Problémy biografie podle kritické literatury anglické a americké

K. Kubíček

[Rozhledy]

(pdf)

-

I. Obecný rozhled. Česká literatura nebyla do počátku tohoto století příliš bohatá na biografická díla. Stačí uvést několik význačnějších životopisů, jako Jungmanna od Václava Zeleného, Brandlova Dobrovského, Jahnova Riegera, Kalouskova Palackého, Tomkova Žižku, Borového Jana z Mohelnic a Kráslova Arnošta z Harrachu, aby bylo vyčerpáno to, co bychom mohli nazvat klasickým repertoárem. Obrat nastal na počátku 20. století založením sbírky „Zlatoroh“ a v nejnovější době se začínají biografie původní i přeložené na českém knižním trhu přímo rojit. Je však třeba si položit otázku, zda lze vůbec díla namnoze tak různorodá zařadit do jednoho literárního odvětví, kterému se dává jméno „biografie“. Česká věda literární nedává na takové otázky prozatím ještě uspokojivou odpověď a předem je nutno zdůraznit, že je nesnadné, ba snad nemožné, najít jednoznačné určení pro tento literární druh. Ale v době, kdy počíná biografie být u nás tak oblíbenou četbou intelektuálních i lidových vrstev čtenářských, je skutečně radno pokusit se o vymezení tohoto pojmu co nejpřesnější a zařaditi biografii do soustavy literárních druhů.

V naučných slovnících sice lze najít о tomto tématu jakési poučení, většinou však poučení, které se omezuje na více méně přesnou definici slova biografie a na hrubé vylíčení vývojové linie tohoto odvětví literatury nebo historie (ani v tom není jednoty; Brockhaus z roku 1929 uvádí na př. výslovně: Die Biographie ist ein Zweig der Geschichtsschreibung). Nepřihlíží se tam blíže k teoretickým otázkám, na které je aspoň prozatímně třeba odpovědět, má-li takový výměr nabýt přijatelné platnosti. Podle Ottova Naučného slovníku z r. 1890 je biografie „methodou historickou provedené vypsání života, a sice jak průběhu jeho vnějšího, tak mravního a intelektuálního vývoje některé osoby, ovšem takové, která zasluhuje pozornost buďto pro své osudy, své postavení nebo své působení.“ Je příznačné, že heslo biografie nebylo tehdy psáno literárním historikem, nýbrž pouhým historikem ryzím, který se literaturou celkem neobíral, V. J. Nováčkem. Masarykův slovník naučný z r. 1925 obsahuje tuto definici biografie: „Biografie, životopis, zevrubné vylíčení života osobnosti, vynikající buď svou činností nebo zajímavé průběhem svého života, po př. osobitě pojaté svým biografem.“ Nový velký ilustrovaný slovník naučný (nakladatelství Guttenberg) z r. 1929 vymezuje biografii opatrně jako „sepsání předpokladů, vývinu a působení výkonem nebo osudem zajímavého lidského života.“ K této poněkud nejasné (a jazykově nevalné) definici přidává kriterium kvality: „Vyhovuje nejvyšším požadavkům jen tehdy, když na základě věcných znalostí pochopí život a okolí popisované osobnosti v rámci její místní a časové závislosti. Biografie musí vyznačit zákon duševní činnosti, musí vyzvednout zvláštní vlastnosti od obyčejných.“ Už povrchní srovnání těchto tří definic ukazuje, že se názory o obsahu a rozsahu, obzvláště však o nezbytných kvalitách biografie rozcházejí, a ještě více nedostatků by se v nich projevilo, kdyby se jimi mělo určit, zda nějaké literární, historické nebo historickoliterární dílo lze k biografii počítat. O naší životopisné literatuře se dosud nikdo, pokud vím, nepokusil podat historickokritický přehled, a proto se tento problém jestě nestal aktuální. V zemích se starší kulturou literární je tomu alespoň zčásti jinak a ve dvou z nich, v Anglii a ve Spojených státech, byl na tomto poli vykonán značný kus práce. Jistě prospěje, když upozorníme na některé výsledky, k nimž se přitom došlo.

Je zajímavé, že ani v Německu ani ve Francii nebylo doposud napsáno historické nebo kritické pojednání o biografii. V Německu sice vydal Georg Misch, jehož hlavním oborem je filosofie, roku 1907 a znovu v přepracování roku 1931 zevrubné dílo o řecké autobiografii (Geschichte der Autobiographie. Erster Band. Das Altertum.), ale o vlastní biografii německé nebylo dosud napsáno nic. Ve Francii vyšlo výborné pojednání o biografii, jehož autorem je známý spisovatel André Maurois, ale tato knížka, která vznikla ze serie anglicky proslovených přednášek, patří už svým původem spíše k anglosaskému než k francouzskému literárnímu bádání a Maurois také buduje své poznatky na teoriích anglických badatelů a uvádí doklady hlavně z anglické biografiky. (Užívám vydání anglického: Aspects of Biography, 1931).

