Časopis Slovo a slovesnost
en cz

In memoriam Jerzy Kuryłowicze

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

In memoriam Jerzy Kuryłowicz / In memoriam of Jerzy Kuryłowicz

Jagellonská univerzita v Krakově (dále UJ) společně s Jazykovědným komitétem Polské akademie věd uspořádala dne 11. března 1978 vědeckou konferenci věnovanou všestrannému zhodnocení díla nejvýznamnějšího polského jazykovědce J. Kuryłowicze, který zemřel 28. ledna 1978. Materiály z této konference vyšly tiskem v anglickém znění jako samostatná publikace nazvaná Jerzy Kuryłowicz (1895—1978) s vročením 1980 (vydalo nakladatelství Ossolineum ve Wrocłavi, 97 s.). Pohotovost autorů statí (původně referátů) a organizátorů konference je vskutku obdivuhodná, když si uvědomíme, že se konala necelé dva měsíce po Kuryłowiczově smrti. Na druhé straně je však třeba uvážit, že dílo zesnulého se průběžně studovalo a znalo se do podrobností, a proto bylo známé v odborných kruzích do té míry, že bylo možné o něm bez velkých obtíží psát a referovat. Totéž platí o nekrolo[348]zích, které z týchž důvodů pohotově vyšly již v r. 1978 (V. Ivanov, J. Petr, J. Safarewicz, M. Szymczak). Málokterý lingvista může o sobě říci, že jeho knižní práce se velmi krátce po vyjití rozprodaly beze zbytku a že některé z nich vyšly dokonce v 2. vydání. To platilo v plné míře o vědeckých knihách J. Kuryłowicze.

Publikace, o níž zde podáváme stručnou informaci, obsahuje kromě úvodu, závěru a oficiálního projevu rektora UJ stati o Kuryłowiczově přínosu k teorii jazyka (A. Heinz), o jeho vztahu k moderním novým lingvistickým směrům (K. Polański) a o jeho pracích na úseku srovnávací indoevropské jazykovědy (J. Safarewicz), jazykovědné slavistiky (F. Sławski) a semitistiky (A. Zaborski). Tento vědecký profil zesnulého doplňují další dvě stati. Jedna pojednává o přednáškách a seminářích, které konal J. Kuryłowicz po druhé světové válce od r. 1946 až do konce života jako profesor vroclavské a krakovské Jagellonské univerzity o mluvnicích západoevropských jazyků (J. Fisiak). Druhá přináší portrét zesnulého jako vysokoškolského učitele (J. Rusek). Velmi cennou součást sborníku tvoří úplná bibliografie tištěných prací J. Kuryłowicze (sestavil K. Smoczyński) z let 1925—1980. Obsahuje knižní publikace, stati a články, referáty a recenze a vzpomínky na zesnulé kolegy (nekrology). K 2. části bibliografie K. Smoczyński zpracoval tematický index podle okruhů: stati a články z oboru obecná jazykověda, historická jazykověda, indoevropeistika, chetitština, indo-íránistika, stará a nová indičtina, íránština, řečtina, latina, jazyky románské, keltské, germánské, balto-slovanská jazyková jednota, jazyková větev baltská, slovanská a semitská. Již tento tematický výčet vědeckobadatelských zájmů zesnulého ukazuje na nesmírnou šíři a hloubku jeho vzdělání a na velkou pracovitost, spojenou se skutečnou lingvistickou genialitou. V tomto názoru se upevníme poté, co pronikneme do soustavného studia jeho vědeckého díla, které vcelku zahrnuje 292 tištěných prací, z toho 12 samostatných knih věnovaných, jak dobře víme, zásadním a velmi složitým problémům jazykového vývoje indoevropských a semitských jazyků. Na vědeckých zasedáních se však J. Kuryłowicz také dovedl zasvěceně vyjadřovat k mluvnici afrických jazyků a čínštiny.

