Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vliv sociálních faktorů na diferenciaci národního jazyka (úkoly, metody, výsledky)

Helmut Schönfeld (Berlin)

[Články]

(pdf)

Влияние социальных факторов на дифференциацию национального языка (задачи, методы, результаты) / The influence of social factors on the differentiation of national language (tasks, methods, results)

1. Obecná část

Druhý tematický soubor cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti se zabývá vlivem sociálních faktorů na jazyk. Obsahuje rozbor společenských požadavků, které před jazykem a jeho uživateli stojí, stejně jako vymezení sociálních faktorů, které ovlivňují společenské funkce a struktury národních jazyků v období vyspělé socialistické společnosti a její výstavby. Toto období je současně charakterizováno i značným vědeckotechnickým pokrokem, potřebami vědeckého sdělování. Cílem mezinárodní spolupráce na tomto souboru témat je získat takové poznatky o obecných a zvláštních rysech jazykového vývoje, které by v rámci národního nebo jen dvojstranného přístupu byly v podstatě nedosažitelné.

V tomto výkladu chceme podat přehled problémů, souvislostí, úkolů a metod, které se týkají dané problematiky, a zároveň také ukázat některé pracovní výsledky, jichž dosáhli badatelé v NDR. Vlivem sociálních faktorů na vnitřní diferenciaci národních jazyků se zabývají jazykovědci v socialistických zemích již delší dobu. Protože však přitom vidí těžiště v různých projevech tohoto vlivu, jsou jejich výsledky mnohdy dost odlišné. Jedni badatelé kladou důraz především na společenský vývoj; pokud však jde o jazyk, omezují se pouze na obecná konstatování, popř. ilustrují společenské procesy jen ojedinělými jazykovými příklady. Další skupina prací zahrnuje rozsáhlejší, empirickým pozorováním podložený jazykový materiál, např. neologismy, významové posuny atp.; ten však vždy neposkytuje možnost, abychom společenské příčiny těchto proměn zjistili a vysvětlili.

Mezi příčinami jazykového vývoje se obvykle uvádějí změny ve společenském řádu, rozdíly mezi generacemi, povoláními, úrovní vzdělání. K poznání komplexních souvislostí mezi těmito příčinami se však jazykověda dosud nedostala. Všeobecná tvrzení o povaze společenského vlivu na jazyk v žádném případě vědeckým ani společenským nárokům nevyhovují. Podobně jako před ostatními společenskými vědami stojí tedy i před jazykovědou úkol dospět k vědeckým výrokům o reálných vývojových procesech a o jejich budoucím průběhu a současně i potřeba vysvětlit socialistickou skutečnost tak, aby mohla být systematicky řízena a cílevědomě ovlivňována. A k tomu všeobecné výroky nebo náhodný popis některých detailů v žádném případě nestačí. Je nutno poznat samu podstatu vývojových procesů v jejich mnohostrannosti a dynamice.

Východiskem jazykovědného zkoumání jsou promluvy. V souvislosti s naším úkolem nestačí pouze zkoumat vnitřní zákonitosti těchto promluv, ale jde nám o odhalení jejich zákonitých souvislostí s určitými mimojazykovými, zvláště sociálními faktory. Při tom je nutno zjistit, které jsou to faktory, kdy a jak na jazyk působí, jsou-li přiměřené společenským požadavkům a jak se uplatňují především ve společnosti socialistické. Přitom si ovšem musíme uvědomit, že vztah mezi sociálními procesy a jazykem, resp. jazykovým chováním uživatelů není bezprostřední. Proto se cílem zkoumání stávají i zprostředkující články mezi jevy jazykovými a nejazykovými. Všechny tyto souvislosti lze správně pochopit jen tehdy, uvědomujeme-li si činnostní charakter jazykové komunikace (Hartung, 1976, s. 185). Komunikace je totiž činností společensky determinovanou a je tudíž i součástí činností jiných, nadřazených. Proto se také neuskutečňuje sama od sebe, ale má své motivy a cíle, které [14]spočívají mimo ni, a je vázána na subjekty, osobnosti. Jazyková činnost těchto subjektů je podmíněna jejich sociálním postavením i postoji, schopnostmi a zvyklostmi, a je také sama těmito subjekty zpracovávána a hodnocena. Tím je také vymezeno komunikační chování subjektu a jeho reagování na požadavky praxe. Toto podřazení komunikační činnosti lidské činnosti vůbec také umožňuje poznat determinující povahu společenských faktorů ve vztahu k jazyku i k jazykové komunikaci.

