O výzkumu nepřipravených mluvených projevů

František Daneš, Olga Müllerová

[Rozhledy]

(pdf)

К изучению неподготовленных устных выступлений / On investigation of impromptu speech

Sborník Impromptu speech: A symposium (Åbo 1982, 383 s.) zahrnuje 23 příspěvků z konference o mluveném jazyce konané v Åbo (finsky Turku) na podzim r. 1981. Jednotlivé příspěvky řeší dílčí problémy spjaté s analýzou a popisem mluvených projevů, především projevů spontánních.

Úvodní shrnující a zobecňující stať redaktora sborníku, i u nás dobře známého lingvisty N. E. Enkvista, ukazuje programově směr, jímž by se zkoumání mluvené řeči mělo ubírat. Všichni autoři se sjednotili na používání termínu impromptu speech (řeč pronesená spatra, tj. bez písemné předlohy nebo přípravy) pro ten druh mluvených projevů, které bývají obvykle označovány (nejen v češtině) jako nepřipravené, spontánní, neplánované, improvizované, konverzace, rozhovor, dialog apod.[1] Enkvist vymezuje nepřipravené mluvené projevy (dále NMP) ze tří hledisek: (1.) situačně (na základě výčtu situačních rysů, které působí, že projev je nepřipravený, tzn. není realizován na základě písemné předlohy), (2.) syntakticky (užívání určitých typů frází a syntaktických konstrukcí, částic, výplňkových slov atp.), (3.) „procesově“ (bere se v úvahu, že produkce řeči je řízena potřebami reálného časového průběhu, že je ovlivňována paměťovými a jinými omezeními mluvčího i omezením kapacity vnímání posluchače). Tato tři hlediska se navzájem doplňují a podle toho NMP lze vymezit jako takové, které vznikají za určité společenské komunikační situace a v podmínkách různě rychlého časového průběhu; ty jistým způsobem a v různé míře omezují možnosti produkce i percepce u partnerů komunikace, což se výrazně projevuje především v syntaktické charakteristice NMP. Za nejvlastnější typ NMP lze považovat projevy z hlediska společenské situace nejvolnější, nejspontánnější, maximálně nepřipravené a minimálně konvenční, pokud jde o ustálené stereotypní způsoby komunikace a interakční strategie. Proti nim pak stojí projevy řízené, formální, maximálně připravené a konvenční (vázané na makrostrukturální šablonu). Mezi oběma póly je ovšem řada typů přechodných s větší či menší mírou rysů nepřipravenosti. Texty NMP mají své charakteristiky syntaktické (zvláštní syntaktické konstrukce a odchylky v realizaci větných vzorců, opakování, opravy, přerušení, neobvyklý slovosled atp.), zvukové (druhy a umístění pauz, intonace), verbální vyjadřování se kombinuje (doplňuje) s neverbálním. Enkvist zde klade zásadní otázku, jakým způsobem jazykově tyto projevy popsat. Z hlediska lingvistiky, která jazykové normy vyvozuje z textů stojících na opačném pólu než texty NMP, by muselo jít v celé řadě jazykových charakteristik o chyby nebo odchylky. Z hlediska interakce a komunikace však u velké většiny jevů o chyby jít nemůže, protože nejsou na překážku porozumění, někdy dokonce porozumění i usnadňují (k tomu srov. Bettenová, 1976; Müllerová, v tisku). V řadě odchylek od normy psaného jazyka by ale bylo třeba vydělit ty, které za chyby či nedostatky považovat lze, např. [322]přeřeknutí, zakoktání se atp. Je nasnadě, že přístup ke zkoumání NMP se musí lišit od způsobu zkoumání textů připravených a psaných a že tradiční metody syntaktické analýzy nejsou pro ně zcela adekvátní. Problémem je také syntaktická „nestálost“ NMP, tzn. některé jejich úseky jsou syntakticky strukturovány v souhlase s pravidly strukturace textů psaných, výstavba jiných úseků se těmito pravidly neřídí. Naskýtá se pak otázka, zda hledat všechny možné syntaktické vzorce, podle nichž je takový text strukturován, nebo hledat nějaká transformační pravidla, podle nichž se „správně“ utvořené struktury přetvářejí ve struktury NMP. Podle Enkvista nejsou NMP, i přes hojné syntaktické odchylky a „nestálost“, nestrukturované: při jejich vzniku se střetávají principy syntaktické s interakčními a ty často vedou k syntaktické „odchylce“. Jedním z interakčních principů jsou např. pravidla střídání mluvčích (ta ovlivňují často např. umístění pauzy), příčinou vzniku odchylných syntaktických konstrukcí jsou paměťová a jiná omezení (únava, hluk atp.). Co se zdá odchylné nebo nesprávné z hlediska platných syntaktických pravidel, může být pevně strukturováno z hlediska interakce nebo vysvětleno v termínech kognitivních procesů. Při popisu NMP je proto třeba vyjít za hranice tradiční syntaxe. To umožňuje podle Enkvista interakční model zkoumání textu, použití teorie řečových aktů a řečových jednání, výsledků studia dialogu a konverzace v širokém slova smyslu. Pro práce z těchto oblastí je příznačná snaha brát zřetel ke vzniku textu, k procesům, jejichž výsledkem jsou struktury určitého druhu. Tzv. procesová lingvistika, která pracuje s interakčními kategoriemi, jako jsou akce, cíl, strategie atp., a bere v úvahu fyziologickou, psychologickou a sociologickou stránku komunikačního aktu v celé jeho komplexnosti, je podle Enkvista schopna NMP adekvátně vysvětlit a popsat.

