Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování

Rudolf Šrámek

[Články]

(pdf)

Теория ономастики и уровни проприального наименования / Theory of onomastics and levels of proprial (proper noun) denomination

1. Ve vývoji nauky o vlastních jménech (onomastiky) lze zvláště po 2. světové válce pozorovat značnou tematickou pestrost, kterou možno z hlediska použitých teoreticko-metodologických principů shrnout zobecňujícím způsobem do tří základních okruhů:

a) Běžné jsou práce heuristického druhu, které mají často ráz základního materiálového výzkumu. Podle stupně a způsobu zpracování materiálu se zájem přesouvá z jednoho druhu vlastních jmen (proprií, onym) národního jazyka (dialektu, regionu) na druh jiný, jehož materiál nebyl dosud shromážděn. Obvykle začíná heuristická práce u jmen místních (sídelních, tj. oikonym) a osobních (antroponym), méně často u jmen pomístních (nesídelních objektů, tj. anoikonym, zejm. jmen pozemkových a vodních). Někde se heuristické práce různého zaměření rozvíjejí paralelně vedle sebe.[1] Metodologie těchto výzkumů vidí svůj cíl v relativně největší úplnosti a podrobnosti materiálové dokumentace, která pak slouží za východisko výkladům vlastních jmen typu „vznik, původ a vývoj konkrétního propria“. Třebaže heuristické etapy jsou základem formování a konstituování každé vědecké disciplíny, a tedy i onomastiky, ve vývoji určité části nauky o vlastních jménech lze v tomto směru pozorovat jisté ustrnutí: v heuristických pracích chybí (někdy zcela, jindy systematičtější) zpětné uplatnění principu onomastické teorie. Vlastní jména jsou studována a interpretována převážně jako jednotliviny, výkladová stránka je zúžena jen na etymologickou stránku. Převažuje utilitární využití výkladů v jiných oborech.[2] Většinou v takovémto pojetí je onomastika známá širší veřejnosti. I koncepce některých onomastických slovníků nepřekračují tento pohled, a proto je lze chápat spíše jako lexikografické zpřístupnění materiálu než jako systémově onomastickou interpretaci. Např. velmi cenný slovník pomístních jmen Bílé Rusi (Mikratapanimija, 1974) má ráz registrace materiálu.

b) K druhému okruhu v oblasti onomastiky patří ty výzkumy a studie, které systémové uspořádání propriálního fondu národního jazyka (jako celek i v jeho dílčích složkách) sice uznávají a předpokládají, dokonce operují termíny kategoriální povahy, např. „slovotvorný typ propria“, „topoformant“ apod., avšak základní teoretické východisko nedostatečně diferencuje mezi apelativní a propriální sférou jazyka. Onymie je studována z hledisek, která jsou charakteristická pro apelativní způsob pojmenování a pro fungování lexikálních jednotek apelativní povahy v jazykové komunikaci. Vlastní jména se sice chápou (a právem) za integrální část slovního fondu národního jazyka, popř. za speciální realizaci jeho pojmenovacích postupů a prostředků, dokonce se proto připouští i jejich periferní postavení v rámci strukturace slovního fondu (Blanár, 1985, s. 23—24), avšak nevidí se jevy, jimiž se propriální sféra jazyka odlišuje jako svébytná, relativně autonomní oblast slovní zásoby, určená [17]k plnění speciálních, tj. neapelativních způsobů pojmenování a identifikace. Týká se to především principiálních otázek: problematiky charakteru „významu“ vlastního jména a systémově organizujících principů (kategorií, zákonitostí) propriální zásoby jazyka. V důsledku toho, že nejobecnější kategorií, kterou se onomastické práce tohoto okruhu řídí, je lingvistický status vlastních jmen, zformulovaný především J. Kuryłowiczem (1956, 1980), a později též F. L. Utleym (1963) a O. Leysem (1965), nejnověji J. Petrem (1983), bylo teoreticky objasněno a zdůvodněno nejen samo postavení proprií v jazyce, zvláště v jeho lexikálním fondu, ale také pojímání vlastních jmen jakožto pojmenovacích jednotek o znakovém charakteru. Diferencím plynoucím z různé povahy apelativního a propriálního způsobu pojmenování se nepřisuzuje významnější úloha, neboť oba druhy pojmenování jsou svou podstatou vždy nositeli jevů na prvním místě jazykových a nepřítomnost pojmového obsahu, která je specifikou propriálního pojmenovacího postupu, se interpretuje jako singularizace (individualizace) vazby pojmenovaný objekt — jeho vlastní jméno. Zda však spojení pojmenovaného s pojmenovávajícím je nejen „lingvistické“, ale ještě též jiné, tato koncepce neřeší. Prokazuje však „jazykovost“ proprií a zároveň i lingvističnost onomastiky, což mělo a dosud má pro pojetí nauky o vlastních jménech jako primárně lingvisticky a nikoli např. historicky, sociologicky nebo topograficky orientované disciplíny zásadní význam (Horecký, 1976). Touto koncepcí se postihují především vnější stránky proprií. Teoretické a metodologické principy studia apelativ se rozšiřují i na sféru propriální.[3] Třebaže výzkumy tohoto druhu dosahují velmi pozoruhodných výsledků, které představují významnou vývojovou etapu onomastiky a které obohacují obecnou lexikologii i obecnou lingvistiku (např. v prohloubení typologie referenčních funkcí, sémantické komponentové analýzy apod.; van Langendonck, 1981; Lorenz - Wotjak, 1977), přece jen tyto studie nepostihují kategoriálním způsobem propriální vlastnosti onymického systému jazyka, protože se do centra jejich pozornosti nedostávají jevy, které jsou nejen lingvistické, ale zároveň i typicky propriální. Tím se vysvětluje, proč se např. většina klasifikačních principů a kritérií, s nimiž se lze v onomastice setkat, stále přidržuje dělení podle apelativního lexikálně-sémantického obsahu onymických základů.[4] Je proto pochopitelné, že otázky konkrétních etymologií mají i nadále prvořadou důležitost, jak je to dobře vidět např. v hydronomastice. Avšak lexikálně-sémantický obsah lexikální jednotky (nebo jejího základu), které je užito k vytvoření vlastního jména, není identický s obsahem vlastního jména, s propriálním typem obsahu: např. příjm. Krejčí v onomastickém slova smyslu „neznamená“ ‚krejčí, Schneider‘. T. Witkowski (1974) oprávněně rozlišuje „Namenbedeutung“ od „Namenerkla̋rung“.

