O dějinách jazykovědné lituanistiky

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Об истории зяыковедческой литуанистики / On the history of linguistic studies of Lithuanian

Náš časopis (42, 1981, s. 167—170) přinesl již referát o 1. dílu dějin bádání o litevském jazyce, který zahrnuje období od počátků do r. 1940. Týž autor, Algirdas Sabaliauskas, nyní vydal 2. díl dějin, v němž pojednává o pracích a institucích z doby od r. 1940 do r. 1980 (Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija 1940—1980 m. Vilnius, „Mokslas“ 1982, 268 s.). Obsahově navazuje na první díl již vydaný, s ním se také shoduje v uspořádání probírané látky a jeho obsahovém pojetí. Zahrnuje výklad o jazykové lituanistice po druhé světové válce v Litevské SSR (1. kap., s. 5—106), v ostatních republikách SSSR (2. kap., s. 107 až 144), v zemích socialistického společenství (3. kap., s. 145—186), v ostatní Evropě (4. kap., s. 187—233) a v mimoevropských zemích (5. kap., s. 234—247). Dále následuje stručné résumé litevsky (s. 248—250), rusky (s. 251 až 253) a anglicky (s. 254—256), soupis zkratek citovaných prací a časopisů v textu knihy (s. 257—259), jmenný rejstřík k oběma dílům dějin (s. 260—265) a obsah druhého dílu (s. 266—268). Mezi s. 144 a 145 jsou vloženy fotografie lituanistů vědecky činných v poválečném období (z Čechů je zde fotografie V. Machka a P. Trosta), faksimile několika jejich dopisů a fotografie titulních stránek litev. časopisů, sborníků a základních kolektivních děl o litevštině zpracovaných v Ústavu litev. ja[351]zyka a literatury AV LitSSR (slovníku, mluvnice a nářečního atlasu).

V 1. kap. se nejprve podrobně popisuje obsahová příprava, metoda zpracování a vlastní rukopis akademického slovníku litev. jazyka (Lietuviu kalbos žodynas, dosud vyšlo 12 svazků, plánovaný rozsah je 16—17 svazků), akademická mluvnice litev. jazyka (Lietuviu kalbos gramatika I.—III., 1965—1976) a zpracování litev. nářečního atlasu (I. díl vyšel r. 1977 pod názvem Lietuviu kalbos atlasas). Jak jsme již uvedli, tyto rozsáhlé kolektivní práce vznikly v Ústavu litev. jazyka a literatury AV LitSSR (Lietuviu kalbos ir literatures institutas ve Vilniusu). A. Sabaliauskas, který je vedoucím vědeckým pracovníkem (DrSc.) tohoto ústavu, popsal v rámci novějších dějin oboru zmíněné stěžejní badatelské úkoly z hlediska jejich stavu rozpracovanosti a vztahu k předchozím pracím přípravným. Obdobně jako náš Příruční slovník jazyka českého má také akademický slovník litev. jazyka své dlouhé dějiny a je ve skutečnosti plodem práce několika obětavých generací jazykovědců. Informativní ráz má výklad o pěstování onomastiky a o práci dialektologického oddělení, které v současné době již připravuje rukopis 3. svazku atlasu.

Po těchto syntetických výkladech o základních dílech současné litev. jazykovědy (uvádějí se přitom jména všech spolupracovníků a vymezuje se jejich podíl na kolektivním díle) následují ponejvíce v časovém sledu zařazené a co do rozsahu několikastránkové stati o jednotlivých převážně dnes žijících lituanistech. Popisuje se v nich dosti důkladně jejich vědecká činnost a podává se také jejich stručný životopis. Uvádějí se nejen knižní, ale také závažnější časopisecké práce (zvláště u zahraničních lituanistů). Tímto způsobem jsou zpracovány všechny části Sabaliauskasových dějin. Je to vlastně abecedně neuspořádaný slovník domácích a zahraničních jazykovědců, zabývajících se vědeckým studiem litevštiny (současné nebo jejího historického vývoje) ve všech jazykových plánech nebo také zkoumajících litevštinu v šíře koncipovaných studiích. V knize se rovněž poukazuje na rozsáhlejší komparatistická díla věnovaná jako celek indoevropským, germánským nebo slovanským (pochopitelně také baltským) jazykům, v nichž se ve větším rozsahu uplatňuje litev. jazykový materiál a jeho výklad s ohledem na tyto větší jazykové areály. Vlastní text statí věnovaných jednotlivým vědcům je doprovázen hojnými bibliografickými údaji, což má svou velkou hodnotu pro další rozvoj oboru zvláště v zahraničí. V tomto ohledu Sabaliauskasova práce budí skutečný obdiv, je dokladem autorovy mimořádně rozsáhlé znalosti oboru a jeho sečtělosti v odborné domácí i zahraniční literatuře (odkazy na českou odbornou literaturu jsou v knize dostatečně zastoupeny, takové, které se nevztahují k běžným lingvistickým časopisům).

