Práce o charakteristických rysech brněnské mluvy

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Работа о характеристических чертах говора города Брно / A monograph on characteristic features of speech in Brno

Kniha k perspektivám dnešní jazykové situace v Brně a hlásková a tvarová paradigmatika brněnské mluvy na základě kolektivních testů mezi školní mládeží — tak by asi měl znít podtitul závažné knihy Marie Krčmové Běžně mluvený jazyk v Brně (vyd. Univerzita J. E. Purkyně v Brně 1981, 200 s.). — Soudíme, že tato práce vyžaduje pokračování, které by mělo podat nezprostředkovaný rozbor faktického úzu a všech stránek jeho rozvrstvení — na základě reprezentativního souboru textů. Tak by byl konečně podán první úplný obraz mluvy jednoho z našich velkoměst — přitom největšího města svérázné moravské části českého jazykového území. Dosud jsme tu byli odkázáni víceméně na údaje z obecně českého typu běžné mluvy, převážně pražské provenience.

Práce M. Krčmové, úctyhodná rozsahem a pozoruhodná formou zpracování, se skládá ze dvou samostatných částí. Úvodem jsou stručně formulována obecně zaměřená Východiska (s. 7—40), shrnující předně dosavadní sociolingvistická pojetí tzv. běžně mluveného jazyka, chápaného zde z hlediska funkčního, nikoli jako útvar, a to v rámci diferenciace národního jazyka vůbec a brněnské situace zvláště; dále je probrána metodika výzkumu a zpracování předmětu, opírající se jednak o vlastní autorčiny zkušenosti (mj. též z výzkumů pro Český jazykový atlas), jednak i o starší zjištění v rámci tradiční dialektologie i soudobého zachycování a zpracování brněnské městské mluvy, zejména v příspěvcích Chloupkových a Skulinových, jakož i v nepublikovaných studentských pracích a dialektologicky zaměřené knize F. Svěráka (1971). Až při zpracovávání materiálu, nikoli již při výběru informantů ze staré generace a stanovení sítě škol, na nichž prováděla výzkum, mohla se autorka opřít o sociografickou práci Z. Hájka (1973): jeho trojstupňové rozčlenění brněnských čtvrtí do centrální, střední a okrajové zóny však autorka neaplikovala a zůstala na protikladu městského jádra a předměstských okrajů.

Druhou, ústřední část práce tvoří charakteristika jazykové výstavby a vývojových tendencí brněnské mluvy v oddílech Hláskosloví (s. 43—88) a Tvarosloví (s. 91—177), obsahující množství statisticky pojatých tabulek dotazníkových výsledků, s příslušnými rozbory a komentáři. Škoda jen, že se vedle jisté přehledové syntézy v závěrech těchto oddílů nedostalo i na grafické znázornění aspoň nejzávažnějších výsledků.

Celkové zobecnění je podáno v závěrečné části na s. 181—184, jež byla vzata i za podklad k německému résumé. Práci doplňují soupisy hesel obou verzí užitých dotazníků z r. 1967 a 1972 (s vyznačením materiálu pojatého do této práce) a bibliografie o 72 položkách.

[136]Po několika rozborech jazykové situace v českých městech menší a střední velikosti vyšla tedy nyní i práce věnovaná soustavnému, statisticky podloženému rozboru diferenčních hláskových a tvarových jevů a jejich koexistence s odpovídajícími jevy spisovnými v běžném úzu druhého největšího českého města Brna. Autorka si v této práci, započaté po r. 1964 hned v počátcích výzkumu našich městských mluv, vytkla za úkol popsat v rámci celkových společenských integračních přeměn ustalování soudobého mluveného jazyka v městě Brně — s rozlišením situace v městském jádru a na perifériích a s těžiskem výkladů v obrazu mluvy nastupující generace. Práce představuje publikační novum též v tom, že se opírá o kolektivně prováděné testy jazykového povědomí více než 1000 žáků 6.—8. tříd desíti základních škol a studentů jedné střední školy. Anketa se prováděla písemně se stručným dotazníkem, v němž žáci doplňovali asi 120 vynechaných slov či slovních spojení v minimálních větných kontextech. Tohoto postupu se u nás užívalo od počátku šedesátých let při předběžném zjišťování úzu v některých pohraničních oblastech a později též jako opěrného materiálu při výběru vhodných žáků pro výzkum pro Český jazykový atlas, opět zejména v pohraničí.

