Glosy k novější sémiologické literatuře

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Заметки к недавней литературе по семиологии / Remarks on some recent studies in semiology

Příbuznost slovanských jazyků umožňuje doplňovat odbornou terminologii jednoho slovanského jazyka podle vzoru slovanského jazyka druhého. Tyto možnosti jsou pochopitelně tím větší, čím větší je blízkost jazyka „výchozího“ jazyku cílovému. Příbuzenská blízkost jazyků je však něco jiného než stav odborné terminologie. Často se ukazuje potřeba tvořit nové termíny bez možnosti opřít se o hotovou terminologii v jazyce příbuzném. V takové situaci je dnes např. sémiologická terminologie slovenská v poměru k sémiologii české. Je zde situace jiná než v jazykovědě; tam se udržuje tradiční terminologická vzájemnost umožněná tím, že aspoň jádro lingvistické terminologie je v obou těchto jazycích poměrně ustálené. Její předností je to, že se tvořila v přímém kontaktu s rozvojem lingvistické teorie světové.

V sémiologii, obecné vědě o znacích a znakových systémech, se toto konstatování může zdát na první pohled sporné, už proto, že se sémiologická teorie ve světových jazycích většinou tvořila na základě teorie a terminologie jazykovědné. Tyto lingvistické základy sémiologické byly však nedostatečné a doplňovaly se z nesourodých zdrojů. Bylo to už v době, kdy se moderní jazykověda přestala jednotně vyvíjet a to mělo své důsledky i pro sémiologii. Ta se pak terminologicky začala diferencovat i proto, že se jeden její proud dostal do těsného kontaktu s logikou. Pro tu se také užívalo variantního označení sémiotika. Označení sémiologie se pak udržuje hlavně v pracích těch teoretiků, kteří navazují na pojetí znaku zakladatele strukturní jazykovědy Ferdinanda de Saussura (1857—1913).

V sémiologii, resp. sémiotice logického směru se pozornost nejdříve zaměřovala na elementární sémantiku pojmenovací (pojmenovacích jednotek) a věty. Za významného iniciátora zde platí G. Frege (1848—1925), jeden ze zakladatelů matematické logiky. Frege (1962) zavedl do logické sémantiky dichotomii význam — smysl (Bedeutung — Sinn). Je to vlastně obměna starých logických kategorií rozsahu a obsahu pojmu. Frege se pokusil svou dichotomií postihnout podstatu pojmenovací synonymie, jež by se vztahovala i na vlastní jména. Jeho koncepci prohloubil Russell (1872—1970) a zpopularizovali C. K. Ogden a I. A. Richards (1947). Fregova [303]koncepce u nich dostala — jak známo — podobu tzv. sémantického trojúhelníku, na jehož vrcholech je umístěn znak (nositel významu), idea (významu) a předmět (referent). Fregeho významu zde odpovídá předmět, za smysl je zde význam. V stejném významu jako referent (označovaný předmět) se užívá termínu denotát, někdy také designát (tak je tomu např. u J. Pelce (1982)).

Už Frege rozšířil platnost své dichotomie význam — smysl na věty. Podle jeho pojetí je významem věty nikoli realita (např. situace), na niž se věta vztahuje (to by byla přímá obdoba k předmětu, na nějž se vztahuje pojmenování), nýbrž pravdivostní hodnota; smyslem věty je její obsahová náplň (myšlenka). Pro tuto sémantickou složku věty bylo v novější době zavedeno označení propozice. Z logické sémantiky převzala tento termín také sémantika přirozených jazyků, např. ruská a česká. Polští sémantikové však užívají v této platnosti označení „soud“ (sąd), aby se vyhnuli kolizi s pojmenováním propozycja, jež má v polštině význam čes. ‚návrh‘ (slova propozice se v češtině v tomto významu užívá v menší míře také).

V logické, lingvistické i kulturní sémiologii (ta se začala v meziválečném období rozvíjet hlavně na základě myšlenek Saussurových) se začala tvořit nová situace, když se opožděného uznání dočkaly sémiologické práce amerického filozofa a logika Ch. S. Peircea (1839—1914). V nemalé míře se o to zasloužil filozof Ch. W. Morris, který začal budovat novou koncepci na peirceovském základě v druhé polovině let třicátých. Peirce sám se sémiologickými otázkami zabýval již od samých počátků své vědecké činnosti. První jeho sémiologické studie vyšly v letech šedesátých, většina však zůstala dlouho v rukopisu. Teprve když byl znovu objeven, začalo se s vydáváním celého jeho životního díla. V letech 1931—1958 vyšlo osm svazků jeho sebraných prací; nové úplnější vydání se připravuje. Mimo soubor vyšlo několik prací, na něž se v souboru ještě nedostalo. K rukopisné pozůstalosti přihlížejí také některé novější studie o Peirceovi.

Charakteristickým rysym Peirceova pojetí znaku je komplex triadických vztahů. Je to především elementární znakový model, jehož hlavní komponenty jsou: znak (representamen, nositel znaku), interpretant (použivatel znaku) a označený předmět (referent). Jiná, pro Peirce charakteristická triáda rozlišuje tři základní druhy znaků na základě jejich vztahu k označenému předmětu: je to konvenční znak (Peirce užívá pro něj označení symbol), znak-obraz (ikon) a znak-index (indicie, příznak). V případě indexu nemá na mysli jen přirozené znaky, pro které se běžně užívá označení symptom, ale také některé znaky umělé (znázorňovací, takže připomínají znaky ikonické; patří k nim např. šipky ukazující směr). Někteří badatelé triadickou koncepci Peirceovu přijímají i dále rozvíjejí (např. Bense, 1967a, b), jiní ji v různé míře omezují a modifikují.

Základní znakový model Peirceův připomíná Ogdenův - Richardsův trojúhelník reference. Rozdíl se týká vlastně jen komponentu, pro který Peirce volil označení interpretant (srov. Shapiro, 1983). Tento výraz bývá různě chápán a zdá se, že i sám Peirce v jeho pojetí kolísal. Jde nepochybně o mentální, odrazovou složku znaku. Názvem interpretant je naznačeno, že znaková platnost nějakého předmětu je vázána vždy na vědomí toho, kdo znaku užívá (expedient a recipient), tj., že se za východisko bere znak komunikovaný. Celé pojetí znaku se tím dynamizuje, ale jen málo Peirceových pokračovatelů toho využívá.

Triadické pojetí znaku, ať už jde o variantu Peirceovu nebo Ogdenovu - Richardsovu (snad odvozenou z dichotomie Fregeho), se liší od tzv. bilaterální koncepce Saussurovy tím, že bere v úvahu objektivní mimojazykovou realitu. Tu se Saussure snažil eliminovat tím, že ji charakterizoval jako „beztvarou masu“, jež každý jazyk svým způsobem „segmentuje“ (artikuluje). V tomto pojetí však nebyl Saussure důsledný, v některých případech se „segmentovanou“ (objektivně existující) realitou počítá a také ji např. graficky znázorňuje. Stoupenci bilaterální koncepce Saussurovy [304]s objektivní existencí objektů, na něž se znaky vztahují, většinou počítají. V takových případech se koncepce Peirceova (popř. Ogdenova - Richardsova) a Saussurova koncepce navzájem nevylučují. Má proto také určité oprávnění snažit se obě tyto koncepce sjednocovat. K oběma těmto koncepcím se přiblížili již stoikové; rozlišovali to, čím se označuje materiální nositel významu, a označovaný předmět.

