K otázkám sémiotiky

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

К вопросам семиотики / On some problems of semiotics

V článku J. Horeckého v tomto ročníku našeho časopisu (1982) je věnována hlavní pozornost otázce tzv. bilaterálnosti a unilaterálnosti (monolaterálnosti). Ukazuje se, že i v této elementární problematice vládne dosud mezi lingvisty značná nejednotnost. Celková situace by se jevila ještě daleko složitější, kdyby se přihlédlo k pracím v jiných oblastech znakových jevů, např. v muzikologii, v níž je dnes u nás sémiologická aktivita ve velkém rozmachu. Projevilo se to i účastí českých muzikologů na II. mezinárodním kongresu sémiotiků ve Vídni 1979, o němž se Horecký ve svém článku také zmiňuje. Slovenskou sémiologii naproti tomu reprezentovalo na vídeňském kongresu několik lingvistů v čele s J. Horeckým.

V pracovním programu kongresu zaujímala lingvistická problematika jen malou část. Nejvíc pozornosti bylo věnováno otázkám sémiologie kultury, jež má významné pěstitele i v socialistických zemích, zvláště v Sovětském svazu, v Polsku a v Maďarsku. U nás sleduje sovětskou aktivitu v oboru sémiotiky kultury H. Lorenzová (1980). Sémiotika divadelní tvorby je pak hlavním předmětem zájmu I. Osolsobě, který se vídeňského kongresu také zúčastnil (zastupuje Československo i v Mezinárodní sémiotické asociaci).

Horeckého článek obsahuje také několik zajímavých informací o základních směrech dnešního sémiotického ruchu ve světovém měřítku. Staví se přitom kriticky k pronikání amerických vlivů do sémiotiky evropské (projevuje se to hlavně popularitou Ch. Morrise, 1971); Horeckého vlastní stanovisko je bližší směru saussurovskému. U nás se zatím projevil zájem o americkou sémiotiku překlady vybraných textů v rotaprintové edici filozofické fakulty Karlovy univerzity (Ch. S. Peirce etc., 1958). Morrisovo pojetí sémiotiky se snažil spojit s marxistickou koncepcí německý filozof logik a kybernetik G. Klaus (1963); o tomto pokusu se kriticky vyslovil Š. Ondruš (1981). Morrisovo dělení sémiotiky na sémantiku, syntaktiku a pragmatiku přijali i někteří teoretikové sovětští, např. J. S. Stepanov, autor svérázně pojatého úvodu do sémiotiky (1971).

Podle A. A. Vetrova (1968) je Ch. Morris vlastním zakladatelem nebo aspoň spolutvůrcem moderní sémiotiky. Jeho práci Signs, language and behavior (1946) Vetrov charakterizuje jako dílo, jež obsahuje základy k všeobecné a konstruktivní vědě o znacích. Vetrov kladně hodnotí i Peirceovy zásluhy o rozvoj všeobecné sémiotiky. S americkou sémiotikou Vetrova spojuje zájem o sémiotiku zvířecí, jež má mezi americkými badateli horlivého pěstitele v Th. A. Sebeokovi (1975).

K významným reprezentantům saussurovského směru v sémiotice počítá Vetrov belgického lingvistu E. Buyssense (1967), u něhož Horecký počítá s vlivy směru morrisovského. Saussurovsky orientovaná sémiotika má pochopitelně své stoupence také mezi badateli francouzskými; patří k nim např. G. Mounin (1970) a J. Martinetová (1973). K horlivým propagátorům peirceovské sémiotiky patří v Německé spolkové republice M. Bense (1967) a E. Waltherová (1974). Význačným reprezentantem syntetizačních tendencí je italský sémiolog U. Eco (1973, 1977).

O současném stavu mezinárodní sémiotiky přehledně informuje maďarský sémiolog a etnograf V. Voigt v Úvodě do sémiotiky, který vyšel r. 1981 v slovenském [47]překladě. Ke knize je připojena také obsáhlá bibliografie s dodatkem o sémiotice československé. O sémiotické aktivitě ve východoevropských státech uveřejnil Voigt stručné zprávy v německém časopisu Zeitschrift für Semiotik (1979), o sovětské sémiotice informuje K. Horálek (1981). O rozsahu světové aktivity sémiotické podávají přehledné informace různé antologie, doplněné studiemi a bibliografií; o většině z nich se Voigt zmiňuje nebo na ně odkazuje. V bibliografickém dodatku má i oddíl o časopisech pro sémiotiku, o různých neperiodických i periodických sbornících a také o konferencích, sjezdech a o mezinárodních organizacích pro sémiotiku.

