Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Obrozenská úprava spisu Komenského

Alois Jedlička

[Kronika]

(pdf)

-

Do vývoje spisovné češtiny zasahují v době obrozenské dvě tendence: jednak je to vědomé navazování na starší tradici, které se prakticky projevuje vydáváním literárních památek doby starší, na druhé straně pak snaha obohacovat slovy nově tvořenými slovní zásobu jak jazyka básnického, tak odborného. Obě tyto tendence zajímavým způsobem spojuje J. L. Ziegler ve svém vydání Komenského kazatelské teorie „Umění kazatelské“, jak pojmenoval volně vydávané a před tím netištěné Komenského dílo „Zpráva a naučení o kazatelství“.

ST. SOUČEK řeší ve své studii[1], vydané dnes již také zesnulým H. Jarníkem z rukopisné pozůstalosti, všechny otázky, dotýkající se jak díla Komenského, tak i prvního jeho tištěného vydání, Zieglerova z r. 1823. Podrobnou analysou oddaného komeniologa, stopujícího filologicky drobnohlednou metodou vznik, růst i další osudy díla a osvětlujícího jeho obsahovou i formální stránku, dochází Souček k důkazu autorství Komenského a odklízí pochybnosti nadhozené J. Hendrichem. Koriguje rovněž svůj starší názor o datování ZNK, jejíž vznik kladl do r. 1651 (podle datování rukopisu), a umisťuje ji asi do r. 1621, tedy do doby pohnutého dramatu v životě národním i v životě Jednoty bratrské.

Původní rukopis Komenského se nezachoval; Souček zná dílo ze dvou opisů, z nichž jeden je v Zemské a universitní knihovně v Brně, druhý v knihovně Husovy evangelické fakulty bohoslovecké v Praze (první vznikl z druhého), a z vydání Zieglerova z r. 1823. Téměř třetinu své studie věnuje poměru vydání Zieglerova k původnímu tekstu Komenského. Jsou-li závěry Součkovy o díle Komenského cenným přínosem do studií komeniologických, přechází srovnáním Zieglerova vydání s původním tekstem Komenského na pole mnohem širší.

Ziegler nepřistupoval ke Komenskému, poslednímu biskupovi Jednoty bratrské, jen jako katolický teolog, byť i osvícensky smířlivý, ale mnohem více [107]jako obrozenský buditel, který dílo staršího spisovatele zapíná do dobových snah, volajících po znárodnění české vědy. Obojí stanovisko, teologické i buditelské, vede ho k tomu, že opouští zásadu neporušitelnosti vydávaného tekstu, který zná ovšem jen z opisu. Z obavy před censurou i před církevní vrchností vynechává místa teologicky závadná; jako buditel zasahuje do humanistického jazyka Komenského tím, že se snaží nahrazovati latinskou terminologii literárně vědeckou termíny českými různého původu a různé hodnoty. Touto stránkou své činnosti řadí se Ziegler k mladší generaci obrozenské, k škole Jungmannově, s níž ho spojuje i vřelá láska k jazyku i schopnost tvůrčí.

I v této části své studie, týkající se terminologie, Souček vyčerpává látku, srovnává termíny se Slovníkem Jungmannovým i s jeho Slovesností, ukazuje na přínos Zieglerův do obrozenské dílny novotářsky jazykové i sleduje další osudy termínů Zieglerem uvedených. Je tedy možné vývody Součkovy jen shrnout a utřídit. Zieglerovo vydání kazatelské teorie Komenského obsahuje vedle termínů literárně vědeckých také termíny filosofické a estetické.

Podle původu jsou tu patrné dvě vrstvy; jednak jde o původní české termíny Komenského, nejčastěji uváděné jako ekvivalenty termínů latinských: líbeznost, mocnost, pronikavost (slohu); přístup (exordium), puštění (concessio), rozpakování (addubitatio), otázka (interrogatio) a j., jednak o pokusy Zieglerovy o počeštění termínů, které má Komenský jen ve formě internacionální, na př. jinotaj (allegoria), nadsázka (hyperbole), souznačnost, jméno souznačné (synonymum), soujmí (epitheton) a j. — Tyto české termíny buď Ziegler sám tvoří, na př. přenos (metafora), soujmí (epitheton), nadsázka (hyperbole), anebo přejímá termíny utvořené jinými buditeli, zejména Markem nebo Jungmannem, na př. rozbor (analysis), dějopis (historia), místo obecné (locus communis). V některých svých novotvarech opírá se Ziegler o Komenského aspoň do té míry, že jeho opisu anebo vysvětlení pojmu užívá při tvoření termínu, na př. nadsázka — u Komenského „hyperbolen, jenž jest nadsazená řeč…“, podsázka — u Komenského podsazená řeč.

O rozšíření termínů Zieglerem vytvořených má zásluhy i inspirátor dobového snažení o znárodnění české vědy, J. Jungmann. S termíny z vydání Zieglerova, ať už původními anebo nově utvořenými, setkáváme se jednak v Slovníku, jednak v 2. vyd. Slovesnosti. V Slovníku mnohdy Jungmann při citaci odlišuje původní termíny Komenského od nového přínosu Zieglerova (zkratkou „Ziegl. ad Com. kaz.“ a pod.), ale nečiní tak důsledně. V Slovesnosti pak, v níž přejímá i některé části teoretické, aniž uvádí Komenského mezi svými předlohami, splývají obě tyto skupiny bez rozdílu.

Jungmann nepřebírá však termíny Zieglerovy trpně; někdy mění formu, na př. Ziegl. přenos — Jg. přenoška (metafora), jindy opět význam, na př. slovozpyt u Ziegl. etymologia, — u Jg. jazykověda.

Termíny Zieglerovy, i když se jim dostalo podpory Jungmannovy, neujaly se všechny; jen část jich, stejně tak jako rozsáhlé terminologické bohatství Jungmannovy Slovesnosti, stala se trvalým majetkem odborného jazyka, na př. jinotaj (allegoria), nadsázka (hyperbole), souznačnost, jméno souznačné (synonymum), výmez (definitio).

A tak zásluha Součkovy studie vedle vlastní její hodnoty pro poznání Komenského a jeho díla je i v tom, že vnáší nové světlo do vymezeného úseku české odborné terminologie (hlavně terminologie stylistické a řečnické), pro niž právě doba obrozenská byla dobou kvasu a hledání.


[1] St. Souček, Komenský jako teoretik kazatelského umění. Rozpravy České akademie věd a umění, tř. III., sv. 76. V Praze 1938.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 2, str. 106-107

Předchozí Antonín Grund: Máchovský sborník

Následující Jaromír Bělič: Kollárovský sborník