Pauzy v mluveném textu

Olga Müllerová, Jiří Nekvapil

[Articles]

(pdf)

Паузы в устном тексте / Pauses in spoken text

0. Pauzy jako předmět výzkumu

Výzkumu pauz nebylo dosud v české lingvistice věnováno mnoho pozornosti. Petřík (1938), Daneš (1957) i Palková (1974) se zabývali v zásadě pouze jedním typem pauz, který označujeme jako pauzy syntaktické (viz dále). Souvisí to se zaměřením dobové lingvistiky na strukturní syntax, počítaje v to i poněkud pozdější důraz na tzv. syntax výpovědní. K systematickému výzkumu pauz, který se rozvíjí v současné zahraniční lingvistice a který vedl až k pokusům o založení zvláštní disciplíny — „pauzologie“ (srov. Temporal variables, 1980), se ovšem dospělo na základě jiných výzkumných tradic. Účelem našeho příspěvku je jednak poukázat na šíři problematiky, která se v rámci tzv. pauzologie řeší (opřeme se při tom hlavně o zmíněný sborník Temporal variables, 1980), jednak uvést některé výsledky našeho vlastního výzkumu.

Výzkumu pauz se dnes věnuje velká pozornost. Jak zdůrazňují někteří autoři, pauzy nestudujeme pro ně samé, ale např. proto, abychom přispěli k vytvoření obecné teorie řečové produkce a percepce. V pauzologii jde především o analýzu reálných časových aspektů řečové produkce a percepce; je to tedy přístup, který stojí v opozici k tomu trendu současné lingvistiky, který se soustřeďuje na analýzu řečové produkce a percepce tzv. ideálního mluvčího a posluchače. Výzkum průběhu a podmínek reálné řečové produkce naráží ovšem na řadu překážek. Jedním ze základních problémů je, z čeho můžeme při zjišťování průběhu a podmínek řečové produkce (popř. percepce) vůbec vycházet. Ukazuje se, že vedle tzv. nepravidelností v syntaktické stavbě, vedle různých přeřeknutí apod. jsou to právě pauzy. Jejich výskyt v mluveném textu je z hlediska metodiky výzkumu o to důležitější, že představují faktor, který je měřitelný.

Výzkum pauz sledující výše naznačené cíle byl dosud spíše výsadou psychologů (srov. zejména analýzu tzv. pauz váhání — hesitation pauses). Předmětem zájmu lingvistů se stává v těch odvětvích lingvistiky, která kladou do popředí analýzu souvislých textů a procesu komunikace. Chafe (1980) např. ukazuje, že hezitační pauzy se objevují — mimo jiné — v těch místech textu, kde mluvčí přecházejí od jednoho obsahového bloku k druhému. Hezitační pauzy lze podle něho dělit na dvě základní kategorie: mluvčí váhá nad tím, co říci, nebo nad tím, jak to říci.

Vznik hezitačních pauz je třeba vysvětlovat ze skutečnosti, že řečová produkce je činnost kreativní. V pauzách se plánuje (ovšem nejen v nich) pokračování mluveného textu. Teorie plánů řeči má proto v pauzologii důležité místo (srov. např. příspěvek E. K. Browna (1980) o „soupeřících“ — conflicting — plánech řeči).