Podrobnou bibliografii sovětské sémiotiky zpracovali K. Eimermacher a S. Schishkoff (1977); Eimermacher už dříve vydal bibliografii sémiotických prací moskevské a tartuské školy (1974). Různé práce sovětských sémiotiků vyšly v překladech do světových jazyků; knižní edice bývají doprovázeny informačními studiemi. V NDR vyšel nedávno výbor studií J. M. Lotmana (1981). Ve Spojených státech severoamerických propaguje sémiotiku sovětskou a také starší československou J. Matejka, I. R. Titunik, T. G. Winner aj. Ve Voigtově příručce se uvádějí také základní bibliografické údaje o sémiotice československé, starší i novější (oddíl K dějinám československé sémiotiky, s. 241—243). Tam se však jen v omezené míře přihlíží k produkci české, např. k novějším kritickým studiím o Mukařovském a k pracím muzikologickým (několik jich vyšlo v časopise Estetika), chybějí údaje o základních pracích Sychrových, Volkových aj. Překvapuje, že není přihlédnuto k pracím slovenského etnografa A. Melicherčíka. Ani informační článek o československé sémiotice I. Osolsobě v časopise Semiotica (9, 1973, s. 140—156) po této stránce plně neuspokojuje. Informační stať o československé sémiotice, kterou pro italskou antologii La semiotica nei Paesi slavi (1979) napsala J. Křesálková, přihlíží hlavně k sémiotice lingvistické a literární; zmiňuje se přitom i o pracích, které do sémiotiky patří jen okrajově. V informacích o lingvistické sémiotice by neměly chybět příspěvky J. Vachka o psaném jazyce.

V Horeckého glosách k novějším českým a slovenským pracím z oboru lingvistické sémiotiky (1982) je třeba všimnout si nejdříve zjištění, že u nás se poměrně značný počet odborníků přiklání ke koncepci unilaterální. Patří k nim na české straně např. P. Novák (1978) a A. Lamprecht (1981), na slovenské Š. Peciar (1970) aj. Vyskytují se i případy kolísání a nedůslednosti. Horecký připomíná např., že slovenský lingvista V. Krupa (1980) sice zdůrazňuje u jazykového znaku jednotu formy a významu, ale spor o bilaterálnost či unilaterálnost je ochoten považovat za pseudoproblém.

Takové přístupy mají různé motivace; jednou z nich je nepochybně kolísání v běžné jazykové praxi, kde se místo odborného termínu znak užívá označení slovo. Nejčastěji se tímto označením rozumí výrazová (zvuková nebo grafická) složka a zároveň význam. V českých výkladových slovnících se tato sémantická platnost uvádí na prvním místě, pak se však připojuje ještě několik významů dalších, např. slovo = ‚krátká promluva‘. Běžné je však také užívání označení slovo v platnosti jen složky formální; tak je tomu např. ve spojení „slovo pravda má zde už jiný význam“ nebo „tomuto slovu se už přestalo rozumět“. Podobně tomu bývá i u slova znak, pokud se ho v běžné řeči užívá. Označuje např. znaky čínského písma, jejichž platnost neznáme. V takových případech se rozhodně nedá mluvit o jednotě formy (grafické nebo akustické) a její sémantické platnosti.

Jde vlastně o lexikální homonymii, stejnou v podstatě s tím, když se i v odborných textech slovem znak někdy rozumí jen ‚nositel znakové platnosti‘ (u Morrise „sign vehicle“), jindy označující složka a význam dohromady. Jde o prostý důsledek toho, že se pro označení formální (označující) složky nezavedl zvláštní termín, který by došel obecnějšího uznání. Některé pokusy tuto mezeru v lingvistické a sémiotické terminologii vyplnit jsou předem odsouzeny k nezdaru. K takovým případům patří např. termín lexém, jehož se častěji užívá v platnosti ‚slovo jako jednotka lexikálního systému‘, proti němu stojí ‚slovo jako jednotka promluvy, textu‘. Jde o rozdíl, [48]který bývá v kvantitativní lingvistice vyjadřován dvojicí termínů type (typ) a token (exemplář, výskyt výrazu).

