Jazyková kultura jako součást cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti
Jiří Kraus
[Články]
Языковая культура как составнaя часть целeвого проекта Национальные языки в развитом социалистическом обществе / Language culture as a part of a target project National languages in the developed socialist society
Zařazení širokého okruhu otázek souvisejících s jazykovou kulturou do rámce mezinárodního cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti je motivováno dvěma příčinami, přesněji dvěma soubory příčin, na něž bych ve svém referátu rád upozornil.
První z těchto příčin je vzájemná a metodologická propojenost všech tří hlavních bodů našeho projektu. Chápeme-li jazykovou politiku — první tematický okruh projektu — jako „soubor opatření vykonávaných státem, stranou, třídou, společenskou skupinou, která si kladou za cíl změnu nebo zachování dosavadního funkčního rozdělení jazyků nebo jejich variet a zavedení nových nebo zachování dosavadních jazykových norem“ (Švejcer - Nikoľskij, 1978, s. 117), pak tato disciplína nesporně zahrnuje nejenom záměrné ovlivňování a řízení volby státního jazyka a jeho funkcí, ale i teorii a praktickou strategii kodifikačních procesů, utváření a řízené doplňování terminologických soustav i ovlivňování norem veřejné jazykové komunikace, tedy to, co je v zásadě obsahem celé regulativní složky jazykové kultury. Domnívám se zároveň, že jazyková kultura je důležitou a v jistém smyslu i vrcholnou etapou vývoje jazykové politiky, protože napomáhá tomu, aby spisovný jazyk mohl dostát všem funkcím, které se v něm objektivně nebo jako výsledek řízené jazykové politiky rozvinuly.
Sama teorie jazykové kultury — a tady mi jde o její vztah k druhému bodu projektu, k analýze působení sociálních faktorů na jazyk — je pak oborem po výtce sociálním, tou částí jazykovědy, která nejvíce a nejzřetelněji zdůrazňuje společenskou povahu celého souboru věd o jazyce. Je tomu tak nejen proto, že jejím objektem je jazyk jako nástroj společenské komunikace a současně jako jedno z nejdůležitějších pojítek státních, národních a etnických celků, ale též proto, že i sám proces uvědomělého, cílevědomého ovlivňování jazyka a komunikačních procesů je svrchovaně závažnou činností společenskou a v mnoha svých aspektech i politickou, protože v sobě odráží zájmy a cíle daného společenského systému a snaží se je vědomě respektovat.
Z toho také zcela zákonitě vyplývá zvláštní postavení jazykové kultury v socialistických zemích. Právě v těchto zemích je totiž péče o jazykovou kulturu sjednocena a centralizována na půdě vědeckých pracovišť a to pak vytváří základnu pro další prohlubování teorie jazykové kultury i pro uplatňování jejích výsledků v praktické činnosti, to je ve společenské komunikaci (Kuchař, 1979; Theoretische Probleme, 1976). Lze tedy plným právem předpokládat, že porovnávání teoretických východisek jazykové kultury a praktických postupů, které se uplatňují v taktice a strategii konkrétní péče o spisovný jazyk a o úroveň sdělování, bude v našem cílovém projektu úkolem velmi závažným. Domnívám se, že je tomu tak i proto, že jazykové situace zemí rozvinutého socialistického společenství nabývají stále většího počtu shodných nebo příbuzných rysů, jejichž existenci už konstatovala liblická konference o jazykové kultuře z r. 1976, zvláště v kolektivním referátu badatelů z NDR, referáty A. Jedličky, J. Horeckého, J. Kačaly i mnohé diskusní příspěvky další (Aktuální otázky, 1979; srov. též Jedlička, 1978).
[22]Jaké jsou tyto rysy, které vymezují jazykové situace zemí rozvinutého socialistického společenství? Z rysů extralingvistických je to především obdobná struktura politická a s ní související příbuznost politické organizace a řídících a správních systémů, dále společné zásady ekonomických procesů směřujících k mezinárodní integraci, společná ideologie, založená na internacionalistickém učení marxismu-leninismu, a s ní související politika národnostní a jazyková, a v neposlední řadě i obdobný průběh vědeckotechnické revoluce. Se všemi těmito rysy souvisí intenzívní činnost překladatelská, která zahrnuje — samozřejmě vedle děl uměleckých — především rozsáhlý komplex aktuálních textů odborných, zpravodajských, publicistických a administrativních. V souvislosti s těmito extralingvistickými rysy jazykových situací zemí vyspělého socialistického společenství se pak uplatňují specifické vlastnosti jazykové, zvláště pak zřetelné ve sféře jazyků spisovných. Vývoj těchto vlastností pak chápu jako dialektickou jednotu rozdílů, podmíněných převážně historickými a strukturními odlišnostmi jednotlivých národních jazyků a vztahů mezi nimi, a shod, způsobených obdobnými podmínkami jejich současné existence.
