Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Psaný jazyk a vnitřní řeč

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Письменный язык и внутренняя речь / Written language and inner speech

V teorii psaného jazyka se dosud téměř výhradně vycházelo jen z obou základních komunikačních forem řeči, tj. řeči mluvené a psané. Tak si vede např. také J. Vachek, autor teorie psaného jazyka na půdě pražské školy. Hlavní zvláštností jeho pojetí přitom je, že počítá s naprostou funkční (nikoli genetickou) nezávislostí jazyka psaného na jazyce mluveném. Vachek je přesvědčen, že neexistuje vůbec nějaký obecný jazykový systém ve smyslu saussurovského langue, z něhož by byly oba základní funkční útvary, jazyk mluvený a jazyk psaný, odvozeny. K takovému svéráznému pojetí mohl Vachek dojít jen za předpokladu, že neexistuje žádná jiná základní řečová aktivita než komunikační, jež má dvojí podobu, akustickou a optickou (mluvenou a psanou). Jakmile se však bere v počet řečová aktivita mentální v podobě nekomunikované, tzv. vnitřní řeč, objeví se i vztah mezi jazykem psaným a mluveným v jiném světle, než Vachek a někteří jeho následovníci (např. T. A. Amirovová, 1977) připouštějí.

Následující kritické poznámky k Vachkově teorii psaného jazyka jsou založeny na skutečnosti, že obě základní komunikační formy lidské řeči závisí na řečové aktivitě mentální, jež se běžně realizuje i nezávisle na formách komunikačních. Z toho nutně vyplývají závažné důsledky i pro pojetí vztahů mezi jazykem mluveným a jazykem psaným i ve Vachkově pojetí. U Vachka překvapuje nejen to, že se o vnitřní řeč nezajímá (to může být důsledkem toho, že se vnitřní řečová aktivita vymyká do značné míry možnostem objektivního zkoumání), ale také to, že nechává bez povšimnutí stanovisko k vnitřní řeči vyslovené už r. 1929 v Tezích Pražského lingvistického kroužku, jejichž nové české vydání sám komentoval. Je zajímavé, že z existence vnitřní řeči nevyvozuje žádné důsledky pro vztahy psaného jazyka k jazyku mluvenému ani sovětská psycholingvistika vycházející z L. Vygotského, který se o výzkum vnitřní řeči nemálo zasloužil.

Výzkumem vnitřní řeči se dosud zabývali převážně psychologové, teprve v novější době po osamostatnění psycholingvistiky se začíná situace měnit. Příznačná je po této stránce situace v české vědě. Již prvnímu význačnému psychologovi českému, F. Krejčímu, bylo jasné, že zákonitosti myšlení se nedají zjišťovat bez zřetele k jazyku. Krejčí proto také ve čtvrtém dílu své Psychologie (1910), který je věnován psychologii myšlení, pojednává nejdříve o vzniku řeči a o souvislostech ve vývoji jazyka a myšlení. S vnitřní řečí počítal, ale nic bližšího o ní nedovedl říci. Psycholog a filozof F. Čáda, o málo mladší než Krejčí, napsal cennou studii o dětské řeči (1906, 1908); v ní se otázek jazykového podmínění všech mentálních procesů dítěte, tedy i otázky tzv. hlasitého myšlení dotýká, ale jen okrajově.

O potřebě zkoumání vnitřní řeči se mluví ve zmíněných Tezích Pražského lingvistického kroužku takto: je třeba vnitřní řeč od řeči zjevné („projevené“) odlišovat a řeč zjevnou nepřeceňovat, protože pro většinu mluvících je vnitřní řeč základní formou jazykové aktivity (častěji se pomocí jazyka myslí než mluví). V pražské škole však zůstalo jen při této deklaraci, nikdo z jejích představitelů k otázkám vnitřní řeči bližší vztah neměl. Z tohoto zjištění vyplývá, že se k faktům vnitřní řeči nepřihlíželo ani při zkoumání jazyka psaného.

