Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ze starší literatury české

Josef Hrabák, Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Naše středověká próza česká se netěší takovému zájmu jako poslední dobou u nás soudobá poesie, ač její studium není méně zajímavé. Jistě zde velmi vadí poměrný nedostatek přiměřených vydání staročeských prozaických tekstů. Proto vítáme s radostí nový výbor staročeské prózy, bibliofilsky upravený svazek „Próza z dob Karla IV.“, který vydal loni ve své nové knižnici „Slavín“, redigované A. Grundem a A. Pražákem, Evropský literární klub v Praze (str. 265 a 16 vyobrazení, cena 80 K). Při hodnocení výboru tekstů jde hlavně o dvě věci: co je vybráno (stránka obsahová) a jak jsou teksty vydány (ediční prakse). Všimnu si obou těchto složek.

Účelem knihy, kterou uspořádal a opatřil poznámkami a doslovem J. Vilikovský, je podat průřez literárního tvoření celé doby. Tím byly dány i hlavní směrnice pro výběr tekstů. Kniha obsahuje více než 20 prozaických prací, a to nejen z doby Karlovy, nýbrž z celého konce 14. stol., ba i ze zač. stol. 15. Tak čteme nejen na př. Aseneth, Život Krista Pána nebo ukázku z Passionálu, nýbrž i Štítného Zjevení sv. Brigity a Tkadlečka. Ve výboru jsou i překlady ze současné prózy latinské (zde jsou snad nejzajímavější „Pašije pražských židů“); Vilikovský totiž vidí v naší literatuře té doby dva paralelní proudy, jeden český, ale s tematikou cizí, a druhý latinský s náměty domácími (str. 252), a oba tyto proudy se pak v jeho pojetí slévají v Tkadlečkovi, který je tak závěrem a vyvrcholením staročeské beletrie. Tím, že se Vilikovský neomezil pouze na dobu panování Karlova, nýbrž zachytil vývoj naší prózy až po bouře husitské, výboru jen prospěl. Zachytil tak v nejdůležitějších památkách dobu, v které ustupuje do pozadí verš a na jeho místo se tlačí próza, přebírajíc některé jeho funkce. Pokud jde o beletrii, je výbor velmi poučný a pozorný čtenář si na jeho základě udělá jasný, byť i poněkud schematický obraz. Snaze podat obraz co možná úplný a sytý podřídil autor výboru vlastně všecko. Subjektivnost ve výběru mu nelze vytknouti, snažil se podat ukázky skutečně typické, ale i zajímavé látkově (řeč Vojtěcha Raňků z Ježova při pohřbu Karla IV., vhodně volené ukázky z Jana z Jenštejna a j.) — na první pohled je však patrná jistá nesouměrnost: příliš mnoho místa je dopřáno [57]exemplům (str. 98—142), ač na př. z tak důležité památky, jako je Passionál, jsou ukázky jen dvě a ze Života sv. otců jen jedna. Vydavatel vysvětluje nesouměrnost tím, že jeho výbor vykristalisoval kolem sbírky exempl z Karlovy doby, kterou chtěl vydati V. Tille.

Z beletrie nenechal Vilikovský nic závažného stranou, vůbec však v jeho výboru není zastoupena próza dějepisná a cestopisná (mimo jednu ukázku z Karlovy autobiografie). Tyto prozaické druhy však byly vypuštěny úmyslně, neboť jim mají býti věnovány další svazky „Slavína“. Není však úměrně zastoupena ani próza nauková a moralistní; jistě by bývalo lépe omezit se v tomto výboru jen na beletrii a všechno ostatní, ovšem přiměřeně rozhojněné, vydati spolu s prózou cestopisnou jako svazek prózy naukové z období gotického.

Po stránce obsahové je výbor velmi pěkný; nemohu však souhlasiti se způsobem, kterým jsou památky vydány: jsou vesměs přepsány, a myslím, že úplně zbytečně, do nové češtiny. Vinu na tom nenese Vilikovský, nýbrž redakce, vlastně vydavatelé sbírky; V. se snažil i při tomto omezení zachránit z jazykových zvláštností staročeských, co se dalo. — Na některých místech je ze snahy po větší populárnosti původní tekst i zkrácen (Snář Vavřince z Březové, Povídka o Alexandru Velikém).

Knihu doprovází Doslov (str. 241—254), v kterém je čtenář stručně a velmi výstižně seznámen se vším, co si musí uvědomiti, aby mohl číst s porozuměním středověkou literaturu. Zvláště výstižné jsou poznámky o typisační a objektivisační snaze středověku (str. 243).

