Záměrová modálnost a syntaktická stavba souvětí

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

Интенциональная модальность и синтаксическое строение сложного предложения / Modality of purpose and syntactic structure of complex sentence

Syntaktická stavba souvětí je dána vlastními syntaktickými vztahy, formálními a sémantickými, ale také záměrovou[1] modálností vět, z nichž se souvětí skládá. Záměrová modálnost je základní vztah toho, co je ve větě označeno, tj. pojmenováno nebo označeno (Svoboda, 1972a, s. 18), ke skutečnosti. Je prostředkem vyjádření základního komunikativního záměru mluvčího: (1.) oznámit nebo prostě zaznamenat, že se to, co je označeno, uskutečňuje, neuskutečňuje, uskutečnilo, neuskutečnilo, uskuteční, neuskuteční, nebo (2.) zeptat se, zda se to, co je označeno, uskutečňuje, neuskutečňuje atd., kdo je uskutečňuje, za jakých okolností se uskutečňuje atd., (3.) vyslovit žádost (přání, prosbu, rozkaz), aby se něco uskutečňovalo, neuskutečňovalo atd. Věty, které tento záměr plní, souhrnně věty podle záměru[2] mluvčího, jsou věty oznamovací, tázací a žádací. Modálnost oznamovací, tázací a žádací jsou druhy modálnosti mluvčího, mluvčí jimi uskutečňuje svůj záměr uvést to, co je označeno, do vztahu ke skutečnosti. Zcela jiným druhem modálnosti mluvčího je modálnost pravdivostní, tj. explicitní vyjádření — např. slovy jistě, asi, snad — jisté, resp. nejisté pravdivosti, toho, co se větou[3] oznamuje (Ředitel už jistě přišel), pravdivosti odpovědi na to, na co se mluvčí ptá (Přišel už jistě ředitel? Viděl jsi ho snad nebo jistě?), řidčeji oslabená pravděpodobnost realizace toho, co si mluvčí přeje (Kéž by se otec vrátil včas). Modálnost pravdivostní není — na rozdíl od základní modálnosti mluvčího, modálnosti záměrové — základem komunikativního záměru mluvčího, nýbrž jej pouze modifikuje, na modálnost záměrovou se navrstvuje.

Od pravdivosti mluvčího se podstatně liší modálnost, kterou bychom mohli označit jako konatelskou. Je jí vyjádření, např. slovesy moci, muset, smět, mít, vztahu agentu (je nezřídka mluvčím) k ději pojmenovanému slovesem v infinitivu, ne ke skutečnosti; např. ve větách Bratr může zase kouřit. — Můžu zase kouřit není nijak zřejmé, zda agens kouří, či nekouří.

Rozlišení (1.) modálnosti mluvčího, a to a) záměrově, b) pravdivostní, a (2.) modálnosti konatelské jsem zde pokládal za nutné naznačit a zdůraznit proto, aby v dalším výkladu mohla být ukázána základní úloha, kterou se ve stavbě souvětné — na rozdíl od modálnosti pravdivostní a konatelské — vyznačuje modálnost záměrová.

Povaha a funkce záměrové modálnosti věty hlavní je dnes převážně zřejmá, avšak mezi lingvisty jsou podstatné rozdíly v chápání záměrové modálnosti vět vedlejších. Záměrová modálnost věty hlavní má dominantní povahu v modální stavbě souvětí podřadného: Jestliže věta hlavní má modálnost oznamovací, je souvětí podřadné jako celek souvětím oznamovacím, má koncovou intonaci oznamovací. Jestliže věta má modálnost tázací, je souvětí podřadné jako celek souvětím tázacím, a to zjišťovacím (je ukončeno antikadencí), jestliže věta hlavní je otázkou zjišťovací, doplňovacím (je ukončeno příznakovou kadencí konkluzívní), jestliže věta hlavní je otázkou doplňovací. Žádací modálnost věty hlavní dává podřadnému souvětí jako celku modálnost žádací.

