Knížka o moderní francouzštině a o současné spisovné italštině

Stanislav Lyer

[Kronika]

(pdf)

-

VLADIMÍR BUBEN, jehož knihu „Influence de l’orthographe sur la prononciation du français moderne“ zde rozebral francouzský fonolog A. Martinet,[1] vydal „Studii o moderní franštině“ ve Sbírce přednášek a rozprav extensí česko-slovenských vysokých škol (řada III. Praha 1938). Obsahuje vlastně čtyři populární přednášky o moderní francouzštině, které pronesl autor v extensích Komenského university v Bratislavě v roce 1937; tím je určen celkový populárně vědecký její ráz.

V první části vysvětluje autor, proč se francouzština stala universálním jazykem v 17. a 18. stol. a uvažuje, jaké jsou nyní její posice mezi jinými mezinárodními jazyky. Potom rozbírá vlastnosti, které z ní učinily jazyk prvého řádu; jsou to hlavně lahodnost, libozvučnost a hudebnost, jasnost a srozumitelnost, zřetelnost a přesnost, ustálenost a vytříbenost (tyto poslední přednosti jí nejvíce dopomohly k funkci mezinárodního konversačního jazyka). Svou charakteristiku opírá autor nejen o odbornou a krásnou literaturu francouzskou, nýbrž hlavně přímo o souhrnnou analogii jazykových jevů. Již zaměřením přednášek, z nichž kniha vzešla, se vysvětluje, že se nemůže autor pouštět do velikých a podrobných diskusí o některých teoriích a že se spokojuje s tím, že uvádí prostě jen hlasy svědčící pro jeho tvrzení. V třetí kapitole načrtává stručně dějiny vývoje spisovné francouzštiny, ukazuje na její ustálení a kodifikování v sedmnáctém století. Oceňuje v tomto procese normativní vliv učených gramatiků a francouzské akademie s jedné strany, s druhé strany pak estetisující vliv společnosti (na př. královského dvora a literárních salonů) i s jejími stinnými stránkami (na př. u preciosek). Osmnácté století s neobyčejným rozvojem racionalistické filosofie a přírodních věd intelektualisuje spisovnou francouzštinu a zachovává její aristokratický ráz, který jí vtisklo minulé století. Teprve Veliká revoluce působí převrat: slovník se demokratisuje.

[110]V této cestě pokračují i romantikové, hlavně Victor Hugo, kteří ukazují na krásu i všedních slov. Tento proces pokračuje a vrcholí světovou válkou a dobou po ní, takže někteří puristé mluví o vulgarisaci jazyka a volají do zbraně proti úpadku spisovného jazyka.[2]

Nejzajímavější jest poslední kapitola, která obsahuje souhrnnou charakteristiku moderní francouzštiny. Nejprve ukazuje autor na historický ráz francouzského pravopisu, který se někdy jeví jako naprosto nelogický a zbytečně komplikovaný, takže jeho reforma jest naléhavá. Všechny pokusy o ni však dosud selhávaly.[3] Pravopis někdy působí rušivě i na výslovnost, zvláště na výslovnost jazyka básnického. V tvarosloví se jeví tendence k zjednodušování; některé tvary slovesné, jako passé défini, imparfait du subjonctif, jsou na vymření. V oddíle při tvoření slov ukazuje autor na veliké potíže při přechylování substantiv, takže jazyk hovorový sahá někdy k prostředkům, které teoretikové jazykoví kářou; na př. proti spisovnému une femme auteur vzniká une littératrice, a pod. Některé neologismy, jako une avocate, přijala do slovníku i francouzská akademie. Přílišně bujejí v moderní francouzštině slovesa denominativní[4] (na př. solutionner od solution místo résoudre), brachylogické odvozeniny slovesné (na př. palmer quelqu’un místo décorer quelqu’un de palmes académiques), regresivní tvoření slov (na př. insupporter k insupportable podle supportable, které jest odvozeno od supporter), aferese a apokopa (na př. le stylo[graphe]), tvoření slov stažením dvou slov (na př. auto[mobile] taximétre), odvozování slov od grafických zkratek (na př. técéfiste od T. C. F. = Touring Club de France). Velká jest také záliba v souřadných kompositech (na př. café-concert, cas-régime). Nejvíce změn pozorujeme ve skladbě; nejdůležitější jsou tyto: nadbytečné užívání dělivého členu (na př. faire de l’auto), užívání příslovcí místo přídavných jmen (na př. le centre avant), přechodných sloves místo nepřechodných a naopak (na př. réussir quelque chose), vymírání některých časů a způsobů slovesných, na př. passé défini, passé antérieur, imparfait du subjonctif se drží jen u některých autorů a v některých literárních druzích.[5] Impresionismus přinesl nesmírné rozšíření nominálních vět a opisné vazby se substantivem místo prostého slovesa (na př. effectuer un calcul místo calculer), přívlastkového substantiva místo přívlastkového adjektiva (na př. cette robe cerise);[6] řeči polopřímé a uvolnění přísného pořádku větného. Slovník moderní francouzštiny se také rychle mění: proniká do něho mnoho neologismů, zvláště anglicismů, i odborných názvů původu cizího.

