dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Van Dijkův soubor studií o pragmatice textu

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Собрание статей Ван Дэйка о прагматике текста / Van Dijk’s collection of papers on the pragmatics of text

Snad jen několik málo dalších autorů má tak výrazný podíl na rozvoji teorie textu v posledních zhruba patnácti letech jako Teun A. van Dijk. Autorovi základních prací tohoto oboru, jejichž impozantní řada začíná hojně citovanou disertací Some [328]aspects of text grammars (v době jejího knižního vydání v roce 1972 nebylo autorovi ještě ani třicet let), a jeho názorovému vývoji věnuje náš časopis po zásluze soustavnou pozornost (viz např. Jiřičková, 1979; Hoffmannová, 1981; Nekvapil, 1982). Zasluhuje ji i kniha Studies in the pragmatics of discourse (Janua Linguarum, Series Maior 101. Mouton Publishers. The Hague - Paris - New York 1981, 332 s.), soubor van Dijkových studií o pragmatice textu (k autorově práci s termíny text a diskurs viz Nekvapil, 1982, pozn. 2), napsaných v letech 1973—1979 a většinou publikovaných ve specializovaných, těžko přístupných sbornících a časopisech.

Při uspořádání souboru autor důsledně respektoval chronologii vzniku jednotlivých studií a sám tak nabízí čtenáři možnost nejen přehlédnout vývojovou linii jeho badatelského úsilí v této oblasti, ale zároveň uvědomit si konstantní témata, která všemi dosavadními výsledky van Dijkovy práce prostupují; ta také představují autorův vlastní přínos rozvoji moderní světové lingvistiky. V tomto knižním vydání autor navíc doplnil své „textově pragmatické“ studie o bohatý poznámkový aparát s citacemi literatury, který sám o sobě dokumentuje vývoj teorie textu od jejích kořenů až po stav na přelomu 70. a 80. let a její diferenciaci do nejvýraznějších směrů. Speciálně pro knižní publikaci byla doplněna rovněž studie úvodní a závěrečná, tedy rámec obrážející autorův základní přístup k problematice, nejzávažnější výsledky a další badatelský program.

Autorovo přesvědčení, že gramatika musí být nutně i — a především — gramatikou textu, je dostatečně známo ze všech jeho předchozích prací. V této práci vystupuje do popředí navíc požadavek (předznamenaný ovšem rovněž už citovanou disertací z r. 1972) inkorporovat pragmatický komponent do gramatiky (tj. do gramatiky textu). Jedině takovýto typ gramatického popisu považuje autor za adekvátní; přitom zdůrazňuje systémové aspekty textu a koncepci pragmatického komponentu jako abstraktního systému pravidel, tedy vysloveně kompetenční povahu textové pragmatiky. Modeluje základní definiční rysy pragmatického komponentu, zabývá se jeho vztahem ke komponentu sémantickému a své pojetí pragmatiky zaměřuje hlavně k teorii řečových aktů, kterou zde modifikuje a dále rozvíjí. I v recenzovaném souboru se van Dijk projevuje jako jeden z propagátorů vazby teorie textu k teorii a logice jednání. Jeden z ústředních pojmů celého van Dijkova díla — kontext (viz mj. příznačný název publikace z r. 1977 — Text and context) zde má podobu nejen kontextu pragmatického, ale i širšího dynamického kontextu celé komunikační interakce, tedy i rozsáhlého kontextu sociálně psychologického (systému sociálních a kulturních hodnot, norem, strategií atd.). K relevanci sociálně psychologických faktorů ostatně vede i autorův požadavek formulovat empirický korelát systémově pragmatického komponentu, v němž pak mají důležitou úlohu momenty perlokuční.

