O jazyce literárního díla

Alena Macurová

[Chronicles]

(pdf)

О языке литературного произведения / On the language of literary work

V dnešní době není sporu o to, že jazyk se na výstavbě literárního díla a na utváření jeho smyslu podílí nemalou měrou. Jisté je také, a to zejména po diskusích o vymezení hranic relevantních styčných disciplín a jejich kompetence při zkoumání literárního díla, že lingvistika je jedním (nikoli ovšem jediným) z oborů, jež k poznání tohoto specifického typu jazykového projevu přispívají.

Lingvistika současná přitom i v této oblasti zdůrazňuje hledisko komunikační, tj. přihlédnutí k sdělným funkcím jazykových prostředků v literárním díle (anebo šíře: v uměleckém funkčním stylu) užitých.

Takto orientovaný přístup k jazyku literárního díla se uplatňuje v studii J. Vaňka Interpretácia jazyka umeleckej prózy (Štúdie 5. Vedeckovýskumné pracovisko literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky Pedagogickej fakulty v Nitre, Pedagogická fakulta, Nitra 1985, 228 s.). Výklad dané problematiky, rámovaný úvodem a závěrem, je zde rozčleněn do tří kapitol: Jazyk a literatúra, Projekcia jazykových rovín v texte umeleckej prózy, Jazykový obraz autora v texte umeleckej prózy.

Soustavné sledování textových funkcí jazykových prostředků a s ním paralelní sledování podílu jazykově slohové analýzy textu na jeho interpretaci uvádí přitom Vaňko (v kap. Úvodom) do souvislosti s metodologií Vědeckovýzkumného pracoviště literární komunikace a experimentální metodiky (VPLKEM) v Nitře, zejména s jeho úsilím propracovat principy tzv. komplexní interpretace a samozřejmě i uceleného metajazyka jako prostředku racionálního poznání uměleckého textu.

Metodologie VPLKEM i jejího metajazyka se vyvíjela v úzké návaznosti na lingvistiku; výsledky nitranských výzkumů jsou přínosné i pro poznávání jazykové, resp. jazykově slohové složky literárního textu. Úsilí tohoto pracoviště nicméně směřovalo a směřuje k vybudování komunikačně a sémioticky pojaté teorie textu především z hlediska vědy literární. Vaňkova studie je vlastně první ucelenější prací vzniknuvší v okruhu VPLKEM, jež tento zorný úhel rozšiřuje, uplatňuje při výkladu zejména zřetel lingvistický a sleduje funkci jazykových prostředků v literárním textu soustavně a v systému. (Ne ovšem v úplnosti. Toho si je autor dobře vědom, když v kap. Úvodom programově omezuje svůj zájem především na takové jazykové jevy, jež jsou pro interpretaci uměleckého textu nejvíce relevantní, tj. vytvářejí — v porovnání s texty jiných typů — jeho specifiku.)

Zřetel lingvistický je patrný i v historické kapitole Jazyk a literatúra. Její úvodní syntetizující výklady o historii zkoumání jazyka literárního díla od nejstarší doby po současnost (v oddíle Z histórie otázky) jsou zde doplněny (v oddíle Súčasná lingvistika a jej metodologický prístup k analýze jazyka umeleckého diela) úvahami o přínosu těch lingvistických disciplín, jež k propracovávání interpretační metodologie přispívají (zejména je věnována pozornost generativní gramatice a teorii textu). Závěrečný oddíl kapitoly (Skúmanie jazyka literárneho diela v československej jazykovede a literárnej vede) pak mj. výběrově připomíná nejvýznamnější práce českých a slovenských vědců pro autorovo téma přínosné (z českých lingvistů poslední doby jsou zde uvedeni K. Hausenblas, K. Koževniková a Z. Palková, z literárních vědců J. Hrabák).