Vedle problémů, které souvisejí se vztahem vědomí a řeči, se v pauzologii řeší i otázky týkající se tradičních zájmů jazykovědy. K nim patří např. osvětlení vztahu mezi různými druhy pauz a jazykovými, zejména syntaktickými kategoriemi a vymezení místa pauz v teorii gramatiky. Vychází se z toho, zda se pauzy vyskytují uvnitř věty, či na jejím konci, a pokud jsou uvnitř věty, zda vyznačují hranici mezi syntaktickými frázemi nebo zda syntaktickou frázi přerušují. Podle toho klasifikuje Drommel (1980) pauzy na syntaktické a nesyntaktické (tj. ty, které se nacházejí uvnitř verbálních a nominálních frází), syntaktické dále dělí na koncové (tj. delimitující větu) a nekoncové. Nekoncové pak dělí na nedistinktivní a distinktivní, tj. ty, které mohou signalizovat různý syntaktický vztah, a tudíž i různý význam, srov. např. rozdíl mezi větami Er kaufte für fünf Mark|zwanzig Blumen a Er kaufte für fünf Mark zwanzig | Blumen (pauza je vyznačena kolmicí). Napříč touto klasifikací prochází diferenciace na pauzy transinformační, jejichž realizací mluvčí „zamýšlí“ sdělit posluchači nějakou „instrukci“ (pauzy zde napomáhají [106]hladkému přenosu informací). Vedle pauz transinformačních liší Drommel pauzy hezitační, tj. pauzy mluvčím „nezamýšlené“ (jde hlavně o pauzy nesyntaktické, ovšem i pauza syntaktická může být hezitační). Kategorie transinformačních pauz by mohla být diferencována v souhlase s klasifikací, kterou uvádí Deese (1980) na pauzy gramatické (junctures) a rétorické.

Řada autorů věnuje pozornost výskytu pauz ve vztahu k rozdílné komplexnosti syntaktických struktur. Metodicky blízký české lingvistice je Klatt (1980), který otázku komplexnosti řeší v rámci valenční syntaxe. Ukazuje, že pauzy se vyskytují především před těmi slovními druhy, které mají nejvíce „valencí“, tj. zejména před slovesy. Méně se vyskytují před substantivy a ještě méně před adjektivy. Zajímavý je i výzkum vycházející z hypotézy, že pauzy budou rozdílně distribuovány před slovy plnovýznamovými a gramatickými — různí badatelé však docházejí k protikladným výsledkům.

Metodickou komplikovanost výzkumu pauz zdůrazňuje Grosjean (1980), který tvrdí, že při vzniku pauzy se může uplatnit 40—50 proměnných. Od řady z nich lze ve shodě s cíli výzkumu abstrahovat, nelze se však distancovat od souvislosti pauz a prozodických faktorů, jako je intonace, rytmus, tempo atp. Někteří autoři požadují, a jistě právem, aby zobecňování výzkumů pauz respektovalo i specifiku textu (žánru), který je analyzován.

Nadbytečně složité je už samo vymezení pauzy. Kowal - O’Connel (1980) určují pauzu jako přestávku v řeči trvající minimálně 270 milisekund. Takovému přístupu oponuje Deese (1980), který hájí stanovisko, že rozdíly mezi gramatickými a hezitačními pauzami nelze vymezit jako rozdíly v jejich trvání (někteří badatelé totiž tvrdili, že gramatická pauza trvá do 100 milisekund, jiní do 200 a další do 300 milisekund; pauzy, které tyto hranice přesahují, klasifikovali jako hezitační). Deese chce vymezovat hezitační pauzy na základě analýzy „úplného“ kontextu řeči, tj. i s pomocí videozáznamů. Řada autorů klade při výzkumu pauz důraz na fyzikální měření a výsledky koreluje s percepčními testy. Ukazuje se např., že pauzy stejné délky posluchači vnímají rozdílně uvnitř věty a na jejím konci; uvnitř věty jsou hodnoceny jako delší. Za zmínku stojí i to, že pauzy zabírají poměrně značnou část mluvených komunikátů. Podle údajů Goldmanové-Eislerové (1968) je to 5—65 % trvání celého komunikátu.

Je zřejmé, že výzkum pauz má význam pro řešení řady důležitých problémů. Ačkoli pauza sama o sobě je relativně nekomplikovaným jevem, nadto jevem přirozeným, představuje jedinečný a možná leckdy i jediný indikátor různých velmi složitých a nezřídka dosud neprozkoumaných jevů a procesů.

Protože analýza pauz v české lingvistice nemá velkou tradici, považujeme za účelné nejprve položit důraz na jejich empirický výzkum a postupovat cestou dílčích, třeba i speciálněji zaměřených sond. Jednu z nich představuje i naše studie.

