Asociační normy bulharštiny

Iva Nebeská

[Chronicles]

(pdf)

Асоциативные нормы болгарского языка / Associative norms in Bulgarian

Využívání asociačních metod má v psychologii jazyka dlouhou tradici. Metodologické postupy byly po léta propracovávány a na základě asociačních experimentů různého druhu byly získávány rozmanité dílčí znalosti o povaze asociací. Mezníkem ve využívání asociačních metod bylo vydání prvních asociačních norem Kentových a Rosanoffových v r. 1910. Soustřeďuje se v nich informace o volných asociacích 1000 pokusných osob na 100 anglických slov (substantiv a adjektiv) s vysokou frekvencí výskytu v jazyce. Předpokládá se, že v asociačních normách jsou potlačeny individuální zvláštnosti pokusných osob a alespoň u nejfrekventovanějších odpovědí se prosazuje obecná struktura asociací, jinými slovy, že asociační normy jsou reprezentativním obrazem asociační struktury slov v daném jazykovém společenství.

V průběhu dalších let, zejména od poloviny let padesátých, postupně vznikaly asociační normy pro další jazyky: němčinu, francouzštinu, holandštinu, polštinu, ruštinu a některé jazyky národů Sovětského svazu. (Podrobný přehled existujících asociačních norem je uveden v knize L. Maršálové Psycholingvistická analýza vývinu lexiky. Bratislava 1982; rec. v SaS, 45, 1984, s. 174—176.) Přestože metodologické postupy užívané při sestavování asociačních norem se od r. 1910 podstatně zdokonalily, Kentovy a Rosanoffovy normy jsou stále považovány za určitý standard, který slouží jako základ pro porovnávání a vyhodnocování výsledků dalších výzkumů. Nově vznikající asociační normy často užívají jako stimulů i slov převzatých (přeložených) z norem Kentových a Rosanoffových, což umožňuje nejen porovnávání lexikální struktury různých jazyků mezi sebou, ale také vyvození obecnějších závěrů o verbálně kognitivních strukturách a povaze slovních asociací vůbec.

Nejnovějším přírůstkem k dnes již velkému souboru asociačních norem různých jazyků jsou asociační normy bulharštiny vypracované kolektivem pracovníků sofijského Ústavu pro výuku zahraničních studentů pod vedením E. Gerganova (Bălgarski normi na slovesni asociacii. Sofia 1984, 272 s.). Také tyto normy se částečně opírají o normy Kentovy a Rosanoffovy (100 přeložených slov-stimulů), dále o asociační normy ruštiny a soubor je rozšířen o slova, která jsou z hlediska bulharštiny sociologicky zajímavá, tj. typická pro bulharskou skutečnost, pro přírodní a životní specifika uživatelů bulharštiny. Autoři tak shromáždili celkem 205 slov-stimulů, které byly předloženy 100 pokusných osob (10 skupinám po 10 osobách). Pokusnými osobami bylo 550 žen a 450 mužů rozmanitých profesí ve věku 16—70 let.

Recenzovaná kniha je rozdělena na dvě části, k nimž jsou připojeny dvě přílohy. První část (s. 9—42) má úvodní charakter, seznamuje čtenáře s problematikou asociačního experimentu, jeho historií a některými výsledky. Je zde podrobně vyložen postup práce při sestavování asociačních norem. Značná pozornost je tu věnována i testování spolehlivosti získaných údajů; o vysoké spolehlivosti bulharských asociačních norem svědčí výsledky dvoufaktorové disperzní analýzy.

Jádrem práce je část druhá (s. 42—208), vlastní asociační normy. Seznam slov-stimulů je abecedně uspořádán a u každého slova jsou uvedeny následující údaje: celkový počet odpovědí s rozlišením odpovědí mužů a žen, počet různých odpovědí, frekvence slova-stimulu v bulharském frekvenčním slovníku mluvené řeči, pokud je v něm slovo zastoupeno (C. Nikolova: Čestoten rečnik na bălgarskata razgovorna praktika, v tisku), [75]a hodnoty slova-stimulu na škále Osgoodova sémantického diferenciálu (získané v nezávislém experimentu). Dále jsou vyjmenovány v pořadí podle frekvence všechny odpovědi na daný stimul a uvedeny kromě celkových frekvencí i jejich frekvence zvlášť u mužů a u žen.

V první příloze jsou podrobněji analyzovány dvě nejčastější odpovědi na každý stimul; je tu uvedeno jejich frekvenční rozložení v 10 skupinách pokusných osob a na základě toho vypočteny intervaly spolehlivosti.

Velmi hodnotné údaje jsou soustředěny i v příloze druhé. Autoři tu porovnávají 3—4 nejčastější odpovědi na 120 stimulů v asociačních normách sedmi jazyků: bulharštiny, ruštiny, běloruštiny, kirgizštiny, angličtiny, němčiny a francouzštiny. Seznam slov-stimulů odpovídá normám Kentovým a Rosanoffovým, avšak pro angličtinu jsou zařazeny odpovědi z novějších norem Jenkinsových. Do tohoto srovnání nebyly zahrnuty asociační normy polštiny, přestože v seznamu literatury uvedeny jsou.

V asociačních normách každého jazyka je soustředěn bohatý materiál, který umožňuje vyvozovat některé závěry sociolingvistické a psycholingvistické. Jsou zde zachyceny fragmenty verbálně-kognitivní aktivity běžného uživatele jazyka; je možno z nich studovat sémantickou blízkost slov (srov. lingvistické teorie sémantických polí, psycholingvistické teorie subjektivního slovníku). Bulharské asociační normy umožňují studovat i rozdíly v myšlení mužů a žen (pro češtinu srov. např. M. Těšitelová, On some questions of spoken scientific discourses of men and women (from the point of view of quantitative analysis of their vocabulary). PSML, 6, 1978, s. 47—58). Asociační normy jsou i určitým dokumentem o době, ve které vznikly; odrážejí se v nich kladné i záporné vztahy k některým pojmům (autoři bulharských norem uvádějí jako příklad asociace na slovo alkohol), dobová obliba osob („hvězd“), písní, filmů a jiné aktuální tendence v životě společnosti.

Porovnání nejčastějších odpovědí na slova-stimuly z asociačních norem několika jazyků umožňuje porovnat fragmenty verbálně-kognitivní aktivity uživatelů různých jazyků a při podrobnější analýze ukázat, které aspekty mají obecnější povahu a které jsou společensky nebo jazykově podmíněny.

Přestože se v posledních letech psycholingvistika i psychologie jazyka soustřeďují spíše na zmapování subjektivního slovníku, který poskytuje komplexnější obraz o verbálně-kognitivní aktivitě člověka, asociační normy patří stále k základním součástem výzkumu fungování jazyka v daném jazykovém společenství. Na rozdíl od studií o struktuře subjektivního slovníku, které mají dosud povahu hledání (formulování, ověřování a potvrzování či zamítání hypotéz), výhodou asociačních norem je propracovaná metodologie a téměř exaktní formulování výsledků. Pokud jde o jazyky našich národů, rádi konstatujeme, že pro češtinu se na obdobném projektu pracuje v Pedagogickém ústavu ČSAV v Praze a pro slovenštinu jsou k dispozici dílčí asociační normy.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 74-75

Previous Helena Běličová: Sovětský encyklopedický slovník

Next Jan Petr: Příspěvek k poznání Adelungova díla