Sborník Arnoštu Lamprechtovi

Jaroslava Hlavsová

[Kronika]

(pdf)

Сборник работ посвященных Арношту Лампрехту / A collection of papers presented to Arnošt Lamprecht

V jazykovědné řadě Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity je svazek č. 27 z r. 1979 věnován profesoru Arnoštu Lamprechtovi k jeho šedesátým narozeninám (srov. Chloupek, 1979; Večerka, 1980). Připojená bohatá bibliografie jubilantových prací ukazuje, že těžiště jeho vědecké a pedagogické činnosti je v oboru dialektologie a historie jazyka. Těmto oblastem je proto věnována největší část statí ve sborníku. Vtipně voleným úvodem je etymologický medailónek F. Kopečného Arnošt Lamprecht — nomen omen? (s. 17—20), charakterizující výkladem rodného jména a příjmení vlastnosti jejich nositele (Arnošt < sthn. ernust souvisí s představami vážnosti, rozhodnosti a připravenosti k boji, kompozitum Lamprecht spojuje slovo země a sthn. příd. jméno beraht, jasný, skvělý).

Lingvistická působnost Lamprechtova začíná od počátku 50. let dialektologickými publikacemi zaměřenými tematicky především na rodné Opavsko a na oblast slezských nářečí vůbec, a proto připomeneme nejprve příspěvky připsané jubilantovi moravskými dialektology. Problematiku lašských nářečí v poválečném vývoji řeší příspěvek R. Šrámka (K poválečnému vývoji lašských nářečí, s. 89—96). Je výsledkem pozorování lašského nářečí od poloviny 50. let a výrazné přeměny jazykové strukturace této archaické oblasti. Autor sleduje i působení mimojazykových faktorů (industrializace, urbanizace, změna prestiže jednotlivých městských center, příliv obyvatelstva), uvědomuje si nutnost „sociologizování“ klasických dialektologických metod, kombinování hierarchie časové a sociální. Výsledkem poválečného vývoje na Lašsku není „obecná laština“, ale směsice prvků různých útvarů (nářečních, nadnářečních i spisovných), třebaže obvyklá tendence odstraňovat znaky úzce lokální ve prospěch obecnějších je zřejmá i zde.

K některým shodným závěrům dochází při svém pozorování jazyka mladé brněnské generace i M. Krčmová (K šíření obecné češtiny na Moravu, s. 69—76). Obecná čeština, sledovaná podle pronikání šesti znaků z různých jazykových plánů, se podle autorky v řeči moravské mládeže (s výjimkou části západomoravské oblasti) zatím neprosadila (kromě jediného, koncovky -ej na konci slova). Prognózou je pro moravské prostředí vytvoření lokálně příznakové nespisovné mluvy z interdialektů s vývojovou paralelou v hovorové podobě spisovné češtiny. S R. Šrámkem sdílí autorka názor, že obecná čeština je omezena na vrstvu městské inteligence.

Vymezit prostředky hovorového stylu spisovného jazyka bývá obtížné. M. Krčmová shodně s J. Chloupkem (Jazykové útvary při komunikativním aktu, s. 61—68) stanoví měřítkem spisovnosti normu, ne kodifikaci. Při konfrontaci tří jazykových útvarů (mezi spisovnou češtinou a dialekty je středovým útvarem obecná čeština, popř. moravské interdialekty) se Chloupek soustřeďuje na charakteristiku jejich výrazových prostředků i funkčního zaměření v komunikačním aktu. Pojmu „stylová aktivizace“ (při využití nenáležitých prvků z jiného útvaru) Chloupek užívá především pro postižení zvláštností a funkce stylu publicistického (viz i Chloupek, 1978). Sociolingvistická pozorování soustřeďuje na rozdíl oficiálnosti a intimnosti v komunikačním aktu. Mezi řadou shrnujících postřehů ze současné jazykové situace je zajímavá Chloupkova teze o společenské solidaritě, projevující se v komunikačních aktech volbou jazykového útvaru, funkčního stylu, jazykových prostředků. Její nepochopení vede k neadekvátnímu vyjadřování (např. užívání dialektu bez rozdílu funkce, zbytečné argotizování, nadměrné užívání obecné češtiny v literatuře apod.).