Není divu, že právě Anglie a Amerika mají nejen primát, nýbrž i docela výlučné postavení ve zkoumání historických a teoretických základů životopisné literatury. Nikde nedošla biografie takového rozkvětu [49]v době gotické, renesanční a osvícenské jako v Anglii, v době nejnovější pak jako v Anglii a v Americe. V Americe se biografie považuje dokonce za tak důležité odvětví literatury, že na několika universitách byly pro ni zřízeny zvláštní stolice (na Carlton College, Northfield, Minnesota a na universitě v Dartmouth; na universitě harvardské je docent biografie). Nelze tu prozkoumávat příčiny tohoto rozkvětu anglicky psané biografie z historického nebo psychologického hlediska; vyslovuji jen domněnku, že k němu přispěla empirická tradice anglosaského myšlení, která způsobila a působí, že význačné i méně důležité osoby jsou v anglosaských zemích pojímány v duchu střízlivého uctívání a že se tam nepěstuje přehnaný kult velkých osob. Ten může být biografii jen na škodu, neboť jím zaniká zájem o vylíčení vztahů popisované osoby k okolí, bez něhož biografie — jak se pokusíme ukázat níže — je nemyslitelná.

Anglická a americká pojednání o životopisné literatuře začínají r. 1813, kdy jinak neznámý Ir jménem James Field Stanfield vydal obsáhlou essay o studiu a skládání biografií.[1] Dnes lze v Anglii a ve Spojených státech napočítat, pokud vím, celkem šestnáct více méně obšírných prací o tomto tématě, nehledíc ovšem k četným příspěvkům časopiseckým. Už Stanfield mohl budovat na určité a dosti pevné tradici, neboť vynikající angličtí spisovatelé biografií od počátku XVI. století, z nichž i českému čtenáři mohou být známa jména, jako Bacon, Dryden, Johnson a Boswell, mají ve svých dílech dosti obšírné teoretické exkursy o úkolu a žádoucích vlastnostech biografie. Z pestré změti otázek, o kterých našich šestnáct teoretiků pojednává, budeme vybírat jen ty, kterých se častěji dotýkají nebo které mají pro vymezení pojmu biografie zásadní důležitost. Uvidíme, že na řadu problémů, které přispívají ke kritickému hodnocení biografie, je možno dát odpověď jen podle speciálních okolností a podmínek, nikoli tedy odpověď jednoznačnou, platnou pro všechny případy. Lze snadno pochopit, že takovýchto problémů bude při biografii víc než kde jinde, vždyť nejde jen o problémy čistě literární. Vše, co souvisí s vlastním materiálem biografie, se živým člověkem, dere se při úvahách o životopisné literatuře do popředí. V anglosaských pojednáních dělají teoretikům biografie těžkou hlavu především otázky psychologické a etické, ale vyskytují se v nich často také náměty zcela praktického rázu, rázu tak praktického, že nemají již nic společného s teorií literatury. Kolik příbuzných člověka, o němž míním napsat biografii, smí ještě žít? Kolik významných skutků musil hrdina vykonat, aby byl hoden toho, stát se objektem životopisu? Nevyskytují se tu však jen otázky takovéto, na něž je zajisté zbytečné hledat odpovědi. Jsou tu věci, které jsou pro jiná odvětví literárního tvoření již dávno vyřešeny, pro biografii však zůstávají stále ještě závažné. Dnes si zajisté už nikdo nebude lámat hlavu nad tím, zda je v zásadě dovoleno, zvolit si za hrdinu fiktivního románu člověka, který se ve vnějším životě ničím zvláštním nevyznamenal a nezaujímal také význačné veřejné postavení. Autor biografie si však bude musit takovou věc dobře rozmyslit, neboť nemá často možnost dodat svému hrdinovi zajímavosti vnitřního života, kterou si nemůže domyslit, když pro ni nemá pádné důkazy. Také by bylo zbytečné se ptát, zda osoba opěvovaná v lyrické básni musí být ještě živá či už mrtvá, ale v teorii biografie je tento problém velmi závažný, neboť proti argumentu, že se o člověku dosud žijícím nedá napsat uzavřený životopis, nelze nic namítat a odpověď, že životopis nemusí nutně pojednávat o uzavřeném životě, přivádí nás již k teoretickému bodu zcela zásadnímu, pro nějž je třeba najíti řešení jednoznačné, má-li být rozhodnuto, co je možno za biografii pokládat a co ne.