[214]Již v době, kdy se činnost pražské školy začínala teprve rozvíjet, začali se problematikou vnitřní řeči zabývat sovětští psychologové v čele s L. Vygotským (1934). Také V. N. Vološinov (1929) do bádání o vnitřní řeči podnětně zasáhl. O Vygotského knize Myšlenije i reč’ (1934) napsal pozitivní ocenění pro náš časopis filozof N. Losskij (1936). Zde se mimo jiné upozorňuje i na důležitost vnitřní řeči, jež se podle Vygotského vyvíjí z tzv. řeči egocentrické. V poznámce pod čarou se v recenzi uvádí, že Vygotskij přihlíží k poznatkům moderního jazykozpytu a pro bádání psychologické zdůrazňuje užitečnost Sapirova učení o slovu i nového fonologického směru. Na Vygotského pojetí vnitřní řeči navazují v novější době badatelé v Sovětském svazu i v jiných zemích, psychologové i lingvisté.

Z lingvistického hlediska je na Vygotského koncepci nejpozoruhodnější to, že po stránce formální zdůrazňuje na vnitřní řeči její zkratkovitost a eliptičnost; ve srovnání s komunikativními formami je možno mluvit přímo o neúplnosti vnitřní řeči (myšlených aktů řeči). V tom spatřuje hlavní zvláštnosti vnitřní řeči také známý sovětský neurolog A. R. Lurija (1979); tam je této problematice věnována 7. kapitola. Vygotského koncepci radikalizoval N. I. Žinkin ve své knize (1958), jež byla přeložena do angličtiny. Své pojetí vnitřní řeči vyložil v pojednání o kódových přechodech ve vnitřní řeči. Snaží se ukázat, že vnitřní řeč ve své podstatě není verbální, nýbrž obrazově představová. Žinkin však nemůže popřít taková fakta, jako je např. paměťová reprodukce textu, jen myšlená, nevyslovená, ale se zřetelným uvědomováním si i hláskového složení a podle potřeby i některých kvalit hlasových. Podobně zřetelně jazyková je i vnitřní příprava řečových aktů zjevných. Taková fakta nevylučují existenci vnitřní řeči zkratkové a obrazové se silně redukovanou složkou jazykovou. — V novější době se odborníci zajímají také o fyziologickomotorické reflexy vnitřní řeči. Patří k nim např. A. N. Sokolov (1960, 1968). Těžisko druhé práce je v pozorování převážně psychologického charakteru.

Výklady o vnitřní řeči ve Vološinovově knize (1929) se v meziválečném období nesetkaly téměř s žádným ohlasem. U nás byla v té době Vološinovova kniha známa, odvolával se na ni např. Vl. Skalička (1937), ale v jiné souvislosti. Podle Vološinova se vnitřní řeč vyznačuje hlavně oslabenou členitostí. Základními jednotkami jsou zde větší obsahové celky, obdobné odstavcům monologické řeči nebo i celým promluvám, ba i replikám dialogu. Logické souvislosti a gramatická uspořádanost jsou zde oslabeny, zato se silněji uplatňuje emocionálnost a zaměření na zájmovou sféru i společenskou situaci a pragmatická aktivita. Nezbytným předpokladem proniknout k podstatě vnitřní řeči je podle Vološinova hlubší poznání celých promluv a hlavně různých forem dialogické řeči.

Soustavné poučení o vnitřní řeči na základě obsáhlé literatury přinesla kniha polského teoretika E. Grodzińského (1976). Zajímavá je zde zvláště konfrontace různých názorů na vnitřní řeč u sovětských badatelů. Týká se to nejen těch prací, o nichž jsme se zde již zmiňovali. — K značně rozdílným výsledkům se při zkoumání vnitřní řeči dochází také v jiných zemích, především tam, kde se neklade důraz na princip materiálnosti jazykových znaků. Není však bez zajímavosti, že i někteří sovětští teoretikové (např. I. S. Narskij, 1969, s. 5—54) připouštějí, že princip materiálnosti nositele znakových významů nemá obecnou platnost, že např. i představy mohou nabýt znakové platnosti. Je to vlastně samozřejmé už vzhledem k existenci vnitřní řeči. Neznamená to ovšem, že by každý psychický jev sám nebyl materiálně podmíněn.