Brněnští dialektologové řeší ve svých příspěvcích i otázky prognózy jazykových útvarů (zvláště nářečí). Za potřebné východisko k tomu pokládá J. Chloupek analýzu vztahu jazykových útvarů ke komunikačnímu aktu. J. Balhar v příspěvku Některé rysy vývoje [246]slovní zásoby v městské mluvě na Moravě (s. 125—130) doporučuje výzkum městské mluvy též jako obrazu budoucího stavu dnešních nářečí. Domníváme se, že věc je poněkud složitější. Je patrně nutno rozlišovat situaci v Čechách a na Moravě a zároveň diferencovat výsledky vývoje v různých jazykových plánech. Nespornou paralelu tvoří jen hláskosloví a tvarosloví; slovník a frazeologie, jak autor sám shledává, bezprostředněji odrážejí rozdíly sociální. Jeho bohaté zkušenosti z výzkumu ve vnitrozemských i pohraničních městech ukazují, že tematické okruhy slovní zásoby vázané na intimní prostředí rodiny se neliší od lexika tradičního nářečí okolí a budou patrně dlouho přežívat (např. názvy nářadí v domácnosti). Ze slov vázaných na toto prostředí přetrvávají i zbytky německého lexika (štokrle, heftovat, špikovat), jinak existenčně podmíněné expresívním zabarvením (fangle, špajz, ksicht aj.). O pohraničních městech s jazykově různorodým obyvatelstvem dokládá Balharův výzkum pozoruhodný výsledek: Společným útvarem je pro nové obyvatele, zvláště mládež, spisovný jazyk s nejmenšími stopami regionálních prvků. — Lexika, tentokrát tradičně nářečního, se týká i článek J. Skuliny K otázce lexikálního systému v slovní zásobě nářečí ve světle areálové lingvistiky (s. 131—136).

Od ostatních dialektologických prací uveřejněných ve slovníku se poněkud odlišuje svým zaměřením stať V. Michálkové Z historie jednoho okrajového typu hanáckých nářečí (s. 77—88). Patří k studiím z historické dialektologie, které se v odborné literatuře věnuje menší pozornost, ačkoli požadavek paralelního studia historického v dialektologické literatuře není novinkou (autorka se odvolává na zakladatele české dialektologie A. V. Šemberu). Stať konfrontuje dnešní stav s obdobím od konce 18. stol. do 80. let století minulého, zachyceným v kronice selské rodiny z Třebětic (na vých. okraji středomor. nářeční oblasti mezi Hulínem a Holešovem). Podrobným rozborem regionálních znaků hanáckých (hláskoslovných, tvaroslovných, slovotvorných a částečně i syntaktických) dochází autorka k závěru, že oblast již tehdy měla charakter přechodové zóny (kontakty s východomoravskými obcemi v těsném sousedství Třebětic jsou nasnadě). Je patrný průnik jak středomoravských inovací k východnímu okraji, tak jednotlivých rysů východomoravských do přechodového nářečí Třebětic, nelze vyloučit ani působení spisovného jazyka.

