Akademický slovník současné ukrajinštiny

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Академический словарь современного украинского языка / An academic dictionary of the present-day Ukrainian

Ukončení prvního velkého akademického výkladového Slovníku ukrajinského jazyka (Slovnyk ukrajins’koji movy 1—11, Kyjiv 1970—1980, dále zkratka SUM)[1] jedenáctým svazkem se všeobecně považuje za velkou událost z hlediska nejen ukrajinistiky, ale i slavistiky. Slovník tohoto typu vzniká jen na základě splnění jistých předpokladů, obecných i specifických, v jisté pokročilé fázi vývoje příslušné lingvistiky a rozvoje kulturního života národní společnosti, jakmile se její bohatě diferencovaný život realizuje v textech všech funkčních stylů. Pro ukrajinštinu nastaly tyto možnosti teprve v období po Velké říjnové socialistické revoluci, kdy se mohla účinně projevit leninská nacionální a jazyková politika, a samozřejmě hlavně po druhé světové válce.

Prameny slovníku, pokud jde o odbornou literaturu a publicistiku, jsou veskrze z poválečného období, jen výjimečně z let třicátých. Naproti tomu materiál z krásné literatury přesahuje rámec současného jazyka a byl excerpován od začátků nové spisovné ukrajinštiny uvedené jménem I. P. Kotljarevského, proslulého zvláště osobitým překladem Vergiliovy Aeneidy (1798—1808). Tato asymetrie mezi stylem krásné literatury a ostatními funkčními styly má však u slovníku tohoto typu své odůvodnění, zvláště když se autoři přidrželi Ščerbova názoru, že ze starších autorů (pro ruštinu např. z Puškina) se uvádí jen to, co odpovídá současnému užití (Burjačok, 1966, s. 108). Specifický rys SUM je i v tom, že se podobně jako v současně vznikajícím bulharském akademickém slovníku (Rečnik na bălgarskija ezik, dosud 1—3, 1977—81) využívá jako pramenu i lidové slovesnosti. Je tedy SUM stejně jako 17svazkový Slovník současné spisovné ruštiny (1950—1965) a jako 4svazkový Slovník spisovného jazyka českého (1960—1971) slovníkem současné slovní zásoby s historickou perspektivou, slovníkem normativním a současně, pokud jde o krásnou literaturu, informativním. Jako u jiných současných slovníků není však dostatečně zastoupena slovní zásoba jazyka v dialogických situacích. Charakterizují se tu sice hovorová slova (zkratkou rozm.),[2] ale dokládají se jen z krásné literatury včetně dramat (např. O. E. Kornijčuk).

Jak už bylo naznačeno, přihlédli autoři SUM i k materiálu z vybraných překladů různých jazyků (např. Boccaccio, R. Burns, Goethe, Homér, Mickiewicz), především z ruštiny, což pochopitelně odpovídá velmi těsným kontaktům obou těchto jazyků uvnitř SSSR, a objeví se dokonce i doklad z překladu Haškova Švejka od Masljaka z r. 1958 (u devátého významu slovesa prychodyty, pryjty: Teper pryjde tuz abo desjatka). Tato praxe není neznáma ani našim slovníkům, např. při práci na akademickém Příručním slovníku jazyka českého (1935—1957) se přihlíželo i k překladům cizích děl pořízeným našimi význačnými autory, jako byli M. Majerová, I. Olbracht, V. Nezval, J. Zaorálek, Fr. Gel aj.

SUM je závěrem a syntézou mnohaletého usilování ukrajinských lexikografů o akademický výkladový slovník vyšších kvalit, jehož idea se objevovala už od konce minulého století. Bylo však třeba uspokojovat potřeby doby a ta si žádala slovníky dvojjazyčné a terminologické. Ekonomické, politické, jazykové a jiné kontakty se Sovětským svazem si vynutily vydávání terminologických slovníků z různých oborů, především rusko-ukrajinských. Šestnáct takových slovníků vydal do r. 1930 Ústav pro odbornou ukrajinštinu, založený 1921 v rámci Akademie věd, a po jeho reorganizaci r. 1930 vyšlo péčí Jazykovědného ústavu Akademie věd USSR do [241]r. 1933 dalších patnáct slovníků. Tyto slovníky, přestože platily mnohou daň své době, zasáhly i do otázek jazykové normy tím, že přinášely ukrajinské neologismy a někdy i vedle rusismů zdomácnělé dublety. Důležité byly např. návrhy ukrajinských ekvivalentů pro latinské termíny v Slovníku botanického názvosloví (Slovnyk botaničnoji nomenklatury, 1928), odlišných od různých místních nářečních názvů, popř. doporučujících z nich jen jeden, optimální. Práce na odborné terminologii pokračovaly i později (Palamarčuk, 1978, s. 68 aj.).