V rozvinuté socialistické společnosti vznikají nové a složitější nároky na komunikační chování osobnosti. Je to podmíněno hlavně jinou povahou komunikačních vztahů mezi lidmi, vznikem nových komunikačních sfér a obsahů i značným rozšířením psané komunikace, rozvojem socialistické demokracie atp. V odborné literatuře se v této souvislosti mluvívá o vzrůstajících nárocích na jazykové a komunikační schopnosti uživatelů jazyka. Ale i toto tvrzení je příliš obecné. Lingvistický pohled totiž musí zahrnout nikoli pouze prostředky různých jazykových rovin, ale také jazykové chování uživatelů, jazykové normy a také nejrůznější komunikační sféry a jejich sociální zaměřenost.

Jazykové proměny v socialistické společnosti lze celkem rozdělit do dvou oblastí: na proměny inventáře jazykových prostředků a na proměny jazykových a komunikačních norem. Do první oblasti spadají nová slova, archaismy, významové posuny, změny slovotvorné a syntaktické. Příčiny těchto změn lze spatřovat v obsahu komunikace a především ve vědeckotechnickém a společenském pokroku. Změny tohoto druhu lze zkoumat tradičními metodami. S většími potížemi se setkáváme teprve tehdy, chceme-li zkoumat ovládání a užívání těchto jazykových prostředků u různých sociálních skupin uživatelů jazyka. Druhá oblast proměn zahrnuje dodržování zejména gramatických a sémantických norem. Týká se např. jazykové správnosti a slohové přiměřenosti výrazů i užívání jednotlivých existenčních forem jazyka. Obě tyto oblasti spolu ovšem vzájemně dialekticky souvisejí.

2. K dílčím okruhům výzkumu

Jádro druhého tematického komplexu cílového projektu tvoří tři dílčí okruhy otázek:

1. Vzájemné vztahy mezi spisovnými a nespisovnými útvary národního jazyka.

2. Význam jazykové komunikace pro rozvoj socialistické osobnosti.

3. Vývojové tendence jazyka a jeho funkcí v oblasti komunikace pracovní, vědecké a masové.

Přesné oddělení těchto okruhů není vzhledem k jejich vzájemnému prolínání vždy možné. V dalším výkladu si podrobněji povšimneme okruhu prvního.

2.1. K vzájemným vztahům mezi spisovnými a nespisovnými útvary národního jazyka

2.1.1. Obecné výklady

Přirozené jazyky nevystupují v komunikaci vždy ve stejné podobě, ale projevují se řadou podob diferencovaných. V posledních desetiletích začíná jazykověda považovat národní jazyk za poměrně složitou strukturu různých existenčních forem. Z nich se jako nejdůležitější chápe spisovný jazyk, dále teritoriálně odlišné útvary běžně mluvené řeči a konečně místní nářečí. Mimo to obsahuje národní jazyk různé sociální varianty, jako jsou jazykové útvary odborné a zájmové. Z toho vyplývá, že jednotlivé existenční formy vstupují do vzájemných vztahů, které se pochopitelně stále mění, mimo jiné i vlivem společenských poměrů. Tento proces zahrnuje jak soustavu existenčních forem, tak i jejich funkce s významy v průběhu komunikování. Přitom se uplatňují některé zákonitosti obecné povahy:

1. Ústup dialektu, tj. pokles počtu nářečních mluvčích a komunikačních situací, v nichž se dialekt může uplatňovat.

[15]2. Rozšíření komunikačních sfér běžně mluveného jazyka. Užívání běžně mluveného jazyka stoupajícím počtem mluvčích a v situacích, při nichž se dříve uplatňoval buď jazyk spisovný, anebo dialekt.