V článku Etymologické poznámky k několika českým dialektismům (s. 137—140) podává E. Havlová výklad výrazů brlochy, peluš, uvěrý, žádlo, žídlo, doplňujíc tak některé mezery v etymologických slovnících. — Historickým vývojem v tvoření slov se zabývají dvě studie sborníku: D. Šlosara (Historický vývoj dějových jmen v češtině, s. 141—148) a Z. Rusínové (K tvoření deadjektivních adverbií v staré češtině, s. 149—158). Šlosar zpracoval materiál staročeských žaltářových textů a pro rozbor vybral s použitím formálních zřetelů deverbativa s převahou abstraktního významu. Repertoár formantů sleduje v praslovanštině i v době historické z hlediska jejich frekvence a všímá si jejich významové stránky, zvláště vývoje forem pro odlišení jmen konkrétních a abstraktních. — Pro tvoření staročeských adverbií z příd. jmen stanoví Z. Rusínová formální zásady sémanticky podmíněné. Z procesu adverbializace jsou vyloučena příd. jména přivlastňovací, neboť posesivita není vlastnost, ale vztah mezi substancemi. Strukturně nejjednodušší po stránce sémantické jsou adverbia utvořená od adjektiv kvalitativních. Pro vznik adverbií (resp. i příd. jmen) ze slovesných základů je základním starým prostředkem sufix -n-, méně je zastoupen sufix -t-.

K těmto statím se řadí problematika slovotvorby současné, viděná z jiného zorného úhlu: v článku K interlingvální interferenci ve slovotvorbě (s. 159—164) J. Jiráček sleduje narušení normy cizího jazyka různými interferencemi (vznik interferémů). Toto psycholingvistické pozorování má význam především didaktický, pro vyučování cizím jazykům.

Didaktické cíle sleduje částečně i studie R. Mrázka z historické fonologie České hláskové skupení ŽĎ (s. 97—106). Probírá tu celý repertoár současných slov a tvarů se skupinou ŽĎ (původem ze stč. ždž a psl. zdj/zgj), kvalifikuje je historicky a člení i podle hláskového okolí skupiny ŽĎ. V závěru autor srovnává stav český se stavem v současné ruštině.

Do širokého pole historické lingvistiky, druhého z hlavních badatelských oborů A. Lamprechta, patří další příspěvky sborníku. Problematiky historie cizích jazyků se dotýkají články A. Bartoňka (Labioveláry v mykénské řečtině, s. 113—124) a Z. Masaříka (Po[247]známky ke starohornoněmecké monoftongizaci a diftongizaci, s. 107—112). Jiné příspěvky zasahují do jazykové historie mnohem hlouběji. O statisticky podložený výzkum staroslověnských památek se opírá R. Večerka ve stati Polohy kongruentních posesívních zájmen (s. 197 až 204). Shledává značné rozdíly mezi texty staroslověnskými a originálem řeckým: v staroslověnštině je výrazná tendence k postpozici, vyvolaná patrně vlivem latiny. Autor uvažuje i o funkci antepozice, postavení pro staroslověnštinu výjimečného, příznakového, motivovaného (např. důrazem).

Od poloviny 70. let se v díle Lamprechtově setkáváme s řadou indoevropeistických studií. Zabývají se mimo jiné nostratickou teorií V. M. Illiče-Svityče. Této závažné problematiky se ve sborníku týkají příspěvky A. Erharta (Jak klasifikovat jazyky?, s. 21—34) — na otázku obsaženou v titulu autor odpovídá připomínkou tří klasifikačních metod: genealogické, typologické a geografické — a M. Čejky (Cesta k rekonstrukci nostratického slovníku a gramatiky, s. 35—44). A. Erhart se staví k předpokladu lineárního vývoje od nostratického prajazyka a k postulátu nostratického velekmene velmi zdrženlivě. Uvažuje však o možnosti nostratického jazykového cyklu (teorie Milewského kombinující vztahy genetické s vlivem jazykových kontaktů). M. Čejka (spoluautor dvou Lamprechtových studií na toto téma) referuje s uznáním o díle V. M. Illiče-Svityče Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov. Je přesvědčen, že soudobá komparatistika bude muset se zřetelem k Svityčovu učení opravit představy o prehistorickém vývoji nostratických jazyků.