Z dvojjazyčných slovníků byl ve vztahu k SUM svým repertoárem heslových slov nejvýznamnější 6svazkový Ukrajinsko-ruský slovník (1953—1963), který se už také zakládal na původní dokladové kartotéce. Ta ovšem od té doby značně vzrostla — při začátku práce na SUM obsahovala 4 milióny lístků z 350 autorů a další tři milióny lístků s frazeologií, synonymy, autorskými slovy aj. (Levčenko, 1968). Nyní dosáhla kartotéka počtu 6 miliónů lístků. Připomínku zasluhuje v této souvislosti skutečnost, že ukrajinští lexikografové ve spolupráci s pracovníky Muzea T. H. Ševčenka vydali 1964 dvousvazkový Slovník Ševčenkova jazyka. Porovnání URS a SUM ukazuje, že např. první svazek SUM obsahuje 1300 heslových slov navíc a naproti tomu zase neuvádí 630 slov řídkých a úzce speciálních (např. speciální termíny z mořeplavby, botaniky, lékařství, techniky a historie), jakož i složeniny a dočasně užívané ruské dublety. Navíc se uvádějí nové běžnější termíny, první části složenin a odvozeniny (Burjačok, 1966). Autoři slovníku si ovšem byli vědomi, že jde o slovník výběrový. Jejich cílem nebyl slovník úplný, tezaurus — ostatně idea tezauru živého, vyvíjejícího se jazyka je protismyslná. Podle údajů o počtu jednotek v jednotlivých svazcích obsahuje SUM 133 302 heslových slov, přičemž nejvíce slov, více než jedna pětina, začíná písmenem p.[3]

Početný kolektiv lexikografů byl k práci na slovníku všestranně připraven. Jednak byl r. 1958 posouzen a prodiskutován Prospekt výkladového slovníku ukrajinského jazyka z téhož roku (Prospekt tlumačnoho slovnyka ukrajins’koji movy, Kyjiv 1958), jednak byly podrobně rozpracovány všechny aspekty lexikografické teorie. Zásady zpracování SUM uvedené na začátku prvního svazku (s. VII—XI) jsou jen rámcové. Je ovšem nevýhodné, že podrobnější zásady jsou rozptýleny na více místech (Palamarčuk - Jurčuk, 1967; Hnatjuková, 1967; Burjačok, 1963, 1966; Jurčuk, 1966; Leksykolohija ta leksykohrafija, 1969; povšechně a s hodnocením Palamarčuk, 1978, s. 122—142). K výběru heslových slov je třeba kromě toho, co už bylo uvedeno, doplnit, že SUM uvádí jen apelativizovaná vlastní jména osob v přeneseném významu nebo ve frazeologii (Adam, donžuan, iuda, seladon), jména národů a některá jména obyvatelská (leninhradci, leninhradec, leninhradka; kyjany, kyjanyn, kyjanka; l’viv’jany, l’viv’janyn, l’viv’janka), neuvádějí se však jména zeměpisná včetně odvozenin. Vlastní jména tvoří specifický systém pojmenovacích prostředků, odlišný od systému apelativ, proto je řešení SUM správné, zvláště když už v několika vydáních vyšel ukrajinsko-ruský a rusko-ukrajinský Slovnyk vlasnych imen ljudej (Kyjiv 1954 a další). Nářeční a oblastní slova se uvádějí jen tehdy, jsou-li běžně známa a doložena v literatuře, např. gazda z I. Franka a S. M. Žurachovyče, a totéž platí i o zkratkových slovech a zkratkách, také opatřovaných doklady (komsomol, URSR). S historickou perspektivou SUM souvisí uvádění dosud užívaných historismů ruských i staroslověnských (např. vytjaz’ z P. A. Hrabovského) a termínů z náboženské oblasti (patriarch, djak).

