Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

Структурация семиотической триады с учетом прагматического размера / Structuration of semiotic triad with regard to the pragmatic dimension

1. Pod pojmem pragmatická dimenze na tomto místě a předběžně rozumíme ty jazykové prostředky a jejich funkční vlastnosti, které jsou bezprostředně účastny komunikačního reagování přirozeného jazyka jako systému prostředků na objektivní (mimojazykovou) skutečnost.

1.1. Vyjdeme z morrisovské sémiotické triády (Morris, 1938) v určité interpretaci: Pod pojmem syntax budeme rozumět jazykové prostředky především výrazové povahy a dále ty gramatické kategoriální prostředky, které se vyznačují pouze zprostředkovanou, nepřímou účastí na sémantických (odrazových, kognitivních) a na komunikativních funkcích jazyka. Jde tedy o všechny prostředky výrazové povahy a všechny gramatické prostředky, které se účastní interního fungování systému jazyka (jako funkčního systému) a nevyznačují se bezprostřední kognitivní nebo komunikativní funkcí. Morrisova syntax je tedy v tomto pojetí v zásadě totožná s gramatikou v užším smyslu slova, především s formální morfologií a syntaxí v tradičně lingvistickém smyslu.

1.2. Pod pojmem sémantika (sémantická dimenze jazyka) rozumíme tzv. sémantickou bázi jazyka (srov. Kořenský, 1974). Sémantická báze je soubor významů majících charakter normové soustavy modelů „stavů“ objektivní reality vzniklý, formovaný a rozvíjený v historickém procesu odrazu, jsoucí mluvčímu k dispozici jako určitý sdělovací potenciál v procesu komunikace. Jde tedy o soubor významových, obsahových prostředků bezprostředně účastných odrazového „reagování“ jazyka na objektivní realitu.

1.3. Pod pojmem pragmatika (pragmatická dimenze) rozumíme ty prostředky a funkční vlastnosti jazyka, které bezprostředně umožňují komunikativní (tj. na adresáta zaměřené) reagování mluvčího na mimojazykovou skutečnost, a to včetně aktuálně referenční složky sémiotického reagování mluvčího na skutečnost.

1.4. V 1.1. až 1.3. jsme připomenuli určitý výklad sémiotických vlastností přirozeného jazyka, který byl podrobněji a v širších souvislostech vyložen při jiných příležitostech (srov. např. Kořenský, 1981).

Východiskem této stati jsou následující tvrzení:

1.4.1. Problémy pragmatické dimenze jazyka je třeba posoudit v širším kontextu některých — podle našeho mínění — aktuálních koncepčních, metodologických tendencí v jazykovědě.

1.4.2. V souvislosti s 1.4.1. je pro povahu a vzájemný poměr složek sémiotické triády (zejména pokud jde o vztah sémantické a pragmatické dimenze) relevantní konstrukční „uspořádání“ sémiotické triády, tj. je relevantní, která ze složek je východiskem konstrukce, formulace příslušné lingvistické teorie, příslušného modelu.

1.4.2.1. V aktuálních podmínkách současných lingvistických tendencí zpravidla již není východiskem syntax, jde však o to posoudit, zda je příslušná teorie konstruována „směrem“ od sémantiky, či „směrem“ od pragmatiky.

1.4.2.2. Budeme předpokládat, že pro všechny uvažované teorie platí uspořádanost sémiotické triády alespoň v tom smyslu, že jsou definovány nebo že se alespoň předpokládají vazby mezi složkami, dimenzemi; budeme věnovat pozornost vazbě mezi sémantikou a pragmatikou: vzájemné uspořádání těchto dimenzí je aktuálním problémem současné jazykovědy, variabilita vzájemných proporcí těchto dimenzí se pohybuje v limitě od „zrušení“ jedné ze složek (tj. od „pohlcení“ zrušené složky druhou) až po snahu vidět tyto složky ve značně nezávislém vztahu.