 

II. Poměr biografie k vědě a ke krásné literatuře. Čestné místo v každé úvaze o biografii náleží velkému alžbětinskému filosofu Francisu Baconovi. O biografii zvláštního pojednání nenapsal, ale vyhradil jí ve spise „Advancement of Learning“ (1605) zvláštní místo v hierarchii věd, i když jen jako pododdělení historie, nikoli [50]pod názvem biografie, nýbrž ‚life‘, což odpovídá přibližně českému ‚životopis‘. Podle jeho pojetí má historie tři oddělení: ‚kroniky‘, které líčí dobu, ‚životopisy‘, které líčí životy, a ‚vypravování‘ (narration), které líčí děje. Výše uvedený citát z Brockhause ukazuje, že pojetí Baconovo ještě nevymizelo a že bývá biografie stále ještě mylně pokládána za odvětví historie, tedy za disciplinu vědeckou a nikoli za odvětví literatury krásné. Tento omyl lze snadno vysvětliti. Biografie pracuje s vědeckým materiálem, čerpá ze stejných zdrojů jako historie nebo literární věda, z přímých i nepřímých, ústních i písemných pramenů, které biograf prozkoumává po stránce spolehlivosti právě tak jako historik nebo jiný vědec, který zpracovává životní fakta kteréhokoli druhu, ale tím její podstata není ještě vyložena. Biografická fakta mohou být ovšem zpracovávána přísně vědeckým způsobem, právě tak jako historická fakta mohou býti zpracovávána způsobem beletristickým. Pro historii je rozdíl mezi vědou a krásnou literaturou již dávno vyřešen a každý laik ví, že je zásadní rozdíl mezi vědeckým dílem Pekařovým nebo Gibbonovým na jedné straně a historickým románem Jiráskovým nebo Scottovým na straně druhé. Nepopírám ovšem, že i zde mohou být případy pomezné a proto nejasné, ale při biografii není vyřešena ještě ani tato otázka.

Primárním znakem biografie není jako u dějepisu vědeckost, nýbrž uměleckost, to znamená přináležitost k literatuře krásné. A je-li individuální život traktován jen a jen vědecky, nevzniká dílo umělecké, biografie, nýbrž prosté popsání života. I je bychom mohli nazývat biografií, ale z praktických důvodů a v souhlase s výzkumy anglických a amerických badatelů, kteří na základě bohatého literárního materiálu dospěli k názoru, že je zásadní rozdíl mezi suchým výpočtem životopisných fakt a literární jejich interpretací, vyhrazujeme si název biografie pro případ druhý. Přísně vědecké dílo dějepisné může míti všecky znaky krásné literatury, a proto je můžeme pojmout beze všeho do literární historie. Tím však nepřestává být dílem především vědeckým. Dílo biografické může mít naopak všechny znaky vědeckého díla a bývá proto často velmi cenným materiálem pro historické bádání, ale jakmile přestane být dílem literárním, přestaneme je nazývat biografií. Je ovšem možno rozhodnout se pro terminologii právě obrácenou, ale verse námi zastávaná lépe souhlasí s empirií.

Obtíže tu působí termín biografie kolektivní, kterého užívají Angličané pro souborná díla se životopisnými daty, neboť krátké a suše vědecké životopisy, obsažené v nich, nelze počítat k literatuře v užším smyslu tohoto slova. Zvykneme-li si však užívat názvu biografie jen pro pojem přesně vymezený v smyslu, který byl už naznačen a který bude ještě vyložen podrobněji, bude právě tak zbytečné řadit k vlastní biografii, biografické slovníky, jako je zbytečné, ba nepřípustné, řadit k ní autobiografii jen proto, že je to složenina ze slova biografie. I autobiografie bývá některými teoretiky počítána spolu s memoiry, deníky, stolními hovory a jinými výtvory, které mají za materiál aktuální lidský život, k biografii. Správnější je však názor — a většina teoretiků se také k němu přiklání — považovat autobiografii za literární odvětví od biografie zcela odlišné. Důvodů, které zde nelze všechny vypočítat, bylo pro to uvedeno velmi mnoho. Nejzávažnější z nich snad je, že autobiograf nemá z psychologických příčin možnost, aby své dílo budoval na materiálu objektivně a vědecky zjištěném. Snad by bylo výhodné najít pro všechny zde vypočtené druhy, které mají společný znak, že zpracovávají aktuální lidský život, termín nadřaděný; mohl by to snad být název „životopisná literatura“.