Vlastní řazení statí (předmětu zkoumání a výkladu) se v knize provádí na základě politického, zeměpisného, popř. národnostního principu, tzn. podle toho, v které zemi (státě) ten který vědec působí a v současné době žije. Takové dělení má své ideologické a do jisté míry také sociolingvistické zdůvodnění, může ukazovat míru zájmů o litevštinu v jednotlivých částech světa, neukazuje však (kromě autorů žijících v LitSSR) motivaci jejich zájmu o studium tohoto mimořádně zajímavého jazyka. Kromě toho můžeme ještě dodat, že lituanistika probíraná v 3. a zvláště v 4. a 5. kap. má stále více zastoupenou komparatistickou složku baltistickou, slavistickou anebo indoevropeistickou.

Z domácích lituanistů (věnuje se jim 24 statí) je v knize podán vědecký portrét V. Mažiulise, Z. Zinkevičiuse (o jeho pracích se již několikrát referovalo v čes. odborných časopisech), V. Urbutise, A. Piročkinase (je mj. autorem učebnice češtiny pro Litevce Čeku kalba 1973, pro niž vytěžil potřebný materiál za svého studijního pobytu na brněnské univerzitě v letech 1971—1972), A. Pupkise, J. Pikčilingise, A. Sabaliauskase aj., pokud se zde omezíme jen na uvedení těch jazykovědců, kteří jsou známější v české lingvistické veřejnosti.

3. kap. věnovaná lituanistům v zemích socialistického společenství přináší souhrnné stati o polských (J. Otrębski, J. Safarewicz, J. Kuryłowicz aj.), českých (V. Machek, P. Trost, A. Erhart), bulharských (I. Duridanov), rumunských (A. Vračiu) a o jazykovědcích z NDR (V. Falkenhahn, R. Eckert, G. Bense). Vedle těchto rozsáhlejších charakteristik se věnují v textu knihy celé odstavce dalším jazykovědcům, znalcům litev. jazykovědné problematiky, u nichž však se tento jazyk nestal hlavním předmětem jejich vědeckého zájmu, [352]ale pouze součástí šíře pojatých komparatistických studií, nebo jsou autory jen několika lituanistických prací. Z českých jazykovědců se touto formou uvádí K. Janáček, B. Havránek, J. Petr a L. Řeháček (s. 184—185), v souvislosti s připravovanou bibliografií prací J. Zubatého (autor o ní ví z předběžného oznámení) vedle L. Řeháčka také J. Porák (tuto bibliografii s úvodem však zpracovává podle posledního stavu pouze L. Řeháček). Zaznamenává se zde také bohužel však jen příliš stručně (tento údaj se mohl dodat z časových důvodů teprve v korekturách Sabaliauskasovy knihy) sborník Praha—Vilnius, vydaný péčí rektorátu Univerzity Karlovy u příležitosti 400. výročí založení univerzity ve Vilniusu (Praha 1981, uspořádali J. Petr a L. Řeháček). Mezitím byl tento sborník příznivě oceněn v několika recenzích a populárních informativních referátech v časopisech v LitSSR. Sluší se připomenout, že obdobného vědeckého daru se dosud vilniuské univerzitě nedostalo od žádné družební vysoké školy na světě.

