Konference o spisovném jazyce, jeho stylech a kultuře ve Vilniuse

Marie Čechová, Karel Hausenblas

[Chronicles]

(pdf)

Конференция о литературном языке, его стилях и культуре в Вильнюсе / A conference on literary language, its styles and culture in Vilnius

O baltské jazyky a literaturu je u nás tradičně živý zájem, ještě intenzívnější je pak z druhé, litevské strany. V posledních letech byly mezi filozofickými fakultami v Praze a ve Vilniuse, hlavním městě Litevské SSR, a to mezi katedrou českého a slovenského jazyka a katedrou slavistiky pražské fakulty a katedrou litevského jazyka fakulty vilniuské navázány družební styky, v jejichž rámci se pravidelně uskutečňují výměnné studijní pobyty. Spolupráce zatím vyvrcholila v konferenci, kterou uspořádali sovětští lituanisté ve dnech 3.—4. října 1984 ve Vilniuse. Tematika byla věnována otázkám normy spisovného jazyka a funkčním stylům. Kromě odborníků litevských se jí ze sovětské strany zúčastnili lingvisté z Rigy, z Tallinu a z Moskvy, za naši stranu Marie Čechová a Karel Hausenblas.

Rozvoj komunikace v socialistické společnosti přináší v řadě bodů obdobné, v některých však také odlišné problémy v jednotlivých zemích. Při reagování jazyka na změny v podmínkách a potřebách současné doby sbližuje tu litevštinu a češtinu kromě jiného podobnost typologická (v obou jazycích dominují rysy flektivního typu), mezi odlišnostmi [77]uveďme některé rozdíly jazykové situace, např. podíl ruštiny jako jazykového pojítka mezi všemi republikami Sovětského svazu, nestejně dlouhou tradici spisovného jazyka a jeho pěstění v Litvě a u nás.

Konference, která na základě výměny poznatků a zkušeností usilovala o sjednocování stanovisek v sledované oblasti, byla velmi dobře připravena a měla důstojný ráz. Po slavnostním proslovu rektora J. Kubilnise, jenž mj. ocenil přínos pražské lingvistiky pro rozvoj bádání v daném oboru, přednesl úvodní referát přední odborník v bádání o spisovné litevštině J. Palionis na téma „Aktuální otázky problematiky jazykové normy a funkčních stylů“, v němž jednak shrnul výsledky bádání v této oblasti, jednak poukázal na problémy, na něž by bylo třeba se soustředit při dalším zkoumání, zvl. na vztah spisovné normy a funkčních stylů uměleckého (beletristického), prostě sdělovacího (hovorového) a publicistického; za méně složitý označil vztah normy a stylu odborného a administrativního, jednacího. Na úvodní referát navázal ve svém vystoupení G. Ja. Solganik (Moskva): ukazoval, že ve vývoji norem spisovného jazyka se uplatňují a střídají integrační (syntetizační) a diferenciační tendence. V dnešní době charakterizují status a vývoj spisovné ruštiny dva protikladné procesy: funkčněstylové rozlišení, specializace, a z druhé strany vzájemné působení funkčních stylů na sebe (tento syntetický aspekt je zatím v začátcích). Podle referenta vedle funkčních stylových norem existuje obecná spisovná (obščeliteraturnaja) norma, zaměřená na zachování jednoty spisovného jazyka. Funkční styly dělí Solganik na monotematické a polytematické (umělecký a publicistický) — jen druhé z nich mohou pretendovat na úlohu představitele spisovného jazyka. — V referátě „Norma a různé typy diferenciace jazyka“ charakterizovala N. N. Semenjuková (Moskva) z různých aspektů povahu normy v současném spisovném jazyce: zdůrazňuje její stabilitu („podle nejrozšířenějšího chápání je norma soubor nejustálenějších tradičních realizací jazykového systému …“), přitom ovšem je spisovná norma značně stylisticky diferencována, předpokládá tedy celou řadu variant a synonym. Jazyková norma je kategorií jak lingvistickou, tak i sociálně historickou. Zřetel dnešní lingvistiky ke komunikativnímu a pragmatickému aspektu jazyka zvyšuje závažnost zkoumání funkčněstylových variant normy. — Ch. Saari (Tallin) řešil otázky dynamiky spisovné normy („realistického ideálu“) a v souvislosti s tím posuzoval činnost kodifikátorů.

