O produkci základního tónu a jeho úloze ve výstavbě věty

Jiřina Hůrková

[Discussion]

(pdf)

К продукции основного тона и о его роли в строении предложения / On the production of basic tone and on its function in the sentence construction

Výzkumem produkce řeči se zabývá řada vědních disciplín, mj. lingvistika, fyziologie, fyziologická a fyzikální akustika a psychologie. Ve snaze proniknout co nejhlouběji do složité problematiky lidské aktivity, jejíž podstatnou součástí je i produkce řeči, spojují se odborníci z různých disciplín do mezioborových týmů. Kniha amerických badatelů Williama E. Coopera a Johna M. Sorensena Fundamental frequency in sentence production (Springer-Verlag, New York 1981, 213 s.) je pokusem o aplikaci mezioborových znalostí na výzkum jedné z nejméně probádaných a často diskutovaných oblastí produkce řečového signálu: na vznik a průběh základního tónu a jeho úlohu ve výstavbě věty. Jejich studie vychází ze souboru poznatků lingvistických, psychologických a z fyzikální akustiky.

Zaměření na výzkum základního tónu má své oprávnění teoretické i praktické. Sám vznik základního tónu (značíme jej F_o) a jeho podíl na celkovém utváření lidského hlasu není ještě oblastí zcela probádanou. Pro lingvistiku je pak důležitá skutečnost, že průběh základního tónu je elementem, který v přirozeném jazyce rozlišuje různé druhy kadencí: ukončenou od neukončené, oznamovací od otázkové apod. Průběh F_o je tedy důležitou složkou větné intonace. Plní však i řadu dalších funkcí: je prostředkem vyjádření postoje mluvčího k sdělované informaci, podílí se na vytváření exprese, popř. plní i funkci apelovou (srov. Romportl, 1972). Nové technické vymoženosti, usnadňující zkoumání zvukové stránky celých vět i delších souvislých promluv, přispěly k tomu, že se v posledních letech zaměřují na výzkum F_o i fonetická pracoviště, a to zejména ta, která aplikují výsledky svého výzkumu na problematiku syntézy řeči, na řešení akustických vstupů a výstupů automatizačních zařízení.

Kniha W. E. Coopera a J. M. Sorensena je rozdělena do šesti kapitol, z nichž první je uvedením do dané problematiky, další tři představují popis a výsledky experimentálního zkoumání F_o, v páté jsou shrnuty výsledky výzkumu a naznačeny směry dalšího bádání, poslední kapitola uvádí možnosti aplikace výsledků výzkumu v různých příbuzných disciplínách.

V úvodní kapitole podávají autoři nejprve přehled a zhodnocení dosavadních studií základního tónu a seznamují s těmi poznatky z oblasti lingvistiky, psychologie a akustiky, které pokládají za nezbytné k pochopení celé základní problematiky výzkumu F_o. Poznatky z jednotlivých oborů jsou uspořádány tak, aby i čtenář s minimálními znalostmi každého z nich byl schopen pochopit celek. Např. poměrně detailní popis anatomického uspořádání a funkce hrtanu slouží k objasnění vztahu akustických korelátů těch anatomicko-fyziologických procesů, které jsou základem tvoření hlasu a tím i F_o. Z hlediska psychologie objasňují percepční korelát základního tónu, který vnímáme jako hlasovou výšku. Upozorňují na to, že variabilita hlasové výšky nejen usnadňuje poslech, protože poskytuje základní informace o struktuře a významu promluvy (Fry, 1955; Streeter, 1978), ale mnoho vypovídá i o osobě mluvčího, např. o jeho věku, pohlaví a emocionálním stavu. Po zhodnocení lingvistických, převážně amerických a anglických prací, které se soustřeďovaly zejména na výzkum větné fonetiky a fonologie, upozorňují autoři, že F_o je řízen třemi „gramatickými vlastnostmi“ věty: modalitou, přízvukem tzv. logickým, větným a syntaktickou stavbou. Zároveň poznamenávají, že syntaktická stavba má do značné míry vliv na přízvuk — a tak v mnoha případech je F_o ovlivněn syntaktickou strukturou i nepřímo, totiž prostřednictvím větného přízvuku. Ve svých úvahách o vztahu modality a větného přízvuku vycházejí vesměs z prací britských lingvistů, především z Hallidaye (1963, 1966, 1967) a z Crystala (1969), ale i z prací, které se zaměřovaly na výzkum rytmického uspořádání promluvy ve větném kontextu (Bresnan, 1971; [152]Liberman - Prince, 1977). Zkoumání průběhu F_o v souvislosti s modalitou vět pokládají oba autoři také za základ studia povahy centrálních povelů při produkci řeči — zahrnujíce v to jak výběr syntaktických jednotek, tak i způsob, jak těchto jednotek užívá mluvčí při plánování a produkci řeči.