[290]Potíže působí výklad záměrové modálnosti vět vedlejších. Rozšířen je výklad, že ve vedlejší větě je výpovědní platnost suspendována; tak ve stati Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny — dále TZ (1975). F. Daneš (1978) mluví o „degradaci věty na pouhý větný člen, spojené se suspendováním její výpovědní platnosti“. Výklad o suspendované výpovědní platnosti vedlejších vět souvisí s pojetím, které výklad významu věty zakládá na propozici jako „sémantickém základu (’extraktu’) nějaké věty … odhlížejícím (mimo jiné — Sv.) od složek modálních“ (proloženě Sv.) a věty vedlejší chápe jako propozice, které mají formu nevětnou nebo větnou, avšak nevýpovědní, tj. věty, jejichž výpovědní platnost je „gramatickými prostředky suspendována“ (TZ, 1975), nebo vychází z tzv. modální báze, z předpokládaných psycholingvisticky pojatých komunikativních záměrů.

Zastávám názor, že systematický výklad syntaktické, formální i sémantické stavby souvětí je třeba zakládat na zobecněných poznatcích získaných rozborem konkrétních souvětí (platí to ovšem i o systematických výkladech vět jednoduchých), tj. konkrétních syntaktických útvarů, v nichž záměrová modálnost má podstatnou úlohu v komunikativní funkci jazykového vyjadřování. Dospívá se jím — ovšem mimo jiné — k rozlišení

I. souvětí s větami, které vyjadřují vztah mezi věcnými složkami denotátu (Svoboda, 1979), vypovídají o existenci nebo neexistenci vztahu, ptají se na něj, žádají jeho realizaci,

II. souvětí, v němž jedna věta je větou výpovědně determinační, tj. vyjadřuje determinaci platnosti[4] (zejména pravdivosti) výpovědi vyjádřené větou základní (syntakticky hlavní nebo vedlejší). Věta základní je vždy oznamovací.

I. Zabývejme se nejdříve první skupinou souvětí, skupinou mající zajisté v jazykové komunikaci postavení základní. Cílem našeho příspěvku je pokusit se o výklad komunikace souvětí jako celku i jeho větných složek na konkrétních, reprezentativních případech (Svoboda, 1961b). Metodologicky výhodné je zabývat se nejprve souvětími, ve kterých vedlejší věty jsou v týchž větněčlenských vztazích, zaslouží si však zvláštní pozornost z hlediska záměrové modálnosti. Vyjděme z následujících dvou dvojic souvětí, v nichž v jedné dvojici na větě hlavní závisí věta příčinná, v druhé dvojici věta podmínková (pro jednoduchost se zde i v ostatních případech omezuji na souvětí s jednou větou hlavní a s jednou větou vedlejší):

(1a) Soused si koupil chatu, protože vyhrál ve sportce.

(1b) Koupil si soused chatu, protože (když) vyhrál ve sportce?

(2a) Už první zájemce jistě koupil tak pěknou chatu, jestliže měl dost peněz.

(2b) Proč už první zájemce nekoupil tak drahou chatu, jestliže měl opravdu dost peněz?

V souvětí (1a) věta s protože vypovídá o tom, že soused vyhrál ve sportce jako o příčině jeho koupě chaty. Může být odpovědí na otázku Proč si soused koupil chatu?[5] [291]Věta s protože je oznamovací, má oznamovací modálnost, ne však jen přímo ke skutečnosti, nýbrž jednak ke skutečnosti, která je větou s protože označena, a jednak spolu s tím také ke skutečnosti, která je označena větou hlavní. Nejde tu „o degradaci věty na pouhý větný člen“, nýbrž — mohli bychom říci — o degradaci na větu modálnostně závislou, tj. na větu, která vypovídá se zřetelem ke skutečnosti vyjádřené větou hlavní. Věta s protože je degradována na větu modálnostně nižší, než je věta hlavní. Nerozhoduje — na rozdíl od věty hlavní — o modálnosti souvětí jako celku.

