O některých prostředcích mezilidské komunikace

Otto Ducháček

[Discussion]

(pdf)

О некоторых средствах межчеловеческой коммуникации / On some means of interhuman communication

K prostředkům mezilidské komunikace patří vedle řeči signalizace a v omezené míře kromě toho ještě např. gestikulace, mimika a paralingvistické zvuky. Poslední tři prostředky fungují zpravidla jen jako pomocné a doplňkové. Jako samostatné dorozumívací prostředky mohou fungovat jen v určitých situacích a za určitých okolností, o nichž pojednáme dále.

Řeč, tj. činnost a způsob mluvení, je řízena systémem podvědomých vztahů, tedy systémem, který nemá charakter kódu, nýbrž konvence. Proto je fungování [52]řeči podvědomé a děti se učí mluvit také podvědomě, napodobováním. Řeč je na rozdíl od ostatních dorozumívacích prostředků mnohotvárná a proměnná. Modifikuje se podle věku, inteligence, vzdělání, sociálního postavení mluvčího i jiných faktorů, jako je např. prostředí, v němž se právě mluví, osoba nebo osoby, s nimiž mluvčí hovoří (významná osobnost, spolupracovník, dítě apod.) a různé okolnosti (vědecká přednáška, přátelská rozmluva, hádka apod.). Komunikace zprostředkovaná řečí může být interpersonální (např. rozmluva mezi dvěma i více osobami) nebo masová (např. veřejné projevy jak přímé, tak i zprostředkované rozhlasem, televizí nebo tiskem).

Ve své prvotní formě je řeč — jak známo — prostředkem akustickým. Tvoří se zpravidla artikulovanými zvuky, tj. samohláskami a souhláskami (fonémy). Je-li transponována do sféry vizuální, mluvíme o písmu. V této sekundární optické formě jsou zvuky vyjádřeny znaky hláskovými (písmeny, grafémy), popř. slabičnými nebo slovními. I v písemné a tištěné formě může mít charakter interpersonální (dopisy, písemné vzkazy) i masový (literatura vědecká, odborná, administrativní, beletristická apod.).

Ve všech uvedených případech můžeme mluvit o verbální komunikaci. Ta může být doplněna buď vědomě a záměrně, nebo naopak podvědomě a mimovolně gestikulací, mimikou, paralingvistickými zvuky a intonací, neverbálními prostředky komunikace. Jejich zkoumáním se zabývá paralingvistika, která však je dosud málo rozpracovaná. V oblasti písemného vyjadřování existují neverbální prostředky komunikace, jako obrázky, schémata, grafy, různé znaky, přehledné a statistické tabulky, radiogramy apod. V některých případech jde o doplnění, v jiných o ujasnění, o zhuštěnou nebo doplňkovou informaci.

Pro svůj akustický charakter jsou řeči blízké paralingvistické zvuky. Většinou jsou neartikulované a povahy emocionální. Patří k nim spokojené broukání dítěte i podrážděné bručení, výkřiky zděšení nebo bolesti, sténání i smích. Nehledíme-li k individuálním rozdílům v smíchu, které jsou z hlediska komunikačního bezvýznamné, jsou rozdíly mezi smíchem veselým, pobaveným, výsměšným, zlomyslným apod. Se zavřenými ústy se realizují zvuky, které se v psané formě označují hm nebo mhm. Vyjadřují lhostejnost, nezájem, váhání, pochybnost, rezignaci, (zdrženlivý) souhlas, popř. naopak nesouhlas, odsudek, pohrdání, posměch. Mnohoznačnost je přitom eliminována různými intonačními odstíny. Na vyjádření negativních pocitů bývá tento zvuk někdy zakončen slyšitelným průchodem vzduchu nosem. Posměšný nebo pohrdavý odsudek nebo nesouhlas může být vyjádřen také zvukem blížícím se implozívnímu c, realizovaným při vsávání vzduchu do úst. Podobný zvuk vyjadřující netrpělivost nebo rozhořčení se v angličtině transkribuje tut. Užívané grafické registrace ovšem nevystihují přesně neartikulované paralingvistické zvuky, protože neodpovídají žádným fonémům ani fonémovým skupinám a poněvadž mezi paralingvistickými zvuky a fonémy sloužícími někdy k jejich napodobení je patrný rozdíl. Užívání neartikulovaných paralingvistických zvuků v komunikaci je velmi omezené pro jejich slabou slyšitelnost, společenskou nevhodnost a výše zmíněnou polysémii. Dodejme ještě, že těmto zvukům se akusticky i funkčně blíží některé zvuky zvířecí.[1]

Je otázka, zda lze za paralingvistické zvuky uznat i zvuky artikulované jako např. jé, jéje, jú, uf, aha, pst, slovenské íha, fíha, fr. chut (ekvivalentní našemu pst), zest vyjadřující většinou odmítnutí, zut zlost a roztrpčení.