U vnitřní řeči je však zvláštní situace v důsledku toho, že nejde vlastně o komunikativní aktivitu. Považujeme-li za vlastní znaky prostředky interpersonální komunikace, nejsou myšlenkové koreláty vnitřní řeči v poměru k materiálním nositelům komunikace skutečnými znaky. Sovětský sémiolog A. A. Vetrov (1969) připouští závěr, že při vnitřní řeči o znakové procesy vůbec nejde. Jasné je, že vnitřní řeč plní funkci kognitivní, nikoli však komunikativní. Podle Vetrova oblast vnitřní [215]řeči je oblastí myšlení, poznání; oblast řeči vnější je oblastí komunikování lidí mezi sebou. Obrácená je situace u znaků přirozených (symptomů, příznaků). Ani tam nejde o komunikaci, u níž je třeba počítat aspoň s dvěma účastníky, vysílačem a příjemcem; u symptomu chybí vysílač, u vnitřní řeči příjemce (adresát). Nejde vlastně ani zde ani tam o vysílání. Připustíme-li u vnitřní řeči existenci znaků jako opěrných jednotek procesů myšlení, musíme rozlišovat mezi znaky komunikativními a nekomunikativními.

Naskýtá se otázka, co z naší úvahy vyplývá pro teorii psaného jazyka. Psaný jazyk v daleko větší míře než jazyk mluvený slouží komunikaci, to však nevylučuje kognitivní aktivitu. O prostředky psaného jazyka se může opírat i vnitřní řeč. Pro teorii psaného jazyka, jak ji formuloval např. J. Vachek (1939), vyplývají však také závažné důsledky již z existence vnitřní řeči jako zvláštního jazykového útvaru. Jestliže pomocí jazyka se lidé nejen dorozumívají, ale také myslí, pak musí být jasně řečeno hned na začátku úvah o podstatě psaného jazyka, že není správné omezovat existenci jazykového systému na dvě základní „normy“ komunikační, mluvenou a psanou. Je třeba odlišovat dvě základní formy existence přirozených jazyků, formu paměťovou a návykovou, od formy konkretizační, jež sama má zase dvojí základní podobu, nekomunikativní (vnitřní) a komunikativní. S dvojí formou existence je třeba počítat i u jazyků umělých a také u tzv. jazyků mrtvých, jichž se v podobě nekomunikované (vnitřní) téměř vůbec neužívá. Každá znaková komunikace předpokládá existenci kódu, tj. pravidel, na jejichž základě se komunikáty konstruují a pomocí nichž je potom recipient interpretuje (dokóduje). (U jazyků mrtvých je zvláštní situace, užívá-li se jich pro specifické potřeby, např. v liturgii.)

S rozdíly mezi paměťovou a komunikativní formou existence počítají zpravidla i zastánci názoru, že psaný jazyk, resp. psaná norma jazyková je úplně samostatná a na normě mluvené nezávislá. Tak se na věc dívá J. Vachek. Svou koncepci se pokusil zdůvodnit v pojednání o psaném jazyce (1939), jež beze změny přetiskl v souboru svých studií (1976). Svůj dřívější názor tedy zřejmě nezměnil. J. Vachek výslovně popírá, že by vedle dvou základních norem, mluvené a psané, existovala ještě „univerzální“ norma, oběma komunikačním normám společná. Odůvodnění, které k tomu podává, netýká se však celého jazykového systému, nýbrž pouze těch složek, jež jsou bezprostředně obsaženy v konkretizaci mluvené a grafické. O každé z těchto složek se dá celkem snadno dokázat, že se vždy nějak od druhé liší, ale z této skutečnosti nikterak nevyplývá závěr o neexistenci společného systémového základu pro obě komunikační formy kulturních jazyků. Kdyby zde nějaké pochybnosti byly, vyvracela by je už sama skutečnost, že existují spisovné jazyky. Ty nemají samozřejmě jen podobu psanou.

