Poznámky ke stylizaci komunikace ve vědeckofantastické próze

Alena Macurová

[Articles]

(pdf)

Заметки к стилизации коммуникации в научно-фантастической прозе / Observations on the communication formed in Czech science fiction stories

Při lingvistických komunikačně orientovaných výkladech o ustrojení slovesného textu se jako jeden z rozlišujících rysů slovesných textů uměleckých vyděluje zvrstvenost komunikací, jež jsou v uměleckém slovesném textu stylizovány:[1] v sémantice základní roviny podání, komunikace primární, se profiluje komunikace „nižšího“ řádu, komunikace sekundární (komunikace postav).[2]

Sekundární (stylizovaná) komunikace, jež se podstatnou měrou podílí na utváření smyslu uměleckého slovesného textu, je v procesu společenské komunikace, do níž dílo jako celek vstupuje, přijímána samozřejmě na pozadí soudobě platných komunikačních norem, především normy jazykové a stylové, ale i norem šíře sociálních, zvl. např. normy etické.

Z hlediska projekce komunikačního „objemu vědomí“ čtenáře (o platných normách i typech jejich porušování v soudobém úzu) do sekundární komunikace jsou zajímavé zvl. dvě oblasti literární tvorby: jednak próza historická (komunikační normy jsou zde vztaženy ke komunikačním situacím minulým, spjatým s minulou realitou), jednak próza vědeckofantastická, označovaná obvykle jako sci-fi (dále SF).

Vedle zkratkového termínu sci-fi (science fiction, popř. SF, jež ovšem může být i iniciálovou zkratkou pro „speculative fiction“, a také pro „science fantasy“, anebo pro obě, popř. pro všechna tři terminologická slovní spojení současně) se v českém kontextu používá — v podstatě bez rozlišení — kromě termínu vědeckofantastická literatura i termínů vědecká fantastika, (literární) fantastika, fantastická literatura.[3]

Obdobně nejednotné je i zařazování SF do systému literatury — bývá pokládána (třeba s jistými výhradami) za literární žánr, popř. za žánrovou oblast literatury (Genčiová, Neff), za žánrovou formu (Bagin), za literární kategorii (Slobodník).

Původní převládající pojetí SF jako literatury okrajové (v protikladu k tzv. hlavnímu proudu) se postupně ve světovém i našem kontextu přehodnocuje a SF se pokládá za „nepochybně důležité a perspektivní odvětví současné literární situace“ (Slobodník, 1980, s. 237), jemuž je samozřejmě třeba věnovat patřičnou odbornou pozornost, též lingvistickou.

V rámci české literární komunikace se SF prosazuje zvl. v posledních několika letech: vedle povídkových sbírek jednotlivých autorů (Martin, Macháček, Szalai, Veis, Volný aj.) vycházejí též antologie SF, jen v l. 1983—1984 čtyři, a to ve značně velkých nákladech (35 000—96 600 výtisků): Železo přichází z hvězd. Antologie nových českých vědeckofantastických povídek. Praha 1983 (dále ŽPH); Lidé ze souhvězdí Lva. Antologie nových českých vědeckofantastických příběhů. Praha 1983 (dále LSL); Hvězdy v trávě. Výbor z české fantastiky. Praha 1984 (dále HT); Stalo se zítra. Antologie české a slovenské science fiction.[4] Praha 1984 (dále SZ).

Na první pohled by se mohlo zdát, že v souvislosti se SF jsou soudobými komunikačními normami poměřovány — v protikladu k próze historické — komunikační situace teprve budoucí. Problém však není tak jednoduchý. Sekundární komunikace [37]ve SF realizovaná bývá situována i do (čtenářovy) přítomnosti, i do (hypotetické) minulosti[5] — vždy však nějak příznakové. Jde tedy ve SF, přesněji, o komunikační situace přiřazené k „jiné“, nám „cizí“, objektivně neexistující realitě, převážně, nikoli však pravidelně, teprve budoucí.