c) Ve vývoji onomastiky posledních desetiletí je možno pozorovat i výrazné soustředění zájmu na otázky obecné onomastické teorie a na volbu metod, které překračují rámec lingvistického statutu proprií směrem k hledání jejich statutu onymického (propriálního). Lingvistický status postihuje přirozenou a nutnou formu existence vlastních jmen jakožto prvků jazyka vůbec. Hledají a studují se však vlastnosti, které vyplývají z podstaty proprií samé, které jsou ve zobecněné podobě odrazem systémové uspořádanosti propriální složky jazyka a jejích vnitřních dispozic a které v této složce vidí soubor jazykově pojmenovacích jednotek plnících ve společenské [18]komunikaci speciální, neapelativní pojmenovací a identifikační funkce. V centru pozornosti není materiálová dokumentace a její (etymologický) výklad — ta je pokládána nikoli za cíl, ale za východisko —, nýbrž analýza podmínek vzniku a fungování onymie jako celku, typ jejího vnitřního uspořádání, ráz a vzájemná závislost, souvislost a podmíněnost jejích systémotvorných činitelů, vztah k mimojazykovému (společenskému) prostředí, pro jehož komunikační cíle onymie vzniká a v němž se také ve formě konkrétních propriálních jednotek realizuje. Jde o jevy, které mají onymicky systémový (systémotvorný) charakter a kategoriální působnost, které tedy mají povahu langue (Karpenko, 1981). Myšlení těchto studií a jejich terminologický aparát (Blanár, 1973a) je výrazně poznamenáno aspektem nikoli etymologickým a slovotvorným, ale vývojovým stavem obecné lingvistiky, zvláště obecné lexikologie (zejm. sémiotiky).[5] Typologizují se onymicky a nikoli „jen“ lingvisticky relevantní jevy, vlastnosti a vztahy. Od zvláštního, jedinečného a konkrétního se přechází k obecnému a abstrahovanému.

V tradičně pojímaném výzkumu vlastních jmen se nové teoreticko-metodologické pohledy prosazují velmi nesnadno, protože dosud existuje představa, že studium onymie jakožto celku zakrývá pohled na proprium jakožto jednotlivinu. Studiem onymicky obecného objevujeme nejen vztahy, které podmiňují vznik tohoto obecného, ale i kategoriální a typologické vlastnosti těchto vztahů: odhalujeme zákonitosti propriální sféry jazyka, protože zobecňujeme vnitřní, stálou podstatu a souvislosti vlastních jmen právě z hlediska jejich propriality (Šrámek, 1985). Každé vlastní jméno daného jazyka je v tomto pojetí vždy nositelem obecných i specifických vlastností daného onymického systému. Propriální složka je chápána jako podsystém jazyka, který disponuje velkou mírou svébytnosti. Lingvistický status proprií, který poutá i nadále pozornost onomastiků, neboť je počátkem cesty ke studiu vlastností proprií, bylo proto třeba rozšířit o status onymický; ten zformuloval V. Blanár (1976). Základní úloha přísluší v něm kategorii specificky onymického obsahu a speciálnímu charakteru designace plynoucímu ze „singulativní“ vazby mezi pojmenovaným objektem a „jeho“ propriem. Těmito okolnostmi je dána zásadní, druhová odlišnost vlastních jmen od apelativ (Blanár, 1975, 1980). V mnoha dosavadních obecněonomastických studiích se sice s určitými specifickými vlastnostmi propriální sémantiky počítá (např. v tom, že se propriím nepřisuzuje pojmový obsah identický s apelativy), ale v praxi je „obsah“ vlastního jména chápán v dimenzích apelativního lexikálního fondu (tzn. příjm. Krejčí = ‚krejčí‘), jehož sémantika, jak ukázala Knappová (1980), do souboru proprií nevchází — a ani nemůže, protože je ve své podstatě vybudován a strukturován jinak. A proto se propriální sémantika (a propriální lexikologie vůbec) jeví v těchto studiích vlastně jako modifikace sémantiky apelativního zaměření. Výklady spočívají na konfrontaci s rovinou apelativní, které v duchu Kuryłowiczově (1980) pokládají lingvistický status vlastních jmen za primární (základní, bezpříznakový).

Onymický status umožňuje zobecňovat vlastnosti a charakteristické znaky onymie právě na základě propriality, a nikoli apelativity, a proto je daná matérie pojímána jako celek, který je vymezen jednotným způsobem, tj. na základě týchž podstatných vnitřních vlastností; druhové diference této matérie představují pak poměr obecného a zvláštního (specifického): proprium — toponymum — konkrétum (Brno), nikoli však poměr ‚jiné obecné‘ (= apelativum, např. město, sídlo) ke ‚konkrétu z kategorie jiného obecného‘ (= proprium, např. toponymum Brno). Vlastní jména jsou takto chápána jako speciální druh jazykového znaku, a to znak onymický (propriální): určeným je tu propriální sémantika, určujícím jazyková výstavba znaku. Tomu [19]odpovídá i jiné než tradiční a obecně rozšířené pojetí onomastiky: je to nauka o vzniku a fungování propriálních pojmenovacích soustav, o jejich realizacích v konkrétních společenských, časových a místních podmínkách a o konkrétních prvcích (jménech) těchto soustav; je to disciplína, která má v rámci lingvistiky vysokou míru autonomnosti (Šrámek: Diskuse, 1983, s. 178). Ačkoli má onomastika výrazný interdisciplinární charakter, nelingvistické metody „nemohou však nikdy převažovat nad metodami lingvistickými, které jsou prioritní“ (Petr: Diskuse, 1983, s. 170).

 

2. Jak ukázaly zejména práce Dokulilovy (především 1962), systémové zákonitosti se projevují „v dynamice skutečného tvoření slov“ (s. 12), tedy v konkrétním pojmenovacím aktu. Nejen apelativa, ale i propria jsou výsledkem takového aktu.

V onomastice je třeba rozlišovat v zásadě dva druhy pojmenovacího aktu: Při jednom se propria skutečně tvoří (např toponyma, choronyma, hodonyma), při druhém má tvůrčí podíl pojmenovávatele podobu výběru nebo přenosu ze souboru již existujícího (např. při volbě jména pro novorozence). U některých druhů proprií se oba postupy doplňují, např. u tzv. živé antroponymie (Blanár - Matejčík, 1978). Ale i ty soubory proprií, které se dnes o nové prvky již nerozšiřují, mají svůj moment vzniku (Svoboda, 1964).

Vzniká nová lexikální jednotka, která musí disponovat takovými sémiotickými a sémantickými vlastnostmi, jež jí umožní v komunikaci plnit funkci vlastního jména. Soubor těchto vlastností i podmínek jejich vzniku a realizace mají v zobecněné podobě ráz zákonitostí, jejichž působností je v rámci jazyka vymezena propriální sféra. Na úrovni materiální vybavenosti, tj. co se rozsahu pojmenovacích postupů a prostředků týče, je vztah apelativní sféry k sféře propriální vztahem fundace: jazykově slovotvorná stránka proprií je odrazem toho, co „nabízí“ apelativní sféra jazyka, a to i tehdy, je-li některý element nebo způsob jeho užití jen typicky propriální a nemá-li apelativní pendant — propria jsou totiž tvořena v intencích slovotvorby (morfematické výstavby slov) daného národního jazyka. Z hlediska funkcí, které plní apelativa a propria, existuje mezi nimi vztah polarizace, v jehož rámci představují vlastní jména, řečeno s Kuryłowiczem (1980), „druhou vrstvu“, periférii jazyka plynoucí ze dvou zmíněných různých druhů sémantik. Znamená to, že existují rozdíly v zákonitostech a v průběhu apelativního a propriálního pojmenovacího aktu. Charakter teoretických a metodologických principů užívaných v onomastice je dán v zásadě tím, jakým způsobem se chápe a vykládá vznik proprií, tj. vlastní propriálně pojmenovací akt, a proto má řešení problematiky s ním související pro formování obecné onomastické teorie a pro důsledky v analytickém onomastickém výzkumu mimořádný význam (Šrámek, 1983).