Jádrem studie je obsáhlá kapitola Projekcia jazykových rovin v texte umeleckej prózy, vnitřně bohatě členěná. Koncepčně nejaktuálnější jsou přitom její první oddíly (s. 45—78): Text ako nadlingvistická rovina v umeleckom prozaickom diele; Princípy sémantickej organizácie textu (Vzťah medzi sémantickou a tematickou štruktúrou textu); Obsahová výstavba textu (Odraz objektívnej reality v texte).

Povaha literárního díla je do značné míry určena skutečností, že jde o umělecký fakt (systém) stavějící na bázi jazyka, tedy „média“, jež má už samo znakový charakter. Při [339]vymezování specifické znakovosti literárního díla pak Vaňko vychází ze známé teze sovětské moskevsko-tartuské školy o literatuře jako tzv. sekundárním modelujícím systému. Za rozlišující vlastnosti znaku jazykového a literárního díla jako znaku pak pokládá (1.) vztah znaku k vyjadřované skutečnosti (bezprostřednost × zprostředkovanost) a (2.) míru závaznosti znaku (na rozdíl od literárního díla, jehož znakovost v souvislosti s tím označuje autor jako znakovost „tvořivou“, je znak jazykový závazný, neproměnný a relativně stabilní).

V souladu s cílem uchopit fungování jazykových prostředků (jako znaků „nižšího“ stupně) v literárním díle (znaku stupně „vyššího“) autor programově usiluje o zkoumání jazykových prvků literárního díla v jejich vzájemné součinnosti a o soustavné uplatňování přístupu funkčního.

Východiskem výkladů je přitom text (zde chápaný z hlediska rezultativního, tedy z aspektu příjemce jako „hotový“ celek): jako útvar nadlingvistické roviny se nejúže spíná s tématem, zároveň je rovinou, v níž se manifestují funkce a význam jazykových prostředků jednotlivých jazykových rovin, z hlediska textu „nižších“.

Od vymezení textu, v němž dominuje aspekt komunikační, přechází autor k úvahám o jeho sémantice a o principech jeho sémantické organizace. Vychází přitom z poznatků obecné nauky o textu (zvl. prací W. Schmidta, E. Agricoly, F. Daneše a F. Mika) — i literární dílo je totiž prostředkem komunikace, koncipovaným na základě tzv. komunikačního plánu, tj. koncepce optimální realizace komunikačního záměru. Obsahová jednota a organizační stabilita textu je pak dána tématem (v případě literárního díla složitým elementem skládajícím se z množiny významových komplexů vzájemně uspořádaných se zřetelem k celkovému obsahu textu, s. 61). Úvahy o tématu jako o bázi, na níž se konstituuje obsah textu a jeho složek, ústí ve výklad o problematice členění literárního díla na menší textové jednotky — kapitoly, podkapitoly, odstavce. Podrobně se autor věnuje principům spojování odstavců do vyšších textových celků a vztahům mezi nimi — jako prostředek explikace obsahových vztahů mezi odstavci v rámci rozsáhlejšího textového útvaru mu přitom slouží tematicko-rematické členění, v české lingvistice dobře známé (pracuje s pojmy textové téma — textové réma). Poukazuje na skutečnost — a dokládá to na konkrétním materiálu — že koheznost textu se potenciálně realizuje jak v jeho struktuře povrchové, tak v struktuře hloubkové (funkční sémantická ekvivalence).

Obsahová výstavba textu se pak realizuje na základě řady principů; autor uvádí a na textech demonstruje princip následného kvalitativního pojmenování, princip následného kvantitativního pojmenování, nízký stupeň výrazové explicitnosti, vysoký stupeň výrazové explicitnosti. Přitom si je dobře vědom toho, že složitý komplex otázek sémantické podstaty elementů textu z hlediska jejich vztahů k zobrazované realitě může lingvistika řešit pouze v úzké součinnosti s literární vědou — v této oblasti tedy výrazněji než jinde otázky spíše naznačuje, než řeší; srov. např. ve shrnutí (s. 77—78), kde uvádí okruhy problémů, jež je možno v rámci textu jako nadjazykové roviny zkoumat. Řazeny sem jsou „principy alebo spôsoby formovania obsahu textu (jazyková realizácia vzťahu realita — odraz), sémantické vzťahy medzi jednotkami textu (tematickosť a nasledujúce vyjadrovacie operácie: analýza, determinatívnosť a štruktúrnosť) a spôsoby a prostriedky nadväzovania medzi jednotkami textu (sukcesívnosť)“.