Z hlediska lingvostylistické analýzy je pak pro SF charakteristický jistý komunikační paradox: této „jiné“, „cizí“ objektivně neexistující realitě bývá konvenčně přiřazován „tento“ „náš“ objektivně existující jazykový kód (i způsoby jeho užití). Sekundárně komunikující subjekty, tj. postavy literárního díla v této „jiné“ skutečnosti zakotvené, užívají dnešní, někdy povýtce dnešní běžně mluvené češtiny (často s výraznými prvky obecně českými, srov. např. Sýs, HT).

Porušení této konvence pro SF příznačné (cizí, objektivně neexistující skutečnost a náš, objektivně existující jazyk) je v sledovaných antologiích spíše výjimečné. Jediná souvislejší část repliky[6] realizovaná v „jiném“, „cizím“ (a objektivně neexistujícím) kódu: Kore pe suid a rum fétiš řitipisk u polyp dop rdel! Éje mcé nad ruhou … (SZ, Hlinka, 51) funguje přitom v sekundární komunikaci specificky vymezené: přiřazena je subjektu mutanarka (který „… prý navznik mutací lidí a některých potvorů,“ SZ, Hlinka, 51), adresována subjektu generáka, vlastně produktora textu, ztotožněného titulem se subjektem autora (autor označen v záhlaví textu i v obsahu jako GENERÁK Z. Byš-ekhli NKA).[7] Časově je tato sekundární komunikace situována prostřednictvím komunikace primární do období po zániku lidského rodu (Histopati tvrdí, že lidé byli našimi předegeny, SZ, Hlinka, 51). Sama primární komunikace — a to je v sledovaných antologiích zcela výjimečné — od soudobých komunikačních norem výrazně diverguje, srov.:

Ale abychom nezaběhli hlavní problém. Tedy já jsem s nani prokontil veškerý lark, který mi disponil, a zajistil jsem mnoho zajímavých lepů. Například jestliže poníte kolidem s pradokem u mladu mutanarkovi blodyhu, uslydíte nano spokojené brudění. Jestliže však budete chtít zmanipulovat nano fungit, velmi se na vás rozbouří. To pak máte co chvatit abyste spasili holou existitu … (SZ, Hlinka, 51).

Na rozdíl od výše citované části sekundární repliky se však zde tato divergence realizuje převážně v oblasti lexikální;[8] řada z „cizích“, ve vztahu k soudobé češtině většinou nějak deformovaných lexikálních jednotek, se přitom ovšem na pozadí onomaziologických struktur a slovotvorných zákonitostí češtiny zvýznamňuje, např. vzrostlina, pot vor, požvatit, existita aj.

Jediná výrazná divergence v oblasti morfologie je v textu reflektována poměrně rozsáhlou metajazykovou úvahou: V krajích, kde mutanark nefungí, se dosud používá pro nana prvních tří osob. Jelikož tím nelze vystihnout pravou existitu mutanarka, byla pomyšdena pro tento případ čtvrtá osoba — nad (nad, nana, nane, nano, nad, nane, nani). Nelze totiž vůbec určit, zda jde o jedno[38]ho nebo víc potvorů. Proto se pro nano vyjádření používá výhradně čtvrtá osoba a číslo jednotné (eventuálně množné — jak se komu zrovna jeví).[9] SZ, Hlinka, 51.

Paradox typický pro SF prózu, tj. přiřazení „tohoto“, „našeho“ jazyka „jinému“, „cizímu“ světu, jakkoli užitím prostředků divergentních od soudobých komunikačních norem oslaben, nepřestává ani zde být nejpříznakovější vnitřně komunikační charakteristikou textu (srov. jeho syntaktickou, morfologickou a částečně i lexikální povahu). Je to logické: úplným popřením tohoto paradoxu, tj. přiřazením důsledně cizího jazykového kódu cizímu světu, by komunikace v tomto cizím jazykovém kódu realizovaná ztratila ve vztahu k dnešnímu čtenáři své opodstatnění. Popřen by totiž byl jeden ze základních předpokladů komunikace chápané jako předávání významu v oblasti společenského kontaktu — sdílenost (byť třeba jen částečná) kódu.

