Kollárovský sborník

Jaromír Bělič

[Kronika]

(pdf)

-

Sborník „SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST 1836 až 1936“ byl vydán k stému výročí Kollárovy rozpravy „O literarnéj vzájemnosti“ s dvouletým zpožděním (1938) Českou Akademií věd a umění a Slovanským ústavem v Praze za redakce J. Horáka. Vedle úvodního projevu Fr. Pastrnka, redaktora kollárovského sborníku vídeňského z r. 1893, a závěrečného článku Aug. Seiferta (Pro převoz ostatků Jana Kollára z Vídně do Prahy r. 1893), jež jsou vzpomínkového rázu, je tu řada zajímavých a hodnotných studií vědeckých pracovníků našich i jinoslovanských. Iniciativního rázu je stať M. Murka o slovanské myšlence před Kollárem, v níž autor v stručnosti zaznamenává řadu rozmanitých projevů vědomí slovanské sounáležitosti u různých slovanských národů od nejstarších dob, ať už v literatuře, vědě nebo v politice. Třebaže si zpravidla blíže nevšímá v jaké konstelaci okolností a v jakém ideologickém komplexu, resp. za jakým cílem slovanská sounáležitost byla zdůrazňována, vystupuje tu celý [108]řetěz směrů a projevů od feudálně dynastických a politických přes reformně etické a barokní uniatsko-protireformační až po filologické a humanitně obrozenské projevy osvícenské. Kollár se tedy mýlil, tvrdil-li, že vědomí slovanské jednoty národní a jazykové přinesla po staletích znova teprve jeho doba; to vědomí se vyskýtalo v různých tvářnostech porůznu u Slovanů již od pradávna a Kollárovo dílo mělo jen proto tak velký úspěch, že bylo vyvrcholením dlouhé tradice a formulovalo myšlenky, které u Slovanů již obecně žily.

Murko pomíjí mesianistický přídech, který vplývá už do reformně etických projevů slovanské sounáležitosti a slovansky se zabarvuje zvláště v uniatsko-protireformačním slovanském baroku a ještě více v přímém dědici barokních tradic, v slovanském mesianismu polském; právě těmito otázkami se důkladně zabývá Frank Wollman v studii „Kollárův mesianismus“, která Kollárův vztah k polské slavofilské koncepci před r. 1830 téměř objevuje. Ukazuje na základě podrobného rozboru, že Kollárův program literární vzájemnosti, ale zvláště jeho romantické historiosofické a mesianistické zaměření i antikvářské zatížení mělo už své předchůdce a učitele u Poláků. Jakýsi program slovanské literární vzájemnosti našel Kollár u biskupa Kossakowského, její historiosofické zdůvodnění čerpal pak u Woronicze, Staszice a jiných; Woroniczova kázání idealisující „národ vyvolený“ došla ohlasu v Kollárových kázáních o dobrých vlastnostech národa slovanského, kteréžto myšlenky pak přecházejí do „Wechselseitigkeit“, stejně jako Staszicovo líčení osvětného poslání Slovanů a slovanské lásky k svobodě, Niemcewiczovo proroctví humanitního poslání mravně náboženského a Brodzińského formulace estetické a kulturní synthesy, kterou prý provedou Slované. Mesianistický pathos básnické tvorby Woroniczovy a jiných objevuje se i u Kollára. Také Kollárův názor na lidovou slovesnost jako prostředek šíření vzájemnosti má vzor ve Woroniczově Rozpravě o písních národních z r. 1803. Woroniczova mesianistická koncepce, opírající se zase o starou slovanskou tradici, stala se vůbec konstitutivním jádrem Kollárovy „Vzájemnosti“. Jsou však ještě jiné vzory a shody. Starožitnické zatížení Kollárových spisů a folklorní řetěz ve „Vzájemnosti“ zcela nepochybně souvisí s polskou naukou o starožitnostech, jež brala iniciativu i posilu přímo v mesianismu a hledala neporušenou minulost slovanskou jednak ve starožitnostech, jednak ve folkloru. Také návrh slovnikáře Lindeho na zřízení učeného družstva, v němž by byli představitelé čtyř hlavních kmenů slovanských, přešel do jazykového programu Kollárova. Politickou orientaci mesianistické koncepce Kollár ovšem nepřejímá, dívá se na slovanskou otázku především filologicky, leda že snad rusofilský legitimismus slovanských mesianistů polských, který byl důležitým faktorem v mesianistickém systému, jej vedl k legitimismu rakouskému, jinak těžko vysvětlitelnému. Je tedy souvislostí Kollárovy „Vzájemnosti“ se slovanským mesianismem polským tolik, že ideově se může pokládati za jeho součást. Toto zjištění bude ovšem míti nutně za následek revisi celé řady dosavadních názorů na Kollára, čehož ostatně autor studie je si plně vědom, uváděje sám na pravou míru některé dosavadní předpoklady a dávaje podnět k revisi jiných. Zvláště předpokládané dosud vlivy německé na ideologickou náplň Kollárovy koncepce dostávají se do nového světla: tak paralela němectví-všeslovanství, Kollárův nacionalismus a pod. Názory Herderovy, Gablerovy, Fichtovy, Heglovy, Schellingovy a jiných neměly u Kollára úlohu iniciativní, poněvadž vše, co od nich mohl převzít, bylo již v dědictví barokního „slavismu“; z Jeny získává tudíž Kollár jen podporu autoritativní, která dodává ideologické náplni staré slovanské koncepce větší váhy. Slovanský mesianismus polský a Kollárův vztah k němu nejsou však časově souběžné. V Pešti na kulturní periferii slovanské přijímá Kollár vlivy opožděně, a když v Polsku po roce 1830 slovanský mesianismus se láme v básnický a filosofický mesianismus čistě polský, v jehož centru jest již Polska a nikoli Slovanstvo, zůstává Kollár epigonem mesianismu slovanského a pro nové koncepce, v kterých se dovršuje národní individualisace jednotlivých slovanských národů, nemá porozumění a jejich slovanskou dynamiku nechápe a nevidí. Tak ideologická náplň koncepce Kollárovy je už v jeho době zastaralá, ale vlastní program literární vzájemnosti, mající reálnější podklad, uchovává i pro dnešek platné a kladné stránky.