Další část kapitoly je věnována popisu metod užívaných při zkoumání F_o, volbě pokusných osob a výběru dostatečně reprezentativního materiálu, popř. využití statistických metod a počítačové techniky při zpracovávání souborů dat z jednotlivých experimentů. Autoři neskrývají obtíže, které při výzkumu základního tónu během produkce řeči plynou ze specifického anatomického umístění hlasového ústrojí (zkoumání činnosti hlasivek vyžaduje komplikované technické zařízení), a uvádějí některé z moderních metod, které dovolují pozorovat činnost hlasivek a produkci F_o během souvislé promluvy. Z hlediska akustických měření upozorňují, že objektivní hodnota F_o je určena jen velmi malým rozsahem přirozeného fonetického segmentu. Např. vysoké samohlásky [i] a [u] jsou doprovázeny poměrně vyšším F_o než samohlásky nízké, např. [a] nebo i [e]. Odborná literatura (např. Lisker, 1974) uvádí, že rozdíly v hodnotách F_o pro různé samohlásky jsou důsledkem různého napětí hlasivek, které provází tvoření vokálů. Tyto rozdíly v F_o mezi vysokými a nízkými samohláskami jsou však tak malé, že představují asi jen 5 % celkové hodnoty F_o. Na základní tón má také vliv kvalita sousedních segmentů, např. základní tón pro samohlásku, která následuje po neznělé souhlásce, je většinou klesavý, zatímco po znělé souhlásce má tendenci stoupavou. Tyto okolnosti jsou rovněž příčinami obtížnosti akustických výzkumů a měření F_o.

V druhé kapitole se autoři zabývají zkoumáním průběhu F_o ve větě oznamovací (Bolinger, 1964). Hlavním cílem řady experimentů, jejichž popisu je tato kapitola věnována, je formulovat kvantitativní model tvaru křivky klesavého průběhu F_o.

Autoři vycházejí z dichotomie, která existuje mezi tzv. globálními a lokálními atributy F_o. (O globálních atributech můžeme mluvit v souvislosti s takovými charakteristikami F_o, které mohou být definovány jen v rámci celé věty. Lokální atributy reprezentují charakteristiky, které mohou být definovány jen na úrovni jednotek, které nepřesahují více než dvě sousední slova.) Ve větě oznamovací je nejnápadnějším globálním atributem klesavý průběh F_o, zatímco lokální atributy zahrnují i průběhy klesavě stoupavé (projevuje se zde mj. i vliv tzv. větného přízvuku).

V řadě prací, které se zabývají průběhem F_o, bývá tvar průběhu klesavého tónu schematicky vyjádřen jako samostatná křivka, a to v oblasti nejnižších hodnot F_o ve větě. Tato křivka je obvykle označována jako základní a klesavě-stoupavé průběhy F_o (lokální atributy) jsou definovány, popř. schematicky vyjadřovány ve vztahu k této základní křivce (nad ní). Obecně řečeno, každý průběh F_o obsahuje i průběhy klesavě-stoupavé, a přesto ve větě oznamovací od začátku do konce postupně klesá. Pro každou konkrétní větu je pak samozřejmě velmi obtížné stanovit přesně hranici mezi atributy globálními a lokálními.