Propriální pojmenovací akt, má-li se jeho analýzou dospět k poznání onymicky systémotvorných jevů kategoriální povahy, lze z metodických důvodů „rozložit“ na tři roviny (plány, okruhy), z nichž každá představuje rozsáhlý komplex problémů; mnohé z nich jsou velmi blízké otázkám obecné jazykovědy a věd zabývajících se formami společenské komunikace. Jde o roviny prenominační, nominační a postnominační. Protože tyto roviny následují po sobě vždy v konstantní časové posloupnosti, lze také mluvit o třech fázích (etapách) propriálního pojmenování. Jednotlivé roviny (fáze) nepůsobí izolovaně, ale vždy komplexně a vzájemně se podmiňují a doplňují. Schází-li jedna z nich, nemůže vlastní jméno vzniknout.

A) Rovina prenominační. Jde o fázi, kdy ze společenských důvodů vzniká potřeba pojmenovat nějaký objekt (místo, osobu, věc, jev, instituci, pojem) vlastním jménem. Objekty, jevy a vztahy, které nás obklopují, jsou primárně („bezpříznakově“) pojmenovány slovy obecnými, avšak jen některé z nich jsou nositeli jména vlastního. Vzniká tak kategorie objektů apelativních a onymických (Šrámek, 1982). Prostřednictvím kategorie onymických objektů se prosazují a uplatňují sociální, [20]ideologické a vůbec společenské faktory, jimiž daná společnost v závislosti na politické, ideologické a ekonomické orientaci reguluje druhy onymických objektů a jejich množství: jakmile totiž jakýkoli objekt získá ve společenské komunikaci příznak jedinečnosti, který je pro život dané společnosti potřebný a závažný, je ze sféry apelativních objektů takový objekt vyčleněn a určen k propriálnímu pojmenování mimo rámec svého druhu jako jednotlivina. Ne všechny apelativní objekty se stávají onymickými (srov. např. množství bezejmenných potoků), některé objekty se onymickými stávají obligatorně (např. novorozenec), jiné mají vlastnosti obou typů (např. obyvatelská jména). Onymické objekty mohou být životné a neživotné, což má význam zvláště v těch jazycích, v nichž se podle toho řídí slovotvorná stránka propria (okolnost typická pro slovanské jazyky: Dubov, Písečná x Vlkovice, Vukovići, Volkovyčy, Piešťany apod.).

Každý onymický objekt je charakterizovatelný určitým komplexem vlastností reprezentujících jeho vnější i vnitřní stránku. Prostřednictvím zobecnění podstatných vlastností je objekt pojmenován jako prvek téže druhové řady, tj. apelativně, zjednodušeně řečeno — skrze pojem. Avšak vlastnosti, které jsou relevantní pro propriální pojmenování a které charakterizují objekt jako onymický, nejsou identické s komplexem sémů pojmenování apelativního. Např. u míst. jmen Velká, Mokrá, Suchov, Dolsko, Most apod. je rozhodujícím onymickým znakem vnější vlastnost objektu (totiž že je velký, mokrý, suchý, leží v dole, stojí tam most), která je z hlediska apelativního pojmenování objektu (ves, samota, město) okrajová, nepodstatná, protože odpovídající atributy netvoří komponenty pojmového způsobu pojmenování. Skrze jednu vlastnost se onymickým způsobem pojmenovává celý onymický objekt. Vlastnosti (znaky) onymických objektů se tak stávají pojmenovacím motivem. Ačkoli se onymicky relevantními mohou stát vlastnosti nejrozmanitějšího typu, dokonce i ty, které jsou identické s apelativním pojmenováním daného objektu (srov. toponyma Hradec, Ves, Městys, Louka, Voda …), přece není jejich repertoár neomezený a libovolný: onymickým motivem se stává pouze ta vlastnost, která je v daném jazykovém společenství pociťována jako vhodná, onymicky vyhovující a která je v souladu s platnou onymickou normou (Šrámek, 1972). Některé motivační příznaky patří k jádru onymického pole jazyka (Superanská, 1973), např. geomorfologické konfigurace terénu v slovních základech mikrotoponym nebo vztahy posesivity v jejich slovotvorné výstavbě (Pleskalová, 1985).

Vyčlenění kategorie onymických objektů umožňuje zkoumat soubory motivačních příznaků. Ve vztahu „onomické objekty — jejich vlastní jména“ zaujímají středovou pozici: jejich prostřednictvím jsou onymické objekty jednak charakterizovány, popisovány nebo jinak příznakově klasifikovány, jednak jsou jimi vymezovány možnosti lexikálně-sémantického ztvárnění v jazykovou podobu jmen (např. objekt: pole — příznak: neúrodnost — motiv: hlad — mikrotoponymum Hladov). Klasifikace vlastních jmen, které operují jen lexikálně-sémantickým obsahem odvozovacích základů vlastních jmen (na úrovni Hladov = hlad ‚Hunger‘), nemohou postihnout specifičnost propriálního obsahu, neboť ten záleží v odrazu propriálně relevantních vlastností (příznaků) onymických objektů zprostředkovaných příslušným pojmenovacím motivem; vlastní jazykové ztvárnění tohoto motivu je pak vázáno na daný (národní) jazyk. Ačkoli stupeň abstrakcí těchto klasifikací může být i velmi vysoký, je vždy apelativní, nikoli onymický, postihuje (etymologizujícím způsobem) deapelativnost, nikoli proprialitu, zaměňuje podstatu za jev. Typologizuje-li apelativní lexikologie — zjednodušeně řečeno — vztahy mezi designáty a jejich pojmenováními prostřednictvím pojmotvorných vlastností, takže se sféra apelativních objektů musí nutně jevit jako množina objektových druhů, pak onomastická lexikologie musí typologizovat ty vlastnosti „svých“ designátů, které jsou podstatné pro vznik propriálního pojmenování, které se tedy odrážejí v re[21]pertoáru onymických pojmenovacích motivů. A protože nejsou prostřednictvím onymických vlastností objekty uchopovány pojmově, musí se sféra onymických objektů nutně jevit jako množina jednotlivin, která je spjata pouze příznakem propriality, vnitřně však dělena podle druhu onymických objektů a podle typologie pojmenovacích motivů. Jazykový charakter apelativního i onymického znaku je přítomen vždy (tím také nepřímo podáváme důkaz o prioritně lingvistickém rázu onomastiky), diference plynou z rozdílnosti vztahu jméno — objekt u apelativ a proprií[6] a týkají se sigmatické obsahové stránky jazykového znaku v pojetí A. E. Supruna (1975, s. 14).

