Na okraj knihy „Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty“

František Štícha

[Kronika]

(pdf)

Но полям книги «Грамматические средства иерархизации семантической структуры предложения» / Some remarks on the book dealing with grammatical means of hierarchization of the semantic structure of sentence

Od r. 1980 začínají u nás po více než dvacetiletém období budování a rozvíjení valenční syntaxe vycházet knižní monografie představující různé soubory a soustavy empirických údajů o formách a funkcích ve stavbě české věty a na nich založené teoretické konstrukty o různém stupni komplexnosti. Tyto monogra[344]fie vycházejí zčásti z rozdílných metodologických principů, postupů a cílů popisu, ale i z rozdílných recepcí různých výseků soustav formálně-obsahových relací a jejich asymetrií v rámci globální soustavy syntakticko-sémantických hodnot jazykového systému.

Dosud poslední z řady těchto monografií je publikace brněnských syntaktiků Miroslava Grepla a Petra Karlíka nazvaná Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty (vyd. Univerzita J. E. Purkyně v Brně 1983, 104 s.). Studie brněnských lingvistů je významným příspěvkem k modelování lingvistických konstruktů formálně-sémantických relací „primárních“ a „neprimárních“ (srov. naši rec. monogr. P. Adamce Tvoření vět z propozic v současné ruštině, zde s. 243) syntaktických realizací téže sémantické báze nominačně predikativní, uvažovaných zde jako relace syntaktických struktur (diatezí) základových a diatezí derivovaných, sekundárních. Cílem práce je zejména popis způsobů a prostředků, které umožňují přesouvat participanty struktury sémantické do různých syntaktických pozic věty. Spolu s tím jsou v práci charakterizovány distributivní podmínky využití jednotlivých konstrukčních prostředků, a tím i podmínky jejich ekvivalence a vzájemné zaměnitelnosti.

Specifikace předmětu a cíle studie jako popisu, resp. konstruování dílčí dimenze „syntaktického chování sémantických tříd predikátů“ je v úvodu výstižně a přesvědčivě realizována poukazem na existenci různých abstrakčních úrovní věty a různorodost formálně syntaktických ukazatelů (exponentů) její sémantické struktury. Tyto ukazatele se prezentují jako jevy povahy jednak široce distributivní, jednak transformační; v relativní úplnosti přitom patrně dosud nejsou známy. Důležité je v této souvislosti i upozornění, že dosud není zcela jasné, v jakém smyslu a na jaké úrovni abstrakce považovat větu (větou se zde zřejmě rozumí nějaká syntakticky komplexní jazyková jednotka s výpovědní funkcí, resp. s funkcí nominačně-predikativní) za specifickou znakovou jednotku jazyka.

Kromě úvodu a závěrečného shrnutí je kniha rozdělena do šesti oddílů. V prvním oddílu (s. 11—15) jsou v konfrontaci s jednotlivými postuláty koncepcí některých badatelů (Daneš, Fillmore, Chafe, Uspenskij) stručně nastíněny charakteristiky základních konstruktů teorie syntaktické sémantiky (větná struktura, sémantický predikát, soustava participantských rolí), které jsou ve studii aplikovány či předpokládány, přičemž východiskem je v podstatě to pojetí věty, které u nás propracovávají zvláště F. Daneš, Z. Hlavsa a J. Kořenský.

Ve druhém oddílu (s. 17—27) je podán přehled literatury o slovesném rodu, převážně domácí provenience (Havránek, Trávníček, Kopečný, Ružička, Běličová-Křížková, Štícha, Hausenblas, Daneš, Kačala, Mathesius).

Výchozím postulátem třetího oddílu (s. 29—36), představujícího již principy vlastní koncepce, je teze, že tatáž sémantická struktura věty může být formována v několika různých strukturách syntaktických; ty tvoří jisté syntaktické paradigma s jedním prvkem primární diateze a několika prvky diateze sekundární. Struktury s primární diatezí jsou takové ZVS, v nichž pozici S_nom GVV (k termínům-pojmům základová větná struktura (ZVS) a gramatický větný vzorec (GVV) viz knihu F. Daneše, Z. Hlavsy a kol. Větné vzorce v češtině, Praha 1981) odpovídá jednak participant charakterizovaný jako personický původce, nositel nebo posesor souhrnně označovaný jako agens, jednak participant charakterizovaný jako nepersonický působitel označovaný jako kauzátor. Dále jsou popsány a exemplifikovány jednotlivé gramatické prostředky derivace struktur se sekundární diatezí ze struktur s diatezí výchozí a totožné sémantické struktury s různou diatezí jsou odlišeny od některých příbuzných jevů syntakticko-sémantické konkurence vět, v nichž podle autorů nejde o syntaktickou hierarchizaci téže struktury větně sémantické.