V poměru k lituanistice v ostatních zemích je česká lituanistika v textu knihy zastoupena v dostačující míře. Je zřejmé, že některé jednotlivosti, byť by byly pro nás z hlediska národního zajímavé, nemohly být do celého světového obrazu oboru pojaty. Přesto se však musíme v budoucnosti snažit tento obor pěstovat a v jeho rámci na základě archívních materiálů poukazovat na přínos české vědy k studiu litev. jazyka. Nemůžeme ovšem přitom žít jen z tradic minulosti, musíme především vytvářet pro jeho další rozvoj podmínky mezi mladou generací studentů, asistentů a aspirantů.

Sabaliauskasovy dějiny jazykovědné lituanistiky přinášejí mnoho faktických a bibliografických údajů a v tomto smyslu budou užitečnou pomůckou pro každého baltisticky orientovaného jazykovědce. Nesoustavně sice, avšak na řadě míst dějin se také uvádějí stykové práce litevsko-lotyšské, litevsko-pruské, práce o lotyštině nebo staré pruštině, posléze studie z oboru balto-slovanských kontaktů (popř. o předpokládané balto-slovanské etnické a jazykové jednotě, o jejím pojetí, obsahu apod.). V některých případech se také přihlíží k překladům z litev. literatury do cizích jazyků a k bibliografickým přehledům prací o baltských jazycích, pokud ovšem tvoří doplněk studia litev. jazyka jednotlivců. Tyto nelingvistické údaje jsou jistě prospěšné pro čtenáře knihy, dokreslují zájem jednotlivých osob o litev. jazyk a kulturu, o její propagaci v zahraničí.

A. Sabaliauskas koncipoval dějiny lituanistiky jako soubor statí o jednotlivých jazykovědcích. Vedle základních životopisných dat obsahují tyto stati (vědecké portréty) komentovaný přehled prací a hodnocení jejich obsahu. Takové uspořádání výkladu látky je sice přehledné a dosti informativní, na čtenáři však záleží, aby si sám sestavil historický obraz bádání o jednotlivých problémech. Víme např., jaký vývoj prodělal přístup k zkoumání litev. přízvuku, složené adjektivní deklinace nebo slovesného vidu. Proto by bylo jistě užitečné (např. ve formě 3. dílu) zpracovat problémové dějiny bádání o jednotlivých úsecích jazyka. Tento vývoj litev. mluvnictví a pojetí některých jevů (mluvnických kategorií) se někdy uvádí v kratším časovém úseku v rámci jednotlivých statí, a to v souvislosti s vědeckým dílem jednotlivců. Je však zřejmé, že toto okrajové zpracování problému, o němž jsme se výše zmínili, nemůže plně uspokojit zmíněnou potřebu rozvoje oboru. Jsem přesvědčen, že takto pojatá syntéza dějin oboru by byla mimořádně užitečná a prospěšná především pro mladou generaci vědeckých pracovníků. Její zpracování by však bylo dosti obtížné a pracovně náročné.

Sabaliauskasova práce, o níž zde referujeme, je vskutku aktuální a společensky přínosná. Poskytuje velmi dobrý pohled na rozvoj vědeckého poznávání litev. jazyka a přináší nové podněty k dalšímu zkoumání dějin oboru, mj. také k podrobnějšímu studiu lituanistiky v jednotlivých zemích a univerzitních střediscích. Kniha se vyznačuje vysokou odbornou úrovní, přináší důkaz o rozsáhlých autorových znalostech odborné literatury. Je zpracována tak, že vyvolává zájem nejen v odborných kruzích, ale také v široké veřejnosti, zvláště u těch čtenářů, kteří mají zájem o národní kulturu (k ní patří v plném rozsahu studium národního jazyka a péče o jazykovou kulturu mateřštiny). Kniha popularizuje celoživotní práci četných jazykovědců, o níž se často málo ví, a proto není nelingvisty náležitě doceňována. Také tuto kladnou stránku knihy A. Sabaliauskase o dějinách jazykovědné lituanistiky chci vyzdvihnout při jejím celkovém hodnocení.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 4, s. 350-352

Předchozí Jan Petr: In memoriam Jerzy Kuryłowicze

Následující Redakce: Národnostní politika v díle G. Husáka