Toto přehledné dílo, které nechce řešit problémy ani se zatěžovat diskusemi, nýbrž shrnuje pouze výsledky bádání autora i cizích romanistů a na základě jeho načrtává stav současné francouzštiny a osvětluje jej srovnáním s předešlými etapami, je velmi dobrou pomůckou k pochopení struktury francouzského jazyka, ale zároveň přináší také dobré srovnávací poučení o problémech společných dnešním spisovným jazykům vůbec; proto si jí zde všímáme a doporučujeme každému, kdo má o tyto otázky zájem.

 

Stejného rázu jako knížka Bubnova — totiž populárně vědeckého, ač má větší bibliografický aparát — je studie BRUNA MIGLIORINIHO Lingua contemporanea (Firenze, Sansoni 1939, 200 str., za 10 lir). Je věnována problémům současné italštiny; první část je většinou deskriptivní — chce zachytit hlavní tendence vývoje italštiny v poslední době —, druhá spíše normativní. V prvních dvou kapitolách se snaží autor stanovit vnější podmínky, ať už historické nebo sociální, za kterých se vyvíjí moderní italština. Především zdůrazňuje vliv novin, jejichž prostřednictvím se šíří určitá módní slova i výrazy. Jazyk novinářský pokládá M. za druh funkčního jazyka, který stojí na okraji spisovné řeči. Noviny jsou hlavními šiřiteli neologismů a stylu velmi stručného, téměř telegrafického. Vedle novin neobyčejně sugestivně působí rozhlas a radio. Tyto dorozumívací prostředky mají zásluhu, že šíří znalost spisovného jazyka i do oblastí, kde se dosud téměř výlučně hovořilo dialektem, hlavně v severní a jižní Italii. Tak dialekty pomalu ustupují, mísí se se spisovnou řečí nebo někde i docela mizejí. Tito [111]činitelé a dále rozšíření vzdělání a pronikající záliba v četbě knih umožňují znatelnější vliv pravopisu na výslovnost, ač zde není toto působení tak intensivní, jak zjistil pro franštinu Vl. Buben v práci výše uvedené.

