Příspěvek ke studiu staročeského bezrozměrného verše

Petr Voit

[Articles]

(pdf)

Вклад в изучение древнечешского безразмерного стиха / A contribution to the study of Old-Czech free verse

Když Č. Zíbrt (1904) a V. Flajšhans (1917) vydávali staročeskou Knížku rýmovní (dále jen Knížka), nepovšimli si vůbec jejího verše. Zůstala tak nevyužita jedna z možností poznat a začlenit tuto skladbu do širšího literárního kontextu. Základní informace týkající se nově zkoumané památky jsme podali v jiném článku (1983).[1] V této studii se budeme zabývat rozborem verše Knížky a jeho srovnáním s veršovou technikou některých husitských básní, básní tzv. Smilovy školy a školy Hynka z Poděbrad.[2] Základnu pro hodnocení verše různých vývojových období a básnických škol poskytují cenné práce Zd. Tiché a J. Hrabáka, o které se na jednotlivých místech opíráme.

Knížka obsahuje 548 veršů tvořených převážně různým počtem slabik. Metrickou jednotkou tohoto typu verše je dvojverší, jehož základním rysem můžeme označit tendenci po asymetričnosti obou veršů. Jak dále ukážeme, jednotlivé verše jsou stylizací frází a dvojverší jako celek stylizací souvětí. Každé dvojverší Knížky vystupuje jako svébytná jednotka skládající se buď z příbuzných přísloví, sentencí a gnóm (např. Chudý s bohatým nehoduj/a moudrý s bláznem nežertuj),[3] nebo z jednoho proverbiálního útvaru doplněného komentářem, variací apod. (Přílišná dobrota mnohým škodí, / neb často k škodě a chudobě přivodí).

V Knížce nacházíme 241 sdruženě rýmovaných dvojverší,[4] z nichž jen 17,4 % připadá na dvojverší izosylabická. Ze skladeb majících přibližně stejný rozsah se tomuto poměru blíží protihusitská báseň Slyšte všickni, staří, i vy, děti a Fenclův překlad Katonových distich, z rozsáhlejších skladeb lze uvažovat o Radě zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku (Stč. básně I: 53 a Stč. básně II: 56, 58). Stejně [113]jako v mnoha jiných skladbách složených bezrozměrným veršem objevíme i v Knížce sousedící verše o stejném počtu slabik, které však dvojverší netvoří:

Proti palici není šermu, ani žádného fortele,	17a
nedávej statku žádnému, dokud duše v těle.	14a
Mnozí dali sobě dětem tu palici vzíti,	14b
na stará kolena musili nouzi a psotu tříti.	16b
…
A milování bez vidání	9a
jest jako temná noc bez svitání.	10a
[rozhraní strof]
Mnohá panna miluje mládence,	10b
aby ji koupil pěkný vaček neb střevíce …	13b

Tyto případy představují jen 12 % všech dvojverší, ale polovina z toho přitom připadá na hranici strof (viz druhý úryvek). Lze soudit, že shodný sylabický rozsah veršů na rozhraní strof měl ve vnímateli vyvolávat pocit plynulejšího navazování na sobě nezávislých tematických bloků. Autor, jak bylo zvykem, verše v téměř všech dvojverších nestejně frázoval, a tím se snažil setřít metrický impuls a jednotvárnost:

…
Neb by musil mnoho plátna míti,	10a	x′/x x′x x′x x′x x′x
kdyby chtěl lidem usta zašiti.	10a	x′x/x x′x x′x x′xx
Učiním všecko pro každého, krom toho trého:	14a	x′xx x′x x′xxx x′/xx x′x
Neslíbím, nepůjčím a nedám za tě svého.	13a	x′xx x′xx/x x′x x′x x′x
[rozhraní strof]
Někdo chce vždycky k sobě a nikdá od sebe,	13b	x′x/x x′x x′x/x x′x x′xx
praví forman, že se tak dobře nejede …	12b	x′x x′x x′/x/x x′x x′xx