[53]Za zmínku stojí sémanticky nulový zvuk (označovaný v písmu é nebo ééé), kterým si někteří lidé vypomáhají, když si např. nemohou vzpomenout, jak pokračovat v řeči. S výjimkou tohoto paralingvistického zvuku lze všechny ostatní považovat za nesystémové akustické znaky schopné za určitých okolností samostatné, byť krajně omezené komunikace. Ty z nich, které se v písmu označují určitými grafémy, mohou se fonologizovat a stát základem pro tvoření nových slov. Tím dochází k jejich lexikalizaci, a tedy i k integraci do systému jazyka. Ve francouzštině od zmíněného zut byla odvozena adjektiva zutant ‚otravný‘ a zutique ‚týkající se zutistů‘ a substantivum zutiste označující členy literární skupiny vedené Ch. Crosem, v jejichž řeči zest často figurovalo. V slovenštině bylo od (e)hm odvozeno hmknúť, hmkať, ehmkať. V češtině se smích v písmu označuje haha, hehe, hihi, chacha, cheche nebo chichi. K odvozování slov došlo od tří z těch tvarů: hihňat se, hihňal, hihotat se, hihotání; chechtot, chechtání, chechtat se, pochechtávat se, chechtal, chechtalka, chechtavý, rozchechtat se; chichtot, chichtavý, chichtat se, chichotat se apod. Z uvedeného je patrno, že grafické zobrazení akustických vjemů vytvořilo předpoklad k tvoření onomatopoických slov.

Mluvíme-li o řeči, máme zpravidla na mysli řeč realizovanou skládáním artikulovaných zvuků, tj. hlásek. Vedle řečí artikulovaných však existují také např. jazyky hvízdavé, v nichž úlohu hlásek zastávají hvízdavé zvuky. Zbytky těchto jazyků se udržely ještě na několika malých územích, jejichž obyvatelé (zpravidla nevelké kmeny) nepřicházejí většinou do styku s civilizací, např. na ostrově Gomera v souostroví kanárském, u afrického kmene Gurunsiů-Naukanseů v západním Súdánu a v ohbí Nigeru, u kmene Bvabů v Horní Voltě, u Masatéků v mexické provincii Oaxaka a u některých dalších indiánských kmenů v Mexiku (Zapotékové, Činanteki, Tepehuana), u kmene Kikapu v Oklahomě, na malých hornatých územích v tureckých Pontských horách, v Abcházii a jinde.

Kromě řečí přirozených vzniklých historickým vývojem jsou řeči umělé, např. volapük (vytvořený J. M. Schleyerem r. 1879), záhy vytlačený esperantem (vytvořeným L. L. Zamenhofem r. 1887) a interlingua, vytvořená E. von Wahlem r. 1922. Přirozené řeči se vyvíjely celá tisíciletí, měnily se vlivem četných faktorů a změny byly většinou podvědomé. Tím se vysvětluje, proč je v nich mnoho nepravidelností. Ty ovšem neexistují v řečech umělých vytvořených víceméně promyšleně za účelem co nejsnadnějšího dorozumívání mezi příslušníky různých národů. Proto mají charakter kódu a jsou tedy v podstatě neměnné, nepodléhají vývoji až na rozšiřování slovníku, které je ovšem nezbytné vzhledem k stálým změnám ve způsobu života společnosti.

Charakter kódu má také gestová řeč hluchoněmých a signalizace. Byly rovněž vytvořeny uměle, jsou věcí konvence, mají z velké části charakter mezinárodní a výhodu jednoduchosti, pravidelnosti a stálosti. Nemohou ovšem na rozdíl od řečí umělých a přirozených řečí kulturních národů sloužit cílům vědeckým a uměleckým.

Gestová řeč je náhradní formou řeči zvukové. Nesmíme ji tedy zaměňovat s gestikulací, která bývá většinou jen dodatkem k slovnímu projevu. Gestové jednotky řeči hluchoněmých neodpovídají však bezvýhradně jednotkám řeči zvukové, protože nejsou transpozicemi slov, ale vyjádřením pojmů. Z toho vyplývá do značné míry mezinárodní charakter gestové řeči. Protože však pojmy nejsou u všech národů verbalizovány způsobem zcela obdobným, jsou přece jen určité rozdíly mezi jednotlivými gestovými projevy hluchoněmých příslušníků různých národů.