Vedle zjišťování setrvačnosti regionálních slov ve smíšených územích byly již na přelomu let 50. a 60. zkoušeny i možnosti korespondenčních anket při stanovování jazykových rysů nově osídlených oblastí — z popudu B. Havránka např. jihozápadočeské jevy v severozápadním pohraničí. Úspěšnější se ukázala až metoda přímých kolektivních testů v přirozených skupinách respondentů (zpravidla ze žáků jedné třídy). Zde patří k nejstarším výzkumy žáků úsovské školy v okrese Šumperk, jejichž výsledky byly zčásti zveřejněny v článku S. Utěšeného (1964). Nejnověji se takto pokračuje při zjišťování regionálních rysů v mluvě mládeže mezi účastníky závěrečných kol olympiády českého jazyka (srov. Utěšený, 1980). Touto cestou se ovšem získává jen indikace subjektivního odhadu vlastního povědomí respondentů, jež se může značně lišit od skutečného úzu. Spolu s M. Krčmovou jsme přesto přesvědčeni, že nehledě na všechna zkreslení, k nimž přitom dochází, má valná část takových výpovědí především ve své hromadné opakovanosti a zákonitě se projevující rozvrstvenosti reálnou hodnotu, kterou je ovšem třeba případ od případu kriticky zvažovat.

Silné i slabé stránky svého materiálu probírá autorka na s. 27n. a její vývody mohou v mnohém sloužit i jako směrnice pro další podobnou práci. Nezbytnou protiváhou k těmto údajům jsou souvislé texty, které ovšem mají zase své problémy, jednak komunikačně stylového a stylistického rázu, jednak při posuzování méně frekventovaných jevů. Škoda tedy, že povolený rozsah knihy neumožnil publikaci ani omezené textové přílohy, natož rozbor aspoň některých typických pasáží a „rejstříků“ takových projevů. V projevech nejmladší generace by také bylo možno přímo konfrontovat skutečný úzus s udávaným ideálním povědomím, na textech nejstarších starousedlíků by se zase dala dovozovat pozorování vývojová. — Podobně ostatně musel zůstat v rámci této práce upozaděn též zeměpisný kontext, do něhož je brněnská městská a zvláště předměstská mluva začleněna.

Vlastní rozbor dotazníkového materiálu, který autorka označuje ne zcela vhodně jako „data z řízeného kolektivního rozhovoru“, je podán jako stručná mluvnice příznakových rysů brněnské mluvy, opírající se o tabulky absolutních i procentuálních hodnot výskytu zjišťovaných variant, např. „českého“ ji a „moravského“ ju. Jen u některých frekventovaných jevů jsou tu pak v komentářích uváděny i hodnoty z textů. Protože se anketa konala ve dvojím sledu v r. 1967 a 1972 a ze „starousedlých“ žáků bylo možno vyčlenit (v podstatě podle škol) podskupinu z městské centrální zóny a z předměstí donedávna převážně zemědělských, lze v těchto tabulkách nejednou sledovat — přes krátkost intervalu — rozdíly i na ose časové i na ose sociálně ekologické, v protikladu město : venkov. Např. procentuální poměr mezi podobami akuz. sg. zájmena ona — ji/ju vychází v uvedeném rozčlenění takto: ve středu města [137]r. 1967 — 24,7 % : 75,3 %, r. 1972 pak zase podobně 20,6 % : 79,4 %; na předměstích vyšel sledovaný poměr ještě stabilněji — 14 % : 86 % a 15,5 % : 84,5 %. V ideálním průměrném povědomí žáků převyšuje tedy podoba ju podobu ji ve městě třikrát až čtyřikrát, v předměstích téměř šestkrát. Ve spontánních projevech tu (tuším typicky) převažuje regionální podoba ju nad bezpříznakovým ji ještě výrazněji, a to ve městě v poměru 4 : 1, na předměstí dokonce 15 : 1.