V souvětí (1b) se mluvčí větou s protože ptá na vztah sousedovy výhry ve sportce k jeho koupi chaty, tj. neptá se na vztah toho, co je ve větě s protože (když) označeno, přímo k výpovědní situaci, nýbrž k obsahu otázky, který je vyjádřen větou hlavní. Věta s protože (když) je příslovečná věta tázací modálnostně rovněž nižší, než je věta hlavní.

Na rozdíl od toho v souvětí (2a) věta s jestliže nevypovídá, neoznamuje, že zájemce měl dost peněz, nýbrž takovou okolnost uvádí pouze jako možnou, jako podmínku koupě chaty. Nemá tedy oznamovací modálnost, ani ovšem modálnost tázací, ani žádací. Je v tom smyslu amodální.

V souvětí (2b) se mluvčí ptá na vztah toho, co je označeno ve větě s jestliže, k tomu, co je vyjádřeno větou hlavní, na to, proč možná, ale mluvčímu ne známá okolnost, která je označená v (amodální) větě s jestliže, nebyla příčinou nebo věcnou podmínkou realizace toho, co je vyjádřeno větou hlavní. Věta s jestliže je příslovečná věta tázací modálnostně nižší, než je věta hlavní.

Souvětí např. s větou příčinnou a podmínkovou by nesloužila potřebám jazykové komunikace, kdyby příslovečná věta neměla výpovědní platnost, kdyby (věta příčinná) nesdělovala, neoznamovala okolnosti vedoucí k realizaci děje vyjádřeného větou hlavní jako reálné, nebo (věta podmínková) jen jako myšlené v případech, ve kterých nevíme, zda se děje označené větou podmínkovou realizovaly nebo ve kterých chceme naše poznatky zobecnit, dát poznaným okolnostem obecnou platnost

I lingvisté, kteří ke třem příkladům s vedlejšími větami jen časovými a jen v čase budoucím (Bauer - Grepl, 1980, s. 235) pouze konstatují, že vedlejší věta „není oznamovací, rozkazovací nebo přací“, o větách obsahových říkají, že to jsou „závislé věty tázací a závislé věty žádací“ (Bauer - Grepl, 1980, s. 235, 268n.). Rovněž teorie, která jistý participant valenčního pole nazývá informací a chápe ji jako myšlenkový obsah, jenž se stává nebo je schopen se stát předmětem řečové komunikace, tj. přijímání, odevzdání, vlastnění myšlenkového obsahu (Daneš - Hlavsa a kol., 1981, s. 149n.), nemůže podat silný důvod pro to, aby se jisté vedlejší věty nechápaly např. jako nepřímé otázky (srov. Daneš - Hlavsa a kol., 1981, s. 152). Pojmově konstitutivním rysem nepřímých otázek není vždy jenom „intence mluvčího vybídnout posluchače, aby se vyjádřil k pochybnostem tazatele, rozhodl jeho nejistotu“, nýbrž — připomeňme, že je nutno interpretovat spojení nepřímé otázky s řídicím výrazem — informace o tom myšlenkovém obsahu, na nějž, na jehož realizaci se mluvčí nebo i adresát mohl někoho nebo i sám sebe ptát, a způsob vybídnutí, aby informace byla dána (výrazy vyjadřujícími ‚ptaní‘), nebo způsob podání informace (výrazy jako napsat někomu).

K dalšímu doložení záměrové modálnosti jistých vedlejších vět, amodálnosti jiných a jejich modálnostní a spolu s tím jejich syntaktické podřazenosti, je vhodné uvést ještě jiné příklady vedlejších vět, z nichž jedna má oznamovací modálnost, druhá, nevýpovědní, amodální, je k ní v modálnostním protikladu, nebo je tázací nebo žádací:

[292](3a) Jednou se stalo, že přišel pozdě. (v. podm. oznam. k hl. větě oznam. kladné)

(3b) Stalo se někdy, aby přišel pozdě? (v. podm. amod. k hl. větě tázací)

(3c) Nikdy se nestalo, aby přišel pozdě. (v. podm. amod. k hl. větě oznam. záporné)

(4a) Bylo vám sděleno, že ředitel bude přítomen také příští týden? (v. podm. oznam. k hl. větě tázací)

(4b) Bylo vám sděleno, zda ředitel bude přítomen také příští týden? (v. podm. tázací zjišťovací k hl. větě táz. zjišťovací)

(4c) Proč vám nebylo sděleno, kdy ředitel bude přítomen? (v. podm. táz. k hl. větě táz. doplň.)