Pojmy jsou v řeči hluchoněmých vyjadřovány gestovými znaky tvořenými kombinací určitých pozic a pohybů jedné ruky nebo zároveň obou rukou, přičemž má významnou úlohu postavení dlaní i jednotlivých prstů.[2] Protože počet pozic a jejich [54]kombinací je nesrovnatelně menší než možný počet kombinací hlásek, je rozsah „slovníku“ gestových řečí poměrně velmi malý. Kromě toho je tento slovník do značné míry samozřejmě omezen na vyjadřování skutečností konkrétních a figurativních, i když svým způsobem může naznačit i city.

„Gramatika“ gestových řečí je samozřejmě také chudá, nicméně však má nejen svá pravidla slovotvorná, ale i morfologická, syntaktická a sémantická. Ačkoliv řeč gestová má mnohem menší vyjadřovací možnosti než řeč zvuková, může určité skutečnosti kupodivu vyjádřit přesněji, např. dvojznačná věta Petr píše svému příteli pokaždé, když je nemocen má v řeči gestové jinou formu na vyjádření, že jde o nemoc Petrovu, jinou v případě, že jde o nemoc jeho přítele (Markowicz, 1979).[3]

Celkově ovšem gestová řeč nemůže být tak dokonalá a schopná vyjádřit tolik a tak přesně jako řeč zvuková, i když gesta bývají doplňována hrou obličeje (mimikou, grimasami). Na rozdíl od zvukové řeči je řeč gestová realizací kódu, který je zároveň normou, takže v ní není nic, co by odpovídalo různým normám řeči zvukové (spisovné, hovorové apod.) ani nářečím, slangům, argotu apod. Individuální neúmyslné odchylky v gestech jsou obdobou odlišností v idiolektech.

Na rozdíl od gestové řeči hluchoněmých slouží gestikulace — popř. i jednotlivá gesta (pokud nejsou vůbec jen pouhým doprovodným faktorem slovního projevu) — pouze k velmi omezenému a nedokonalému dorozumívání podobně jako paralingvistické zvuky. Užívá se jich zejména za určitých běžných situací a okolností, např. ukazováček položený na ústa je výzvou k mlčení, zvednutí ukazováčku varováním, sepnutí rukou prosbou, mávnutí rukou odmítnutím, kývnutí hlavou souhlasem apod. Stejně srozumitelná jsou nejen mnohá další gesta, např. pokrčení ramen, rozhození rukou apod., ale i mimika: zvednutí obočí, obrácení očí vzhůru, úsměv, úšklebek, vyplazení jazyka atd.[4]

Gestikulačních prostředků lze užít k vyřazení některé z přítomných osob z komunikačního aktu; to je ovšem možné jen v tom případě, když tato osoba nemůže gestikulujícího vidět nebo se na něho právě nedívá.

Složitější, obtížnější a ne vždy úspěšná bývá gestikulační komunikace mezi lidmi, z nichž ani jeden nezná jazyk druhého, s nímž se chce domluvit. Jde při tom o snahu dorozumět se posuňky znázorňujícími určité skutečnosti, zejména věci, osoby a rozměry, ale i činnost, jako jedení, pití, prošení, bití apod. Taková gestikulace je prostředkem příliš primitivním, a proto často nedostačujícím. Mimové dovedou samozřejmě vyjádřit mnohem více a dokonaleji. Důkazem toho jsou pantomimy, v nichž se bez jediného slova popisují nejrůznější předměty a naznačují různé činnosti a divákovi se sdělují různé skutečnosti, ba celé příběhy, někdy dosti složité. Naznačují se dokonce i různé city a pocity, např. radost, zármutek, hněv apod.

V první etapě vývoje člověka byla gestikulace patrně stejně důležitým, ne-li důležitějším dorozumívacím prostředkem než zvuky neartikulované i první artikulované zvuky, jimiž se snažil něco sdělit.[5]

[55]Pro primitivní národy a do jisté míry i pro primitivní příslušníky kulturních národů má gestikulace pro dorozumívání dodnes jistý význam jako doplněk řeči. Ale i lidé velmi inteligentní, jsou-li rozčileni nebo velmi zaujati tím, co sdělují, často doprovázejí své slovní projevy, i když jsou naprosto jasné a srozumitelné, gestikulací, která je ovšem z hlediska komunikačního zcela nadbytečná. Jsou však i gesta, která určité výpovědi záměrně zdůrazňují nebo doplňují nebo dokonce významově modifikují. Někdy lze toho dosáhnout také mimikou nebo intonací, popř. spojením všech tří prostředků. Těchto možností užívají rádi někteří řečníci, aby posluchače snadněji přesvědčili, citově ovlivnili apod. Intonace je však v určitých případech nutným doplňkem komunikace, např. v takových větách, kde se teprve z ní pozná, zda jde o prosté konstatování, vzrušené sdělení, otázku, důrazné upozornění, rozkaz, hrozbu, varování, nesouhlas, ironii, výsměch apod. Intonace, melodie, kadence, přízvuk, rytmus a tempo mohou prozradit nebo záměrně vyjádřit, popř. předstírat různé emoce.