Další oddíly kapitoly Projekcia jazykových rovín v texte umeleckej prózy jsou věnovány problematice jednotlivých jazykových rovin — od „nejvyšší“, syntaktické, po „nejnižší“, zvukovou. Při klasifikaci vybraných (viz výše) jazykových prostředků přitom autor uplatňuje především Mikovu výrazovou soustavu. Obecně lze říci, že ve výkladu o těchto různých typech prostředků se vlastně využívá poznatků vesměs známých (z obecných výkladů o jazykovém systému i z výkladů stylistických), není tedy třeba zabývat se touto částí Vaňkovy práce obšírněji. Zdůraznit je ale třeba autorovo úsilí o průběžné uplatňování významového hlediska a snahu o charakteristiku prostředků všech jazykových rovin jako významotvorných složek celku literárního díla.

Vaňkův „rovinný“ výklad o jazykových prostředcích a jejich estetickém zhodnocování v uměleckém celku je svým způsobem završen kapitolou Jazykový obraz autora v texte [340]umeleckej prózy. Věnována je dvěma okruhům problémů. Jednak kompozici (jako organizačnímu faktoru tematické a jazykové složky textu, jednak tzv. obrazu autora; ten je v souladu s dobře známým pojetím Vinogradovovým vykládán jako „koncentrované zosobnenie podstaty a zmyslu diela, ktoré zahrnuje celý systém jazykových štruktúr postáv v ich vzťahu k rozprávačovi. Tým sa jazykový obraz autora stáva ideovo-štylistickým prostriedkom“ (s. 183).

Na tomto základě pak Vaňko analyzuje jazykovou realizaci pásma vypravěče a pásma postav, a to zejména v jejich vzájemném vztahu, a věnuje se též modalitě textu umělecké prózy. Soustřeďuje se zejména na modalitu postojovou: na povrchové struktuře textu je realizována tzv. indikátory textové modality (např. autorskou charakteristikou postavy), v hloubkové struktuře způsobem rozvíjení tématu a řešení tenzívně detenzívních vztahů v uměleckém textu realizovaných.

Jako celek se Vaňkova studie řadí mezi ty práce, které přesvědčivě dokládají, že lingvistická či přesněji lingvostylistická analýza literárního textu je důležitou složkou jeho interpretace. Uvedené teoretické výklady, opřené o lingvistické i literárněvědné práce domácí i zahraniční, jsou propojeny s dostatečně bohatým a dostatečně rozsáhlým materiálem tvořeným převážně původní prozaickou tvorbou slovenskou. Cenné je, že autor do svého úhlu pohledu včleňuje aktuální poznatky relativně nových lingvistických disciplín, konkrétně zejména teorie textu. I zde se ovšem ukazuje, že řada problémů, jež v této souvislosti vyvstávají, by si zasloužila hlubšího výkladu. Jde především o otázky spjaté — více nebo méně bezprostředně — s fungováním textu v procesu společenské komunikace, např. o ústřední pojmy takto orientovaných výkladů, tj. pojmy význam — obsah — smysl. Řešení těchto otázek je ovšem velmi složité a je jedním z úkolů, které na komplexní lingvistický výklad, poučený i poznatky disciplín styčných, stále ještě čekají.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 4, pp. 338-340

Previous Jana Hoffmannová: Současná lingvistika a zkoumání komunikačních procesů

Next František Daneš: Kanadský soubor prací o jazykové normě