Pro vědeckou dráhu T. A. van Dijka je příznačné rozlišování makroroviny a mikroroviny, práce s makrostrukturou, makropropozicemi, makrokategoriemi, makropravidly, rozlišování globálních a lokálních řečových aktů, koherence, strategií aj. Ve většině svých pragmatických studií (zejména těch pozdějších, ze 2. poloviny 70. let) autor navíc zdůrazňuje relace mezi makrostrukturami, řečovými makroakty na jedné straně a strukturami a systémy kognitivními (zvláště tzv. rámci) na straně druhé, úlohu textově pragmatických makrokategorií (plán, cíl, intence) v kognitivních procesech. Kognitivní model pak tvoří spolu s modelem sociálně psychologickým — a neodlučitelně od něho — součást empirické báze pragmatické teorie; a interpretace textu na základě sociální báze kognitivních procesů v komunikační interakci (zejména prostřednictvím vhodnosti, přiměřenosti textu vzhledem ke kontextu) znamená zároveň posun od úsilí o maximální rozšíření záběru gramatického popisu až k interdisciplinární vědě o textech (viz už práci Textwissenschaft, 1980a, a její zhodnocení u Nekvapila, 1982). Celá tato autorova koncepce je pak v jednotlivých studiích průběžně — a opakovaně — dokládána interpretací některých specifických [329]projevů organizace textu, které je podle van Dijka možno adekvátně vyložit jedině v rámci pragmatického komponentu gramatiky, resp. pragmaticky orientované teorie textu: jevů zahrnovaných pod pojmy presupozice, fokus, perspektiva, tematicko-rematická struktura (zde topic — comment), koherence, konektory aj. Speciální pozornost — opět stejně jako v celém velkém oddílu publikace z r. 1972 — pak autor věnuje pragmatice textů literárních.

V předchozích dvou odstavcích jsme se pokusili ve zkratce postihnout základní rysy van Dijkova přístupu k pragmatice textu. U jednotlivých bodů této charakteristiky se dále zastavíme podrobněji.

Gramatiku chápe van Dijk jako systém pravidel vzájemného přiřazování forem, významů a jednání („actions“), jako abstraktní teorii struktur a funkcí verbálních výpovědí,[1] jako abstraktní rekonstrukci schopnosti produkovat texty vhodné, přiměřené komunikační situaci. Adekvátní gramatický popis, který by mohl sloužit jako abstraktní báze empirické teorie užívání jazyka a zároveň se uplatnil i jako součást interdisciplinární teorie jazyka, musí podle van Dijka zahrnout gramatiku textu (tj. zvláště pravidla vytváření textových sekvencí) a rovněž textovou pragmatiku. Autor sám poznamenává, že status pragmatiky v lingvistické teorii je stále sporný, a sám není zcela důsledný ve vymezování postavení pragmatického komponentu v gramatice a jeho vztahu ke gramatice textu (viz k této problematice Kořenský, 1979); nesporná je pouze jejich velmi těsná souvislost. V nejobecnějším vymezení pragmatiky se autor přidržuje klasické sémiotické triády: snaží se stanovit systémové vazby pragmatických struktur ke strukturám syntaktickým a sémantickým a věnuje pozornost zvláště vztahu komponentu sémantického a pragmatického. Přes poukazy na obtížnost delimitace obou dimenzí (demonstrovanou např. na problematice deiktických výrazů, pravdivosti, presupozic, konverzačních implikatur) se o stanovení této hranice programově snaží; tak jako byla celá publikace Text and context (1977) založena na paralelním zkoumání týchž jevů z hlediska sémantiky a pragmatiky, nacházíme i zde vedle sebe názvy oddílů „semantic connectives“ — „pragmatic connectives“, „semantic macro-structures“ — „pragmatic macro-structures“ nebo dokonce titul celé studie „The semantics and pragmatics of functional coherence“. Jde tedy (viz Kořenský, 1983) o teorii s dominancí pragmatické dimenze, avšak s dostatečným respektováním dimenze sémantické; jen ojediněle se u van Dijka objevuje — dalším vývojem zjevně popřené — prohlášení pragmatiky za bázi gramatiky, na níž závisí ostatní komponenty.