 

1.0. Vymezení pauzy

Pauzu v mluveném textu lze nejjednodušeji vymezit jako jisté přerušení proudu řeči u mluvčího identifikovatelné posluchačem. Primární pro toto vymezení je hledisko příjemce/posluchače, především jeho možnosti a schopnosti vnímat text a porozumět mu. Hledisko příjemce bude uplatňováno i ve všech dalších úvahách týkajících se postavení a funkcí pauz v textu, neboť náš výzkum vychází především z toho, jak pauzy v mluveném textu identifikuje potenciální příjemce. Identifikovatelnost pauzy je ovšem pro různé příjemce různá a je nepochybné, že dolní hranice trvání pauzy je pro ně nestejná; jsou místa v textu, na nichž i při opakovaném poslechu některý z posluchačů vnímá přerušení a jiný už nikoli. To je způsobeno na jedné straně nestejnými sluchovými možnostmi posluchačů, na druhé straně některými vlastnostmi zvukové stránky mluveného (nečteného) textu. Zde nám jde především o to, že pauza, která bývá v textu čteném součástí jeho intonačního průběhu, tzn. podílí se spolu s intonačními kadencemi na realizaci předělů mezi promluvovými úseky (k tomu srov. Daneš, 1957; Palková, 1974), bývá v textu nečteném relativně samostatná; předěly mezi promluvovými úseky se realizují [107]někdy jen pomocí změn melodického průběhu, jen intonační kadencí. Na druhé straně ovšem se pauzy vyskytují na místech, kde pro to nejsou syntakticko-sémantické podmínky (viz odd. 2.2.). Může se pak stát, že posluchač v místě intonačního předělu identifikuje i pauzu, která se očekává, ale kterou mluvčí např. při rychlém tempu řeči nebo z taktických důvodů nerealizuje. Dalo by se říci, že v mluveném nečteném textu jsou předěly mezi promluvovými úseky současně potenciálními místy výskytu pauz, v proudu řeči se ovšem realizují jen na některých z nich.

Vymezení pauzy jako určitého číselně vyjádřitelného časového přerušení zvukového průběhu textu, které lze provést jen pomocí přístrojů, pokládáme za vhodné a přínosné pro zkoumání čistě zvukové stránky řeči nebo pro jiné speciální účely; nám však jde především o funkci pauz v jistém typu mluveného textu a o jejich interpretaci komunikativní. V takovém případě je vlastní poslech nezbytný. Potíže, které mohou vzniknout tím, že různí příjemci identifikují tytéž pauzy různě, jsme řešili konfrontací poslechu dvou nebo více příjemců. I přes několikerý poslech zůstala některá místa nerozřešena, což však podle našeho názoru neovlivnilo závěry, k nimž jsme v průběhu zkoumání dospěli.

K výše uvedené metodice výzkumu připouštíme napřed výhrady — především k tomu, že příjemce supluje v našem výzkumu explorátor. Z toho by pak mohlo plynout, že explorátor a reálný posluchač (zapojený do příslušné komunikační situace) vnímají pauzy mluvčího rozdílně. Domníváme se ovšem, že explorátor se opírá i o svou vlastní zkušenost jazykového uživatele, a tedy i příjemce.

 

1.1. Délka a průběh pauzy

O dolní hranici pauzy jsme se zmínili už v odd. 1.0. Kromě případů, kdy lze jen s obtížemi určit, zda melodické předěly mezi promluvovými úseky jsou zároveň i předěly pauzovými (pauza je tak krátká, že lidské ucho ji není schopno zaregistrovat), jsou problematická i místa se samohláskovými modifikacemi (koncové samohlásky jsou někdy vysloveny protaženě a to pak vede k dojmu, že jde o pauzu). Horní hranici pauzy je věnováno v literatuře většinou daleko méně pozornosti; z hlediska posluchače je jí zřejmě únosnost trvání v celkovém průběhu jazykového projevu. Ta je nepochybně relativní a závisí na celkovém tempu projevu, celkové frekvenci pauz a jejich průměrné délce. U mluvčího, který mluví pomalu, dělá časté a dlouhé pauzy, bude hranice únosnosti trvání pauzy jistě jiná než u mluvčího s opačnými časovými vlastnostmi projevu. Bylo by třeba sledovat i vztah pauzy a mlčení (a odmlčení), zejména v projevech dialogických, kde jsou výrazným faktorem interakčním (k tomu Stedje, 1983).