K jasně pozitivním položkám Vachkovy teorie psaného jazyka patří to, že klade důraz na jeho funkční specifičnost, jež spočívá především v navazování přímé souvislosti mezi grafickými prostředky a významovou stránkou jazykových prostředků. Psaný jazyk nezřídka vyjadřuje rozdíly, jichž se jazyk mluvený vzdal. V češtině se to týká např. psaní slov s neznělými souhláskami na konci tak, jako by se vyslovovaly v podobě znělé (rod, plod): stejně znějící tvary se píší jednou s koncovým grafémem pro souhlásku znělou a jindy pro souhlásku neznělou podle toho, jakou má příslušná slovoforma významovou platnost. Zároveň jde o uplatnění pravopisného principu, který zvýrazňuje morfologickou jednotu lexému. Potřeba vyjadřovat v psaných projevech některé rozdíly, které v mluvených projevech vyjadřovány nejsou, je o to větší, že v psaných projevech zpravidla chybí doplňková informace situační.

Funkční hledisko uplatnil J. Vachek také ve svých definicích jazyka mluveného a psaného; ty však není možno přijmout bez výhrad a doplňků. Psaný jazyk je podle J. Vachka (1942) „soustava graficky projevitelných znaků, jejichž účelem je reago[216]vati na danou situaci, zpravidla nijak naléhavě aktuální, způsobem statickým, tj. co možná trvalým, přehledně obsáhnutelným a značnou měrou rozumově pojmovým“. Mluvený jazyk definuje J. Vachek jako „soustavu akusticky projevitelných znaků, jejichž účelem je reagovati na danou situaci, zpravidla naléhavě aktuální, způsobem dynamickým, tj. rychlým, pohotovým a uplatňujícím zřetel rozumový a citový“ (s. 248).

Základním nedostatkem obou těchto definic je to, že pracují s příliš neurčitými pojmy, jako je reakce, situace, statičnost a rozumová pojmovost. V případě psaného jazyka chybí zřetel ke komponentu prostorovému, význam komponentu časového je zde zveličen. Písemných projevů se často užívá v případech, kdy partner komunikace je vzdálený, důvody mohou být i velmi naléhavé. Zřetel k trvalosti se uplatňuje zvlášť výrazně v případě, kdy je projev adresován do budoucnosti. Zřetel k citové složce obsahu sdělení není jen věcí mluveného jazyka a v písemných projevech se někdy tato složka zvýrazňuje i prostředky mimojazykovými. Zvláštní situace je po této stránce v literatuře umělecké. K jejím osobitostem patří i to, že se v ní uplatňují zvukové kvality jazyka, i když nejsou přímo vyjádřeny pomocí grafických znaků. Může se dokonce tvrdit, že v uměleckých (básnických) textech je těsnější spojení mezi grafémy a fonémy než v projevech neuměleckých.

K specifickým vlastnostem psaného jazyka počítá J. Vachek také tzv. dvojrozměrnost a trojrozměrnost psaných textů, tj. rozdělení řádek na stránky a řazení stránek do sešitů a svazků. Jednorozměrností projevů mluvených rozumí jejich lineárnost. Ta je však ve skutečnosti i v psaných projevech zachována; při normálním čtení je třeba postupovat řádek za řádkem, stránku za stránkou, vždy v obvyklém pořádku. Dvojrozměrnost psaného nebo tištěného projevu je tedy jen zdánlivá. Totéž platí o trojrozměrnosti textu v grafické podobě, přistupuje-li k dělení na řádky i dělení na stránky. Také zde rozhoduje okolnost, že čtení stejně jako psaní (popř. sazba) postupuje lineárně, v podstatě stejně jako mluvený projev.

