Nad sovětskou bibliografií lingvistiky dialogu (a monologu)

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Нал советской библиографией лингвистики диалога (и монолога) / Some reflections оn the Soviet bibliography concerning the linguistics of dialogue (and that of monologue)

Zásluhou pracovníků univerzity v Samarkandu vychází v posledních letech série bibliografií k různým lingvistickým problémům, určených studentům filologických oborů a vědeckým pracovníkům. Poslední z nich (A. M. Bušuj - A. A. Jachšijev, [321]Bibliografičeskij ukazatel’ po obščemu i prikladnomu jazykoznaniju. Lingvistika dialoga i monologa I. Samarkand 1984, 75 s.) je věnována výzkumu dialogu a monologu, tedy problematice v současné jazykovědě mimořádně aktuální a bohatě diferencované. Tuto tematickou a metodologickou diferenciaci také bibliografie v plné míře obráží.[1] Ukazuje přitom skutečně současný stav bádání — zahrnuje totiž i práce publikované v roce 1982.

Jak je zřejmé z ruských anotací připojených k titulům, projevuje se zejména v příspěvcích zahraničních autorů — v aplikaci na výzkum dialogu a monologu — značné množství vlivných směrů a metod moderní lingvistiky a příbuzných oborů. Dialog představuje samozřejmě velmi úrodnou půdu pro badatele zaměřené na pragmatickou dimenzi jazyka; zdá se však, že neunikl pozornosti ani čelných představitelů generativní a logické sémantiky, rozvíjejících hlavně podněty Griceovy (ke konverzačním implikacím, maximám atd. se vyjadřují např. McCawley, Sadock a další).[2] Předmětem zájmu je intenzionální struktura dialogu, jeho rovina axiologická aj. Velmi plodné je jistě i vzájemné působení interpretace dialogu a teorie řečových aktů. A s dialogickými projevy pracuje rovněž kognitivní lingvistika, výzkum možností kódování a dekódování sdělení s pomocí moderní výpočetní techniky. Na průběh dialogické komunikace, interakční pravidla, projevy sociálních rolí partnerů a realizaci jejich komunikačních strategií, jejímž výsledkem v dialogu je ve speciálních případech např. ambivalence nebo lež, se orientují badatelé — sociolingvisté (viz v soupisu známá jména např. Gumperze, Fishmana, Švejcera aj.); ještě speciálnější pohled na dialog pak přinášejí badatelé v oblasti vývoje dětské řeči (zkoumají např. dialogy dětí s dospělými, dialogy bilingvních dětí apod.). Zcela přirozeně a už tradičně věnuje svou pozornost dialogu (a monologu) rétorika a literární věda; z charakteristik je patrná i silná hermeneutická orientace některých západních vědců. Jako velmi výrazný rys mnoha zachycených prací je třeba dále uvést snahu řady autorů o programové obhájení, metodologické konstituování a popis speciální gramatiky (hlavně syntaxe) dialogu (resp. „konverzace“, komunikace, interakce atd.).

Soubor uvedených prací sovětských autorů je tematicky i metodologicky jednotnější, přesto však se i zde vyděluje několik oblastí, k nimž se soustřeďuje největší badatelské úsilí. Intenzívně se zkoumá fungování dialogu ve společenské komunikaci, jeho vazby ke komunikační situaci, jeho podmíněnost sociálněpsychologickými charakteristikami situace (samo vymezení komunikační situace a klasifikace těchto situací zůstává přitom velkým teoretickým problémem). Pracuje se s projekcí komunikačních úloh a záměrů v dialogu, s cílovou složkou dialogické komunikace, řeší se společensky závažná problematika řízených dialogů.