V souladu s požadavkem sdílenosti kódu jsou tedy jazykové prostředky divergentní od soudobých komunikačních norem ve většině textů užity spíše ojediněle; pravidelně přitom mají podobu více či méně příznakových lexikálních jednotek začleněných do textu celkově nepříznakového.

Tendence divergovat sekundární komunikaci podanou ve SF od komunikačního objemu vědomí soudobého čtenáře se nejnápadněji promítá do oblasti terminologické, zvl. ve vztahu k nově vytvářeným (příznakovým) termínům suplujícím termíny dnes existující. Dobře to lze ilustrovat na označování fyzikálních jednotek, např. gromm, trid, kilotrid (pro délku: SZ, Velinský, 180; HT, Volný, 13, 17, 18); nor, krof, sepinda (pro čas: HT, Volný, 13, 14; HT, Sýs, 60, 61); sir (pro teplotu: HT, Volný, 14); pondík na čtvereční filek (pro tlak: HT, Sýs, 58) aj.[10] Obdobnou funkci pak mají (v sekundární komunikaci užité) „cizí“ lexikální prostředky neterminologizované, zvl. expresívní (Polib si rusutur; … pěkná rusutur Galaxie, HT, Volný, 13; To nejsou kamarádi, ale gzíry, HT, Volný, 16; Mumula, mumula … HT, Černík, 109 aj.) a frazeologické (U svatého Wolframa, HT, Sýs, 60; Ať mě na fleku sebere Čafaj, HT, Volný, 16; … jakési demento chori, Kamodlův meč, HT, Szalai, 120 aj.).

Terminologie, zvl. termíny označující dosud neexistující, a tudíž nepojmenované skutečnosti, považovaná za jeden z nejpříznakovějších prostředků jazykově slohové charakteristiky SF prózy (srov. výklady Genčiové, 1980), by si samozřejmě zasloužila důkladnějšího rozboru, zaměřeného mj. na otázky utváření termínů, zejm. z hlediska jejich motivovanosti × nemotivovanosti (a zprostředkovaně srozumitelnosti × nesrozumitelnosti), na otázky jejich původu i jejich textové funkce, mj. též s přihlédnutím k oblastem společenské skutečnosti, pro jejíž označování jsou vytvářeny nové termíny. Zajímavé jsou v této souvislosti i slovotvorné prostředky a postupy užité u „slangové“ podoby nově utvářených termínů (android → andy) a v neposlední řadě i předpoklady pro jejich komunikační životnost (srov. známý případ čapkovského termínu robot).

V souvislosti se sekundárním užitím těchto a typologicky obdobných prostředků se zhusta odkrývá mechanismus výše zmíněného komunikačního paradoxu typického pro SF. Prostředky, signalizujíce svou (relativní) „cizostí“ divergenci sekundárního kódu od kódu soudobého, tento paradox tlumí. Zároveň však, jsouce v rámci textu jako celku interpretovány,[11] vycházejí vstříc komunikačnímu objemu vědomí soudobého čtenáře a jeho potřebě porozumět textu.

[39]Komplikovanější sémantické funkce se pak pojí s „cizími“ lexikálními prostředky, jež jsou v rámci sekundární komunikace samé reflektovány jako „nesrozumitelné“ (nejde tedy pouze o „nesrozumitelnost“ pro čtenáře, ale i o nesrozumitelnost pro účastníky sekundární komunikace samé, reflektovanou replikami typu Co … je to, to znamená apod.). Srov. např. v dialogu: „… Jednou prý všechno pochopím, až budu sepraleft diprunlat.“/ „Co až budeš, ovečko?“ divila se matka./ „No přece supraleft diprunlat. Nána slíbila, že mi pomůže toho dosáhnout. To bys koukala, jak dokáže, kdykoliv se jí zachce, být lusmrk sambredys.“/„Co je to, koťátko?“ nevycházela z údivu matka./„Ale mámo! Jsi přece dospělá. To ti snad nemusím minurest puprlans,“ žaslo dítě … (LSL, Chrastina, 189).