Rozpětí, v němž se pohybuje počet slabik jednotlivých veršů Knížky, je pozoruhodné: od 3 do 28. Takové rozpětí je u básní z přelomu 15. a 16 stol. naprosto neobvyklé a skladbu spíše přibližuje ke starším památkám Rozmluva Panny Marie se svatým Anselmem, Umučení Páně a O pěti studniciech (Stč. básně I: 24, 39, 40). Proto se musíme ptát, zda počet slabik v Knížce směřuje ke gravitačnímu bodu, jak tomu bylo u bezrozměrného verše předhusitských skladeb, nebo zda má naše skladba již sylabické jádro. Následující tabulka uvádí rozložení počtu slabik ve verších a jejich relace v procentech:

Počet slabik	5	6	7	8	9	10	11	12	13	14	15
%	3,1	5,1	5,3	7,1	11,9	13,7	9,1	10,8	9,5	9,8	5,1

K doplnění dat dodáváme, že verše o 3 slabikách se vyskytují v 0,4 % a verše o 28 slabikách v 0,2 %. Získané údaje naznačují, že zřejmě nelze uvažovat ani o čistém gravitačním bodu, ani o sylabickém jádru. Preferované verše s 9—14 slabikami mohou Knížku jistě přibližovat k starším skladbám Slyšte všickni a Král Přemysl Otakar a Záviš (Stč. básně I: 53, 60), přesto však spíše uvažujeme o prolnutí obou tendencí, jehož výsledkem je rozkolísané sylabické jádro s vůdčím postavením desetislabičného verše. Tutéž situaci v sylabické struktuře vykazuje Rada zhovadilých zvieřat a částečně k ní směřují také didaktická Katonova dvojverší (Rada zvieřat: 93, Kato: 98—99). I s deformací sylabického jádra, způsobenou omezením určitého typu verše (zde jedenáctislabičného), se ostatně nesetkáváme poprvé, srov. básně Umučení Páně, Vlka poznáš po srsti, Proti poutím a zvláště Král Přemysl (Stč. básně I: [114]39, 52, 56, 60). Domníváme se, že koexistence gravitačního bodu a sylabického jádra nutně vyplynula přímo z podstaty Knížky samé. Autor totiž excerpoval časově i umělecky různorodé prameny, jejichž gnómický charakter mnohdy nedovoloval žádné radikálnější úpravy (proto také nenacházíme jednotu v ideově tematickém základu ani ve veršové formě).

 

Přízvuky jsou v jednotlivých verších rozloženy takto: 

sl.	1.	2.	3.	4.	5.	6.	7.
8	71,8	28,6	41,0	33,3	53,8	38,5	64,7
9	69,2	30,0	44,0	35,3	52,3	30,7	53,8
10	85,3	14,6	42,6	41,3	36,0	42,6	34,6
11	74,0	26,0	50,0	36,0	50,0	38,0	40,0
12	81,3	18,6	59,3	30,5	50,8	30,5	47,4
13	76,9	23,0	40,4	48,0	42,3	28,8	48,0
14	94,4	5,5	53,7	38,8	38,8	48,1	46,2

 

sl.	8.	9.	10.	11.	12.	13.	14.
8
9	44,6	1,5
10	53,3	41,3	1,3
11	38,0	46,0	52,0	2,0
12	30,5	35,5	54,2	38,9	6,7
13	38,4	30,7	48,0	42,3	53,8	5,7
14	33,1	46,2	35,1	46,2	46,2	55,5	5,5

 

Tabulka ukazuje, že ani v rozložení přízvuků v jednotlivých verších neexistuje jednotící prvek. Zatímco u všech veršů, včetně osmislabičného, se záměrně zdůrazňuje první slabika, rytmické zakončení se objevuje s výjimkou dvanáctislabičného verše jen u veršů o větším počtu slabik. Poměrně velká frekvence delších veršů a jejich syntaktická stavba přibližovaly verš, zvláště při vnímání poslechem, próze. Proto bylo nutné ostře přízvukovat začátky a konce veršů Knížky.