Mnoho úsilí věnovali autoři SUM gramatické charakteristice heslových slov, jejich pravopisné podobě (tu posloužila příručka Ukrajins’kyj pravopys, Kyjiv, 1960) a přízvuku. V souvislosti s tím se pečlivě registrují i varianty, jak to [242]odpovídá dnešním požadavkům lingvistiky, a to fonetické (zaslin, zaslon; moknuty, mokty), pravopisné (zvláště s v- a u-: vdova, udova; vidznačatysja, v dokladech se uvádí i varianta odznačatysja), gramatické, např. rodové (kostohryz m., kostohryza ž.; mozolja ž., mozol’ m.) a slovotvorné, správně uváděné samostatně (znannja; znattja), avšak vidové dublety s různými sufixy se uvádějí v jedné a téže stati vytjahaty i vytjahuvaty nedok., vytjahty i vytjahnuty dok. Důležité je, že se uvádějí i morfologické rozdíly u jednotlivých významů polysémických lexémů, např. aparat m. 1. gen. sg. -a, 2., 3. gen. sg. -u; bufet m. 1. gen. sg. -a, 2. gen. sg. -u; baranec’ 2. jen mn.; podobně verch 6.; vyskakuvaty nedok., vyskočyty dok. 5. jen dok.; vdavljuvatysja nedok., vdavytysja dok. 2. jen nedok. Na rozdíl od našich slovníků se ve větší míře přihlíží k úzu, což se projevuje mimo jiné uváděním častější heslové podoby slov např. v pl.: vusa, vusy mn. (sg. vus); ukrajinci mn. (sg. ukrajinec’). Vidové páry sloves, jak vyplývá z dříve uvedeného příkladu, najdeme v jedné heslové stati, přičemž se za základní považuje sloveso nedokonavé. Rozdíly ve využití obou tvarů se uvádějí jak u jednotlivých významů (viz dříve), tak i u frazeologie. Jednotlivé významy sloves se pečlivě charakterizují jako přechodné nebo nepřechodné a v případech potřeby se uvádějí i vazby, ale ne vždy a zcela důsledně, zvláště tehdy, kdy jsou u jednoho významu vazby různé: braty 1. přech., 16. nepřech., jen v 3. os., 17. nepřech. i přech.; hraty² 1. přech. i absolutivně na čomu — ščo hrát na hudební nástroj, 2. nepřech. z kym — čym hrát si, 3. nepřech. u ščo — čoho i absol. ‚hrát čím, co (fotbal)‘. Dnes se klade v slovnících velký důraz na popis syntaktické i sémantické valence sloves (subjektovou i komplementovou) i dalších konstrukčních slov.

Velkou předností SUM je pečlivý a podrobný popis významu vykazující několik různých typů: U motivovaných slov jde o typ strukturně sémantický (např. velykokalibernyj ‚který má veliký kalibr‘), u odvozenin o typ odkazový (velykodušno přísl. k velykodušnyj), u slov nemotivovaných základní povahy, motivujících jde o výklad (viz dále), popis užití, popř. o synonyma, řidčeji i o antonyma. Např. popis užití: buty 10. ‚užyvajet’sja jak zv’jazka u skladenomu prysudku (forma sg. prés. je, jest’ se často vypouští)‘. Synonyma se uvádějí celkem bez objasnění důvodu několikerým způsobem: za výkladem: vychodyty 7. z čoho ‚maty ščo-nebud’ vychidnym punktom, bazuvatysja na čomus‘; místo výkladu: buty 1. isnuvaty; odkazově: bajdužnyj totéž co bajdužyj (ale u bajdužist’ a bajdužnist’ se vztah neuvádí, ač mají obě slova stejný výklad). Za výkladem se někdy uvádějí i antonyma: vpered přísl. 1. ‚u naprjami postupal’noho ruchu; protyležne nazad‘; tjažkyj adj. ‚jakyj maje veliku vahu…, protyležne lehkyj‘.

Velmi detailně jsou propracovány významové odstíny, které chápeme jako sekundární významové komponenty členící oblast významových užití lexému v hierarchizované dílčí úseky. Oddělují se šikmými závorkami. Tak u slovesa maty označujícího vlastnictví něčeho se registruje pět odstínů: např. označuje existenci někoho, kdo je v blízkém vztahu s někým (mít dceru, rodinu), ve spojení s číslovkami označuje míru něčeho (pokoj má 20 m²), označuje něčí vlastnost, stav (mít černé vlasy, dobrý sluch), dále získání něčeho, a to konkrétní (mít za práci peníze) i abstraktní (mít úřad, vzdělání). Za odstín se považuje i užití slova v přeneseném významu. Tak jsou např. označeny dva odstíny základního významu slovesa nesty: nést domů radostnou zprávu; umění nese (tj. zprostředkuje) masám nejpřednější ideje epochy. Někdy však tyto odstíny přesahují rámec příslušného významu a měly by být významy samostatnými, uvádí-li se např. u heslového slova holova (‚část těla‘) jako odstín význam ‚jednotlivý člen jistého množství lidí, živočichů‘ (v průvodu bylo tisíce hlav, stádo čítalo sto hlav) a ‚předmět podobný hlavě‘, např. ‚květ, plod na horním konci, stonku rostliny‘ (hlava slunečnice, karafiátu). Záleží tu ovšem i na míře lexikalizace v tom kterém jazyku. Za odstíny však už nelze považovat případy v SUM takto označené, kdy dochází k přechodu slovních druhů, např. sub[243]stantivizaci adjektiv: hnidyj // u znač. im. hnidyj m. ‚kůň hnědé barvy‘, podobně u voronyj, linyvyj, malyj 4. (Burjačok, 1963, s. 36). Jako přenesená se označují nejen užití slov, ale i některé samostatné významy. Tu dochází ke křížení hlediska synchronního a diachronního. Nedůslednost lze vidět v tom, že u mnohých slov, u nichž vznikly všechny sekundární významy metaforickým nebo metonymickým přenášením (např. hlava, oko aj.), se označují jako přenesené jen některé z nich (u holova jen význam 6 a 7, u oko jen význam 3, stejně u slov knyžka a korin’), u některých žádný význam (krylo), u jiných slov pak všechny významy (vrizuvatysja, vrizatysja; kryštalevyj; ozbrojenist’).