V této kapitole se autoři soustřeďují na výzkum tzv. globálních atributů, přičemž vycházejí z aproximace horní a dolní hranice frekvenční oblasti F_o. Průběh základního tónu sledují ve třech souborech různých typů oznamovacích vět, z nichž první soubor vět se liší délkou, počtem tzv. klíčových slov a rychlostí mluvního tempa. Druhý soubor sestává z oznamovacích vět s vedlejšími větami vztažnými (uvedenými zájmenem who) a vedlejších vět uvedených spojkou that. Ve třetím souboru sledují průběh F_o v souvětích souřadných a také ve větách s různými typy parenteze (např. typ it seems to me nebo delší a složitější you must have realized by now). Ve všech souborech sledují také vliv výběru slovních druhů jakožto klíčových slov (substantiva, slovesa, adjektiva, adverbia) na průběh F_o.

Zjišťování a experimentálnímu ověřování tzv. lokálních atributů F_o je věnována třetí kapitola. K podrobnému zkoumání klesavě-stoupavých průběhů přistoupili [153]autoři proto, aby získali nejen jejich kvantitativní model, ale i informace o některých jednotkách syntaktické struktury, s nimiž mluvčí počítá při plánování a realizaci promluvy. Klesavě-stoupavý průběh F_o považují autoři za hlavní signál hranice jak věty, tak i větného úseku.

Ve své studii vycházejí autoři z teorie o silné a slabé syntaktické hranici vypracované Cooperem a Pacciou-Cooperem (1980). Syntakticky silnější hranice je obvykle provázena mnohem segmentálnějším prodloužením, pauzami a klesavě-stoupavým průběhem F_o.[1] Dosavadní práce, které se zabývaly výzkumem klesavě-stoupavého F_o ve smyslu zjišťování tzv. lokálních atributů sledovaly jednak časové členění souvislé promluvy, jednak vydělení tzv. klíčových slov a jejich fonetické podmínky. Autoři recenzované práce vycházejí z předpokladu, že obě složky zkoumaného průběhu F_o, tj. složka klesavá a složka stoupavá, mohou být různě citlivé na charakter větného úseku, který předchází syntaktické hranici nebo po ní následuje.

Klesavě-stoupavý průběh F_o se zkoumá ve třech souborech vět. První a druhý soubor je sestaven z foneticky vyvážených dvojic vět, v nichž průběh F_o sledují autoři na dvou klíčových slovech, která buď tvoří hranici vedlejší věty, nebo stojí uvnitř souvětí souřadného. V prvním případě je syntaktická hranice mezi oběma klíčovými slovy (např. … with Steve/and Tina …), v druhém případě se syntaktická hranice rýsuje za oběma slovy (… with Steve and Tina/if Patty will go …). Třetí soubor vět se soustřeďuje na sledování klesavě-stoupavého průběhu F_o na syntaktických hranicích ve větách, které se odchylují od běžného anglického slovosledu.

Ve všech experimentech byla klesavá část klesavě-stoupavého průběhu obsažena v jedné jediné slabice a autoři ji měřili od vrcholu (horní hranice hodnoty) k hranici dolní. Stoupavá část průběhu je měřena od dolní hranice této slabiky až k vrcholu přízvučné slabiky následujícího slova. Pokles F_o je tedy měřen v rozmezí jedné slabiky, zatímco stoupavá část průběhu přes hranice slov. Měření ze všech tří experimentů vykazují vyšší hodnoty klesavě-stoupavých průběhů F_o na syntaktických hranicích silnějších než na hranicích slabších. Tato zjištění by mohla podpořit hypotézu, že hodnota klesavého a stoupavého průběhu F_o na dané syntaktické hranici je přímo závislá na síle této hranice. Výsledky by mohly být užitečné také k rozlišení jednotlivých složek syntaktické hranice, a to z hlediska charakteristik větných úseků předcházejících nebo následujících po syntaktické hranici.

