Nový pohled na Vančurovo Rozmarné léto

Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

Новый взгляд на Капризное лето Ванчуры / A new approach to the novelette Rozmarné léto by V. Vančura

Stylová osobitost Vančurovy tvorby je hodnotou stále živou i přitažlivou, která svým vy[253]kladačům nepřestává vždy znovu klást nové otázky a tak je lákat k ověřování nejrůznějších metod rozboru literárního díla. Rozsáhlý soubor vančurovské literatury, k jehož autorům se řadí nejvýznamnější představitelé naší literární vědy a jazykovědné stylistiky (nejnověji M. Blahynka, 1981), obohacuje i podnětná monografie Aleny Macurové Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta (Studie ČSAV sv. 21, 1981, 60 s.). Soustředění na jediné dílo — navíc stylově i významově mnohovrstevné a novátorské — je zároveň vhodným východiskem k pochopení smyslu a klíčových stylizačních principů celé Vančurovy tvorby, protože umožňuje detailní sémiotický rozbor výstavby literárního díla, na níž se podílejí spolu s prostředky jazykovými i prostředky tematické, textové, tektonické i složité vztahy mezi dílem a zobrazovaným světem. Není ostatně nijak náhodné, že právě tento humoristický román se stává východiskem častých transpozic divadelních (rež. Sokolovský v r. 1962, Štěpánek v r. 1975, Vašíček v r. 1978), rozhlasových (rež. Melč) i filmových (rež. Menzel) a také četných rozborů stylistických i literárních (nejnověji srov. Břízová-Hanková, 1980, a též literaturu, kterou tato autorka uvádí).

Ve své práci vychází Macurová jednak z dobré znalosti dosavadní vančurovské literatury, jednak z metodologických zásad dvou plodných směrů sémiotického rozboru uměleckého textu. První z těchto směrů reprezentují sovětské práce tartuské školy s důrazem na text jako komunikační systém, který je nedílnou součástí systémů modelujících obecné hodnoty kulturní a společenské, druhý z těchto směrů v sobě zahrnuje soubor moderních metod interpretace textu, které navazují na starší tradice hermeneutického uchopení smyslu sdělení (tyto metody jsou v poslední době zajímavým způsobem rozvíjeny nitranskými sémiotiky literární komunikace, srov. Popovič et al., 1981), tedy skupinou, jíž Macurová věnuje i záslužný zájem recenzní.

Hlavním autorčiným cílem je popsat a vyložit Vančurovo Rozmarné léto dynamicky, jako jeden z prvků literární společenské komunikace, který se významně podílel na dotváření a zároveň i na přehodnocování dobového kódu jazykového i literárního let dvacátých. (V kódu jazykovém tu např. jde o vědomé popření slohových principů české realistické prózy, zvláště pak o překonání slohového předělu mezi řečí postav a řečí vyprávěče, v kódu literárním a obecněji i vůbec uměleckém o rozvedení dobového motivu kouzelníka (Nezval, obrazy F. Tichého) a motivu cesty (ze světa, do světa), v české literatuře starší i novější (a u Vančury zvlášť) tradičně rozšířeného.) Zároveň však monografie přesvědčivě ukazuje neuzavřenost této komunikace, která se neustále udržuje a rozvíjí novými vydáními díla, novými sémiotickými transpozicemi (dramatizacemi), ale i novými čtenářskými postoji a zkušenostmi i přiřazováním díla k nově vznikajícím významovým i společenským kontextům. Pro tato nová čtení (konkretizace, interpretace) hledá autorka opory jednak ve Vančurově textu samém, jednak v textech literární kritiky a odborných výkladů, které spoluvytvářejí (modifikují, revidují) čtenářské postoje k dílu.

Aby autorka mohla vysvětlit proces vytváření celkového smyslu díla, podrobuje rozboru dílčí kontexty příběhu — kontext postav, děje i vnějšího světa, do něhož je vyprávění zasazeno. Prostota těchto kontextů, tj. omezení děje na několik postav, které prožívají svůj příběh na jednom místě (v lázeňském městečku Krokových Varech) a v průběhu pouhých tří dnů, je vyrovnávána aktualizací základních způsobů zobrazení světa — prostoru a času. Zatímco postavy z Krokových Varů (Antonín Důra a jeho žena Kateřina, kanovník, major) jsou zakotveny v místním a sociálním prostoru městečka a vyznačují se ustálenými atributy svých individuálních prostorů i snahou vtisknout tyto atributy svým novým partnerům (Kateřina — dům, zamčená vrata; Důra — plovárna; kanovník — knihy), vyznačuje se prostor procházejících postav, kouzelníka Arnoštka a jeho partnerky Anny, otevřeností, popřením ustálených geografických i sociálních hranic, které v městečku převládají. Na rozdíl od postav ostatních jsou však tyto dvě omezeny časově, příběh nic neprozrazuje ani o jejich minulosti, ani o budoucnosti. Autorka řadou bystře interpretovaných příkladů postihuje sémantickou aktualizaci prostoru a času ve vztahu k oběma skupinám postav. Přitom dochází k závěru, že utváření smyslu díla probíhá podle významových opozic (omezenost — volnost, domácí — cizí, vyslovené — tajemné, řečová činnost — čin). Na základě takto budovaných opozic pak [254]ukazuje, jak je možno vyložit významové rozpětí Vančurova textu. (Např. věta „Mistr, vy a já, paní, jsme v létech, kdy se již nekřičí z plných plic a kdy můžeme minouti plot sousedův bez pokušení, abychom jej přeskočili“ implikuje významy ‚stáří‘, ‚rezignace na přesáhnutí vlastního prostoru‘, ‚rezignace erotická‘.)

