K Mažiulisovu vydání staropruských památek

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

К изданию древнепрусских памятников Мажиулиса / A note on Mažiulis’s edition of Old-Prussian literary monuments

Význam staré pruštiny pro baltistiku, indoeuropeistiku a srovnávací slovanskou jazykovědu se plně uznává od 19. století, zvláště pak poté, co E. Berneker (1896) uveřejnil stprus. texty, přehlednou mluvnici a etymologicky koncipovaný slovník a R. Trautmann (1910) souborně vydal pro jazykovědné potřeby stprus. památky. Po těchto vskutku průkopnických pracích vyšlo několik významnějších popisů tohoto vymřelého jazyka z pera N. van Wijka, J. Endzelina, W. Schmalstiega, V. N. Toporova a dalších, v různém rozsahu se uvádějí stprus. příklady v komparatistických studiích baltistů a slavistů. Význam staré pruštiny pro slavistiku vyplývá mj. z toho, že patří k staré archaické části záp. baltského areálu (vyvozujícího se společně s jatvingským a kurským dialektem z periferní části baltského etnika) a tím se dostala do styku se slovanštinou již od 5. stol. př. n. l. To znamená, že se v ní uplatnily dříve než v jiných baltských jazycích konvergentní a paralelní vývojové slovansko-baltské tendence. Pruský jazykový materiál, bohužel ovšem nepříliš rozsáhlý, dokáže osvětlit některé otázky balto-slovanské jazykové jednoty, a to především její nesporné časové rozvrstvení a rozdílný územní, a tedy jazykový rozsah její skutečné realizace. V tomto smyslu se začíná jevit otázka reálné existence této jednoty v jiném světle než dosud, především neschematicky a vývojově. Takovému poznatku muselo předcházet zevrubné prozkoumání vzájemných vztahů baltských jazyků a zamyšlení se nad etnogenezí jednotlivých baltských etnik. Dodejme, že této problematice byla v poslední době věnována dvě sympozia, v r. 1977 v Rize a v r. 1981 ve Vilniusu. Zúčastnili se jich přední sovětští baltisté z několika svazových republik.

Po výše zmíněné časové fázi sblížení Prusů a Slovanů se jejich kontakty významně posílily v 2. až 6. stol. n. l., kdy slovanské kmeny osídlily území mezi Odrou a Vislou (pravlast Slovanů tedy hledám na jiném území). Uskutečnily se dříve než styky Slovanů s Litevci a Lotyši, resp. s jejich předky (ty se datují až od 2. poloviny 1. tisíciletí n. l.). V této souvislosti se někdy upozorňuje na větší počet slovansko-pruských paralel (Toporov, 1975; Mažiulis, 1981) jako např. posesívní zájmena prus. mais, twais, swais — slovan. mojь, tvojь, svojь (avšak litev. manas, tavas, savas, lot. mans, tavs, savs), prus. assanis — slovan. jesenь (avšak litev. ruduo, lot. rudens), prus. kelan — slovan. kolo (avšak litev. ratas, lot. rats vedle du-celes ‚dvoukolý vůz‘) apod. Jsou to výsledky shodného jazykového vývoje, nikoliv výpůjčky (např. prus. kelan ‚kolo‘ má paralelu v balt. kurštině *cela-<*kela- a Kurové nikdy nesousedili se Slovany). Na některé tyto a další skutečnosti naposledy upozornil V. Mažiulis (1981) a před ním také v nestejné míře výše uvedení autoři, také Chr. S. Stang (1966) ve své srovnávací mluvnici baltských jazyků a v menší míře E. Fraenkel (1950) v úvodu do studia baltské jazykovědy.

Omezený počet zachovaných stprus. památek omezuje naše možnosti rozsáhlejšího popisu tohoto jazyka. Dochované texty poskytují především materiál pro studium jeho slovní zásoby, jednotlivých slov a jejich významů (např. v Grunaově soupisu je jich 100 a v Elblągském slovníku 802). Inventář zaznamenaných apelativ můžeme ještě doplnit lexémy doloženými v onomastickém, zvláště v toponomastickém materiále (Toporov, 1975 až 1980). Při popisu stprus. hláskosloví a tvarosloví narážíme na některé nejasnosti spojené s pravopisem zápisů, kromě toho se v jejich nejednotnosti odrážejí nářeční rozdíly, které není vždy snadné blíže zeměpisně určit. V sledování tvarosloví nemůžeme pokrýt podle filologického materiálu všechny mluvnické kategorie, proto v jejich popisu zůstávají mezery. Údaje o skladbě mají také značně mezerovitý ráz a ty, které nám poskytují stprus. texty, jsou ovlivněny skladbou německého ja[73]zyka. S touto skutečností je třeba při zkoumání syntaxe staré pruštiny počítat.