Stati s výše uvedenou tematikou přinášejí souhrn základních poznatků o výsledcích celoživotního Kuryłowiczova úsilí funkčně pojímat jazyk, systémově vykládat jazykové změny a odhalovat z tohoto hlediska vývojové zákonitosti jazyka. Škoda, že není věnována zvláštní stať Kuryłowiczovu přínosu k poznání baltských jazyků, zvláště litevštiny. Také v tomto případě by byl zřejmý přínos k rozvoji oboru (např. na úseku studia prozodických poměrů litevštiny nebo při novém hodnocení Leskienova a de Saussurova zákona). Tuto mezeru částečně nejnověji vyplnil statí v knize o dějinách jazykovědné lituanistiky A. Sabaliauskas (1982, s. 158—161).

Pojednání ve sborníku jsou věcná, zasvěcená, avšak nevyhnutelně nevyčerpávají danou problematiku. Text na některých místech působí dojmem, jako by Kuryłowiczovy práce vůbec nevyvolávaly kritické reakce, jako by byly přijímány v předloženém stavu bez snahy v nové formě je dále rozvíjet. Pokud známe Kuryłowiczovo dílo důkladněji a sledovali jsme po několik desítiletí jeho ohlas ve světové jazykovědě, víme, že tomu tak nebylo. Právě proto, že vyvolávaly mimořádný zájem v odborných kruzích, podněcovaly k dalšímu promýšlení problematiky a tím pokusy o další jejich rozvíjení. Snad právě proto měly tak velký vliv na současnou světovou jazykovědu.

Nechci zde opakovat to, co jsem již o J. Kuryłowiczovi napsal v nekrologu v r. 1978. Dodal bych jen, že jako univerzitní profesor UJ pro obor obecná jazykověda nejevil velký zájem o založení vlastní jazykovědné školy. Jako studenti jsme mu tento přístup ke kontinuitě vědního oboru zazlívali a přáli jsme si, aby nám nejen přednášel, ale aby také pro nás vedl seminární cvičení. V době mých krakovských studií se nám to nepodařilo. Snad chtěl být nezávislý na mladé generaci, jíž přisuzoval právo hledat si nové cesty vědeckého poznání jazyka, nezávisle na metodologii starší generace. V jednotlivých případech však obětavě a ochotně radil mladším adeptům jazykovědy, dovedl jim věnovat značnou část svého volného času. Jeho snaha po vědecké nezávislosti měla nejspíše hlubší kořeny a promítala se také do jeho vlastního postavení ve světové jazykovědě. J. Kuryłowicz nepatřil k žádné lingvistické škole. Ve všech svých pracích sice s neuvěřitelnou důsledností uplatňoval systémové hledisko a vždy viděl fungo[349]vání jevu (kategorie) v rámci celé struktury jazyka. Otevřeně se však nepřihlásil k žádné strukturalistické škole. Pokud si pamatuji, nemluvil o sobě jako o strukturalistovi, ale vždy jen jako o jazykovědci, který popisuje jazyk v jeho skutečné podobě.

Když jsem poslouchal jeho přednášky o teorii jazyka, vypracované v pražském prostředí lingvistů koncem 20. a začátkem 30. let, měl jsem dojem, že nezúčastněně, ale velmi zasvěceně referuje o tomto novátorském směru, který, jak rád zdůrazňoval, se také opíral o jazykovou teorii polského lingvisty J. Baudouina de Courtenay. A přece víme, že J. Kuryłowicz udržoval vědecké styky s pražskými jazykovědci a že několikrát osobně navštívil ve Vídni N. S. Trubeckého. Obdobně si počínal při výkladu lingvistické teorie kodaňské a americké školy, které mu byly podle mého soudu vzdálenější než Pražský lingvistický kroužek. Pamatuji se na jeden Kuryłowiczův výklad, z něhož vyplývalo jeho stanovisko, že skutečná lingvistika může být pouze jedna (tj. vybudovaná na pojetí fungování jazykového systému) a že skutečné výklady jevů a mluvnických kategorií mohou být pouze systémové, viděné z hlediska fungování celého vnitřního uspořádání jazykového systému a vazeb mezi jednotlivými členy různého řádu. Fonetické výklady jevů označoval za lepší nebo horší, avšak vždy za nedostačující. Byla to jeho polemická reakce na fonetické výklady hláskoslovných změn, které přežívaly z mladogramatického období až do jeho současnosti, často ovšem v méně kvalitní podobě než v 80. letech 19. století. O přínosu mladogramatiků k rozvoji jazykovědy (a zvláště o pracích K. Brugmanna a B. Delbrücka) se vyjadřoval s největším uznáním.