(5a) Napište mu laskavě, že ředitel bude přítomen také příští týden. (v. předm. oznam. k hl. větě žádací)

(5b) Napište mu laskavě, zda bude ředitel přítomen také příští týden. (v. předm. táz. k hl. větě žádací)

(5c) Napsal matce, ať se o mě nebojí. (v. předm. žádací k hl. větě oznam.)

(5d) Napsal, abych přišel zítra. (v. předm. žádací k hl. větě oznam.)

(6a) Šum byl tak silný, že přerušil přenos informace. (v. přísl. účinková oznam. k hl. větě oznam. kladné)

(6b) Šum nebyl nikdy tak silný, aby přerušil přenos informace. (v. přísl. účinková amod. k hl. větě oznam. záporné)

(7a) Přijdu, ačkoli nebudu mít práci ještě hotovou. (v. přísl. přípustková oznam. k hl. větě oznam.)

(8a) Přijdu, i když nebudu mít práci ještě hotovou. (v. přísl. přípustková modálně dvojznačná, amod. nebo oznam. k hl. větě oznam.)

Pojetí syntaktické podřazenosti vět podřazených modálnostně umožňuje hlouběji objasnit „paradoxní situaci“ (Daneš, 1978), která záleží v tom, že věta podmětná jako „věta závislá vyjadřuje ten člen věty řídící, který má v její základní syntaktické dvojici platnost členu řídícího“. Je možno vyjít z faktu, že podmět jako větný člen je sice amodální (pouze pojmenovává jistou složku objektivní reality, denotátu, nebo něčeho jen myšleného, fiktivního), určuje však jisté mluvnické významy finitního slovesa a je tak východiskem formálních syntaktických závislostí a spolu s tím myšlenkových spojitostí v dvojčlenné větě, že je jedním ze dvou hlavních, třebaže podstatně rozdílných větných členů. Na rozdíl od toho věta podmětná neurčuje mluvnické významy (osobu, číslo, jmenný rod) finitního slovesa věty řídící, neboť sama jako celek tyto významy nevyjadřuje. Základem věty podmětné je sice také finitní sloveso právem označované za centrální větný člen, avšak podstatné je, že na rozdíl od věty hlavní vyznačující se dominantní modálností — věta podmětná patří k nižší, závislé modálnostní rovině souvětné, ať má záměrovou modálnost oznamovací, tázací, žádací, či je amodální.

Je třeba se zde ještě pokusit zvlášť o objasnění amodálnosti podmětných vět typu Kdo se bojí, zůstane ve stanu. Amodálnost vět podmětných s kdo a indikativem přítomného času je dána tím, že zájmeno kdo, kterým je věta uvozena, zde neodkazuje na někoho určitého, ani neoznačuje člověka obecně, nýbrž jen nadhazuje osobu, není ani zájmenem tázacím. Finitní sloveso zde nikomu nepřisuzuje, nemůže přisuzovat realizaci děje, nevypovídá tedy o realizaci děje ve spojitosti s nějakým agentem, resp. patientem, nýbrž pojmenovaný děj s naznačeným agentem, resp. patientem jen spojuje a tak ho jen nadhazuje. Naproti tomu podmět ve větách hlavních, vyjádřený podstatným jménem nebo zájmenem osobním nebo ukazovacím, označuje určitou osobu nebo obecně pojatý druh člověka a finitní sloveso mu přisuzuje nějakou činnost (nebo se na ni ptá, žádá její realizaci). Jsou tedy vedlejší věty podmětné s kdo uvozeny zájmenem kdo ve funkci, kterou toto zájmeno nemá nikdy ve větách hlavních, nýbrž právě jen v jistých větách vedlejších.

