Příspěvek k určování kvalitativních rozdílů vokálů

Jiřina Hůrková

[Chronicles]

(pdf)

Работа о квантитативном разграничении гласных / A contribution to the measurement of qualitative differences between vowels

Práce švédského fonetika Larse Steenslanda A method for measuring perceptual distances between different vowel qualities s podtitulem Some identification tests using Russian /e/ variants and Swedish subjects (Uppsala 1981, 93 s.) je pokusem o detailní propracování metodiky hodnocení kvality vokálů cizího jazyka.

Autor vychází z předpokladu, že rozdíly a podobnosti mezi vokalickými kvalitami jednoho jazyka, jsou-li vnímány uživateli jiného jazyka, mohou být určovány pomocí percepčních testů založených na porovnávání kvalitativních rozdílů mezi vokály obou jazyků. V povědomí každého uživatele jazyka vytvářejí vokály jeho mateřštiny fixované oblasti (tzv. „ostrovy“); každý vokál má svou specifickou oblast. Tyto oblasti lze popsat jako „percepční prostory“ (perceptual spaces) vokálů. Slyší-li mluvčí vokály cizího jazyka, pokouší se umístit je do svých percepčních prostorů, tj. do oblastí vokálů svého mateřského jazyka, a to těch, které se mu jeví jako zvukově nejbližší. Srovnávání takového druhu má zpravidla za následek jistou aproximaci. Jestliže předpokládáme, že v každém konkrétním případě bude aproximace u různých osob trochu odlišná, pak srovnáním dostatečného množství individuálních aproximací budeme schopni vymezit docela dobře oblasti cizích vokálů i v percepčních prostorech jejich vlastního jazyka.

Výchozím materiálem pro studii L. Steenslanda byly výběry souborů variant ruského vokalického fonému /e/, a to v přízvučných pozicích. Omezení materiálu na varianty pouze jednoho jediného fonému zdůvodňuje autor jednak značnou variabilitou realizací tohoto vokalického fonému, v jejichž hodnocení a popisu se neshodují ani autoři základních prací o ruské fonetice (např. Avanesov, 1972; Matusevičová, 1976; Oliverius, 1974; Panov, 1967; aj.), jednak skutečností, že výběr jen jednoho vokálu a jeho variant dovoluje podrobněji studovat vliv hláskového kontextu na jednotlivé realizace samohlásky.

Realizace ruského vokalického fonému /e/ v přízvučných pozicích sledoval autor ve dvou souborech bezsmyslových výrazů. V prvním souboru předcházela vokálu /e/ pauza, tři [170]konsonanty tvrdé a tři měkké. V druhém souboru po vokálu /e/ následovaly: pauza, tři konsonanty tvrdé, tři měkké konsonanty, spojení tvrdých konsonantů s vokálem /o/, měkkých s vokálem /a/. Z obou souborů byl pořízen magnetofonový záznam; spíkři byli rodilí Rusové. Poslechová hodnotící skupina sestávala z 25 rodilých Švédů, z nichž většinu tvořili studenti a učitelé katedry rusistiky na univerzitě v Uppsale.

Úkolem poslechové skupiny při provádění percepčních testů s prvním souborem výrazů bylo přiřazování jednotlivých realizací ruského /e/ k některému ze čtyř švédských vokálů, které jsou obvykle klasifikovány jako vokály dlouhé, přední, nezaokrouhlené a artikulačně reprezentují čtyři různé stupně posunu jazyka ve směru vertikálním. Ruské /e/ v přízvučné pozici je klasifikováno jako vokál polodlouhý, přední a nezaokrouhlený. V poslechových testech druhého souboru výrazů porovnávala poslechová skupina kontextové realizace ruského /e/ se všemi typy švédských dlouhých vokálů.

Výsledky celkem čtyř poslechových testů (pro každý soubor výrazů byly realizovány dva testy) uvádí autor na přehledně zpracovaných grafech. V jednotlivých testech sleduje vliv kontextové podmíněnosti realizací ruského /e/ na jejich vnímání z hlediska „percepčních prostorů“ švédských dlouhých vokálů. Při interpretaci akustické stránky vokalického materiálu vychází ze schematického zobrazení vztahu jednotlivých realizací vokálu /e/ podle poměru F₁ a F₂ v porovnání s hodnotami frekvenčních oblastí těchto formantů odpovídajících dlouhým švédským vokálům. Průměrné hodnoty frekvenčních oblastí F₁ a F₂ švédských samohlásek přejímá z práce Fantovy (1959) a Malmbergovy (1971).