Kuryłowiczův přínos pro slovanskou jazykovědu je nejen přímý (o tom psal ve sborníku F. Sławski), ale také nepřímý. Ten se projevuje především v metodologickém návodu k pěstování slovanské etymologie. A tímto návodem se stala Kuryłowiczova studie o apofonii v indoevropských jazycích z r. 1956. Měla by to být základní pomůcka pro pracovníky tohoto nesnadného oboru. Práce organicky navázala na knihu o indoevropské akcentologii z r. 1952. V obou studiích se autor zaměřil na zkoumání pomocných morfémů v duchu svého přesvědčení, že zdokonalení morfologické analýzy jazyků je možné jen cestou jejich důkladnějšího studia. Jen tak bylo možné podle Kuryłowicze pozitivně ovlivnit další vývoj indoevropské srovnávací jazykovědy, pokud se nechceme omezit na vrcholná mladogramatická díla v tomto oboru a na nové hledání důkazů o domnělé nebo skutečné pravlasti Indoevropanů.

Z českých lingvistů si J. Kuryłowicz nejvíce vážil J. M. Kořínka (1934), poměrně rezervovaný vztah zachovával vůči pracím V. Machka, Havránkovy práce měly podle jeho soudu především slavistické zaměření. Vážil si přitom rozsáhlé vědeckoorganizační práce v rámci Mezinárodního komitétu slavistů a některých jeho komisí. S uznáním se vyjadřoval o některých dnes ještě žijících čs. lingvistech a soudil, že jejich práce mohou přispět k rozvoji obecné a srovnávací jazykovědy. Kuryłowiczův vztah k českému národu a naší kultuře byl plný úcty a uznání vůči výsledkům, jichž dosáhl na všech úsecích života včetně vědeckého poznání. Sledoval některé čs. lingvistické časopisy a příležitostně také četl česky psané příspěvky.

J. Kuryłowicz byl již za života počítán mezi čtyři největší lingvisty na světě. Toto vysoké ocenění mu plným právem náleželo, promítlo se také v příspěvcích otištěných ve výše zmíněném sborníku z krakovské konference. O jeho světovém věhlasu také svědčily četné doktoráty honoris causa z domácích a zahraničních univerzit (bohužel mezi nimi nebyla ani jedna v ČSSR), členství ve více zahraničních akademiích věd a vědeckých společnostech a v neposlední řadě vysoká státní vyznamenání PLR. Jeho dílo bude trvalým zdrojem podnětů pro další generace lingvistů; stalo se již nyní v mnohém ohledu učebnicí lingvistické metodologie právě pro svou důslednost při uplatňování jednotného východiska. Jazykový vývoj a fungování jazyka ve společenské komunikaci vykládal jen na základě pohybu v rámci systémových vztahů, nebral zřetel k extralingvistickým faktorům, což ovšem neznamená, že by si neuvědomoval důsledky vztahu jazyka a společnosti pro jazyk jako společenský jev sui generis. S těmito fakty ovšem úspěšně pracoval při posuzování důsledků slovansko-neslovanských styků v praslovanském a raně slovanském období. Byl např. vynikajícím znalcem jazykových důsledků slovansko-germánských styků. Obdobné prvky nazírání [350]shledáváme v jeho pracích věnovaných vlastním jménům.