Napočítali jsme celkem 39 osmislabičných veršů, z nichž je 41 % spojeno do izosylabických dvojverší. Zbytek se připojuje k verši o 8+x slabikách; to představuje 4,7 % všech dvojverší. Tyto počty přibližují Knížku opět k Radě zhovadilých zvieřat, ale také Boji Štěstí s Neštěstím a Veršům o milovníku (Stč. básně II: 38, 40, 59). Nabízí se otázka, jaká byla funkce osmislabičného verše Knížky? Rozložení slovních přízvuků je téměř totožné s přízvukováním osmislabičného verše v přepracovaných skladbách Rada otce synovi, Nová rada, Svár vody s vínem, Tandariáš a Floribella a v Radě zhovadilých zvieřat — 1., 7., 5., 3., 6., 4., 2. slabika (Stč. básně II: 12, 19, 21, 32, 63). Osmislabičný verš vyjadřuje stejně jako v tzv. Smilově škole koncentrovaně vyjádřená naučení nebo vůbec myšlenky, na které je položen důraz:

Kdo jde sem nebo ven,

dej jemu Pán Bůh dobrý den.

[Nebo]

Šalomoun vypsal veliké věci,

přirovnal vožralství k meči.

U básní Hynka z Poděbrad hodnotí Zd. Tichá osmislabičné verše naopak jako „klišé v nejširším slova smyslu“ (Hynek z Poděbrad: 56—67). Z uvedeného může vyplývat, že se postoj autorů k osmislabičnému verši vzhledem k poslání skladby lišil.

Neméně závažná je otázka distribuce těchto veršů: je jimi napsána např. preambule ke skladbě, v níž je zhuštěně vyjádřeno poslání celé Knížky. Takřka 60 % všech osmislabičných veršů je pak shrnuto na úseku 200 závěrečných veršů, např. v uzavřené pasáži o pití piva a v líčení hospodské scény. To nás přivádí na myšlenku, že tento úsek mohl být původně složen jen osmislabičným veršem a autorem dodatečně převeden do verše bezrozměrného. Nejčastějším způsobem prodlužování normovaného sylabického verše bylo vkládání tzv. vycpávkových slov (Hrabák, 1962, s. 179). Tento přebásňovací proces lze u Knížky sledovat pouze hypoteticky, neboť máme [115]k dispozici jen konečnou redakci. Původní znění a textové prameny chybějí. Přesné zjištění vztahů mezi dochovanými tisky a známými rukopisy, které budou publikovány na jiném místě, umožňuje předpokládat, že také nemalé zásahy do textu pocházejí od tiskařů a faktorů. Uvádíme alespoň pět ukázek, jimiž lze doložit zmíněnou autorovu snahu po asymetričnosti sousedních veršů spojených do dvojverší:

Kdo pak své ženě nevěří,	8a
ten stávej s voštípem u dveří.	9a	(8a)
Obyčeje ty to kdo vidí,	9a	(8a)
nejsouť než opilých lidí.	8a
Kde tě nesvrbí, tu nedrbej	9a	(8a)
a psem, když chce spáti, za vocas netrhej.	12a	(8a)
Kdo rozkošně chová služebníka svého,	12a
potom bude ho míti proti sobě zpurného.	14a	(12a)
U strejce nic, málo u děda,	9a
kdo svého nic nemá, tomu běda.	10a	(9a)