Z hlediska průběhu se často rozlišují pauzy zaplněné a nezaplněné. Za zaplněné pauzy jsou považovány přestávky v proudu řeči vyplněné parajazykovými zvuky; častější jsou pauzy „nezaplněné“, avšak kombinované s těmito zvuky. Mluvčí v proudu řeči udělá přestávku a následuje některý z parajazykových zvuků (podrobněji viz Volejník, 1984).

 

1.2. Frekvence pauz

Souvisí s individualitou mluvčího a s objektivními okolnostmi projevu. Spolupůsobením těchto faktorů je ovlivněno celkové tempo řeči i tempo řeči v různých úsecích textu. To pak značně (i když ne úplně vždy) ovlivňuje také výskyt pauz. Je pochopitelné, že při vyšším tempu řeči dělá mluvčí obvykle méně pauz a je jím ovlivněna i jejich délka, třebaže zde neplatí přímá úměrnost. Při rychlém tempu řeči se spíše nerealizují některé z druhů pauz (o nich dále). Frekvence pauz je ovlivňována i dalšími činiteli, jako je třeba intelektuální náročnost tématu, potíže s formulováním, zdůrazňování některých úseků textu apod.

 

[108]2.0. Pauzy v určitém typu textu

Jak již bylo naznačeno, není naším záměrem zkoumat pauzu jako obecně teoretický problém (k tomu viz řadu příspěvků ve sb. Temporal variables, 1980). Takový úkol vzhledem k množství aspektů, které se při vzniku pauzy uplatňují, by byl velmi obtížný a sotva by (také vzhledem k závislosti na metodě poslechu) přinesl přesvědčivé výsledky. Jde nám o pauzy a jejich funkce v určitém typu textu, totiž v improvizovaných vysokoškolských přednáškách.[1] Pokusíme se také ukázat stylistickou relevanci některých pauz pro zvolený typ mluveného textu.

 

2.1. Druhy pauz ve vysokoškolských přednáškách

Při výzkumu, na jehož základě se pokusíme popsat některé druhy pauz ve vysokoškolských přednáškách, byl detailně analyzován magnetofonový záznam dvou dvouhodinových přednášek, přednášky z politické ekonomie (srov. ukázky č. I, III, IV) a z metodiky anglického jazyka (srov. ukázku č. II), obě určené pro posluchače FF UK. Domníváme se, že pro detailní rozbor, jehož cílem je naznačit základní problematiku, je tento materiál dostatečný (mnohé poznatky R. Volejníka (1984), který pracoval s materiálem rozsáhlejším, se shodují s našimi, v některých ohledech jsou naše poznatky výsledkem detailnější analýzy textu).

V dalším výkladu budeme odkazovat zejména k následujícím dvěma ukázkám z analyzovaných přednášek (je v nich značen stoupavý a klesavý melodický průběh pomocí šipek směřujících dolů nebo nahoru, zvukové zdůraznění je signalizováno znakem ´, plná kolmice vyznačuje pauzu, dvě plné kolmice „delší“ pauzu a kolmice v závorkách vyznačuje místo, kde nebylo zcela zřetelné, zda na něm pauza je, či není; v místech, kde jsou v textu umístěny jen kolmice bez šipkového vyznačení, je melodický průběh několika slabik před kolmicí z poslechového hlediska v podstatě rovný, znakem ∂ označujeme hezitační zvuky).