Ve Wollmanově studii tkví hlavní váha a cenný přínos celého sborníku. V ní je také již předem opraveno leckteré tvrzení, opírající se o dosavadní vědomosti o Kollárovi, jež je obsaženo v řadě českých i jinoslovanských článků dalších. V nich jsou povětšině s větší či menší zevrubností a vědeckou propracovaností probírány vztahy jednotlivých slo[109]vanských národů ke Kollárovi a jeho dílu. Souhrnně z nich vyplývá, že Kollár byl zcela jasně osobnost formátu a významu všeslovanského, třebaže jeho vliv na Slovany, tak jako vliv Němců na něho, zpravidla nebyl rázu iniciativního, nýbrž měl vždy více nebo méně funkci toliko posilující, opěrnou. Zvláště patrné je to ze studie Julia Heidenreicha, „Kollár a ‚nářečí illyrské‘“, v níž se mimo jiné ukazuje, že Gaj a ostatní propagátoři ilyrismu neváhali podle potřeby obměňovat pasáže z Kollára, kterých užívali k citacím, aby dodali svým snahám váhy. Podle shromážděného materiálu poměrně nejmenší ohlas Kollárova programu lze zaznamenati u Poláků, jak vysvítá ze studie Stefana Vrtela-Wierczyńského „Rozprawa Jana Kollára o ‚literackiej wzajemności‘ Słowian i jej odgłosy w ówczesnej Polsce“; jest ovšem lehce možno vysvětliti tento fakt oním duchovým kataklysmem polským r. 1830, o kterém mluví Wollman, a nespokojenost Kollárovu s Poláky jako bolest nad „nevzájemností“ národa, od něhož se sám vzájemnosti naučil. — Zajímavá disparátnost dvojího pohledu na stejnou otázku vystupuje ze srovnání stati sovětského učence V. Černobajeva (Jan Kollar v Rossii) a emigranta V. A. Franceva (Ohlasy Kollárovy rozpravy O literární vzájemnosti v ruské literatuře let třicátých a čtyřicátých): kdežto Francev tvrdí, že ohlas a vliv Kollárova traktátu v učených kruzích ruských byl velký, Černobajev dochází k závěru negativnímu. Pravda je asi někde uprostřed.

Vedle uvedených již autorů přispěl do sborníku Krešimir Georgijević studií o Kollárově idei u Charvátů a Srbů, Fr. Kidrič u Slovinců, Jos. Páta u Bulharů a Luž. Srbů, Leonid Bilećkyj u Ukrajinců, Alb. Pražák u Slováků; Marjan Szyjkowski otiskl starý rukopisný polský překlad Kollárovy rozpravy a Wł. T. Wisłocki dokumenty o Kollárově styku s Felixem Słotwińským; celkem nezapadá do rámce sborníku jinak cenné pojednání Karla Krejčího o pokusech o sblížení českého a polského pravopisu. Zajímavá „homoethnologická studie“ Ant. Štefánka, „Kollárov nacionalizmus“, třebaže přeceňuje vlivy německé, náleží mezi nejlepší příspěvky sborníku.

Celkem je třeba říci, že vedle důležitého přínosu studie Wollmanovy shromažďuje sborník cenný materiál o Kollárovi u jednotlivých slovanských národů, takže jeho vydání je jistě čin záslužný. Škoda jen, že mezi ostatními Slovany se zapomnělo na pojednání o myšlence Kollárově a o jejím vlivu v národě českém. Snad to napraví slíbený druhý svazek sborníku.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 2, s. 107-109

Předchozí Alois Jedlička: Obrozenská úprava spisu Komenského

Následující Stanislav Lyer: Knížka o moderní francouzštině a o současné spisovné italštině