V shrnujících kapitolkách na s. 87 a 174 se pak toto rozvrstvení doplňuje tentativně u některých znaků přibližným rozložením jejich výskytu podle sociálních tříd v opozici děti z dělnických rodin — děti rodičů s (předpokládaným) vyšším vzděláním. Aspoň rámcovou věrohodnost takového rozkladu podporuje jeho hrubá shoda s celkovým demografickým rozvrstvením brněnského obyvatelstva. I pak ovšem tu tabulky přinášejí jen indikaci několika výraznějších vývojových protikladů a jejich odrazu v různých prostředích (sem patří např. větší náklonnost k obecně českým variantám v rodinách inteligence). Zpravidla se v tabulkách staví do protikladu znění tradiční a prestižní — poslední se pak někdy dál rozlišuje podle základní útvarové příslušnosti na formu obecně českou, hovorovou a spisovnou, naopak v neprestižním pásmu figurují vedle staré vrstvy (vzaté nerozlišeně) jevy nářeční a interdialektické. Zvlášť ve složitějších meziútvarových spojitostech a interferencích a při nedostatku přesnějších znalostí areálové a vrstvové stratifikace variant je však takové lišení nutně jen vnější, „odměrné“. Např. u jevu, který je již dlouho středem pozornosti při vytváření jednotné normy mluvené i psané — u 3. os. pl. sloves typu prosí × sázejí, liší se na příkladu umijó(ou) - umňej - umí - umňejí(i) první morf jako tradiční a ostatní se uvádějí jako prestižní — v pořadí obecně český, hovorový a spisovný. Zdá se však — a nejen z brněnských údajů — že prvořadě prestižním se tu na Moravě stává typ umí, vzniklý odpadáním -jó (jinde -jou, -jú, -já), kdežto zdaleka ne výhradní obecně český typ umňej, udávaný žáky z centra asi v 7 %, z periférie pak jen ve 3 % odpovědí, zatím do prestižní kategorie na střední Moravě sotva přešel. Z moravského hlediska je tu tak závažným indikátorem situace poměr umijó(ou) : umí, vykazující pro brněnské centrum 27 % : 54 % (tedy 1 : 2) a pro periférii právě opačně 63 % : 30,5 %. (A ještě víc než u případu akuz.sg.f. ju je přitom ovšem zas příznačné, že ve spontánních projevech se „interdialektické“ tradiční umijó(ou) objevuje mnohem častěji, dokonce i v centru v 80 % případů.) V celonárodním aspektu je ovšem i tak významné, že většinový vlastně český typ uměj(-i) dosáhl v úhrnu anketových údajů z centra přes 18 %, kdežto z předměstí jen 6 %. Nanejvýš přesvědčivě tu však působí a naše vývody posiluje ta okolnost, že zhruba stejné hodnoty přinesla anketa u sloves šidit a chodit. V jednotné tabulce se nám tak objevují tyto procentuální hodnoty podob na -í:

	1967			1972
	střed	periférie		střed	periférie
šiďí	49,1	21,7	choďí	56,7	40
umí	50,5	26,6	umí	58,3	34,5

V obou postupných výzkumech se tedy chovají oba typy zhruba stejně: v centru mají varianty s -í (jako základní v ideálním povědomí) nadpoloviční většinu, na předměstích se pohybují jako vedlejší dublety v rozmezí 20—40 %. Až překvapivě paralelní je přitom nárůst těchto podob v druhé anketě.

Z příkladů zatím zvolených bylo patrno, jak důležité korekce k anketovým údajům přináší frekvence textová, která se ovšem v rámci této knihy mohla uplatnit jen ve [138]zvláštních případech. I jinak má metoda písemných testů svá omezení zvlášť ve fonetice, ale i v tvarosloví, kde nestačí zejména tam, kde se užití jedné z variant liší po jednotlivých slovech. Pěkně to ukazuje případ kolísání koncovek „měkkých“ vzorů typu do škole, ve školi na s. 109n. Zjištění poměru podob do nosu/nosa nebo houpe/houpá pak má vlastně vztah jen k zvolenému reprezentantu — ostatně i desítka příkladů by tu rozvrstvení úzu stěží jen naznačila.

Tímto delším exkursem jsme si chtěli více přiblížit způsob analytických výkladů v oddílech Hláskosloví a Tvarosloví. Ještě několik slov však k jejich obsahu a uspořádání: V hláskosloví se probírá zvlášť zevrubně vokalický systém, fonetické realizace některých hlásek, ve vztahu k fonologizaci pak zejména kolísání délky í a přechodové realizace mezi diftongy ej, ou a monoftongy é, ó. V nejmladší generaci až překvapivě mizí zavřenější „moravská“ výslovnost středových hlásek e, o. Distribuce samohlásek kolísá hlavně u kvantit (blato, chťet), kvalita pak zejména v koncovkách měkkých vzorů — typy vohňa, vohňu, rukavice, -u, -ó(ou): obě řady se ovšem integrálněji drží na předměstích. Z konsonantických jevů zaujme neustálenost mezislovních asimilací, daná pravděpodobně novým pohybem uvnitř širší Moravy („česká“ rázová výslovnost a neznělost v předložkových spojeních typu [f ’auťe] však již zřejmě převládá), rychlý nástup proteze j- (horské h- ve městě již dlouho platí jako venkovská cizost), dost citelný je naopak ústup v-, který ovšem probíhá v rámci celonárodním. I v interdialektu již silně ustupuje archaické šč-, naopak dost pevné zůstává znělé spojení zh-.