Ani nejnovější pokusy o syntézu však plně neuspokojují. Práci v neposlední řadě ztěžuje značná terminologická rozkolísanost, jež ve většině případů signalizuje rozdíly v teoretických předpokladech.

Velmi pestrý obraz skýtá po této stránce už sám trojúhelník reference. Pro znak v unilaterálním pojetí (nositel významu) užíval Peirce vedle souhrnného označení reprezentamen také tří rozlišujících názvů: symbol, konvenční znak, ikon, obrazný znak, index, příznak. Pro význam užíval Peirce většinou označení interpretant, někdy také idea (představa); za označovaný předmět (objekt) jeho pokračovatelé nejčastěji dosazují referent, někdy též denotát (to je označení s dlouhou tradicí, užíval ho také Russell), někteří sémiologové (v. shora) také designát; tohoto označení se však častěji užívá v platnosti ‚význam‘, ‚pojem‘. Carnap pro Fregův smysl (ale se sémantickým posunem) obnovil starý logický termín intenze, v platnosti označovaného předmětu extenze (protějšek k intezi).

Pro označení nositele významu (Morrisův sign-vehicle) se dosti často užívá termínu signál. Tento úzus pronikl také do slovenštiny, užívá ho např. E. Pauliny (1979). Š. Ondruš se rozhodl v tomto případě pro označení designátor (prostředek k vyjádření designace). Signál obyčejně znamená jen materiální složku zvukové realizace znaku; není to tedy totéž, co Saussurovo signifiant (složka označující), jež patří do jazykového systému. Mezinárodní terminologii lingvistickou i sémiologickou ovlivnil také L. Hjelmslev se svou dichotomií výraz — obsah, jež odpovídá Saussurově dvojici signifiant — signifié (označující — označované).

Německý badatel G. Klaus (1969) navázal ve své sémiologické koncepci na Peirce a Morrise a navrhl rozšíření tří základních znakových „dimenzí“ (relací), tj. dimenzi syntaktickou (vztahy mezi různými znaky), sémantickou (vztahy mezi znaky a označovanými předměty) a pragmatickou (vztahy mezi znaky a uživateli znaků, tj. lidmi) o dimenzi signifikační (vztahy mezi znaky a pojmy; volil v tomto případě nevhodné označení vztah sigmatický). Tato modifikace se neujala, třebaže zavádí do Morrisovy sémantické trichotomie (syntagmatika, sémantika, pragmatika) další složku ve shodě s téměř obecně uznávaným rozdílem mezi významem (designací) a předmětným poukazem (denotací, referencí). Klausova modifikace se může zdát zbytečnou, vychází-li se z pojetí, že sémantika znaku je komplexní a na její adekvátní charakteristiku zavedení sigmatické složky (vedle složky sémantické) nestačí. Nevyhovuje přitom ani volba označení „sigmatika“, protože navozuje představu spojitosti s řeckým názvem sigma pro foném a grafém s (srov. Ondruš, 1981, s. 63n.). Ondruš považuje za nevhodné shrnovat celou problematiku vztahů mezi znaky pod označení syntagmatika, protože se pak nepřihlíží k vztahům paradigmatickým. Dělení sémiotiky na syntaktiku, sémantiku a pragmatiku je dnes ve světové sémiotice velmi rozšířené a přidržují se ho i někteří sémiotikové sovětští (např. Stepanov, 1971); také maďarský sémiotik V. Voigt (1981) se kloní k tomuto pojetí.

Rozdíl mezi syntagmatikou a paradigmatikou bývá někdy podřizován rozlišování mezi jazykovým systémem (langue) a řečí (parole). Považovat však všechny vztahy paradigmatické za součást řeči (jazykových projevů) je nepochybně jednostranné. Syntagmatické uspořádání pojmenovacích jednotek je podřízeno jazykovým normám podobně jako syntagmatické uspořádání fonémů v morfémech a slovech. To však neznamená, že by řečová aktivita sama neměla možnost přizpůsobovat se podle potřeby specifickým komunikačním potřebám a také komunikační situaci. K řečové [305]složce nepatří kontextová sémantika, determinovaná přímo konkrétním zaměřením (účelem) promluvy (komunikátu).

K případům, kdy je terminologická rozrůzněnost motivována divergencemi v teoretické bázi, je třeba počítat i samo označení znak. Ani v specifikovaném lingvistickém významu nelze toto označení považovat za vědecký termín. Pojem znaku je variantní nejen v rámci různých jazykovědných teorií, ale nezřídka také v rámci jedné jazykovědné koncepce. V odborné jazykovědné literatuře se běžně setkáváme s případy, kdy je zdůrazňována materiálnost jazykových znaků, zároveň se však jazykové znaky považují za jednotky jazykového systému, který ve své podstatě k materiální realitě nepatří, třebaže je materiálně podmíněný. J. Horecký (1978, s. 45) říká, že materiální podstata, umožňující smyslovou vnímatelnost, patří k třem základním podmínkám, bez nichž nejsou myslitelné žádné znaky, a tedy ani znaky jazyků. Za další konstitutivní podmínky existence znaků považuje Horecký arbitrérní vztahy mezi označujícím a označovaným a závaznost znaku vzhledem k systému (a z toho vyplývající „dostatečný rozdíl mezi znaky“). O něco dále však jazykový znak definuje jako invariantní jednotku formální struktury jazyka (morfém, slovo, spojení slov, věta), jež má nominativní (denotativní, referenční), signifikativní a často také komunikativní funkci (tak či onak se vztahuje ke skutečnosti). Uvádí-li se jako častá, ale nikoliv nezbytná podmínka komunikativní platnost jazykových znaků, vyplývá z toho potřeba rozlišovat znaky jako jednotky jazykového systému (jazykové prostředky) a jejich textové aktualizace. Jazykových prostředků se však neužívá jen při komunikaci, ale také při myšlení, při tzv. vnitřním „mluvení“ (vnitřní řeči), srov. K. Horálek (1982). Podmínka materiálnosti platí pouze pro jazykovou komunikaci, nikoli pro vnitřní řeč. Ta má ovšem také své materiální podmínění; není však smysly postižitelná. Je tedy třeba odlišovat nejen znaky jako jednotky abstraktního jazykového systému, jež jsou nezbytným předpokladem každé řečové aktivity, ale také konkretizované znaky komunikované od konkretizovaných znaků nekomunikovaných.

V konkretizované podobě, ať už zjevné (komunikované), nebo jen myšlené, se prakticky uplatňují jen útvary promluvové počínaje větou, nikoli znakové jednotky elementární, jako jsou morfémy, slova a spojení slov, jež mají jen pojmenovací platnost. V případě morfémů je to věc samozřejmá. Ani morfémy, které mají podobu slov (jsou to hlavně jednotky s platností relační (gramatickou) nebo relačně lexikální), zde netvoří výjimku. Pokud pak jde o slova, je třeba zdůraznit, že nemívají nikdy denotační platnost sama o sobě, ale vždy jen jako složky konkrétní promluvy, i když jde o případy, kdy se promluva skládá jen z jednoho slova. To ovšem ani nemusí mít pojmenovací platnost, takže pak možnost denotační sémantiky vůbec nepřichází v úvahu. U slov bývá rozlišována jejich obecná (lexikální) významová náplň od platnosti konkrétní (specifikované). To má nepochybně své oprávnění, je však třeba pamatovat na to, že jde o dvojí funkční rovinu. Za znak s „lexikální“ platností může slovo platit jen jako součást jazykového systému, nikoli jako jednotka konkrétního jazykového projevu (promluvové aktualizace).