Ukázka I:

 

[109]Ukázka II:

 

Při kategorizaci pauz je třeba přihlížet k příčinám, resp. důvodům či motivům jejich vzniku. Základní z nich je potřeba nadechnout se při řeči. Všechny pauzy bez ohledu na příčiny ostatní i na jejich funkce mohou být tedy nádechové; je samozřejmé, že k nadechnutí jsou voleny jen pauzy některé. Jazykový projev směřuje, pokud jde o pauzové členění, k jistému rytmu vyvolanému potřebou mluvčího po určitých úsecích se nadechnout (přitom v rámci úseku se mohou vyskytnout pauzy vyvolané příčinami jinými). Je-li delší úsek pronesen bez pauz, objeví se často pauza na konci tohoto úseku na místě, které není pro její výskyt vhodné (např. mezi dvěma syntakticky a významově těsně k sobě vázanými slovy). Je však nutno konstatovat, že pauzy vyskytující se v projevech zkoumaného typu mají mnohdy více příčin vzniku a někdy je těžké správně je interpretovat, a to jednak z tohoto vznikového hlediska a jednak i z hlediska jejich funkce v textu. Lze vysledovat jen určité tendence, které zde chceme naznačit.

 

2.1.1. Pauzy syntaktické

Nacházejí se mezi syntaktickými jednotkami různé komplexnosti. V souvislosti s tím, že nejmenší jednotkou plánování řeči je pravděpodobně syntaktická fráze (konstituent), viz Clarkovi (1977), interpretujeme jako syntaktickou takovou pauzu, která se vyskytne už i mezi syntaktickými frázemi uvnitř větného celku (srov. i ve 2.2.); jde např. o pauzy 3, 18, 25 v ukázce I. Nejběžnější představu o syntaktických pauzách splňují ty pauzy, které signalizují, většinou společně s melodickým průběhem (konkluzívní intonační kadencí a polokadencí) syntaktický předěl mezi jednotlivými větnými celky textu, ať už jde o předěly mezi větnými celky, které jsou ve vzájemném souvětném vztahu souřadnosti či podřadnosti, nebo o předěly signalizující konec jednoho větného nebo souvětného celku a začátek celku druhého. Takové jsou v ukázce I pauzy 6, 8, 12, 14, 15.

Zvláštní typ syntaktických pauz představují ty, které oddělují výchozí a přičleněnou část syntaktického útvaru, srov. např. pauzu 20 v ukázce I (výchozí část se nachází v úseku mezi pauzami 15 a 20, přičleněná část, kompletant, mezi pauzami 20 a 26). Tento jev jsme už podrobně analyzovali jinde (Müllerová - Kubička, 1979; srov. pojem syntaktického procesu kompletace u Nekvapila, 1985), a proto zde uvedeme jen několik doplňujících poznámek.[2] Především je nápadné, že kompletanty [110]v analyzovaném typu textu nejsou tvořeny syntaktickými frázemi (ať už jednoduchými, nebo komplexními), natož výrazy holými, ale pouze větnými a dokonce souvětnými celky, srov. ukázku III (je pokračováním ukázky I), kde hranici mezi výchozí a přičleněnou částí tvoří pauza 2, a ukázku IV (hranici mezi výchozí a přičleněnou částí tvoří pauza 2). To je patrně dáno specifikou žánru vysokoškolské přednášky, v němž jsou prudké přeryvy a z toho plynoucí výrazné nežádoucí změny rytmu. Svědčí to ovšem i o značné kultivovanosti a psychické vyrovnanosti mluvčího. I když tyto kompletanty zřejmě vznikají z potřeby obsahového doplnění, je vcelku nesporné, že jako celek je kompletovaná formace přehlednější (posluchač ji může snadněji vnímat) než odpovídající syntaktický útvar nepřerušený pauzou a konkluzívní kadencí.