Slova lexéma užívají jako označení pro formální složku slova např. sovětští lexikologové J. M. Vereščagin a V. G. Kostomarov, kteří několik významných prací z oboru lexikální sémiotiky publikovali společně (1980). Pro označení významové složky slova užívají termínu semema, u něhož pak rozlišují složku pojmovou, základní a složku doprovodnou, pro niž zvolili označení lexikální pozadí (rus. leksičeskij fon).

K významovému štěpení termínu znak se dospívá také v případě, když se uvažuje o tzv. arbitrárnosti nebo konvenčnosti jazykového znaku. Jasně konvenční je jen vztah mezi složkou označující a významem, u významu se pak právem zdůrazňuje jeho odrazový charakter a zároveň poznávací hodnota. Z toho však ještě nutně nevyplývá, že významová složka v sobě nemá nic znakového. Je-li konvenčnost nezbytným předpokladem znakovosti, pak se nedá ani významové složce jazykových znaků upřít příslušnost do říše znakových jevů. Odrazovost a znakovost se nevylučují, to je jasně patrno na sémantických rozdílech mezi jazykovými systémy. Kdyby se na utváření jazykových významů nějak nepodílely společenské konvence, neexistovaly by žádné vážné problémy při sestavování dvojjazyčných slovníků. Jazyky se od sebe v lexikálním složení velmi často liší tím, že jeden a týž význam se vyjadřuje v určitém jazyce jedním slovem, v jiném jazyce slovy dvěma, buď jedním slovem, nebo spojením slov apod. Např. v platnosti českého slova lov se v němčině užívá slov Jagd nebo Fang (Fischfang ‚rybolov‘ má však ještě několik dalších významů); něm. Jagd se může překládat do češtiny také slovem hon nebo štvanice, o volbě ekvivalentu rozhoduje kontext nebo označovaná situace. Příslušná akce může být individuální nebo kolektivní.

Konvenčnost významů se v podstatě omezuje jen na modifikace jednoho a téhož sémantického základu. Nejde tedy o rozdíly, které by mohly vést k nesprávnému chápání reality. Jen s tímto omezením lze přiznat určitou oprávněnost tvrzení, že „každý vidí svět prizmatem svého jazykového systému“ (Lamprecht, 1981, s. 105). Přirozené jazyky se samy brání neadekvátní interpretaci reality tím, že ji vyjadřují často různým způsobem. Vědomí možnosti vyjádřit totéž několikerým způsobem je důležitým faktorem nejen ve verbální komunikaci, ale také v poznávacích procesech, jež se vždy nějakým způsobem opírají o jazyk.

Málo uspokojivý je dosud způsob, jak se z hlediska lingvistické i obecné sémiotiky přistupuje k tzv. principu materiálnosti znaku. Běžně bývá definován znak jako materiální předmět, který zastupuje jiný předmět (nebo k němu odkazuje). Někteří marxisticky orientovaní sémiotikové (např. Narskij, 1969) však připouštějí, že i psychické jevy (představy, myšlenkové konstrukce) mohou mít platnost znaku. Tím se samozřejmě nepopírá, že i psychické jevy mají své biologické podmínění. Ve společenské (intersubjektivní) komunikaci se ovšem uplatňují jen materiální, smysly vnímatelné znaky.

Speciální oblastí jazykových konvencí je sémantika gramatická, hlavně morfologická. Některé jazyky vystačují s jednoduchou gramatikou, např. s jednoduchou deklinací, mají 2—4 pády, jiné jazyky mají pádů víc a u některých (např. ugrofinských) lze mluvit přímo o pádové hypertrofii. Vyskytují se také jazyky, ve kterých pádové tvary mají platnost jen stylistickou. Ve spisovné češtině se donedávna užívalo genitivu záporového jako knižní varianty proti progresívnímu akuzativu. Tento úzus byl ovlivňován archaizující mluvnickou kodifikací. Formální platnost některých českých pádových konstrukcí odhaluje někdy srovnání se slovenštinou, kde má např. sloveso všimnúť (si) rekci akuzativní proti české genitivní. Je však také častým jevem, že některé gramatické významy si při osvojování cizích jazyků lidé dobře nezvyknou rozeznávat. Tak je tomu např. u gramatické kategorie vyjadřované pomocí členu, kde zvyšuje komplikace okolnost, že v užívání členu se od sebe různé jazyky v nemalé míře odlišují.