Tzv. sémantický trojúhelník, v němž má jeden vrchol platnost denotátu (referenční jednotky) ve smyslu nějakého konkrétního předmětu, je vlastně jen abstraktní konstrukcí, jež není odvozena z nějakého (minimálního) jazykového komunikátu. Jiná zase je sémantická situace na rovině abstraktních jednotek, jako jsou pojmy, u nichž rozeznávali již středověcí logikové obsah (intenzi) a rozsah (extenzi). Touto sémantickou dvojicí nahradil R. Carnap Fregeho dvojici smysl — význam (popř. Morrisovu dvojici designát — denotát). Za pojmovou (lexikální) extenzi je pak považována třída předmětů, na něž se pojmenovací jednotka vztahuje nebo může vztahovat, za intenzi soubor sémantických rysů, podle nichž se příslušnost k třídě určuje.

Užívání dvojice denotát — designát s dvojicí intenze — extenze vždycky nekoresponduje. V českém Filozofickém slovníku (1966, s. 204) je designát synonymním [306]názvem k denotátu. Ve francouzském lingvistickém slovníku J. Duboise aj. (1973, s. 139) je za denotaci považována třída předmětů, které mají určité sémantické rysy společné. Toto pojetí je hodně rozšířeno a užívají ho také mnozí lingvisté slovanští. Z. Hlavsa (1975, s. 11) navrhuje však pro označení denotace sémantickou platnost zúženou. Pro něho je denotace tolik co předmětný poukaz, vztaženost pojmenovací jednotky „k objektu“, o kterém mluvčí vypovídá. Je to tedy jen promluvová kategorie sémantická, nikoli ve všech možných případech. Je-li „lexikálně systémová jednotka (substantivní znak) vztahována (skrze svůj každý význam) k celým univerzům objektů vyhovujících jejím významům (svazkům významových příznaků)“, mluví Hlavsa o designaci. Navrhuje přitom ještě rozlišovat mezi formální složkou znaku (pro tu volí označení designátor) a složkou významovou (tu označuje jako designát). Proti běžnému úzu se tedy posunuje nejen platnost pojmenování denotace, ale také designace. Za pojmovou náplň slova (ta může být vyjádřena definicí) považuje designaci např. zmíněný francouzský slovník J. Duboise (1973); Š. Ondruš (1981, s. 62) rozlišuje designátor a designát. J. Horecký (1978, s. 93) navrhuje odlišovat designátory (tj. slova, která mají designát, něco označují) od formátorů (tj. slov, která „obsahují instrukci o nějaké jazykové operaci — zápor, zevšeobecnění“). Tu již jde však o jinou terminologickou rovinu.

S dvojicí designace — denotace se u některých logiků co do sémantické platnosti dvojice konotace — denotace překrývá. Objevuje se v 19. stol. u J. St. Milla (1911), ale má své počátky ve filozofii středověké. St. Mill chápe konotaci v podstatě jako obsah pojmu, mluví však o jménech. Konotativní složka (vedle složky denotativní) je vlastní apelativům, vlastní jména jsou (normálně) bez konotace. Vlastní jména jsou podle St. Milla jen rozpoznávací značky, jejich užívání, např. pro rozlišování osob, má právě jen rozlišovací platnost, apelativa naproti tomu mají také platnost klasifikační, jež se opírá o jejich náplň sémantickou (sémantické rysy). Jsou zde však přece jen různé průvodní vlastnosti, jež nedovolují chápat vlastní jména jako pouhé formální etikety. Volba vlastních jmen se často opírá o kulturní tradici, běžným jevem je to zvláště u jmen osobních. Jejich specifickým rysem jsou dubletní tvary s expresívní platností.

Že je třeba u vlastních jmen počítat s konotací (ve smyslu určující sémantické složky), vyplývá dobře ze sémantické teorie G. Fregeho. Existenci sémantické dichotomie smysl — význam (smysl — denotace) demonstroval Frege na vlastních jménech (a zároveň na matematických ekvivalentech). Jeho pojetí vlastních jmen se sice nekryje s pojetím tradičním (ani to není ostatně úplně jednotné), ale není s ním ani v úplném rozporu. Existenci dvou sémantických komponentů vlastních jmen prokázal Frege analýzou synonymní dvojice jitřenka a večernice, jež označují jednu a tutéž planetu, tj. Venuši. Obě (popř. všechny tři) mají jeden a týž denotát, ale každá zároveň vyjadřuje něco osobitého. Jitřenka to, že září nad obzorem ráno, večernice pak zase ve chvíli rostoucího šera. Na tom nic nemění fakt, že oba tyto názvy mohly vzniknout v době, kdy lidé ještě nevěděli, že jde o jednu a tutéž hvězdu.

Je možno jistě připustit, že příklad s jitřenkou a večernicí nebyl volen šťastně, ale není nesnadné najít průkaznější vlastní jméno, o jehož denotativní synonymii se pochybovat nedá. Jsou to tzv. deskriptivní (popisné, vysvětlující) výrazy s platností vlastních jmen, např. autor Božské komedie (Dante), objevitel Ameriky (Kolumbus), hlavní město Itálie (Řím). U takových vlastních jmen se dá snadno odlišit denotativní platnost od sémantické složky, která obsahuje informace o dané osobě nebo věci. Tato (sémantická) složka není sice totéž, co Mill označoval slovem konotace, ale je to něco zřetelně odlišného od denotace. A ještě něco jiného je vedlejší sémantická složka, jež může mít charakter nocionální nebo emocionální. Emocionální složka se může uplatnit jak v elementech promluvy (hlavně pojmenovacích), tak ve větách i celých promluvách. Za zvláštní případ emocionální (nebo emotivní) rezonance [307]bývají považovány i umělecké kvality textů básnických. Podle některých teoretiků básnického vyjadřování je emotivní složka zvláštním případem sémantické konotace.

V teorii umělecké literatury došla v novější době širokého uplatnění teorie konotace dánského lingvisty L. Hjelmsleva. Hjelmslev vidí v konotačních významech ne pouze komponent obsahového plánu sémiologických systémů (jako jsou např. přirozené jazyky), ale vlastnost celých systémů, pro něž Saussure volil označení langage. Konotační významy se u přirozených jazyků odvozují na základě znakového celku, který sám má svou složku výrazovou a obsahovou a ty dohromady tvoří výrazový plán pro konotace. Na první pohled se může zdát toto řešení (zvláště z hlediska teorie básnictví) triviální, důležitost souhry mezi obsahovou a výrazovou složkou básnických textů se běžně uznává. Hjelmslev však koncipoval své pojetí konotativní sémiotiky jako záležitost znakových systémů (nejen jazykových) a nadto kladl důraz ještě na systémový charakter konotačních významů. Jako jeden z příkladů pro systémovou konotaci přirozených jazyků uváděl jejich etnickou platnost. Měl na mysli např. to, že užíváním určitého jazyka se projevuje nejen sám jazykový systém, ale také jeho kulturní implikace, jež jsou závislé na jazyce jako útvaru, který má znakovou platnost jako celek (dánština např. spoluvyjadřuje to, co tvoří kulturní svéráz dánského etnika).