Další formou neverbální komunikace je signalizace užívaná k dorozumívání na dálku. Lze se dorozumívat buď jednotlivými signály, nebo systémem signálů, a to optických (ev. světelných) nebo akustických. Je to prostředek velmi starý, užívaný u některých národů dodnes. Dorozumívají se na velké vzdálenosti např. zvuky tamtamů, tedy signály akustickými.

I civilizované národy užívaly v dřívějších dobách různých primitivních signálů, zejména vizuálních, např. příchod nepřítele byl ohlašován ohni zapalovanými na místech zdaleka viditelných, většinou na kopcích. Pausanias, řecký spisovatel 2. stol. n. l., napsal, že se Klytaimestra dala informovat ohňovými signály, jak se její manžel Agamemnon blíží k domovu po svém přistání na domácí půdě.

Ve vojsku se odedávna užívá různých signálů, bez nichž by řízení bitev nebylo možné. Smluvenými zvuky polnic bývaly dávány rozkazy k útoku, jinými k ústupu apod. Užívalo se též bubnování. V našem století přibyly signály dávané světlicemi, např. o dobytí nepřátelských zákopů nebo určité kóty. Pro zvětšení počtu různých informací se užívá světlic různých barev. V zázemí ve městech se za 2. světové války užívalo sirén k oznamování náletů (tón střídavě stoupavý a klesavý) a jejich skončení (tón rovný). Velká říjnová socialistická revoluce byla zahájena výstřelem z děla křižníku Aurory, což byl smluvený signál k útoku na Zimní palác. K signalizování se v dřívějších dobách užívalo také zvonů. Oznamoval se jimi požár, nenadálý útok nepřítele na hradby, býval jimi dáván signál k zahájení povstání apod.

Pokud jde o podávání zpráv na velké vzdálenosti, byly zmíněné zvukové i optické signály nahrazeny telefonem, bezdrátovým spojením a telegrafem užívajícím Morseovy abecedy, jejíž znaky označují písmena na rozdíl od zvuků tamtamů a ohňových signálů označujících slova, popř. někdy i celé zprávy předem smluvené.

V silniční i železniční dopravě se užívá signálů ve formě značek. Označuje se jimi např. jednosměrnost ulice, zákaz zastavení, parkování nebo vjezdu, povolená rychlost nebo váha vozu (u mostů), jeho výška (u podjezdů) atd. Vedle značek „normálních“ jsou i značky světelné, k nimž můžeme počítat i semafory, blikání reflektory apod. Vedle signálů optických se v dopravě uplatňují i signály akustické, např. troubení klaxony apod.

Mezi značkovými signály a lexikálními jednotkami je možno konstatovat určité analogie. Obojí mohou mít obsah jednoduchý nebo složený z více komponentů, např. zvednutí výpravky se zeleným kruhem značí ‚jeď‘, černý nápis „40 km“ v bílém červeně orámovaném kruhu znamená ‚zde nesmíš překročit rychlost 40 km v hodině‘.

Vedle signálů realizovaných silničními a uličními značkami se samozřejmě užívá i jiných signálů, např. bílá nebo stříbřitá hůl signalizuje, že její držitel je slepec nebo má slabý zrak. Hluší a silně nahluchlí nosí v některých státech na rukávech žlutou pásku s třemi černými kroužky, někdy na zádech žlutý kruh s třemi černými krouž[56]ky. — Také různé distinkce na uniformách (stříbrné a zlaté hvězdičky, proužky apod.) jsou vlastně signály.

Zvláštním druhem signálů jsou zjednodušené kresby, jaké nalézáme mimo jiné na nádražích: sklenka označuje pitnou vodu, příbor restauraci, kufr úschnovnu zavazadel, panáček a panenka záchody. Obrazové signály tohoto typu, v nichž lze vidět jakousi obdobu obrázkového písma některých starých kulturních národů, jsou vlastně transpozicemi nápisů. Protože písmo jakožto transpozice řeči je jevem sekundárním, jsou tyto signály jevem terciárním. Tím je také Morseova abeceda, kterou můžeme ostatně zařadit rovněž do kategorie signálů, užívá-li jí telegraf. Terciární je i Braillova slepecká abeceda, která je transpozicí písmen a číslic, a jeho značky pro noty, které samy o sobě jsou už transpozicí tónů. Braillovo slepecké písmo však můžeme chápat i jako jev sekundární, tj. jako přímou transpozici zvuků (hlásek a tónů) do oblasti hmatové.