Všech 23 příspěvků sborníku lze tematicky rozčlenit do několika okruhů podle toho, jakou dílčí problematikou zkoumání NMP se ten který zabývá. Týkají se (1.) popisu vznikové situace NMP a jejich neverbálních složek, (2.) způsobů vznikání a rozvíjení rozhovoru, uplatňování komunikačních strategií a jejich odrazu v textu, (3.) způsobů segmentace NMP, (4.) jejich jazykové (gramatické) a prozodické charakteristiky. Vedle těchto základních okruhů nalézáme ve sborníku příspěvky týkající se problémů spjatých s překládáním a tlumočením NMP a jejich uplatnění a hodnocení ve školním vyučování. Závěrečný oddíl tvoří příspěvky podávající zprávu o stavu zkoumání mluvených projevů v SSSR a ve Švédsku.

 

1. V souladu s programovými úvahami Enkvistovými vyslovuje K. Sajavaara ve svém příspěvku názor, že NMP by bylo nejlépe popisovat jako projevy vznikající v určitém typu situace. Považuje při tom za důležité dva faktory: záměrovost a společnou minulou zkušenost partnerů.[2] Účastník komunikace má vždy určitý cíl a při jeho dosahování čerpá mimo jiné z dřívějších zkušeností s řešením podobných situací. Existují (podle autora) scénáře určitých typů situací a mluvčí používají určitých strategií při jejich řešení (zde ještě uplatňuje hledisko srovnávací — uvažuje o rozdílech v těchto scénářích daných kulturními rozdíly mezi různými národy). Při zkoumání NMP lze pak s prospěchem uplatňovat komunikativní dynamický model se dvěma základními složkami, totiž s plněním komunikativních záměrů mluvčího a s jejich dešifrací posluchači. (Ve skutečnosti je ovšem věc složitější v tom smyslu, že role mluvčího a posluchače se neustále proměňují (srov. Janoušek, 1968), takže každý z obou partnerů se zároveň snaží plnit svůj komunikativní záměr a dešifrovat záměr partnerův a zároveň své záměry neustále modifikuje.)