[258]1.4.2.2.1. Poznámka: Vztah pragmatiky a sémantiky se zpravidla chápe v souvislosti s nespornou skutečností, že tytéž prostředky přirozeného jazyka mají jednak sémantické, jednak pragmatické funkce, hodnoty, často též variabilně v závislosti na kontextu v užším, textovém nebo širším, sociálně komunikačním smyslu. Tato nesporná polyfunkčnost se však týká prostředků syntaktických (v našem pojetí, viz 1.1.) a je takto vlastností syntaktické dimenze jazyka, proto ji v rámci 1.4.2.2. nebudeme uvažovat. Nesporně platí, že prostředky syntaktické dimenze jazyka do značné míry a v závislosti na typu jazyka fungují na principu forma—funkce „současně“ při vyjádření sémantických i pragmatických hodnot jazyka. Srov. ostatně Bar-Hillel (1970). Nezbytné je poznamenat, že posuzování způsobu myšlení o pragmatické dimenzi jazyka nemůže být závislé na tom, zda teorie užívá, nebo neužívá příslušného termínu.

1.4.3. Bylo by zajímavé sledovat vývoj myšlení o pragmatické dimenzi jazyka ve vývojové posloupnosti: v těchto souvislostech bychom připomenuli vedle Morrisova (1938) již i Peirceův a zejména Bar-Hillelův (1970) přínos, vyústění těchto základních vymezení pragmatických vlastností jazyka v modelech montagueovského typu (Montague, 1970). Jen v částečně teoretické interakci s těmito přístupy se vyvíjelo pojetí pragmatických vlastností jazyka v pracích teoretiků textu (srov. van Dijk, 1976). Problémy pragmatické dimenze pochopitelně řeší také teorie, které pracují s pojmem řečových aktů; v této souvislosti by bylo třeba zmínit se např. o Stalnakerovi (1970) a přirozeně o Searlovi (1971). Ještě širší pohled na zkoumání pragmatické dimenze jazyka představují teorie řečové činnosti jako typu, prostředku lidského jednání, přičemž geneze teorie a její filozofický rámec mohou být velmi různé. Velmi široký rámec pro zkoumání pragmatické dimenze představují tzv. vědy o skutečnosti, které ostatně teorie lidského (řečového) jednání spolu s teoriemi komunikace zahrnují. Příkladem mohou být práce Schmidtovy (1971) a práce Freseho (1967).

1.4.4. Naším cílem v této stati bude však nikoli sledovat vývojové tendence myšlení o pragmatické dimenzi jazyka, ale zkoumat:

1.4.4.1. příčiny zvyšující se pozornosti jevům a faktům pragmatické dimenze v současné jazykovědě,

1.4.4.2. typologii uspořádání sémiotické triády v konstrukčním smyslu se zvláštním zřetelem ke vztahům sémantika—pragmatika,

1.4.4.3. typologii tendencí tohoto uspořádání v současné jazykovědě,

1.4.4.4. vliv konstrukčního uspořádání sémiotické triády na charakter pojetí pragmatické dimenze v příslušné teorii.

1.5.1. Odpověď na 1.4.4.1. je v podstatě triviální; v současné jazykovědě je zcela zřejmá tendence věnovat zvýšenou pozornost textu, řečové činnosti a rezultátům řečové činnosti namnoze v širokém sociálně psychologickém kontextu, tj. právě té složce sémiotické triády zvané pragmatika. V této souvislosti lze říci, že jazykověda posledních přibližně třiceti let měla „období“ syntaktické, sémantické, od 70. let, zdá se, je v „období“ pragmatickém.

1.5.2. Otázka toho, čemu říkáme typologie uspořádání sémiotické triády v konstrukčním smyslu, je pochopitelně nesrovnatelně složitější: konstrukční uspořádání se řídí v zásadě těmito principy:

1.5.2.1. Určující je, která z dimenzí je v centru pozornosti, která je považována za dominantní pro adekvátní výklad, popis jazyka.

1.5.2.2. Dimenze, která je v centru pozornosti, může být dominantní zpravidla v několikerém smyslu:

1.5.2.2.1. Dominace se realizuje redukcionisticky, tj. ve smyslu teze „jazyk není nic než …“.

1.5.2.2.2. Dominace se realizuje inkluzívně, tj. dominující dimenze je vykládána tak, že zahrnuje mnohé podstatné prostředky, vlastnosti atd. dimenzí zbývajících.

[259]1.5.2.2.3. Dominace se realizuje exkluzívně, tj. existence prostředků a jejich vlastností typických pro nedominantní dimenzi se redukcionisticky nepopírá ani inkluzívně neinkorporuje, ale konstatuje se a odsouvá za hranice daných úvah.