Důležitý rozdíl mezi psaným a mluveným projevem je v tom (to Vachek také připomíná), že při čtení je zpravidla čtoucí „pánem situace“, může číst rychle nebo pomalu; podle toho, jak je sám disponován, nebo podle srozumitelnosti textu, v případě potřeby může čtení také přerušovat, vracet se k některým už přečteným místům apod. Pro komunikování pomocí písma je charakteristické také to, že se při něm ve větší míře než při běžném mluvení uplatňuje vědomá psychická aktivita.

Pro pochopení vztahů mezi grafickým systémem založeným na principu korespondence mezi fonémy má základní význam skutečnost, že hláskové písmo vzniká na základě v podstatě stejných abstraktních procesů jako fonémy a jiné fonologické jednotky. Hlavní rozdíly zde vyplývají z okolností, že principy grafického vyjadřování si každý normální člověk osvojuje až v době, kdy už si na základě převážně spontánního napodobování osvojil návyky mluveného jazyka. Proces tohoto sekundárního osvojování je značně komplikován okolností, že osvojování zásad grafického vyjadřování předpokládá znalost mluvené varianty spisovného jazyka, jež se v běžně mluveném jazyce nevyskytuje. K stálé konfrontaci mezi jazykem psaným a mluveným je každý uživatel psaného jazyka nucen také tím, že psanou normu téměř nikdo neovládá do všech podrobností v podobě automatických návyků, jako je tomu u jazyka mluveného. Mezi jazykem psaným a mluveným jsou složitější vztahy, než to vyplývá z povšechné formule o jejich autonomnosti a funkční komplementárnosti.

Vachkova teorie psaného jazyka a jeho poměru k jazyku mluvenému se setkala s větší odezvou od let šedesátých. Některé z Vachkových myšlenek byly uznány za správné nebo aspoň podnětné, hlavní kritické výhrady se týkaly názoru, že psaný a mluvený jazyk nejsou dva podsystémy jednoho základního systému obecného, nýbrž dva samostatné útvary, jejichž podobnost lingvistika vysvětlit nedovede. Poměrně málo se na Vachkovy příspěvky k teorii psaného jazyka reagovalo [217]v angloamerické odborné literatuře. Výjimkou jsou po této stránce hlavně práce anglického lingvisty W. Haase, o nichž se Vachek (1973) zmiňuje. Živěji se na základní Vachkovy teze reagovalo v řadách sovětských teoretiků, když vyšly v ruském překladu jeho dva příspěvky k teorii psaného jazyka ve výboru Pražskij lingvističeskij kružok (1967). S uznáním se o Vachkově pojetí autonomnosti psané normy vyslovil např. psycholog A. A. Leont’jev (1974), sám však počítá s existencí společného systémového základu obou komunikačních útvarů, mluveného i psaného. O potřebě přihlížet přitom k existenci vnitřní řeči Leont’jev nemluví. V této věci nad něj nepokročila ani T. A. Amirovová (1977), třebaže se opírá o velmi obsáhlou literaturu předmětu.

K sovětským pracím o vnitřní řeči ještě dodáváme, že o nich informuje také J. Linhart (1976). V jeho pracích se najdou informace také o důležitých pracích J. Piageta, z nichž jedna vyšla v českém překladě (Piaget, 1970). Hlavní sovětské práce z oboru teorie psaného jazyka a grafiky uvádí v cit. práci T. A. Amirovová. V jejím soupise literatury se najdou také údaje o průkopnických pracích J. Baudouina de Courtenay; ten působil prostřednictvím A. Artymovyče na J. Vachka (1939, s. 94). V soupisu literatury Amirovové jsou Artymovyčovy práce také uvedeny (vyšly v meziválečném období v Československu). U Linharta (1976) překvapuje, že jeho pozornosti ušly práce F. Kainze (1954). V úvahách o vnitřní řeči upozorňuje Kainz také na vnitřní reflexy projevů psaných (III, s. 150).