Významu, funkci a charakteristice neverbálních prostředků komunikace je věnován příspěvek Lehtonenův. Ve shodě se základním přístupem k jejich hodnocení jako nikoli doprovodných, ale rovnocenných složek systému lidské komunikace se uvádějí (podle příslušné literatury) jednak jejich druhy (kinezické chování, stálá [323]fyzická charakteristika mluvčího, dotykové chování, parajazykové prostředky, proxemika, okolnostní faktory), jednak jejich vlastnosti a funkce v komunikaci (vyjadřují emoce, fungují jako zpětné signály, nebo, je-li obsazen verbální kanál, jsou součástí některých rituálů, např. pozdravů atp., regulují „tok“ řeči mezi mluvčími, posluchač jimi podává informaci o sobě, nahrazuje, modifikuje nebo zdůrazňuje části verbálního sdělení). Hodnotí neverbální prostředky z hlediska důležitosti ve strukturování komunikace a v regulaci interakce; pro ni a pro kódování a dekódování postojů k partnerovi a k tématu považuje za nejdůležitější gesta, mimiku, pohyby těla a pozici mluvčích. Přitom je třeba brát v úvahu mnohofunkčnost neverbálních jevů, které často slouží jako prostředky signalizování sociálních a interpersonálních postojů, cílů, motivů atp. Uvádějí se do vztahu s „plánováním“ řeči; naznačuje se, že některé mohou být v jisté fázi plánovány (to souvisí s volbou postojů, např. zdvořilým, nebo až nepřátelským, intimním, nebo oficiálním, většinou jsou ale voleny v okamžiku řeči, v závislosti na komunikativních situacích, jejichž různé typy se mohou výrazně odlišovat právě druhy a funkcemi neverbálních prostředků). Příspěvek zůstává bohužel příliš na rovině obecných úvah a kombinací názorů různých autorů a NMP z hlediska účasti neverbálních prostředků konkrétně neanalyzuje.

 

2. Druhému tematickému okruhu je věnováno nejvíce příspěvků. Je to pochopitelné, protože vznik a postupné vytváření rozhovorů, uplatňování strategií partnerů, plnění dílčích komunikativních cílů jsou klíčové problémy v popisu textů tohoto typu jako složek komplexních komunikačních aktů.

Stať E. Rouleta se pokouší podat hierarchický model struktury rozhovoru, který by byl citlivý k interakčním parametrům, projevujícím se ve skutečných, živých dialozích. Autor vychází (v opření o Goffmana a Browna a Levinsona) z toho, že sociální interakce je v principu řízena snahou účastníků „neztratit tvář“. Jinak řečeno: každý ilokuční akt (ve smyslu Austinově a Searlově) vytváří potenciální hrozbu „ztráty tváře“ (tj. prestiže) pro ostatní partnery hovoru. To vede k rozvoji procesu, který autor nazývá francouzsky figuration (a angl. face work), sloužícímu k neutralizaci zmíněné hrozby. Tento proces pak určuje dvourovinný model struktury dialogu: na nižší rovině jde o jednotlivé „intervence“ (intervention), na vyšší rovině jde o jednotlivé „výměny“ (échange),[3] které představují vždy skupinu výměn od porušení interakční rovnováhy k jejímu obnovení; jde při tom buď o výměnu konfirmativní (ta udržuje nebo posiluje stávající vztah a skládá se zpravidla ze dvou intervencí), nebo nápravnou (ta se skládá zpravidla ze tří intervencí a neutralizuje hrozící ztrátu prestiže).[4] Tento dvourovinný model pak autor (překvapivě) doplňuje rovinou třetí, rovinou realizace řečových aktů (actes de langage); ty jsou řídící nebo podřízené (a to přípravné nebo zdůvodňující) a bývají spojeny s ilokučními funkcemi. Tyto funkce autor dělí na (1.) iniciativní (např. oznámení, žádost o informaci, prosba v prvním aktu), (2.) reaktivně-iniciativní (např. přijetí nebo odmítnutí žádosti v druhém aktu), (3.) reaktivní (např. ocenění nebo poděkování v třetím aktu); akty s funkcí iniciativní bývají zpravidla akty řídícími. U jednotlivých aktů je tedy třeba vždy vidět jednak jejich funkci ilokuční, jednak jejich funkci interakční a vzájemné poměry obou. Ve svých dalších výkladech, opřených o názorné ukázky textových úryvků, nepracuje autor schematicky, snaží se vidět složitosti, „neideální“ rysy struktury rozhovoru, různé komplikace v jeho stavbě (zejm. vzájemné proplétání a přerušovanost). Vcelku jde o výklady podnětné (byť ne ve všem nové), bohužel někdy poněkud zhuštěné, málo explicitní.

