Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ohlasy „pražské školy“ v Anglii a v Estonsku

V. S. (= Vladimír Skalička)

[Kronika]

(pdf)

-

Vysvětlení gramatického systému v jazyce je mnohem obtížnější než vysvětlení systému fonologického. Již mnoho učenců se pokoušelo najíti základy gramatického systému, ale dosud dovedeme říci jen velmi málo definitivního. Mladý anglický učenec C. E. Bazell v článku Analogical System, Transactions of the Philological Society, 1938, str. 104n., pokouší se ve vědomé závislosti na pražské škole linguistické vnésti do těchto záhad trochu světla. Analogickým systémem je mu systém vztahů gramatiky k fonologii (jako opačným vzta[112]hem se zabývá Trubeckého morfonologie). Bazell pracuje na předpokladu symetrie gramatiky a fonologie. Jeho „analogický systém“ je v témž poměru ke gramatickému systému jako morfonologický systém k fonologickému. Ukazuje to na různých příkladech. Tak jako existuje ve fonologii jednotka nezávislá na čase, fonologický element (na př. znělost fonému b na rozdíl od p), existuje v gramatice jednotka nezávislá na syntaktické funkci „séma“. Jako existuje „pseudofoném“, časově rozdělitelný na dva fonémy, ale morfologicky nedělitelný (na př. čes. ou), tak existuje i „pseudomorfém“, se stanoviska syntaktického rozdělitelný na dva „morfémy“, ale nerozdělitelný fonologicky (na př. pád a číslo českých substantiv, dub, dubu, duby, dubů). Jako je foném jednotka fonologická se vztahem k morfologii, tak je morfém (poněkud odlišný od morfému pražské školy linguistické) jednotka morfologická se vztahem k fonologii. Nová teorie gramatiky bude musit přihlédnout k těmto často ovšem hodně subjektivním výkladům Bazellovým.

 

Mezi evropskými kulturními jazyky má estonština zvláštní postavení. Jestliže bulharština má nejistý a často měněný pravopis, v estonštině vlivem dialektů a oprávců jazyka nejsou jisté ani tvary. Tak je možno, že W. Tauli, autor publikace o jazykové správnosti Õigekeelsuse ja keelekorralduse põhimõtted ja meetodid (Tartu 1938), v předmluvě poznamenává, že se celkem držel právě platné normy, ale že užíval některých druhotvarů, jako na př. koncovky -nd místo -nud po samohlásce v participiu minulého času. Je zřejmo, že taková situace vede k teoretickému uvažování o jazykové správnosti, a proto vyšla také uvedená kniha. Je to první soustavná práce toho druhu, která teprve sbírá širokou a roztříštěnou historickou látku, při čemž nejvíce pozornosti věnuje estonským autorům, ale překvapuje rozhledem po cizojazyčné literatuře. Hojně si přitom všímá i českého přínosu do teorie spisovného jazyka, zvláště sborníku Kroužku, „Spisovná čeština a jazyková kultura“.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 2, str. 111-112

Předchozí Stanislav Lyer: Knížka o moderní francouzštině a o současné spisovné italštině

Následující BHk (= Bohuslav Havránek): Stylistika vědou samostatnou?