Obecné teoretické problémy, na které výzkum dialogu naráží, poznáváme z údajů v bibliografii nezřídka jen zprostředkovaně; reflektují se mj. i v užívané terminologii. Sám termín dialog v rusky psané literatuře suverénně převládá; v anotacích zahraniční literatury slouží pravidelně jako ekvivalent i pro německé Gespräch, Konversation i anglické conversation. (U nás tradice ustálila užívání termínu konverzace v poněkud užším významu; jeho specifikace, vymezení konverzace, konverzačního stylu atd. ve vztahu k dialogu je opět nevyřešeným problémem pro pracovníky v oblasti mluvených projevů a společenské komunikace vůbec. Ukázal to i referát J. Hrbáčka [322]na stylistické konferenci ve Štiříně v r. 1982.) Nestejně jsou chápány u jednotlivých autorů distinkce dialogu a monologu (buď jsou stavěny vedle sebe jako rovnocenné útvary, nebo je monolog profilován teprve na pozadí dialogu), sporné je i postavení termínu polylog (není jasné, zda jde o druh dialogu, nebo o nadřazený pojem-termín, zahrnující v sobě i dialog jako speciální typ, nebo o samostatnou formu komunikace). Objevuje se i termín dialogický text (polemiku s ním viz u Hausenblase, 1984) a velmi často — bohužel opět s ne zcela stabilizovaným významem — termín dialogičeskoje jedinstvo. Dialog se tedy chápe někdy jako text, ev. jednotka textu, jindy jako jednotka komunikace, v neposlední řadě — a celkem tradičně také jako speciální útvar mluveného projevu.

Právě toto naposledy zmíněné pojetí je základním společným znakem řady příspěvků; četní sovětští autoři totiž pracují s dialogy v rámci zkoumání mluvených projevů, které v SSSR už přineslo tak vynikající výsledky. (Podle úzu v bibliografii se místy dokonce zdá, jako by termíny ustnaja reč’, razgovornaja reč’ a dialogičeskaja reč’ do jisté míry splývaly.) Využívají pochopitelně především materiálu dialogické povahy při své snaze postihnout specifiku, pravidla, speciální systém prostředků mluveného jazyka a jeho vztah k rozvrstvení národního jazyka. (Tím se také vysvětluje, že výsledky bádání o dialogu a monologu byly zde spojeny v jednom bibliografickém soupisu; jejich spojení je založeno na společném rysu primární mluvenosti.) Už z mnoha názvů příspěvků je přitom zjevné, jak obtížně autoři některých uvedených prací překonávají vývojově nezbytné stadium — chápání mluveného projevu na pozadí systému spisovného jazyka (v souvislosti s mluvenými projevy se objevují např. výrazy „anomálie“, „neúplnost“, „modifikace neutrálních modelů“ apod.).

Bibliografie ukazuje rovněž již tradičně velkou pozornost věnovanou v SSSR výstavbě uměleckých textů — zde především transformaci mluvených dialogů a monologů v umělecké literatuře. Odborníci na cizí jazyky se zabývají specifikou této transformace v literatuře psané různými jazyky jako problémem teorie překladu. Jiní autoři zkoumají postavení dialogu v kompozici textu, specifiku dialogu ve vztahu k autorské řeči, způsoby uvádění přímé řeči, různé aspekty dialogizace vnitřního monologu, projevy dialogičnosti v lyrickém textu aj. Vděčnou látku zde samozřejmě poskytuje zvláště dialog dramatický, jevištní; takto orientovaní badatelé srovnávají podobu dialogu v umělecké próze a v dramatu, v běžné mluvě a v dramatu, zabývají se rolí dialogu ve výstavbě dramatické postavy, podobou jevištního monologu a řadou otázek příbuzných. Bibliografie zachycuje samozřejmě i množství monografických studií věnovaných dialogu, resp. monologu v dílech jednotlivých umělců — představitelů prózy, poezie i dramatu.