[324]Velmi obecným typem strategie ve vztahu mluvčího a posluchače v rozhovoru se zabývá příspěvek Fearcheův a Kasperové (u nás o těchto jevech psal Janoušek, 1968). Jde v podstatě o možnosti výměny rolí mluvčího a posluchače a možnosti setrvávat v jedné z nich: a) posluchač dává najevo, že neuplatňuje nárok na změnu role, přitom v této roli může vyjadřovat různé postoje, např. potvrzení, souhlas, přání, aby mluvčí pokračoval, b) posluchač signalizuje svůj záměr „vzít si slovo“ a zaměnit svou dosavadní roli posluchače za roli mluvčího, c) mluvčí nechce zaměnit svou roli za roli posluchače, d) mluvčí signalizuje, že „předává hlas“ dosavadnímu posluchači. Všechny tyto čtyři základní „manévry“ mají samozřejmě v textu svůj odraz (uplatňování pauz, intonace, tempo řeči atp.). Kromě toho se autor zabývá ještě dalším charakteristickým jevem, opravami, které považuje jednak za výsledek sledování vlastní řeči mluvčím (zpětná vazba), srovnávání produkovaných řečových segmentů s vlastními kognitivními plány a sledování reakcí partnerů. Považuje opravy také za jednu ze strategií vedení rozhovoru. Různými druhy oprav z hlediska jazykového se příspěvek nezabývá (k tomu srov. Müllerová, v tisku).

Problematiky výměny rolí mluvčího a posluchače se týká rovněž příspěvek Oreströmův. Hledá (na základě analýzy rozhovorů) místa v textu, na nichž lze tuto výměnu realizovat. Vychází při tom z předpokladu, že jednak posluchač analyzuje obsah řeči a usuzuje, jaké asi bude sdělení mluvčího, jednak mluvčí „vysílá“ verbální nebo neverbální signály, které segmentují řeč a jejichž pomocí posluchač najde místa příhodná k vlastnímu uplatnění. Z více než dvaceti různých syntaktických, prozodických a sémantických momentů, které mohou být relevantními signály pro výměnu rolí mluvčího a posluchače, se pět ukázalo jako nejvýznamnějších (prozodické, sémantické a syntaktické ukončení úseku, redukce hlasitosti směrem ke konci a pauza). Jejich současná přítomnost vytváří nejsilnější předěl v řeči a slouží zároveň jako nejspolehlivější signál, že posluchač má možnost „vzít si slovo“. Probírány jsou i předěly tvořené kombinací čtyř anebo tří ze jmenovaných signálů. S problematikou výměny rolí mluvčího a posluchače souvisí i problematika „skákání do řeči“; ta se ovšem dotýká psychického a sociálního pozadí komunikace, které bylo v příspěvku ponecháno stranou.

Některými způsoby reagování partnerů v rozhovoru se zabývá příspěvek A. Stenströmové. Rozlišují se dva jeho základní typy — sledování (posluchač jím signalizuje, že poslouchá a že věnuje pozornost sdělení; často je vyslovuje souběžně s řečí mluvčího a může je vyjádřit i jen mimikou a pohyby těla) a v širokém slova smyslu potvrzování, které může mít ovšem ráz pouhé registrace, nebo může vyjadřovat různé významové a pragmatické odstíny souhlasu i nesouhlasu. Je ovšem třeba poznamenat, že vzájemné vztahy replik jsou co do vyjadřování modálně-pragmatických významů neobyčejně bohaté a typy popisované v článku jsou jen jejich dílčím úsekem. Z hlediska charakteru a frekvence obou těchto reakcí srovnává autorka stručně rozhovory telefonické a nezprostředkované, některé partie výkladu zakládá na rozhovorech vyučovacích, v nichž má své významné místo zejména potvrzení (toho, co žák odpověděl na otázku).

