Ke kolísání mluvnického rodu u substantiv v polštině

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

К колебанию в грамматическом роде существительных в польском языке / On the fluctuation of grammatical gender of nouns in Polish

Práce M. Brzezinové, docentky polského jazyka na Jagellonské univerzitě v Krakově (po několik let také působila jako lektorka polštiny na pražské Univerzitě Karlově), Wariacja rodzaju gramatycznego rzeczowników nieżywotnych w potocznej polszczyźnie (Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk-Łódź, Ossolineum 1982, 202 s.) se zabývá kolísáním mluvnického rodu u neživotných substantiv muž., žen. a středního rodu v běžně mluveném jazyce současné polské generace. Opírá se o bohatý jazykový materiál získaný jednak studiem zmíněné mluvnické kategorie v kodifikačních pracích z 20. století, jednak shromážděný pomocí anketového výzkumu na celém polském jazykovém území. Obsahem a zaměřením spadá práce do teorie a praxe jazykové kultury. Zkoumá totiž fungování vybrané kategorie v rámci vnitřní diferenciace normy, jazykového úzu a svými závěry se zaměřuje na techniku kodifikace spisovného jazyka. Tyto závěry včetně metodologického přístupu přinášejí i některé poznatky obecně teoretického rázu.

Autorka správně poukazuje na to, že pracovní metody kodifikátorů spisovného jazyka se v průběhu 20. století značně změnily. Dosavadní kodifikační praxe se opírala především o výsledky diachronní jazykovědy, byla zaměřena na obhajobu starého tradičního stavu (odvolávala se na původ jevu, na autoritu slovníků a vybraných velkých spisovatelů) a v omezené míře se snažila sblížit kodifikovanou normu se současnou jazykovou realitou. Po druhé světové válce došlo v polské společnosti k pronikavým hospodářským a politickým změnám a k pohybu obyvatelstva v rámci PLR. Nedomnívám se však, že to vše způsobilo jazykovou dezintegraci a vyvolalo tak nové rozvrstvení jazyka, ale spíše že tyto pronikavé společenské změny se staly v prvé řadě podnětem ke kvalitativně novému procesu jazykové konvergence ve směru rozsáhlé unifikace celonárodního polského jazyka (Furdal, 1973). Posílilo se postavení a fungování celonárodního spisovného jazyka, rozšířila se sféra uplatnění regionálních jazykových útvarů a místní nářečí ve větším rozsahu než dosud bezprostředně ovlivnila regionální polštinu, a jejím prostřednictvím v některých jednotlivostech spisovný úzus. Jsou to přirozené důsledky demokratizace společnosti, které ovšem také stavějí před jazykovědce, kodifikátory spisovného jazyka, nové úkoly (Jedlička, 1978). Nelze totiž pouze sledovat procesy probíhající uvnitř jazykového systému, ale také studovat jazykový úzus, regionální i celonárodní, anketově sledovat v rozsáhlém měřítku jazykové povědomí širokých vrstev uživatelů jazyka.

[162]Nemluvil bych o rozkolísanosti normy nebo dokonce o její dezintegraci, jak se někdy jeví variantnost jazykových prostředků. Kodifikační praxe již nemůže vystačit s direktivními příkazy nebo zákazy, co je a co není spisovné, „správné“ nebo „chybné“. Je možné dlouho odmítat určitý jev jako nespisovný, avšak ten bude dále fungovat v běžně mluveném jazyce. Autorka takový postoj dokumentuje na několika konkrétních jevech, např. ten goleń, rożno (Kreja, 1971).