[49]Sémantické konvence nejsou cizí ani útvarům syntaktickým, jako je věta. V některých jazycích se užívá na rozdíl od indoevropských (i jiných) jazyků tzv. ergativních konstrukcí místo konstrukcí nominativních. Ergativní konstrukce připomínají pasívní konstrukce indoevropské, ale s tím rozdílem, že se jich užívá v obojí platnosti, aktivní a pasívní. Zájem o sémantiku věty a její znakovou platnost je charakteristickým rysem lingvistické sémiotiky, jež se orientuje na sémantiku logickou a také naopak, a logické sémantiky, jež se zaměřuje na zkoumání významové stránky věty v přirozených jazycích. V logické sémantice byl tento nový trend silně ovlivněn L. Wittgensteinem a pracemi některých anglických filozofů tzv. analytického směru (J. L. Austin, G. Ryle aj.; srov. R. Bubner, 1968). Nová orientace je na postupu i v syntatickém výzkumu slovanských jazyků, zvláště ruštiny, polštiny a také češtiny (srov. např. Daneš - Hlavsa a kol., 1981).

Dosud se však názory specialistů na tuto problematiku i v zásadních otázkách rozcházejí. Stojí tu proti sobě např. pojetí věty jako přímé obdoby pojmenovacích jednotek a pojetí, podle něhož je věta sémantický útvar zvláštní, od pojmenování podstatně odlišný. První pojetí našlo několik význačných přívrženců i mezi lingvisty sovětskými, z nichž někteří spolupracovali na kolektivním třísvazkovém díle Obščeje jazykoznanije (1970, 1973) a dvousvazkovém sborníku o teorii pojmenování (1977, srov. SaS, 41, 1980, s. 228n., 314n.). V obou těchto kolektivních dílech je sémantickým otázkám věnována patřičná pozornost. V prvním svazku sborníku o pojmenování, který má podtitul Obecné otázky, se pojednává i o problematice významů kontextových, a to hlavně v kapitole, kterou zpracovala N. D. Arutjunovová (s. 188—206; kapitola má název Nominacija, referencija, značenije). Víc než o sémantice věty se zde mluví o sémantice promluvy (textu), hlavně jednověté; podobný přístup je znám i z prací českých počínaje V. Mathesiem. N. D. Arutjunovová podrobně pojednala o sémantice věty v samostatné monografii (1976). Sémantika věty je hlavním tématem knihy i V. A. Zveginceva (1976), i když ne dost soustavně. Několik zahraničních publikací věnovaných této problematice je uvedeno v seznamu literatury.

Na závěr svých poznámek, k jejichž napsání mi byl bezprostředním podnětem uvedený článek J. Horeckého, ještě dodávám, že se mi celková situace v „sémiotické analýze jednotek širších než slovo“ nejeví tak nepříznivě jako jemu. Svědčí o tom i zmíněné kolektivní dílo našich bohemistů (Daneš - Hlavsa a kol., 1981), k němuž ovšem Horecký ještě přihlédnout nemohl. Některé dílčí výsledky tohoto díla byly publikovány ve formě sborníkových a časopiseckých statí již dříve. Nechybí mezi nimi ani práce, které mají dosah pro sémiotiku věty a promluvy, i když se v nich sémiotický aspekt výslovně nezdůrazňuje. Závažným příspěvkem k sémantice věty je rusistická monografie R. Zimka (1980), obhájená jako doktorská disertace. Podstatná její část je věnována kritické analýze novější odborné literatury, hlavně sovětské a anglosaské.