II. Zvláštní místo po stránce modální a syntaktické zaujímají souvětí, v nichž jedna z vět je větou výpovědně determinační. Jedna věta (věta hlavní, řídící) vypovídá o složce denotátu, je vždy větou oznamovací; druhá věta, rovněž oznamovací nebo [293]amodální, determinuje platnost výpovědi věty řídící. Na rozdíl od souvětí, v nichž jedna věta (věta vedlejší) vyjadřuje vztah jedné denotátové složky k druhé (vyjádřené větou hlavní, řídící), se věta výpovědně determinační pojí k větě hlavní (řídící) tak volně, že tvoří jiné myšlenkové a syntaktické pásmo než věta řídící (Svoboda, 1973b). To se projevuje tak, že věta výpovědně determinační nemůže být transformována na větný člen, neboť větný člen tvoří s ostatní částí své věty víceméně těsný celek.

Lze tedy z hlediska (záměrové) oznamovací modálnosti a platnosti výpovědi uvést další závažný doklad k tomu, že mezi systémem vedlejších vět a systémem větných členů je podstatná heteromorfie, že není oprávněné chápat vedlejší větu jako druh větného členu, třebaže většině druhů větných členů v systému větných členů odpovídají, pokud jde o syntaktické vztahy, jisté druhy vedlejších vět v systému vedlejších vět. Omezím se na rozdíly mezi větnými členy a větami v tom, co je dáno specifickou modální stavbou souvětí s hlavní větou oznamovací a vedlejší větou výpovědně determinační, tj. s větou determinující platnost výpovědi věty oznamovací.

A) Z vět výpovědně determinačních budí nejčastěji pozornost věta důvodově (a v tom smyslu pravdivostně) determinační. Souvětí s větou důvodovou se liší od souvětí s větou příčinnou nejen svým významem denotátovým (věcným) a syntaktickým, ale i svými vlastnostmi strukturními a systémovými vztahy.[6] Jazykovědnému poznání dosud unikalo, že příslovečné určení důvodu (na rozdíl od příslovečného určení příčiny) neexistuje, větu důvodovou nelze transformovat na větný člen, přičemž nemožnost transformovat větu na větný člen není dána pouze omezeností slovníku jazyka. Srov.:

(1a) Protože silně pršelo (v. příčinná), je cesta špatně sjízdná.

(1b) Pro silný déšť (příslovečné určení příčiny) je cesta špatně sjízdná.

(2a) Muselo silně pršet, protože cesta je špatně sjízdná (v. důvodová).

Nelze zajisté říci (2b) *Muselo silně pršet pro špatnou sjízdnost cesty. Je tomu tak proto, že — na rozdíl od toho, jak se větné členy pojí k větnému základu — věta důvodová se pojí k větě řídící volně, jakoby dodatečně. Větou důvodovou se vyjadřuje vztah věcné složky denotátu k domněnce, věta důvodová domněnku podporuje, odůvodňuje. Větou příčinnou se na rozdíl od toho vyjadřuje těsná spojitost jedné složky denotátu s druhou; rovněž příslovečné určení příčiny vyjadřuje těsnou spojitost jím označené složky denotátu jako příčiny jiné složky denotátu.

[294]B) Na větný člen nelze transformovat také věty přípustkové vyjadřující determinaci pravdivosti (platnosti) výpovědi, věty, které můžeme nazývat pravdivostně přípustkové (Svoboda, 1961a). Setkáváme se s nimi mnohem řidčeji než s přípustkovými větami vyjadřujícími nesoulad, rozpor, mezi složkami denotátu — v odborném stylu a vůbec v projevech myšlenkově a stylizačně vyspělých.