Naši jazykovědci formulovali funkčně pojatou teorii jazykové kultury (a v jejím rámci teorii jazykové správnosti) a pro spisovný jazyk razili zásadu pružné stability spisovné normy, při níž pečlivě sledovali dynamiku jazykového vývoje. Neodmítali variantnost jevů s poukazem na to, že budoucí vývoj jazyka ukáže, jaké variantě bude třeba dát přednost. Také v polské jazykovědě našlo takové pojetí normy ohlas. St. Jodłowski spatřoval ve variantnosti jazykových jevů pozitivní jev, jedno z východisek stylistického obohacování jazyka. Jiní polští jazykovědci se však brání připouštět dublety s poukazem na to, že se tím dosahuje rozkolísanosti spisovné normy, pravého opaku její nutné stabilizace. Proto se ve svých kodifikačních pracích snaží uvádět jen jednu formu a tím odmítají formy ostatní, pro ně nadbytečné. A takto si často počínají jen na základě vlastního jazykového povědomí, které je v nejlepším případě reprezentativní pro místní prostředí inteligence. Kodifikační praxe se však v posledních letech pronikavě změnila ve prospěch funkčního pojetí jazyka a novodobé teorie spisovného jazyka. Jistou zásluhu o to také má jazykovědná teorie vypracovaná českými lingvisty (Jedlička, 1978).

Práce M. Brzezinové je rozdělena do tří kapitol, které se nazývají: I. Kodifikace celopolské normy v rámci mluvnického rodu neživotných podstatných jmen, II. Výsledky dotazníkových výzkumů, III. Faktory způsobující variantnost neživotných podstatných jmen. Dále následuje shrnutí, kartografické zpracování vybraných substantiv z hlediska zkoumaného problému (32 obrysových map a 44 bodových map z celého území PLR), bibliografický a věcný aparát včetně rozsáhlé literatury předmětu.

V I. kapitole autorka uvedla na základě dosavadní odborné literatury z 20. století všechna neživotná substantiva, u nichž se shledalo kolísání rodu. K tomu účelu excerpovala velké slovníky polštiny, vydaná pojednání o kultuře slova i prakticky zaměřené jazykové rádce. Mezi autory těchto prací (samozřejmě nestejné odborné hodnoty) jsou vedle W. Doroszewského, St. Skorupky, H. Gaertnera, St. Szobera a B. Wieczorkiewicze také A. Passendorfer, A. Łętowski, J. Szwed a další. Jejich hodnotící názory uvádí u jednotlivých slov a někdy k nim připojuje vlastní poznatky. Z takto získaného materiálu M. Brzezinová sestavila slovníček obsahující okolo 320 hesel, z toho 170 domácích a asi 150 cizích slov. Značná část z nich je zřídka užívaná, jiná mají význam specializovaný nebo návaznost na určité polské regiony. Ukázkově zde uvedeme některé příklady: działka f. — działek m., epos m., f., n., fałd m., — fałda f., fonem m., f. — fonema f., kartofel m. — kartofla f., kubeł m. — kubło n., morga f. — mórg m., placka f. — placek m., przypisek m., — przypiska f., ustronie n. — ustroń f. — ustroń m., wariant m. — warianta f. atd.

Dosavadní kodifikační praxe směřovala k tomu, že za jedině správný (tj. spisovný) považovala jen jeden z dubletních tvarů. Byla to maskulina zakončená na tvrdou souhlásku (adres, dopisek, półwysep, system, wiór …), feminina zakončená na -a, -’a (działka, kometa, opłata, placka, planeta, tabaka, topola, witamina, wypłata …) a na měkkou souhlásku (kądziel, kieszeń, łakoć, ość, ścierń …) a neutra na -o, -’e (białko, biodro, podwórze, więzienie …). Vedle nich se jen zřídka připouštěly varianty jako akwamaryn — akwamaryna, dyskont — dyskonto, fałd — fałda, mórg — morga, raszpla — raszpel, skrzela f. — skrzele n., ustronie — ustroń f., zapisek — zapiska apod., které existovaly v celopolské mluvené normě. Avšak také ve vztahu k takovým dubletám se uplatňovala snaha kodifikátorů jeden z tvarů označit jako nespisovný (takto ponejvíce postupoval St. Szober a W. Doroszewski).

