Náš ekonom a filozof o myšlení a jazyce

Josef Štěpán

[Kronika]

(pdf)

Наш эконом и философ о мышлении и языке / A Czech economist’s and philosopher’s reflections on thought and language

V současném období, kdy sílí technizace života, si uvědomujeme, že by neměla být cí[345]lem, nýbrž pouze prostředkem k dosažení vyšší kvality života socialistické společnosti. Myšlení a jazyk jsou výrazem humánní a tvořivé aktivity, vytvářejí předpoklady k rozvoji techniky, ale současně jako složky kultury a výrazy citu člověka představují protiváhu k technizaci. Vítáme proto, že ekonom O. Tenzer a filozof K. Pstružina publikovali knihu s názvem Svět moderního myšlení (Svoboda, Praha 1984, 260 s.), která má podtitul „Pojednání o povaze a významu myšlení v socialistické společnosti“. Zabývají se v ní mimo jiné vyjasněním vztahů mezi kategoriemi vědomí, rozumu a myšlení se zřetelem k tvůrčímu myšlení. Stranou nezůstává ani jazyk, a proto budeme věnovat pozornost uvedené publikaci. Za zmínku stojí, že byla ověřována na mezioborovém semináři psychologů, psychiatrů, teoretiků z oblasti umělé inteligence, matematických lingvistů i předních sociologů a filozofů.

1. kap. má název „Tvorba myšlenek a rozvoj společnosti“. Klade akcent na měnící se postavení vědy v současné společnosti. Jak autoři uvádějí, věda a tvorba myšlenek se stává nutnou podmínkou pro urychlování vývoje naší společnosti. Přesvědčivě ukazují, že současné bádání o myšlení přináší důležité poznatky ze dvou protikladných oblastí. Především jsou to poznatky o úloze myšlení a vědy pro rozvoj materiální výrobní činnosti a způsobech zajišťování rostoucího vlivu myšlení na rozvoj ekonomiky a dále poznatky o úloze myšlení, zejména tvůrčího, pro všestranný rozvoj člověka a o cestách zdokonalování samého procesu myšlení.

Ve 2. kap. nazvané „Jak vzniká myšlenka. Technologie myšlení. Logické techné“ nacházejí autoři východisko rozvoje vědy a tvorby myšlenek v teorii dialektiky myšlení.

Zajímavý je výčet vybraných poznatků, které se týkají problematiky myšlení; je to stručný morfologický popis mozku, jeho elektrické aktivity a biochemických procesů v něm, poznatky z neuropsychologie, psychologie, psychiatrie a umělého intelektu. Myšlením se zabývá i logika. Ta se však soustřeďuje — jak autoři konstatují — pouze na některé aspekty myšlení, na myšlenky přesně formulované, které nazýváme výroky. Logika nesleduje skutečné myšlení — to je důležité zjištění —, ale abstrakci — formalizovaný logický skelet, který vzniká z mnohokrát opakovaných skutečných myšlenkových operací. V takto utvořeném logickém schématu logika sleduje pravidla, která zaručují správné odvozování výroků.

Pro jazykovědu jsou inspirativní zvláště ty výklady, v nichž se prokazuje procesuálnost a dialektická protikladnost myšlení jako odraz objektivní reality. Myšlením autoři rozumějí činnost, schopnost mozku, která se uskutečňuje v různých formách, strukturách a procesech, a je odrazem materiálního bytí ve vědomí člověka (s. 97). Myšlení je pojmová, slovní reflexe, vyznačující se některými základními strukturami, z nichž do popředí vystupuje především struktura významová, logická a jazyková. Myšlení probíhá na mnoha úrovních a v rozmanitých strukturách a má rozmanité formy a tvoří je různé procesy (s. 98).

Základem schopnosti myšlení spojovat přírodní procesy se společenskými je práce, která, jak autoři konstatují, svou činnou stránkou tohoto spojení dosahuje. Nejzjevnějším projevem tohoto spojení mezi jednotlivým organismem (mozkem) a společností je podle autorů jazyk. Jazyk umožňuje komunikaci jednotlivců, a to jak v praktické činnosti, tak i v myšlení, ale současně — a to je podle mého názoru důležité zjištění — je strukturou, ve které probíhá sebereflexe myšlení samého.