Onymicky relevantními vlastnostmi, jejichž výběrem vrcholí prenominační fáze propriálního pojmenovávacího aktu, vyjadřuje společnost (pojmenovávatel) svůj vztah k onymickým objektům. Typologií těchto vlastností byly stanoveny čtyři základní kategorie v tzv. vztahových modelech (Šrámek, 1972). V duchu koncepce teorie onymických objektů je však třeba do formálního vyjádření obecného onymického pojmenovacího modelu včlenit symbol O = onymický objekt a upravit jej takto:

(Vysvětlivky: VM = vztahový model, SM = slovotvorný model, NJ = národní jazyk, č = čas, m = místo, VJ — vlastní jméno.)

Takto navrhuje modifikovat náš model i finský badatel E. Kiviniemi (1982, s. 42). Analýzou vlastností pojmenovaných objektů jako motivačních příznaků se zabýval též K. Zilliacus (1966). Rozlišil tři kategorie: relace, vlastnosti a funkce. Nepracuje však s kategorií onymických objektů. Soubory motivačních příznaků stanovuje především na základě rozporu mezi etymologickým významem deapelativních toponym a charakterem pojmenovaných objektů. Zásadním příspěvkem ke studiu onymických příznaků je Blanárovo vymezení kategorií sémantických příznaků u živých anatroponym (Blanár - Matejčík, 1978).

Třebaže prenominační (objektová) rovina propriálního pojmenovacího aktu je svou povahou mimojazyková, vytváří, zahrnujíc v sobě stránku objektovou, motivační a komunikativní, potřebné a nutné předpoklady ke vzniku vlastního jména vůbec.

B) Do roviny nominační zařazujeme konkrétní jazykové ztvárnění onymického znaku. Onymický pojmenovací motiv představuje při tom nejdůležitější složku, formování onymického obsahu nově vznikající propriální lexikální jednotky je nejdříve poznamenáno plným uplatněním sémantiky tohoto onymického motivu. Vnějškově se to projeví tak, jako kdyby proprium bylo naplněno „pojmovým“ obsahem, ale ve skutečnosti se tu plně prosadil „jen“ obsah onymického motivu (Hladov = ‚hladné, tj. neúrodné pole‘, Krejčí‘ = ‚krejčí‘). Teprve začleněním jména do komunikace přistupují k formování onymického obsahu i jiné komponenty, kterými se však v tomto příspěvku zabývat nebudeme.

V nominační rovině je třeba odlišit dvě okolnosti:

[22]a) Jazyk (dialekt) poskytuje nominačnímu aktu více možností jazykově vyjádřit daný motiv. V jazyce se vytvářejí víceméně ustálené soubory lexikálních a slovotvorných prostředků, které se uplatňují v propriální sféře (některé jen v ní).[7] Mluví se např. o repertoáru topoformantů a topolexémů (Šmilauer, 1970). Některé onomastické práce vidí svůj cíl především v analýze jazykové výstavby vlastních jmen; odtrhují tak formu od obsahu a dospívají až k zúženému pojetí onomastiky jako modifikované nauky o (apelativním) tvoření slov. Prostřednictvím lexikální zásoby a formálních prostředků, kterých se v onymii využívá, je každá onymie svázána se svým (národním) jazykem, s jeho lexikálním a slovotvorným systémem. Uplatnění konkrétních lexikálních a formálních prvků při jazykovém ztvárnění onymického pojmenovacího motivu se řídí onymickými pojmenovacími a slovotvornými modely a typy (Šrámek, 1976a). Ve své obecné podobě ukazují na působnost onymické normy jazyka. Ve svém celku však umožňují vznik takové lexikální jednotky, která je určena k plnění propriálních funkcí a to prozrazuje, pokud možno, i svou jazykovou výstavbou: např. výrazy Zálabí, Nováková, Číměř, Budějovice, Miloš, Olda signalizují i svou formou, že jde (v češtině) o propria.

b) Prostřednictvím již existujícího propriálního systému, který při pojmenovacím aktu působí zpětně jako regulativ, se prosazuje verifikační funkce. Zatímco onymická norma řídí výběr „vhodného“, „obecně přijatelného“ motivu pojmenování, který je v relaci s postavením nebo významem onymického objektu v komunikaci, a omezuje formu jeho jazykového ztvárnění, verifikací s existujícím systémem je zaručeno plné začlenění nového propria do souboru již existujících vlastních jmen na základě shodných, noremních znaků.[8]

Nominační fáze je v propriálním pojmenovacím aktu dvoustranná: s prenominační fází je spojena prostřednictvím pojmenovacího motivu, s postnominační fází verifikační funkcí a hlavně začleněním do onymického kontextu. Důležité je, že spojení s onymickými objekty nemá formu přímého, ale zprostředkovaného odrazu, neboť proprium, jak se správně tvrdí, pojmenovává objekt sice přímo, bezprostředně, ale dodejme, že skrze zvolený motiv (sémantický příznak). Akt propriální nominace je tomuto způsobu pojmenování plně podřízen. Ty onomastické práce, které se spokojují jen s analýzou lexikální báze a formální výstavby proprií, stanovují materiálovou, etymologickou závislost na prvcích apelativní sféry jazyka. Studiem motivačních příznaků vázaných na dané onymické objekty a forem jejich jazykového ztvárnění zjistíme základní složku onymické hodnoty vlastního jména, příslušnost konkrétního onymického znaku k propriálnímu systému jazyka; zároveň však odhalujeme i jazykovou povahu onymického znaku.

Dění na úrovni nominační roviny je završeno začleněním nové, propriální lexikální jednotky do systému příslušného druhu proprií (a tím do onymické soustavy daného jazyka) a také do společenské komunikace (a tím do daného jazyka jako prostředku komunikace). S plněním propriálně komunikativních funkcí (identifikace, lokalizace, diferenciace objektu jakožto jednotliviny od jiných objektů) nastupuje také desémantizace lexikálních elementů, kterých bylo k vytvoření nového propria použito, přesněji řečeno: v důsledku výrazné polarizace sémantiky apelativní a propriální počínají se deapelativní propria vyčleňovat ze sémantických polí a hnízd [23]svých etymonů (míst. jm. Písek již „neznamená“ ‚písek‘). Desémantizace nastává i u proprií vzniklých z jiných vlastních jmen (míst. jm. Praha → hotel Praha, míst. jm. Opava → příjm. Opava). Jde však o desémantizaci speciálního druhu: využití jednoho druhu vlastních jmen v sestavě jiného druhu proprií způsobuje změnu speciálního onymicky druhového příznaku. Propriálnost se zachovává i nadále, nový je však onymický objekt, jiné jsou pojmenovací okolnosti, zvláště zvolená motivační vlastnost, nové depropriální vlastní jméno (např. hotel Praha) má jiný onymický obsah než fundující vlastní jméno (toponymum Praha). Tak vzniká velmi rozsáhlá skupina vlastních jmen vytvořených přenesením jiných proprií. V onomastických analýzách se však málo nebo nepřesně rozlišuje dvojí stránka jejich motivace: toponymum Bystřice se etymologizuje stejně jako hydronymum Bystřice (adj. bystrá, tj. voda + substantivizující příp. -ice), ačkoli motivační okolnost ztělesněná v toponymu Bystřice netkví v atributu bystrá (ten patří hydronymickému objektu), nýbrž ve vyjádření polohy (město bylo založeno na řece Bystřice). Jde tedy o dvě zcela různé vztahově modelové hodnoty vlastního jména (Šrámek, 1972, 1976b).