 

3. Složité a dosud málo uspokojivě řešené, přitom však základní problematice členění (segmentace) jsou věnovány dvě stati, B. Lomana a J. Svartvika. Obě si v podstatě všímají vztahu mezi rovinou intonačního (prozodického) členění a syntaktického (gramatického) členění. Je to problematika nikoli nová; jistý přehled starších pokusů se najde v knize Danešově (1957), v níž je podán rozbor tohoto jevu na materiále současné spisovné češtiny, přičemž autor zkoumá vztah členění intonačního („výpovědní úseky“) nejen k rovině gramatické stavby věty, ale i k její stavbě významové a k aktuálnímu členění. I když stati, o nichž tu právě referujeme, nepřinášejí vcelku ve srovnání s citovanou knihou podstatně nové obecné poznatky (ba lze říci, že v lecčems je jejich pohled zúžený, zejména chybí soustavný zřetel k významové [325]stavbě a k aktuálnímu členění), obsahují některé cenné postřehy a v případě Svartvikově program soustavné analýzy na velmi bohatém a promyšleně voleném materiálovém korpusu.

V práci Lomanově je cenná především relativně výstižná formulace problému a programu (s. 105): Jde o to, jak zjistit a oddělit segmenty, které se jeví relevantní vzhledem k studiu jazykových struktur nebo plánování řeči, jejího produkování nebo komunikačních strategií. Bylo by zapotřebí adekvátní analýzy kritérií všech druhů přicházejících v úvahu, která by měla být (v ideálním případě) zahrnuta do množiny operačních pravidel (hierarchicky uspořádaných). Jde o rysy prozodické, syntaktické a o komunikativní funkce výpovědí. Tato všechna data by pak bylo zapotřebí vnést do doslovné transkripce textů, což by umožnilo podrobně studovat funkce různých členicích signálů v proudu řeči a jejich vzájemné vztahy (souběžnost i diskrepance). (V podstatě shodně chápe segmentaci i Svartvik (s. 131): jde o jistý způsob analýzy, který uspokojuje rozumné požadavky na lingvisticky adekvátní model a zároveň obráží přirozené jednotky vytváření a vnímání textu.) Loman pracuje se čtyřmi typy výpovědních segmentů (se čtyřmi rovinami segmentace): (1.) fonologické fráze (v podstatě totéž co „tone units“ u Svartvika, „výpovědní úseky“ u Daneše, „information units“ u Hallidaye, „idea units“ u Chafea apod.); (2.) makrosyntagmata (potenciálně-maximální sekvence vnitřně usouvztažněné sítí synt. vztahů); (3.) větné jednotky (vznikají operací fonol. koncového předělu na makrosyntagmatu); (4.) jednotky řečových aktů (skupina vět (nebo i jen jedna věta) spojených jedním „intonačním superfixem“)[5] jakožto nositelé jisté komunikativní funkce.

Stať Svartvikova podává v podstatě shrnující informaci o principech uplatňovaných v projektu Survey of spoken English, zpracovaném pomocí počítače na univerzitě v Lundu (srov. Svartvik a Quirk, 1980; Svartvik et al., 1981). Autor vychází z toho, že s tradiční jednotkou „věta“ lze v oblasti mluvených projevů pracovat jen stěží; jsou za to odpovědny především tři vlastnosti těchto textů: neurčitost (nezřetelnost, nejistota) co do spojitosti, nejistota, pokud jde o eliptičnost, a vsouvání, vkládání struktur. Podmínky produkování, zpracování a vnímání mluvených projevů se radikálně liší od podmínek projevů psaných, a lze tedy předpokládat i radikální rozdíly v jazykové organizaci informace, takže „věta“ nemusí pak být (podle některých psycholingvistů) vhodná, „ta pravá“ jednotka pro porozumění procesům řeči. Za „přirozenou jednotku“ segmentace mluvených projevů pokládá pak autor „tone unit“ (tj. úsek promluvy vyčleněný intonačně a obsahující jádro (nucleus), tj. slabiku nesoucí intonační vrchol). Další výklady se týkají vztahu gramatické strukturace promluvy k segmentaci na tyto intonační jednotky. Výzkumy, o nichž autor referuje, zjistily — jak se dalo čekat — , že neexistuje obecně platná, důsledná korespondence mezi jednotkami gramatickými a prozodickými; je sice jistá korelace mezi nimi, nelze ji však stanovit v termínech jednotlivých složek (členů), frází, vět a souvětí. Autor doufá, že výsledky systematické analýzy v rámci zmíněného projektu umožní dojít k lepšímu gramatickému popisu mluveného jazyka.