Jedno z nejnaléhavějších témat z hlediska potřeb společenské praxe představuje pak výzkum jednotlivých typů dialogů. Dílčí práce se zaměřují např. na dialogickou komunikaci při nákupech a v oblasti služeb, na specifiku telefonních rozhovorů (viz u nás Müllerová, 1984), na dialogy soudní nebo zkouškové. Pozornosti se dostává i diskusím a polemikám, dialogům argumentačním a persuazívním, a vůbec dialogům z pracovního prostředí, zvláště dialogům vědeckým a odborným; se zkoumáním tohoto typu mluvených projevů pak úzce souvisí i např. zjišťování dialogických prvků ve vědeckých textech psaných, sledování dialogických a rétorických prostředků ve stylu vědeckopopularizačním aj. Jistě oprávněný zájem patří i dialogu v hromadných sdělovacích prostředcích, např. rozhlasovým a televizním besedám nebo interview (viz u nás Macháčková, 1981, 1984). I tento letmý výčet zkoumaných typů dialogu ostatně naznačuje, jak obtížný a stále otevřený problém představuje typologie dialogů (a typologie textů vůbec), zejména ve vztahu k nedostatečně propracované typologii komunikačních situací, a jak nesourodá kritéria zde jednotliví autoři uplatňují. (Viz o tom Müllerová, 1982.)

K samé podstatě dialogu, jeho stavby a fungování míří práce, které se zabývají možnostmi segmentace dialogu. Jako základní jednotka dialogu se dostává do popředí [323]replika; autoři sledují její strukturu, vzájemné působení replik a typy jejich spojení v replikových dvojicích. (Nejčastěji je charakterizována relace otázka — odpověď, ale i jiné dvojice, např. výzva — odmítnutí aj. O komunikativních funkcích dialogických replik viz podrobně u Müllerové, 1983.) Zkoumají se např. i zvláštnosti organizace tříčlenné dialogické jednotky a při segmentaci dialogu ve vyšších rovinách se někteří badatelé pokoušejí uplatnit tzv. „sverchfraznoje jedinstvo“, jednotku v sovětské literatuře již značně stabilizovanou při analýzách prozaických textů; dále se setkáváme s návrhy na různé typy jednotek tematických, „obsahových bloků“ aj. Např. otázka zapojení vyprávění do dialogu pak znamená přechod od dialogu k segmentaci monologu. Pro postižení organizace dialogu, resp. monologu používají někteří z autorů i vzorce, schémata, modely apod.

Dva okruhy badatelských zájmů jsou v recenzované bibliografii zastoupeny snad nejsilněji: oba znamenají jistou konkretizaci dosud uváděných obecných problémů.

První okruh představují studie věnované různým speciálním prostředkům a jejich uplatnění v dialogu, resp. monologu. Častým tématem je např. složitý vztah řečové aktivity, jazykového vyjadřování na jedné straně a nejazykového chování (včetně paralingvistických prvků) na straně druhé ve struktuře dialogu: sledují se projevy neverbálního kódu („jazyka“ gest, pohledů, pohybů atd.) v dialogu a jejich transformace v dialozích beletristických. S mimořádnou intenzitou se sovětští lingvisté zabývají rolí intonace v dialogu a v mluveném projevu vůbec; charakterizují specifiku intonace jako signálu k zapojení do rozhovoru, signálu ukončování rozhovoru, různé varianty intonace otázky apod. Zabývají se celou prozodickou organizací mluveného projevu (faktory jako tempo, rytmus, melodie aj.) ve vztahu k charakteristikám situačním, ev. kompozičním. Četné experimentální fonetické výzkumy (využívající elektroakustických aj. metod) dospívají k určitým temporálním charakteristikám mluvených projevů, např. k distribuci a délce pauz. (Pro srovnání speciálně o této problematice viz sborník Temporal variables in speech, 1980.) Rozvíjí se i fonostylistika, spojující jednotlivé fonetické charakteristiky a jejich soubory s projevy různých stylotvorných činitelů jako typologické aspekty mluvených projevů.

