Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (paní)

Alena Fiedlerová a kol.

[Rozhledy]

(pdf)

Из древнечешской терминологии социальных отношений (paní) / On the Old-Czech terminology of social relations (paní)

V příspěvku k sémantické analýze slova pán jsme poukázali na jeho centrální postavení v rámci terminologie označující středověkou šlechtu a středověké sociální vztahy v Čechách. Podmínky pro takové postavení jsou dány samozřejmě především fakty mimojazykovými, totiž závažností označovaného. V rovině jazykové se pak zmíněná centrálnost projevuje tím, že označení pán je ve staré češtině výchozím členem mnohačlenné slovní čeledi a má řadu derivátů. Etymologicky bývá za základní pokládáno slovo paní.

Ve svém následujícím výkladu chceme proto věnovat pozornost sémantice výrazu paní ve staré češtině.

Při sémantické analýze slova pán jsme sledovali především přítomnost příznaku nadřazenosti v struktuře jeho jednotlivých významů. Tato nadřazenost měla převážně povahu nadřazenosti sociální, a to v oblasti veřejné i soukromé. V uspořádání české středověké společnosti, které se v průběhu času různě měnilo, představovala osoba označovaná slovem pán vždy člověka z některé její horní vrstvy. Při bližším studiu slova paní ve staré češtině se ukazuje, že analýza a určení jeho jednotlivých významů je složitější a že při určité základní paralelnosti mezi oběma výrazy jsou zde i některé zajímavé rozdíly. Základní příčiny je jistě možno spatřovat v značně odlišném postavení muže a ženy ve středověku, zvláště ve sféře veřejné, dále pak i v tom, že zmíněná nadřazenost má u ženy často i jiné kořeny než pouze sociální.

V původních staročeských památkách nejstarší chronologické vrstvy zjišťujeme především velký rozdíl ve frekvenci obou výrazů. Tak v Dalimilovi jsme zaznamenali 84 výskytů slova pán, zatímco slovo paní je zde doloženo jen 8krát, a to většinou jako označení ženy z hlediska jejího osobního vztahu k muži — pánu domu a hlavě rodiny, který ve sféře veřejné vystupuje jako osobně svobodný bojovník (patrně člen knížecí družiny), dbalý své cti a mající určitý přístup k moci a bohatství. Srov. např. zač by byli [bojovníci, vracející se z boje] tu čest dali, když sú v svých domiech stali, ano … z oděnie krvaví potoci tečiechu, avšak sami zdrávi biechu a jich kořist jich panie vidiechu DalV 74, 44. Jak ukazují ještě i další doklady (např. ijeden muž neda svéj paní zlého zlým užiti DalC 11, 43 nebo když jich [bojovníků] múdré panie to uzřěchu, své mužě tako přijechu DalC 22, 21—23), sémantická valence vyjádřená přivlastňovacími zájmeny jich, svéj (tj. pánů domu) zde konstituuje význam, který je třeba při vytčení všech relevantních sémantických příznaků definovat jako ‚manželka v nadřízeném postavení hospodyně‘ (1). Jím se ovšem staročeské paní blíží významu ‚manželka otce velkorodiny‘, který bývá pokládán za etymologicky výchozí (Machek, 1968, s. 431). Pro etymologické výklady i pro paralelnost obou hesel je navíc zajímavé, že protikladná dvojice manžel - manželka [219]je označována ve staré češtině dvojicí muž - paní, nikoli pán - paní. Doklady na pán ‚manžel‘ jsou až z pol. 15. stol. a je jich vůbec relativně málo (Fiedlerová a kol., 1977, s. 64). Význam paní ‚manželka‘ je ovšem specifikací významu ‚hospodyně, žena velitelka, v nadřízeném postavení ve sféře soukromé‘ (2). Ten je rovněž (ne však zcela obligatorně) konstrukčně vázán na přivlastňovací zájmeno, které tentokrát přivlastňuje osobě reprezentující domácí služebnictvo (srov. jako oči dievčie v rukú panie své ŽaltKlem 122, 2; ta [Agar], jakž brzo počě, hned vzhrdá paní svú ComestC 25a ap.). Je zvláště zřejmý na pozadí protikladu dievka - panie (ancilla - domina) a má plně odpovídající paralelu u hesla pán ‚hospodář‘. V případech, kdy valence je explicitně vyjádřena jinak než přivlastňovacím zájmenem, je možno slovo paní pokrýt oběma ekvivalenty, tj. i ‚manželka‘ i ‚hospodyně‘, např. RožmbA 37: nesedí zde [majitel dvora] se paňú, sedí na purkrabství. Ve významu ‚manželka v nadřízeném postavení hospodyně‘ bylo možno později použít slova paní i o ženě zámožného měšťana, k jejímž povinnostem jistě patřilo i vedení domácnosti a jejího služebnictva (aby Stýbl měl nebo jeho paní ty penieze ArchPelhř 8a (1419)).