Zdůrazňuje-li se na jedné straně, co odděluje biografii jako literární druh od ryzí vědy, musí se na druhé straně klásti stejný důraz na to, co staví biografii mimo rámec pouhé krásné literatury a co ji přibližuje k vědě. To vysvitne nejlépe z rozdílu mezi biografií a životopisným románem. Fantasie autora biografie je podobně jako fantasie historikova vázána přísně na daná fakta. Z nich musí biograf vycházet, a jakmile překročí hranice kritické pravděpodobnosti, je nutno zařadit jeho dílo k beletrii a nikoli k biografii. Slůvko [51]„jakmile“ zde ovšem neznamená, že se to nesmí stát ani na okamžik. Bylo by bláhové se domýšlet, že obory vědy a beletrie jsou odděleny tak přesně a přísně, aby bylo možno odsuzovat autora pro ojedinělé zanedbání mezí. Zde jako všude musí se konec konců brát na pomoc common sense a v neposlední řadě řešiti otázka, zda autor překročil hranice vědomě, t. j. proto, že chtěl psát beletrii, či jen nevědomky nebo snad z pohodlnosti. Pro ojedinělé přestupky se může dílo kritisovat, nemůže se však rozhodnout zásadně o jeho přináležitosti k určitému literárnímu druhu. Biografický román vymýšlí okolnosti a vnitřní stavy, které nemají konkretní podklad v přímém nebo nepřímém vědeckém poznání autorově, vlastní biografie však neužívá v zásadě konkretních elementů, které nelze vědecky dokázati; může tyto elementy rozvádět potud, pokud si neodporují navzájem a pokud není zřejmé, že se nemohou zakládat na pravdě. I biograf tedy smí pracovat intuicí, smí zpestřovat to, co objektivně zjistil. Kriteria pro přípustnou míru toho jsou rozličná a není možné jich užívat s obecnou platností. Je tu rozpor mezi hodnocením historickým a absolutním. Protože se i biografie vyvíjí, budeme na ni dnes klásti mnohem přísnější měřítko, než jaké bylo před několika stoletími. V teoretických pracích o biografii je tento rozpor velmi zřejmý. S jedné strany se v nich projevuje snaha vpravit pod pojem biografie i ta starší díla, která obsahují hojně fiktivních prvků, se strany druhé se vyskytují formulace přísné a apodiktické, které se neohlížejí na historický vývoj druhu. Harold Nicolson na příklad tvrdí[2], že první ryzí biografie byly psány až v XIX. stol. To je právě doba, kdy se počalo vědomě rozlišovat mezi biografií a biografickou beletrií. Bude snad nejlépe vymezit pojem biografie co možná nejšíře, aby nebylo třeba opouštět historické stanovisko, přihlížet však při kritisování jednotlivých děl k tomu, kam až vývoj v té které době dospěl.

Jedním z nejdůležitějších kriterií pro posuzování kritické pravděpodobnosti v biografii je způsob, kterým je reprodukována aktuální řeč vystupujících osob. Biografové, kteří se vědomě vyhýbají nevědeckým prvkům v traktování dané látky, neužívají obyčejně přímé řeči vůbec. Přední anglický biograf tohoto století, Lytton Strachey, užíval jí ve svých hlavních dílech jen v řídkých případech, a to jen tehdy, když byla tradována ve floskulích nebo autenticky zaznamenána současníky. Naproti tomu máme taková klasická biografická díla, jako Boswellův Life of Samuel Johnson, Eckermannovy Gespräche mit Goethe, Čapkovy Hovory s T. G. M., která se skládají z valné části z konversací. Přesto není pravda, že to jsou díla fiktivní, neboť situační podklad je ve všech třech případech dokazatelně pravdivý, témata rozhovorů jsou líčena tak, jak se skutečně udála (i když jednotlivosti jsou nutně trochu zkresleny, protože musily být upraveny z literárních důvodů), a slova jsou buď zaznamenána na místě nebo s potenciální správností rekonstruována. Naopak zase nám postačí jediný rozhovor mezi van Goghem a přízrakem, který se mu zjevil, když maloval v opuštěné krajině,[3] abychom věděli, že Stone nezamýšlel napsat biografii, nýbrž román.

K těmto zásadním otázkám o poměru mezi biografií a historií a mezi biografií a beletrií se připojuje několik podružnějších metodických problémů. Velmi často se vyskytuje názor, že v biografii se musí postupovat chronologicky. Působí tu starý předsudek, že biografie je odvětví historie, ale i jiné, modernější názory. Maurois na př. tvrdí ve shodě se svým učitelem Dunnem[4], že chronologický postup v biografii je nezbytný, a odůvodňuje to tím, že osoba se musí předváděti tak, jak se vyvíjela, neboť by se jinak nemohly správně chápati její charakterové rysy. Zkušenost dokazuje, že i opak je možný. Chronologická forma je sice nejčastější, protože je nejvíc na snadě a lze ji nejlépe zvládnout, ale v anglické bio[52]grafii je také stará tradice trojího námětu (na př. životní dráha, povaha, dílo), která má svého největšího representanta v Samuelu Johnsonovi, a zakořenila se až příliš pevně ve vědeckém životopisectví. Stracheyho malé biografické obrázky, v naší literatuře pak některé z Šaldových ‚Podobizen a medailonů‘ a v Americe t. zv. ‚psychografické práce‘ velmi oblíbeného Gamaliela Bradforda[5] ukazují, že ani nejnovější hodnotná biografická literatura netrvá na chronologickém postupu.