3. Sociální proměny nositelů spisovného jazyka spolu s případy uplatňování spisovného jazyka v nových komunikačních sférách. Ve srovnání s minulostí např. více obyvatel vesnic užívá ústních a písemných podob spisovného jazyka (při dalším vzdělávání, při sestavování různých zpráv, hlášení, referátů atp.).

4. Interference existenčních forem. Především v důsledku střídání existenčních forem dochází v projevech jednotlivých mluvčích k pronikání prvků z jedné formy do druhé. Hranice mezi spisovným a běžně mluveným jazykem, v minulosti poměrně ostrá, se počíná ztrácet. Totéž platí i o vztahu mezi útvary běžně mluvenými a nářečními.

 

O průběhu, příčinách a podmínkách těchto procesů stejně jako o způsobech jejich ovlivňování sociálními faktory víme doposud velmi málo. Také naše poznatky o jednotlivých existenčních formách nejsou zdaleka rovnoměrné.

Jazykové promluvy neslouží pouze přenášení informací, ale mají také významnou úlohu při utváření, udržení a prohlubování společenských vztahů. Ve vědomí jednotlivců a kolektivů se utvářejí určitá očekávání jazykových variant i postoje vůči nim, které slouží jako indikátory skupinového zařazení mluvčích (podle místa narození, vzdělání atp.) nebo jejich sociálních rolí. Z toho vyplývá i řada problémů souvisejících s komunikační praxí.

Od multilaterálního zpracování této problematiky očekáváme prohloubené poznání vývojových zákonitostí řídících uplatnění existenčních forem (zvláště mluvené podoby spisovného jazyka a jazyka běžně mluveného) i jejich hodnocení v zemích socialistického společenství. Toto poznání je důležitým základem pro řešení jazykových a komunikačních problémů, které vyplývají ze vzrůstajících společenských požadavků na jazykovou kulturu, na rozvoj socialistické osobnosti i na možnosti uplatňování jednotlivých existenčních forem jazyka v příštích desetiletích. Na základě těchto znalostí se rovněž bude moci přikročit k cílevědomému ovlivňování jazykových a komunikačních procesů, jako je např. rozšiřování vyjadřovacích schopností jednotlivce (přiměřené užívání jazykových variant), užívání různých existenčních forem v prostředcích hromadného sdělovaní, při školní i mimoškolní výchově atd. Řešení těchto problémů má v různých jazycích různou naléhavost, přesto však výzkumy posledních let prokázaly nezbytnost soustavného rozboru především mluvené podoby spisovného jazyka a jeho souvislostí s jazykem běžně mluveným.

2.1.2. Rozsah řešených úkolů

Soustředíme se nyní na některé konkrétní úkoly, které podle našeho názoru z této problematiky vyplývají:

1. K vnitřní diferenciaci národního jazyka. Tuto diferenciaci lze sledovat podle jednotlivých jazykových příznaků. Na základě způsobu užití se mohou jazykové prostředky sdružovat do různých vzájemně se překrývajících, přesto však v zásadě rozlišitelných útvarů. Některé z těchto útvarů tvoří samostatné systémy s rozvinutými funkcemi, ty pak nazýváme existenčními formami jazyka. Jiné naopak bývají považovány za systémy dílčí; tak je tomu např. u různých oblastí jazyka běžně mluveného. Dále vzniká i potřeba vysvětlit rozdíly mezi jednotlivými existenčními formami, poznat jejich normu, systémovou povahu a vzájemné vztahy, v neposlední řadě i možnosti dalšího vývoje. V této souvislosti je třeba se pokusit o vytvoření a uspořádání jednotného pojmového systému, bez něhož by toto vysvětlení nebylo možné. Různě se chápe např. sama podstata běžně mluveného jazyka i jeho vztah k útvarům nářečním i nadnářečním atp.

[16]2. Změny v soustavě prostředků a strukturním uspořádání existenčních forem jazyka, obvykle nazývané demokratizační. Tyto změny jsou podmíněny jak hospodářským a společenským vývojem, tak i vzájemnými vztahy mezi jednotlivými existenčními formami.

3. Změny v sociálním a teritoriálním uplatňování existenčních forem i jejich dílčích variet. Tyto změny zasahují uživatele jazyka, způsob, jakým si tito uživatelé jazyk (a jeho variety) osvojují, jaké tu převládají motivy, vztah mezi varietami městskými a venkovskými atp.