V posledních třech oddílech jsou představeny modely tří typů syntaktické hierarchizace sémantické struktury věty, označených jako deagentizace (s. 37—68), dekauzativizace (s. 69—78) a upozaďování agentu (s. 79—81). V rámci deagentizačních transformací se rozlišují tři druhy těchto syntaktických procesů: (1.) deagentizace typu agens — patiens, při níž je agentní participant odsunut z místa S_nom a do této pozice se u sloves tranzitivních dostává patiens; (2.) deagentizace typu agens — recipient, při níž je do pozice S_nom přesunut participant recipientní; (3.) deagentizace typu agens — iniciátor, při níž se do pozice S_nom přesouvá participant iniciátor. U každého typu deagentizace jsou popsány základní kon[345]strukce, jimiž je daný typ sekundární diateze realizován, a jsou charakterizovány základní distributivní podmínky užívání daných konstrukčních možností.

Dekauzativizací se rozumí odsunutí participantu kauzátor, tj. nepersonický původce děje mutační povahy, ze syntaktické pozice S_nom ZVS a přesunutí patientu nebo posesora na jeho místo. Rozlišují se pak dva typy dekauzativizace: (1.) kauzátor — patiens; (2.) kauzátor — posesor, charakterizují se sémantické třídy výrazů, jimiž je participantní role kauzátor lexikálně specifikována, a popisují se čtyři základní prostředky dekauzativizace.

Upozaděním agentu se rozumí přesouvání do jiné než nominativní pozice jednoho ze dvou referenčně neidentických agentů obsahujících tuto pozici v ZVS, např. Petr a Marie se líbají — Petr se líbá s Marií.

Všechny typy, způsoby a prostředky deagentizačních procesů jsou bohatě dokumentovány většinou vhodně volenými příkladovými větami; ty jsou označeny pořadovým číslem (poslední je 362) a ještě indexem (1, 1a; 5, 5a … 5f). Publikace je před závěrečným shrnutím ukončena tabulkami, z nichž první podává přehled typů hierarchizačních procesů a čtyři další udávají pomocí distinktivních rysů distributivní podmínky pro uplatnění jednotlivých deagentizačních konstrukcí.

V úvodu práce nalezneme upozornění, že v případě syntakticky hierarchizovatelné sémantiky věty nejde o sémantiku propoziční, o propoziční obsahy, neboť ty jsou výsledkem jedné z dílčích složek komplexního aktu mluvního a zahrnují tedy vztahy reference. Avšak termínu propozice se v lingvistice užívá také právě jako označení vědomím reflektované a jazykově zpracované „typové situace“, která může být syntakticky (re)prezentována různým způsobem. Svádí-li termín propozice k nejednotnému užívání, bylo by možná lépe se ho v lingvistice vůbec zříci.

V kapitole podávající přehled literatury o slovesném rodu se znovu opakuje tradiční tvrzení, podle mého názoru ne zcela podložené, že konstrukce typu je chválen měla ve starší češtině význam rezultativní. Bylo by možno uvést řadu dokladů z památek starší české literatury svědčících o tom, že tato konstrukce měla zcela noremně také význam čistě dějový (srov. F. Štícha, Poznámky o staročeském pasívu, LF, v tisku).

Tvrdí-li se v kapitole o principech syntaktické hierarchizace, že významové rozdíly mezi větami Pokoj voněl růžemi — Pokoj voněl po růžích — V pokoji voněly růže znamenají, že v případech tohoto typu syntakticko-sémantické konkurence nejde o různé diateze téže větněsémantické struktury, bylo by potřebné blíže toto tvrzení zdůvodnit a podložit objektivizovanými argumenty, neboť tyto tři formálně různé věty jsou patrně na úrovni obsahů odrážejících typové situace ekvivalentní (všechny se vztahují k situaci ‚cítění vůně růží v pokoji‘).