Doposud jsme pojednávali o signálech statických. Jsou však i signály dynamické, z nichž nejznámější je námořní signalizace pomocí praporků. Signalizující námořník drží v obou rukou praporky a dává je do určitých přesných pozic. Význam každé pozice závisí na tom, zda je realizována pravou nebo levou rukou nebo oběma rukama současně. Přitom každá ruka (nezávisle na druhé) může zaujmout kteroukoli z pozic stanovených kódem. Toto kombinování umožňuje omezit počet pozic nutných pro srozumitelnost signálů. Tendence po ekonomii, která je v signální soustavě nezbytná, se projevuje — jak známo — v řeči i a v písmě, i když samozřejmě jiným způsobem.

Shrnutí: Řeč artikulovaná, hvízdavá i gestová, signalizace a písmo a kromě toho za určitých okolností, situací a podmínek i gestikulace (popř. i jednotlivá jednoduchá gesta), mimika, grimasy a paralingvistické zvuky jsou dorozumívací prostředky. Každý může sám postačit k dorozumívání, ale některé se také pro větší jasnost nebo přesvědčovací sílu mohou kombinovat a vzájemně doplňovat. Pro porozumění vždy postačitelné, a tedy zcela samostatné dorozumívací prostředky jsou jen řeč v mluvené i psané podobě a signalizace. Ostatní jsou zpravidla jen doplňkové, užívané někdy neuvědoměle, jindy záměrně.

Dorozumívací prostředky patří do tří smyslových oblastí: zvukové, hmatové (slepecké písmo) a zrakové, kde zvláštní skupiny tvoří prostředky grafické, gestové, mimické, značky a signály (včetně světelných), z nichž část patří ovšem do sféry akustické. Mezi těmito četnými a různorodými komunikačními prostředky jsou různé vztahy: analogie, izomorfie, nahrazování, doplňování, kombinování apod.

Protože písmo, gestikulace, mimika a signalizace mohou být chápány jako náhrady řeči mluvené, můžeme v nich vidět komunikační jevy sekundární. Následkem toho lze jako terciární jevy chápat některé signály, dopravní značky i značky obrazové nahrazující nápisy a Morseovu abecedu. Grafické znázornění paralingvistického zvuku je jevem sekundárním, jeho fonologizace jeven terciárním. Mezi jednotlivými studovanými prostředky existují analogie ve struktuře obsahu jejich jednotek a v ekonomii jejich vyjadřování. Nejpatrnější je to ve vztahu řeči mluvené a psané.

Komunikační prostředky — zejména neverbální — jsou různorodé, nestejně dokonalé, někdy zastupitelné, jindy kombinovatelné, jejich komunikační hodnota kolísá podle situace, mezi jednotlivými komunikačními prostředky nelze vždy vést přesnou hranici, jak jsme ukázali v článku.

 

LITERATURA

 

BENVENISTE, E.: Die menschliche Sprache und die Mitteilung der Tiere. Diogenes, 1953, č. 1, s. 1—8.

CRYSTAL, D.: Systems of prosodic and paralinguistic features in English. The Hague 1962.

CHOMSKY, N.: Sprache und Geist. Frankfurt a/M. 1973.

[57]DUCHÁČEK, O.: Les propriétés des différents procédés de la communication interhumaine. In: Logos semantikos. Studia linguistica in honorem E. Coseriu, Vol. 2. Ed. H. Weydt. Berlin - New York - Madrid 1981, s. 331—333.

MARKOWICZ, H.: La langue des signes. Réalité et fiction. Langages, 56, 1979, s. 7—12.

RAMIŠVILI, G.: Über die philosophischen Grundlagen der Sprachanthropologie. In: Logos semantikos. Studia linguistica in honorem E. Coseriu, Vol. 2. Ed. H. Weydt. Berlin - New York - Madrid 1981, s. 269—173.

ŠTĚPÁN, J.: K interjekcím označujícím zvuky zvířat. SaS, 41, 1980, s. 204—207.

VACHEK, J.: Paralingvistické zvuky a psaný jazyk. SaS, 42, 1981, s. 124—133.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 51-57

Previous Karel Horálek: K otázkám sémiotiky

Next Karel Petráček: Semitohamitské jazyky a nostratická hypotéza