1.5.2.2.4. Dominace se realizuje v zásadě smíšeným způsobem.

1.5.2.3. Jevy 1.5.2.2. je třeba ilustrovat: Např. za klasický příklad dominace syntaktické dimenze v zásadě v redukcionistickém smyslu bývá označována teorie Chomského (1957) vyložená v jeho Syntaktických strukturách. (Nelze ovšem přehlédnout, že v 9. a 10. kapitole Chomsky uvádí, co je předmětem sémantiky a jaký je vztah mezi sémantikou a gramatikou, že jde tedy spíše o příklad na dominaci typu 1.5.2.2.3.)

Zdánlivě složitější je otázka zjištění dominující sémiotické dimenze u klasických lingvistických teorií, jako je např. Jakobsonova (1936) teorie gramatické kategorie pádu. Jestliže vyjdeme z výkladu sémiotické triády ve smyslu 1.1., pak je zřejmé, že morfologii budeme chápat jako složku syntaktické dimenze, přičemž pojetí, které Jakobson volí, je příkladem inkluzívního pojetí dominující dimenze; v praxi, tj. při interpretaci Jakobsonových zjištění pro potřeby současných teorií, to znamená, že řada Jakobsonových morfologických pojmů „vyplňuje prostor“ sémantické dimenze, neboť jde objektivně o kvality z oblasti teorie sémantiky věty. (Srov. podrobněji Kořenský, 1972.)

Naproti tomu teorie vyznačující se dominací sémantické dimenze mají spíše tyto vlastnosti: dominace sémantiky neznamená redukcionistický přístup k jevům a prostředkům syntaktické dimenze, její vztah k pragmatické dimenzi je buď typu exkluzívního (to platí zejména pro formálně vyspělé teorie), nebo spíše inkluzívního. Výrazným příkladem jsou lingvistické teorie založené na intenzionálních logikách, které jasně formulují svůj vztah k pragmatické dimenzi. (Srov. u nás Materna - Pala, 1976). Souhrnně platí, že teorie založené na dominaci sémantické dimenze jazyka jsou z hlediska sémiotické triády proporčně vyvážené, což ovšem platí zejména pro vztah k syntaktické dimenzi, v zásadě však i pro vztah k dimenzi pragmatické; pragmatická dimenze bývá (zvláště u teorií méně formálně vyspělých) vymezena spíše negativně.

1.5.3. Pro současné, aktuální tendence v jazykovědě je charakteristická dominace pragmatické dimenze nebo vysoký stupeň proporční vyváženosti mezi všemi třemi dimenzemi sémiotické triády, zpravidla ovšem v tomto případě mezi sémantickou a pragmatickou dimenzí. Uvedené varianty této vyváženosti vedou k následující typologii konstrukčního uspořádání sémiotické triády v jednotlivých teoriích:

1.5.3.1. Vyvážená a nerozporná teorie syntaktické a pragmatické dimenze je „doplněna“ původně „chybějící“ dimenzí pragmatickou. Příkladem je Montagueův (1970) pragmatický jazyk. Takto lze chápat i Fillmorův (1976) přístup s tím, že důraz je na interpretativním charakteru teorie, jednotlivé dimenze jsou pro Fillmora přístupy, způsoby chápání jazykových faktů.

1.5.3.2. Jazyk (spíše častěji však řečová činnost) je chápán ve smyslu dominace pragmatické dimenze, nedochází však k redukci, inkluzi nebo dokonce exkluzi sémantické dimenze. Takový charakter má např. Stalnakerův (1970) přístup směřující od logicky orientovaného studia vztahů pragmatiky a sémantiky k teorii řečových aktů; z jiné koncepční oblasti lze v této souvislosti připomenout přístup van Dijkův (1976).

1.5.3.3. Jazyk, řečová činnost je v důsledku širokého rámce, v důsledku výrazně komplexního přístupu k jazykovým prostředkům, ke komunikaci vykládán ve smyslu výrazné dominace pragmatické dimenze, spíše však inkluzívní povahy. Tento přístup je charakteristický např. pro Schmidta (1971) nebo Freseho (1967). V přístupech tohoto typu dochází namnoze k určitému „rozplynutí“ představ o jazyce jako systému prostředků, k pochybnostem o nutnosti, účelnosti atp. těchto představ, což vede právě k inkluzívnímu „potlačení“ syntaktické a sémantické dimenze.

[260]1.5.4. Výše uvedená typologie uspořádání sémiotické triády na principu dominace pragmatické dimenze dovolí charakterizovat podrobněji různá pojetí pragmatické dimenze.

