K posledním souhrnným pracím o dějinách spisovné češtiny

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

К последним общим работам об истории литературного чешского языка / Two complex studies on the history of the Czech literary language

V posledních několika letech byla naše ligvistická literatura obohacena dvojím různým syntetickým zpracováním dějin českého spisovného jazyka. Je to Vývoj českého spisovného jazyka Bohuslava Havránka (1980)[1] a Spisovný jazyk v dějinách české společnosti (1979) autorské dvojice Dušan Šlosar a Radoslav Večerka. Obě syntetické studie vyšly jako vysokoškolské učebnice, což ovšem jejich závažnost pro naši vědeckou literaturu jazykovědnou nijak nezmenšuje. Vzhledem k tomu, že od třicátých let tak rozsáhlé práce o celkovém vývoji spisovné češtiny u nás publikovány nebyly, chceme si všimnout obou studií trochu podrobněji. Soustředíme při tom pozornost na dobu starou a střední, kterým je v obou pracích věnována více než polovina rozsahu, v publikaci Šlosarově a Večerkově dokonce více než dvě třetiny. Ve Vývoji Havránkově jsou právě tyto úseky pojednávající o starších dobách relativně nejvíce přepracovány ve srovnání s podobou téhož díla z r. 1936.

Vývoj spisovného jazyka českého Bohuslava Havránka je, jak řečeno, novou verzí stejnojmenné autorovy práce z r. 1936, která vytvořila mezník v zpracování dějin našeho spisovného jazyka. Byla totiž prvním zpracováním dějin spisovné [64]češtiny z hlediska funkčního a společenského. Proti této starší podobě je Vývoj z r. 1980 místy nejen dost značně zkrácen, ale též nejednou obohacen o nové pohledy na dějiny našeho spisovného jazyka. Vypuštěny, popř. zkráceny jsou v přepracovaném Havránkově vývoji především některé citované ukázky ze stč. textů, zvl. z literárních děl. Vynechán je např. delší citát ze stč. Alexandreidy (ve Vývoji 1936 na s. 26), kratší ukázka ze stč. veršované legendy o svaté Kateřině (ve Vývoji 1936 na s. 27), nebo ukázka z konce žebravé makaronské básně žákovské (ve Vývoji 1936 na s. 34), podstatně zkrácena je např. ukázka z drobné milostné lyriky světské (Vývoj 1980, s. 35; Vývoj 1936, s. 31) nebo ukázka z listu Velena z Žerotína moravským stavům (Vývoj 1980, s. 64; Vývoj 1936, s. 58n.). O některé další citáty ze starých textů byl naopak Vývoj 1980 obohacen. Týká se to např. výňatků z předmluvy k Všehrdovým Knihám o právích země České (s. 55), z dopisu švamberského písaře z r. 1525 (s. 65), z několika básnických skladeb doby humanistické (Májový sen Hynka z Poděbrad, s. 78n., báseň Mikuláše Dačického, s. 79n.). Změny se ovšem týkají i vlastních částí výkladových. Z nich je nejnápadnější vypuštění výkladů o rozšíření češtiny za hranicemi Českého státu (Vývoj 1936, s. 44n., 76n.). Na druhé straně přináší Vývoj 1980 nemálo nového v interpretaci dějin spisovné češtiny, nezřídka na základě vlastních autorových statí teoretických i konkrétních o jazyce spisovném a literárním. Bohuslav Havránek zde zveřejnil rovněž výsledky a myšlenky ze svých univerzitních přednášek jinde nepublikované. Všimněme si na několika příkladech postřehů, jimiž autor svou starší koncepci vývoje českého spisovného jazyka v novém zpracování rozšířil a obohatil. Např. ve výkladu o vzestupu spisovné češtiny ve 14. stol. je závažné zjištění o pronikání kultivované latiny renesanční do kanceláří královské i církevních a o počátcích jejího působení také na styl český (s. 30). V této souvislosti je právem poukázáno na německou skladbu Ackermann aus Böhmen a na stč. Tkadlečka (s. 40). Ve shodě se studiemi literárněvědnými (srov. Hrabák, 1959, s. 17n.) vyzdvihuje autor dvojí linii české slovesné tvorby ve 14. stol. představovanou např. legendou o svaté Kateřině na straně jedné a soudobými satirami na straně druhé a ukazuje na obdobnou diferenciaci ve vrcholném gotickém malířství v českých zemích. Některé starší podněty badatelů literárněvědných (např. Jana Vilikovského aj.) domýšlí a dále rozvíjí Bohuslav Havránek také zdůvodněním rychlého rozvoje české prózy od polovice 14. stol., připraveného českými kázáními a českým ústním jednáním soudním i administrativním (s. 37). Více nových pozorování a poznatků je soustředěno zvl. v kapitole o rozvoji spisovné češtiny v době husitské, především pak v rozboru jazyka Husa samého. Sem patří výklady o Husově užívání lidových výrazů, o počešťování cizích slov latinských a německých a o rozdílu pohnutek počešťovacího postupu v obou těchto okruzích (s. 45), o Husově české souvětné stavbě a jeho využívání prostředků středověké rétoriky (s. 46n.).[2] Působení Husova jazyka na další spisovatele husitského údobí je vhodně ilustrováno citátem z latinské táborské kroniky Mikuláše z Pelhřimova o přednostech lidového způsobu vyjadřování (s. 48). Nové rysy v Havránkově zpracování vývoje spisovné češtiny jsou ovšem patrny také v dalších oddílech spisu. V části věnované rozvoji a ustálení spisovné češtiny v období humanistickém a českobratrském k nim patří např. postižení rozdílu mezi syntaktickými latinismy ve 14. stol. a v době předbělohorské, zaměření pozornosti k specifice jazykových prostředků beletrie 16. stol. (s. 66n.) ap. Novými prvky je obohacena i kapitola o situaci češtiny v době pobělohorské. Zde jsou to např. výklady o užívání přejatých slov v době baroka a o barokním purismu (s. 75n.). Rovněž v úsecích věnovaných jazyku doby předbělohorské i údobí barokního přihlížel autor k výtěžkům nové odborné literatury publikované po vydání Vývoje 1936. Některé její výsledky se však v novém zpracování Vývoje 1980 neodrazily. [65]To platí zvl. o cenném zjištění autora samého, publikovaném ve studii o jazyce Komenského (Havránek, 1970, s. 309), že vedle ojedinělých slov moravského původu je v některých spisech Komenského moravismem také celý typ tvoření sloves s předponou po-, popř. s dvojí předponou pona-, poza- ap. Význam takových sloves je distributivní nebo pouze omezovací a celý typ je v odborné literatuře považován za charakteristický pro východní oblast. Tento poznatek pokládáme za velmi závažný, neboť jeho aplikace na jazyk starý v širším měřítku může významně přispět k prohloubení dosavadních stále ještě ne dost uspokojivých znalostí o pronikání dialektismů do spisovného jazyka v minulosti. Domníváme se proto, že i tomuto zjištění širšího dosahu náleží místo mezi badatelskými výsledky, o něž bylo nové zpracování Havránkova Vývoje obohaceno.