Jako další specifika dialogu sledují autoři uvedení v bibliografii (sovětští i zahraniční) např. distribuci slovních druhů, stupeň komunikačního zatížení některých gramatických kategorií nebo prostředky vyjadřování reference, možnosti identifikace subjektů v dialogu. Velkou pozornost věnují pochopitelně speciálním syntaktickým strukturám (elipsy, neúplné věty, parcelované struktury) a jejich využití především v otázkových a odpověďových replikách. V souvislosti s vyjadřováním souhlasu a nesouhlasu v dialogu se probírají mj. různé možnosti negace a vůbec modálního ztvárnění replik. Z nositelů emocionality, expresivity, hodnocení v dialogu je předmětem zvláštní analýzy např. opakování. Náležité pozornosti se dostává i jedné z nejvlastnějších oblastí „gramatiky dialogu“ — tj. navazování, nositelům koherence v mluvených projevech: probírají se spojky i připojování asyndetické, funkce částic, některých zájmenných příslovcí i modálních adverbií. S tím souvisí i úloha některých typů komentářů a tzv. členících signálů v organizaci dialogu, i pro mluvené projevy tak příznačné využití kontaktových postředků (oslovení aj.), ale i různých klišé a formulek jako nositelů řečové etikety.

Druhý mimořádně hojně zastoupený okruh tvoří postavení dialogu, resp. úloha mluveného projevu v jazykovém vyučování (tedy problematika aplikované lingvistiky). Právem se klade velký důraz na vytváření příslušných řečových dovedností, na rozvoj schopností nezbytných k dialogické komunikaci, k připraveným (viz cvičení v práci s konspektem) i nepřipraveným mluveným projevům, a to v jazyce mateřském i v jazycích cizích. Speciální didaktické a metodické disciplíny se tu zabývají osvojováním modelů, struktur a pravidel dialogu, zdokonalováním tematické orientace i schopností k zhodnocení situace u žáků, i např. souvislostí mezi výukou gramatiky [324]a pěstováním komunikačních návyků. Pro tyto účely propracovávají využití metod přiměřených věku žáků: stimulace dialogu vytvářením přirozených komunikačních situací, práce s obrázky, „dialogických her“, dialogizace monologických textů a dramatizace, využití magnetofonových nahrávek a dalšího vybavení jazykových laboratoří. Nejednoduchým problémem jsou i možnosti hodnocení žákovských mluvených projevů. V několika případech — v rámci metodiky cizojazyčné konverzace — se v bibliografii objevily dokonce i konverzační příručky. Speciální rozbory jsou věnovány např. dialogům s cizinci, dialogům hluchoněmých, dialogům v přípravě učitelů cizích jazyků aj. Samostatnou problematiku zde tvoří funkce a charakter dialogu ve vyučovacích hodinách obecně — tj. i ve výuce nejazykových předmětů (o tom u nás v poslední době mj. Müllerová, 1980—1981; Čechová, 1982—1983). A do tohoto okruhu lze snad zařadit — pro jejich metodický aspekt — i stati věnované dialogu jako diagnostickému prostředku (u zaostalých dětí, u afatiků) a jako prostředku psychoterapeutickému.

Jako téma samostatné (poměrně skrovné zastoupení mu jistě neubírá na významu) pak připomínáme funkci dialogu v různých systémech řízení a při vytváření programovacích jazyků, dialogové informačně logické systémy a vůbec problematiku dialogu člověk — stroj.

Užitečná bibliografie sestavená samarkandskými lingvisty tedy velmi názorně ukazuje, jak v pravém slova smyslu interdisciplinární problematiku dnes představuje zkoumání dialogu, jaké netušené množství přístupů a badatelských zájmů (motivovaných potřebami komunikační praxe) se při výzkumu dialogu a mluveného projevu setkává a koncentruje. Záběr bibliografie, která zachycuje téměř 600 prací, je skutečně mnohostranný; a je rovněž obdivuhodné, jak velký počet pracovníků různých oborů se dnes v SSSR na tuto aktuální problematiku zaměřuje, kolik jen např. kandidátských disertací s touto tematikou vzniká.