Vedle desémantizace se začíná prosazovat i tendence k ustrnutí nebo k zpomalení vývoje hláskových nebo jiných podob proprií (především grafických), popř. jde vývoj neobvyklým směrem (Svýchotín, dnes Sychotín; Tuhoboř, dnes Touboř).

C) Rovina postnominační zahrnuje a) sféru fungování vlastního jména a b) sféru jeho vývoje.

a) Propria mohou fungovat jako vlastní jména pouze ve společenské komunikaci, pro jejíž potřeby vznikají. Okolnosti, které jsou závažné pro moment vzniku jména, jsou v postnominační fázi nahrazeny okolnostmi plynoucími z komunikativních funkcí propria identifikovat (věcně, místně, sociálně), lokalizovat onymický objekt jako jednotlivinu a diferencovat jej od jiných objektů. Je dovršeno vytvoření onymického obsahu propria nejen tím, že probíhá desémantizace, která vrcholí v odpoutání od pojmového charakteru obsahu apelativ (viz výše), ale především tím, že se vztah konkrétní jméno — konkrétní onymický objekt komunikativně stabilizuje jako jedinečný a neopakovatelný, protože se opírá o „svůj“ konstituovaný a jedinečný onymický obsah. Výsledkem je úplná proprializace, která záleží v začlenění do společenské komunikace. Působnost propriálního systému jazyka se projevuje nepřímo, totiž skrze způsoby konkrétních realizací konkrétních proprií v komunikaci. Médiem této realizace je daný (národní) jazyk (dialekt). Proto mají vlastní jména dva druhy vlastností langue, jednak vlastnosti vyplývající z jazykovosti jmen, tj. z jejich podstaty jakožto elementů jazyka, jednak vlastnosti vyplývající z propriality, tj. z podstaty jejich speciální funkce. Oba druhy vlastností tvoří přirozenou jednotu, která propriím umožňuje plně se v komunikaci zapojit (vřadit) do gramatických, syntaktických a jiných vztahů charakterizujících daný jazyk (dialekt). Z tohoto funkčního pohledu je třeba odvodit i zásadní teoreticko-metodologický princip týkající se úrovně „nižší“, tj. úrovně promluvové: ve výzkumu těch druhů vlastních jmen, která jsou primárně vázána na dialektovou podobu, např. mikrotoponyma, tzv. živá antroponymie aj., musí se důsledně odlišovat rovina promluvové (parolové) realizace (tj. jejich dialektovost) od roviny designace, jíž se languovým způsobem manifestuje proprialita vlastních jmen.

Např. pomístní jméno Békuvňa nese znaky příslušného (hanáckého horského) nářečí, ty však o podstatě ani o onymickém obsahu tohoto mikrotoponyma nereferují, a ani nemohou, protože podávají skrze svou parolovou úroveň informaci o jiném obecném, tj. o dialektovém, nikoli o propriálním. To se zde projevuje jako konkrétní realizace určitého typu výběru onymického objektu (‚louka patřící majiteli obecního býka‘), motivu (‚býk‘) a jazykového zpracování (topolexém býk- + topoformant -ovna), což vše je v souladu s regionální mikrotoponymickou normou, která jinde preferuje podoby typu Býkovec, Býčina.

[24]Všechna propria vnímáme primárně prostřednictvím jejich užívání v komunikativních funkcích, tj. v jejich řečové podobě a většinou také izolovaně od celého rozsahu propriální slovní zásoby, kterou jazyk (dialekt) disponuje. Analýza proprií i jejich klasifikace musí však od promluvové podoby abstrahovat, chce-li dospět k poznání jejich podstaty, systémové podmíněnosti a uspořádanosti (Utěšený, 1980; Šrámek, 1981). Kategorie obecného, kterou se tato abstrakce řídí, musí mít zároveň (obecně) lingvistickou a zároveň a především (obecně) onomastickou povahu.[9]

b) Sféra fungování propriální soustavy jazyka v komunikaci předpokládá také realizaci na ose časové, tedy aspekt dynamický. Zabývali jsme se jím jinde (Šrámek, 1984), proto zde jen shrnujeme:

Vyvíjejí se jednotlivá konkrétní propria (Měrotice/Měrůtky, Olešno/Olešná), jejich motivace (Brod/Vladislav) i jejich jazyková stránka (Gradisch/Hradiště, Dúbrava/Doubrava, Slavěčín/Slavětín apod.; historická gramatika, lexikologie a dialektologie má proto o propria oprávněný zájem; Cuřín, 1967). Vyvíjí se však i celý propriální systém jazyka, např. zánik typu posesívních míst. jmen s příponou -jь (Ratiboř, Jaroměř), preferuje se ženská přípona -ьna před středním -ьno apod. Změnami propriálního systému však nemohou být narušeny funkce a dimenze apelativní a propriální sféry jazyka. Ke změnám dochází i u onymických objektů a to má své důsledky ve vývoji jmen (Ořechov/Velký Ořechov a Ořechovičky, Opatovice/po zániku Opatovsko). Na začátku vývoje změn systému existuje vždy nová pojmenovací situace, nový společenský impuls, který je důsledkem změn ve sféře objektové a komunikativní. Celý propriálně pojmenovací proces se může opakovat, avšak vždy za jiných, nových podmínek vedoucích ke vzniku nového propria. Ačkoli se na první pohled zdá, jako by se proměňovalo konkrétní proprium, jsou změnou zasaženy především prvky propriálního systému (to se ovšem netýká vývoje jazykové stránky, pokud není v relaci s propriální designací, jako je tomu např. při změně sufixace toponyma). Kategorie času je osou, na které se odehrává vývojový dynamismus. Frekvenční a také areálové zřetele jsou vnějším (jevovým) svědectvím o vnitřních proměnách a určitém vývojovém stupni systému.