Devítislabičné verše Knížky mají mnoho společných rysů s devítislabičnými verši Rady zhovadilých zvieřat a verši Katonových distich. Mezi nejnápadnější patří jejich relativní zastoupení (Knížka 11,9 %, Rada 14,2 % a Kato 16 %) i postavení v sylabickém jádru — jak v Knížce, tak ve Fenclově překladu zaujímají po nejrozšířenějším desetislabičném verši nejsilnější pozici (Rada zvieřat: 94—95, Kato: 98—99). Obdobným vztahem devítislabičného verše k desetislabičnému se vyznačují také Veršové o milovníku z pera Hynka z Poděbrad a protihusitská báseň Slyšte všickni (Stč. básně I: 53, Stč. básně II: 41). Tato skladba i Katonova dvojverší se spolu s Knížkou shodují také v rozložení přízvuků (nejsilněji se totožně přízvukuje slabika 1., 7. a 3., méně shodně 4. a 5.). Zkoumáme-li spojování těchto veršů do stejnoslabičných dvojverší, zjistíme, že verše o devíti a osmi slabikách vlastně představovaly autorův nejoblíbenější způsob veršové formy (užívá se jich v 19 % z celkového počtu tautosylabických dvojverší). Distribuce těchto dvojverší i jednotlivých veršů je vcelku pravidelná, i když např. ve verších 101—248 (ucelená pasáž s hospodářskou tematikou a naučením o spořivosti) jich nápadně ubývá.

Přízvuková křivka desetislabičného verše je však zcela odlišná od křivky husitských skladeb, na druhé straně se shoduje s mladším Steskem na ženitbu — u obou básní je nejvíce podkládána 1. a 8. slabika (Stč. básně II: 47). Více styčných ploch najdeme opět spíše u Rady zhovadilých zvieřat a Katona, kde se také klade nejsilnější přízvuk na první slabiku a kde lze na koncích veršů pozorovat sílící tendenci po zvýraznění klauzule (Rada zvieřat: 96, Kato: 99). Tautosylabických dvojverší je méně než dvojverší osmislabičných a devítislabičných, vyskytují se jen v 14,2 %. Distribuce těchto dvojverší i desetislabičných veršů leccos napovídá o kompozici Knížky: např. verše 232—248 (kompozičně uzavřená reminiscence na antické látky) uvedené verše neobsahují, zatímco již zmíněná pasáž o pití piva (verše 502—551) má nadměrnou frekvenci těchto veršů. Lze se tedy domnívat, že většina desetislabičných veršů z této pasáže vznikla přepracováním původního verše osmislabičného.

Ostatní verše „sylabického jádra“ Knížky charakterizuje ostré zvýrazňování jejich začátků a konců: to je při jejich délce (11—14 slabik) naprosto pochopitelné. I v tom se Knížka blíží Radě zhovadilých zvieřat a Katonovým dvojverším.

Proverbiální složka skladby, vyznačující se nutnou kondenzací sdělovaných obrazů, měl vliv i na výskyt izolovaných veršů (37) a víceverší — monorýmní trojverší (8) a pětiverší (1). Počet izolovaných veršů nedosahuje, pokud víme, uvedené výše v žádné jiné veršované skladbě, blíží se mu pouze skladby Král Přemysl, [116]Slyšte všickni a z mladších Boj Štěstí s Neštěstím a Zrcadlo marnotratných. Je zajímavé, že v uvedených skladbách (včetně Veršovaných letopisů) nacházíme v přibližně stejné relaci i ostatní monorýmní útvary (Stč. básně I: 53, 55, 61, Stč. básně II: 39, 54).

Dále se budeme zabývat rýmovou technikou Knížky. Protože klauzuli vytváří nejběžněji trochejská stopa (60 % celé skladby), jsou rýmové dvojice představovány ponejvíce slovy dvouslabičnými. Druhým nejužívanějším typem zakončení je konfrontace slova dvouslabičného s trojslabičným. Hlubší rozbor není třeba provádět, neboť i tak se ukazuje, že autor Knížky vycházel nepochybně z rýmové techniky Hynkových básní. Nasvědčuje tomu konečně i gramatická povaha rýmů. Nejsilněji jsou tu zastoupeny verše, v nichž se konfrontuje verbum — verbum (50,2 %), přičemž infinitivní tvary nacházíme zhruba v každém pátém dvojverší. Ze jmenných tvarů se konfrontuje nejčastěji substantivum — substantivum (21,6 %) a adjektivum — adjektivum (4,1 %). S nevýznamnými odchylkami najdeme tytéž proporce ve všech básních Hynka z Poděbrad, dále v Zrcadle marnotratných a v Naučení rodičům (Hynek z Poděbrad: 62—65, Naučení a Zrcadlo: 69—71). Stejné výsledky však vykazuje také Rada zhovadilých zvieřat spolu s Katonovými dvojveršími (Rada zvieřat: 99, Kato: 101—102).