Ve čtvrté kapitole zkoumají autoři vliv F_o na některé fonetické procesy, ke kterým běžně dochází na mezislovním předělu. Tyto procesy však může brzdit syntaktická hranice, a to — podle mínění autorů — proto, že mluvčí nemá nepřetržitý přísun fonetických informací z obou stran syntaktické hranice. Tuto hypotézu autoři objasňují na příkladu procesu palatalizace v angličtině: fonémy realizované jako alveolární explozívy [d] a [t] se v sousedství fonémů realizovaných jako hlásky palatální mění v afrikáty. Tento proces je však „blokován“, jestliže se spojení těchto fonémů objeví na mezislovním předělu dvou slov, mezi nimiž prochází syntaktická hranice. Akustickým důsledkem tohoto „brzdícího“ účinku je mj. i specifický průběh F_o.

Tento jev autoři sledují ve dvou sériích experimentů, z nichž první se zaměřuje na jevy suprasegmentální, druhý na jevy segmentální. V první sérii experimentů vycházejí z prací o zvukové stránce angličtiny (zejména Atkinson, 1973): ve slově, které je nositelem tzv. kontrastivního (větného) přízvuku, průběh F_o tohoto přízvučného slova stoupá, zatímco F_o sousedních slov je nižší. Toto zjištění umožňuje autorům zkoumat brzdící vliv F_o na hranici dvou slov, z nichž jedno je nositelem větného přízvuku a stojí zároveň na syntaktické hranici. Podle zjištění Atkinsonova by se [154]nižší hodnoty F_o daly očekávat ve všech slovech, která následovala po slově s přízvukem kontrastivním. Očekávané nižší hodnoty mohou však být „blokovány“ syntaktickou hranicí (např. stojí-li přízvučné slovo na konci jedné věty a měřené slovo nepřízvučné na začátku věty následující). Rozdíly v naměřených hodnotách byly signifikantní: slovo přízvučné mělo v řadě případů i nižší hodnoty F_o než následující slovo nepřízvučné. Výsledky experimentů ukazují také na schopnost mluvčího předvídat a programovat prozodické charakteristiky následujících větných úseků a celých vět.

V druhé sérii experimentů sledují autoři průběh F_o ve spojeních neznělý konsonant + vokál, a to zase na syntaktické hranici (věta nebo větný úsek končí slovem na neznělou explozívu a další věta začíná slovem s iniciálním vokálem). Autoři navazují na některé práce, které se zaměřovaly na výzkum znělosti[2] na základě sledování F_o a na zjištění, že po neznělých explozívách uvnitř slov vykazuje F_o následujícího vokálu zřetelný klesavý průběh (během prvních 50 msec samohlásky). Výše uvedená spojení jsou sledována na mezislovních předělech, a to a) na syntaktických hranicích v souvětích souřadných, mezi větou hlavní a vedlejší, b) na hranicích větných úseků. Na segmentální rovině se však v zjištěných hodnotách F_o neprojevil na syntaktických hranicích žádný signifikantní rozdíl. Autoři ovšem připouštějí, že silnější syntaktická hranice může být doprovázena také některými lingvistickými i extralingvistickými činiteli takové síly, že překrývají vlastní účinek průběhu F_o.

V páté kapitole shrnují autoři výsledky jednotlivých experimentů. Další směr výzkumu vidí především v prohloubené syntaktické analýze a v experimentálním ověřování zvukových realizací syntaktických struktur. To ovšem znamená — třeba i při aplikaci analytické metodiky, jíž použili v této studii — zaměřit se na výzkum a vypracování kvantitativních modelů dalších prozodických jevů. Při výzkumu je třeba počítat nejen s faktory syntaktickými, ale i extralingvistickými, které spolupůsobí při programování promluvy mluvčím.