Z tendencí, které sbližují jazykové situace zemí rozvinutého socialistického společenství, považuji za dominantní především dvě, které se převážně uplatňují ve sféře spisovného jazyka a veřejných komunikačních procesů. Za prvé je to diferenciace komunikačních potřeb socialistické společnosti, která se odráží v diferenciaci stylové a žánrové a ve stále jemnějším propracovávání intelektualizačních a racionalizačních prostředků spisovného jazyka, hlavně pak roviny lexikální a syntaktické. Za druhé je to pak kvantitativní narůstání počtu aktivních uživatelů spisovného jazyka, které má své zřetelné důsledky kvalitativní, v souhrnu obvykle nazývané demokratizací (srov. Křístek, 1978). Z hlediska jazykové kultury lze demokratizaci spisovného jazyka chápat jako soustavné a postupné odstraňování rozporů mezi kolektivním povědomím jazykové normy, které je vyjadřováno v jazykovém úzu, a platnou kodifikací, a to cestou prosazování promyšlených kodifikačních úprav, které jsou založeny na empirickém průzkumu a prognostickém hodnocení současné normy.
Jazykové situace zemí rozvinutého socialistického společenství lze dále charakterizovat rychlým rozvojem vzájemných jazykových kontaktů. Díky těmto kontaktům jsou mluvčí schopni dorozumívat se i prostřednictvím ostatních jazyků v těchto situacích vystupujících. Zvláštní úlohu tu přitom má ruština jako všeobecně uznávaný jazyk mezinárodní a zároveň také jako jazyk, kterému se vyučuje ve všech socialistických zemích od nejnižšího stupně školní výuky až po nejvyšší.
Mimoto se v jazykových situacích zemí rozvinutého socialistického společenství silnou měrou uplatňuje i proces Haugenem nazývaný semikomunikací, tj. dorozumívání v jazycích blízkých a příjemci zcela nebo v dostatečném stupni srozumitelných (Haugen, 1966). O semikomunikaci tedy mluvíme v tom případě, omezuje-li se její účastník pouze na receptivní znalost druhého jazyka. Typickými vztahy semikomunikačními se např. vyznačuje jazyková situace v Československu, zvláště pak v těch sférách, kde se čeština a slovenština celkem rovnoměrně střídají, např. v hromadných sdělovacích prostředcích, v armádě apod. Není pochyb o tom, že jazyková a komunikační vyspělost jednotlivce souvisí i s jeho schopností účastnit se procesů jak komunikačních, tak i semikomunikačních, např. pokud jde o studium odborné literatury, o účast na mezinárodních akcích a setkáních atp. Domnívám se tedy, že i semikomunikace by se měla ve větší míře než dosud stát předmětem zájmu jazykové kultury a jazykové výchovy, zvláště proto, že je více podmíněna postoji, tj. ochotou nebo neochotou textům v příbuzném jazyce porozumět, pravidelně je užívat ke studiu atd. než reálnými znalostmi v příslušném druhém jazyce. Uvážíme-li např., že jistou znalost ruštiny má v socialistických zemích každý příslušník mladší a střední generace, pak možnosti semikomunikace se rozšiřují v podstatě na všechny slovanské [23]jazyky. Zároveň se tu ukazuje, a to je ostatně pro vzrůstající úlohu internacionalismu v životě socialistického člověka příznačné, že pojem jazyková kultura nemusí být spojován výhradně jenom s mateřštinou.
V souvislosti s tímto stručným přehledem obecných rysů jazykových situací zemí rozvinutého socialistického společenství, které se zároveň projevují i v příbuznosti teoretických východisek jazykové kultury a praktických postupů, které jsou uplatňovány v taktice a strategii konkrétní péče o spisovný jazyk a jazykovou komunikaci, navrhuji formulaci prvního dílčího bodu našeho tematického okruhu:
„Jaké jsou obecné rysy teorie a praxe jazykové kultury v zemích rozvinutého socialistického společenství, posilované integračními faktory povahy sociální a ekonomické, a jaké jsou její rysy specifické, které vyplývají z odlišností národních, historických a pochopitelně i jazykových?“
Vzhledem k výše už zmíněné úloze jazykové kultury v komplexní problematice jazykové politiky považuji shrnutí těchto zásad za důležité nejenom pro další vývoj teorie i praxe jazykové kultury v zemích, které se projektu účastní, ale i těch zemí, které se v současné době soustřeďují spíše na řešení problémů jiných etap jazykové politiky, jako je např. volba celostátního jazyka, vytváření kodifikace základních jazykových plánů, budování základů vědeckého názvosloví, regulování funkční a žánrové diferenciace jednotlivých komunikačních sfér apod.