Je tu však malá závada, na kterou nás upozorňuje autoritativní a nejvlivnější anglický teoretik biografie, Sir Sidney Lee, jenž vydal sice jen dvě malé brožury o biografii (Principles of Biography, 1911 a Perspective of Biography, 1917), ale svými nesmlouvavými požadavky, opřenými o vlastní rozsáhlé dílo biografické, působil, ať positivně či negativně, neobyčejnou mírou na celý další vývoj anglické biografie v teorii i praksi. Podle něho a některých jeho následovníků musí mít správné biografické dílo také správnou míru a nesmí být ani příliš krátké ani příliš dlouhé. Právě uvedené biografie jsou velmi krátké a nemohou vyčerpat všechny důležité životní příhody, nicméně však umožňují lépe porozuměti hrdinově osobě než mnohá díla obšírná a chronologická, a není proto důvodu, proč bychom je jen z formálních příčin neuznávali za biografie, když mají jinak všechny základní znaky pravých biografií. S přílišnou délkou je to poněkud jiné a pro nás obzvláště zajímavé, neboť tuto otázku nám kladou dvě rozsáhlá díla o Masarykovi a Smetanovi, která už mají po několika tisíci stránkách a nejsou ještě daleko dokončena. V Anglii existuje dílo zcela podobného rázu. Jmenuje se ‚Life of Milton and History of his Time‘, vycházelo v létech 1859—1880 a jeho autorem je David Masson. Masson bývá terčem útoků se strany biografických puristů, protože prý zavedl do biografie škodlivou manýru psát dlouze a široce o dobovém pozadí hrdinova života a zatlačil tak hrdinu příliš do pozadí. Tu se přibližuje biografie k historii s jiného konce. Pro dílo o Smetanovi platí totéž. Ani jeho autor se nechce omezovat na vylíčení hrdinova života, nýbrž chce, jak sám napsal, podat zároveň historii doby. Vědecký ráz je přísně zachováván a tu se může pochopitelně vyskytnout otázka, zda takové dílo nepatří podle své metodologie spíše do historie než do biografie. Odpověď zní jasně: nikoli, neboť doba je líčena ve vztahu k ústřední postavě, je takřka viděna jejíma očima; všechny příhody a události, které jsou v těch dílech líčeny, jsou líčeny proto, že z nich a s nimi roste hrdina. Mezi těmito velkými pracemi jednoznačně biografickými a oněmi staršími, které se jim podobají jen navenek, protože se ještě nedovedly vysvobodit ze zajetí historie, je tedy základní rozdíl.

Polohistorických a polobiografických děl je ve starší době proto mnoho, že jedním, i když ne jediným a hlavním genetickým základem biografie je skutečně historie. Tvrzení Baconovo, že biografie je odvětví historie, je s tohoto hlediska správné, neboť v jeho době tomu tak bylo. Ze souborných prací o vývoji anglické biografie[6] vyplývá skoro souhlasně přibližně takovýto obraz o vývoji biografie z historie: na prvém stupni dá hlavní osoba jen svými životními daty, resp. počátkem a koncem vlády, čistě vnější rámec, na druhém stupni už začínají převládat takové události, které mají nějaký vnější vztah k ústřední postavě, a na stupni konečném jsou už líčeny jen události tohoto rázu. Taková díla však zůstávají stále ještě spíše nedokonalými pracemi historickými než nedokonalými biografiemi, protože v nich není líčen děj skrze hrdinu, nýbrž hrdina skrze děj; blízkost k biografii je však už znatelná a hranice se počínají stírat. To je tedy jedna z genetických cest biografie. Jiná linie vzniku je už prastará, a jak ukazuje Duan Reed Stuart ve svém skvělém [53]pojednání o antické biografii[7], souvisí s nejzákladnějšími pudy člověka, které ho nutkají k primitivní umělecké činnosti, k uctívání bohů a mrtvých. Také Lee mluví o kommemorativním instinktu, který přiměl už primitivní lidi k zaznamenávání nebo tradování zpráv v nejširším smyslu biografických. Biografie vskutku vznikla autonomně a nemusila se teprve během doby odštěpovat od jiných odvětví duševní činnosti, i když se od nich musila během celého svého vývoje očišťovat. Není důvodu, aby biografie byla pokládána za pouhou odrůdu historie. Kam patří jako literární typ, není dobře možno určit, protože rozdělování literatury nejde obvykle dál než k trojdělení: epika, lyrika, dramatika; a biografie se ovšem nedá postavit jako čtvrtá větev vedle těchto tří, ani se nedá zařadit pod jednu z nich. Spíše by snad našla místo v písemnictví (literatuře v širším smyslu) někde uprostřed mezi literaturou krásnou a odbornou.