 

4. Z prozodických rysů NMP věnuje K. Déjanová le Féal pozornost jevu v současné době často sledovanému, totiž hezitační pauze (srov. např. sb. Temporal variables in speech, 1980) jako součásti celkového „akustického reliéfu“ (jím nemíní intonační průběh ve smyslu Danešových intonačních kadencí, ale globální zvukový obraz textu). Autorka si všímá funkce hezitačních pauz při příjmu a porozumění nějakého [326]sdělení: hezitační pauzy často předcházejí obsahovým slovům (jsou jimi míněna klíčová slova z hlediska obsahu, vedoucí k porozumění), která se také často pronášejí s důrazem (k tomu podrobně Nikolajevová, 1982). Význam hezitační pauzy je zesilován ještě tím, že nemůže být anticipována posluchačem, a je pro něho tedy signálem, že bude následovat asi něco závažného.

Výklady D. Brazila o intonaci souvisejí s problematikou NMP jen volně. Zabývají se otázkou umisťování suprasegmentálního rysu prominence (tradičního „přízvuku“, chápeného jako složka komplexu intonačního — srov. Daneš, 1957). Signifikanci tohoto rysu vysvětluje na základě jím vypracovaného principu „výběru smyslu (významu)“ z hlediska mluvčího: ten umisťuje rys prominence na ta slova ve výpovědi, která jsou v daném kontextu či souvislosti[6] volitelná (z nějakého existenciálního paradigmatu) na rozdíl od slov prediktabilních, nevolitelných. Dále pak definuje pojem „nukleární slabiky“, tj. slabiky poslední (mnohdy jediné). Jde tu zřejmě o vztah intonace k jevům aktuálního členění (u nás dobře známý), avšak autor s konceptem aktuálního členění (ať už pod jakýmkoli označením) nepracuje. Závěrem pak Brazil — známý svými pracemi o intonaci promluvy v angličtině — uvádí některé důležité obecnější poznatky: Intonace není něco, co přistupuje k výpovědi jako něco „navíc“; s ní je třeba počítat ab initio. Nelze ji prostě spojovat se syntaktickou strukturou; spíše lze systém intonačních distinkcí chápat jako autonomní množinu, která přispívá na způsob „uspořádání paralelním kanálem“ ke komunikativní hodnotě výpovědi.

Žádný z příspěvků zaměřených na jazykovou charakteristiku NMP se nezabývá přímo výstavbou syntaktickou. Jen zčásti se jí dotýká K. Déjanová le Féal v souvislosti s charakteristikou délky větných segmentů (které ovšem syntakticky ani jinak přesně nevymezuje). Srovnává jejich délku s délkou větných segmentů v textu psaném a jejich relativní krátkost v mluveném vysvětluje omezenou kapacitou paměti posluchače (segmentace na kratší úseky usnadňuje posluchači vnímání). Stejně závažným důvodem budou ovšem jistě možnosti produkování řeči mluvčím. Zajímavé jsou úvahy o náhodné a záměrné redundanci NMP a jejich funkci vzhledem k posluchači (redundance „zřeďuje“ obsah výpovědi a usnadňuje pochopení smyslu textu). Autorka upozorňuje na relativnost pojmu redundance v NMP (bylo by ho ovšem třeba pro potřeby příspěvku i všeobecně přesněji vymezit a uvést ho do vztahu s explicitností a implicitností vyjadřování); míra redundance je relativní, souvisí totiž se stavem vědomostí posluchače o komunikovaném tématu (čím více posluchač o věci ví, tím se mu sdělení může zdát redundantnějším).