4. Změny funkcí a významů existenčních forem jazyka a jejich variet v průběhu komunikace, např. ve škole, v pracovním kolektivu atp. Užití těchto existenčních forem je ovlivněno strukturou komunikační situace (tj. tématem, stupněm oficiálnosti, složením partnerů aj.).

5. Hodnocení existenčních forem a variet. Týká se to např. prestiže, již tyto formy a variety u různých sociálních a teritoriálních skupin mají, dále povědomí norem u těchto útvarů a konečně i ochoty tyto normy dodržovat. Přitom je třeba si uvědomit, jaké jsou příčiny jednotlivých komunikačních aktů, co na ně působí a jak se rozvíjejí. Chtěl bych při této příležitosti ukázat na významnou úlohu hromadných sdělovacích prostředků, které mají značný vliv na šíření spisovného jazyka, stejně jako na potíže, které vznikají, chce-li se mluvčí zvyklý pouze na běžně mluvený jazyk nebo na nářečí vyjadřovat spisovně.

6. U každého z těchto bodů (1.—5.) je třeba vysvětlit povahu jejich společenské determinace tak, aby každá existenční forma i její varieta mohla být poznána podle svého uplatnění, hodnocení i podle svých vlastních specifických příznaků.

 

Pro změny v systému existenčních forem se v odborné literatuře uvádějí nejrůznější důvody, např. (1.) úloha prostředků hromadného sdělování, (2.) rostoucí územní mobilita, (3.) vzrůstající mobilita sociální a s ní související společenské požadavky (tím, že dělnická třída převzala moc a odstranila monopol na vzdělání, umožnila každému člověku sociální vzestup ap.), (4.) zvýšení úrovně vzdělávání a vyšší kvalifikační nároky kladené v zaměstnání (např. větší uplatnění žen v různých profesích), (5.) utváření nových komunikačních skupin (sjednocovaných např. pracovní a zájmovou činností, spoluprací vědců, techniků a dělníků aj.). Tyto příčiny společenského charakteru, z nichž některé jsou pro změny v soustavě existenčních forem jazyka rozhodující (vzdělání, repertoár povolání, v nichž se více než jindy nebo nově uplatňují i ženy), jsou hybnými silami jazykové komunikace v socialistickém společenském systému.

2.1.3. Výsledky a metody empirických výzkumů v NDR

V NDR se objevily první sociolingvisticky pojaté práce tohoto problémového okruhu na počátku let sedmdesátých. V několika vesnicích různých oblastí se zjišťovalo, jak užívají mluvčí ve standardních situacích dialektu, a to i v konkurenci s jazykem spisovným a běžně mluveným, co je k tomuto užití vede a jak tyto útvary hodnotí (Spangenberg, 1969, s. 571—583; Schönfeld, 1974, s. 191—283). Potřebné jazykové údaje byly získány především pomocí anket. Zpočátku se pracovalo převážně se statistickým vyhodnocováním korelací mezi charakteristikami jazykovými a sociálními. Přitom se ukázalo, že např. stupeň ovládnutí a častost užívání jednotlivých existenčních forem jazyka závisí ve značné míře na působnosti sociálních faktorů, např. stupeň ovládnutí spisovného jazyka silně závisí na povaze povolání a výši vzdělání. I když výsledky výzkumu přinesly četné poznatky nové, měly přece jen dost obecný ráz a nešly dostatečně hluboko.

Četné výzkumy šedesátých a sedmdesátých let v NDR se převážně zabývaly jazykovou interferencí, hlavně vymezením běžně mluveného jazyka a jeho vztahů vůči nářečím. Na základě magnetofonových nahrávek se zjišťovaly různé vrstvy [17]běžně mluveného jazyka, především na rovině fonetické a fonologické. Rozbory však postrádaly exaktní měření a zároveň ani nebraly v úvahu komunikační situaci. Proto jejich výsledkem bylo jen velmi hrubé členění běžně mluveného jazyka, na němž se neshodovali ani všichni badatelé. Později ještě vznikly četné nové problémy na hranici mezi jazykem běžně mluveným a spisovným, protože řada fonetických a fonologických rysů, které se dříve považovaly za nespisovné, získala status spisovnosti.