Šestá kapitola pojednává o různých možnostech aplikace výzkumu F_o a jeho průběhů. Nesporná a prověřená je tato aplikace při sledování vývoje dětské řeči, kdy akustická analýza F_o může být diagnostickým prostředkem k zjištění abnormality ve vývoji dítěte, dále v patologii řeči při sledování mluvního vývoje afatiků apod. Nepřirozený průběh F_o může být také signálem anatomického nebo fyziologického poškození hrtanu. Sledování F_o a jeho průběhu je i součástí zkoumání lidské emocionality. Je např. známou skutečností, že vypjatá stresová situace se projeví nápadným vzestupem průběhu F_o (ukazuje to např. výzkum záznamů řeči pilotů před katapultáží). Podrobný výzkum F_o a modelování jeho průběhů přispívá podstatnou měrou také k řešení zatím nejméně snadné fáze výzkumu automatické syntézy řeči.

V závěru knihy je uveden bohatý výčet prací z oboru, jehož těžiště tvoří americké a anglické publikace z posledních deseti let.[3] Obsáhlý autorský a podrobně zpracovaný věcný rejstřík umožňuje vedle podrobného obsahu velmi rychlou orientaci v celé knize.

I když — jak zdůrazňují i autoři — je celá kniha koncipována spíše jako popis původních výzkumných přístupů a metod než jako přehled odborné literatury o dané problematice, přesto je v ní mnoho místa věnováno zhodnocení dosavadních prací o výzkumu základního tónu. Průběh F_o je jistě jen jednou ze složek, které se podílejí na členění souvislé promluvy, je však složkou velmi významnou. Důkladně propra[155]covaným přístupem k dané problematice přináší kniha obou badatelů řadu nových poznatků nezbytných zejména pro řešení některých problémů aplikace výsledků základního výzkumu zvukové stránky promluvy při modelování řečového signálu. Kniha může sloužit i jako pramen literatury a zdroj poznatků pro všechny pracovníky, kteří se z různých aspektů zabývají mluvenou řečí.

 

LITERATURA

 

ATKINSON, J. E.: Aspects of intonation in speech implication from an experimental study of fundamental frequency. University of Connectitut 1973.

BOLINGER, D.: Intonation as a universal. In: Proceedings at linguistics IX. The Hague 1964, s. 833—844.

BOLINGER, D.: Accent is predictable. Language, 48, 1972, s. 633—644.

BOROVIČKOVÁ, B. - MALÁČ, V.: Klasifikace znělosti u explozív v češtině. SaS, 36, 1975, s. 285—294.

BRESNAN, J. W.: Sentence stress and syntactic transformations. Language, 47, 1971, s. 257—281.

COOPER, W. E. - PACCIA-COOPER, J.: Syntax and speech. Cambridge 1980.

CRYSTAL, D.: Prosodic systems and intonation in English. Cambridge 1969.

FRY, B. D.: Duration and intensity as physical correlates of linguistic stress. JASA (Journal of the acoustical society of America), 27, 1955, s. 765—768.

HALLIDAY, M. A. K.: The tones of English. Archivum linguisticum, 15, 1963, s. 1—28.

HALLIDAY, M. A. K.: Intonation systems in English. In: Patterns of language. Eds. MacIntosh and M. A. K. Halliday. London 1966, s. 111—133.

HALLIDAY, M. A. K.: Intonation and grammar in British English. The Hague 1967.

LIBERMAN, M. - PRINCE, A.: On stress and linguistic rhythm. Linguistic inquiry, 8, 1977, s. 249—226.

LISKER, L.: On “explaining” vowel duration variation. Glossa, 2, 1974, s. 233—246.

NIKOLAJEVA, T. M.: Intonacija služnogo predloženija v slavjanskich jazykach. Moskva 1969.

NIKOLAJEVA, T. M.: Frazovaja intonacija slavjanskich jazykov. Moskva 1977.

ROMPORTL, M.: Intonace a akustická syntéza řeči. SaS, 33, 1972, s. 165—168.

STREETER, L. A.: Acoustic determinants of phrase boundary perception. JASA, 64, 1978, s. 1582—1592.

TORSUJEVA, I. G.: Teorija intonacii. Moskva 1974.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 2, pp. 151-155

Previous Jan Kořenský: Problémy struktury osobnosti

Next Pavel Novák: Za profesorem Milanem Romportlem