Vztahy jazykové kultury k ostatním oborům jazykovědným a obecněji i společenskovědním jsou ovšem daleko širší, než jsem zde mohl naznačit. To ostatně naprosto odpovídá integračním tendencím současné vědy, a tedy i věd o jazyce, jejichž cílem je poznat jazykové struktury a jejich fungování v souvislostech co nejširších. Ukazuje se totiž, že těsné sepětí teorie jazykové kultury s dorozumívací praxí staví jazykovou kulturu do popředí oborů, které charakterizují současný příklon jazykovědy směrem k studiu jazyka v kontextu sociálním, kulturním a komunikačním. Tento příklon ostatně souvisí i se skutečností, že jazyková kultura je oborem, jímž se jazykověda nejvíce a nejčastěji obrací k veřejnosti a podle něhož je také touto veřejností jako celek obvykle posuzována.
Právě to, že předmětem zájmu a současně i aktivního působení jazykové kultury jsou sdělení nejrůznějších myšlenkových obsahů a různého stupně závažnosti, nás nutí hlouběji poznávat metodologické souvislosti této disciplíny s takovými obory, jako jsou teorie komunikace, teorie řečové činnosti, sociologie, psychologie, pedagogika, sociální psychologie, teorie žurnalistiky, rétorika atp. Zvláštní postavení tu pochopitelně zaujímají obory lingvistické, zvláště ty, s nimiž jazyková kultura těsně sousedí a s nimiž se dělí i o pojmový aparát zahrnující kategorie jako norma, kodifikace, spisovnost a nespisovnost, jednotnost a variantnost, textová koherence, působivost sdělení atp. Jsou to teorie spisovných jazyků, lexikologie a gramatika, stylistika, textová lingvistika, sociolingvistika, psycholingvistika aj. Právě všechny tyto obory se osobitým způsobem uplatňují jak při zjišťování stavu a vývoje jazykového systému a jazykových projevů, tak i při jejich kultivování a pěstování. Znamená to tedy, že teorie jazykové kultury se vyvíjí nejen dalším propracováváním vlastních metod a postupů souvisejících s hodnocením jazykových jevů, ale i přejímáním metod a postupů z oborů jiných. Tak je tomu např. při statistické analýze výskytu jazykových variant, při zjišťování postojů různých skupin uživatelů jazyka k jazykovým jevům i při hledání psychické a sociální motivace, jimiž se tyto postoje řídí, dále při prognostice jazykového vývoje a chování uživatelů jazyka atp.
Jazyková kultura a její teorie se však zároveň také vyvíjejí i působením těch komunikačních sfér, jejichž vyjadřovací možnosti regulují. V oblasti publicistiky a řečnictví tu mám na mysli snahy rozšířit pojem kultury vyjadřování o požadavky na kultivované uspořádání myšlenek v rámci textové kompozice a o vytříbenou [24]argumentaci i snahy stylizovat text v souladu s komunikačním prostředím a předpokládanými charakteristikami příjemců, jak to odpovídá tradicím nejstarších teorií kultivovaného a působivého projevu, které byly rozpracovány v antických, středověkých a novověkých rétorikách. V oblasti technických oborů a nověji i informatiky pak pojem jazykové kultury zahrnuje i úsilí o kompoziční standardizaci a terminologickou přesnost textů a v neposlední řadě i o diferenciaci norem jednotlivých žánrů mluvených i psaných. Značné možnosti aplikace psychologických metod se mohou rozvíjet i při kultivování receptivních řečových procesů, které stále více zahrnují podstatnou část komunikační aktivity moderního člověka, zvláště pak při studiu literatury vědecké a technické i při zpracovávání informací ve sféře řízení procesů společenských i pracovních.