1.5.4.1. Montague (1970) zavedl vedle pojmů obvyklých v intenzionálních sémantikách prostředky umožňující vztažení intenzí k aktuálním referenčním objektům (point of reference). K tomu je nezbytné zavést časovou strukturu u aparátu kontextového testování extenzí výroků a pravdivostí výroků. Intenze (jako klíčový pojem sémantické dimenze) jsou chápány jako funkce přiřazující každému možnému světu a každému časovému okamžiku individuum. Montagueovské pojetí pragmatiky řeší kontextovou podmíněnost všech výrazů jazyka (nikoli tedy pouze tzv. indexických výrazů) v zásadě v duchu Morrisově, Peirceově a Bar-Hillelově.

1.5.4.1.1. Stranou zde necháváme kritiku takových přístupů, která se týká teorie kontextu z hlediska definice pravdivosti. Upozorňuje se na to, že tradiční lingvistický pojem sémantiky zahrnuje mnoho jevů, které např. u Montaguea náležejí do pragmatiky. (Vědomi si závažnosti tohoto upozornění, vyšli jsme z modifikovaného pojetí sémiotické triády, které podle našeho názoru důsledky tohoto zjištění eliminuje.) Mnoho pozornosti je věnováno např. u Petöfiho (1976) otázce adekvátnosti tzv. nezávislé formulace pragmatického komponentu v podobě, jakou představuje Montagueův „pragmatický jazyk“. Petöfi soudí, že negativní odpověď na tuto otázku je známa již od časů Morrisových, a dochází k závěru, že v rámci dílčí teorie přirozeného jazyka (partial theory of natural language) pracovat s nezávislým pragmatickým komponentem nelze. Soudíme však, že takové teorie jako pragmatický jazyk, tedy formálně úplné, uzavřené formulace pragmatické dimenze, neznamenají nežádoucí, neadekvátní nezávislost pragmatické dimenze, neboť přítomnost pojmů (intenze, možné světy aj.), které jsou definovány identicky s odpovídajícími pojmy intenzionálních sémantik, adekvátní míru „závislosti“ (přesněji řečeno funkční vazby) na teorii sémantické dimenze představují. — Otázku tzv. závislosti/nezávislosti kterékoli z dimenzí považujeme za druhotnou, neboť ji chápeme v rámci typologie konstrukční uspořádanosti sémiotické triády a speciálně se jí proto nezabýváme.

1.5.4.1.2. Pro Fillmora (1976) byly syntax, sémantika a pragmatika tři cesty, tři typy pohledů na jazyková fakta. Předpokládal určitou stupňovitost uspořádání sémiotické triády v souvislosti s narůstáním komplexnosti na škále syntax, sémantika, pragmatika.

Srov.	Syntax (form)
	Semantics (form, function)
	Pragmatics (form, function, setting)

Také pro Fillmora byla v této fázi do značné míry klíčovou otázka vyhraněnosti jednotlivých sémiotických dimenzí.

1.5.4.2. Z typologického okruhu 1.5.3.2. mají k okruhu 1.5.2.2. (srov. ilustrativně Montague a Fillmore v 1.5.4.1.) nejblíže stanoviska Stalnakerova (1970). Stalnaker tu došel k závěru, že pragmatika se má zabývat studiem typů řečových aktů a kontextů, k nimž se vztahují. Pragmatika se má pomocí pojmů pragmatická presupozice a kontext zabývat vztahem propozice (sémantický pojem) a věty v rámci kontextu, otázkami pravdivosti a reference. V rámci uspořádání sémiotické triády

	syntax — věty
	sémantika — propozice
	pragmatika — řečové akty, příslušné kontexty

přepokládal, že propozice mohou být zkoumány nezávisle na řeči. Pravdivost se netýká propozicí, ale řečových aktů, v jejichž rámci jsou propozice vyjádřeny. Dominační charakter Stalnakerova pojetí pragmatiky spatřujeme v tom, že (nesporně [261]právem) „pragmatizuje“ některé pojmy považované do jisté doby za výlučně sémantické (presupozice, pravdivost).

Poznámka: Upozorňujeme na toto dnes již téměř všeobecně přijímané pojetí vztahu propozice a pravdivosti proto, že ještě v době zcela nedávné se pochopení pragmatické „vázanosti“ pravdivosti i v reprezentativních pracích z oblasti větné sémantiky jen pomalu prosazovalo, jak o tom svědčí vývoj užívání pojmů pravdivostní hodnota a pravdivostní podmínky při sémantické interpretaci propozic.