Vlastní autorův model pragmatického komponentu je tedy založen na „ilokučních významech“, „pragmatických funkcích“ výpovědí jako určitých typů sociálních akcí. Pragmatickou interpretaci výpovědi a současně i podmínky vhodnosti, přijatelnosti řečového aktu určuje „pragmatický kontext“, tj. množina lingvisticky relevantních rysů komunikační situace, která představuje abstrakci kontextu kognitivního a sociálního. Proti pragmatickému komponentu gramatiky, tedy proti pragmatice deskriptivní, stanovující systém abstraktních pravidel, „abstraktních podmínek abstraktní vhodnosti abstraktních výpovědí s abstraktním významem“, staví autor pragmatiku empirickou, tj. model aktuální produkce řečových aktů a strategie jejich užívání v sociálně a kulturně určených situacích. Pragmatika se přitom nemá zaměřovat pouze na funkční specifiku výpovědí, ale celých sekvencí a komplexů řečových aktů.

Zapojení výpovědi do kontextu, umožňující její pragmatickou interpretaci, navozuje ovšem i otázku, které prvky komunikační situace vstupují jako relevantní do komunikačního kontextu a ovlivňují stanovení „vhodnosti“ řečového aktu. Dijk [330]zde klade důraz především na vlastnosti participantů, a sice vlastnosti kognitivní — soubory znalostí a přesvědčení, volních momentů, pocitů a hodnotících postojů (tytéž „speaker-adressee factors“ považuje za základní pro pragmatickou lingvistiku i např. Gregerson, 1980) — a charakteristiky sociální (role, status, dominance, autorita, zdvořilost aj.). V tomto smyslu mluví autor o kognitivní a sociální bázi pragmatiky. Je si vědom toho, že ani prostřednictvím pragmatického komponentu nelze zavádět do gramatiky vlastnosti kognitivního a sociálního kontextu v celé šíři; chce však upozornit na skutečnost, že v komunikační interakci existují i vazby mezi gramatikou a kategoriemi, strukturami a normami sociálními a kulturními (i na nich jsou založeny strategie adekvátního porozumění řečovým aktům).

Pouze ve dvou nejstarších studiích ze souboru van Dijk postuluje gramatiku s pragmatickým komponentem — gramatiku textu, nikoli pouze věty — jako gramatiku kontextovou. Výklad gramatické teorie tohoto typu přináší pochopitelně i četné odkazy k logickým přístupům k pragmatice, tj. např. k Strawsonově koncepci konvenčních a komunikačních aspektů významu, ke kontextovým logikám — modální, časové, epistemické, deontické atd., i k referenčním bodům v pragmatické logice Montagueově.

V souvislosti se svým stěžejním pojmem vhodnosti, přijatelnosti (viz zvláště studii Acceptability in context, s. 71—95) van Dijk opět zajímavě dokládá nezbytnost pragmatického komponentu v gramatice: příslušné kognitivní strategie mohou zprostředkovat i interpretaci a přijatelnost neúplných struktur, dokonce i „negramatických“ výrazů na základě pragmatického kontextu; vzhledem k tomuto kontextu mohou být naopak i plně gramatické výrazy nepřijatelné. Nepřijatelnost, nevhodnost je někdy i důsledkem nedodržení „makropravidel“ (buď je narušena lineární koherence, tj. pořadí výpovědí, nebo tematická konzistence v makrorovině).

Trvalou oporou van Dijkova rozpracování pragmaticky orientované teorie textu se v 70. letech stala teorie jednání. Součásti této teorie, jako je definice jednání, jeho fází, rozlišení hierarchicky strukturovaných složených jednání a sekvencí jednání nezávislých, výklad záměrů, cílů, plánů jednání atd., pomáhají autorovi určit specifiku aktů řečových, jejich sekvencí i „makroaktů“. To platí i pro charakteristiku řečového makroaktu v literárním textu (umělecký text je dalším častým předmětem autorova zkoumání — zde ve studii The pragmatics of literary communication, s. 243—263). Tady se van Dijk soustřeďuje k výkladu vztahu pragmatické funkce a estetického působení literárního textu, vyvolávání speciálních změn postojů u příjemců textu. Analyzuje mj. autorskou perspektivu těchto textů, v různém stupni zaměřenou ke čtenáři, dále problém pravdivosti — fiktivnosti těchto textů (viz zevrubně u dalšího teoretika lingvistické pragmatiky S. J. Schmidta, 1972) a „zaměření na sdělení samo“ (známé nám i z teorie J. Mukařovského).