Hjelmslevovo pojetí sémiotické konotace obměnili konstruktivním způsobem francouzští literární teoretikové v čele s R. Barthesem a A. J. Greimasem. R. Barthes přitom nejdřív uplatňoval orientaci psychoanalytickou a kulturně politickou (živou odezvu měly jeho studie o Racinovi a o moderních politických mýtech), potom přenesl svůj zájem na sémiologii módy: vrátil se však k literární sémiologii studií o Balzacově novele Sarrasine (1970) a cestovní dojmy z Japonska ho inspirovaly k podnětným úvahám etnosémiologickým. Greimasova literární a folklórní sémiologie má hlubší kořeny lingvistické. Inspiroval se také strukturní antropologií (etnologií) Lévi-Strausse, který sám prohlašoval za hlavní zdroje své dočasně velmi populární koncepce (jejím jádrem je svérázná filozofie kultury) strukturní jazykovědu (zvláště fonologii), marxismus a psychoanalýzu.

Podle maďarského sémiologa V. Voigta, jehož Úvod do sémiotiky vyšel 1981 v slovenském překladu, vděčí francouzský strukturalismus spolu se sémiologií za závažné podněty také filozofickému strukturalismu, jehož nejvýznamnějším reprezentantem byl Sartre (1905—1980). Také generativní lingvistice, jejímž prvním význačným představitelem byl N. Chomsky, přičítá Voigt zásluhy o rozvoj francouzské sémiologické aktivity. Literární sémiologové ve Francii čerpali podněty také z ruských formalistů, např. Vl. J. Proppa a M. Bachtina. Jejich práce vycházejí v překladech do francouzštiny i jiných západních jazyků. S Proppem se kriticky vyrovnával Lévi-Strauss již v době, kdy se Proppův vliv ještě omezoval na folkloristiku v USA. V západních zemích (zvlášť aktivní po této stránce jsou od konce let šedesátých sémiologové italští) je systematicky sledována i produkce nové generace sovětských sémiologů v čele s J. M. Lotmanem. Překlady Lotmanových prací do němčiny vycházejí v NSR, nověji vyšel překlad vybraných statí také v NDR (1981).

Kontakty a paralely mezi západní a „východoevropskou“ sémiologií se nejzřetelněji projevují v teorii uměleckých textů. V teorii textů epických jsou souvislosti dány oboustranným silným vlivem Proppovým a jeho pokračovatelů. Ve Francii k nim patří především A. J. Greimas, který v tomto oboru platí za autoritu i v zahraničí, zvláště v NSR. Široce bývá chápána teorie textů, počítá se k ní nejen zkoumání textů neuměleckých, ale také komunikace mimojazyková, především umělecká (hudba, divadlo, výtvarné umění, film), dále reklama, hry, někdy i komunikace zvířat (pro tu je zaujat např. Th. A. Sebeok (1979), velmi aktivní také v organizaci mezinárodní sémiologické spolupráce).

O tom, jaký podíl má na světovém ruchu sémiologickém sémiologie marxisticky [308]orientovaná, snaží se aspoň zkratkovitě referovat v zmíněném Úvodu do sémiotiky (1981) V. Voigt. Jeho informace mají dosah i pro teorii a tvorbu základní sémiologické teorie, už proto, že se v nich převádějí rozmanité přístupy na jednotnou pojmovou základnu. To ovšem není snadné a výsledky vždy neodpovídají vynaložené námaze. Nemalé potíže jsou spojeny také s překládáním sémiologických prací. Překladatel při tom nevystačí s běžnými jazykovými znalostmi, musí být i na dobré odborné úrovni dané vědní disciplíny. Že je po této stránce situace v sémiologii zvláštní, byl si dobře vědom již Ch. S. Peirce; své názory o těchto otázkách vyjádřil v pojednání Grammatica speculativa, jež spolu s několika dalšími jeho pracemi vyšla v českém překladě jako Lingvistické čítanky I. Sémiotika 1 (1972). Uvádí se zde také sedm pravidel, jimiž se mají vědci při vytváření obecné vědy o znacích řídit. Ch. S. Peirce především doporučoval přidržovat se v maximální možné míře středověké logické terminologie; druhou instancí mu byla filozofická terminologie antická. Klasickou logickou terminologii volil za základ proto, že mu sémiotika s logikou splývala. Pro potřeby novodobých znaků (sám měl na mysli angličtinu) doporučoval, aby si vhodným způsobem přizpůsobily latinskou (a řeckou) terminologii.

Tyto Peirceovy zásady i všechny jeho příspěvky k sémiotice však zůstaly dlouhou dobu bez ohlasu; teprve oživený zájem o sémiologii v meziválečném období probudil i zájem o práce Peirceovy. Zatím však se již v Evropě začala rozvíjet sémiologie na lingvistickém základě a také působení filozofů a logiků, které k znakové problematice přivedla jejich vlastní práce (Husserl, Cassirer aj.). Vytváření obecné vědy o znacích na lingvistickém základě prohlašoval za naléhavý úkol Ferdinand de Saussure ve svých univerzitních čteních již od počátku tohoto století (knižně vyšla tato čtení až posmrtně r. 1914). S realizací tohoto programu začali nejdříve etnografové a estetikové (v Sovětském svazu a v Československu); nové podněty lingvistické vnesl do tohoto učení o znaku dánský strukturalista L. Hjelmslev. Navázal na koncepci Saussurovu, osobitým způsobem ji však modifikoval; to se projevilo i po stránce terminologické. Hjelmslevův vliv se v poválečné době ukázal markantně i v literární sémiologii. V třicátých a čtyřicátých letech zesílila sémiologická orientace v logice (nejdříve v Evropě, zvláště v Polsku, později také v Americe) a zároveň docházelo k oboustrannému sbližování se sémiologií lingvistickou (též u nás). Z lingvistů šel tímto směrem nejdříve L. Hjelmslev, koncem padesátých let se na těchto nových základech začíná ustavovat generativní jazykověda, k níž se přiklonili i někteří lingvisté sovětští. Přináší to nové podněty i aktivitě sémiologické, jež se v této době v nemalé míře i diferencuje.

Je to dobře vidět i na různých úvodech do sémiologie; k prvním z nich patří příručka A. A. Vetrova (1968). Je zaměřena převážně na znaky jazykové, ale počítá k nim i znaky umělé, jako je např. námořní signalizace. Vetrov zběžně pojednal i o jazyce zvířat; charakterizuje jej atributem „neintencionální“. Značně odlišně je koncipována příručka J. S. Stepanova (1971). Celou sémiologii dělí na biosémiotiku, etnosémiotiku, lingvosémiotiku, sémiotiku abstraktní a obecnou. Abstraktní sémiotika je podle jeho pojetí „algebra jazyka“. Za jejího hlavního představitele považuje vedle R. Carnapa L. Hjelmsleva. Těchto pět směrů pak stručně charakterizuje; hlavní část knihy, nazvaná „Základní zákony sémiotiky“, rozlišuje zákony objektivní, zákony závislé na pozici pozorovatele (nabljudatelja) a zákony sémantické. Pozměňuje tak Morrisovo dělení sémiotiky na syntaktiku, pragmatiku a sémantiku. V oddílu o objektivních zákonech sémiotiky je podán i obecný výklad o znacích. Velmi osobitě (odchylně od Morrise a jeho pokračovatelů) pojal Stepanov pragmatiku. — Docela jiný ráz má práce L. O. Reznikova (1968). Je přínosná hlavně ve výkladech o speciálních druzích znaků (signály, symboly aj.).

