Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Česká monografie o valenci dějových substantiv

František Daneš

[Chronicles]

(pdf)

Чешская монография об управлении отглагольных существительных / A Czech monograph on the valency of action nouns

Práce Jiřího Novotného Valence dějových substantiv v češtině (bohemist. řada Sb. Peda[157]gogické fak. v Ústí n. L., 1980, s. 6—131) představuje nepochybně závažný příspěvek k detailnímu poznání jednoho z dosud nedostatečně probádaných úseků gramatiky současné spisovné češtiny. Cílem práce bylo „nastínit systém dějových substantiv v češtině z hlediska valence a ukázat v hlavních rysech, k jakým změnám ve valenci při transformaci sloves v dějová substantiva dochází“ (s. 102). Tento svůj cíl posuzovaná monografie splňuje, ba možno říci, že podává více než jen „nástin systému v hlavních rysech“: vychází z vlastního bohatého a reprezentativního materiálu (přičemž pojem dějová substantiva chápe dost široce), detailně jej analyzuje, popisuje a třídí — i když ovšem nemohla z důvodů rozsahových celý tento materiál předvést.

Práce je rozdělena do dvou, přibližně stejně rozsáhlých oddílů: první podává obecné výklady teoreticko-metodologické, druhý pak prezentuje vlastní materiálovou analýzu a interpretaci.

Za teoreticko-metodologický základ autor zvolil — soudím, že šťastně — přístup valenční, který se na základech vypracovaných Tesnièrem v poslední době rozvíjí zejména v lingvistice Německé demokratické republiky a Sovětského svazu a je blízký jistým postupům vypracovaným na základě domácí tradice v Československu. První oddíl přehlíží dosavadní práce tohoto zaměření, srovnává je (v tomto směru mohl však jít autor myslím hlouběji) a dochází k formulování své vlastní varianty přístupu. Nemohl podat, pochopitelně, úplný a detailní obraz vědeckého vývoje na tomto úseku, leccos by bylo možno doplnit, na některé otázky je možno dívat se i jinak. Avšak vcelku podal autor obraz výstižný a jasný, takže tato část práce může být pro jiné badatele velmi užitečná.

Vlastní teoreticko-metodologický rámec zvolený na tomto pozadí je formulován sice dosti lakonicky (a bez zdůvodnění volby z několika nabízejících se možností), avšak jasně. Předností zvoleného postupu (doplněného přihlížením k některým, jen obecně naznačeným vztahům transformačním) je též systematické přihlížení ke korelaci gramatické formy, jejího významu a odpovídajícího sémantického obsahu, což vcelku autorovi umožnilo obejít úskalí dvou krajností, jak pouhého formalismu, tak nekontrolovatelného sémantismu. Zajímavá je klasifikace základových větných struktur podle počtu a druhu valenčních členů (autor uvádí 9 typů), jakož i tabulka intenčních typů sloves (je jich rovněž 9). Předností práce je ovšem i to, že zvolený přístup byl důsledně aplikován na rozbor rozsáhlého materiálového korpusu, čímž byla jeho nosnost prověřena. (Autor vychází především ze své vlastní materiálové excerpce a doplňuje ji údaji ze slovníků.)

K obecné části Novotného monografie bych měl dvě poznámky: Autor se pokouší spojit přístup valenční (a intenční) s tradičními kategoriemi závislostní a větněčlenské syntaxe s lišením dvojčlenné a jednočlenné věty, jakož i predikace a determinace. Je to však úkol značně obtížný vzhledem k disparátnosti obou přístupů, jak ostatně vyplývá i z některých formulací autorových (na jedné straně se zdůrazňuje základní důležitost predikace (predikačního syntagmatu), na druhé straně se pak konstatuje, že „predikace v principu netvoří větnou strukturu“ (s. 30)). Možná, že by bylo výhodnější oba přístupy spíše jen konfrontovat a ukázat jejich výhody a nevýhody.

Výklady o vztahu „vazby“, „rekce“ (a „valence“) jsou originální, promyšlené a zajímavé. Vazba je — podle Novotného — systémová vlastnost daného slova mimo kontext (mimo zapojení do syntaktické konstrukce) a záleží v tom, že slovo (v daném významu) vyžaduje, aby jeho rozvíjející substantivum bylo v jistém pádě. Naproti tomu rekce je způsob, jímž substantivum jakožto člen rozvíjející projevuje svým tvarem svou syntaktickou závislost na členu rozvíjeném (v souladu s jeho vazbou). Lze si však položit otázku, zda bychom o tuto jemnou pojmovou diferenciaci usilovali i tehdy, kdybychom (shodou okolností) neměli k dispozici ony dva vžité termíny (většinou ovšem vágně užívané).