V dalších dokladech z Dalimilovy kroniky a z Alexandreidy bychom určili paní jako ‚osobně svobodnou ženu, manželku n. dospělou dceru muže osobně svobodného (pána), zvl. šlechtičnu‘ (3). Jde o případy: budem jako amazonské panie, ty sú poručily mužóm oránie a samy zemi vladu DalC 10, 49n. poče jie [odsouzený Libuši] všěch paní viece haněti DalC 3, 23 a rovněž z Alexandreidy potom jidú [vítězní Řekové] mezi panie [tj. perské], jich nebieše kto juž bráně AlxV 1874. Širší kontexty uvedených dokladů ukazují, že proti významu 1 je zde oslaben příznak vázanosti na muže - manžela a mnohdy nahrazen vázaností na muže - otce (např. v pokračování dokladu z AlxV jsou paní (perské) jmenovány jako dievky, ženy, tedy zřejmě dcery a manželky členů královské družiny a rovněž v DalC 3, 21 může být Libuše, knížecí dcera nemající ještě muže, přirovnána jen k sobě rovným ženám, manželkám, ale i dcerám šlechticů). Naopak se jeví jako rozhodující příznak nadřazenosti plynoucí z moci (DalC 10, 49 a 3, 23), popř. i z bohatství (a nejedna [paní] hořem nyje, ande s jejie bielé šíje krzno nebo komži drahú panoše i panošky tahnú AlxV 1876n.).

Na tyto tři významy, které bychom pro češtinu pokládali ze zřejmě nejstarší, navazují paralelně s heslem pán další. Je to především ‚vládkyně, panovnice, královna‘ (4) doložený např. v BiblDrážď Jr 29, 2 nebo jakž jest byl vyšel král Jekoniáš a paní a úředníci a kniežata Judská v Jeruzalémě (za lat. domina) n. lidé ostrova tohoto jistě nazývají jí paní této země CestMandA 162b. Podobně jako znamená pán také ‚Bůh‘ n. ‚Kristus‘, je v náboženských textech slovem paní označována i Panna Maria (srov. paní všeho světa ŠtítSvátA 226b). S postavením ženy ve středověku souvisí malá frekvence významu ‚vrchnost‘ (5) (tj. ‚paní jako feudální vrchnost‘: Elška z Koldic … paní na Budyni ArchČ 14, 3 (1412) ap.). V dalším vývoji sémantiky slova paní dochází i zde následkem změn v mimojazykové skutečnosti, tj. v souvislosti s utvářením vyšší šlechty, k zúžení významu ‚šlechtična‘ na význam ‚příslušnice vyšší šlechty, manželka nebo dcera člena vyšší šlechty‘ (6). Zde se však záhy užívá přívlastku urozená nebo dobrá k přesnějšímu odlišení členky vyšší šlechty od šlechtičen ostatních, které i nadále jsou označovány jako paní (okolo nie [královny] stanú šlechtici a panie urozené královstvie českého ŘádKorA 54b circumstantibus … matronibus nobilioribus; urozené panie GrizM 155a apod.).

Všechny uvedené významy polysémního slova paní mají v struktuře hesla pán své paralely lišící se pouze, jak je z předchozího výkladu zřejmé, v některých případech frekvencí významu, ojediněle jeho rozsahem. V následující části našeho příspěvku nás budou zajímat naopak významy neparalelní. V sémantické struktuře těchto neparalelních významů objevují se dva nové příznaky, kterým především připadá významná úloha diferenciační. Je to jednak provdanost, jednak jiná kvalita nadřazenosti.