Významnou položkou jsou v sovětské sémiologii práce tartuské a moskevské skupiny. I ty v nemalé míře přispívají k diferenciaci celkového obrazu sémiotiky. Kritické [309]postoje jsou charakteristické pro čelného sovětského literárního teoretika M. Chrapčenka (1977), který přitom nepopírá význam sémiologického přístupu ani v estetice, ani v literární vědě. Jak složitá je dnešní situace světové sémiotiky, zachycuje v hrubých rysech zmíněný Voigtův Úvod do sémiotiky (1981). Voigt však rozdíly a rozpory ve světové sémiologii nezdůrazňuje; považuje za důležitější ukázat jednotné vývojové tendence a návaznost na klasické dědictví jak Peirceovo, tak Saussurovo. Chápe přitom sémiologii hodně široce, zahrnuje do ní např. teorii literární komunikace (včetně teorie překládání), jak je pěstována v Československu v nitranském středisku za vedení A. Popoviče (srov. Macurová, 1981). Toto široké pojetí však není samozřejmé a Voigt sám k podobným směrům v jiných zemích přihlíží jen ve velmi omezeném rozsahu. Z českých sémiologů se nepřipomíná např. I. Osolsobě (jeho hlavní práci uvádí jen v soupisu literatury), třebaže má jako teoretik divadla k sémiologii blíže než většina československých teoretiků textu.

F. Miko budoval svou generativní poetiku či teorii literární tvorby a recepce na lingvistickém základě a také sémiologická orientace mu od počátku byla blízká. Nepodřizoval se však žádné autoritě a osobitost jeho teorie stylu je dobře patrná i na svérázné terminologii.

Styl chápe jako univerzální kategorii textového ztvárňování a v literární formaci vidí pouze jeden aspekt stylizační konkretizace. Specifičnost literatury je postižitelná „jedině na rovině stylu“ (1970). Mikova koncepce je však zatím hodně dynamická, neustálená a sám pojem stylu není zřetelně odlišen od tvárných postupů, které se vztahují na obsahové uspořádání textu. V novějších Mikových pracích se již výrazová soustava jeví jako otevřenější ve srovnání s formulacemi z konce šedesátých a začátku let sedmdesátých.

Pokusíme se na několika příkladech ukázat, jak si Miko přizpůsobuje pro své potřeby některé termíny (a pojmy) průkopníků sémiologie a teoretickokomunikačního pojetí umělecké tvorby. (O peirceovské sémiologii v Morrisově interpretaci se Miko kriticky vyslovil v cit. studii, 1970.) Dělení sémiotiky na syntax, sémantiku a pragmatiku Mikovi nevyhovuje jednak proto, že je v rozporu s lingvistickými představami o jazykových plánech, jednak proto, že zařazuje literární performanci (komunikaci) dost nepřehledně do sémantiky a pragmatiky. Zde není jasné již to, proč by se neměla literární komunikace opírat také o lineární uspořádání textu, tj. o syntax.

V „systému výrazových kategorií“ (např. 1978) umisťuje Miko do jejich středu šest kategorií hlavních, jež se seskupují kolem dvou protikladných kategorií základních: ikoničnosti, operativnosti. Ze zbývajících čtyř kategorií hlavních dvě protikladné se opírají o ikoničnost (pojmovost a zážitkovost) a dvě o operativnost (sociativnost). Z lingvisticko-sémiologické tradice převzal Miko v těchto šesti hlavních kategoriích jen dvě základní; terminologicky není však tato souvislost zřetelně vyjádřena. Ikoničnost napovídá souvislost s Peirceovými ikonickými znaky, ale jde o souvislost jen vzdálenou. Peirce ikoničnosti rozumí především označující komponenty znaků, pokud mohou platit za zobrazení předmětů, k nimž se vztahují. Miko však ikoničnost chápe šíře, definuje ji ve zkratce jako „zaměření na vyjádření“, dodává-li však ještě jako synonymum „zobrazení“, má asi na mysli obsahovou předmětnost. Tím sémantickou platnost slova vyjádření poněkud zužuje.

Mikova teorie výrazových kategorií se stále ještě vyvíjí, jak ukazují nejnovější formulace v překladové příručce o překladové a interpretační terminologii (Originál preklad, 1983; je to kolektivní dílo 16 autorů, většinou slovenských). Miko pro tuto příručku vypracoval kapitolu Výrazové modelovanie textu (systém výrazových kategorií, s. 92—122). I zde jsou některé formulace rozporné. O operativnosti výrazu se např. říká, že je to typotvorná vlastnost textu, základ komunikace vůbec, zároveň se však tvrdí, že „operativnost je charakteristickým znakem hovorového, administrativního a řečnického stylu“. Jde však spíše o důsledek zaměření na adresáta, jež [310]má v dialogu alternativní průběh. Miko rozeznává tři „stupně“ operativního působení: oznámení, hodnocení a výzvu. Z toho mu vyplývá, že se operativnost řeči markantně uplatňuje v prozodickém plánu jazyka. Je však třeba pamatovat na to, že operativní podstata textu zůstává v platnosti, když např. výzva dostane podobu oznámení.

V souvislosti s mezinárodní sémiologickou aktivitou se Mikova koncepce jeví jako lingvisticky orientovaná stylistika literárních textů zaměřená hlavně na uměleckou literaturu. Je zde nemálo styčných rysů zvláště s teorií tzv. stylistických deviací (odchylek od neutrálního stylu), k níž byly položeny základy již v ruské formální škole a v její pražské odnoži. V novější době usoustavňuje teorii stylistických deviací francouzský badatel R. Riffaterre (1983). Několik příspěvků k teorii básnického jazyka jako deviačního systému pojal J. Ihve do své antologie Literaturwissenschaft und Linguistik: Ergebnisse und Perspektiven (z větší části ve svazku II/2, 1971).

Méně určitá je v Mikově koncepci návaznost na „obsahově“ orientovanou poetiku teoretiků francouzských (R. Barthes, A. J. Greimas, Cl. Bremond aj.), popř. také sovětských, jejichž práce jsou ve Francii a ještě více v NSR pozorně sledovány. Obojí tato orientace na obsahové struktury přejímá z hjelmslevovské teorie textové strukturace zdvojení plánu výrazu a obsahu na ose substance — forma (obsahové komplexy jsou formovány podobným způsobem jako komplexy výrazové). Někteří z francouzských literárních teoretiků využívají při aplikaci hjelmslevovských myšlenek teorie akčních a dějových posloupností, k níž položili základy sovětští teoretikové v čele s V. Ja. Proppem (1928, 1969). Využívají také analytické metody, jak ji na základě starších podnětů vypracoval Cl. Lévi-Strauss (srov. J. M. Meletinskij, 1969). — Teorii obsahových strukturací epických (narativních) i jiných textů soustavně rozvíjí ve Francii A. J. Greimas ve spolupráci s J. Courtésem. Nejvýznamnějším výsledkem této spolupráce je abecedně uspořádaná práce o základech sémiotiky a teorie jazyka (1979).

Na Proppovu koncepci se navazovalo také v Americe (hlavně v USA a v Kanadě); o tom podal přehlednou informaci francouzský badatel Cl. Bremond (1968).

Navazování na proppovskou tradici mělo v USA jen periferní úlohu. Většina amerických estetiků a literárních teoretiků, pokud vůbec usilovali o spolupráci s lingvistikou a sémiologií, vracela se k tradici domácí, jak ji reprezentuje filozof, sémantik a logik Ch. S. Peirce, který se dočkal už v druhé polovině 30. let horlivého stoupence a vykladače v Ch. Morrisovi. Pro americkou sémiologicky orientovanou literární teorii a estetiku je však charakteristické souběžné využívání výsledků evropských teorií symbolů, a to směru jednak psychoanalytického, jednak filozofického.