V oddílu představujícím konstrukt deagentizačních operací překvapuje tvrzení, že agentní participant zaujímá v tomto typu sekundárních diatezí nevalenční pozici fakultativní. Domníváme se totiž, že v participiální pasívní konstrukci je lexikálně nevyjádřený agens právě tak potenciální složkou predikátu jako lexikálně nevyjádřený objekt v ZVS, např. On už (to) pochopil — On je stále (někým) pronásledován. Jiná nejasná formulace se týká participiálních konstrukcí s rezultativní platností, o nichž se na s. 44 tvrdí, že v nich není možno užít v současné češtině trpného participia od sloves nedokonavých. Ale hned nato je uvedeno, že konstrukce s trpným participiem od sloves nedokonavých přežívají v rezultativním významu jako relikt staršího stavu i v současné češtině a uvádějí se tři příklady. Není jasné, zda tu autoři mají na mysli to, že rezultativní význam mají konstrukce s n/t-ovými participii nedokonavých sloves jen výjimečně, anebo pouze nikoli paradigmaticky. Paradigmatické ovšem nebylo užívání trpných participií v rezultativním významu od sloves nedokonavých ani ve staré češtině a na druhé straně v současné češtině rozhodně není výjimkou v případech typu Vajíčka jsou vařená, Řízky jsou (už) smažené ap., tedy s dlouhými tvary participií. V uvedených příkladech s krátkými tvary participií (Kniha je tištěna v Berlíně), které by se ještě daly doplnit o další, by ovšem o reliktech staršího stavu bylo snad možno hovořit.

Pokud jde o dekauzativizační typ hierarchizačních procesů, domníváme se, že o většině sloves zakládajících kauzativní predikáty nelze tvrdit, že ve své sémantické struktuře implikují participant kauzátor; nelze např. říci, že sloveso roztrhnout implikuje levovalenční participant lexikálně specifikovatelný jako něco. Toto sloveso jako i řada jiných tranzitiv [346]implikuje pouze původce děje (sémantický subjekt), který může být syntakticko-sémanticky prezentován jako agens nebo jako kauzátor. Bylo by ovšem možno označit např. konstrukce byl probuzen matkou a byl probuzen bolestí za výrazy různých sémantických predikátů. Tato sémantická opozice je však např. ve větě Karel byl probuzen neutralizována.

Typ upozaďování agentu se podle autorů odlišuje od prvního typu hierarchizace tím, že v tomto typu struktury se sekundární diatezí nedochází k dekonkretizaci agentního participantu, nýbrž právě jen k jeho upozadění. Avšak k dekonkretizaci agentu nedochází vždy ani v deagentní konstrukci participiální.

Pokud jde o příkladové věty, není v nich někde jasná platnost závorky, např. (67) Neustále mě obtěžují mouchy — (67a) Jsem neustále obtěžován (mouchami); domníváme se, že lexikálně neobsazenou potenciální pozicí pro agens je ve větě (67a) implikován agens personický. V jiných případech, kdy lze ve stejném významu deagentní konstrukce užít, např. různé pádové formy jména reprezentujícího agentní participant, jsou jednou uvedeny obě formy vedle sebe (Sekretářkou/ / od sekretářky mám zajištěnou letenku do Prahy), podruhé je uvedena pouze forma jedna (Od Petra má kniha poškozenu titulní stranu), aniž je objasněno, zda lze v některých případech (a v kterých) užít obojí formy libovolně a v jiných jen jedné nebo druhé a za jakých podmínek, popř. že takové podmínky (dosud) nelze stanovit. Některé příkladové věty se zdají být poněkud strojené, např. Ty peníze už ode mne dostal vráceny, Sekretářkou mám zajištěnu letenku, Od Petra má strom polámané větve aj., anebo je lze pociťovat za ne plně noremní ve spisovném jazyce (Auto mám stát před domem).

Naše poznámky, míněné spíše jako náměty pro další zkoumání, nemohou snížit hodnotu recenzované monografie a její význam pro rozvoj moderní syntaktické teorie.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 4, s. 343-346

Předchozí Otakar Šoltys: Bratislavský Recueil věnovaný prof. E. Paulinymu

Následující Ludmila Uhlířová: Publikace o funkčním přístupu k jazyku