Z povahy Knížky vyplývá, že rýmové strany tvoří velmi často organickou součást ustáleného proverbiálního útvaru (např. přísloví). Konfrontují se tu také často slova s týmž nebo podobným obsahem (kupř. nehoduj - nežertuj, štěbety - klevety, zachováš - vyděláš, vaditi - zabiti). Paralelismus v jevech gramatických a hojné užívání uvedených myšlenkových rýmů netkví jen v obecné povaze staročeských literárních památek, ale i v autorově zálibě v paralelismu vůbec. Jednotvárnost rýmové techniky však stírají jadrné rýmy konfrontující významové protiklady (bohatěti - slitovati, umříti - býti, bláznovství - království, rytíře - užíře), rýmová echa (měj - rozuměj, mohli - přemohli, víc - střevíc), rýmy bohaté a chudé či asonance (věci — meči, lány - s námi), která může upomínat na lidový původ některých pasáží Knížky. Ve zkoumané památce se vyskytují i neslovesné rýmy typické pro středověké skladby (např. mnoho - toho, poli - koli, o tom - potom, přívětivost - ctnost, životnost - svornost, div - živ). I když původ těchto veršů musíme hledat v obecném inventáři staročeské poezie, jejich výskyt přece jen opět přibližuje Knížku škole Hynka z Poděbrad, a co více, i Radě zhovadilých zvieřat a Katonovým dvojverším (Hynek z Poděbrad: 36—44). Podrobnější srovnání uvedených památek by se však vymykalo z rámce této studie.

K poznání prozaizace bezrozměrného verše a k bližšímu určení autora skladby významně přispěje i průzkum syntaktických schémat a spojovacích výrazů užívaných jak ve verších, tak i v uzavřených dvojverších. Výsledky, kterých jsme tu dosáhli, lze shrnout takto:

Naprostá většina veršů má podobu věty hlavní (dále jen A) nebo vedlejší (B); jejich poměr je 52,7 % : 20,6 %. Na verš tvořený AB nebo BA připadá 18,4 % — nejčastější jsou tu vedlejší věty příslovečné časové, předmětné a podmětné. Souřadné spojení, převážně slučovací, se ve verši objevuje v 5,6 %. Typ BB jsme zjistili jen v 1 %.

První a druhý verš dvojverší můžeme určit jako hlavní věty (A/A, A/aA) v 43,3 %. Typ A/B nebo B/A je vcelku vyrovnán (29,9 % : 23 %). Z vedlejších vět tu převládají věty příslovečné důvodové, časové a věty přívlastkové. Dvojverší, v němž první a druhý verš představuje věta vedlejší, jsme zjistili jen v 3,7 %. Nelze přitom přesně určit, zda převládá asyndeton nebo polysyndeton. Oba způsoby se patrně jako rezidua původních předloh prolínají a jsou funkční.

Výzkum syntaktické výstavby nás vede i ke studiu distribuce některých spojovacích výrazů. Např. v závěrečném oddílu o pití piva a pijácké atmosféře lze zaznamenat nápadný výskyt spojek podřadicích (na 67 veršů připadá 40 % z celkov [117]frekvence spojky že, 23 % spojky aby, 20 % spojky když). Pro pasáž zpracovávající biblickou tematiku (verše 178—217) je charakteristická nižší frekvence spojky a. Verše 7—20 (reminiscence na antiku), 388—395 a 446—457 (tzv. priamule) naopak důsledně dodržují typ A/aA. Nápadně často se vyskytují také schémata kdo B/A, kde B/A a který B/A, akcentující význam opakovaného celku (syntaktický paralelismus) a zvyšující zvukomalebnou působivost verše:

Kde husy, tu smrad a štěbety,

kde ženy, tu svár a klevety.