Příznak provdanosti je nositelem základního rozdílu mezi výrazy panna a paní, [220]jak vyplývá z definice panna ‚dívka, neprovdaná žena, zprvu zvl. šlechtična‘ a paní ‚provdaná žena, zprvu zvl. šlechtična‘ (7). U slova pán je provdanosti adekvátní příznak ženatosti irelevantní, proto také z tohoto hlediska dvojice panic - pán netvoří kontradiktorický protiklad (jde tu spíše o privativní opozici mladý neženatý šlechtic : šlechtic).

Jak ukazuje definice ‚provdaná žena, zvl. šlechtična, později též měštka‘, je původně i v tomto významu nadále přítomen příznak nadřazenosti; postupem doby se však jeho kvalita mění. Slovem paní nejsou záhy označovány jen provdané šlechtičny, tedy ženy nadřazené svou urozeností, ale i vdané bohaté měštky. Někdy je nemožno rozhodnout, jakou povahu nadřazenost má (např. když která panna neb paní … okuje se zlatem KázAdm 136b), jindy je zásluhou širšího kontextu stavovská příslušnost označovaných žen zřejmá (s pěknými měštkami, pannami i paniemi CestJar 24). Dříve než v takovémto užití (tj. mimo oslovení a titul) začalo se užívat výrazu paní o vdaných nešlechtičnách při oslovení a titulování. U titulů spojených obvykle se jmény konkrétních (i historicky známých) osob je zvláště jasná motivovanost užití daná nadřazeností plynoucí z bohatství. Tak z dokladu paní Šimka viděla psíky u panie Pešíkové ArchČ 3, 42 (147) se v označení zámožné provdané ženy, manželky purkmistra Pešíka z Kunvaldu, slovem paní ozývá určitý závistivý obdiv vysokého městského představitele k přepychu bohaté měštky. Ještě ze starší doby je doloženo užití slova paní u pojmenování ženy venkovského rychtáře a svobodníka ze vsi Třemošnice (naše rychtářstvie …, kteréžto Jan Praček a paní Elška jeho manželka i jich děti měli a drželi jsú ArchČ 6, 27; 1413). V titulech vyšších šlechtičen užívá se dvojího označení urozená paní, paní (od urozené paní, paní Žofky, manželky … Jana z Cimburka ArchČ 16, 134; 1456) nebo se slovo paní uvádí ve spojení s označením funkce jejího manžela např. paní maršálková o ženě nejvyššího zemského úředníka (ArchČ 16, 3).

Nejvíce a nejdříve se označování nešlechtických vdaných žen jako paní objevuje v oslovení. Zatímco v LegJidM 163 (Hpaní, … zda vzpomínáš onu chvíl’u, južs s dřevním mužem jmievala) je takto oslovována paní domu (a manželka mluvčího), která je zároveň i ženou urozenou, v časově ne příliš vzdálené památce — v Satirách Hradeckého rukopisu — užívá krčmář téhož oslovení pro ženu ševce, která navíc v krčmě tropí výtržnost: buď kázána, paní, neb budeš svázána HradSat 126b. Majitel krčmy tak projevuje povinnou (a zde navíc k okolnostem předstíranou) zdvořilost k ženě svého zákazníka tím, že ji označením paní vlastně povyšuje do vyšší společenské třídy. Její vlastní muž — švec ji důsledně oslovuje pouze ženo (ženo, mně sě na ten trh nechce 125b, ženo, chceš do krčmy jíti 125b, zlá ženo, přestaň 126b aj.).

Zdvořilost zákazníka k obsluhující šenkýřce je vyjádřena týmž způsobem v dobově mladší satiře Podkoní a žák: Paní, nalí piva (PodkM 19a v. 12). Značně ironický nádech má již mladší Rokycanův doklad, kterým z kazatelny kárá fintivé zahálčivé ženy ve městech: párajte se v rukou, paní měštky a ležte dlouho RokPostA 66b.

Rozdíl v užití mezi slovem pán a paní spočívá tedy v tom, že slovem pán je možno pojmenovat prostého měšťana, popř. řemeslníka pouze v oslovení a titulu, zatímco slova paní se užívalo pro vdanou ženu - nešlechtičnu i při prostém označení (srov. doklady z KázAdm 136b a CestJar 24). Tato skutečnost souvisí patrně s fakty při uplatňování jiné kvality nadřazenosti, které uvedeme dále.