Nezávisle na tomto kodifikačním úsilí můžeme zjistit stále živou tendenci vytvářet nové tvary nom. sg. a tím rodové varianty (Heinz, 1974) k již existujícím základním tvarům, srov. např. frędzel m. — frędzla f., łazanek m. — łazanka f., rodzynek m. — rodzynka f., pomarańcza f. — pomarańcz m., parasol m.f., żółtko n. — żółtek m. aj. Nej[163]častější jsou rodové dublety m. - f., méně časté f. - n. a nejméně frekventované m. - n. Tento závěr se opírá o analýzu shromážděného materiálu, není však bezvýjimečný, jak ostatně ani jinak v živém jazyce být nemůže.

V některých případech je možné hledat východisko dubletních tvarů v různých regionálních útvarech polštiny (např. kartofla je užívaná ve východní polštině a v polštině litevské oblasti). Tím se někdy vysvětluje, proč někteří teoretici jazykové správnosti dávají přednost formě z jejich rodného regionu před formami z jiných oblastí. Pokud však budeme uplatňovat v práci metody sociolingvistické, budeme považovat za východisko normy jazykové návyky rodilých uživatelů polštiny z většiny území.

V II. kapitole autorka přináší výsledky terénního výzkumu z celého polského území podle připraveného a rozeslaného dotazníku.[1] Sledovala zeměpisné rozšíření rodových variant a jejich frekvenci, dále se zaměřila na zjišťování dosud neregistrovaných dublet v odborné literatuře (např. k subst. bariera, bochenek, chrząstka, fortepian, klamra, korek, parapet, taboret, tenisówka …). Výsledky dotazníkového výzkumu opět zpracovala ve formě slovníkových hesel. Ve srovnání s dubletními tvary v I. kapitole se ukazuje více shod než rozdílů. To potvrzuje autorčin názor, že dosavadní práce o jazykové správnosti také respektovaly do jisté míry zeměpisné rozšíření rodových variant.

Výsledky dotazníkové akce se autorka snaží uplatnit při hodnocení současné spisovné normy. Jestliže průměrný počet shodných zápisů jedné rodové varianty pochází z více než 1/3 zkoumaných bodů (v našem případě je to z 54 bodů), potom by bylo třeba ji začlenit do spisovného jazyka. Toto hledisko se začíná uplatňovat v kodifikační praxi, podobně také se přihlíží k zeměpisnému rozšíření jevů. Přínosný je autorčin soupis dublet zpracovaný podle výsledků dotazníku (s. 86n.). Mezi nimi se uvádějí substantiva jako drena f. — dren m., banana f. — banan m., gruzełka f. — gruzełko n., karba f. — karb m., prycz f.m. — pryczo n., tenisówek m. — tenisówka f., winogron m. — winogrona f. — winogrono n. atd. Některé příklady však budí dojem, že jsou užívány jen v jedné lokalitě a možná že mají také v ní jen omezené užití.

III. kapitola je věnována výkladu o kolísání rodu u neživotných substantiv. Autorka soudí, že zdrojem vytváření nových rodových variant k rodovým tvarům již existujícím je tendence přiřazovat je k rodovým paradigmatům podle unifikujícího se povědomí uživatelů jazyka, a to na základě fonetického zakončení podstatného jména v nom. sg. (Kreja, 1976; Staszewska, 1975). Podle něho se hodnotí jako maskulinum substantivum na -0 (předcházející souhláska je tvrdá, měkká nebo funkčně měkká a také ń ś a střídnice za ^×b′ ^×p′ ^×v′), jako femininum substantivum na -a a jako neutrum substantivum na -o (které vytlačuje v některých slovech jako pryczo, jajo také -′e). Podle autorky není výrazná morfonologická hranice mezi maskuliny a femininy zakončenými na měkkou souhlásku. V důsledku toho se mohla zařadit k maskulinům také substantiva jako ciecz, gorycz, kądziel, cień, krtań, zieleń, krawędź nebo żołądź. Vedle této silně se uplatňující tendence autorka dále upozorňuje na některé sufixy se zakončením na -0/-a ve variantě muž. a žen. zakončení, např. -ek : -ka (jesionek — jesionka, zarazek — zarazka), -ek : -ko (białek — białko) aj. Další významný zdroj rodových změn autorka spatřuje v nevýrazné sémantické hranici mezi substantivy v sg. a pl. a pluralii tantum.