K rámci teorie akce přistupuje ve van Dijkově pragmatickém modelu rovina kognitivní, která má umožnit komplexní a dynamické postižení textové informace. Anglické „cognition“ je dalším velmi frekventovaným pojmem-termínem van Dijkova souboru (viz názvy oddílů Discourse and cognition, Pragmatics and cognition a titul celé studie Context and cognition, s. 215—241; analýzu pojmu viz u Uhlířové, 1978). Právě kognitivními procesy, strukturami, systémy a strategiemi, spjatými s plánováním, produkcí, vnímáním, interpretací textu, jeho uchováním v paměti, opětným vyvoláním z paměti a reprodukcí, se van Dijk v posledních letech zabývá velmi intenzívně — zejména ve spolupráci s psychologem W. Kintschem (viz van Dijk - Kintsch, 1977, a další společné práce).

V těchto procesech se významně uplatňují textové makrostruktury (o nich napsal autor i několik speciálních prací — viz hlavně van Dijk, 1980b), jejichž vytváření (pomocí makropravidel — abstrakce, generalizace, redukce atd.) a zapamatování je možné jen na základě přiřazení k fixovaným vědomostním strukturám, spjatým [331]s běžnými životními situacemi — k dnes tolika autory skloňovaným „rámcům“, „skriptům“ atd. (u Dijka „knowledge frames“). Rámce také figurují v seznamu informačních prvků, jejichž integrace umožňuje příjemci textu identifikovat řečový akt (i „makroakt“): jde o aktualizaci těchto obecných vědomostních struktur a znalostí pravidel jednání, o aktuální poznání komunikační situace a jejího kontextu, typu interakce a informací z části textu dosud realizované; dále jde o informace z roviny referenčně sémantické (reference k participantům komunikace, k objektům, času událostí, „možnému světu“ atd.), syntaktické (tematicko-rematická struktura, druhy vět, způsoby jejich spojení v textu aj.), morfologické a lexikální (deiktické výrazy, performativa, částice, zdvořilostní výrazy), fonologické (intonace, přízvuk, tempo řeči, hlasitost) a paralingvistické (gesta, smích aj.).

Na nejvyšším stupni pak van Dijk doplňuje ke kognitivnímu modelu ještě model sociálně psychologický, v jehož rámci lze specifikovat podmínky úspěšnosti, účinnosti řečového aktu v reálné komunikační situaci. Dynamika proměn sociálně psychologického kontextu podmiňuje střídání interakčních strategií. Vliv sociálně psychologických faktorů Dijk demonstruje např. na silných omezeních přijatelnosti lichotky, ale na druhé straně i napadení komunikačního partnera nebo vyslovení negativního názoru o něm.

V makrorovině textu pracuje tedy van Dijk — v souvislosti s výkladem všech právě zmíněných kognitivních procesů — s makrostrukturou, makropropozicemi, řečovým makroaktem, makrokategoriemi (jako je agens, událost aj.). (Viz studii Pragmatic macro-structures in discourse and cognition, s. 195—212.) Pracuje zde rovněž s tématem jako s pojmem sémanticko-pragmatickým, jako s hierarchizátorem a organizátorem textového informačního celku. Jestliže však tvrdí, že téma textu (k němuž jsou vztažena témata jednotlivých výpovědí — viz studii Sentence topic and discourse topic, s. 177—193) má nutně podobu propozice, plyne z toho značná neujasněnost vztahu tematického komplexu a makropropoziční reprezentace textu. Jinak se autor v souladu se svým badatelským programem soustřeďuje především na „pragmatické téma“ — v konverzaci je to např. žádost, slib apod. — které určuje funkci jednotlivých řečových aktů vzhledem k makroaktu, a na strategie jeho prezentace. Dialog bývá podle autora často organizován i větším počtem takových témat.

