVIJSKÉ
	——————————————————————————→
	INDOEVROPSKÉ
	——————————————————————————→

 

Rozložení semitských jazyků jasně naznačuje jejich etapový vývoj, podobně jako v celé semitohamitské rodině (neznačeno). Jednotlivé jazyky nerealizují všechny fonetické možnosti, provádějí určitý výběr (např. z postvelár). Realizace jevů v koloně SV—L je velmi omezená.

Diachronické vrstvy semitských jazyků v modelu je možno rozepsat takto:

1. foiničtina, hebrejština, aramejština, severní etiopské jazyky tigre a tigriňa, jihoarabský jazyk soqotri;

2. arabština, epigrafická stará arabština, ugaritština, některé moderní jihoarabské jazyky (mehri, šaxri, xarsusi), stará etiopština; hypoteticky i akkadština v své nejstarší fázi;

[266]3. pozdější vývojové fáze akkadštiny (asyrština, babylónština), jižní etiopské jazyky, zvl. gurage a amharština, moderní aramejština.

 

Výše jsme provedli sjednocení semitské (semitohamitské) laryngální teorie s indoevropskou „laryngální“ hypotézou na širším pozadí nostratických jazyků. Takto sjednocenou laryngální teorii můžeme předběžně formulovat takto:

Laryngály (glottály, faryngály), které mají charakter přechodných „glidů“ a zaujímají proto ve fonickém intervalu V—SV—G/H/—L—K místo v nestabilní zóně, se v procesu vývoje posouvají buď do oblasti konsonantů artikulovaných v dutině orální, kde zanechávají různé reflexy konsonantní („ztvrdnutí“ na konsonant ponejvíce postvelární nebo velární, frikativní nebo explozívní; posun na polovokál w, j nebo likvidu r, sonantu nazální n; náhradní reduplikace; náhradní vedlejší artikulace jako výsledek „sčítání“ laryngály s jinými konsonanty: glottalizace, faryngalizace, aspirace konsonantů), nebo do oblasti vokálů, kde zanechávají různé reflexy kvantitativní (náhradní dloužení) nebo kvalitativní povahy (timbre a jeho změna po odpadnutí laryngály; „sčítání“ s vokály, vznik nové tonémické struktury aj.).

V jednotlivých jazycích se vývoj děje systémově a tak vznikají různé systémy laryngál kombinované s různými reflexy. Vývoj může být ovlivněn i vnějšími činiteli (styk s adstráty, substráty).

Tato teorie nebere zatím zřetel na vznik laryngál (např. z vokalického systému), vychází z historicky známé situace semitohamitských jazyků.

Spojení různých jazykových rodin v rámci naší teorie nemusí být interpretováno pouze geneticky, jako je tomu u části nostratiků, ale i areálně (srov. složený model M. L. Palmaitise, 1977), popř. typologicky nebo dokonce univerzálně.

Takto sjednocená laryngální teorie nám snad umožní upřesnit některé teze klasické indoevropské laryngální hypotézy, popř. nadhodit i řešení nové. To však bude předmětem dalších prací.[1]

 

LITERATURA

 

JAKOBSON, R. - FANT, C. - GUNNAR, M. - HALLE, M.: Preliminaries to speech analysis. The distinctive features and their correlates. Technical report No. 13, May 1952, Acoustic laboratory, Massachussets Institute of Technology, Second printing 1955.

PALMAITIS, M. L.: Parent language — Genetic or contact relationship? IF, 82, 1977, s. 52—60.

PETRÁČEK, K.: Die innere Strukturation des phonologischen Systems im Schriftarabischen. TLP, 4, 1971, s. 37—40.

PETRÁČEK, K.: Die semitische Laryngaltheorie und die Sprache von Ibla. Annali delľ Istituto Orientale di Napoli, 39, 1979, s. 385—394.

 

R É S U M É

Zur Laryngaltheorie

Die indoeuropäische Laryngaltheorie wurde in der Vergangenheit durch verschiedene Impulse bereichert, die aus dem Studium der semitischen Sprachen hervorgegangen sind. Dabei handelte es sich meistens um den phonetischen Charakter der vorausgesetzten ide. „Laryngale“ und zum Teil um ihre Entwicklung (zum Vokalreflex). Eine anerkannte Laryngaltheorie im Semitischen [267]ist jedoch noch nicht vorgelegt worden. Auf Grund seiner älteren Arbeiten über die Pharyngale (^c und x) und Postvelare (gh und ch) versucht der Verfasser eine systematische Theorie der semitischen (und semitohamitischen) Laryngale aufzubauen, deren dynamischer Charakter schon anderswo besprochen wurde (Die semitische Laryngaltheorie und die Sprache von Ibla, Annali dell’Istituto Orientale di Napoli, 39, 1979, 385—394). Eine solche Theorie kann auch verschiedene Probleme der ide. Laryngaltheorie in ein neues Licht stellen. Es werden hauptsächlich folgende Probleme kurz diskutiert:

 

1. Das semitische Protosystem (zwei Glottale ’ und h, zwei Pharyngale ^c und x); die postvelare Serie (gh und ch) stellt im Semitischen eine Innovation dar.