Hodně pozornosti a právem se věnovalo na Ukrajině terminologii, což odpovídá jak dnešnímu stavu slovní zásoby, v níž se silně projevuje tendence determinologizační, tak i dominujícímu postavení odborného stylu — a toto obojí vyplývá z dnešních společenských potřeb mezilidské komunikace a pracovní specializace. Při tom bylo možno kriticky využít mnoha dříve uvedených terminologických slovníků různých oborů, což podstatnou měrou ulehčilo práci autorů slovníku a přispělo k jeho zkvalitnění. Jen u botanických termínů se většinou uvádějí latinské ekvivalenty: např. vovčok 1. Orobanche L.; 2. Gryllotalpa vulgaris; son² (Pulsatilla Adans), ale arnika bez lat. ekvivalentu. Má se tím zabránit nežádoucí identifikaci, k níž by mohly přispět četné regionální názvy. Proto se také u většiny těchto termínů uvádějí doklady z botanického slovníku, z časopisů i z autorů krásné literatury. Za velmi vhodné považujeme i rozlišení termínů speciálních — u těch se uvádí charakteristika příslušného oboru — a termínů společných více oborům označených charakteristikou spec., např. akomodacija, aktyvnist’, biluvaty 2. aj.

Jen málo se dovíme ze zásad SUM o homonymech a není tudíž divu, že je jejich zpracování nejednotné, i pokud jde o jejich typy, a to i v jednotlivých svazcích slovníku. Především se nerozlišuje vlastní homonymie lexikální (např. u slov val¹ ‚násep…‘, val² ‚niti z koudele‘, val³ ‚hřídel‘) a homonymie slovnědruhová a případy této homonymie se řeší několikerým způsobem: a) jako různá heslová slova, např. na¹ předl., na² částice, na³ a na⁴ citoslovce, první vyjadřující podiv, druhé označující přivolávání psa; pid¹ subst. m., pid² předl. a dokonce i raj¹ m. a první část složených slov raj-² (např. u rajonnyj!); b) jako polysémie zvláště u adverbií z hudební oblasti: adažio 1. přísl. mus., 2. ve význ. neskl. subst. s., podobně alegro, andante, forte, piano aj.; takož 1. přísl., 2., 3. sp.; tam 1., 2. přísl., 3.—6. částice; c) jiným typem označení: tak I. přísl. ve význ. 1—7; II. částice 1—5, III. sp. 1—4. V případech slovotvorné homonymie, např. prefixu, nejde o lexikální homonymii, nýbrž o polysémii, protože společný základ slov má i společný významový komponent, např. u povpuskaty¹ ‚vpustit někam všechny nebo mnohé‘ proti povpuskaty² (‚upustit‘) — u puskaty, pustyty 1. a 2. jsou tytéž významy správně chápány jako polysémie.

Normativní zaměření SUM se projevuje nejen v gramatické a sémantické charakteristice heslových slov, ale i v ohledu stylistickém. Důraz se klade zvláště na charakteristiky vrstev slov mluvených a psaných. Terénní výzkum mluvené slovní zásoby, spisovné i nespisovné, ovšem nejen na Ukrajině patří k úkolům budoucnosti. Na rozdíl od pojetí běžného v našich slovnících se v SUM nerozlišuje ani zastaralé a archaické, tj. zastaralé v stylu umělecké literatury, ani zastaralé a zastarávající.