Právem neklade na první místo sémantické motivy, které by mohly vyvolat asociací rodovou změnu, např. mask. tenisówek (:tenisówka) podle subst. but, półbut, nebo czerwień m. vlivem sémantického vztahu k subst. kolor apod. Tímto motivem bychom snad mohli vyložit jen některá jednotlivá slova (např. kubło n. podle wiadro), avšak jeho působení nemůže mít širší uplatnění v jazyce. Jistou hodnotu si však zachoval starší poznatek F. Oberpfalcera-Jílka (1933, zvl. s. 260—302), že kolísání mluvnického rodu se projevuje především u substantiv určitých významových okruhů (u názvů částí těla, šatů, nářadí, rostlin a jejich částí, minerálů nebo deminutiv). Tyto sémantické okruhy je možné nepochybně rozšířit a důkladněji rozpracovat. Pokusila se o to ve své práci M. Brzezinová [164](s. 111—114), avšak nesoudím, že by to přineslo podstatnou lingvistickou informaci. Zajímavější je její pohled na substantiva z hlediska toho, zda označují sumu nebo strukturu jevů. Podle ní se rychleji stabilizují z hlediska mluvnického rodu názvy struktur a elementů tvořících jejich uspořádání. Naproti tomu stabilizace názvů elementů tvořících obsah sumy jevů naráží na překážky ze strany textu (s. 114).

Dále upozorňuje na to, že taková substantiva často vystupují v pl. (např. spódnica w fałdy, chodzi w tenisówkach) a že je tedy možná jejich depluralizace a vytvoření touto cestou, tj. sekundární derivací, nom. sg. jiného než již existujícího rodu (s. 115). Tento proces nepochybně vyvolal v řadě případů vznik rodově nového tvaru v nom. sg. (viz výše). Tak k pl. tvaru grejpfruty je možné podle deklinačního modelu vytvořit nom. sg. grejpfrut m. nebo grejpfruta f. Obdobné tendence také pozorujeme v jiných slovanských jazycích.

Práce M. Brzezinové přináší vedle konkrétního jazykového materiálu také teoretické poznatky o kodifikační praxi, zaměřené na studium všech rovin jazyka (systému — úzu — normy — textu). V tomto smyslu práce poskytuje cenný návod pro další zkoumání jednotlivostí v rámci široce pojatého pěstování jazykové kultury a pro hodnocení variantnosti jazykových jevů. Právem se v ní zdůrazňuje, aby se kodifikátoři polského spisovného jazyka více než dosud opírali o metodologické výsledky synchronní jazykovědy a ve své záslužné činnosti uplatňovali sociolingvistické pracovní metody. Rozhodující úlohu přitom má živý jazykový úzus a dynamika jazykového vývoje.

 

LITERATURA

 

BUTTLER, D.: Innowacje składniowe współczesnej polszczyzny (Walencja wyrazów). Warszawa 1976.

FURDAL, E.: Klasyfikacja odmian współczesnego języka polskiego. Wrocław 1973.

HEINZ, A.: Pojęcie i rola wariantu językowego. Biuletyn PTJ, 31, 1974, s. 137—157.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. 2. vyd. Praha 1978.

KREJA, B.: Skąd się wzięło rożno? Język Polski, 51, 1971, s. 30—36.

KREJA, B.: O rodzaju gramatycznym w języku polskim. In: Kategorie gramatyczne grup imiennych we współczesnym języku polskim. Wrocław 1976.

OBERPFALCER, F.: Rod jmen v češtině. Praha 1933.

STASZEWSKA, Z.: Wahania rodzaju gramatycznego rzeczowników we współczesnym języku polskim. Rozprawy Komisji Językowej Łódzkiego Tow. Naukowego, 21, 1975, s. 101—116.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 2, pp. 161-164

Previous Hana Prouzová: Sovětská práce o lingvistice textu

Next Jan Petr: Antologie jazykovědné bulharistiky v NDR