2. Die Tendenz der semitischen Laryngale zu verschwinden und die vokalischen Reflexe (a → e, sekundäre Länge).

3. Die konsonantischen Reflexe hauptsächlich bei den Pharyngalen (postvelare, velare oder gar palatale Konsonanten).

4. Die Halbvokale und die Liquiden (Sonanten) als Reflexe (haupts. w, j anstatt ’, einigemale auch n und die Alternation gh/r für altes ^c).

5. Die phonetische Basis der Verschiebung der Laryngale wird in ihrem artikulatorischen und akustischen Charakter vorausgesetzt, denn die Laryngale bilden zusammen mit den Halbvokalen und Liquiden eine Übergangszone (G) zwischen den Konsonanten und Vokalen und verschieben sich während der Entwicklung entweder zum Vokal oder zum Konsonanten (ähnlich wie die Halbvokale und teilweise auch die Liquiden l, r und n).

6. Die protosemitischen Postvelare, die manche Forscher postulieren wollen, sind sekundär (ch, gh).

7. Es wird folgendes Modell der Entwicklung vorgelegt:

 

			die schwachen Stufen:		Vokale		V
			vokalische Reflexe				↑
							|
		1/2 1/3					|
		H 2/3 2/4			Übergangszone		G	(H)
H1 2 3 4							|
’ h c x		3/4 usw.					|
							|
			die „verschärften“				↓
			Stufen — konsonantische		Konsonanten		K
			Reflexe
Zone der		Zone der	Zone der Reflexe		Das phonische
Stabilität		Instabilität			Interval
					V — G — K

 

8. Die systemartige Entwicklung wurde durch die Verschiebung x → ch verursacht, die zum Entstehen einer neuen Opposition ch : gh führte, wobei sich das gh aus dem Pharyngal ^c entwickelte. Das System wurde in dieser Weise (in einigen Sprachen) wieder harmonisiert. Einige Sprachen entwickelten nur einen Postvelar, in einigen verfielen auch die Laryngale. Man kann sagen, daß eine gemeinsemitische Tendenz zum Verfall der Laryngale sich zyklisch an verschiedenartig formulierten Zuständen eines sich entwickelnden Systems und seiner Bereiche (postvelare Frikative) entwickelte.

9. Als eine andere Ursache des Verfalls der Laryngale wird oft der Kontakt mit den nichtsemitischen Populationen angeführt.

10. Die Entwicklung der postvelaren Serie aus der pharyngalen wurde vielleicht auch durch die phonetische Struktur der Wurzel (Liquiden) verursacht.

[268]11. Es wird in diesem Modell mit dem Prozeß der Phonologisation der Varianten gerechnet, die noch in den Dubletten (des Typus ^clm — ghlm) zu sehen sind.

12. Aus der Tabelle geht hervor, daß unter den „verschärften“ konsonantischen Reflexen der alten Laryngale sich folgende Phoneme und Phone befinden: ch gh q qw g k kw, die schwachen (glottalen) Laryngale (’, j) finden ihre Stütze auch in den starken (pharyngalen) Laryngalen (^c, x). In der Übergangszone alternieren die Laryngale mit Vokalen oder Null, mit anderen Laryngalen und mit w, j und n.

13. Die semitohamitische Evidenz (kuschitische Sprachen, das Altägyptische, das Berberische und vielleicht auch die unsicheren tschadischen Sprachen) unterstützt die oben angeführte Theorie.

14. Auch die nostratische Evidenz stellt sich nicht dagegen. Es gibt auch die Möglichkeit, die angeführte Entwicklung typologisch oder in einem universalen Sinne zu betrachten.

 

Mit der oben angeführten semitischen dynamischen Laryngaltheorie wird die indoeuropäische verglichen, wobei der phonetische Charakter der ide. „Laryngale“ untersucht wird, und es werden einige Analogien aus dem semitischen Entwicklungsraum der Laryngale angeführt. Die indoeuropäischen (und hethito-luwischen) Sprachen nehmen in diesem Entwicklungsraum die Stelle ein, die auch einige semitische Sprachen (mit verschwundenen Laryngalen und mit konsonantischen Reflexen im Raume SV — K) während der Entwicklung des semitischen Systems eingenommen hatten. Die nostratischen Sprachen zeigen sich an derselben Stelle wie die indoeuropäischen, die zu ihnen doch gehören; in den kuschitischen Sprachen ist die Situation ähnlich wie in den semitischen (meistens wie die semitischen Sprachen der Stufe 2 und 3).

Am Ende wird eine vereinigte semitisch-indoeuropäische Laryngaltheorie hypothetisch formuliert, deren Probleme (im Indoeuropäischen) im folgenden verfolgt werden. Eine solche vereinigte Laryngaltheorie führt jedoch nicht direkt zur Anerkennung der genetischen Zusammenhänge zwischen den beiden Sprachgruppen, wenn auch eine solche Möglichkeit nicht ausgeschlossen ist (vgl. die nostratische Hypothese); es können auch andere Arten der Erklärung herangezogen werden (territoriale, gemischte territorial-genetische, typologische oder universale Hypothesen).

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 4, pp. 262-268

Previous Milan Romportl: Kadence, intoném, melodém

Next Jiřina Hůrková, Sáva Hlaváč: K výzkumu českých souhlásek likvidních