[Nebo]

Který sedlák má dědiny čtyry lány,

může píti víno s měšťany.

A který dva neb tři lány,

může se napiti starého piva s námi.

Který pak má jeden lán,

ten se sotva živí s dětmi a ženou sám…

S těmito schématy pracuje i Fencl při převodu latinských distich do češtiny. Typ kdo B/A se v Knížce objevuje všude tam, kde autor připomíná obecné mravní normy a směřuje ke gnómičnosti. Druhý typ (který B/A) se důsledně užívá ve spojení s hospodářskou tematikou obohacenou o nápadné rysy zábavné. Protože v obou uvedených případech se jednotně užívá převážně dvanácti- až čtvrnáctislabičného verše uspořádaného do sdruženě rýmovaných osmiverší, lze i zde předpokládat dva různé prameny, např. se školní proveniencí a připomínající svou mnemotechnickou podstatou cisiojan.

Autor Knížky porušuje tradiční syntaktické vymezení dvojverší v zásadě dvěma způsoby. První z nich můžeme označit jako přesah v rámci téhož dvojverší, tedy jako neshodu mezi syntaktickým a veršovým členěním (8), druhý případ (4) se týká pauzy, která je za prvním veršem dvojverší delší než za dvojverším samým (Naučení a Zrcadlo: 68). Oba typy nacházíme stejně často v Radě zhovadilých zvieřat i v některých básních starších (Rada zvieřat: 98, Stč. básně I: 61).

Rozbor verše, v němž jsme se omezili jen na některé problémy, přispěl — podle našeho názoru — přesvědčivě k zjištění, že skladba není kompaktním dílem jednoho autora, ale že vznikla přepracováním několika pramenů. Pro poznání Knížky a pro její začlenění do kontextu starší české literatury vyplynuly tyto poznatky:

(1.) Některé husitské a polipanské skladby mají znaky, které se shodují s některými rysy Knížky. Jde o rozsah sylabického jádra, centrální postavení desetislabičného verše a o přibližně totožný poměr tautosylabických a asymetrických dvojverší (Bezrozměrný verš: 264—274). K tomu přistupuje obdobná frekvence izolovaných veršů a monorýmních útvarů. Všechno, co spojuje Knížku se staršími básněmi, naznačuje, že v husitské epoše zřejmě existovala dnes již nedochovaná florilegia proverbiálních útvarů, z nichž náš autor patrně čerpal (Vilikovský, 1948, s. 23—24).

(2.) Méně vazeb lze již stanovit při srovnání Knížky se skladbami tzv. Smilovy školy, u nichž převažují na rozdíl od naší básně sice ještě oktosylaby, ale jejich přízvuky mají stejnou distribuci jako v Knížce. Potvrzuje se tak předpoklad J. Hrabáka, že „Smilova škola měla vliv i na původní básnickou produkci v druhé polovině 15. stol.“ (Hrabák, 1941, s. 86).

(3.) Autor Knížky se hlásí k některým tvůrčím postupům Hynka z Poděbrad a na základě našich výsledků lze již nyní říci, že je jeho pokračovatelem (srov. veršovou techniku). Knížka některé verzologické postupy druhé poloviny 15. stol. konzervovala a jiné naopak rozvinula v osobité formy. Z hlediska stavby verše najdeme tu ovšem i nápadné rozdíly (sylabické jádro, kladení přízvuků). Za podstatný znak, který odlišuje Hynkovy básně a jeho školu od Knížky a naopak ji [118]přibližuje k dále jmenovaným skladbám, lze považovat snahu o sevřenost (izolovanost) dvojverší, která je patrná i přes uvolněnou syntaktickou stavbu. Tato snaha byla podporována gnómičností sdělovaných obrazů a nutností, aby se text snadno zapamatoval.