A v této souvislosti je třeba se ještě krátce zastavit u pojmů fokus a perspektiva, rovněž velmi frekventovaných v celém souboru i v dřívějších autorových studiích (viz např. van Dijk, 1978). S pojmem fokus spojuje autor výběr objektu, který zaujímá v systému produkované informace privilegované postavení (jaké přitom nemá v příslušných rámcích). Protože však podle van Dijka jde opět o „propoziční pojem“ a opět se rozlišuje fokus sémantický a pragmatický, není příliš jasný vztah mezi fokusem a tématem. Rozdíl je patrný jen na dynamice jejich pohybu v textu — téma je poměrně konstantní, zatímco fokus se mění. V průběhu produkce textu se může dále měnit i perspektiva, tj. úhel pohledu uplatňovaný při popisu fakt (táž událost může být v literárním textu prezentována z perspektivy vypravěče a různých postav); změny se projevují např. v užívání indexových výrazů, konverzních predikátů, ve střídání slovesných časů.

Snad ve všech nám známých van Dijkových pracích, počínaje první knižní publikací, věnuje autor velkou pozornost vztahu mezi souvětím a sekvencí samostatných vět v textu a možnostem vzájemné transformace těchto dvou typů struktur. Autor přináší stále další a další důkazy o pragmatickém podkladu jejich diferencí, které neumožňují libovolnou záměnu jednoho typu druhým. Nová „věta“ (zde zachováváme van Dijkovu terminologii — sami bychom raději mluvili o textové jednotce) je často spjata s vyjádřením nového, odlišného řečového aktu (majícího k aktu sousednímu např. vztah motivace, přípravy, zdůvodnění, vysvětlení, generalizace, specifikace, podmínky, hodnocení, korekce, vyvození závěrů). Tak jde o různé řečové akty v případě [332]otázky a odpovědi, nabídky a jejího přijetí, obžaloby a obhajoby a mnoha jiných. V textových sekvencích tedy obvykle jeden řečový akt umožňuje, činí pravděpodobným nebo dokonce podmiňuje, vyžaduje výskyt určitého aktu jiného. (Autor opakovaně vyjadřuje přesvědčení, že mezi větami a řečovými akty není poměr 1 : 1 — jeden řečový akt může být podle něho vyjádřen i větším počtem vět, celou sekvencí. Není si však už zcela jist, zda může řečový akt být vyjádřen i pouhou částí věty, klauzí apod. — tuto možnost někdy připouští, někdy popírá.) Změna fokusu nebo perspektivy (související např. se změnou tématu, možného světa, cílů a postojů mluvčího, zavedením nových referentů, uváděním fakt zjištěných v různou dobu, se změnou mluvčího v dialogu apod.) přináší v textu závazně začátek nové věty. Indikátory těchto pragmatických rozdílů jsou podle autora např. některé „světotvorné“ predikáty (přát si, snít aj.), některé typy vedlejších vět a větných adverbií (i např. všeobecně, vůbec …), některé konektory a částice, intonace aj.

Zcela obdobně zdůvodňuje van Dijk i už zmíněná rozlišení sémantické a pragmatické koherence. Sémantická koherence je založena na relacích propozic (a zároveň fakt, denotátů) i dílčích prvků (predikátů, argumentů). Jde mj. o relace jako opakování, kontrast, atribuce, vztažení objektu k faktotvornému predikátu (vidět, říkat, myslet); základními způsoby vyjádření pak jsou konjunkce, disjunkce, „kontrajunkce“ a podmínka (vztah „if - then“). Patří sem i spojitost na základě tématu textu a rámců. U pragmatické koherence naproti tomu jde o zmíněné vztahy jednání, různých řečových aktů. V obou dimenzích je třeba počítat s hierarchií těchto relací. Autor se snaží vymezit i typické konektory, které tyto významové vztahy a pragmatické momenty v textu vyjadřují a uplatňují se v textu při spojování textových jednotek; soubor sémantických a pragmatických konektorů se mu však značně překrývá. Sám dochází k tomu, že zřejmě nelze mluvit o rozdílném užívání téhož souboru konektorů, ale spíše o specifikaci vztahově sémantického podkladu prostřednictvím dalších rysů u pragmatických konektorů (mezi nimi uvádí autor např. ale, ačkoli, nicméně, nebo, tak aj.). Obtížnost delimitace obou dimenzí ukazuje i repertoár příslušných relací, jako je generalizace, specifikace, rektifikace a další — i ty se ve van Dijkových výkladech objevují jednou jako vztahy „funkčně sémantické“, jindy jako pragmatické.