Celkem lze říci, že výbor přichází velmi vhod v nynější době, která hodnotí nově gotiku, a své poslání „získati pro naši středověkou prózu zájem dnešního čtenářstva“ (str. 254) jistě splní. Je však veliká škoda, že si nepostavila úkol širší, sloužit i vědě. Je to škoda tím větší, že Vilikovský musel nejednou jít až k rukopisům a zde nemohl podat vše, co vytěžil. Řádně vydané teksty oné doby velmi potřebujeme pro literární vědu, která si stále více uvědomuje, jak je důležité zpracovati tvárné prostředky středověké slovesnosti. Kdyby náš výbor obsahoval aspoň transkribované teksty se zachovaným jazykem starým a hleděl více aspoň v poznámkách k rukopisům, jistě by se příliš nevzdálil svého cíle a vědě by byl mnohonásobně prospěl. Tomu, kdo se dá získati pro četbu prózy z doby tak odlehlé, jistě by nevadilo trochu staré češtiny. Snad někdo poukáže na populární edice starofrancouzských děl, která bývají přepisována do moderní franštiny: nezapomínejme však, že čeština Karlovy doby není pro nás tak nesrozumitelná, jako je pro Francouze jazyk Chanson de Roland. Doufejme, že se podaří v dalších svazcích této pěkné knižnice spojiti oba zájmy, popularisační i vědecký; byl by to velký kulturní čin.

A na konec ještě jedno přání. Poesie staročeská se opravdu těší nyní mnohem většímu zájmu než próza, ale na obdobný hodnotný výbor, který by pro širší kulturní vrstvy působil přímo objevitelsky, dosud marně čekáme; doufám, že se ho také dočkáme.

J. Hrabák

 

Ve sborníku „Kapitoly knihovědné a knihovnické Janu Emlerovi k šedesátce“ (Slovanská knihověda 5, 1938) jsou kromě statí odborně knihovnických také dva články, které znamenají pěkný přínos pro českou literaturu a zároveň zajímavě dokládají, jak dosud ani domácí ani cizí knihovny nevydaly ještě odbornému poznání veškero bohatství starší české literatury.

St. M. Savicka v něm popisuje a rozbírá po stránce uměleckohistorické nádherný český iluminovaný rukopis pergamenový z poč. XVI. století, který se dostal do Polska samým koncem XVII. stol. (z Budína) a je nyní v Městské knihovně im. Kopernika v Toruni; upozorňuje přitom na vliv české miniatury, často pomíjený, nejen na slezskou v stol. XIV. a XV., nýbrž i vůbec na polskou, zvláště v stol. XVI. Nevšimla si však ani autorka sama,[1] ani její český varšavský pomocník, ba ani odborná kritika u nás, že popisovaný rukopis neobsahuje novou neznámou památku české humanistické záliby a umění překladatelského, nový „pramen pro vladislavský humanismus jistě významný“, nýbrž jenom další, třebaže neobyčejně cenný a dosud neznámý, rukopis známého souboru Jana Češky, vynikajícího jazykem a nazývaného „Řeči z mudrců pohanských…“ a pod., který byl dosud znám ze čtyř rukopisů a vydáván tiskem již v XVI. století, po prvé r. 1529.[2] Citáty v jejím článku, naznačený [58]postup obsahu i připojené reprodukce rukopisu ukazují to zcela nesporně. Poměr k dosavadním rukopisům, nad něž rukopis nový vyniká úpravou, může zjistiti teprve podrobné jejich srovnání. Předmluva sama, která kromě tohoto nového rukopisu je jen v rukopise univ. knihovny pražské z r. 1562, určuje blíže dobu vzniku památky, nikoli však jednoznačně vznik a určení rukopisu samého, jak soudí autorka, třebaže jeho nádherná úprava činí pravděpodobným závěr, že jde nejen o překlad, nýbrž i o rukopis pořízený „k rozkázaní“ pana Viléma z Pernštejna.

Článek A. Grunda v něm pak obohacuje pozdní renesanční básnictví české o novou sbírku, Písničky pěkné a starožitné Henyka z Valdštejna, tištěnou r. 1610 a dosud známou — stejně jako ostatní spisky tohoto šlechtice Grundem na světlo vytažené — jen z knihopisného záznamu. Poněvadž autor upozorňuje na jejich „formální bohatost a slovesnou vytříbenost“, těšíme se, že brzy seznámí veřejnost se svým objevem podrobněji.

B. Havránek


[1] Autorka připouští jen, že „rękopis nasz, widomie świadczący o zainteresowanich humanistycznych pierwszego swego właściciela (Viléma z Pernštejna), może nawet z tym przekładem (totiž s Řečmi hlubokých mudrcův Jana Češky) w jakimś związku pozostaje.“

[2] U Jakubce v Dějinách literatury české I (str. 565) chybí odkaz na Podlahův Soupis rkp. knihovny kapituly pražské II, č. 1623.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 1, str. 56-58

Předchozí K. Kubíček: Problémy biografie podle kritické literatury anglické a americké

Následující Jan Mukařovský: Dvě knihy pamětí z doby českého obrození