Podstatné poznatky přinesl v posledních letech výzkum zákonitostí řídících výskyt jazykových variant (Kommunikation und Variation, 1982), který zařazujeme do druhého našeho problémového okruhu — „Jazyk a osobnost“. Pomocí exaktních metod se tu zkoumaly spontánní rozhovory příslušníků různých sociálních skupin v odlišných situacích. Přitom byly získány nové poznatky týkající se

1. charakteristických rysů jazykových variant,

2. jazykových rysů sloužících utváření variant (tzv. variantní příznaky),

3. zákonitostí v uplatňování variant (hierarchie variantních příznaků),

4. rozdílného působení variantních příznaků,

5. rysů sloužících k odlišení jazyka běžně mluveného a mluveného jazyka spisovného,

6. třídění jazykových projevů hlavně z hlediska zastoupení rysů spisovnosti a nespisovnosti.

2.2. K úloze jazykové komunikace při rozvoji socialistické osobnosti (problémový okruh 2)

Jazyk a jazyková komunikace jsou nerozlučně spojeny s rozvojem osobnosti mnoha vzájemnými vztahy. Z toho také vyplývají četné problémy. Lidská osobnost se totiž rozvíjí v průběhu velmi dlouhodobého procesu, který spočívá v osvojování a ustavičném zpředmětňování sociální podstaty člověka vykonávajícího nejrůznější druhy činnosti. Na tomto procesu se významně podílí i společenská kooperace a komunikace. Při obou těchto aktivitách se projevuje důležitá zprostředkující úloha jazyka jako nástroje dorozumívání a poznání. Jeho prostřednictvím se uskutečňuje řazení pojmů; do lidského vědomí přitom vstupují nejrůznější hodnoty a kritéria chování. Mimo to se utvářejí těsné vztahy mezi rozvojem jazykových schopností a rozvojem osobnosti. Stupeň jazykových schopností závisí i na ostatních vlastnostech osobnosti a napomáhá jejich dalšímu zdokonalování. Zároveň se také utvářejí těsné vztahy mezi jazykovým chováním a celkovým rozvojem osobnosti.

2.2.1. Rozsah řešených úkolů

V dalším výkladu naznačím alespoň některé oblasti úkolů, které se podle našeho názoru k uvedené problematice vztahují:

1. Změny a zvyšování komunikačních nároků na určité sociální skupiny vyplývající z rozšiřování komunikačních sfér a komunikačních vztahů.

2. Úsilí o soulad mezi jazykovými a komunikačními schopnostmi na straně jedné a požadavky na zvládnutí komunikačních úkolů socialistické společnosti podle různých sociálních skupin na straně druhé (rozvíjení odborné slovní zásoby ap.).

3. Problémy, které pro různé sociální skupiny vyplývají z potřeby přiměřeného užívání jednotlivých existenčních forem jazyka, zvláště spisovného.

4. Typ vztahů, které existují mezi stupněm ovládnutí jazyka, jazykovým chováním a celkovým rozvojem osobnosti. Vztah mezi jazykovým chováním a utvářením některých charakterových vlastností (např. tón vzájemných komunikačních vztahů mezi lidmi).

5. Stupeň a druh působení určitých osob, skupin a institucí na jazykové a komunikační schopnosti a na jazykové chování (zájmové skupiny, rodina, škola, pracovní kolektiv).

[18]6. Závislost jazykových a komunikačních schopností na sociálních faktorech, např. na jazykových požadavcích a podmínkách pracovního procesu, na úrovni kvalifikace, na společenské angažovanosti atp.

7. Postoje vůči jazyku a jeho existenčním formám i vůči jazykové komunikaci vůbec. To se týká např. uvědomělého dodržování jazykových norem i způsobu jejich spojování s ostatními druhy chování a s ostatními sociálními faktory.

2.2.2. Výsledky a metody empirického výzkumu v NDR

Dosavadní výzkumy této problematiky v NDR se převážně omezují na oblast školskou, např. na jazykové a komunikační schopnosti a znalosti žáků a na pronikání prvků běžně mluveného jazyka do jejich spisovného projevu. V úvahu se přitom bral sociální původ žáků, jejich věk a vliv rodiny.