Vztah sémantiky a pragmatiky a nezbytnost pragmatické interpretace autor demonstruje dále i na pojmu presupozice, stále znovu diskutovaném v řadě oborů (viz k tomu např. Petöfi - Franck, 1973). Van Dijk situuje presupozice do oblasti sémantické koherence textu, přiznává jim však výrazné rysy pragmatické (vytváření spoje k předchozímu verbálnímu kontextu, ale i k rámcům a k širšímu kontextu interakčnímu). Presupozice fungují i jako podmínky vhodnosti užití výrazů vzhledem k očekávání uživatelů, založenému na různých typech norem. A s presupozicemi souvisí i distribuce informací v textu na ose staré — nové, kterou podle autora rovněž nelze vyložit bez začlenění pragmatické dimenze.

Na začátku recenzovaného souboru, při snaze o formulování badatelského kontextu svých studií, charakterizuje T. A. van Dijk 60. léta jako období generativně transformační gramatiky — s převahou syntaxe v první polovině, logicky orientované sémantiky v polovině druhé; počátek 70. let pak spojuje především se zájmem o sociolingvistiku a pragmatiku. Právě zde shromážděné van Dijkovy práce tuto „pragmatizaci“ lingvistiky v nedávné době (srov. o ní též Viehweger, 1981; Kořenský, 1983) ukazují v celém rozsahu a velmi přesvědčivě. Autor sám uvádí, že nepředkládá ucelenou teorii pragmatiky, ale pouhé „zlomky“ komplexního obrazu vztahů mezi jazykem a jednáním v komunikaci; to však nic nemění na skutečnosti, že máme před sebou promyšlený, soustavně budovaný model a stabilizovaný systém pojmů, který autor v průběhu uplynulých více než deseti let neustále propracovává a zpřesňuje. V tomto úsilí hodlá pokračovat: sám si jako program pro další pracovní etapu ukládá popis systému [333]sémantických a pragmatických funkcí (funkčních relací), jejich vztahů, jejich stylistických, rétorických a interakčních aspektů a prostředků jejich „gramatické signalizace“.

Jistě bychom mohli ve van Dijkově teorii — jako u každého autora usilujícího o poznání dosud tak málo zmapovaných oblastí — nalézt některé rozpory a nejasnosti. Naznačili jsme už určitou autorovu nedůslednost při vymezování některých ústředních pojmů a práci s nimi (makrostruktura, makropropozice — téma — fokus) i při diferenciaci jevů sémantických a pragmatických. Z hlediska naší jazykovědné tradice postrádáme v knize soustavný výklad o poměru autorem postulované textové pragmatiky ke stylistice (intenzívní vazby zde autor zřejmě předpokládá, ale pouze se jich na několika místech letmo dotýká). A konečně z metodologického hlediska bychom těžko mohli přijmout některé autorovy extrémní přístupy, zejména ty, které jsou — ve starších studiích — ještě výrazně poplatné generativistickému období. Autor např. ve snaze postulovat gramatiku včetně jejího pragmatického komponentu jako abstraktní systém pravidel chápe i produktora a příjemce textu jako „abstraktní systémy“ (podobné systémům konstruovaným teoretiky umělé inteligence) schopné produkovat gramatické a „vhodné“ promluvy, přitom však systémy zbavené četných komunikačně relevantních vlastností reálných uživatelů jazyka.