 

III. Některé jiné problémy. Kdo smí být hrdinou biografie? V celé anglické a americké literatuře o biografii není jediná práce, která by šla kolem této otázky bez povšimnutí, ale nejjednodušší a nejjasnější řešení vyřkl autor hesla biografie v Masarykově naučném slovníku, když napsal, že osobnost, o níž biografie pojednává, musí být „vynikající svou činností nebo zajímavá průběhem svého života, po př. osobitě pojatá svým biografem“. V kritické literatuře anglosaské se obyčejně mluví jen o osobnosti hrdinově, horlivě se diskutuje o tom, je-li nutné, aby byla veliká, ale nepomýšlí se na to, že formát osobnosti nemusí být dán objektivně, nýbrž může být také vytvořen pojetím autorovým. Sir Sidney Lee sice naráží na tuto možnost a bez výhrad žádá, aby hrdina byl osobností v pravém slova smyslu významnou, protože prý sebe lepší traktování bezvýznamné nebo průměrné osoby nelze uvésti v soulad se základními principy biografie, ale v anglické literatuře je kromě četných menších dokladů jeden vynikající příklad, který svědčí o neoprávněnosti tohoto Leeova tvrzení. Sám Carlyle napsal životopis docela bezvýznamného člověka jménem Sterling, a toto dílo je nejen biografie kat exochén, nýbrž je také nadmíru poutavé. Mimo to svědčí mnoho jiných biografií o tom, že celkem průměrná osoba nabyla historického významu teprve tím, že o ní bylo napsáno zajímavé životopisné dílo. Ačkoli ostatní teoretikové nežádají ústřední postavu velkého formátu tak rigorosně jako Lee, přece s ním většinou souhlasí. J. C. Johnston[8] rozděluje na příklad biografii, ke které počítá i autobiografii, na typ objektivní a subjektivní a pro objektivní typ postuluje podobně jako Lee muže velké a významné, kdežto pro typ subjektivní připouští kohokoli. Jiní badatelé, na př. již výše jmenovaný Stuart nebo výbojný Nicolson, tvrdí, že sláva není tu jediným činitelem, že však nutně spolurozhoduje o vhodnosti objektu. I Maurois míní, že životopisec, jenž musí na rozdíl od romanopisce pracovat na základě fakt, potřebuje fakta zajímavá, a ta že se vyskytují jen u lidí významných. Základní melodie lidského života, která podle něho dodává biografii jednotný ráz, je prý specifickým zjevem u velkých lidí. Podle celkové tendence převládajících teoretických názorů bude nejsprávnější uznávat, že nejvhodnějším objektem biografie je osoba vynikající, spolu však nelze nepřipustit možnost, že toto objektivní vynikání může být také substituováno vhodným podáním autorovým. Nutno však ještě určit, co se vynikající osobou přesně míní. Z názorů většiny teoretiků vyplývá, že hrdina biografie musí být aspoň osobitý podle typologicko-charakterologické terminologie české, t. j. že se od svého okolí musí odlišovat, ale nemusí jako osobnost nad ně vynikat.

Méně zásadní nežli otázka, kdo smí být objektem biografie, ale stejně často probíraný je problém, kdo smí být jejím autorem a kdy smí autor počít své dílo psát. Vyjdeme od druhé části otázky. Podle Leea je třeba vyčkat smrti hrdinovy, než se počne skládat biografického díla. Toto tvrzení vyvolalo živou odezvu, ale zdá se, že není ani zapotřebí [54]dovolávat se proti němu názorů Leeových odpůrců, neboť je zcela jasné, že toto stanovisko odporuje skutečnosti. Biografie o lidech žijících se psaly, píší a budou psát, a není možno tato díla pro jejich nutnou neúplnost vyřazovat z pojmu biografie. Je ovšem možno rozdělit z tohoto zorného úhlu biografickou literaturu na několik druhů a dokazovat přednost jednoho před druhým. Většina badatelů se kloní k názoru, že za podmínek jinak stejných má nejlepší možnosti autor biografie, který znal hrdinu velmi dobře a který s ním pokud možno ztrávil značnou část života. Tyto biografie mohou být psány za života hrdinova (dobrým dokladem jsou Čapkovy Hovory s T. G. M.) nebo jako Boswellův Johnson a Eckermannovy Gespräche po smrti hrdinově na základě materiálu, nashromážděného za jeho života. Pro zmatek v názorech na hodnocení biografie je příznačné, že Lee na př. uznává téměř jen biografie psané současníky o zemřelých lidech a pouze s výhradami přijímá biografie o postavách z minulosti, kdežto životopisy živých současníků — jak už bylo řečeno výše — vůbec zavrhuje. Naproti tomu nazývá W. L. Cross všechny biografie, které nejsou psány o vrstevnících, ať mrtvých či ještě žijících, „pseudobiografiemi“. Nejobecněji přijatý názor na biografii však je, že pojednává na základě pramenů o význačných lidech z minulosti, autorem nezažité a nutno uznat, že taková životopisná díla mají nejspíše celistvý ráz, neboť biograf píše v tom případě obyčejně zcela bez zaujetí. Velmi často se uvádí ve prospěch Leeova názoru důvod, že se o živých lidech nesmí psát z praktických důvodů špatně (zejména v Anglii by z toho mohla být velmi mrzutá žaloba), nechybí však ani těch, kteří berou ohled také na blízké potomky, a konečně jsou biografové, kteří se řídí heslem, že se smí o mrtvých psát jen dobře. Uvádím tyto příklady proto, abych ukázal, jak snadno se zabíhá při biografii z úvah ryze teoretických k drobným praktickým otázkám. Vskutku je nelze přejít beze všeho mlčením, neboť jde o okolnosti, které mnohdy působí velmi rušivě. Ještě lépe je to znát na otázce, kdo smí biografii psát.