K dalšímu vědeckému poznání a badatelskému využití staré pruštiny nepochybně přispěje nové vydání všech památek tohoto jazyka (Prūsų kalbos paminklai, Vilnius I. 1966, II. 1981), které připravil vedoucí katedry baltské filologie univerzity V. Kapsukase ve Vilniusu akademik AV Lit. SSR Vitautas Mažiulis. I. díl obsahuje fotografické vydání stprus. památek, má tedy především dokumentární hodnotu. II. díl přináší transkribované vydání německého a stprus. textu těchto památek a jejich filologický překlad do litevštiny. Zdůvodněný filologický přístup k překladu se např. projevuje v překládání stprus. konjunktivu do litevštiny formou ind. préz., nebo užíváním v litev. překladu akuz. namísto gen. po negovaném slovese tam, kde je v stprus. textu záporný akuzativ. Dosti nejasně ovšem vyznívá užívání v překladu některých litev. slov v jiném než dnes obvyklém významu, např. viešpats ‚pán‘, pos. pronom, jūsas ‚váš‘ mūsas ‚náš‘, pagauti ‚začít‘, marti ‚nevěsta‘, pekus ‚stádo, dobytek‘, pastoti ‚stát se něčím‘, nusiduoti ‚stát se‘ apod.

Edice přináší transliteraci, textologický a filologický komentář těchto stprus. památek: něm.-stprus. Elblągského slovníku (16. stol.), soupisu prus. slov Šimona Grunau (1517 až 1526), všech dochovaných stprus. zlomků z 14.—16. stol., tří katechismů z 16. stol. (1545, 1545, 1561) a dvou něm. dopisů A. Willa a P. Megotta z 16. stol., obsahujících zajímavé údaje o stprus. reáliích. K vydání textů je připojen úplný litev.-stprus. (s udáním památky a místa užití každého slova), něm.-stprus. a stprus. retrográdní slovník s číselnými údaji o frekvenci slov. V. Mažiulis se rozhodl pro zpracování těchto slovníků proto, že stprus.-něm. slovník je obsažen v knize E. Bernekera (1896) a stprus.-ruský vydává V. N. Toporov (1975—1980). Šlo mu tedy o doplnění této slovníkové řady lexikony pro potřeby těch, kteří hledají neznámý stprus. výraz. V bohatém poznámkovém aparátě u litev.-stprus. slovníku se uvádějí filologické, lingvistické a některé etymologické výklady slov, zvláště v případech, kdy jsou tato bližší objasnění nezbytně potřebná pro pochopení jejich významu.

Jak jsme již uvedli, filologický a jazykový komentář je také připojen pod čarou k transliteraci textů. Jejich náležité posouzení by si vyžádalo značné úsilí recenzentovo. Obsahují totiž velmi mnoho nových údajů.

Zdánlivě formální poznámka. Na s. 12 se uvádí zkratka SzPS, označující spis K. Sirvydase-Punktai sakymu. Nejspíše to znamená, že V. Mažiulis v průběhu korektur změnil svůj názor na původní podobu jména tohoto litev. lexikografa (forma Širvydas se ještě uvádí v nedávné fototypické reedici z r. 1979 jeho pol.-latin.-litevského slovníku z r. 1642) a přiklonil se k výkladu Z. Zinkevičiuse, který vyzněl ve prospěch původní litevské podoby Sirvydas (srov. jeho stať v čas. Baltistica, 17, 1981, s. 28—41; forma s počátečním Š je totiž zpolonizovaná podoba tohoto jména litevského původu).

V. Mažiulis připravil vzornou edici stprus. památek, v níž upřesnil čtení a tím i výklad některých míst ve vydání týchž textů R. Trautmanna (1910). Jeho příkladná edice vyvolá nepochybně ohlas mezi lingvisty a vzbudí jejich zájem o bližší poznání staré pruštiny. Jen touto cestou nabudou totiž reálnou platnost jeho lapidární slova zaznamenaná v úvodu (s. 5), že totiž „bez lituanistiky a latvistiky není prusistika, obdobně bez prusistiky není baltistika a bez baltistiky není možná slavistika a ani indoeuropeistika“.

Ze závěrečných slov v úvodu (s. 7) vysvítá, že V. Mažiulis bude ještě v budoucnosti pokračovat v syntetizujícím zkoumání stprus. jazyka. Ohlásil zde totiž, že připravuje (se) stprus. etymologický slovník a historickosrovnávací mluvnici staré pruštiny. Přejme mu, aby se podařilo obě díla ukončit a vydat ve stejně vzorné podobě, jako je tomu v případě edice stprus. jazykových památek.

 

LITERATURA

 

BERNEKER, E.: Die preussische Sprache. Texte, Grammatik, Etymologisches Wörterbuch. Strassburg 1896.

FRAENKEL, E.: Die baltischen Sprachen, ihre Beziehungen zueinander und zu den indogermanischen Schwesteridiomen als Einführung in die baltische Sprachwissenschaft. Heidelberg 1950.

MAŽIULIS, V.: Apie senovės vakarų baltus bei jų santykius su slavais, ilirais ir germanais. In: Iš lietuvių etnogenezės. Vilnius 1981, s. 5—11.

[74]STANG, Chr. S.: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo - Bergen - Tromsö 1966.

TOPOROV, V. N.: Prusskij jazyk, slovar’. Moskva I. 1975, II. 1979, III. 1980 (dosud vyšel do hesla kirdit ‚slyšet, poslouchat‘).

TRAUTMANN, R.: Die altpreussischen Sprachdenkmäler. Göttingen 1910.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 72-74

Previous Jan Petr: Na okraj bulharského příspěvku k dějinám jazykovědy

Next Vlasta Straková: Čeština na pozadí ruštiny a angličtiny