Ruská syntax, i nadvětná, v sémantickém aspektu se stala předmětem zájmu také v západních zemích. Jedna z nejnovějších knižních prací se zaměřuje na problematiku pronominálních konstrukcí a konfrontuje poměry v ruštině se stavem v polštině (Nilsson, 1982). Je tam využíváno i výsledků práce českých rusistů (hlavně P. Adamce) a samozřejmě také badatelů sovětských a polských. — Podrobnější charakteristika celkové situace v bádání o sémantice věty by se pro nejbližší dobu měla stát součástí pracovního programu slavistické komise pro studium mluvnické stavby slovanských jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů. Na této práci by se ve větší míře než dosud měli podílet i naši rusisté. Některé dílčí otázky již na zasedáních komise probírány byly.

K připojenému soupisu literatury dodáváme, že obsáhlejší informace o stavu soudobé sémiotiky najdou zájemci v uvedeném slovenském překladu Voigtova Úvodu [50]do semiotiky (1981). Také úvod polský (J. Pelc) i jiné podobné příručky, z nichž nejdůležitější uvádíme (např. G. Mounin, Th. A. Sebeok) obsahují užitečné bibliografické informace.

 

LITERATURA

 

ABRAMJAN, L. A.: Gnoseologičeskije problemy teorii znakov. Jerevan 1965.

ARUTJUNOVA, N. D.: Predloženije i jego smysl. Moskva 1976.

AVETJAN, S. G.: Priroda lingvističeskogo znaka. Jerevan 1968.

BENSE, M.: Semiotik. Baden-Baden 1967.

BENVENISTE, E.: Problème de la linguistique générale II. Paris 1974.

BEAUGRANDE, R.-A. de - DRESSLER, W. U.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1981.

BOL’ŠAJA SOVETSKAJA ENCIKLOPEDIJA, 9. Moskva 1972, s. 547 (heslo Znak).

BONDARKO, A. V.: Grammatičeskoje značenije i smysl. Leningrad 1978.

BUBNER, R.: Sprache und Analysis. Texte zur englischen Philosophie der Gegenwart. Göttingen 1968.

BUYSSENS, E.: La communication et l’articulation linguistique. Bruxelles 1967.

COSERIU, E.: Die Geschichte der Sprachphilosophie von der Antike bis zur Gegenwart 1—2. Tübingen 1975.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

ECO, U.: A theory of semiotics. London (etc.) 1977.

ECO, U.: Zeichen. Einführung in einen Begriff und seine Geschichte. Frankfurt/M. 1977 (ital. orig. Segno. Milano 1973).

EIMERMACHER, K.: Arbeiten sowjetischer Semiotiker der Moskauer und Tartuer Schule. Kronberg 1974.

EIMERMACHER, K. - SHISHKOFF, S.: Subject bibliography in Soviet semiotics. The Moscow-Tartu school. Ann Arbor 1977.

HORÁLEK, K.: Průhledy do sovětské sémiologie. Slavia, 50, 1981, s. 175—184.

HORECKÝ, J.: Semiotické aspekty sémantiky. Jazykovedné študie, 16, 1981, s. 13—15.

HORECKÝ, J.: Semiotické výskumy v československej jazykovede. SaS, 43, 1982, s. 134—138.

IVANOV, V. V.: Očerki po istorii semiotiki v SSSR. Moskva 1976.

JAZYKOVAJA NOMINACIJA 1—2. Moskva 1977.

KACNEL’SON, S. D.: Sprachtypologie und Sprachdenken. Berlin 1974.

KAČALA, J.: Sémantická štruktúra vety a obsah vety. JČ, 33, 1982, s. 3—10.

KLAUS, G.: Semiotik und Erkenntnislehre. Berlin 1963.

KOZLOVA, M. S.: Filosofija i jazyk. Moskva 1973.

KRUPA, V.: Jednota a variabilita jazyka. Bratislava 1980.

LA SEMIOTICA NEI PAESI SLAVI. Programmi, problemi, analisi. Milano 1979.

LAMPRECHT, A.: Realita, odraz, znak. SaS, 42, 1981, s. 91—108.

LORENZOVÁ, H.: Ke zkoumání struktur v současné sovětské teorii kultury. Estetika, 19, 1981, s. 46—57.

LOTMAN, J. M.: Kunst und Sprache. Leipzig 1981.

LYONS, J.: Semiotics 1—2. Cambridge (etc.) 1977.