Komunikační vydělení subjektu, který sekundárně nesrozumitelné jazykové prostředky užívá, je přitom jen předznamenáním jeho hlubšího vydělení sociálního (srov. zde protispolečenské postoje dítěte ústící mj. ve vraždu vlastního otce).

S přihlédnutím k celku textů sledovaných antologií jsou však prostředky „cizího“ kódu takto přímo prezentovány v sekundární komunikaci spíše zřídka, ve funkci signálů cizosti kódu (a jeho příslušnosti k „cizímu“, „jinému“ světu ve SF ztvárňovanému).

Obvykleji se cizí kód užitý v sekundární komunikaci (např. záření, ultrazvuk, „kašlavá řeč“ apod.) za „jiný“, „cizí“ jen označuje (srov. níže zejména slovesa dicendi) a jeho mimoakustické prvky, odlišné co do užitého spektra i co do samých fyzikálních principů sdělování od přirozeného jazyka, se v sekundární komunikaci pro češtinu obvyklým způsobem verbalizují. Srov. např. „Napráskat by potřeboval,“ souhlasně zářil strážmistr. (ŽPH, Veis, 98); „Je moc jednoduchý,“ odzářil místo něj poručík. (ŽPH, Veis, 100); „Vidím, miláčku,“ odpověděla něžným ultrazvukem stonožka slabšího pohlaví. (ŽPH, Souček, 144) aj.[12]

V této souvislosti se samozřejmě zvýznamňuje i charakter sekundárních komunikantů (android, robot, stonožka, nespecifikované předměty, zvl. stroje, mimozemšťané nejrůznějšího druhu, ale i Cervi — obyvatelé planety Zlatá Breneta apod.). Ve vztahu k jejich komunikační aktivitě se pak konstituuje v rámci SF protiklad „lidský“ × „nikoliv lidský“ způsob komunikace; v jeho rámci a jeho prostřednictvím bývá způsob dorozumívání lidského reflektován — časově i prostorově situován, a především hodnocen.

V rámci koexistence dorozumívání lidského s nikoliv lidským je kód přiřazený lidským subjektům pravidelně reflektován jako méně dokonalý: Jen kdybyste věděl, jaké nám činí potíže, vyjadřovat se vaší omezenou a nepatrnou slovní zásobou … avšak tu věc není možno vyjádřit vaší ubohou lidskou řečí … (ŽPH, Stoniš, 176, 183); … všimnul jste si formální stavby jeho odpovědí? Rozpadala se. Míra informace byla kromobyčejně nízká. A navíc měla klesající tendenci. Takhle se vyjadřujou lidi — ne roboti (ŽPH, Veis, 104) aj. Jen výjimečně se kód lidský reflektuje (v nespecifikované budoucnosti) jako kód již neexistující (… se jeho prostorami rozezněl teplý a měkký hlas. Tak mluvili lidé, poznal jsem okamžitě. Nerozuměl jsem prastarému jazyku, nikdo už jej nezná … HT, Blažek, 86) nebo jako kód, jímž subjekty příslušné k „cizí“ realitě světa podaného v SF nedisponují (… i kdybych uměl číst, nerozluštil bych, že je tam napsáno … LSL, Kratochvíl, 218). Ojedinělé jsou i reflexe lidského kódu jako kódu, jehož dílčí prostředky označují neexistující realitu a vyžadují v rámci [40]sekundární komunikace vysvětlení: No a na těch Dálnicích se čas od času budovala taková zvláštní místa, kterým se říkalo Křižovatky (LSL, Volný, 288).