Pro tuto celkem pozdní recepci psychologicko-filozofické sémiologie vytvořila příznivé podmínky emigrace většího počtu evropských badatelů do USA v souvislosti s rasistickou a protihumánní politikou německého fašismu. K této emigrantské vlně let třicátých patřil také filozof E. Cassirer (autor třídílného díla Filozofie symbolických forem, 1923—1929). Do své filozoficky pojaté sémiologie zahrnul i teorii mýtů a právě tato část jeho koncepce vyvolala v americkém prostředí silnou rezonanci. Už v letech padesátých se tato orientace dočkala protiváhy v orientaci lingvistické, jejímiž představiteli byli z větší části američtí slavisté, zasažení vlivem R. Jakobsona, který se stal v šedesátých letech horlivým propagátorem Peirceovy triadické teorie znaků, třebaže jako lingvista nepřestal prosazovat pojetí diadické (binaristické).

Do řad stoupenců tohoto syntetizujícího proudu se řadí Th. A. Sebeok, jeden z nejaktivnějších a nejvšestrannějších amerických sémiologů. O jeho dlouholeté badatelské i organizační činnosti podává základní informace výbor časopiseckých statí, který vyšel také v německém překladě (1979) německého sémiologa A. Eschbacha, redaktora dalšího německého časopisu pro sémiologii (Kodikas/code, od r. 1978). V doplňkové řadě vyšly rychle po sobě za redakce Eschbachovy a Raderovy dva [311]svazky statí z literární sémiotiky (1980) a práce G. Vigenera (1979), obsahující projekt lingvistické pragmatiky na saussurovsko-peirceovském základě.

Zajímavým příspěvkem k lingvistické sémiotice na peirceovském základě je práce amerického slavisty M. Shapira (1983). Autor zde navazuje na svou dřívější monografii o básnickém obrazu (1976) i na jiné své práce (některé z nich do své nové knihy prostě včlenil). Svou náplní neodpovídá nová Shapirova práce tomu, co je naznačeno jejím názvem („Smysl gramatiky“). Po stručném úvodě o celkové situaci v lingvistickém znakosloví je zde nejdříve podána celková charakteristika Peirceovy teorie znaků (s. 25—72) a pak náčrt Peirceovy teorie mluvnice (s. 73—100). Druhá část knihy podrobněji pojednává o fonologii, morfofonémice a morfologii (s. 103—190), pak ještě následují oddíl o sémantice, obsahující stručný výklad o sémantických změnách, a propracovanější studie o tropech (s. 191—212). Ve fonologických a morfologických výkladech je uplatňována v značném rozsahu koncepce pražské školy na základě prací Jakobsonových a Trubeckého. Zvláště výrazně se to projevuje ve výkladech o protikladové příznakovosti. K této problematice se vztahuje jedna kapitola už v knize (1976): Markedness and Peirce's Theory of signs (s. 17—27). V knize o „smyslu gramatiky“ je nemálo myšlenek formulovaných spíše jen náznakově. Zvlášť citelná je tato nepropracovanost v morfologii (sémantické výklady v podstatě jen reprodukují myšlenky jiných badatelů). Část sémantická nemůže uspokojit už pro svou neúplnost.

Ve srovnání s badateli podobně převážně orientovanými peirceovsky, jako je M. Shapiro (z amerických sémiotiků starší generace k nim patří např. Ch. Morris), může platit švédský lingvista B. Malmberg za reprezentanta směru, který usiluje o syntézu peirceovské koncepce s evropskou tradicí saussurovskou. Malmbergova obsáhlá kniha (1977) se snaží podat zároveň shrnující přehled starších pokusů o vybudování teorie znaků počínaje mysliteli antickými v čele s Platónem a Aristotelem, přes stoiky, Augustina a středověké filozofy jazyka k racionalistům (port-royalská skupina), empirikům (F. Bacon, J. Locke), G. W. Leibnizovi, k univerzalisticky orientovanému J. Lockovi a zároveň předchůdci romantické filozofie jazyka, jak ji reprezentuje po Rousseauovi, Herderovi, Lambertovi (toho Malmberg přešel) zvláště W. von Humboldt.

V charakteristikách různých předchůdců novodobých sémiologických teorií a doktrín se mohl Malmberg vydatně opírat o dvoudílné dějiny filozofie jazyka, jejichž autorem je E. Coseriu (1972), jež zatím sahají do poloviny 18. stol. Malmbergovým hlavním pracovním polem je vedle fonetiky obecná jazykověda a romanistika a to se také obráží v celkovém pojetí jeho práce o znacích a symbolech. Po úvodních kapitolách, zaměřených na základní problémy lingvistické sémiologie, načrtává Malmberg obraz hlavních představitelů tohoto bádání, přičemž věnuje hlavní pozornost Saussurovi a jeho pokračovatelům. Zamyšlení nad problémem sémantické motivovanosti výrazové složky mu umožnilo využít ve větší míře výsledků etymologického bádání o románských jazycích. Zde by bylo možno jeho informace o romanistických pracích doplnit odkazy na podobně orientované pokusy badatelů slovanských (V. Machek, J. M. Kořínek aj.).

V závěrečných kapitolách se Malmberg pokusil charakterizovat aspoň v hrubých rysech badatelský ruch na úseku sémantiky tzv. superznaků; Malmberg užívá pro ně označení velké znaky (grands signes), zaměřuje se hlavně na práce francouzských sémiologů a sémiotiků (R. Bathes, A. J. Greimas, Cv. Todorov aj.), přihlíží jen v omezené míře k badatelskému ruchu v jiných zemích západních, z teoretiků slovanských nepřipomíná vůbec např. V. J. Proppa, tím méně pak J. Mukařovského. R. Jakobson je mu velkou autoritou na různých úsecích obecné jazykovědy (zvláště fonologie), ale jeho podnětné příspěvky k literární sémiologii nechává bez povšimnutí.

V lingvistické teorii V. Mathesia mohl Malmberg najít oporu přímo pro svou [312]koncepci komplexních znaků jako jednotek, které se obsahově nedají vysvětlit jen ze svých složek. Mathesius stavěl do protikladu jednotky pojmenovací jako aktualizované prostředky jazykového systému a komunikativní (promluvové) útvary, které kromě své deskriptivně pojmenovací platnosti obsahují složku, která je jasně vyjádřena již v Mathesiově definici věty. Jejím jádrem je zaujetí aktivního postoje k „nějaké skutečnosti“. Jde především o skutečnost, na kterou se poukazuje tzv. propoziční složkou věty. Samo zaujetí aktivního postoje k této skutečnosti patří již k složce pragmatické. U té však nejde prostě o vztah k účastníkům komunikace, nýbrž o jeho komunikační aktualizaci. Ta je svým způsobem určena charakterem jazykového systému, především v jeho modulativním komponentu.

Malmberg ovšem neměl možnost seznámit se s Mathesiovou koncepcí v čítankách pražské školy, které vyšly v angličtině a v jiných západních jazycích. J. Vachek nepojal do své americké antologie (1964) žádnou Mathesiovu práci, jež Mathesiovo pojetí věty jako systémově podmíněného elementárního komunikátu jasně zpřístupňuje. Na celkovou problematiku gramatického systému se zaměřuje jen článek, původně obsažený v TCLP 6; ten obsahuje i stručné shrnutí Mathesiova pojetí věty, ale jeho plné pochopení by předpokládalo znalost také jiných Mathesiových prací z tohoto okruhu. Většina z nich dosud nebyla přeložena ani do němčiny, jež se může vykázat zatím největším počtem překladů prací pražské školy. Po této stránce se celková situace jen málo změnila vydáním nové anglické čítanky uspořádané opět Vachkem (1983).