Při vztahu jazyka a myšlení si autoři kladou především dvě otázky, a to otázku vztahu jazyka a poznání a otázku komunikační funkce jazyka. Vycházejí z toho, že jazyk je univerzálním prostředkem k vyjadřování myšlenek. Bez jazyka není myšlení. I přemýšlení se opírá o vnitřní řeč. Jazyk umožňuje hlavně zobecnění poznatků, v rovině pojmového myšlení. Jednotlivé prožitky, odrazy skutečnosti zobecňujeme ve slovech, pojmech, kategoriích.

U komunikační funkce jazyka se v dějinách vykrystalizovaly dvě základní tendence, transcendentální a naturalistická. Tendence transcendentální chápe komunikaci v její bezprostřednosti a předpokládá metafyzickou jednotu vytvářenou transcendentálním Já nebo obecným rozumem, jehož součástí jsou všechny individuální rozumy. Tendence naturalistická spočívá v tom, že lidé mohou navzájem rozumět svým výpovědím proto, že jsou vybaveni touž fyzickou a psychickou strukturou a mají co činit se skutečností, která je rovněž všem společná. Marxistické stanovisko se při řešení [346]této otázky opírá o uznání objektivní existence předmětu komunikace nezávislého na našem vědomí a o tezi o společenském životě, který je ve své podstatě praktický, a proto i přirozený.

Od kategorie myšlení, která je spojujícím článkem mezi individuálním vědomím a společností (přetvářející materiální činnost je zase spojujícím článkem mezi individuem a společností ve sféře materiálního bytí), odlišují autoři kategorie rozum a vědomí. Myšlení, které je produktem myšlení společnosti, je chápáno jako rozum. Rozum překračuje možnosti individuálního poznání skutečnosti a také kategorii individuálního myšlení; vyjadřuje historické a společenské poznání. Je relativním výsledkem dlouhodobého odrazu materiálního světa. V dějinách evropského filozofického myšlení můžeme podle autorů recenzované knihy rozeznávat tři základní typy racionality: 1. typ kontemplativní, aristotelovské racionality; 2. typ mechanické, ahistorickotechnické racionality fundované metafyzicky, descartovské racionality; 3. typ praktické, historické racionality fundované negací metafyziky, marxistické racionality. — Duchovno, které je produktem kultury společnosti, je vědomím. Vědomí je základní kategorií marxisticko-leninské teorie odrazu. Lze jí připisovat ústřední a integrující roli proto, že zahrnuje myšlení a rozum, a také proto, že ve vědomí vrcholí dialektický vztah přechodu z přírodních bází myšlenkových procesů ve společenské vyústění v praktické činnosti.

Důležité jsou výklady o polaritě (rozpornosti) myšlení jako odrazu polarity (rozpornosti) práce. Myšlení jako neustálý proces, dialekticky rozporný, má mnoho úrovní a rozličných struktur projevujících se v polárních procesech. Polarita (rozpornost) je vlastní procesům biochemickým, neurofyziologickým i psychickým a projevuje se v rozmanitých podobách. Vzruch a útlum, levá a pravá hemisféra, nižší a vyšší nervová soustava, spánek a bdění, generování (spouštění) a inhibice (blokování), dominanta a okrajovost atd. nejsou ničím jiným než projevem dialektických procesů. Stejně tak projevem polarity jsou vědomé a nevědomé myšlení (srov. J. Štěpán, Odrazová sémantika, 21. UK, Praha 1978, s. 279—285), myšlení vnitřní a vnější, subjektivní a objektivní, pravdivé a nepravdivé, bezprostřední a zprostředkované. Rozdvojování vnitřních procesů v mozku stejně jako v myšlení, rozumu a vědomí jsou východiskem pro pochopení činnosti, procesuálnosti jak mozku, tak i myšlení. Dvojaký charakter práce (konkrétní a abstraktní) má svůj odraz při formování vědomí a myšlenkových procesů. V důsledku konkrétní práce vzniká celá oblast aktuálního myšlení, abstraktní práce je odrážena celou naší osobnostní strukturou, celistvostí našeho vědomí a myšlení.