Heslová slova, jejich významy a významové odstíny jsou v SUM bohatě dotována citáty, a to převážně z autorů krásné literatury, poezie a prózy od konce 18. století, a tyto citáty jsou opatřeny podrobným údajem (autor, dílo, svazek, rok vydání — veskrze jde o nová vydání z poválečného období — a stránka). V menší míře jde i o spojení slov, např. u blyskavyčnyj 1. (blyskavyčne sjajvo), vsuvnyj (vsuvna stil’nycja). Jen málo heslových slov je uvedeno bez dokladu, např. názvy národů, profesí, výrobních nástrojů, popř. i některé termíny: afrykanci, vytočka, vydra 2., [244]viknjar 1., vuhil’nyk, vul’fenit, vymachaty. U zastaralých a nářečních slov by měl být doklad uveden (blahodenstvo, viknjar 2.).

Velmi podrobně uvádí SUM frazeologii, a to s rozlišením spojení terminologických (za značkou trojúhelníka) a frazémů-idiomů (za značkou stojícího kosočtverce). Přitom se uvádějí i varianty členů frazémů v kulatých závorkách a neobligatorní členy v závorkách hranatých. U sloves se uvádějí vidové tvary podle úzu: umyraty (vmyraty), umerty (vmerty): umerty ne svojeju smertju; umyraty vid strachu; umyraty (umerty) na plasi aj. Heslová podoba substantiv doložených jen jako součást frazémů se objevuje ve tvaru skutečně užívaném. Bohatě rozpracovaná frazeologie u základního významu slova oko zaujímá např. 61/2 velkých dvousloupcových stran.

Každá recenze díla, jakým je SUM, je nutně neadekvátní vzhledem k bohatství jazykových faktů v něm nahromaděných a vzhledem ke kvalitě i kvantitě práce do něho uložené. Tento slovník, jehož jedenáct svazků bylo vydáno díky obdivuhodné pracovní kázni kolektivu ukrajinských lexikografů a polygrafických pracovníků během 11 let, je monumentem novodobé ukrajinštiny a poselstvím jedné generace jazykovědců generacím dalším. Naše připomínky k některým sémantickým aspektům, přenesenosti, homonymii a dalším dílčím jevům se ostatně týkají koncepce a zásad slovníku sestavených před 15 lety a nesnižují hodnotu popisu heslových slov. SUM je vhodnou základnou pro další slovníky speciální, především pro slovník frazeologický a synonymický, na nichž nyní lexikografické kolektivy Jazykovědného ústavu po předchozí teoretické přípravě pracují. Přejeme jim v tom stejný úspěch, jaký bude nepochybně mít recenzovaný velký akademický slovník výkladový.

 

LITERATURA

 

BURJAČOK, A. A.: K voprosu o razmeževanii značenij slova i jich ottenkov v tolkovom slovare. In: Problema tolkovanija slov v filologičeskich slovarjach. Riga 1963, s. 39—47. — Pro sklad rejestru i kryteriji doboru rejestrovych sliv do slovnyka ukrajins’koji movy (na materiali 1-ho toma). In: Leksykolohija ta leksykohrafija, 2, Kyjiv 1966, s. 106—113.

HNATJUK, H. M.: Hramatyčnyj aspekt u leksykohrafiji. Movoznavstvo, 1967, č. 3, s. 30—38.

JURČUK, L. A.: Pro typy tlumačen’ dijesliv z prefiksom do- v Slovnyku ukrajins’koji movy. In: Leksykolohija ta leksykohrafija, 2, Kyjiv 1966, s. 114—122.

KURIMSKÝ, A. - ŠIŠKOVÁ, R.: Výkladový slovník ukrajinštiny. ČsRus, 19, 1979, s. 178 až 184.

LEKSYKOLOHIJA TA LEKSYKOHRAFIJA 3. Kyjiv 1969.

LEVČENKO, S. P.: Ukrajins’ka leksyčna kartoteka. Movoznavstvo, 1968, č. 4, s. 37—42.

PALAMARČUK, L. S.: Ukrajins’ka radjans’ka leksykohrafija. Kyjiv 1978.

PALAMARČUK, L. S. - JURČUK, L. A.: Zasady stvorennja slovnyka ukrajins’koji movy. Movoznavstvo, 1967, č. 3, s. 19—29.

SOROKOLETOV, F. P.: Slovnyk ukrajins’koji movy 1—4. VJaz, 1975, č. 1, 127—130.

UKRAJINS’KO-ROSIJS’KYJ SLOVNYK 1—6 (red. J. M. Kyryčensko, T. V. Zajceva aj.). Kyjiv 1953—1963.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 3, s. 240-244

Předchozí Jiří Kraus: Další novinky v sovětské sociolingvistické literatuře

Následující Jaroslava Hlavsová: Sborník Arnoštu Lamprechtovi