Už názvem své monografie naznačuje Malmberg, že znaky a symboly jsou dvě různé sémiologické kategorie. Toto rozlišování má svou tradici a má oporu také v sémiologii Saussurově. Malmberg se příklonem k této tradici příkře odlišuje od pojetí Peirceova, jehož označení symbol bylo synonymem pro znak. V bilaterálním pojetí znaku, jak je reprezentuje např. C. K. Ogden a I. A. Richards (1947) a také Ch. Morris (1971), se označuje slovem symbol smysly vnímatelná složka řečového komunikátu. Běžněji se užívá v tomto významu označení signál.

V novější době bylo publikováno o této problematice větší množství speciálních studií, mezi nimi i několik monografií. Tohoto badatelského ruchu se účastní i někteří sémiologové čeští, především Z. Mathauser. O jeho pojednání (1982) vyšla zpráva v sovětském periodiku Referativnyj žurnal, Literaturovedenije, s. 6. Základem Mathauserova modelového přístupu je modifikace trojúhelníku reference na „čtverec umělecké specifičnosti“.

Historickým úvodem do problematiky symbolu je monografie francouzsko-bulharského badatele Cv. Todorova (1977). O Todorovových pracích referovala v speciálním sovětském sborníku V. A. Miľčinová (1981). V teoriích symbolického vyjadřování Todorov rozlišuje dvě období, na jejichž předělu stojí několik významných prací německých romantiků. Vlastního iniciátora nové symbolické orientace v sémiologickém myšlení vidí Todorov ve W. Humboldtovi. Podobný iniciátorský význam přičítá na prahu středověku Augustinovi. Nová pojetí symbolu v době romantismu urychlují přechod od rétorické orientace poetiky k orientaci estetické. Za této nové situace dochází k regeneraci hermeneutiky, jež ve své původní podobě byla pomocnou disciplínou teologie. Romantická teorie symbolu se stává uměleckým programem symbolistů v čele s Ch. Baudelairem a St. Mallarméem.

Otázkám symboliky a její vědecké interpretace věnoval Todorov speciální pojednání (1978). V této práci usiluje také o zřetelné odlišení symboliky jazykové od symboliky nejazykové. V souvislosti s těmito otázkami pak dospívá k zřetelnějšímu určení symbolických významů. Projevuje se to i ve snaze dodat ve větší míře pod racionální kontrolu symbolické složky poetik, které hledají pro některé své poučky oporu v psychoanalýze. V historických partiích kapitol o problematice symbolické interpretace Todorov nejednou doplňuje zmíněné Coseriovy dějiny filozofických spekulací [313]o jazyce (1972). To se týká např. Todorovových výkladů o Spinozově Teologicko-politickém traktátu. Na rozdíl od Coseria věnuje Todorov málo pozornosti italskému filozofovi G. Vicovi.

Todorov zaujímá mezi francouzskými lingvisty orientovanými sémioticky osobité místo. Jako slavista se povinně zabýval studiem prací ruské formální školy. Tu také začal po svém příchodu do Paříže propagovat. R. 1965 vydal výbor prací ruských formalistů pod názvem Théorie de la littérature. V první samostatné práci (1967) podal Todorov pozoruhodný syžetový rozbor románu v dopisech Les liaisons dangereuses od P. Ch. Laclose. Teorie epiky (sám tuto disciplínu označuje v souhlase s ruskou tradicí jako teorii prózy) zůstala na delší dobu hlavním předmětem jeho pracovního zaměření. Svou první monografii vypracoval sice pod vedením R. Barthese, ale nepodlehl vlivu této silné osobnosti natolik, aby se úplně odloučil od své prvotní orientace. Svědčí o tom jak další jeho monografie (1970), tak i soubor statí (1971). Trvalý Todorovův zájem o sovětskou literární vědu i estetiku dosvědčuje jeho studie o Bachtinovi (1981), k níž připojil překladové ukázky prací „Bachtinova kroužku“.

Je docela pochopitelné, že N. Krausová nezahrnula Todorova do své kritiky „teorie textu ve francouzském strukturalismu“ (1982), třebaže by sem tematicky většina jeho prací patřila. Tím nemá být řečeno, že by se v těchto pracích různé sporné myšlenky a formulace nenašly. Po této stránce doplňuje i jinak kritiku Krausové německá romanistka profesorka Humboldtovy univerzity R. Schoberová v souboru statí (1982). — V souvislosti s probranou problematikou upozorňujeme ještě na monografii J. H. Gilla (1981), o níž referoval M. F. Vinogradov v uvedeném svazku Referativ. žurnalu (1983). Pozornosti si zaslouží také kniha o symbolu arménského badatele K. A. Svasjana (1980). Podrobnějšího rozboru by si zasloužila také obecněji založená práce polské badatelky K. Rosnerové (1981).

Naše glosy o sémiologické literatuře si pochopitelně nečiní nárok na úplnost. Měly zachytit zejména hlavní myšlenky prací z posledního období a ukázat na vývoj a stav sémiologického bádání na pozadí sémiologické literatury starší.

 

LITERATURA

 

AVETJAN, E. G.: Priroda lingvističeskogo znaka. Jerevan 1968.

BENVENISTE, E.: Problèmes de linguistique générale I. Paris 1966, II, 1974.

BARTHES, R.: Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie. Praha 1967.

BARTHES, R.: S/Z. Coll. Tel quel. Paris 1970.

BENSE, M.: Semiotik. Allgemeine Theorie der Zeichen. Baden-Baden 1967a.

BENSE, M.: Teorie textů. Praha 1967b.

BREMOND, Cl.: Postéroirité americaine de Propp. Communication, 11, 1968, s. 148—165.

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Jena 1934. 2. vyd. Stuttgart 1965.

BUYSSENS, E.: La communication et l'articulation linguistique. Bruxelles - Paris 1967.

CASSIRER. E.: Philosophie der symbolischen Formen I-III. Berlin 1923—1929 (též angl. překlad).

COSERIU, E.: Die Geschichte der Sprachphilosophie von der Antike bis zur Gegenwart I—II. Tübingen 1972.

DUBOIS, J. et al.: Dictionnaire de linguistique. Paris 1973.

ECO, U.: El segno. Milano 1973 (něm. překlad 1977).

ECO, U.: A theory of semiotics. Bloomington 1976.

ESCARPIT, R.: Théorie générale de l'information et de la communication. Paris 1976.

FREGE, G.: Function, Begriff, Bedeutung. Göttingen 1962.

GILL, J. H.: Wittgenstein and metaphor. Washington 1981 (rec. M. F. Vinogradov. Obščestvennyje nauki za rubežom, Referativnyj žurnal, serija 7, Literaturovedenije, 6, 1983, s. 59—63).

GODEL, R.: Les sources manuscrites du Cours de linguistique générale de F. de Saussure. Paris 1957.

[314]GOMPERZ, H.: Noologie. Einleitung und Semasiologie (Weltanschauungslehre II). Jena 1908.

GREIMAS, A. J. - COURTÉS, J.: Sémiotique. Dictionnaire raisonné de la théorie du langage Paris 1979.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

HOLENSTEIN, E.: Von der Hintergehbarkeit der Sprache. Frankfurt/M. 1980.