Výklad J. Rozenberga (Riga) se týkal klasifikace stylových prostředků z různých hledisek; na rozdíl od obvyklého pojetí např. nechápe Rozenberg jazyk umělecké literatury jako součást spisovného jazyka, ten je však pozadím pro aktualizaci prostředků v uměleckém díle. — Také ještě několik dalších referátů bylo zaměřeno na obecné otázky normy a kodifikace (O. Adamovičiute - V. Čekmonas, K. Ambrasas, bohemista A. Piročkinas), další na otázky stylu (O. L. Dmitrijevová — prognostický aspekt zkoumání stylové normy, K. Župerka — inventarizace konkurenčních výpovědí v litevštině). Většina referátů se však zabývala specifickými otázkami normy a kodifikace, např. A. Paulauskieneová změnami v gramatice a normou (ústupem zbytkových forem středního rodu v litevštině), V. Labutis zvláštnostmi syntaktické normy pádových konstrukcí, E. Jakaitieneová sémantickými inovacemi ve vztahu k normě, V. Skauniová terminologií ve vztahu k normě a dílčími otázkami funkčního stylu, J. Pikčilingis zvláštnostmi výstavby textu některých funkčních stylů, A. Šoblinskas syntaktickými figurami a jejich využitím ve funkčních stylech.

Českoslovenští delegáti přednesli vedle diskusních příspěvků také vlastní referáty. K. Hausenblas se zaměřil na objasnění vztahu mezi jazykovou kulturou a uměleckou literaturou, a to v obou směrech: sledoval, jak se při vzniku literárních děl a při jejich vydávání a „příjmu“ pečuje o jazykovou úroveň (podílejí se na tom nejen autoři sami, nýbrž i řada dalších subjektů, redaktoři, korektoři, překladatelé, kritici aj.), i z druhé strany, jaký dosah pro kulturu vyjadřování spisovným jazykem má produkce krásné literatury a v čem, v jakém směru a v jaké míře bývá, resp. by mohla být vzorem; naznačil také možnosti i potíže při práci s uměleckými texty ve školní jazykové výchově. — M. Čechová se ve svém referátě zabývala koncepčními otázkami slohové výchovy, kultivací jazykového vyjadřování z hlediska ontogeneze, relacemi mezi projevy mluvenými a psanými, monologickými a dialogickými ve školní praxi. Posuzovala východiska [78]současné a starší koncepce slohové výuky a zdůraznila faktory funkční a situační.

Výklady o češtině a české jazykové situaci se na konferenci setkaly s živým zájmem. V sovětské Litvě jsou práce československých lingvistů velmi dobře známy, běžně jsou čteny naše jazykovědné časopisy (velká část lituanistů dovede číst české texty). Práce v oboru teorie spisovného jazyka i péče o něj se tu rozvíjí na zásadách obdobných našim, jsou tu ovšem i rozdíly: dodržování kodifikace bývá striktněji vyžadováno, vyzdvihuje se princip jazykové čistoty, stylová problematika bývá viděna víceméně jen v rámci spisovného jazyka apod.

Spolupráce jak ve sféře komparatistické a konfrontační v užším smyslu, tak i při srovnání komunikační praxe a práce v oblasti jazykové kultury v obou prostředích je z obou stran vítána a přináší cenné výsledky. Proto hodláme i v období plánovaného výzkumu v dalších pěti letech v této spolupráci pokračovat a podle možnosti ji prohlubovat.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 76-78

Previous Jan Petr: Příspěvek k poznání Adelungova díla

Next Jiří Černý: Několik poznámek o mexické lingvistice