 

3. Pokusili jsme se na jednom z klíčových problémů nauky o vlastních jménech, totiž na propriálním pojmenovacím aktu a jeho průběhu, ukázat, že formování obecné onomastické teorie musí (a může) spočívat v postižení jevů o vysokém stupni abstrakce, majících kategoriální povahu a systémový i systémotvorný ráz. Základní pohled musí být přitom ovšem celostní: musí obsáhnout danou matérii nejen ve formách její existence a realizace, ale i ve formách a příčinách jejího vzniku, uspořádání a vnitřní strukturace, tj. musí dialektickým způsobem studovat konkrétní i abstraktní, zvláštní a jedinečné i obecné, vnější i vnitřní stránky proprií. Gnozeologický a ontologický pohled musí vytvářet jednotu. Problematika propriálního pojmenovacího aktu vychází od společensky a komunikativně podmíněného výběru onymických objektů a končí zapojením hotových propriálních lexikálních jednotek zpět do komunikace. Počátek tvoří pojmenovací situace a onymický kontext, konec komunikativní situace a zapojení do existujícího onymického kontextu. Bez vazby na objektivní realitu propria nemohou ani vzniknout, ani fungovat. Je proto třeba za základní a primární příčinu vzniku a existence propriální sféry jazyka pokládat uspokojování speciálních, tj. propriálních pojmenovacích a identifikačních potřeb společnosti. Tato speciální funkce spolu s principy selekce, které jsou jí podřízeny a jimiž se ze společenských příčin řídí vydělení proprií z objektivní reality (včetně toho, jak má být tato proprialita jazykově vyjádřena), představuje dialekticky spjaté tendence, které vymezují propriální sféru jazyka (Šrámek, 1980). Propriální sféra představuje jednotu objektového, jazykového a funkčního (včetně komunikativního). Uspořádání této sféry není libovolné ani náhodné. Má systémový [25]charakter, který se projevuje napětím při plnění propriálně pojmenovacích potřeb mezi funkcí a strukturou, tj. mezi nutností a možností. Z tohoto napětí vyplývají i noremní aspekty, které se vnějškově projevují produktivitou, frekvencí a časovými a areálovými příznaky daných prvků systému. Tím, že propriální sémantika neoperuje pojmovým významem apelativního typu, může i obecná onomastická teorie přispět k zřetelnějšímu osvětlení některých obecnělingvistických problémů, např. otázek sémiotiky, organizace a uspořádání lexikální zásoby jazyka, přechodovosti některých lexikologických kategorií, konotativnosti jako principu sémantiky, různosti reference u apelativ a proprií apod. Je však především úkolem onomastiky samé, aby materiálovou orientaci, která v první etapě práce vyplývá z povahy zkoumané matérie, představující téměř vždy rozsáhlé soubory jednotlivin, překračovala ve směru hledání a uplatňování obecných, onymicky relevantních jevů a kategorií a odhalovala jejich systémový ráz. Hlubší propojení teorie a praxe je tu nanejvýš aktuální.

 

LITERATURA

 

BLANÁR, V.: Teoretické problémy onomastickej terminologie. Makedonski jazik, 24, 1973a, s. 51—62.

BLANÁR, V.: Das spezifisch Onomastische. In: Der Name in Sprache und Gesellschaft. Deutsch-slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte, Bd. 27. Ed. E. Eichler - W. Fleischer - R. Große - A. Neubert - H. Walther. Berlin 1973b, s. 31—51.

BLANÁR, V.: O teórii marxistickej onomastiky. JČ, 24, 1974, s. 168—175.

BLANÁR, V.: Metodologické otázky onomastiky. JČ, 26, 1975, s. 130—138.

BLANÁR, V.: Lingvistický a onomastický status vlastného mena. Onomastica, 21, 1976, s. 5—18.

BLANÁR, V.: Apelatívna a propriálna sémantika. JČ, 31, 1980, s. 3—13.

BLANÁR, V.: Gegenstand und Methoden der Onomastik. In: Proceedings … I 1981, s. 211—215.

BLANÁR, V.: Organizácia slovnej zásoby. JČ, 36, 1985, s. 23—31.

BLANÁR, V. - MATEJČÍK, J.: Živé osobné mená na strednom Slovensku I, 1. Designácia osobného mena. Bratislava 1978, s. 26n.

CUŘÍN, F.: Pomístní jména na -sko a vznik jedné izoglosy. SlavPrag, 4. Philologica 3. AUC. Praha 1962, s. 429—435.

CUŘÍN, F.: Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech. Sborník pedagogické fakulty UK. Praha 1967.

ČERNJACHOVSKAJA, J. M.: Istorija razrabotki toponimičeskich klassifikacij. In: Razvitije metodov toponimičeskich issledovanij. Moskva 1970, s. 55—65.

DISKUSE „Postavení onomastiky v systému společenských věd“ (V. Blanár, H. Borek, J. Horecký, M. Knappová, W. Lubaś, J. Petr, K. Rymut, A. V. Superanskaja, R. Šrámek, H. Walther - E. Eichler). Onomastický zpravodaj ČSAV, 24, 1983, s. 153—181.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

GARDINER, A.: The theory of proper names. A controversial essey. London - New York - Toronto 1954. 2. vyd.

HORECKÝ, J.: Miesto onomastiky v systéme vied. In: Zborník Pedagogickej fakulty v Prešove. Slavistika 3. Red. M. Blicha - M. Majtán. Bratislava 1976, s. 21—23.

HOSÁK, L. - ŠRÁMEK, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, II. Praha 1970, 1980.

KARPENKO, Ju. A.: Zu den Funktionen der Eigennamen. Namenkundliche Informationen, 31, 1977, s. 12n.

KARPENKO, Ju. A.: Specifika imeni sobstvennogo. In: Proceedings … I, 1981, s. 79—89.

KIVINIEMI, E.: Über die gegenwärtigen Perspektiven der finnischen Ortsnamenforschung. In: Heutige Wege der finnischen Dialektologie. Studia Fennica, 24. Universitas Helsinki 1981, s. 29—46.

KNAPPOVÁ, M.: Významové aspekty vlastních jmen. SaS, 49, 1980, s. 57—60.

KURYŁOWICZ, J.: La position linguistique du nom propre. Onomastica, 2, 1956, č. 1, s. 1—4.

[26]KURYŁOWICZ, J.: The linguistic status of proper nouns (names). Onomastica, 25, 1980, s. 5—10.

LANGENDONCK, W. van,: On the theory of proper names. In: Proceedings … 1, 1981, s. 63—78.

LEYS, O.: De eigennaam als linguistisch Teken. Medelelingen uitg. door de Vereniging voor Naamkunde te Leuwen. Leuven 1965.

LORENZ, W. - WOTJAK, G.: Zum Verhältnis von Abbild und Bedeutung. Überlegungen im Grenzfeld zwischen Erkenntnistheorie und Semantik. Berlin 1977.

MAJTÁN, M.: Toponymum a onymická situácia. JČ, 30, 1979, s. 40.

MÁLEK, I.: Využití topografických údajů ke konstrukci minulého složení lesů. Sborník Čs. společnosti zeměpisné, 75, 1970, s. 273n.

MATEJČÍK, J.: Postavenie a úlohy onomastiky v systéme společenských vied. SlR, 47, 1982, s. 193—203.