Analytická část tvarosloví má plných 70 stran a jeho variantní složky mohly být na základě testů probrány zvlášť zevrubně. Víckrát je variantnost lišena i podle lexémů: do kabele — 80—90 %; vot koze — 32—83 %, f kabeli 87—90 %, ve školi 15—50 % (vždy první údaj je ze středu města, druhý z předměstí). Pozornost se věnuje i tvarům, jichž mladí již aktivně neužívají (k sestři, vo tem, s našém, všeckéch), je dokonce připomenuto i onikání a onkání (které ovšem žilo i na venkově), takže popis má dostatečnou časovou a generační hloubku. Též mladší vývoj je tu podobně zhodnocen — tak např. nástup tvarů typu rožnul, začnul — a je osvětleno i kolísání „libovolné“ — např. v imperativech schov/schové, učeš/učesé.

Kromě analytické části mají oba oddíly tři shrnující kapitolky — o vlivu prestižních útvarů na stavbu mluvy (1.) v městském jádru a (2.) v předměstích a (3.) pod záhlavím sociální diferenciace poukazy na rozdíly ve frekvenci variant mezi žáky z rodinného prostředí (vysokoškolské) inteligence a z vrstev dělnických. V hláskosloví je tak podrobně probrán jediný, zato významný obecně český znak ej proti středomoravskému é a spisovnému í/ý. Pro dělnické děti tu vyšel u ej/é/í poměr 29,8 % : 15,9 % : 54,3 %, pro děti inteligence — 55,7 % : 12,4 % : 31,9 %. Významnou nerovnost představuje první hodnota (nadpoloviční zastoupení ej u dětí inteligence tu ukazuje jasně na pozici obecné češtiny v kruzích vzdělanců). I autorka je si ovšem vědoma toho, že tradiční středomoravské é není v zápisech ankety plně reprezentováno a naopak spisovné í/ý je silně nadhodnoceno. (Ještě víc to platí o nezúženém é v podobách jako dobré mléko, které tu spisovný tlak a nezkušenost respondentů dostaly až na výši 29,1 % odpovědí.) V tvarosloví soupeřívá i ještě více různoútvarových, navzájem souběžných či protichůdných variant, přitom o různém stupni prestiže, takže tu pak lze demonstrovat i rozdílné vývojové trendy v závislosti na kombinaci zastoupení variant v jednotlivých útvarech národního jazyka: metodiku srovnávání tu propracovával zvlášť J. Bělič (1962, 1971) a úspěšně ji aplikoval ve svých rozborech olomoucké mluvy Z. Kovalčík (1964).

Trojstupňovitost příměstského, předměstského a jádrového městského úzu se také v tvarosloví projevuje rozčleněněji než v hláskosloví, tím spíš, že se tu proti „českým“ tlakům uplatňují silněji konzervativní tlaky „moravské“. Proto se tu také dá líp vysledovávat i rozvrstvení variant na sociální ose v městě samém. Bylo tak možno [139]dokonce sestavit i soupisy protikladů u skupin dětí podle sociálního původu, z nichž vyplývá jasně směr pronikání prestižních novotvarů „shora“ i jejich šíření z centra. Uvedeme zde opět ilustraci z okruhu vývoje koncovek 3.os.pl. u sloves prosit - sázet. Údaje z testů pro koncovky -í, -ijó(ou) a -ej(-i), zjištěné u dětí z prostředí dělnického (D) a z prostředí inteligence (I), byly na s. 176 uvedeny zvlášť podle vzorů, my je však spojíme do jedné tabulky:

	-í	-ijó(ou)	-ej(-í)
D	57,7—51,9	28,5—28,2	13,7—19,9
I	56,8—60,5	22,5—18,5	20,7—21

Je zřejmé, že obojí slovesa se opět chovají v základě stejně a menší rozdíly ve frekvenci -í a -eji u skupiny D svědčí jen o nevýznamné interferenci ze strany spisovné normy, zesílené nepochybně v testu samém. Závažnější je jistě to, že bez ohledu na „vzory“ má -í v obou skupinách nadpoloviční většinu, kdežto testem upozaděná domácí koncovka -ijó(ou) se pohybuje mezi 18,5 % až 28,5 %, přitom nejvýše s rozdílem 4 % uvnitř skupin.