V průmyslových podnicích se pomocí anket zjišťovala znalost politických, hospodářských a pracovních termínů, zkratek, cizích a přejatých slov i znalost významového rozsahu klíčových termínů z oblasti socialistického plánování, a to u vybraných skupin pracovníků nejrůznějšího vzdělání a zařazení (vedoucích, dělníků ve výrobě, učňů). Přitom byly zjištěny podstatné rozdíly, které běžnou komunikaci ztěžují. Tyto rozdíly vyplývají především ze stupně školního, odborného a politického vzdělání i z povahy pracovní a společenskopolitické angažovanosti zkoumaných osob. Na základě těchto výzkumů se ukazuje značná potřeba dalšího vzdělávání pracujících, která by umožnila jejich aktivnější účast v pracovním procesu i na uskutečňování socialistické demokracie.

Výzkum jazykových variant vedl k následujícím poznatkům (Schönfeld, 1980, s. 25n.):

1. Mluvčí nerealizují všechny možné varianty (např. na fonologické rovině), ale lze u nich mluvit o tzv. „normální poloze“, tedy o jistém preferovaném způsobu mluvy, který je současně východiskem uskutečňování jazykových variant, tj. průměrem variantního rozpětí. Užití variant, které jsou mimo „normální povahu“, vyžaduje od mluvčího větší volní úsilí.

2. Ukazuje se rozdílný vývojový stav jazykových schopností pokusných osob, pokud jde o ovládání spisovného jazyka. Podoba jazykového projevu při jeho realizaci nezávisí pouze na záměrech mluvčího a na tom, jak se přizpůsobí situaci, ale také na jeho jazykových schopnostech a zvyklostech, tedy na jevech do značné míry podmíněných působením sociálních faktorů. Variace v podobách komunikace závisí rozhodujícím způsobem na situaci, a to především na míře její oficiálnosti, na tématu, na postoji k partnerovi a na stupni emocionality.

Korelace mezi jazykovými a sociálními daty ukazuje, že tato závislost je značně složitá.

2.3. Vývojové tendence jazyka při komunikaci pracovní, vědecké a masové

Zde uvedené oblasti jsou velmi odlišné a specifické, takže se tu o jejich problematice zmíníme jen velmi stručně. Rozsáhlé společenské a hospodářské přeměny vytyčují před těmito sférami nové a vyšší požadavky na jazyk a na jazykovou komunikaci. To všechno se ve zvláštní míře týká dělnické třídy, která po převzetí moci nastolila nové formy sociálních vztahů a v souvislosti s tím i nové uplatnění jazykových a komunikačních norem, které jsou při výstavbě socialistické společnosti dále rozvíjeny.

Změny v jazykové komunikaci se velmi výrazně projevují u pracovních kolektivů a zasahují nejrůznější odborné oblasti. Protože především jazykový úzus pracovního [19]kolektivu určuje jazykové a komunikační schopnosti jeho členů, je třeba tento úzus podrobit zkoumání. V NDR vznikly některé práce zabývající se jazykem a jazykovou komunikací v socialistických zemědělských a průmyslových závodech (Schönfeld - Donath, 1978). Jejich autoři se pokusili o vysvětlení zvýšených nároků na komunikaci a zjišťovali současný stav a vývojové tendence obou těchto odvětví. Např. socialistický průmyslový podnik jako nejdůležitější místo působení dělnické třídy má zcela jinou sociální strukturu než podnik kapitalistický. Socialistický průmyslový podnik překonal ostrou hranici mezi vedením a podřízenými pracovníky. Zvládnutí výrobních úkolů se stalo společným úkolem všech zaměstnanců. Socialistický průmyslový podnik neomezuje své zájmy pouze na výrobu, ale současně usiluje o výchovu socialistické osobnosti, působí na její uvědomění atd. Dělníci ve výrobě se podílejí na zařízení a plánování, na výzkumných a vývojových pracích, spolupracují v oblasti sociální a kulturní, účastní se procesu rozsáhlého dalšího vzdělávání atp. To s sebou přináší změny spojené s vyššími jazykovými a komunikačními požadavky, které jsou zesilovány působením vědeckotechnického pokroku a vědeckotechnické revoluce. Komunikační procesy se stávají mnohostrannějšími a komplikovanějšími, a proto pracující musí být na nové úkoly jazykově připravováni. Mimo to jazyk a jazyková komunikace hrají důležitou úlohu i při řídicí činnosti, např. při plnění pracovních úkolů a při utváření socialistických společenských vztahů.