S využitím svých dřívějších pozorování o zastoupení subjektů (autora, jednajících postav) v komunikátu (Macurová, 1974) vykládá autorka způsoby literárního ztvárnění verbální komunikace, neverbální činnosti postav a vztahů mezi nimi. Také zde se obě skupiny postav odlišují — postavy „domácí“ se vyznačují vysokou mírou mluvnosti (zdůrazňovanou jak přímo, v řeči postav, tak nepřímo, ve výrocích o tom, že postavy mluví a jak mluví), kdežto kouzelník a Anna zjevnou neúčastí v převládajících hovorech, která podtrhuje jejich hádankovitost. Výklad funkce a smyslu verbální komunikace v díle a jejího vztahu k činnosti neverbální obsahuje cenné analýzy, které zajímavým způsobem vedou čtenáře k tomu, aby pochopil smysl díla a účastnil se poznání jeho významové mnohoznačnosti.

Pojetí komunikace je u autorky někdy dost široké. Zahrnuje nejen nejrůznější aspekty projevů verbálních (často s velmi nízkou nebo dokonce nulovou sdělností), ale i případy, kdy sdělných hodnot nabývá chování neverbální. Např. provinilý Antonín, jakmile spatřil Kateřinu, „dal se ihned do velikého poklízení. Popadl štoudev, nabral vodu, vylil ji na podlahu plovárny a potom ujav se provazového víchu, jal se vytírati louži vkládaje do práce velikou sílu“. Domnívám se, že plně sdělná je Antonínova činnost pouze pro čtenáře, který je s příčinou jeho náhlé horlivosti (dobrodružstvím s Annou) plně seznámen, kdežto pro Kateřinu je to pouze ne zcela rozpoznatelný příznak, který sice může, ale také nemusí jako sdělný znak být pochopen a vyložen. Zajímavá myšlenka o komunikačním (interakčním) významu neverbálních činností by si proto nesporně zasloužila podrobnějšího vyložení a doložení příklady.

Značnou cenu teoretickou i praktickou mají autorčiny závěry z analýzy vztahů mezi Vančurovým textem a jeho dramatizacemi, které by měly složitou sémantickou stavbu Rozmarného léta plně respektovat. Díky výkladům monografie je např. značně přesvědčivé tvrzení, že přiřadí-li autor dramatizace Arnoštkovi rozsáhlé přímé řeči, setře tím jeho výjimečnost a zároveň i rozdíl mezi ním a představiteli městečka. Nutná dotvoření postav na jevišti tedy musí při dramatizaci nacházet oporu ve Vančurově textu.

Pro poznání celku Vančurovy tvorby je významný autorčin závěr, že Rozmarné léto tu má postavení ústřední, protože předjímá slohové a tematické stavební principy, které se u Vančury vyskytují později, a poskytuje instrukce pro jejich pochopení.

I přesto, že Macurová ve své monografii pracuje s tak obecnými kategoriemi, jako jsou čas a prostor světa zobrazeného v literárním díle, nejde jí ani tak o formulaci zobecňujících závěrů, jako spíše o jemné analýzy, o odhalení svébytnosti individuálního textu a o umění dobrat se všeho, co autor do textu vložil. Tím také monografie přispívá k tolik potřebné kultuře jazykového sdělování, protože vyzdvihuje dva základní aspekty v současné společenské komunikaci (hlavně ovšem publicistické, ale nejen v ní) tolik opomíjené — z hlediska autora výstižné a přesné vyjádření sdělného záměru, z hlediska čtenáře nebo posluchače pak pečlivou snahu autorovi porozumět. Recenzovaná monografie se tak úspěšně zařazuje do nejnovějšího proudu prací nasvědčujících mimořádnému zájmu, který se v současné vědě a filozofii soustřeďuje na poznání významu a smyslu uměleckých i mimouměleckých děl. V těchto pracích je nově osvětlován proces porozumění (interpretace) jako problém, v němž se projevují aspekty filozofické (Schreiter, 1981), jazykovědné (Neumann, 1981), literárněvědné (Popovič, 1981) i ikonografické a uměnovědné (Panofsky, 1981; Preiss, 1981). Bez analýzy tohoto procesu by i osvětlení problematiky jazykové komunikace nutně zůstalo neúplné.

 

LITERATURA

 

BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha 1981.

BŘÍZOVÁ-HANKOVÁ, L.: „Rozmarné léto“ Vladislava Vančury (Pokus o stylistický rozbor). Studia slavica, 26, 1980, č. 1—2, s. 1—21.

MACUROVÁ, A.: Subjektová problematika jazykového projevu. SaS, 35, 1974, s. 121 až 128.

NEUMAN, W.: Hermeneutik und materialistische Dialektik bei der Untersuchung sprachlicher Tätigkeit. Linguistische Studien, Reihe A, 74. Berlin 1980.

[255]PANOFSKY, E.: Význam ve výtvarném umění. Praha 1981.

POPOVIČ, A. - LIBA, P. - ZAJAC, P. - ZSILKA, T.: Interpretácia umeleckého textu. Bratislava 1981.

PREISS, P.: Boje s dvojhlavou saní. Praha 1981.

SCHREITER, J.: Hermeneutika jako jedna z forem myšlení filozofie života. Filozofický časopis, 29, 1981, s. 363—376.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 3, pp. 252-255

Previous Karel Horálek: Mezinárodní spolupráce v konfrontační a překladové lingvistice

Next Jana Hoffmannová: Teorie textu a stylistika