Naše kritické glosy k Vachkově teorii psaného jazyka z hlediska výsledků novějšího výzkumu v oblasti vnitřní řeči jsou míněny spíše jako úvod do diskuse než jako vytyčení nových směrů a cílů dalšího bádání na tomto poli. Vachkovy příspěvky k teorii psaného jazyka jako celek přesahují svým významem i obecné teorie verbální komunikace, i když je jejich těžisko ve výzkumu české (a snad také anglické) grafické soustavy. Protože jde o práce skutečně významné, je třeba usilovat o prohloubení, zpřesnění a doplnění jejich výsledků. Nezbytným předpokladem pro další rozvoj teorie psaného jazyka je sledovat badatelský ruch na tomto úseku aspoň v hlavních směrech i ve světovém měřítku. Z podaného výkladu vyplynula snad s dostatečnou jasností potřeba těžit při tom i z výsledků prací psycholingvistických.

 

LITERATURA

 

AMIROVA, T. A.: K istorii i teorii grafemiki. Moskva 1977.

ČÁDA, F.: Studium dětské řeči I—II. Praha 1906, 1908.

GRODZIŃSKI, E.: Mowa wewnętrzna. Szkic filozoficzno-psychologiczny. Warszawa 1976.

KAINZ, F.: Psychologie der Sprache I—III. Stuttgart 1954.

KREJČÍ, F.: Psychologie IV. Psychologie myšlení. Praha 1910.

LEONŤJEV, A. A.: Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti. Moskva 1974.

LINHART, J.: Činnost a poznávání. Praha 1976; rec. SaS, 38, 1977, s. 248—250.

LOSSKIJ, N.: Ruská kniha o dětské řeči a o problémech vývoje myšlení a mluvení. SaS, 2, 1936, s. 250—252.

LURIJA, A. R.: Jazyk i soznanije. Moskva 1979.

MAKAROVA, R. V.: Ponjatije grafiki i grafemy. In: Sistema i urovni jazyka. Moskva 1969, s. 78—89.

NARSKIJ, I. S.: Problema značenija ‚značenija‘ v teorii poznanija. In: Problema znaka i značenija. Moskva 1969.

PIAGET. J.: Psychologie dítěte. Čes. překlad. Praha 1970.

PRAŽSKIJ LINGVISTIČESKIJ KRUŽOK. Sbornik statej. Moskva 1967.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický problém. SaS, 3, 1937, s. 163—166.

SOKOLOV, A. N.: Dinamika i funkcii vnutrennej reči. Moskva 1960.

SOKOLOV, A. N.: Vnutrennjaja reč’ i myšlenije. Moskva 1968.

[218]VACHEK, J.: Zum Problem der geschriebenen Sprache. TCLP, 8, 1939, s. 94—104.

VACHEK, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 231—306.

VACHEK, J.: Written language. General problems and problems in English. The Hague 1973.

VACHEK, J.: Selected writings in English and general linguistics. Prague 1976.

VETROV, A. A.: Semiotika. Moskva 1969.

VOLOŠINOV, V. N.: Marksizm i filosofija jazyka. Moskva 1929.

VYGOTSKIJ, L. S.: Myšlenije i reč’. Moskva 1934. Čes. překlad Myšlení a řeč. Praha 1971. 2. vyd. 1976.

ŽINKIN, V. J.: Mechanizmy reči. Moskva 1958.

ŽINKIN, N. J.: O kodovych perechodach vo vnutrennej reči. VJaz, 1964, č. 6.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 3, str. 213-218

Předchozí Olga Müllerová: Otázka a odpověď v dialogu

Následující Alena Fiedlerová a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (paní)