NMP z hlediska výskytu a funkcí tzv. pragmatických částic charakterizuje Jan-Ola Östman. Chápe je nikoli ve smyslu slovnědruhovém, nýbrž jako skupinu výrazů krátkých, prozodicky podřízených jinému slovu, které nejsou součástí propozičního obsahu věty a modifikují výpověď. Pragmatické částice jsou skupinou značně širokou (má své jádro (core) a periférii, řadí se do ní všechny výrazy, které splňují uvedené čtyři podmínky (za nejdůležitější považuje kritérium třetí, kritérium první je ovšem problematické)) a v řeči mají funkci interakční nebo postojovou. O tom, že jde o výrazy dosti různorodé, svědčí uvedené jádro pragmatických „částic“: I mean, you know, like, well, oh, ah, uh, say, man, guess.[7] Dále uvádí tyto částice do vztahu s rysy NMP; ty vymezuje podobně jako jiné příspěvky sborníku, navíc přidává zajímavou a správnou úvahu o tom, že produkování NMP se neřídí konverzačními maximami (srov. Grice, 1975), ale naopak tyto principy vedení rozhovoru jsou v NMP neustále poru[327]šovány či spíše interakční systém má svá vlastní pravidla. Důsledkem toho pak jsou mimo jiné i pragmatické částice (v hezitačních pauzách, při opravách vyvolaných nesprávným plánováním úseků řeči atp.). Jedním z podstatných rysů NMP je tedy hojný výskyt pragmatických částic, z druhé strany viděno — základní oblastí výskytu pragmatických částic jsou NMP. Tím ovšem není řečeno, že by oba jevy byly vzájemně závislé: mohou být případy NMP bez pragmatických částic, naopak tyto částice se mohou vyskytovat (i když odvozeně) i v textech jiných typů.

Zkoumáním jednotlivých jazykových jevů v NMP se dále zabývají ve svých příspěvcích C. Thaveniusová (výskyt a funkce exoforických zájmen v anglické konverzaci) a G. Totti a C. Paradisová (výrazy vyjadřující negaci v anglické konverzaci a různé pragmatické funkce negativních vět).

 

Sborník, o němž jsme zde referovali, se dotýká řady podstatných problémů zkoumání nepřipravených mluvených projevů, jak jejich stránek interakčních a komunikativních, tak jazykové výstavby a zvukového průběhu. Předností většiny příspěvků je to, že vycházejí z analýzy autentického materiálu. Výsledky, které přinášejí, jsou v této dosud málo prozkoumané oblasti používání jazyka cenné, inspirující a obecně použitelné.

 

LITERATURA

 

A CORPUS OF ENGLISH CONVERSATION. Lund studies in English, 58. Ed. J. Svartvik R. Quirk. Lund 1980.

BETTEN, A.: Ellipsen, Anakoluthe und Parenthesen (Fälle für Grammatik, Stilistik oder Konversationsanalyse). Deutsche Sprache, 1976, s. 207—230.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

GRICE, P.: Logic and conversation. In: Syntax and semantics, vol. 3. New York 1975, s. 41—58.

HAUSENBLAS, K.: O studiu syntaxe běžně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 313—325.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

MÜLLEROVÁ, O.: K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (přídatné výrazy a konstrukce). SaS, 27, 1967, s. 118—126.

MÜLLEROVÁ, O.: Korektury, modifikace, parafráze a modifikační explikace v odborném mluveném textu. In: Sborník ze stylistické konference ve Štiříně 1982, v tisku.

NIKOLAJEVA, T. M.: Semantika akcentnogo vydelenija. Moskva 1982.

SVARTVIK, J. et al.: Survey of spoken English: Report on research 1975—1981. Lund studies in English, 63. Lund 1982.

TEMPORAL VARIABLES IN SPEECH. Ed. H. W. Dechert a M. Raupach. The Hague - Paris - New York 1980.

ZEMSKAJA, E. A.: Osobennosti russkoj razgovornoj reči i struktura kommunikativnogo akta. In: Slavjanskoje jazykoznanije. VIII. meždunarodnyj sjezd slavistov. Zagreb - Ljubljana 1978, s. 172—196.

ZEMSKAJA, E. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč'. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981; rec. v SaS, 44, 1983, s. 311—317.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 4, s. 321-327

Předchozí Vlasta Straková: K problematice lingvistiky překladu

Následující Jana Hoffmannová: Van Dijkův soubor studií o pragmatice textu