Z dalších údajů vyniká zejména různá rychlost pronikání inovací u jednotlivých kategorií. Zatímco třeba obecně české nes, pad je doloženo u obou skupin dětí jen na 4 %, převažují tradiční rysy jako na stroju, na našeho přecedi, s přecedem, sedňite, pjeťima u skupiny D o 10—35 % nad údaji z I, dosahujíce ve srovnávaných údajích 37,7 % až 60,6 % příznakových variant. Naopak je pouze z těchto údajů patrno, že sledované regionální varianty nejsou už ve městě ani zdaleka integrální, a to i v lidových vrstvách.

V stručných závěrech na s. 181—183 autorka znovu zdůrazňuje nerovnoměrnost přestavby tradičnějšího základu městské mluvy, vyplývající z povahy kontaktů s prestižními útvary národního jazyka i z rozdílné odolnosti jednotlivých jazykových plánů. Velmi závažné a vyžadující ještě přezkoumání je dále tvrzení, že sociální původ mladých mluvčích „se poněkud promítal do jazykového povědomí, v konkrétních promluvách však nebyl pozorován“. A ještě závažnější je pak výhled do budoucna, který v základě s autorkou sdílíme (s. 184): „Z pozic běžně mluveného jazyka Brna však pokládáme za jisté, že nebude totožný s dnešní obecnou češtinou, že jeho východiskem bude spíše živá hovorová čeština rozvíjející a měnící se ve shodě s unifikačními i diferenciačními tendencemi společnými většímu počtu běžně mluvených jazyků kulturních, politických i hospodářských center naší republiky …“ Pro tuto živou hovorovou češtinu, rýsující se už dnes, bychom však raději volili označení běžná čeština.

Recenzovaná práce přináší na vyšší úrovni než dosavadní naše publikace tohoto druhu jednak popis a rozbor základní struktury běžné mluvy města Brna, jednak i momenty protikladu nivelizované situace městského jádra a interdialektického rázu jeho okolí — proti nimž stojí diachronicky i diatopicky (a vlastně i diastraticky) periferní oblasti méně běžného, popř. evidentně exkluzívního vyjadřování. Z hlediska primárnosti pohledu na dění v jazyce jako celku i z hlediska teorie společenské komunikace je takovýto přístup plně oprávněn, ba žádoucí. Tato rozvaha nemění ovšem nic na tom, že práce M. Krčmové přivedla naše poznání brněnské městské mluvy už takto v mnohém dál, než tomu bylo dosud, mj. i ve směru, který jsme připomněli v úvodní části recenze.

 

LITERATURA

 

BĚLIČ, J.: Ke zkoumání městské mluvy. Slavica Pragensia, 4. AUC. Praha 1962, s. 569—575.

BĚLIČ, J.: Některé výtěžky zkoumání městské mluvy v oblasti českého jazyka. In: Přednášky v XV. běhu LŠSS v r. 1971. Praha 1972, s. 7—23.

[140]DEJMEK, B.: Mluva nejstarší generace Hradce Králové. Hradec Králové 1981.

HÁJEK, Z.: Demografie Brna. Praha 1973.

CHLOUPEK, J.: Dnešní jazyková situace v Brně. In: Brno v minulosti a dnes IV. Brno 1962, s. 223—230.

JANČÁK, P.: Frekvence hlavních hláskových znaků v mluvě pražské mládeže. NŘ, 57, 1974, s. 191—200.

KOVALČÍK, Z.: K otázce hláskové variability v olomoucké městské mluvě. Sborník prací PI v Olomouci, Ř. A, 1964, s. 127—136.

KRČMOVÁ, M.: Vokalická soustava brněnské mluvy. SPFFBU, A 15, 1967, s. 85—96.

KRČMOVÁ, M.: Vývojové tendence běžně mluveného jazyka střední Moravy. In: Příspěvky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů Záhřeb. Praha 1978, s. 1—11.

KRČMOVÁ, M.: K teritoriálně podmíněné diferenciaci městské mluvy. SPFFBU, A 22/23, 1974/75, s. 59—69.

SKULINA, J.: O tradiční mluvě v předměstích Brna. In: Brno v minulosti a dnes IV. Brno 1962, s. 230—233.

SVĚRÁK, F.: Brněnská mluva. Brno 1971.

UTĚŠENÝ, S.: K zanikání tradičních nářečí na severní Moravě. Prace Filologiczne, 18/2, 1964, s. 303—308.

UTĚŠENÝ, S.: K dnešnímu územnímu rozrůznění řeči našich školáků. NŘ, 63, 1980, s. 123—134.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 2, pp. 135-140

Previous Josef Vachek: K problémům psané normy jazyka a vnitřní řeči

Next Josef Štěpán: Sovětská kniha o znaku a o vztahu jazyka a mimojazykové skutečnosti