2. kap. je uzavřena výklady o myšlenkových operacích, které mají bezprostřední vztah k jazyku. Nejjednodušší jsou operace založené na principu identičnosti a inverze; složitější jsou již myšlenkové operace opírající se o princip relace (jde o pořádající, kauzální a funkční relace). Závažné jsou operace vycházející z principu pravděpodobnosti (autoři neznají práce z matematické lingvistiky, která užívá kvantitativních metod), dále jsou to operace založené na principu vývoje a historičnosti. Nový způsob myšlení a nové postupy v myšlení jsou založeny na principu dialektiky, je to dialektické myšlení. Autoři se zmiňují o specifických vlastnostech dialektického myšlení.

3. kap. je nazvána „Tvůrčí myšlení zbavené tajuplnosti a výlučnosti“. Takové myšlení je charakterizováno z hlediska protikladnosti a jednoty stránek myšlení. Úroveň, dokonalost myšlení nespočívá v encyklopedičnosti, ve faktických znalostech, ale ve způsobu myšlení.

Jde především o polaritu aktuálního myšlení a historicky utvořených myšlenkových struktur. Tvůrčí myšlení má schopnost předbíhat předmětně praktickou činnost. Je to možné tehdy, jestliže se myslící člověk zbavuje zaměřenosti svého myšlení a bariér, které jsou dány výchovou, erudovaností a dalšími faktory. A právě ono prolamování bariér, těch, které K. Marx nazval intencí myšlení, I. P. Pavlov konzervativismem vědomí a které se dnes obecně nazývají psychologickou bariérou, je základní cestou, kterou si musí člověk osvojit, má-li se skutečně dopracovat ke svým nejvlastnějším schopnostem uplatňovat dialektické myšlení v celé jeho šíři. Autoři naznačují, že k prolamování psychologických bariér může docházet ve stavu mezi spánkem a bděním člověka, kdy se odpoutává od aktuálního myšlení a kdy ke slovu přichází historicky utvářené myšlení. Ukazují, že intuice, která v souvislostí s vědeckými objevy [347]a tvůrčím myšlením je charakterizována jako schopnost zachycovat pravdu bezprostředním nazíráním bez zdůvodnění a důkazů, neznamená božské, nevědecké nebo jiné vnuknutí, ale usilovnou dřinu založenou na předchozí práci, na shromažďování faktů a zkušeností, je to zejména schopnost koncentrace, odhled od běžného přístupu k práci s jednotlivými fakty.

Dále si autoři všímají polarity inhibitorů (blokování myšlení) a generátorů (spouštění myšlení). V této souvislosti zmiňují pozornost a nepozornost, předsudky, převládající způsob naší činnosti, formulace úkolů, negativní informace, neustálý návrat mysli k témuž tématu, asociace, analogie aj.

Závěrečná — 4. kap. — má název „Proměna věštění ve vědecké předvídání“ a prokazuje na metodách prognózování nejen širokou možnost jak uplatnit tvůrčí myšlení, ale i to, že bez teoretického přístupu k problematice myšlení nelze řešit mnohé aktuální úkoly vědy. Protože tato kapitola nesouvisí přímo s problematikou lingvistickou, nebudeme se jí zabývat.

Kniha, o které podáváme zprávu, je pro jazykovědu inspirativní, protože se věnuje problematice myšlení a jazyka z poněkud jiného zorného úhlu, než jsme zvyklí. Její nedostatek je v tom, že z jazykovědné literatury zná jen práce těch našich lingvistů, kteří se věnují problematice umělého intelektu. Mnohem větší počet lingvistů se však u nás věnoval a věnuje otázkám vztahu jazyka a člověka, jeho myšlení. Myšlenky těchto lingvistů jsou v mnohém blízké myšlenkám recenzované knihy, byly publikovány již před lety. Patří sem např. práce Fr. Trávníčka, z novějších K. Svobody, K. Horálka a J. Petra, abych jmenoval jen některé naše lingvisty.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 4, s. 344-347

Předchozí Karel Hausenblas: Nová kniha o vyučování slohu

Následující Růžena Bergerová: Sovětská práce o typologii konstrukcí s predikátovými aktanty