Ukázka III:

Ukázka IV:

Syntaktické pauzy jsou základním typem pauz, které se podílejí na členění textu na minimální syntakticko-sémantické jednotky. Jak je patrné z našeho výkladu, klíčovou úlohu zřejmě má při tom syntaktická fráze (jako nejmenší jednotka plánování řeči), kterou pauza může vyznačovat nejen uvnitř větného celku, ale — v souhlase s lineárním umístěním syntaktické fráze — i na konci větných a souvětných celků. Vysoká frekvence syntaktických pauz ve vysokoškolských přednáškách velmi přispívá k efektivnímu sdělování informací posluchačům.[3]

 

2.2. Pauzy formulační

Jde o pauzy typické pro spontánní mluvený projev. Motivem jejich vzniku je úsilí mluvčího o adekvátní sdělení zamýšleného obsahu. K promýšlení a formulování využívá mluvčí časově únosných přestávek v řeči a zároveň příjemci je dán čas k postupnému vnímání obsahu. Formulační pauzy jsou v porovnání s ostatními druhy pauz relativně nejčastěji pauzami zaplněnými různými hezitačními zvuky. Formulační pauzy se mohou vyskytovat prakticky na jakémkoli místě textu, i na místech z hlediska umístění předělů negativních (jejich vymezení srov. u Daneše, 1957, s. 19). Samozřejmě pro formulační úsilí mohou být využity i pauzy syntaktické. Formulační zaplněná je např. v ukázce I pauza 48, v ukázce II pauza 7 (nezaplněná).

Za formulační pokládáme i pauzy při opravách, rektifikacích, srov. v ukázce I pauzy 29, 47 (jde o pauzu mezi původním výrazem a výrazem nově proneseným), v ukázce II pauza 8.

Aspekt formulační mají podle našeho názoru i pauzy vyskytující se po předložkách (v ukázce II pauzy 18, 20) a syntaktické pauzy s modifikovaným umístěním po spojkách nebo spojovacích výrazech (v ukázce I pauza 27, v ukázce II pauza 16). Umístění pauzových předělů po předložkách i po spojkách lze vysvětlit tím, že mluvčí při formulování relativně snadno, často (zejména v případě spojek) automa[111]ticky použije neplnovýznamová gramatická slova, jejichž soubor má k dispozici a jímž je také zvyklý disponovat, kdežto použití vhodných slov plnovýznamových, jimiž má adekvátně vyjádřit to, co má na mysli, ho stojí větší formulační úsilí, vyžadující i pauzu. Pokud jde o spojky, může to být způsobeno i tím, že mluvčí má zhruba naplánováno syntaktické schéma, do něhož spojky patří. Nejsou ojedinělé případy, že zejména spojky, ale i předložky jsou odděleny pauzami po obou stranách (v ukázce I pauzy 6, 7). Prakticky vždy je pauzou z jedné nebo z obou stran oddělena spojka čili, která v textech zkoumaného typu bývá častá a signalizuje vyvozování, shrnutí, rekapitulaci atp. Vysoká frekvence formulačních pauz je ovšem z hlediska sdělování informací posluchači činitelem retardačním.

Formulační pauzy v textu indikují, jaké potíže působí mluvčímu plánování úseků řeči a hlavně realizace těchto plánů. Těmito problémy jsme se už zabývali jinde (srov. Müllerová - Kubička, 1979). Psycholingvistická pozorování, s kterými jsme se od té doby seznámili (např. Clarkovi, 1977; Baars, 1980), nevnášejí do našich poznatků velké korekce. Patrně stále zůstává v platnosti názor Clarkových (1977), že lze sice diskutovat o tom, co mluvčí plánuje, ale to, jakým způsobem proces plánování probíhá, je zatím zcela nejasné. Našim poznatkům neodporuje ani to, že nejmenší plánovací jednotkou řeči je pravděpodobně syntaktická fráze (konstituent). Dokládá to i analýza kompletovaných formací (konkrétně kompletantů) uvedená u Müllerové - Kubičky (1979, s. 29, 30).