Lee uvádí jako jednu ze základních vad anglické biografie, že bývá psána s rodinným zaujetím nebo se zaujetím blízkého přítele. Nedávno vyšlý životopis Jiřího Wolkra od jeho matky a odezva, kterou našel u kritiky, ukazují, že na této výtce něco je. Právem se požaduje na biografovi, aby psal co nejobjektivněji, aby nezamlčoval důležitá fakta, zjistitelná spolehlivou metodou, aby nezkresloval vědomě objekt své práce v jeho prospěch ani v jeho neprospěch. Naopak zase najdeme v historii anglické literatury nejednu vynikající biografii psanou členem rodiny, intimním přítelem nebo obdivujícím žákem, v níž právě osobité a subjektivně zabarvené pojetí hrdinovy osoby tvoří vlastní klad díla a daleko vyvažuje všechny nedostatky, vzniklé osobním zaujetím. Nevyvažuje je jen zajímavostí, nýbrž i tím, že z takových děl poznáváme přes všechno zkreslování hrdinovu povahu zblízka a intimně, a to je konec konců hlavní poslání každé biografie. Možnost rodinné a přátelské předpojatosti bude kritikovi výstrahou, aby si dobře všímal, zda nebylo zamlčováno příliš mnoho, naopak zase nedostatečná autorova znalost hrdinovy osobnosti soustředí kritikův zájem a pozornost na způsob, kterým pisatel biografie nabyl svého materiálu. Idealisovat se v biografii nemá, ani když se tím chce dosáhnout výchovného účinku, neboť biografie popisuje především lidský život, jaký byl, a morální poslání její není primární, nýbrž nejvýše z ní může jako vedlejší zjev vyplývat. To nebylo dlouho jasné a i tato otázka je jedním ze stěžejních problémů biografické teorie.

Většina starších biografií byla skutečně psána s úmyslem poskytnouti čtenářům „zářný příklad“ a „vzpomínku na zbožné lidi“, jak to v XVII. století pěkně formuloval Thomas Fuller, autor souborného biografického díla The Worthies of England. Stanfield ještě na počátku minulého století klade nezakrytý důraz na etické poslání biografie a domnívá se, že jeho essay, poněvadž pojednává o tak vznešeném a povznášejícím tématu, „přispěje k rozvoji lidské povahy činorodé a morální“. Podle Stanfielda není prostě biografií dílo, které psal člověk s nesprávnými mravními zásadami, neboť v něm nemohou být obsaženy morální poučky, které činí životopisy hodnými existence. Tento názor se ve [55]formulaci, ovšem značně zmírněné, táhne jako červená nit až do nejnovější doby. Ať se mluví o tom, že si při četbě biografie připomínáme svou vlastní malost tím, že ji srovnáváme s velikostí jiných, a malost lidskou vůbec, protože vidíme, že i velcí lidé jsou pouhými smrtelníky[9], ať se píše jako u Leea o kommemorativním instinktu v člověku, který touží uchovávat památku velkých lidských skutků, nebo se klade s Bradfordem důraz na pedagogický význam biografie[10], vždy se v zásadě vyslovuje názor, že četba biografie vede a má vésti člověka k vyšším metám. Zároveň však neutuchá boj proti nalepované etice v biografiích. Boj ten je nutný. Biografie sice vznikla především jako prostředek k morálnímu posílení, ale kritici přesvědčivě poukazují na velké množství životopisů, které velmi utrpěly tím, že byly psány s morálním zaujetím. Pěkně vystihl stav věcí Longaker v úvodě k English Biography of the Eighteenth Century těmito větami: „Ryzí biografie často poučuje a poskytuje příklady úctyhodného a počestného života. To je poznatek, který si nevyžaduje dokladů. Ale opravdová biografie není prostředkem pro etickou výchovu v první řadě. Každé poučení a každý příklad ctnostného života, které skýtá, jsou jen průvodními zjevy.“ Není ovšem třeba počítat s tímto průvodním znakem biografie při určování jejího pojmu a není proto také správné, když je uváděn v definici jako nepostradatelná vlastnost pravé biografie.