Vlastnosti jednotlivých komunikačních sfér mimoto ovliňují i nároky na soustavu kodifikačních pravidel, normativních doporučení a jazykově výchovné činnosti vůbec a ve srovnání s minulostí také do jisté míry i přesunují jejich těžiště. Vzhledem k tomu, že dominantními a zároveň i nejvíce reprezentativními styly obou podob spisovného jazyka, mluvené i psané, se pod vlivem společenských podmínek stávají v současné době styl publicistický a styl odborný, začíná se jazyková kultura — svou stránkou kodifikační i jazykověvýchovnou a popularizační — stále více obracet k jiným rovinám než tradiční grafické a tvaroslovné. Předmětem pozornosti je tu jednak spisovná výslovnost, v níž se udržuje největší napětí mezi regionálními a vůbec nespisovnými návyky jednotlivých mluvčích a spisovnou normou a v jisté míře i mezi spisovnou normou a kodifikací, jednak syntax a vyšší plány textové, v nichž jde o přehlednost výstavby věty a textu a o přesnost a plynulost významových vztahů ve větě i v nadvětných celcích.
V této souvislosti bych chtěl zdůraznit potřebu zevšeobecnění poznatků z diferencovaného přístupu k jednotlivým skupinám mluvčích, hlavně těch, které lze zahrnout do skupiny rozhodujících uživatelů jazyka a aktivních nositelů spisovné normy. Myslím jimi především učitele, a to nejen učitele filologických předmětů, dále spisovatele, lektory a veřejné řečníky, novináře, autory vědeckých a technických prací, administrativních dokumentů, rozhlasové a televizní hlasatele, redaktory, korektory, písařky a spolu s těmito všemi i ty veřejné činitele a odborníky, kteří si — často při značném odstupu od povinné školní docházky — začínají uvědomovat užitek z dobrých znalostí mateřštiny pro písemné i ústní sdělování svých poznatků, zkušeností a názorů. Zvláštní postavení mezi těmito šiřiteli spisovné normy mají hromadné sdělovací prostředky, jejichž jazyku se v socialistických zemích také věnuje značná pozornost jak po stránce teoretické, tak i praktické. Proto také tuto další část svého referátu shrnuji v návrhu druhého bodu našeho tématu pod názvem:
„Význam jazykové kultury a jejích interdisciplinárních aspektů pro jazyk a styl hromadných sdělovacích prostředků.“
Předpokládám zároveň, že tento bod by měl zahrnovat výsledky zájmu jazykové kultury o masovou komunikaci v zemích, které se účastní našeho projektu, a to jak z hlediska analýzy současného stavu a úrovně této komunikace (s přihlédnutím k vývojovým tendencím, jejichž poznání umožňuje extrapolovat současný stav do budoucnosti), tak i z hlediska péče o její stav a úroveň.
V další části svého referátu přejdu k objasnění druhé příčiny, která vedla k zařazení teorie jazykové kultury do rámce projektu. Rád bych tu přitom upozornil na jednu okolnost, která se z hlediska našeho úkolu může zdát vnější, ale přesto se domnívám, že pro postup společné práce všech zemí, které se projektu účastní, je velmi podstatná. Je to dlouhá a bohatá tradice vzájemných pracovních styků badatelských skupin i jednotlivců, kteří se v socialistických zemích jazykovou kulturou zabývají. Tuto tradici by bylo možno dokumentovat řadou monografií, sborníků, článků a referátů, které celkem jednoznačně dokazují, že jazyková kultura v socialistických [25]zemích se v zásadě rozvíjí stejným směrem a že jednotlivé pracovní výsledky jsou ostatním velmi dobře známy, i když si nezastíráme, že náš společný úkol může pro vzájemnou informovanost udělat ještě daleko víc, hlavně proto, že počet bibliografických položek tu narůstá značně rychlým tempem. Nadto — a to souvisí s tím, co jsem se tu snažil zdůraznit již dříve — mnohá řešení otázek jazykové kultury nebo myšlenky pro jazykovou kulturu závažné jsou obsaženy i v pracích, které jsou přednostně orientovány jinak. Mám tu na mysli např. referáty magdeburského kolokvia o společenských aspektech jazykové komunikace (Gesellschaftliche Funktionen, 1980), referáty přednášené na zasedáních mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské, mnohé příspěvky přednesené na sofijské konferenci o rétorice (srov. Kraus, 1982), nedávno vyšlé sborníky o současné polštině (Wspólczesna polszczyzna, 1981) a o současné maďarštině (Mai magyar nyelvünk, 1976) i některé práce jiné. Rozhodně považuji výsledky dosavadní spolupráce v oblasti jazykové kultury pro celý náš úkol za mimořádně závažné. Jednotlivé referáty a zvláště pak shrnutí a závěry kolokvia o aktuálních otázkách jazykové kultury, jak je provedli ve sborníku z tohoto kolokvia (Aktuální otázky, 1979, s. 238—260) J. Kuchař a A. Stich, jsou pak nesporně jedním z velmi cenných východisek pro naši nastávající spolupráci.