Např. (3) Motýlové (smrtihlavové) k nám každoročně přilétávají a líhnou se z pup na podzim, ač některé přezimují (Komárek - Tykač). — (4) … je prosta, ač je to u herečky udivující, jakékoliv koketérie (Březovský). — (5) Pozor, nepřeházejte mi to, ačkoliv ono je to jedno (Prošková). — (6) Někde to asi opsala, ač se vše, co se tam praví, dobře na náš dům hodí.

V souvětí (3) věta přípustková omezuje rozsah platnosti výpovědi předchozí věty hlavní. V souvětí (4) věta přípustková vyjadřuje zkušenosti, které jsou v nesouladu s výpovědí věty řídící. V souvětí (5) se větou přípustkovou dokonce snad ruší platnost výpovědi věty hlavní. (V rozhlasovém vysílání povídky H. Proškové Smrt programátora, 22. 8. 1975, je před ačkoliv kratší, za ačkoliv delší pauza.) V souvětí (6) věta přípustková vyjadřuje nesoulad s nejistotou výpovědi vyjádřenou ve větě řídící.

C) Pravdivost (platnost) výpovědi determinují také jisté věty podmínkové se spojkami jestliže, jestli, -li, pokud s indikativem. V souvětích s větou důvodovou bývá většinou ve větě řídící naznačeno, že jde o domněnku (zejména výrazy asi, snad, muset), protože věta důvodová má oznamovací modálnost. Na rozdíl od toho v souvětích s větou pravdivostně podmínkovou se ve větě řídící výslovně nevyjadřuje, že jde o domněnku. Je tomu tak proto, že se závislost pravdivosti výpovědi vyjadřuje větou pravdivostně podmínkovou, která je amodální, za druhé proto, že základní lexikální repertoár vět pravdivostně podmínkových je omezen na výrazy uvádějící předpoklad, že myšlení nebo informace někoho není nesprávná (sloveso je záporné), že jistá myšlenka je účelná nebo vůbec reálná.

Např.: (7) Jestliže se nemýlím, bydlí v Nerudově ulici. — (8) … pozvedl klobouk na pozdrav a řekl: „Slečna Roznerová, nemýlím-li se“ (Březovský). — (9a) Bez feritinu — je-li podobná představa vůbec myslitelná — by všichni savci trpěli chudokrevností (Laufberger). — (10a) Pokud jsem dobře informován, sotva nějakých třicet procent je jich organizováno (Březovský).

Amodálností vět pravdivostně podmínkových je dáno dále to, že nemohou být transformovány na větu příčinnou (Svoboda, 1972a, s. 197; Karlík, 1982), tj. na větu s oznamovací modálností. Skutečnost, že někdo bydlí v Nerudově ulici, nezávisí na tom, zda se mluvčí ve své výpovědi o tom nemýlí. Neměla by proto smysl věta *Protože se nemýlím, bydlí v Nerudově ulici. Větu pravdivostně podmínkovou — podobně jako ostatní věty pravdivostně determinační — nelze transformovat ani na vedlejší větný člen, např.

(9b) *Bez feritinu — při reálnosti něčeho takového — by všichni savci trpěli chudokrevností,

ani na přechodníkovou vazbu, např.

(10b) *Jsa dobře informován (Při dobré informovanosti), sotva nějakých třicet procent je jich organizováno.

Srov. však možnost transformace v souvětí typu I:

(10c) Jsa dobře informován (Při dobré informovanosti) o tom, jak postupovat, jsem se dověděl, že je jich organizováno sotva třicet procent → Poněvadž jsem byl dobře informován o tom …

D) Determinace platnosti výpovědi se vyjadřuje dále tak, že se výpověď o denotátové složce nebo jistá jazyková stylizace výpovědi objasňuje jako účel výpovědi [295]nebo jako účel jazykové stylizace výpovědi, ne jako účel, účelnost denotátové složky vyjádřené větou řídící. Např.:

(11) A občas si protáhnout kosti na peroně, s lhostejnou tváří, neboť já jsem tady doma, abyste věděli (Čapek).

(12) Abyste věděli, to je pro sběratele věc cti, aby nějakou vzácnou věc dostal (Čapek).