(4.) Nápadných shod mezi veršem Rady a Katonem si povšimla již před dvaceti lety Zd. Tichá a k nim nyní přibyly další znaky doložené i Knížkou. Radu zhovadilých zvieřat, Katonova dvojverší a Knížku považujeme tedy za typologicky příbuzné skladby. Jsme si vědomi toho, že o vlivech a shodách, které jsme zde probrali, by více ukázalo synoptické porovnání příslušných textů. To však bude úkolem samostatné studie.

 

LITERATURA

 

FLAJŠHANS, V.: Knížka Rymovní. In: Sborník filologický, 6. Praha 1917, s. 40—61.

HRABÁK, J.: Smilova škola. Praha 1941.

HRABÁK, J.: Dvě redakce staročeské Rady otce synovi. Studie ze starší české literatury. Praha 1962, s. 168—181.

TICHÁ, Zd.: Základní rysy verše Rady zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku. LF, 86, 1963, s. 92—100. (V textu citujeme jako Rada zvieřat.)

TICHÁ, Zd.: Verš „Naučení rodičům“ a „Zrcadla marnotratných“. Studia z dawnej literatury czeskiej, słowackiej i polskiej. Warszawa - Praha 1963, s. 60—71 (Naučení a Zrcadlo).

TICHÁ, Zd.: Poznámky o verši Fenclova překladu Katonových distich. LF, 87, 1964, s. 95—102 (Kato).

TICHÁ, Zd.: Dvě kapitoly o básnickém díle Hynka z Poděbrad. Rozpravy ČSAV, 74. Praha 1964 (Hynek z Poděbrad).

TICHÁ, Zd.: Bezrozměrný verš husitského období ve srovnání s bezrozměrným veršem 2. pol. 15. století a začátku 16. století. LF, 87, 1964, s. 264—278 (Bezrozměrný verš).

TICHÁ, Zd.: Staročeské básně 14. a 15. století složené bezrozměrným veršem. Rozpravy ČSAV, 79, 1969 (Stč. básně I).

TICHÁ, Zd.: Staročeské básně složené bezrozměrným veršem (2. polovina 15. století do 17. století). Praha 1969 (Stč. básně II).

VILIKOVSKÝ, J.: Písemnictví českého středověku. Praha 1948.

VOIT, P.: O spravedlivé hodnocení Knížky rýmovní. ČL 1983 (rukopis).

VOIT, P.: Knížka rýmovní a Rozmlouvání velmi utěšené mezi otcem a synem. In: Strahovská knihovna, sborník PNP. Praha 1983—1984 (v tisku).

ZÍBRT, Č.: Moudrost našich předků ve staročeské knížce rýmovní. Český družstevní kalendář na přestupný rok 1904, 2, 1904, s. 59—68.

 

R É S U M É

Beitrag zum Studium des alttschechischen Verses mit unregelmässiger Silbenzahl

Didaktisch-belustigendes Buch Knížka rýmovní entstand am Anfang des 16. Jahrhunderts. Ihr anonymer Autor benützte ältere literarische Quellen und vermutlich auch die Volksüberlieferung. Die Analyse des Verses zeigt die Bindungen mit den im Vers mit unregelmässiger Silbenzahl verfassten alttschechischen Gedichten des 14. und 15. Jahrhunderts (aus der hussitischen und nachhussitischen Periode Slyšte všickni, staří, i vy, děti und Král Přemysl Otakar a Záviš und sog. Smils dichterische Schule). Die meisten Ähnlichkeiten zeigen die verwandten Schriftdenkmale Rada zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku (Der Tier- und Vogelratschlag dem Menschen) und Katonova disticha (Fencls Übersetzung der Catons Distichen). Meiner Meinung nach enstand Knížka rýmovní in ihrer unmittelbarer Nähe.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 2, pp. 112-118

Previous Růžena Bergerová: K otázce hypotaktických spojovacích výrazů v složeném souvětí s jedním koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami

Next Milada Homolková: K systémovému výkladu sémantického vývoje slovesa pěti