Při zkoumání změn, jakými prošla italština za posledních let, ukazuje autor na to, že se hlavně týkají slovníku, kdežto v ostatních oblastech jazyka jsou daleko nepatrnější. V hláskosloví nutno uvésti pomalé mizení prothetického i před „s impura“, které bylo pokládáno za zjev typicky italský. Z tvarosloví zajímavý jest autoritativní zásah do užívání zdvořilostních zájmen Lei a Ella „vy“. Vládní nařízení z února 1938 nahradilo tato zájmena zájmeny voi „vy“ a tu „ty“; v písmě se toto nařízení podle autora celkem dodržuje, kdežto v hovorovém jazyku se šíří velmi pomalu. Skladba zůstala kromě zcela nepatrných náznaků změn nedotčena. Celkem možno prohlásiti, že všechny změny hláskové a tvarové — není jich mnoho a nejsou nijak základní — směřují ke zjednodušení а k vyrovnání rozdílů. Ve tvoření slov se pozoruje záliba ve zkratkách — zjev tak charakteristický pro všechny evropské spisovné jazyky v době poválečné. Zato slovník jeví nejvíce změn: vniklo do něho veliké množství neologismů. Částečně jsou to přejatá slova cizí a během doby poitalštěná, částečně jsou to nově tvořená slova ze základu italského nebo latinského. Nejhojnější jsou výrazy z oboru vojenského (vlivem světové války a dobyvatelských výprav), politického, průmyslového a obchodního; napodobování antického Říma, sociální reformy a móda daly vznik mnoha novým výrazům.

V další kapitole se zabývá Migliorini vlivem latiny na italštinu a podotýká, že se jeví téměř výlučně jen ve slovníku. Již předtím (str. 46) zdůraznil, že mezi latinou a italštinou jest ve struktuře daleko větší rozdíl než mezi italštinou na jedné straně a holandštinou a češtinou na straně druhé. Latinský slovník jest stále nejhojnějším pramenem pro neologismy v italštině již proto, že latinské základy se dají nejsnáze asimilovati italské formě, takže budí zdání čistě italského slova, a proto se snadněji přijímají do jazyka hovorového.

Poslední kapitolu věnoval autor otázce purismu, který se zasazuje nejen o správnost jazykovou, nýbrž velmi často bojuje proti přejímání cizích slov. Bruno Migliorini prohlašuje, že nelze zabránit všem výpůjčkám z cizích jazyků, jestliže si ovšem jazyk nevytvoří pro nové pojmy výraz čistě italský. Ukazuje na to, že, dokud bude trvati kulturní vliv cizí, dotud budou vnikati do jazyka cizí slova; to platí hlavně o působení franštiny a angličtiny. Některá slova přejatá nezdomácnějí, ponechají si svou cizí formu a cítí se stále jako slova cizí, na př. sport, girl; naproti tomu valná část jich se asimiluje po stránce hláskoslovné a tvaroslovné tak, že v nich nikdo netuší slovo přejaté z cizího jazyka, na př. bistecca z angl. beefsteak, buffè z franc. buffet. Proti hromadnému přijímání cizích slov do italštiny se ozývaly hlasy puristů již od 18. století, ale celkem na ně nedbala ani veřejnost ani odborné kruhy. Teprve v nejnovější době zdvíhá purismus (Migliorini jej nazývá neopurismem) hlavu, jsa podporován z úředních míst. Tito úřední neopuristé navrhují, aby se slova původu neitalského nahradila slovy z tradičního slovníku italského; ale jejich snahy narážejí na veliké potíže, protože jednak není vhodných tradičních italských slov, jednak tím vzniká nebezpečná mnohovýznamnost slov, zacházející až do nejasnosti. Autor prohlašuje, že, kdyby se mělo postupovati přísně podle těchto neopuristických zásad, bylo by nutno vyloučiti z jazyka veliké množství slov zakořeněných, nezbytných a zcela obvyklých, jako jsou na př. pensiero „myšlenka“ (je z franc.), sembrare „zdáti se“ (je také z franc.). A těžko by se našla za ně náhrada. Autor se ke všem těmto puristickým snahám staví skepticky a končí tímto Baconovým výrokem: Lingua non imperatur nisi parendo.

Na konci knížky najdeme seznam slov, o nichž se v tekstu mluví. Českého čtenáře mile překvapí autorovy znalosti češtiny, z níž často cituje příklady (na př. str. 27, 46, 47, 51).

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 2, s. 109-111

Předchozí Jaromír Bělič: Kollárovský sborník

Následující V. S. (= Vladimír Skalička): Ohlasy „pražské školy“ v Anglii a v Estonsku