 

2.3. Pauzy důrazové

Jde v prvé řadě o pauzy, které víceméně pravidelně doprovázejí zvukové zdůraznění určitých slov v textu (především slova klíčová z hlediska obsahového, např. termíny, pojmy, důležité údaje, data, hodnocení, srov. Nikolajevová, 1982). Zdůraznění slova bývá někdy signalizováno předcházející pauzou a někdy bývá pauza i za ním (srov. v ukázce I pauzy 16, 17, 18), jestliže jsou jednotlivá slova úseku textu pronesena odděleně a melodicky samostatně. Zdůrazněná výslovnost některých, z hlediska mluvčího důležitých slov, je silně spjata s jeho individualitou, s temperamentem, s ustáleným způsobem přednášení, promlouvání k posluchačům, jistě také s mírou zaujetí pro věcný obsah a se snahou o kontakt s posluchači. Návyky intonačně (tzn. melodicky, intenzitou zvuku a i pauzou) odstiňovat úseky textu vedou někdy k tendenci oddělovat od sebe jednotlivá slova; taková zvuková realizace úseků textu vede někdy až k dojmu staccatové výslovnosti.[4]

 

2.4. Pauzy kontaktové

Kontaktovou funkci mají pauzy, které se vyskytují po přídatných výrazech typu ano, že ano, že atp., srov. v ukázce I pauzu 37; předpoklad výskytu pauzy je po nich zesílen ještě tím, že tyto výrazy mají vesměs vlastní intonační, většinou antikadenční průběh.

Kontaktovou funkci mají dále pauzy po otázkách. Zcela zřejmé je to v dialogu, kde má pauza po otázce kromě funkce očekávání odpovědi ještě funkci přípravnou, partner dialogu v ní totiž připravuje svou odpověď. Ve zkoumaném materiálu, který je monologického charakteru, se však kontaktové pauzy s funkcí očekávání odpovědi také vyskytují, i když mluvčí ve skutečnosti odpověď neočekává nebo ji sice úplně nevylučuje, ale nedočká se jí (odpovídá pak na otázku sám). Zejména typická je z hlediska výskytu pauz tohoto druhu ukázka č. II (pauzy 1, 9, 10). Je nepochybné, že tyto kontaktové pauzy mají stylistickou relevanci právě pro tento typ mluveného [112]textu, totiž vysokoškolskou přednášku a vůbec pro školní výklad na různých stupních.[5]

 

3. Závěry

Na jisté úrovni abstrakce jsme tedy zjistili čtyři druhy pauz (syntaktické, formulační, důrazové a kontaktové), které jsou charakteristické pro vysokoškolské přednášky. Analýza jiného typu textu, zejména dialogického, by patrně tento obraz poněkud pozměnila. Uvedené čtyři druhy pauz ovšem nepředstavují navzájem disjunktivní množiny. Např. pauza syntaktická může mít i funkci formulační a důrazovou a i kontaktovou. To samozřejmě působí při analýze některých pauz v textu značné potíže. Výrazným krokem vpřed by rozhodně bylo, kdybychom měli k dispozici nejen magnetofonovou nahrávku, ale i videozáznam příslušné komunikační situace.

Pokud jde o praktické závěry z našeho výzkumu, lze navázat na myšlenku, že mluvčí — a jistě se to týká zvláště podavatele vysokoškolské přednášky — směřuje k jakési „dokonalé“ formě svého sdělení (srov. Clarkovi, 1977). K takové formě vydatně přispívají pauzy syntaktické, důrazové a kontaktové. Pauzy syntaktické jsou v tomto ohledu základní, neboť vyznačují jakési „přirozené“ dávkování textu; jejich realizace je spontánní, automatická, probíhá s minimální účastí uvědomovaných kognitivních procesů. Pauzy důrazové a kontaktové jsou už výsledkem volního úsilí mluvčího, jsou „zamýšlené“, „kontrolované“ (mohli bychom je souhrnně označovat i jako rétorické). „Dokonalá“ forma sdělení je narušována pauzami formulačními. Tyto pauzy — samozřejmě společně s dalšími jevy — způsobují, že „dokonalá“ forma nemůže být v zásadě dosažena. Avšak o jisté proporci výskytu všech druhů pauz, včetně formulačních, lze říci, že je z hlediska optimální formy sdělení dosažitelná i běžnými mluvčími. Je totiž třeba vzít v úvahu, že i formulační pauzy, pokud se nevyskytují v neúměrném množství, mohou přispívat k sdělování informací (pro posluchače představují moment oddechový, přípravný atp.). Přesnější určení optimální proporce všech druhů pauz ve vysokoškolských přednáškách by mohlo sloužit jako dílčí test, jímž by se dala ověřovat kvalita provedení přednášky vůbec.