J. Kuryłowicz nebyl marxisticky orientovaný jazykovědec, veřejně se nepřihlásil k žádnému ideologickému (filozofickému) základu svého pohledu na jazyk. Jazykovědu považoval za vědu neideologickou, nezávislou na ideologických základech. V tomto názoru jej upevňovala tematika, kterou si volil k zpracování. Marxistickému učení se velmi blížil v názorech na vznik jazyka a jazykových univerzálií. V r. 1946 a 1947 se rozhodně postavil proti Marrovu učení o jazyce a hájil jeho netřídnost a nestadiální vývoj. Své přesvědčení hájil na stránkách sovětského a polského tisku (poté také v italských odborných časopisech) bez ohledu na nepřízeň, kterou mu v období marrismu tento postoj přinesl. S uznáním se však vyjadřoval o diskusi o jazykovědě, která proběhla v r. 1950 na stránkách sovětského tisku. Zaujal však k ní vlastní stanovisko, které pozdější vývoj našeho poznání částečně (avšak nikoliv zcela) potvrdil. Vážil si sovětských jazykovědců, udržoval s nimi osobní i písemné styky, publikoval své studie v sovětských časopisech (několik v čas. Voprosy jazykoznanija) a dovedl způsobem jemu vlastním posoudit výsledky, jichž dosáhla sovětská jazykověda v předválečném a poválečném období. Mimořádně oceňoval lingvistické práce I. I. Meščaninova a zásluhy A. S. Čikobavy o rozkvět obecné jazykovědy v Sovětském svazu. Dokonale znal ruštinu a ukrajinštinu a soustavně sledoval sovětskou vědeckou produkci až do obdivuhodných detailů.

Kuryłowiczovo dílo bude ještě delší dobu ovlivňovat naše lingvistické myšlení. Nepochybně budeme v budoucnu znovu promýšlet a poté navazovat na ty složky jeho teorie jazyka, v nichž se uplatnilo spontánní dialektické nazírání na vnitřní jazykové protiklady. Bude třeba v některých případech překonat jeho příliš zevšeobecňující nazírání na složité jevy, což si uvědomujeme poté, když jeho závěry konfrontujeme s rozsáhlejším jazykovým materiálem. Zůstanou však stále podnětné ty části jeho celoživotního díla, v nichž formuloval obecné a zvláštní zákonitosti vývoje konkrétních jazyků (jazykových skupin a větví) z hlediska dialektiky vývoje a boje vnitřních protikladů. K nim také patří většina jeho slavistických a baltistických prací, které jsou nám z pochopitelných pracovních důvodů blízké i z hlediska dalšího rozvoje bohemistiky.

 

LITERATURA

 

IVANOV, V.: Ju. Kurilovič. VJaz, 1978, č. 5, s. 169—172.

KOŘÍNEK, J. M.: Studie z oblasti onomatopoje. Praha 1934.

PETR, J.: Jerzy Kuryłowicz (nekrolog). Slavia, 47, 1978, s. 333—336.

SABALIAUSKAS, A.: Lietuviu kalbos tyrinijimo istorija 1940—1980, Vilnius 1982; srov. rec. zde na s. 350—352.

SAFAREWICZ, J.: Jerzy Kuryłowicz (nekrolog). In: Nauka Polska, 6, 1978, s. 141—142, pod. Język Polski, 58, 1978, s. 241—244.

SZYMCZAK, M.: Prof. Dr. Jerzy Kuryłowicz. Poradnik Językowy, 77, 1978, s. 189—192.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 4, s. 347-350

Předchozí Jan Chloupek: Jubileum jazykovědce a vysokoškolského učitele Aloise Jedličky

Následující Jan Petr: O dějinách jazykovědné lituanistiky