(13) Ale abych nezapomněla, domluvte, kmotra, holce, nebo ji pošlete ke mně, do zámku, já jí povím (Nováková).

(14) … ostatní množství železa jsou pouze … jakési okamžité stavy denní pokladny — abychom mluvili o hospodářství terminologií ekonomů (Laufberger).

Větou účelovou v souvětí (11) vyjadřuje vyprávěč účel informace o tom, že se cítí na nádraží jako doma (ne účel denotátové složky samé, tj. toho, že se cítí na nádraží jako doma). V souvětí (12) vyjadřuje mluvčí účel informace o tom, že sběratel usiluje získat nějakou vzácnou věc (je to věc jeho cti), v souvětí (13) účel toho, že bez odkladu (nechce na to zapomenout) říká, aby kmotra dívce domluvila nebo ji poslala do zámku. V souvětí (14) Laufberger větou účelovou uvádí účel toho, že se vyjadřuje o množství železa v sliznici střevní a slezině (na rozdíl od jater jako hlavní zásobárně železa) slovy „okamžité stavy denní pokladny“.

Věta výpovědně účelová nejen patří — podobně jako věta důvodová, pravdivostně přípustková a pravdivostně podmínková — do jiného pásma souvětné stavby než její věta řídící, její spojení s větou řídící je ještě volnější, takže se blíží ke vsuvce nebo dokonce bývá jako vsuvka chápána, např. Slovesné umění — abych opakoval dávnou prostopravdu — má nejen právo, nýbrž i povinnost vymýšlet si (Rulíková, 1973, s. 71n.). Parentetické povahy nabývají takové věty tehdy, jestliže je lze chápat jako závislé na eliptické větě, např. Kde tu máte nejbližšího doktora, aby někdo pro něho doskočil? (Nováková). Věta s aby zde vyjadřuje účel toho, co by bylo možné vyjádřit např. větou Ptám se proto. Srov. i transformaci věty účelové na větný člen v souvětí (12b) Pro vaši informaci, to je pro sběratele věc cti, aby nějakou vzácnou věc dostal. Větněčlenská vsuvka Pro vaši informaci, vázaná na antepozici, vznikla myšlenkovou elipsou výpovědi Pro vaši informaci vám říkám.

E) Omezení platnosti výpovědi vyjadřují též věty hlavní uvozené spojkami leda, ledaže (Svoboda, 1961b; 1972a, s. 83n.). Např.:

(15) Taky tam nepojedu, leda by mě táta potřeboval (Březovský).

(16) Na pole se mnou, předseďáčku, nepočítejte. Ledaže bych vám dělala sekretářku (Šťastný).

Druhá věta (amodální) vyjadřuje jedinou okolnost, za níž by neplatila výpověď věty předchozí, tj. neplatila by výpověď o nerealizaci děje označeného větou předchozí. Jde o věty výjimkově omezovací.

F) Z hlavních vět mají funkci determinovat výpověď věty předchozí též věty se spojkami jen, jenom. Např.:

(17) V údolí při žitništi neúnavně pracovali, jen k polednímu chvilku si oddechli a poobědvali (Nováková).

(18) … je ticho, všude je ticho, jen Benediktovy chvatné kroky zní ulicemi (Březovský).

Větami s jen, jenom se zde omezuje rozsah platnosti výpovědi, pokud jde o místo nebo čas, a to vyjádřením děje, který se jedině a přece jen realizuje.

 

Závěr: Věta se zásluhou predikačního slovesa pojmově liší od větného členu (1.) svými podstatně většími možnostmi konstrukčními, (2.) svými vlastnostmi záměrově modálními. To se projevuje a) jejími odlišnými vlastnostmi transformačními, b) odlišností systémů vět hlavních a zejména vedlejších od systému větných členů: [296]Ani větám vyjadřujícím vztah jedné denotátové složky k druhé neodpovídá ve větněčlenském systému vždy jistý větný člen (Svoboda, 1972a, s. 25n.), věty vyjadřující determinaci platnosti výpovědi nemají už vůbec protějšek v systému větněčlenském.