1.5.4.2.1. Van Dijkův (1976) přístup k statutu pragmatiky a ke vztahům pragmatiky a sémantiky v širším rámci úvah o kontextových gramatikách hodnotil od původu sémantické pojmy (extenze, intenze, pravdivostní hodnota) z hlediska pragmatiky a ukazoval možnou různost řešení. V každém případě byla pragmatická dimenze chápána v širokém rámci sociálních interakcí, v nichž mluvčí cestou výpovědí (utterance) ovlivňuje mínění nebo akční postoje posluchače. Pragmatika pojednává o vhodnosti, přijatelnosti výpovědí vzhledem ke kontextu. Jestliže by se chápaly pojmy význam (meaning) a reference v rámci podmínek přijatelnosti (happiness conditions) výpovědi, pak by oblast reference (domain of reference) byla definována jako podmnožina třídy vědomostí (knowledge set) mluvčího. Zdá se však, že pojem pravdivosti považuje za ryze sémantický (v pragmatice neanalyzovaný) i za výše uvedených podmínek, v čemž spatřujeme podstatný rozpor. Van Dijk tedy „ponechával“ sémantice pojem pravdivosti; referenci a význam chtěl chápat v rámci podmínek přijatelnosti, v tom tkví podle našeho názoru podstata jeho dominačního přístupu k pragmatické dimenzi.

1.5.4.2.2. Z hlediska dominačního přístupu k pragmatické dimenzi jazyka je třeba připomenout i stále populární Searlovu (1971) teorii řečových aktů. Dominativnost spočívá podle našeho názoru v těchto stanoviscích charakterizujících jeho přístup k jazykovým faktům:

Komunikace je produkce znaků při uskutečňování řečových aktů, které jsou základními jednotkami jazykové komunikace.

Řečové akty se zkoumají v rámci pravidel mezilidských vztahů (srov. lišení pravidel konstitutivních a regulativních).

Sémantický systém jazyka je množina konstitutivních pravidel, představuje příslušnou množinu konstitutivních pravidel pro určité druhy řečových aktů jako regulativních pravidel.

Komunikaci chápe ve smyslu teorie her, odtud obliba exemplifikovat jazykové jevy odkazem na šachy; jeho pojetí vztahu sémantiky a pragmatiky charakterizuje, že podle Searla šachové figury nemají žádný význam, všechny jejich vlastnosti vyplývají z pravidel jejich užívání.

1.5.4.2.3. Stranou necháváme opět určitý rozpor spočívající podle našeho názoru v nedialektickém chápání vztahu konstitutivních a regulativních pravidel, což se pak reflektuje do vztahu mezi sémantickými potencemi a komunikačním „chováním“ těchto potencí. Celkově je zřejmé, že sémantika je tu chápána ve značné závislosti na pragmatice, dominace pragmatiky má tendenci k inkluzívnímu charakteru.

1.5.4.3. Výrazně inkluzívní charakter má dominace pragmatické dimenze v takových teoriích, jako je např. Schmidtova (1971). Jazyk jako komunikační systém je chápán v rámci komunikativního jednání pojatého v intencích teorie her (kommunikative Handlungsspielen), je to sociální forma jednání. Význam (Bedeutung) není fixní korelát výrazů, jde o konstituent sociálně normovaného jednání a jeví se jako pracovní/činnostní forma funkčně (Arbeitsform-in-Funktion).

Ještě globálnější a vyhraněnější podobu měl tento přístup u J. Freseho (1967), který modeloval řečovou činnost na pozadí ekonomických modelů, akcentoval vzájemnou přeložitelnost řečového a neřečového jednání. Smysl (Sinn) věty je soubor možností pokračování věty v kontextu nebo mimo řečovou činnost v jednání, smysl [262]jednání je soubor možností v rámci určité společenské situace, a to tak, že na toto jednání navazují další jednání, další řečové činnosti, další akty vědomí. Při interpretaci řečové činnosti je třeba vycházet z teorie sociálních skupin. Nelze přehlédnout, že Freseho teorie vycházela z fenomenologických pozic, z čehož vyplývá nejen jeho poměr k pozitivistické racionalitě na straně jedné, ale i k Marxovi na straně druhé.

Inkluzívní poměr dominující pragmatické dimenze k „dominované“ dimenzi sémantické spatřujeme především v Schmidtově tezi, že význam (Bedeutung) je v zásadě výlučně konstituent sociálně normovaných her jednání a jeví se jako činnostní forma funkčně. — V zásadě srovnatelně soudí Frese, že smysl jednání je soubor možností dalšího jednání v rámci určité společenské situace. Smysl je tedy výlučně pragmatické povahy, je dán kontextem. Je zřejmé, že v přístupech tohoto typu pragmatické myšlení o jazyce má nejvýraznější podobu a že pojetí základních sémantických pojmů je dominaci pragmatiky zcela podřízeno.

1.6. Výše uvedené výklady a ilustrace těchto výkladů některými dnes již klasickými a pro různá řešení problematiky pragmatické dimenze ve vztazích k dimenzím sémiotické triády jako celku charakteristickými pracemi dovolují shrnout, uzavřít naše úvahy takto:

1.6.1. Zvýšená pozornost pragmatické dimenzi jazyka, jsoucí v souladu s rostoucí pozorností zaměřenou na výsledky a sám proces řečové, komunikativní činnosti, vedla k tomu, že představy o prostředcích, vlastnostech pragmatické dimenze se vyvíjely, zpřesňovaly, nabývaly formulační i formální určitosti zhruba v těchto fázích:

1.6.1.1. Zpočátku se odkazovalo obecně k pragmatické dimenzi, jestliže byla řeč o prostředcích a funkčních vlastnostech jazyka, které zřejmě nesplňovaly předpoklady (příslušné) teorie sémantiky a neměly syntaktickou povahu.

1.6.1.2. Teorie pragmatické dimenze byla „vyplněna“ výklady některých prostředků majících „zvláštní“, vyhraněné pragmatické funkční vlastnosti (tzv. indexické výrazy).

1.6.1.3. Ukázalo se, že nejen se zřetelem k procesu komunikace, ale i při zpřesňování teorie sémiotického reagování je třeba k systému jazykových prostředků jako celku i k jeho jednotlivým prvkům přistupovat nejen syntakticky a sémanticky, ale i důsledně pragmaticky; pragmatika se jevila jako úhel pohledu, způsob hodnocení jazykových prostředků a jejich funkčních vlastností. U formálních lingvistických modelů to vedlo k teoreticky úplné formulaci pragmatické složky jazyka.

1.6.1.4. Tato formulace objasnila pragmatický charakter některých klíčových sémiotických pojmů tradičně posuzovaných v rámci sémantické dimenze (reference, pravdivost, presupozice, kontext).

1.6.1.5. Pragmatická dimenze je východiskem ucelené lingvistické teorie (teorie řečové činnosti), řada klíčových sémantických pojmů je důsledně „pragmatizována“ (znak, význam, smysl, …). Toto pojetí pragmatické dimenze opětně „narušuje“ proporcionální vyváženost sémiotické triády tím, že dominaci původně syntaktickou nebo sémantickou nahrazuje důslednou dominací pragmatického zřetele.

1.6.1.6. Schéma 1.6.1.1.—1.6.1.5. pochopitelně nepředstavuje „přímočarou“ obecně platnou vývojovou tendenci: přístup k obsahu a postavení pragmatické dimenze v lingvistické teorii je ovlivněn cíli teorie, diferencemi v pojetí objektu lingvistické teorie a filozofickými východisky lingvistické teorie. Tyto stránky věci jsme ponechali stranou.

 

LITERATURA

 

BAR-HILLEL, Y.: Indexical expressions. Aspects of language. In: Essays and lectures on philosophy and methodology of linguistics. Jerusalem - Amsterdam 1970, s. 69—81.

[263]DIJK, T. A. van: Pragmatics, presuppositions and context grammars. In: Pragmatics 2. Ed. S. J. Schmidt. München 1976, s. 53—82.

FILLMORE, Ch. J.: Pragmatics and the description of discourse. In: Pragmatics 2. Ed. S. J. Schmidt. München 1976, s. 83—104.

FRESE, J.: Sprechen als Metapher für Handeln. In: Das Problem der Sprache. Ed. H.-G. Gadamer. München 1967, s. 45—55.

CHOMSKY, N.: Syntactic structures. The Hague 1957.

JAKOBSON, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP, 6, Praha 1936.

KOŘENSKÝ, J.: Formálně výrazová struktura pádu substantiva v češtině. Praha 1972.

KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky jazyka ze sémantické báze. SaS, 35, 1974, s. 241—255.

KOŘENSKÝ, J.: K problému kontextově podmíněné realizace propozičních struktur. SaS, 37, 1981, s. 24—30.

MATERNA, P. - PALA, F.: Propozice. In: Materiály pro přípravu nové vědecké mluvnice češtiny. Praha 1976, s. 77.

MORRIS, Ch. W.: Foundations of the theory of signs. International encyclopedia of unified science, č. 2, 1938.

MONTAGUE, R.: Pragmatics and intensional logic. Synthese, 22, 1970, s. 68—94.

PETÖFI, J. S.: Formal pragmatics and partial theorie of texts. In: Pragmatics 2. Ed. S. J. Schmidt. München 1976, s. 105—121.

SEARLE, J. R.: What is a speech act? In: The philosophy of language. Ed. J. R. Searle. Oxford 1971, s. 39—53.

SCHMIDT, S. J.: „Kommunikative Handlungsspiele“ als Kategorie der Wirklichkeitskonstitution. In: Grammatik — Kybernetik — Kommunikation. Ed. K. G. Schweisthal. Bonn 1971, s. 215 bis 227.

STALNAKER, R. C.: Pragmatics. Synthese, 22, 1970, s. 272—289.

 

R É S U M É

Die Struktur der semiotischen Triade im Hinblick auf die pragmatische Dimension

Der Verfasser des vorliegenden Beitrags geht von folgenden Voraussetzungen aus:

1. Die Problematik der pragmatischen Dimension der Sprache muß im Kontext der aktuellen konzeptionellen, methodologischen Tendenzen in der Sprachwissenschaft beurteilt werden.

2. Für die Bewertung einer Auffasung der pragmatischen Dimension in einer bestimmten linguistischen Theorie ist die Anordnung der semiotischen Triade relevant, d. h. es ist relevant, welche von den Komponenten den Ausgangspunkt der Konstruktion/Formulierung der betreffenden Theorie bildet.

3. In den aktuellen Bedingungen der gegenwärtigen Linguistik ist dies immer häufiger eben die pragmatische Dimension der natürlichen Sprache.

Der Verfasser formuliert eine bestimmte Typologie verschiedener Anordnungen der semiotischen Triade vom Gesichtspunkt der konstruktionellen Anordnung linguistischer Theorien aus, er verfolgt insbesondere die Wechselbeziehungen zwischen Semantik und Pragmatik und den Einfluß der konstruktionellen Anordnung der semiotischen Triade auf die Auffassung der pragmatischen Dimension. Die Dimension, die im Zentrum des Interesses der Theorie steht und die den konstruktionellen Ausgangspunkt der Theorie bildet, wird als dominant bezeichnet. Es werden die reduktionistische Dominanz (nichtdominante Dimensionen der semiotischen Triade werden in der Theorie mehr oder weniger nicht einmal ontologisch erwogen), die inklusive (nichtdominante Dimensionen der semiotischen Triade werden in die dominante Dimension einbezogen, inkorporiert) und die exklusive Dominanz unterschieden (die Existenz der nichtdominanten Dimensionen wird konstatiert, aber die betreffende Problematik wird von der Theorie nicht [264]gelöst). Die Typen der konstruktionellen Anordnung der semiotischen Triade im Hinblick auf die Stellung der pragmatischen Dimension werden illustriert.

Im Schlußteil seines Beitrags charakterisiert der Verfasser bestimmte Phasen in der Entwicklung der Auffassungen der pragmatischen Dimension in der neueren Sprachwissenschaft. Man näherte sich einer immer prägnanteren, vollständigeren Formulierung und Strukturierung der pragmatischen Dimension der Sprache, man stellt den pragmatischen Charakter einer Reihe der grundlegenden semiotischen Begriffe fest, die früher semantisch interpretiert wurden (vgl. Referenz, Wahrheitswert, Präsupposition, Kontext, …). Die Dominanz der pragmatischen Dimension nimmt in einigen gegenwärtigen linguistischen Theorien einen solchen Charakter an, daß es zu einer konsequenten pragmatischen Interpretation aller semiotischen Grundbergriffe der Theorie der natürlichen Sprache kommt.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 257-264

Předchozí Karel Fiala: O XIII. mezinárodním lingvistickém kongresu v Tokiu

Následující Hana Prouzová: K valenčním vlastnostem primárních adjektiv v češtině