Stále aktuálními otázkami sémiotiky a jazykového znaku (Lamprecht, 1981) se zabývá S. Romportl (O mentální funkci jazyka a asymetrické povaze znaku, s. 45—54). Výklad zaměřil na rozlišení jazykové funkce komunikativní a mentální. (S mentální funkcí jazyka, akcentující významovou stránku znaku, je spojeno jeho asymetrické chápání.) Autor připomíná i sémiotické teorie opírající se o koncepci znakové symetrie (vztah výraz — význam), zvláště principy teorie Hjelmslevovy a de Saussurovy, amerických deskriptivistů a Ch. S. Pierce. Uvádí též základní termíny sémiologie a sémantiky, jejichž základy položili už stoikové. Otázek sémantiky se týká i stať J. Pačesové (K vývoji obsahové stránky slov u dítěte, s. 55—60) o systémové vázanosti dětského jazyka. Četné příklady z různých jazykových plánů naznačují obsáhlost lingvistické kompetence dítěte.

Brněnská syntaktická škola je ve sborníku zastoupena čtyřmi příspěvky: Imperativní postoje a imperativ M. Grepla (s. 165—174) je studie z okruhu větné sémantiky. Předpokládá, že důležitou složku větného významu tvoří komunikačně intenční postoje, které mluvčí zaujímá k propozičnímu obsahu. V rámci imperativnosti rozlišuje radu, doporučení, varovný příkaz, dovolení a výstrahu; probírá různé prostředky k vyjádření „imperativnosti“, z nichž nejfrekventovanější je morfologický tvar. — P. Karlík nově rozvíjí tradiční brněnské téma (K otázce klasifikace struktur s propozičním participantem, s. 175—184), analyzuje sémantiku souvětí s vedlejšími větami obsahovými. — Úvaha o Ertlově pojetí českého slovního pořádku (s. 185—196) od J. Firbase rozebírá Mathesiovu kritiku Ertlova výkladu o činitelích českého slovosledu (v Gebauerově mluvnici). Autor shledává, že Ertl později správně zhodnotil důležitost aktuálního členění i větněsémantických vztahů. — Rusky psaná studie S. Žaži (Ruské konstrukce s významem exceptivním, inkluzívním, adjunkčním a substitučním, s. 205—212) se zabývá syntaktickou funkcí a významem ruských konstrukcí s druhotnými předložkami. V ruštině (na rozdíl od češtiny) výrazy fungují ne jako příslovce, ale jako předložky.

Závěrečnou část sborníku tvoří tři studie s problematikou literárněhistorickou: kritický příspěvek k výzkumu o Ackermannovi a Tkadlečkovi od L. Zatočila Lynx — linze — ostrovid (s. 223—234), stať M. Kopeckého Carionova Chronica v českých překladech (s. 213 až 222), srovnávající dva překlady ve své době velmi známého díla vitemberského luterána Jana Cariona, a konečně informativní článek V. Barandovské Návrhy J. A. Komenského na mezinárodní jazyk (s. 223—242). Výklad s ukázkami gramatiky obsažené ve spise Panglottia (Všemluva), nalezeném teprve r. 1940, sborník vhodně uzavírá otázkami, které ani jubilantovi nejsou cizí.

Sborník je odrazem bohaté vědecké činnosti jubilantovy a velmi dobrým přehledem činnosti brněnské filozofické fakulty.

 

[248]LITERATURA

 

CHLOUPEK, J.: Publicistický styl jako pole jazykového vývoje. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, s. 35—42.

CHLOUPEK, J.: Profesor Arnošt Lamprecht šedesátiletý, NŘ, 62, 1979, s. 256—259.

LAMPRECHT, A.: Realita, odraz, znak. SaS, 42, 1981, s. 91—108.

VEČERKA, R.: K šedesátinám A. Lamprechta. SaS, 41, 1980, s. 75—78.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 3, s. 245-248

Předchozí Josef Filipec: Akademický slovník současné ukrajinštiny

Následující Otakar Šoltys: Ke sborníku Otázky slovanské syntaxe IV