Nemálo nového přináší i druhé syntetické zpracování vývoje spisovného jazyka v našich zemích pořízené Dušanem Šlosarem a Radoslavem Večerkou. Jeho název Spisovný jazyk v dějinách české společnosti může navozovat představu, že se zde autoři zaměří na všechny jazykové útvary, jichž se v českých zemích v minulosti užívalo v úloze spisovného jazyka, tedy nejen na češtinu. Do jisté míry tomu tak skutečně je. Svědčí o tom důkladná a zasvěcená pozornost věnovaná údobí staroslověnskému, ale i jisté přihlédnutí rovněž k latině (s. 32n., 43n.) a němčině (s. 44n.), užívaným v našich zemích také ve funkci jazyka spisovného. Podrobně a s názornými příklady se mluví o bohemikách a glosách v nejstarších textech zejména latinských, ale také staroslověnských a hebrejských (s. 33n.). Soustavně se autoři zabývají i působením spisovné češtiny mimo vlastní území Českého státu (s. 40n.). Ve zpracování Havránkova Vývoje 1980 se k pronikání češtiny do zahraničí, jak jsme se už zmínili, nepřihlíží. Naproti tomu Šlosar a Večerka tyto úseky rozpracovali a obohatili o poznatky nové, vykládají např. o užívání češtiny v administrativních písemnostech na Litvě, Bílé Rusi, Ukrajině, v severním Moldavsku a o příznivém vlivu této skutečnosti na rozvoj administrativní ukrajinštiny (s. 72n.). Autoři se zde opřeli zvl. o studie historika J. Macůrka. Podrobněji se Šlosarův a Večerkův Spisovný jazyk zabývá také např. náměšťskou mluvnicí z r. 1533 a v souvislosti s ní Gramatikou Blahoslavovou (s. 84n.), stejně jako mluvnicí Nudožerského (s. 88n.). a Rosovou (s. 101n.). Soustavnou pozornost věnují autoři také vývoji pravopisu se stálým zřetelem k málo prozkoumané staré interpunkci (např. s. 83) ap. Ke kladům studie patří rovněž rozsáhlé soupisy odborné literatury jazykovědné pojící se k jednotlivým úsekům.