 

LITERATURA

 

BAARS, B. J.: The competing plans hypothesis: an heuristic viewpoint on the causes of errors in speech. In: Temporal variables, s. 39—49.

BALLMER, T. T.: The role of pauses and suprasegmentals in a grammar. In: Temporal variables, s. 211—220.

BROWN, E. K.: Grammatical incoherence. In: Temporal variables, s. 28—37.

CLARK, H. H. - CLARK, E. V.: Psychology and language: an introduction to psycholinguistics. New York - Chicago - San Francisco - Atlanta 1977.

COOK, M.: The relationship between gaze and speech examined afresh with a Mackworth eye-mark camera. In: Temporal variables, s. 153—158.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DEESE, J.: Pauses, prosody, and the demands of production in language. In: Temporal variables, s. 69—84.

DROMMEL, R. H.: Towards a subcategorization of speech pauses. In: Temporal variables, s. 227—238.

[113]GOLDMAN-EISLER, F.: Psycholinguistics: experiments in spontaneous speech. New York 1968.

GROSJEAN, F.: Linguistic structures and performance structures: studies in pause distribution. In: Temporal variables, s. 91—106.

CHAFE, W. L.: Some reasons for hesitating. In: Temporal variables, s. 169—182.

KLATT, H.: Pauses as indicators of cognitive functioning in aphasia. In: Temporal variables, s. 113—120.

KOWAL, S. - O’CONNEL, D. C.: Pausological research at Saint Louis university. In: Temporal variables, s. 61—66.

MÜLLEROVÁ, O. - KUBIČKA, J.: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů. SaS, 40, 1979, s. 23—31.

NEKVAPIL, J.: K asymetrii mezi syntaktickými a elementárními textovými jednotkami, zvláště v češtině. Slavia, 54, 1985, s. 375—393.

NIKOLAJEVA, T. M.: Semantika akcentnogo vydelenija. Moskva 1982.

PALKOVÁ, Z.: Rytmická výstavba prozaického textu. Praha 1974.

PETŘÍK, S.: O hudební stránce středočeské věty. Praha 1938.

STEDJE, A.: „Brechen Sie dies rätselhafte Schweigen“ — über kulturbedingtes, kommunikatives und strategisches Schweigen. In: Sprache und Pragmatik. Lunder Symposium 1982. Hrsg. I. Rosengren. Malmö 1983, s. 7—37.

TEMPORAL VARIABLES IN SPEECH. Studies in honour of Frieda Goldman-Eisler. Ed. H. W. Dechert - M. Raupach. The Hague - Paris - New York 1980. (Dále Temporal variables.)

VOLEJNÍK, R.: K problému pauzy ve veřejných mluvených projevech. ČsRus, 29, 1984, s. 59—62.

 

R É S U M É

Pauses in spoken text

In the type of text analyzed, i. e. in university lectures four kinds of pauses have been recognized: 1. syntactic, 2. formulative, 3. emphatic and 4. contact pauses. The four types mentioned, however, do not represent mutually disjunctive sets. For instance, syntactic pauses may have a formulative, emphatic or contact function. Syntactic pauses indicate a kind of „natural“ pacing of a text; their realization is spontaneous and automatic, with a minimal involvement of consciously reflected cognitive processes. On the other hand, emphasis and contact pauses are the results of conscious effort on the part of a speaker, they are „premeditated“ and „controlled“ (they could equally well be considered as rhetorical pauses). Formulative pauses in a text indicate what difficulties a speaker has while planning and especially producing his speech.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 2, pp. 105-113

Previous Petr Piťha: Lexikální ukazatele nemožnosti dekomponovat věty s koordinací

Next Jana Hoffmannová: Temporální sémantika a její výrazové ztvárnění v poezii V. Janovice