MIKRATAPANIMIJA BELARUSI. Minsk 1974.

MOLDOVANU, D.: Le concept de „norm“ toponimique avec des applications roumaines. In: Resümees der Vorträge und Mittellungen am XV. Internationalen Kongreß für Namenkunde. Leipzig 1984, s. 126.

NEDVĚDOVÁ, M.: Vlastní jména jako pomocný materiál k doplnění a dokreslení obrazu apelativní slovní zásoby v staré češtině. LF, 3, 1973, s. 160n.

NICOLAISEN, W. F. H.: Lexical and onomastic fields. In: Proceedings … II, 1982, s. 209—216.

PETR, J.: Filozofické aspekty onomastiky. In: Onomastika jako společenská věda. Red. R. Šrámek. Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, 86. Praha 1983 s. 9—12.

PLESKALOVÁ, J.: Die Kategorie der Possessivität in den Flurnamen Mährens. Onomastický zpravodaj ČSAV, 26 1985, s. 129—135.

POKORNÁ, E.: Místní a pomístní jména ve Slovníku spisovného jazyka českého. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 14, 1973a, s. 331—341.

POKORNÁ, E.: O vlastních jménech v Jungmannově slovníku. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 14, 1973b, s 687—691.

POKORNÁ, E: Vlastní jména v českých výkladových slovnících. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 19, 1978, s. 301—306.

PROCEEDINGS OF THE THIRTEENTH INTERNATIONAL CONGRESS OF ONOMASTIC SCIENCES. Ed. K. Rymut. Kraków I. 1981, II. 1982. (Dále Proceedings … I, II.)

PROFOUS, A.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změna, I-V (IV. sv. s. J. Svobodou, V. sv. od V. Šmilauera). Praha 1947—1960.

SCHMIDT, W. P.: Das Verhältnis Eigenname/Appellativum innerhalb der alteuropäischen Hydronymie. In: Proceedings … I, 1981, s. 91n.

SØRENSEN, H.: The meaning of proper names with a definiens formula for proper names in modern English. Copenhagen 1963, zejm. s. 117.

SPRACHKONTAKT IM WORTSCHATZ / DARGESTELLT AN EIGENNAMEN. Red. E. M. Christoph - E. Eichler - K. Hengst - R. Šrámek. K.-Marx-Universität, Leipzig 1984.

SUPERANSKAJA, A. V.: Obščaja teorija imeni sobstvennogo. Moskva 1973.

SUPRUN, A. E.: Leksičeskaja sistema i metody jeje izučenija. In: Metody izučenija leksiki. Minsk 1975, s. 14n.

SVOBODA, J.: Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha 1964.

ŠMILAUER, V.: Příručka slovanské toponomastiky. Handbuch der slawischen Toponomastik. Praha 1970.

ŠRÁMEK, R.: Toponymické modely a toponymický systém. SaS, 33, 1972, s. 304—318.

ŠRÁMEK, R.: Slovotvorný model v české toponymii. SaS, 37, 1976a, s. 112—120.

ŠRÁMEK, R. Onymický příznak. In: VI. slovenská onomastická konferencia. Ed. M. Majtán. Bratislava 1976b, s. 7—14.

ŠRÁMEK, R.: Das Problem der Selektion in der Namenforschung. In: Linguistische Studien. Reihe A, No 73/I. Berlin 1980, s. 43—49.

[27]ŠRÁMEK, R.: Areál onymický a areál dialektový. In: Nazewnictwo obszarów językowo mieszanych. Ed. E. Breza. Wroclaw - Kraków - Warszawa - Gdańsk 1981, s. 157—166.

ŠRÁMEK, R.: Das onymische und das appellativische Objekt. In: Proceedings … II, 1982, s. 555—559.

ŠRÁMEK, R.: Odraz objektivní reality a společenských podmínek v pomístních jménech. In: Onomastika jako společenská věda. Red. R. Šrámek. Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, 86. Praha 1983, s. 39—42.

ŠRÁMEK, R.: Kategorie času a propriální systém. Onomastica, 29, 1984, s. 33—43.

ŠRÁMEK, R.: Die Kategorie des Allgemeinen in der Namenforschung. Onomastický zpravodaj ČSAV, 26, 1985, s. 169—189.

UTĚŠENÝ, S.: K typologii lexikálních areálů v českých nářečích. In: Studia z filologii polskiej i słowiańskiej. Warszawa 1967a, s. 201—212.

UTĚŠENÝ, S.: K onomastickým atlasům (Na základě zkušeností z dialektologické kartografie). In: Třetí zasedání Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku. Red. J. Svoboda - L. Olivová. Praha 1967b, s. 118—124.

UTĚŠENÝ, S.: Onymické areály a areálová lingvistika. In: Spoločenské fungovanie vlastných mien. Red. M. Majtán. Bratislava 1980, s. 31—40.

UTLEY, F. N.: The linguistic component of onomastics. Names, 11, 1963, s. 145—176.

WITKOWSKI, T.: Zu einigen Problemen der Bedeutungserschließung bei Namen. Onoma, 18, 1974, s. 319—336.

ZILLIACUS, K.: Ortnamnen i Houtskär. En översikt av namnförradets sammansätting. Helsingfors 1966, s. 85n.

 

R É S U M É

Zur Theorie der Namenforschung und der proprialen Benennungsebenen

In der Entwicklung der Namenforschung (insbesondere der Nachkriegszeit) ist eine thematische Vielfalt festzustellen. die sich vom theoretisch-metodologischen Blickwinkel in drei Hauptbereiche einordnen läßt:

a) Materialuntersuchungen heuristischer Art, die ihr Ziel in der materiellen Dokummentation der Eigennamen (EN), des Namenschatzes einer Sprache, einer Region sehen. Diesem Ziel ist auch die Namendeutung unterworfen. EN werden jedoch als systemlose Erscheinungen erfaßt.

b) Untersuchungen, die die Existenz einer Systemhaftigkeit und -bedingtheit der Onymie theoretisch anerkennen, die jedoch ihre theoretischen Gesichtspunkte an die appellativische Lexikologie u. Wortbildungslehre anlehnen und diese im proprialen Sprachbereich meistens auf mechanische Weise anwenden. Am deutlichsten ist dies in der sog. semantischen Klassifikation der EN zu sehen (z. B. der Familienname Krejčí „bedeutet” ‚Schneider’).

c) In den letzten Jahren haben sich Studien zur Untersuchung derjenigen Merkmale durchgesetzt, die das Entstehen und das Fungieren des EN-Systems vom Standpunkt des typisch Onymischen analysieren: sie betrachten die EN als spezielle sprach- und kommunikationsbedingte lexikalische Erscheinungen, die innerhalb des Wortschatzes ein Ganzes darstellen, wobei die entsprechenden systembildenden Prinzipien von typisch proprialer Art sind und sich in kategorieller Weise als Langue- und nicht Parole-Elemente durchsetzen; d. h. sie tragen den Charakter von onymischen Gesetzmäßigkeiten.