Zmínili jsme se již, že sociální nadřazenost, zvl. veřejná, byla ve středověku u žen převážně odvozena od mužů, byla nepřímá. Středověké rytířství a křesťanství oceňovalo však jiné, speciálně ženské vlastnosti, kterými byly jejich nositelky nadřazovány ostatním příslušnicím svého pohlaví. Byly to především fyzická krása, mládí, ale i počestnost, zbožnost, dokonalost duchovní v křesťanském smyslu. V polysémii slova paní objevuje se proto i význam, který je nutno definovat jako ‚žena vzbuzující úctu n. obdiv (svými ctnostmi, krásou ap.)‘ (8). Skutečnost, zda šlo o ženu neprovdanou n. provdanou, byla zde opět irelevantní. Doklady na tento [221]význam se objevují již v polovině 14. stol. jednak nejčastěji v památkách s tematikou náboženskou, jednak zvláště v milostné lyrice, ovlivněné duchem středověkého rytířského kultu ženské krásy a lásky k ženám. Např. ve staročeském Mastičkáři jsou jako paní označeny tři Marie slyšal sem, Rubíne, zvěstě, že jsú zde tři panie u městě (MastMuz 222), jinde bývá slovo paní spojeno s nějakým hodnotícím přívlastkem za ním [Kristem] také jdiechu mnohé panie nábožné KristA 100a nebo jedna bohabojná paní PasMuzA 270. Právě ten někdy dobře ilustruje jinou kvalitu příznaku nadřazenosti, např. když proti bohatství vyzvedá chudobu ([sv. Klára] matka chudých paní Frant 22b), jindy skromnost (oj, skrovná paní, málo jie HusBetl 2, 12), v milostné poezii a literatuře pak krásu (nemilost krásné panie LyrVil 52), oblíbenost (nebývanie u té najmilejší panie PísTřeboňA 7, 154b), mládí (pěkná paní mladá HynRozpr 213a) ap. Spojení krásná paní dostává však později (po r. 1500) význam hanlivý, označuje ‚lehkou ženu, nevěstku‘. Nejstarší doklad tohoto užití je už z konce 15. stol. (LetKřižA 144).

Pro úplnost je třeba se ještě zmínit o posledním významu slova paní, totiž ‚žena, dospělá osoba ženského pohlaví‘ (lat. mulier). Označovaná osoba je chápána nikoli jako objekt sociální, ale biologický (některá paní nemoci své přirozené mievá málo LékFrantA 28b). Ani zde nelze však příznak nadřazenosti vyloučit, protože spisy tohoto druhu byly určeny rovněž ženám z vyšších společenských vrstev.

Jak jsme se pokusili ukázat, sloužilo podobně jako výraz pán i slovo paní v rámci své polysémie především k označování osob stojících na nejvyšších místech sociální struktury české středověké společnosti a jeho sémantický vývoj dokumentuje rovněž příslušné posuny v její hierarchizaci. Mnohem výrazněji, než tomu bylo u hesla pán, se však u slova paní uplatňují významy, které ve své sémantické struktuře obsahují nejen složku pojmovou, ale i moment postojový, jako je úcta, obdiv ap. (srov. definici významu ‚žena vzbuzující úctu n. obdiv‘ n. vývoj významu ‚provdaná žena, zvl. šlechtična, pozd. též měštka‘, jehož nejstarší případy jsou doloženy jen v oslovení a později i titulování). Tento postojový aspekt je zde velmi důležitý jako relevantní složka lexikálního významu. Jeho postižení zpřesňuje obraz sémantické struktury slova (jeho sémantickou definici). Prostřednictvím přesně definovaných významů slov dospíváme pak mimo jiné i k úplnějšímu poznávání středověké společnosti a stavu její sociální, duchovní a vůbec kulturní úrovně.

 

LITERATURA

 

FIEDLEROVÁ, A. a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán). SaS, 38, 1977, s. 53—64.

MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 3, s. 218-221

Předchozí Karel Horálek: Psaný jazyk a vnitřní řeč

Následující Iva Nebeská: Některé psycholingvistické přístupy k textu