Nad těmito výhradami však zřejmě musí převážit obdiv k autorově erudici, k šíři jeho záběru i k jeho rozhledu po současné světové lingvistice, který dokládají zejména přesné charakteristiky různých autorů a škol v poznámkovém aparátu knihy, a dále k modernosti jeho názorů. Od někdejší orientace na dobově podmíněný typ gramatiky zde autor dospívá např. k formulacím o rozplývání hranice mezi „gramatickým“ a „vhodným“, „přijatelným“, „účinným“ atd.; soustřeďuje své výzkumy k ose text — pragmatický kontext — kognitivní struktury — sociálně psychologické struktury, a i v této publikaci si tak získává zásluhu o konstituování interdisciplinární nauky o textech (o tomto vývoji viz Nekvapil, 1982); zdůrazňuje význam materiálu z dialogických „textů“, z přirozené konverzace, a požaduje integraci analýzy dialogu, konverzace s teorií textu (proti dosavadnímu značnému izolacionismu) atd. Při tom všem pak nelze opomenout smysl autora — význačného teoretika — pro práci s konkrétním jazykovým materiálem: jeho snaha o modelování pragmatického komponentu totiž přináší nový pohled na řadu jazykových prostředků, jako jsou indexové výrazy, spojky a částice, větná adverbia a některé výrazy metařečové (zde „self-referential“) s orientační funkcí v textu (typ výše níže, následující předchozí …), dále např. členy, kvantifikátory, zájmena, kategorie slovesného času a vidu, performativa (u výrazů typu stručně hovoří autor dokonce i o performativních adverbiích) aj. Především pro mnohostrannou reflexi zapojení textu do široce chápaného procesu sociální komunikace a pro sledování diferencovaného souboru projevů pragmatického komponentu v textu i v jazykovém systému lze tedy i tuto další publikaci T. A. van Dijka označit za velmi přínosnou a inspirativní.

 

LITERATURA

 

DIJK, T. A. van: Some aspects of text grammars. A study in theoretical linguistics and poetics. The Hague - Paris 1972.

DIJK, T. A. van: Text and context. Explorations in the semantics and pragmatics of discourse. London 1977.

DIJK, T. A. van: Voprosy pragmatiki teksta. In: Novoje v zarubežnoj lingvistike VIII. Lingvistika teksta. Moskva 1978, s. 259—336.

DIJK, T. A. van: Textwissenschaft. Eine interdisziplinäre Einführung. München 1980a.

DIJK, T. A. van: Macro-structures. An interdisciplinary study of global structures in discourse, cognitions and interaction. New York 1980b.

[334]DIJK, T. A. van - KINTSCH, W.: Cognitive psychology and discourse: recalling and summarizing stories. In: Current trends in text linguistics. Ed. W. Dressler. New York - Berlin 1977, s. 61—80.

GREGERSON, K.: Pragmatics and the search for context in linguistics. Philippine journal of linguistics, 11, 1980, s. 1—20.

HOFFMANNOVÁ, J.: Přehled vývoje lingvistiky textu ve dvou sbornících. SaS, 42, 1981, s. 55—61.

JIŘIČKOVÁ, J.: Ze současné lingvistiky textu. SaS, 40, 1979, s. 59—69.

KOŘENSKÝ, J.: Pragmatičeskij komponent i teorija teksta. In: Sintaksis teksta. Ed. G. A. Zolotova. Moskva 1979, s. 68—77.

KOŘENSKÝ, J.: Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi. SaS. 44, 1983, s. 257—264.

NEKVAPIL, J.: Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech. SaS, 43, 1982, s. 229—236.

PRESUPPOSITIONS IN PHILOSOPHY AND LINGUISTICS. Ed. J. S. Petöfi - D. Franck. Frankfurt/M. 1973.

SCHMIDT, S. J.: Ist „Fiktionalität“ eine linguistische oder eine texttheoretische Kategorie? In: Textsorten. Ed. E. Gülich - W. Raible. Frankfurt/M. 1972, s. 59n.

UHLÍŘOVÁ, L.: K termínu kognitivní. SaS, 39, 1978, s. 288—291.

VIEHWEGER, D.: Handlungsziele und Handlungsbedingungen komplexer Äusserungsfolgen (Untersuchungen zu einer handlungsorientierten Textanalyse). Doktorská disertace. Berlin 1981.


[1] Ani u van Dijka — jako ve velké části anglicky psané literatury — není zcela jasná práce s termínem utterance: znamená někdy ‚výpověď‘, jindy spíše ‚promluvu‘, i v konkrétních případech je však obtížné přesný význam specifikovat.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 4, s. 327-334

Předchozí František Daneš, Olga Müllerová: O výzkumu nepřipravených mluvených projevů

Následující Svatava Machová: O tzv. lexikálních bankách dat