V artikulační interpretaci materiálu vychází z přiřazování artikulačních korelátů oblastem F₁ a F₂ vokálů tak, jak to bývá v některých fonetických pracích obvyklé. Sleduje posun jazyka ve směru vertikálním (přibližně mu odpovídá výška F₁; hlubší tón tohoto formantu se většinou přiřazuje dutině hrdelní) a posun jazyka ve směru horizontálním (odpovídá mu přibližně výška F₂). Jako další artikulační korelát, a to poměru frekvenčních oblastí F₂ : F₁, sleduje Steensland také účast retní činnosti při produkci jednotlivých realizací jak ruského /e/, tak i porovnávaných vokálů švédských.

V porovnávání jednotlivých kontextových realizací ruského /e/ se švédskými dlouhými vokály systematicky konfrontuje výsledky testů i vlastní interpretaci s popisem odpovídajících vokálů a jejich variant v odborných pracích z oblasti fonetiky švédštiny a ruštiny (např. Kuznecová, 1965; Romportl, 1962; Malmberg, 1971).

V závěru práce shrnuje autor výsledky všech čtyř testů, zdůvodňuje jejich reprezentativnost z hlediska statistického a podrobně formuluje základní akustické a artikulační odlišnosti, které shledal mezi zkoumanými variantami ruského /e/ a porovnávanými dlouhými švédskými vokály. K práci je ještě připojen tzv. apendix, v němž autor publikuje pracovní, ještě nevyhodnocený materiál ze dvou testů a naměřené hodnoty frekvenčních oblastí F₁ a F₂ konkrétních realizací ruského vokálu /e/. Bibliografický přehled obsahující soupis základních, spíše jen monografických prací o ruské a švédské fonetice, celou práci uzavírá.

Technika percepčních testů, jichž L. Steensland ve své práci použil, není zcela nová. S podobnými výzkumy, které jsou ve své podstatě zaměřeny na zjišťování percepce zvukových jevů cizího jazyka a na vypracování a ověřování testů vhodných také k hodnocení míry schopnosti studentů filologických oborů porozumět cizímu jazyku a vytvořit si v něm vlastní řečové dovednosti, se setkáváme nejen v zahraničí, ale i v české fonetice (např. Janota - Palková, 1974).

Nicméně podrobné zpracování výsledků výzkumu přízvučných variant ruského vokalického fonému /e/ a metoda jejich porovnávání s odpovídajícími vokály švédskými bude jistě zajímat především pracovníky, kteří se zabývají otázkami teorie a praxe vyučování zvukové stránce cizího jazyka. Metodika artikulační interpretace akustického materiálu — jakkoli s ní nemusíme v některých ohledech zcela souhlasit — může být zajímavá také pro dnešní moderní fonetiku.

 

LITERATURA

 

AVANESOV, R. I.: Russkoje literaturnoje proiznošenije. Moskva 1972.

[171]FANT, G.: Acoustic analysis and synthesis of speech with application to Swedish. Stockholm 1959.

JANOTA, P. - PALKOVÁ, Z.: Auditory evaluation of stress under the influence of context. In: Phonetica Pragensia, 4. AUC. Praha 1974, s. 29—61.

KUZNECOVA, A. M.: Izmenenija glasnych pod vlijanijem sosednich mjagkich soglasnych. Moskva 1965.

MALMBERG, B.: Svensk fonetik. Lund 1971.

MATUSEVIČ, M. I.: Sovremennyj russkij jazyk. Fonetika. Moskva 1976.

OLIVERIUS, Z. F.: Fonetika russkogo jazyka. Praha 1974.

PANOV, M. V.: Russkaja fonetika, Moskva 1967.

ROMPORTL, M.: Zvukový rozbor ruštiny. Praha 1962.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 2, pp. 169-171

Previous Helena Confortiová: O pojetí maďarské příručky jazykové kultury

Next Anna Jirsová: Interdisciplinární časopisy o komunikaci a textu