Jeder EN ist Endergebnis eines Benennungsprozesses. Auf Grund des proprialen Benennungsaktes entstehen neue lexikalische Sprachmittel (Sprachzeichen), die über solche Eigenschaften verfügen müssen, die die Ausübung aller typisch proprialen Funktionen gewährleisten. Der (propriale) Benennungsakt hat immer einen prozessualen Charakter und kann (aus rein methodologischen Gründen) in drei Ebenen (Bereiche, Etappen, Sphären) zerlegt werden; jede Ebene stellt einen umfangreichen Problemkreis dar:

[28]A) Die Praenominierungsebene. Das Hauptgeschehen spielt sich im Objektbereich ab, also noch außerhalb des Sprachlichen: es findet eine gesellschaftlich bedingte Auswahl nicht nur der onymisch zu benennenden Objekte (deshalb „onymische Objekte“), sondern auch der onymisch relevanten Benennungsmotive statt. Jede Untersuchung verschiedener EN-Arten muß bei einer Analyse der betreffenden onymischen Objekte anfangen.

B) Die Nominierungsebene. Diese wickelt sich im Sprachbereich ab: das Benennen des onymischen Objekts, modellartige sprachliche Erfassung (Bearbeitung) des einem onymischen Objekt entnommenen Benennungsmotivs. Die „Linguistizität“ der EN (und dadurch auch der Namenforschung) setzt sich hier am deutlichsten durch. Systembildende Funktion der Benennungsmodelle, regulierendes und korrigierendes Auftreten der jeweiligen onymischen Norm.

C) Die Postnominierungsebene. Sie umfaßt den Bereich des Fungierens der EN, was sich durch die Eingliederung der EN in die gesellschaftliche Kommunikation manifestiert: Stabilisierung des Verhältnisses „konkreter EN — konkretes onymisches Objekt“ als Einzelverhältnis, gesellschaftliche Anerkennung dieses Einzelverhältnisses, Eintreten der Desemantisierung im appellativischen Sinne zugunsten der Herausbildung des proprialen Nameninhaltes, Verifizierung der System- u. Normhaftigkeit durch das schon vorhandene EN-System, Entstehung von kommunikativen und onymischen Varianten.

Die Phasen A, B, C bilden einen untrennbaren Komplex, ihre Reihenfolge muß immer in der Form A-B-C konstant bleiben. Fehlt eine Phase, entsteht kein EN (verallgemeinert: kein Name überhaupt). EN sind eine Einheit des Objektalen, Sprachlichen und funktionalen, die sich in der gesellschaftlichen Kommunikation realisiert und für die sie entsteht. Die Namenforschung untersucht das Entstehen Fungieren sowie das Wesen der EN, die nicht als lexikalische Einzelelemente, sondern als systembedingte und systemtragende sprachliche Zeichen spezieller (d. i. onymischer, proprialer) Art verstanden werden.


[1] Např. v PLR nebo ve Skandinávii se shromažďují a publikují materiály toponymické, někdy i hydronymické a oronymické, na Slovensku antroponymické a hydronymické. V Čechách a na Moravě je přesun zaměření hlavní výzkumné práce z oblasti jmen osídlených objektů na pomístní jména dán především ukončením lexikografického zpracování místních jmen Čech ve slovníku Profousově (1947—1960), Moravy a Slezska ve slovníku Hosákově - Šrámkově (1970, 1980).

[2] V lingvistice např. v historické i synchronní lexikologii (Nedvědová, 1973; Pokorná, 1973a, 1973b, 1978) nebo v dialektologii (Cuřín, 1967; Utěšený, 1980), z nelingvistických oborů pak především v historii, dějinách osídlení a také v různých oborech věd přírodních, např. ve výzkumu a rekonstrukci lesních porostů (Málek, 1970).

[3] Bylo to patrné na 13. světovém onomastickém kongresu v Krakově v r. 1981, který byl věnován vzájemnému vztahu apelativ a proprií. Většina referátů (i z úst onomastiků) viděla v tomto vztahu především diference, při čemž neutrálním prvkem vztahu byla sféra apelativní. Jen málo referentů chápalo tento vztah jako poměr dvou různých pojmenovacích (šířeji znakových) soustav jazyka (viz Schmidt, Karpenko, Blanár: Proceedings 1981, 1982).

[4] To znamená, že se propria dělí na skupiny podle sémantických okruhů apelativ, např. ‚terén, půda‘ (Hlinsko, Písek …), ‚původ‘ (Pražský, příjm. Opava …), ‚sociální vztahy‘ (Sluhy, Žákovice, příjm. Žáček, pomístní jména Farářka ‚farářova louka‘ …) apod.

[5] Je třeba poznamenat, že čs. lexikologie v pracích Blanárových, Dokulilových, Filipcových, Horeckého a Trostových vnesla do rozvoje onomastické teorie mnoho inspirativního a koncepčního.

[6] Naznačujeme tak jisté řešení problému, jímž se zde však zabývat nebudeme. Už Gardiner (1954), Sørensen (1963) aj. nejsou si zcela jisti, zda právě vzhledem k jazykové povaze onymického znaku jako jeho základní a přirozené vlastnosti je chápání propriální sféry jako „druhé roviny jazyka“ na místě. To plně platí proto, že propria jsou fundována apelativní složkou jazyka, zvl. jeho lexikálním fondem. Avšak z hlediska dvojího, tj. apelativního a propriálního, druhu pojmenování bylo by možné vidět i dva druhy realizací lexikálních, slovotvorných a morfologických dispozic jazyka — v apelativech (zde v relativní úplnosti, neboť apelativa pokrývají všechny sféry života, komunikace i jazyka) a v propriích (zde jen v určitém, s apelativy jen částečně shodném výběru, neboť propria slouží jen určitému druhu pojmenování a plní jen určité funkce).

[7] Např. tvoření kolektiv typu březí, doubí a obecných jmen místních typu záhumení je běžně doloženo od dob staročeských. Totéž se týká toponym typu Březí, Doubí, Záříčí, nověji Zálabí. Zcela odlišná je však distribuce i využití např. sufixu -izna: augmentativa typu babizna × pomístní jména Hlavizna pro ‚poloha nahoře‘, polská míst. jména typu Klimontowszczyzna pro ‚patřící Klimontovi‘ apod.

[8] Dobře je to vidět na míst. jménech Havířov, Gottwaldov a Vysočany (to z r. 1964). Zatímco toponyma na -ov se vžila dobře, protože jsou v souladu s toponymickou normou současné češtiny, jm. Vysočany se v okolí stále pociťuje jako umělý archaismus (regionální toponymie jména s formantem -any nezná).

[9] Nevšímáme si tu zapojení do mezijazykové komunikace. Jde o složitou problematiku, která se otázek pojmenovacího aktu dotýká jen částečně (Sprachkontakt, 1984).

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 1, s. 16-28

Předchozí Otakar Šoltys: Ke vztahu predikace a centrace

Následující Libuše Kroupová: K problematice předložek českých a slovenských