HORÁLEK, K.: Sémiologie, jazykověda, poetika a folkloristika. Bulletin ruského jazyka a literatury, 22, 1979, s. 63—67.

HORÁLEK, K.: Teorie umění a lingvistika. Estetika, 17, 1980, s. 33—45.

HORÁLEK, K.: Psaný jazyk a vnitřní řeč. SaS, 43, 1982, s. 213—218.

HORECKÝ, J.: Základy jazykovedy. Bratislava 1978.

HORECKÝ, J.: Semiotické aspekty sémantiky. In: Jazykovedné štúdie, 16, 1982, s. 13—15.

CHRAPČENKO, M. B.: Priroda estetičeskogo znaka. In: Semiotika i chudožestvennoje tvorčestvo. Moskva 1977.

IVANOV, V. V.: Očerki po istorii semiotiki v SSSR. Moskva 1976.

IVANOV, V. V. - LOTMAN, Ju. M. et al.: Tezisy k semiotičeskomu izučeniju kul'tur. In: Semiotika i struktura teksta. Wrocław etc. 1973.

JAKOBSON, R.: Essais de linguistique générale II. Rapports internes et externes du langage. Paris 1973.

KLAUS, G.: Semiotik und Erkenntnistheorie. Berlin 1969.

KNOBLOCH, J.: Sprache und Religion I. Heidelberg 1979.

KRAUSOVÁ, N.: Teória textu vo francúzskom štrukturalizme. In: Kritika buržoáznych koncepcií v literárnej vede. Litteraria 23. Bratislava 1982.

LITERATURSEMIOTIK I—II. Ed. A. Eschbach - W. Rader. Tübingen 1980.

LITERATURWISSENSCHAFT UND LINGUISTIK. Ergebnisse und Perspektiven I—III. Ed. J. Ihwe. Frankfurt/M. 1971—1972.

LOSEV, A. F.: Znak, simvol, mif. Moskva 1982; rec. v SaS, 44, 1983, s. 140—146.

LOTMAN, J. M.: Kunst als Sprache. Untersuchungen zum Zeichencharakter von Literatur und Kunst. Leipzig 1981.

MACUROVÁ, A.: O vztahu teorie a praxe v práci Kabinetu literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky. SaS, 42, 1981, s. 174—175.

MALMBERG, B.: Signes et symboles. Les bases du langage humain. Paris 1977.

MATHAUSER, Z.: Symbol v životě a symbol v umění. Estetika, 19, 1982, s. 199—217 (srov. Referativnyj žurnal, 7, 1983, Literaturovedenije sv. 6, s. 13—17).

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982.

DE MAURO, T.: Introduction à la sémantique. Paris 1966.

MELETINSKIJ, Je. M.: Strukturno-tipologičeskoje izučenije skazki. (Doslov k 2. vyd. Proppovy práce Morfologija skazki. Moskva 1969, s. 134—166.)

MIGRIN, V. N.: Gnoseologičeskije problemy znakovoj teorii jazyka, fonologii i grammatiki. Kišiněv 1978.

MIKO, F.: Text a štýl. Bratislava 1970.

MIKO, F. - POPOVIČ, A.: Tvorba a recepcia. Bratislava 1978.

MIL'ČINA, V. A.: Teorija simvola i simvolizma v rabotach C. Todorova. In: Tendencii v literaturovedenii stran zapadnoj Jevropy i Ameriki. Sbornik obzorov i referatov. Moskva 1981, s. 104—119.

MILL, J. St.: A system of logic, rationative and inductive. London etc. 1911.

MORRIS, CH: Writings on the general theory of signs. The Hague 1971.

MOUNIN, G.: Introduction à la sémiologie. Paris 1970.

NÖTH, W.: Dynamik semiotischer Systeme. Stuttgart 1977.

OGDEN, C. K. - RICHARDS, I. A.: Meaning of meaning. New York etc. 1947.

ONDRUŠ, Š. - SABOL, J.: Úvod do štúdia jazykov. Bratislava 1981.

ORIGINÁL PREKLAD. Interpretačná terminológia. Bratislava 1983.

PAULINY, E.: Slovenská fonológia. Bratislava 1979.

[315]PEIRCE, CH. S.: Grammatica speculativa. Dopis lady Welsbyové. In: Lingvistické čítanky I. Sémiotika, sv. 1. Praha 1972, s. 11—115.

PELC, J.: Wstęp do semiotyki. Warszawa 1982.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PRAGIANA. Some basic and less known aspects of the Prague Linguistic School. Ed. J. Vachek. Praha 1983.

PRAGUE SCHOOL READER IN LINGUISTICS. Ed. J. Vachek. Bloomington 1964.

PRIETO, L.: La sémiologie. In: Le langage. Ed. A. Martinet. Paris 1968, s. 93—144.

PROPP, V. Ja.: Morfologija skazki. Moskva 1928. 2. vyd. 1969.

REZNIKOV, L. O.: Erkenntnistheoretische Fragen der Semiotik. Berlin 1968 (rus. 1964).

RIFFATERRE, M.: Sémiotique de la poesie. Paris 1983.

ROSNER, K.: Semiotyka strukturalna w badaniach nad literaturą. Kraków 1981.

SEBEOK, Th. A.: Theorie und Geschichte der Semiotik. Reinbeck bei Hamburg 1979.

SHAPIRO, M.: Assymetry. An inquiry into the linguistic structure of poetry. Amsterdam etc. 1976.

SHAPIRO, M.: The sense of grammar. Langage as semiotic. Bloomington 1983.

SCHOBER, R.: Abbild, Sinnbild, Wertung. Aufsätze zur Theorie und Praxis literarischer Kommunikation. Berlin - Weimar 1982.

SPANG-HANSEN, H.: Recent theories on the nature of the language sign. Copenhague 1954.

STEPANOV, Ju. S.: Semiotika. Moskva 1971.

SVASJAN, K. A.: Problemy simvola v sovremennoj filosofii. Jerevan 1980.

TILLICH, P.: Symbol und Wirklichkeit. Göttingen 1962.

TODOROV, Tz.: Littérature et signification. Paris 1967.

TODOROV, Tz.: Introduction à la littérature fantastique. Paris 1970.

TODOROV, Tz.: Poétique de la prose. Paris 1971.

TODOROV, Tz.: Théorie du symbole. Paris 1977.

TODOROV, Tz.: Symbolisme et interpretation. Paris 1978.

TODOROV, Tz.: Mikhail Bakhtine: le principe dialogique. Paris 1981.

TRABANT, J.: Elemente der Semiotik. München 1976.

VETROV, A. A.: Semiotika i jeje osnovnyje problemy. Moskva 1968.

VIGENER, G.: Die Zeichen theoretischer Entwürfe von de Saussure und Ch. S. Peirce als Grundlagen einer linguistischen Pragmatik. Tübingen 1979.

VOIGT, V.: Úvod do semiotiky. Bratislava 1981 (překl. z maďarštiny).

VOLOŠINOV, V. N.: Marksizm i filosofija jazyka. Leningrad 1929.

WALTHER, E.: Allgemeine Zeichenlehre. Einführung in die Grundlagen der Semiotik. Stuttgart 1974.

WIERZBICKA, A.: Lingua mentalis. The semantics of natural language. Sydney 1980.

WITTGENSTEIN, L.: Philosophische Untersuchungen. Frankfurt/M. 1963.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 4, s. 302-315

Předchozí Slavo Ondrejovič: K princípom marxistickej jazykovedy

Následující Vlasta Straková: K problematice lingvistiky překladu