Přehled intenčních slovesných či větných typů je nesporně zajímavý. (Pracuje se s těmito sémantickými entitami: agens a nositel, děj, patiens, cirkumstans, vlastnost; kritéria pro jejich identifikace se však neuvádějí.) Autor se tu pokusil konstituovat je — po vzoru slovenských prací o intenci — na značném stupni zobecnění, což má sice svou výhodu v tom, že se snáze dosáhne paralelnosti se systémem typů valenčních, avšak je to za cenu toho, že tyto značně obecné intenční typy představují na nižším stupni zobecnění (pracujícím s lépe uchopitelnými sémantickými entitami) množinu podtypů leckdy značně hetero[158]genních (čehož si je autor zřejmě vědom, srov. např. typ A-D-P). Významnou roli tu hraje okolnost, že autor při konstituování intenčních typů značně spoléhá na kritéria morfologická. Já sám bych — na rozdíl od něho — řadil např. věty Nemocný vypadá unaveně a Otec vypadá unaven(ý) k témuž typu, kdežto např. věty Žák odešel ze školy a Praha leží na Vltavě k typům různým. Rozhodně je však třeba s autorem souhlasit v tom, že o intenci je nutno mluvit nejen u sloves, ale i u jiných „valenčních“ slovních druhů — ostatně tento poznatek leží v základě recenzované práce. Není však zcela jasné, jak autor vidí korelace mezi strukturami valenčními a intenčními.

Oddíl druhý tvoří vlastně jádro monografie, obsahuje velké množství nových pozorování a jemných sémantických analýz a jeho výklady jsou podány systematicky a přehledně. Užívá se v nich soustavně též vyjádření pomocí složitých symbolů (vzorců) a schémat graficky sice dosti náročných, ale dobře promyšlených a předem jasně vysvětlených. Typy dějových substantiv jsou utříděny především podle počtu valenčních členů (jedno-, dvou- a trojvalenční substantiva) a uvnitř těchto skupin pak podle povahy sloves, k nimž daná substantiva patří: bezpředmětová, předmětová, přechodná, nepřechodná, bezpředmětově okolnostní, nepřechodně přechodná. Přihlíží se dále k stránce výrazové (pádovým tvarům) a podle potřeby i k některým sémantickým charakteristikám slovesných skupin. (Stanovení sémantických rolí spjatých s valenčními pozicemi a různých typů dějových substantiv provedeno není.) Postup klasifikace (pořadí kritérií) by mohl být ovšem i jiný, ale to není podstatné. Rušivě působí jedině ta okolnost, že tzv. varianty jsou odtrženy od tzv. alternativ; snad i proto zůstaly bez sémantického vysvětlení korelace mezi valencemi pádovými a odpovídajícími větami vedlejšími (a infinitivem). Autor — po mém soudu nepříliš šťastně a zdůvodněně — liší totiž případy, kdy jistá valenční pozice může být vyjádřena alternativně různými prostředky téhož druhu (především různými pády: strach před // z) od případů, kdy takovéto alternanty představují prostředky různého druhu (víra v jeho uzdravení // že se uzdraví). V prvním případě mluví pak Novotný o „alternativách“, v druhém o „variantách“.

Autor se snaží vycházet důsledně od odpovídajících (základových) valenčních struktur slovesných (užívá termínu transformační schéma); s tím lze souhlasit. Nevidím však důvod pro to, vykládat valenci těch dějových substantiv, k nimž příslušná slovesa neexistují, z valence, kterou mívají tato jména ve spojení s kategoriálním slovesem v tzv. analytických predikátech (v rozložených konstrukcích slovesně-jmenných); z jakého hlediska se jeví tyto predikáty jako primární? Slovesné východisko přináší však i některé potíže teoretické: protože se autor přísně drží distinkcí formálních (morfologických) a takřka automaticky s nimi spojuje i rozdíly významové, musí často předpokládat u substantiv verbálních jinou sémantickou roli příslušné valenční pozice, než je role odpovídající pozici základového slovesa, popř. někde uvažuje dokonce o ztrátě valenční povahy dané pozice. Domnívám se, že předpoklad zachování téže sémantické role u slovesa i příslušného dějového substantiva je intuitivně i teoreticky výstižnější. Jde tu ovšem o mnohem obecnější a značně složitou otázku vztahu formy a významu (a též významu a obsahu).

Na závěr nemůžeme než znovu zdůraznit, že práce J. Novotného závažným a vítaným způsobem obohacuje naše dosavadní poznání syntaktické stavby češtiny a bylo by si přát, aby autor ve svých výzkumech pokračoval. Především se nabízí oblast valence substantiv nedějových a dále pak rovněž dosud soustavně a podrobně nezpracovaná valence adjektiv (opět dějových i nedějových). I pro tuto další práci lze nalézt inspiraci v cenných slovnících zpracovaných ve škole známého lipského germanisty G. Helbiga, jehož teoreticko-metodologický přístup je blízký české syntaktické skupině, s níž J. Novotný spolupracuje.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 2, pp. 156-158

Previous Pavel Novák: Za profesorem Milanem Romportlem

Next Hana Prouzová: Sovětská práce o lingvistice textu