To vše je nepochybně nemalým přínosem. Určité pochybnosti mohou snad vzbudit jen některé jevy, zčásti jsou to věci spíše jen formulační. Ve stopách Flajšhansových považují Šlosar a Večerka hluma mimus v Klaretově Glosáři za slovo charvátské Klaretem přejaté (s. 53). Nepřihlížejí k tomu, že je doloženo jako stč. příjmí v 1. pol. 15. stol. (Gebauerův Slovník staročeský 1, 433), jde tedy o slovo hlouběji zakotvené v domácím prostředí. Předklaretovského původu je patrně také slovo zlatohlav uváděné Šlosarem a Večerkou mezi terminologickými klaretismy (na téže s. 53). Jeho adj. odvozenina zlatohlavový je totiž už v Drážďanské bibli (J 19,2 a 19,5), tedy v památce stejně staré jako Klaret. Mezi moravské dialektismy v stč. veršované legendě o sv. Kateřině zařazuje Šlosarův a Večerkův Spisovný jazyk tvary radoščemi, miloščemi a poukazuje na jejich výskyt na Zábřežsku a Litovelsku (s. 54). Tvary ty jsou však doloženy v stč. 14. stol. běžně bez ohledu na místní původ památky.[3] Není to tedy nějaká zvláštnost zmíněné skladby nebo skupiny textů moravského původu jako jevy jiné, o nichž se v souvislosti s nimi hovoří. Takový závěr je na místě tím spíše, že autoři okruh památek s průkaznými dialektismy dost zužují, v řadě z nich, např. v Evangeliáři olomouckém, v Sekvenciáři kapitulním, jsou ochotni vidět spíše archaismy než skutečné dialektismy (s. 55). Rozšířit by bylo možno příklady na dialektismy [66]lexikální, které autoři uvádějí jen z legendy o sv. Kateřině. Bylo by možné připomenout některé další výrazy vyskytující se v textech východního, tj. moravského, slezského nebo slovenského původu. K nim patří např. výrazy právní nadbyt ‚movitý majetek‘ (jen v půhonných knihách brněnských a olomouckých), otčizna ‚dědický majetek po otci‘ (v Naučeních brněnských, v právních knihách opavských, v Žilinské knize ap.), biblické pečelovánie ‚starost‘, pečelovný ‚úzkostlivě se starající‘ (jen v evangeliáři Olomouckém)[4] ap. Z věcí rázu spíše jen formálního bychom připomněli, že např. srovnání biblického textu Husova se zněním starším (s. 66) by bylo užitečné doplnit aspoň stručným upozorněním, v čem tkví hlavní rozdíl, jak je tomu v Havránkově Vývoji 1980 (s. 44). Také bychom pokládali za vhodné k ohlášenému uvedení konstituujících se produktivních typů v terminologii starého jazyka (s. 78) připojit odkaz na místě, kde se o nich čtenář více dozví. Rovněž si nejsme jisti, že všichni uživatelé pochopí bez vysvětlení význam termínů jako sakramentář (s. 19) nebo sekvenciář (s. 55). V Havránkově zpracování se takové méně běžné termíny vysvětlují (srov. Vývoj 1980, s. 11). To ovšem jsou věci jen okrajové, nijak nezmenšující klady celé publikace.

Naše zamyšlení nad dvojím různým zpracováním vývoje spisovné češtiny můžeme tedy uzavřít jednoznačně kladným zhodnocením obou studií. Není totiž pochyby o tom, že se obě práce dobře uplatní jak v odborné literatuře jazykovědné, tak i jako vysokoškolské učebnice.

 

LITERATURA

 

GEBAUER, J.: Historická mluvnice III 1. Praha 1960.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Čs. vlastivěda, ř. 2. Praha 1936, s. 1—221; zkr. Vývoj 1936.

HAVRÁNEK, B.: Český jazyk Husův. SaS, 27, 1966, s. 1—16.

HAVRÁNEK, B.: Příspěvek k stylové diferenciaci českých spisů Jana Amose Komenského. SaS, 31, 1970, s. 306—312.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj českého spisovného jazyka. Praha 1980; zkr. Vývoj 1980.

HRABÁK, J.: Úvod k edici Dvě legendy z doby Karlovy. Praha 1959.

STAROČESKÝ SLOVNÍK. Praha 1977.

ŠLOSAR, D. - VEČERKA, R.: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Praha 1979; zkr. Spisovný jazyk.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 63-66

Previous Karel Petráček: Semitohamitské jazyky a nostratická hypotéza

Next Jan Petr: Na okraj bulharského příspěvku k dějinám jazykovědy