 

LITERATURA

 

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1980.

BĚLIČOVÁ, H.: Modální báze jednoduché věty a souvětí (K porovnávací syntaxi češtiny a ruštiny). Praha 1983. Určeno pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

DANEŠ, F.: K prohloubenějšímu rozboru souvětných vztahů. SlavPrag, 21, 1978, s. 153—160.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

KARLÍK, P.: Souvětné vyjadřování postojů mluvčího. SaS, 43, 1982, s. 93—101.

RULÍKOVÁ, B.: Parenteze v současné češtině. Praha 1973.

SVOBODA, K.: Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět. SaS, 22, 1961a, s. 241—254.

SVOBODA, K.: Determinace platnosti sdělení v souvětích. SlavPrag, 3, 1961b, s. 127—136.

SVOBODA, K.: K poznávací hodnotě transformační metody v syntaxi souvětné stavby. SlavPrag, 10, 1968, s. 161—170.

SVOBODA, K.: Zur Transformationsmethode in der syntaktischen Forschung. Zeitschrift für Slawistik, 14, 1968, s. 742—745.

SVOBODA, K.: Modálnost a souvětí. Sesja naukowa Miedzynarodowej komisji budowy gramatycznej języków słowiańskich w Krakowie w dniach 3—5 grudnia 1969 r. Wrocław 1971, s. 129—133.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1972a.

SVOBODA, K.: Ke vztahu mezi souvětnou stavbou a myšlením. SlavPrag, 14, 1972b, s. 47—56.

SVOBODA, K.: O gramatické modálnosti se zřetelem k souvětí. In: Otázky slovanské syntaxe III. Brno 1973a, s. 233—241.

SVOBODA, K.: Strukturní rysy souvětné stavby. SaS, 34, 1973b, s. 193—201.

SVOBODA, K.: Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení I. Praha 1975 (skriptum).

SVOBODA, K.: Ke komplexní syntaktické sémantice. SaS, 40, 1979, s. 35—44.

SVOBODA, K.: K slovníku písemných prací žáků středních škol (Spojovací výrazy). ČJL, 32, 1981—1982, s. 52—57, 107—121.

TEORETICKÉ ZÁKLADY SYNCHRONNÍ MLUVNICE SPISOVNÉ ČEŠTINY (TZ). SaS, 36, 1975, s. 18—46.

 

R É S U M É

Die Absichtmodalität und der syntaktische Bau des Satzgefüges

Infolge der Prädikatsform des Verbs unterscheidet sich der Satz begrifflich vom Satzgliede (1.) durch seine wesentlich grösseren Konstruktionsmöglichkeiten, (2). durch seine Eigenschaften der Absichtmodalität. Während die Absichtmodalität des Hauptsatzes den dominanten Wert im Modalbau des Satzgefüges hat, bildet der Nebensatz eine modalabhängige Ebene im Satzgefüge. Um eine Suspendierung seiner Aussagegültigkeit handelt es sich aber nur in einigen amodalen Nebensätzen. Andere Nebensätze sind abhängige Mitteilungssätze, Fragesätze und Aufforderungssätze; gewisse Adverbialsätze (z. B. Kausalsätze und Temporalsätze) sind Mitteilungsätze oder Fragesätze. Schon das System der Nebensätze, welche die Beziehung eines Bestandteiles des Denotats zu anderen zum Ausdruck bringen, unterscheidet sich nicht unbeträchtlich vom System der Satzglieder. Viel grösser ist der Unterschied zwischen den Nebensätzen, aber auch Hauptsätzen auf einer Seite, welche die Gültigkeit der Aussage des Hauptsatzes determinieren, und den Satzgliedern auf der anderen Seite: Solche Sätze haben kein Gegenstück im System der Satzglieder.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 4, s. 289-296

Předchozí Jan Petr: „Individua budou moci jednou úplně kontrolovat i tento produkt rodu“ v Německé ideologii

Následující Slavo Ondrejovič: K princípom marxistickej jazykovedy