Trochu nás mrzí — a snad to můžeme konstatovat ve vší skromnosti — v bibliografii jen naprosto nedostatečné zastoupení výsledků českých a slovenských badatelů. V uspokojivém počtu jsou uvedeny pouze práce L. Rejmánkové (publikované většinou v ruštině). Práce O. Müllerové, citované např. v této recenzi, pocházejí sice většinou z posledních let, a pravděpodobně tedy už nemohly být zachyceny; až na jednu výjimku však autoři nezaznamenali ani její starší stati otištěné ve Slově a slovesnosti. Jejich pozornosti unikl i důležitý článek Bosáka a Camutaliové (1967), další práce Bosákovy i veškeré výtěžky dlouholetého výzkumu skupiny českých rusistů, orientovaného na běžně mluvené projevy (přitom některé práce Brčákové, Camutaliové, Koževnikové a dalších členů kolektivu jsou publikovány i v ruštině, a dokonce v sovětských sbornících — viz Sintaksis teksta, 1979). Zajímavé poznatky o mluvených projevech odborných přinesl i výzkum kvantitativních charakteristik současné češtiny v pracích M. Těšitelové a kol. (1983). Do budoucna budou jistě zasluhovat pozornosti i práce K. Hausenblase, A. Macurové a jejich žáků o stylizaci komunikace v literárním díle. Úplně opomenuta byla lingvistika slovenská (uvedeny měly být rozhodně aspoň knižní publikace Mistríkovy, 1978, 1979).[3] Podobně zřejmě chybí v soupisu i práce Pisarkové (1975) o telefonních rozhovorech, jakož i některé výsledky soustavného výzkumu dialogické komunikace v NDR (např. práce Hartungovy, Techtmeierové a dalších).

Každá bibliografie tohoto typu však musí být nutně výběrová a nemůže tak širokou a dynamickou problematiku zachytit ani v relativní úplnosti. Dílčí připomínky nemohou snížit objektivní hodnotu recenzované publikace; jejím autorům patří naopak uznání za jejich široký rozhled a velkorysou koncepci bibliografie.

 

[325]LITERATURA

 

BOSÁK, C. - CAMUTALIOVÁ, I.: K výstavbě dialogu. SaS, 28, 1967, s. 227—240.

CARLSON, L.: Dialogue games (An approach to discourse analysis). Dordrecht - Boston -London 1983.

ČECHOVÁ, M.: Dialogické projevy a vyučování. Český jazyk a literatura, 33, 1982—1983, s. 54—59.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1—7.

MACHÁČKOVÁ, E: Rozhovor s významnými osobnostmi. NŘ, 64, 1981, s. 23—33.

MACHÁČKOVÁ, E.: Characteristics of the interview as a special genre. In: Text and the pragmatic aspects of language. Eds. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984, s. 65—78. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

MISTRÍK, J.: Rétorika. Bratislava 1978.

MISTRÍK, J.: Dramatický text. Bratislava 1979.

MÜLLEROVÁ, O.: K mluvenému vyjadřování žáků v odborných předmětech. Český jazyk a literatura, 31, 1980—1981, s. 58—67.

MÜLLEROVÁ, O.: Typy dialogů a kritéria jejich třídění. In: K fungování jazyka v některých společenských oblastech. Ed. V. Mlíkovská a kol. Sb. FF UK. Praha 1982, s. 41—55.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC. Philol. Monogr. 76. Praha 1979 (1983); srov. rec. SaS, 46, 1985, s. 49—55.

MÜLLEROVÁ, O.: Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání. SaS, 45, 1984, s. 8—17.

PISARKOWA, K.: Skladnja rozmowy telefonicznej. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975.

SINTAKSIS TEKSTA. Ed. G. A. Zolotova. Moskva 1979.

TEMPORAL VARIABLES IN SPEECH. Ed. H. W. Dechert - M. Raupach. Hague - Paris - New York 1980.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska. In: Linguistica IV. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 4, s. 320-325

Předchozí Olga Müllerová: Další příspěvek k pracím o hovorové ruštině

Následující Jaroslava Hlavsová: Německé kompendium dialektologie