Protiklad „lidský“ × „nikoliv lidský“ způsob komunikace se specificky proměňuje při stylizaci sekundární komunikace literární (podíl strojů na literární tvorbě, srov. např. LSL, Veis, SZ, Černík), anebo se přímo ruší: (budoucí) literární tvorba se přiřazuje jednoznačně „subjektům“ nikoli lidským (HT, Szalai). Od soudobých norem literární komunikace tak sekundární literární texty jako celek divergují, srov. prózu Pomsta snědeného (HT, Szalai, 55—57) tvořenou čtyřmi prózami zvítězivšími v soutěži „Vybitá baterie“ a provázenými medailonky o jejich „autorech“. Divergence charakterizuje subjektovou složku literární komunikace („autory“ sekundárních literárních textů jsou: počítací spisovatel ATZ Speciál 365, Ulateran 26, Akmon 10 Uremon a THR Eroter 32),[13] ale i způsoby vnitřního ustrojení literárních textů a v neposlední řadě i jejich společenské funkce. Oproti tomu jazyk sekundárních literárních textů je v podstatě shodný s jazykem soudobým (ojedinělé lexikální divergence mají svou funkci, srov. např. plurál člověci, který případně signalizuje fyzickou i psychickou odlišnost takto označených subjektů od subjektů označovaných pravidelně jako „lidé“); obdobně konvergující funkci mají i literární narážky v těchto sekundárních textech užité[14] (začlenění těchto textů do objemu vědomí čtenáře o kontinuitě literární komunikace, o jejích soudobých normách apod.).

Převládající způsob usouvztažnění reality podané ve SF („cizí“, „jiná“, objektivně neexistující) a způsobu komunikace v této realitě uskutečňované (užití „tohoto“, „našeho“, objektivně existujícího jazykového kódu) dovoluje pak rozšířit platnost teze o SF jako o extrapolaci současného světa a současné úrovně poznání[15] i na povahu sekundární komunikace ve SF realizované (extrapolace současného jazyka i jeho užití v rámci společenské komunikace). Jakkoli je totiž přiřazení „našeho“ jazyka „cizímu“ světu z hlediska vnitřního ustrojení SF paradoxní, je podle našeho názoru z hlediska společenského působení SF funkčně opodstatněno: jen v rámci kódu v podstatě shodného s kódem dnešním se může reflektovat „hlboká súvzťažnosť SF so životom a skutočnosťou“ (Slobodník, 1980, s. 209) a mohou se realizovat její společenské sdělné funkce.[16]

 

LITERATURA

 

BAGIN, A.: Literatura popularna i jej odbicie we współczesnej prozie słowackiej. In: Formy literatury popularnej. Wrocław 1973, s. 31—42.

GENČIOVÁ, M.: Vědeckofantastická literatura. Srovnávací žánrová studie. Praha 1980.

HAUSENBLAS, K. - MACUROVÁ, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. Na materiále Povídek malostranských Jana Nerudy. In: Československá slavistika 1983. Praha 1983, s. 151—160.

NEFF, O.: Něco je jinak. Komentáře k české literární fantastice. Praha 1981.

SLOBODNÍK, D.: Genéza a poetika science fiction. Bratislava 1980.

 

[41]R É S U M É

Observations on the communication formed in Czech science fiction stories

The article tries to analyze Czech science fiction stories, edited in 1983—1984 in four volumes: Železo přichází z hvězd, Lidé ze souhvězdí Lva, Hvězdy v trávě, Stalo se zítra. The analysis is concerned on the language and its communicative usage (especially on unusual lexical units) considering at the same time the function of the language and the communication in the semantics of the whole.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 36-41

Previous Libuše Kroupová: K problematice předložek českých a slovenských

Next Vlasta Straková: K otázce tzv. vázaného významu (Sémantická reprezentace syntaktických pozic)