Neprávem bývá zato zanedbáván jiný znak biografie, který je vskutku zásadní. Biografie musí líčit hrdinu na pozadí životního okolí. Netřeba myslit přitom na tainovské teorie o prostředí a době; biografie už byly psány za starověku dlouhá století předtím, než Taine vyslovil své názory na literaturu, a vždy se psaly tak, že ústřední postava byla líčena ve vztahu k soudobému okolí. Nelze si to jinak ani představit, ale na tuto samozřejmou pravdu je třeba míti zřetel, neboť jde o jeden z nezbytných znaků biografie. Vyskytly se pokusy vytrhnout výroky osoby, o níž je dílo psáno, z prostředí a doby. Existují na příklad tak zvané stolní hovory (table talks, Tischreden), snůška výroků, které byly mnohdy zaznamenávány na místě a mají velkou autentickou cenu. Mohou dobře sloužit jako materiál k biografiím; je však chyba počítat je k životopisné literatuře, jak byla v nejširším smyslu vymezena nahoře, neboť nemají za námět celého člověka, nýbrž jen jeho slova, vytržená ze souvislosti místní a časové, která v nich bývá nahrazována souvislostí tematickou. V anglické literatuře jsou nejznámější doklady pro tento druh Table Talks Seldenovy a Coleridgovy. Pro blízkost příkladu si všimněme znovu Čapkových Hovorů po této stránce. I v nich se omezuje autor celkem jen na rozhovory vedené mezi ním a presidentem Masarykem. Okolí tedy není líčeno přímo, ale vyplývá z konversace právě tak jako při četbě dramatu. Dramatická forma je v biografii vůbec velmi hojná a často bývá až jednostranně zdůrazňována příbuznost mezi literaturou dramatickou a biografickou. Podobně náleží i Eckermannovy Gespräche mit Goethe k vlastní biografii, protože také v nich je líčen hrdina ve vztahu k okolnímu světu. Po této stránce vyhovují tedy uvedené dva spisy požadavkům, kladeným na biografii. Často se však proti nim uvádějí jiné výhrady.

Biografie je líčení individuálního života, věc to, která už vyplývá ze samého názvu. Důsledek toho je, že nemůže mít dva stejně významné hrdiny. Žádá se ještě víc: postava, která dává biografii rámec, musí zůstávat stále ve středu zájmu. Pokud vím, nepokusil se dosud nikdo napsati biografii s kolektivním hrdinou, ale tento pokus by se nemohl ani zdařit (v románu to není vyloučeno), neboť patří k podstatě biografie, aby události byly pojímány se stanoviska jedné osoby. To jí dodává jednotného rázu, to podmiňuje organickou souvislost vnějších událostí a proto není neoprávněné, když někteří historikové biografie neuznávají za biografie polohistorická díla, v nichž život hrdinův tvoří jen vnější rámec. V t. zv. hovorech se pak stává, že hlavní postava a autor zaujímají postavení při[56]bližně stejně významné. To však je jen zdánlivé, neboť tu klame jen rozsah a hustota vystupování. Pokud je zájem soustředěn na události ze života hrdinova, není třeba vylučovat díla takového rázu z rámce biografické literatury. Z nutnosti, aby bylo líčeno okolí, vyplývá, že v biografii musí také vystupovat vedlejší postavy, a nabude-li jedna z nich shodou okolností takové důležitosti, že občas zatlačuje do pozadí vlastního protagonistu, dostačí, když budeme mluvit o pochybené struktuře. Vždyť záleží hlavně na tom, aby byly vnější události (a samozřejmě tím více věci z oblasti duševní) líčeny ve vztahu k hrdinovi, a pokud je učiněno zadost tomuto požadavku, není v zásadě porušen znak, který stanoví, že biografie má mít jen jedinou ústřední postavu.

 

IV. Definice biografie. Pokusme se nyní stanoviti na základě svých dosavadních výkladů definici biografie, která by vyhovovala formálně i věcně. Předpokladem každé správné definice je, aby v ní byly obsaženy skutečně jen znaky zásadní a důležité. Nebylo nám možno přistoupit na všechny postuláty, které byly kladeny na biografii ve vývoji anglického a amerického teoretického a historického zkoumání tohoto odvětví literatury, a bylo nutno až příliš často vyvracet znaky, které se neprávem považují za základní znaky biografie, nebo alespoň zkusmo naznačit jejich vyvrácení. Jako výsledek nám vyplývá tato definice: Biografie je výtvor slovesného umění, v němž líčí autor na pozadí životního okolí, na základě doložitelných fakt a s kritickou pravděpodobností život osobitého nebo osobitě pojatého jednotlivce buď v celém jeho rozsahu nebo v podstatné jeho části.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 1, s. 48-56

Předchozí Frank Wollman: Dvě polské polemiky o slovanských literaturách

Následující Josef Hrabák, Bohuslav Havránek: Ze starší literatury české