Konečně třetí, poslední bod našeho tématu by měl podle mého návrhu zahrnout problematiku jazykové kodifikace jako „vědecké činnosti směřující k postižení a zachycení spisovné normy“, přičemž tato činnost je „dialektickou jednotou objektivního (tj. celonárodně platných vlastností jazyka a jejich řečových realizací) a subjektivního (tj. vědecké poznávací činnosti)“ (Kraus - Kuchař - Stich - Štícha, 1981, s. 228). Jsem přesvědčen, že zařazení alespoň některých aspektů poměrně širokého okruhu otázek souvisejících s kodifikací spisovného jazyka bude pro náš úkol nesmírně užitečné, protože právě zde se v zemích socialistického společenství názorným způsobem projevuje protiklad mezi obecným a zvláštním, tj. mezi shodami vyplývajícími z centralizované a vědecky řízené péče o spisovný jazyk a rozdíly podmíněnými specifikou našich národních jazyků a jejich historického vývoje. Odlišnosti jazykové tu jsou nadto ještě posíleny odlišnostmi v pojetí významných mluvnických a slovníkových děl, která představovala zdroj a východiska kodifikací jednotlivých spisovných jazyků.
Jaké jsou tyto aspekty kodifikace, jimž by v našem projektu bylo třeba věnovat pozornost? Upozorním tu alespoň na některé. Za prvé je to praktický rozsah kodifikace vzhledem k objektivně existující normě. Nejde mi tu jenom o skutečnost, že kodifikace je užší, protože se zaměřuje jenom na jazyk spisovný, kdežto norma existuje i v útvarech nespisovných. Mám tu spíše na mysli to, že kodifikace vyjadřuje jen výsek existujících norem, který se mění v závislosti na dynamice jazykového vývoje, na vědeckém poznání této dynamiky a na konkrétních úlohách spisovného (nebo literárně tříbeného) jazyka ve společnosti. V různých historických obdobích se tak kodifikace soustřeďuje převážně na soustavu tropů a figur, na kompozici určitých žánrů, na slovní zásobu, na pravopis, nověji můžeme mluvit o zaměření kodifikace na syntax a perspektivně i na významovou soudržnost útvarů nadvětných. S tímto zaměřením těsně souvisí i tradice jednotlivých kodifikačních příruček a pochopitelně i různá míra prestiže spisovného jazyka jako celku nebo správnosti jeho složek (nepoměrně vysoká je např. prestiž správnosti pravopisné a v jisté míře i tvaroslovné, zvláště ve srovnání s kodifikací výslovnostní).
Za druhé bych chtěl upozornit na některé změny obecných teoretických zásad kodifikace. Požadavky vyplývající z demokratizačních tendencí ve spisovném jazyce a vývoj lingvistické teorie, která se stále více soustřeďuje na dynamiku jazyka a jeho norem, vedou ke studiu a vědeckému hodnocení jazykových variant. Dnes se již všeobecně uznává, že existence variant, synonymních a jiných konkurenčních prostředků stabilitu a celkovou jednotu jazyka nejen že nenarušuje, ale dokonce i vy[26]tváří nezbytný předpoklad perspektivnosti a účinnosti kodifikace. Jsem tedy přesvědčen, že porovnání tendencí, jimiž se řídí přítomnost variant v kodifikacích spisovných jazyků našich zemí, by byla úkolem velice závažným a prospěšným jak pro poznání zákonitostí těchto jazyků, tak i pro zobecnění zásad, které se v těchto kodifikacích uplatňují.
Za třetí bych chtěl připomenout důležitost shrnutí našich zkušeností vztahujících se ke společnému aspektu kodifikace, tj. k respektování uživatelů jazyka v přípravných stadiích kodifikačních prací i při zavádění kodifikačních zásad do praxe. Mám tu přitom na mysli dílčí sociolingvistické průzkumy postojů, které uživatelé spisovného jazyka zaujímají k tomuto útvaru jako celku i k jednotlivým uskutečněným nebo připravovaným kodifikačním změnám, pravidelné informování veřejnosti o těchto změnách i celou jazykově výchovnou a jazykově popularizační činnost, v níž se uplatňují vedle aspektů jazykových i aspekty sociologické a sociálněpsychologické, a v neposlední řadě i samu formulaci kodifikačních pravidel a její principy. S tímto společenským aspektem souvisí i sebeanalýza kodifikátorů a jejich postojů, které samy jsou rovněž výsledkem působení podmínek sociálních a lingvistických (Aktuální otázky, 1979, s. 254). Také zde považuji porovnání a zobecnění našich výsledků i pracovních zásad za užitečné.
Tento závěrečný dílčí bod našeho tématu navrhuji nazvat „Současné komunikační potřeby a problémy kodifikace spisovného jazyka“.
Ve svém referátu jsem se snažil zdůraznit jak hlediska, která teorii jazykové kultury s ostatními tématy projektu spojují, tak i hlediska, která ji odlišují. Rozhodně však předpokládám, že teorie jazykové kultury zaujímá v rámci projektu zcela přesně vymezené postavení a že společně s ostatními tématy napomáhá všestrannému rozboru a poznání mnohotvárných vztahů mezi jazykem a společností v epoše budování rozvinutého socialismu.
LITERATURA
Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Ed. J. Kuchař a kol. Praha 1979.
Gesellschaftliche Funktionen und Strukturen sprachlicher Kommunikation. Linguistische Studien, 72/I-II. Berlin 1980.
HAUGEN, E.: The language Gap in Scandinavia. In: Explorations in sociolinguistics. Ed. S. Lieberson. Indiana-Bloomington-The Hague 1966, s. 152—169.
JEDLIČKA, A.: Problematika typů současných spisovných jazyků slovanských z hlediska jazykové situace. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu (Lingvistika). Praha 1978, s. 5—14.
KRAUS, J.: Konference socialistických zemí o rétorice. SaS, 43, 1982 (v tisku).
KRAUS, J. - KUCHAŘ, J. - STICH, A. - ŠTÍCHA, F.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228—238.
KŘÍSTEK, V.: Paralely jazykového vývoje za socialismu. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu (Lingvistika). Praha 1978, s. 27—33.
Mai magyar nyelvünk. Ed. G. László. Budapest 1976.
KUCHAŘ, J.: Regulační aspekt jazykové kultury. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 92—97.
SKVORCOV, L. I.: Teoretičeskije osnovy kuľtury reči. Moskva 1980.
ŠVEJCER, A. D. - NIKOĽSKIJ, L. B.: Vvedenije v sociolingvistiku. Moskva 1978.
Theoretische Probleme der Sprachwissenschaft 1, 2. Ed. W. Neumann. Berlin 1976.
Wspólczesna polszczyzna. Ed. H. Kurkowska. Warszawa 1981.
[27]R É S U M É
Sprachkultur als Bestandteil des Zielprojekts Nationalsprachen in der entwickelten sozialistischen Gessellschaft
Die enge Verbindung der Theorie der Sprachkultur mit der Verständigungspraxis stellt die Sprachkultur in den Vordergrund derjenigen Disziplinen, die die derzeitige Annäherung der Sprachwissenschaft in Richtung auf das Studium der Sprache im sozialen, kulturellen und kommunikativen Kontext charakterisieren. Deshalb hängt die Theorie der Sprachkultur mit den allgemeinen Disziplinen (Ideologie, Wissenschaft, Politik, Kultur) sowie mit den speziellen (Theorie der Kommunikation, Soziolinguistik Psycholinguistik, Pädagogik Theorie der Journalistik, Rhetorik usw.), besonders aber mit den sprachwissenschaftlichen Disziplinen zusammen.
I. Teilpunkt des Themas:
Welche gemeinsamen Merkmale von Theorie und Praxis der Sprachkultur in den Ländern der entwickelten sozialistischen Gemeinschaft gibt es, die durch Integrationsfaktoren sozialen und ökonomischen Charakters unterstützt werden, und welches sind ihre spezifischen Merkmale, die sich aus nationalen, historischen und sprachlichen Verschiedenheiten ergeben?
II. Teilpunkt des Themas
Bedeutung der Sprachkultur und ihrer interdisziplinären Aspekte für die Sprache und für den Stil der Massenmedien.
III. Teilpunkt des Themas
Diezeitige Kommunikationsbedürfnisse und Probleme der Kodifizierung der Literatursprachen in den Ländern der entwickelten sozialistischen Gemeinschaft.
Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 21-27
Předchozí Helmut Schönfeld (Berlin): Vliv sociálních faktorů na diferenciaci národního jazyka (úkoly, metody, výsledky)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1