MARTINET, J.: Clefs pour la sémiologie. Paris 1973.

MARTYNOV, V. V.: Semiotičeskije osnovy informatiky. Minsk 1974.

MORRIS, Ch.: Signs, language and behavior. New York 1946.

MORRIS, Ch.: Writings on the general theory of signs. The Hague 1971.

MOUNIN, G.: Introduction à la sémiologie. Paris 1970.

NARSKIJ, I. S.: Problema značenija ‚značenija‘ v teorii poznanija. In: Problema znaka i značenija. Moskva 1969, s. 5—54.

NILSSON, B.: Personal pronouns in Russian and Polish. A study of their communicative function und placement in the sentence. Stockholm 1982.

[51]NOVÁK, P.: Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku. SaS, 39, 1978, s. 215—217.

NÖTH, W.: Dynamik semiotischer Systeme. Stuttgart 1977.

OBŠČEJE JAZYKOZNANIJE 1—3. Moskva 1970, 1973.

ONDRUŠ, Š. - SABOL, J.: Úvod do štúdia jazykov. Bratislava 1981.

PANFILOV, V. Z.: Filosofskije problemy jazykoznanija. Moskva 1977.

PAULINY, E.: Slovenská fonológia. Bratislava 1979.

PECIAR, Š.: K otázke vzniku jazyka a jazykového znaku. In: K marxistické metodologii v jazykovědě. Praha 1980, s. 95—99.

PEIRCE, CH. S.: Spekulativní gramatika. In: Lingvistické čítanky. Sémiotika I. Praha 1958 (rotaprint).

PELC, J.: Studies in functional semiotics of natural language. The Hague 1971.

PELC, J.: Wstęp do semiotyki. Warszawa 1982.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PRIETO, L. J.: Sémiologie. In: Le langage. Paris 1968 (Encyclopédie de la Pléiade).

READINGS IN SOVIET SEMIOTICS (Russian text). Ed. L. Matejka etc. Ann Arbor 1977.

REZNIKOV, L. O.: Erkenntnistheoretische Fragen der Semiotik. Berlin 1968 (rozšíř. překlad rus. orig. z r. 1964).

SEBEOK, Th. A.: Theorie und Geschichte der Semiotik. Reinbek 1979.

SEMIOTIKA I CHUDOŽESTVENNOJE TVORČESTVO. Moskva 1977.

SCHAFF, A.: Úvod do sémantiky. Praha 1969 (pol. originál 1960).

SOLNCEV, V. M.: Jazyk kak sistemno-strukturnoje obrazovanije. Moskva 1971 (čes. zkrác. překlad 1981).

STEPANOV, J. S.: Semiotika. Moskva 1971.

TONDL, L.: Problémy sémantiky. Praha 1966.

UFIMCEVA, A. A.: Tipy slovesnych znakov. Moskva 1979.

VEREŠČAGIN, Je. M. - KOSTOMAROV, V. G.: Lingvostranovedčeskaja teorija slova. Moskva 1980.

VETROV, A. A.: Semiotika i jeje osnovnyje problemy. Moskva 1968.

VOIGT, V.: Úvod do semiotiky. Bratislava 1981.

VOLOŠINOV, V. N.: Marksizm i filosofija jazyka. Leningrad 1930 (vyšly také překlady do záp. jazyků; spoluautorem této knihy byl M. Bachtin).

WALTHER, E.: Allgemeine Zeichenlehre. Einführung und die Grundlagen der Semiotik. Stuttgart 1974.

WIERZBICKA, A.: Dociekania semantyczne. Wrocław 1969.

WITTGENSTEIN, L.: Philosophische Untersuchungen. Frankfurt/M. 1971, slovenský překlad 1979.

WUNDERLICH, D.: Studien zur Sprechakttheorie. Frankfurt/M. 1976.

ZIMEK, R.: Sémantická výstavba věty. Praha 1980.

ZVEGINCEV, V. A.: Predloženije i jego otnošenije k jazyku i reči. Moskva 1976.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 1, s. 46-51

Předchozí Mikoláš Zatovkaňuk: O jednom typu jazykových kontaktů distančních

Následující Otto Ducháček: O některých prostředcích mezilidské komunikace