Podmínky a úkoly masové komunikace se v socialistické společnosti podstatně změnily a to se projevuje i v oblasti jazyka a jeho užívání. V mnoha oblastech toho dosud známe velmi málo, mnohdy budeme muset přikročit teprve k předběžným výzkumům, abychom nebyli odkázáni na dohady (např. pokud jde o ovlivňování jazykového chování pomocí příkladu, o proces sjednocování jazykových norem atp.). To vše přidává našemu multilaterálnímu úkolu značnou důležitost.

Z německého originálu volně přeložil Jiří Kraus

 

LITERATURA

 

HARTUNG, W.: Der gesellschaftliche Charakter der sprachlichen Kommunikation. In: Theoretische Probleme der Sprachwissenschaft. Sv. 1. Berlin 1976, s. 185—261.

Kommunikation und Variation. Ed. W. Hartung - H. Schönfeld. Berlin 1982.

SCHÖNFELD, H.: Sprachverhalten und Sozialstruktur in einem sozialistischen Dorf der Altmark. In: Aktuelle Probleme der sprachlichen Kommunikation. Berlin 1974, s. 191—283.

SCHÖNFELD, H.: Sprachliche Variation in der mündlichen Kommunikation eines Produktionsbetriebes. In: LS/ZISW/A 72/I. Berlin 1980, s. 25n.

SCHÖNFELD, H. - DONATH, J.: Sprache im sozialistischen Industriebetrieb. Berlin 1978.

SPANGENBERG, K.: Statistik und Sprachwandel am Beispiel des Verfalls thüringischer Mundarten. Wissenschaftliche Zeitschrift der Universität Rostock. Gesellschafts- und sprachwiss. Reihe 1969. H. 6/7, s. 571—583.

 

[20]R É S U M É

Der Einfluss Sozialfaktoren auf die Differenzierung der Nationalsprachen (Aufgaben, Methoden, Ergebnisse)

Soziale Faktoren bestimmen wesentlich Struktur und gesellschaftliche Funktionen der Nationalsprache mit ihren Differenzierungen und die Normen der sprachlichen Kommunikation. Deshalb ist es wichtig, die wesentlichen Gesetzmäßigkeiten der vielschichtigen und komplizierten Zusammenhänge zwischen sozialen Prozessen und sprachlicher Entwicklung in der sozialistischen Gesellschaft zu erkennen. Die Ausführungen machen deutlich, daß es eine unvermittelte Beziehung zwischen sozialen Faktoren und Sprache nicht gibt und deshalb die Vermittlungsinstanzen mit untersucht werden müssen, also über das Sprachsystem hinaus die Art und Weise der Kommunikation mit ihrer sozialen Zielstellung, einschließlich der subjektiven Bedingungen der Kommunizierenden. Es wird ein Einblick in Probleme, Aufgaben und Methoden bei der Aufdeckung der Zusammenhänge zwischen sozialen und sprachlichen Entwicklungen gegeben, vor allem in den Bereichen der Wechselbeziehungen von literatursprachlichen und nichtliteratursprachlichen Formen (z. B. in den sprachlichen Existenzformen), in den Bereichen der Bedeutung der sprachlichen Kommunikation für die sozialistische Persönlichkeit sowie der Entwicklung der Sprache und der sprachlichen Kommunikation in ausgewählten Wirtschaftsbereichen und Arbeitsprozessen. Der Stand der Forschung auf diesem Gebiet wird an Ergebnissen empirischer Untersuchungen in der DDR dargelegt.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 13-20

Předchozí Junus D. Dešerijev (Moskva): Jazyková politika v podmínkách výstavby a existence rozvinutého socialismu

Následující Jiří Kraus: Jazyková kultura jako součást cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti