Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Syntaktická typologie a konfrontační gramatika

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Синтаксическая типология и сопоставительная грамматика / Syntactic typology and contrastive grammar

V knize L. Dezsöho Studies in syntactic typology and contrastive grammar (Akadémiai kiadó, Budapest 1982, 307 s.), předkládané čtenáři — stejně jako další knihy z let 1982 a 1983 (Dezsö 1982, 1983) — v jazyce anglickém, se vychází z předpokladu, že typologie poskytuje optimální základnu pro teoretické konfrontační studium jazyků. První část knihy se snaží ukázat, jak lze typologie větné struktury a vyjadřování větných konstituentů různými sémantickými („hloubkovými“) pády (resp. pádovými systémy) využít pro typologickou klasifikaci a konfrontaci. V druhé části je aplikována typologie slovosledu a větného přízvuku na maďarštinu v konfrontaci s ruštinou. Třetí část knihy je věnována problematice teoretických základů typologie. Kniha vznikla, jak sděluje autor v předmluvě, přepracováním a přeložením statí, které na daná témata publikoval v průběhu sedmdesátých let jinak než anglicky. Jednotlivé stati autor uspořádal do kapitol a podkapitol, jejich návaznost a hierarchii vyjadřuje desetinným tříděním. Knize takto nelze upřít monografický ráz. Přesto by bylo namístě, aby autor uvedl alespoň bibliografické odkazy na stati, které se staly základem knihy; v seznamu literatury na konci knihy však není z neanglicky psaných autorových prací 70. let citována žádná.

V první části knihy se pracuje s pojmem bázové větné struktury, tj. „univerzální invariantní struktury na rovině hloubkové syntaxe“, jejímiž primárními elementy je predikát spolu s jeho argumenty, postulují se její obecné vlastnosti, hledají se univerzální vztahy mezi argumenty a „participanty řečové situace“, probírají se univerzální vlastnosti deixe (vyjadřované ukazovacími zájmeny) a identifikace (vyjadřované pomocí členů). V návaznosti na Klimovovy práce (nejnověji Klimov, 1977) z oblasti tzv. komplexní typologie se podrobně konfrontují estonština, maďarština, ruština a litevština; tato konfrontace je dále obohacena pozorováními z dalších jazyků. Pozornost se věnuje vztahům hloubkové a povrchové struktury věty v jazycích různých typů, zejm. v maďarštině v konfrontaci s ruštinou.

Druhou část knihy zahajuje velmi zajímavá autorova diskuse k pojmu diateze (v tom významu, v jakém s ním pracují leningradští lingvisté, např. Chrakovskij, 1975 a jinde) a k možnostem učinit diatezi rámcem pro syntaktickou typologii. Autor vychází z toho, že diatezi lze definovat jako zvláštní soubor pravidel organizace věty, který předchází před pravidly o lineárním uspořádání aktantů a cirkumstantů v povrchové struktuře. Varianty diateze slouží jako východisko pro slovoslednou typologii, pro typologii větného přízvuku a pro typologii tematicko-rematické výstavby: Na různé varianty diateze lze pohlížet jako na základní varianty slovosledných typů. Vlastní analýza slovosledných typů pak je jádrem této části knihy. Je pojata tak, že doplňuje (a zčásti též koriguje) známou Greenbergovu teorii jazykových zniverzálií (Greenberg, 1966 a jinde). Podrobně konfrontovanými jazyky jsou maďarština, angličtina a ruština, jednotlivé ilustrativní příklady jsou vzaty z jazyků dalších (např. ze svahilštiny). Slovosledné typy jsou zkoumány i z hlediska vývojového.

Maďarštinou se zabývá autor nejpodrobněji; uvádí ji jako vhodný příklad jazyka s volným slovosledem, na němž lze demonstrovat vztah mezi syntaktickou strukturou, slovesným videm a způsoby determinace (vzhledem k tomu, že maďarština disponuje určitým i neurčitým členem) na jedné straně a slovosledem a větným přízvukem na straně druhé. Rozebírány jsou slovosledné varianty větných typů se subjektem — predikátem — objektem, další se subjektem — predikátem — příslovečným určením a se subjektem — predikátem — objektem — příslovečným určením; samostatná pozornost je věnována větám se zájmeny v pozici subjektu nebo objektu. Při konfrontaci s dalšími jazyky nezůstávají opomenuty ani otázky, zda (resp. do jaké míry) si v různých jazycích odpovídají identické syntaktické, slovosledné a přízvukové varianty co do jejich užívání v kontextu. Např. maďarským větám A levelet a fiú olvasta a Levelet a fiú olvasott s větným přízvukem na subjektu (a fiù) a s kontextově zapojeným objektem může sice doslovně odpovídat v ruštině slovosled Pis’mo [345]mal’čik čital, avšak daleko běžnější je varianta se subjektem na konci: Pis’mo čital mal’čik. Ruština zdůrazňuje subjekt ve středové pozici (před slovesem) velmi zřídka a za specifických kontextových podmínek, zatímco v maďarštině platí totéž o zdůrazněném subjektu v pozici koncové. Z hlediska užití věty v kontextu rozhodně tedy nelze předpokládat vždy „optimální korespondenci“ typů ve dvou jazycích.

Zřetel k metodologickým otázkám — třetí část knihy — umožňuje začlenit dosud probírané typologické problémy do širšího rámce filozofického a ideologického, pochopit vzájemný vztah metodologie vědy a teoretických základů typologie a dospívat od dílčích teorií k obecné podstatě typologie. Při kritickém posuzování jednotlivých metodologických postupů je zvláštní pozornost věnována pojmu zákona v typologii, úloze pravidel a principů při typologickém popise větných struktur, otázce univerzálií a typů.

V závěru knihy vytyčuje Dezsö požadavek sjednotit typologii. Integrace typologie je podmínkou pro její aplikace při popisu a konfrontaci jazyků. V současné době má typologie k dispozici velký počet knih a statí, z nichž „netypologové (tj. 99 % lingvistů)“ mají k dispozici pouze zlomky. Mohou typologie využívat, pokud najdou práci týkající se jejich oboru, což však v záplavě lingvistické literatury není nikterak snadné. Proto je nutným a prvořadým, i když neobyčejně náročným úkolem sjednotit typologické informace o koexistujících faktech v různých typologických subsystémech a teoreticky je objasnit, tak jak se o to pokoušeli již např. Skalička (1974), Greenberg (1966) nebo Klimov (1977) nebo autoři univerzálních gramatik (Chrakovskij, 1975 a jinde, Keenan, 1978). Přispět alespoň zčásti ke splnění tohoto požadavku bylo i hlavním cílem autorovým.

Dezsöho kniha, v níž autor předává čtenáři své dlouholeté zkušenosti badatele-typologa, bude jistě u nás se zájmem přivítána, podobně jako jeho práce minulé; ostatně autor v minulosti publikoval i v Praze (Dezsö, 1974a, 1974b) a s československou lingvistikou je dobře obeznámen, jak o tom svědčí řada položek v bibliografii na konci jeho knihy. Konfrontace maďarštiny se slovanskými jazyky i dalšími jazyky ide. i jinými se může stát užitečným zdrojem poučení i inspirací pro další konfrontační výzkumy.

 

LITERATURA

 

DEZSÖ, L.: Topics in syntactic typology. In: Linguistica generalia 1. Studies in linguistic typology. Praha 1974a, s. 191—210.

DEZSÖ, L. - SZÉPE, G.: Two problems of topic — comment. In: Papers on functional sentence prespective. Praha 1974b, s. 81—86.

DEZSÖ, L.: Typological studies in old Serbo-Croatian syntax. Budapest 1982.

DEZSÖ, L.: Typological characterization of Hungarian grammar. Budapest 1983.

GREENBERG, J. H.: Language universals. The Hague 1966.

CHRAKOVSKIJ, V. S.: Isčislenije diatez. In: Diatezi i zalogi. Leningrad 1975, s. 34—51.

KEENAN, E. L.: Language variation and the logical structure of universal grammar. In: Language universals. Tübingen 1978, s. 89—123.

KLIMOV, G. A.: Tipologia aktivnogo stroja. Moskva 1977.

SKALIČKA, V.: Konstrukt-orientierte Typologie. In: Linguistica generalia 1. Studies in linguistic typology. Praha 1974, s. 17—23.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 4, pp. 344-345

Previous Jiří Hronek, Jaroslav Porák: Druhý díl sovětské učebnice českého jazyka

Next Iva Nebeská: Psychologický pohled na řečovou činnost