Český básník a literární vědec o jazyce

Josef Štěpán

[Kronika]

(pdf)

Чешский поэт и литературовед о языке / Czech poet’s and literary expert’s thoughts on language

Josef Peterka se v knize Teoretické otázky rozvoje socialistického realismu, Československý [72]spisovatel, Praha 1986, 90 s., zabývá otevřeně, dialekticky a podnětně obranou tvůrčí podstaty socialistického realismu před staromilstvím i před nepamětí, před rezignací, která se projevuje mimo jiné v letitém poklesu frekvence tohoto termínu u nás. S filozofickou a literárněvědnou erudovaností i s praxí básníka osvětluje vrcholnou filozoficko-estetickou platformu socialismu a řeší celou řadu zajímavých a závažných ideově politických a literárněvědných otázek. Protože si všímá i postavení jazyka v uměleckém díle, zabýváme se Peterkovou publikací v našem jazykovědném časopise podrobněji.

Nezávisle na odrazové sémantice v lingvistice ukazuje autor asi na třech místech, že stejná nebo velmi často analogická tematika bývá pojata (ztvárněna) rozdílným způsobem. Neužívá sice termínů pojetí (ztvárnění) tématu (obsahu), ale uvažuje o odlišném přístupu k tématu (téma nepředurčuje ideovou perspektivu jednoznačně), o jiném způsobu vidění a sdělování, o rozdílném emotivním ladění, stylu myšlení apod. Všimněme si těchto jevů, které jsou na ose obsah—forma (často jazyková).

(1.) Nositelem zásadní rozdílnosti bývá odlišná nebo dokonce protichůdná ideová perspektiva. Autor uvádí zajímavý příklad. Šolochovův Osud člověka stejně jako Hemingwayova novela Stařec a moře zkoumají člověka v tragické situaci; Šolochov však akcentuje společenský étos, kdežto Hemingway tragický životní pocit samoty. Bude třeba ukázat, zda to má dosah i pro jazyk a styl obou uměleckých děl.

(2.) Stejné téma je jinak pojato v uměleckém textu, který má estetickou funkci, jinak ve stylové oblasti odborné a běžně dorozumívací; autor píše o věcné literatuře a o jazyce praktického dorozumívání. Konstatuje, že „umělecká mluva“ se spojuje s jazykem spisovným, kultivovaným, „vytříbeným“, stylizovaným, její rozvoj (v rovině tematiky i obraznosti) však souvisí s otevřeností vůči živému jazyku praxe, nejrůznějších oborů, vědeckých disciplín a sociálních dialektů.

(3.) Stejné nebo obdobné téma bývá u různých slovesných umělců pojato rozdílným, individuálním uměleckým stylem; J. Peterka uvažuje o stylistické strategii, o vzrůstajícím významu individuálních poetik jako signálů tvořivosti a vnitřní pružnosti socialistického realismu (srov. mou pravidelnou rubriku Jazyk nových knih v literární příloze Kmen Tvorby). V této souvislosti vyzývá autor literární teorii, aby se nespokojovala jen s obsahovou analýzou, ale pracovala i s nástroji typologie a komparace, které jsou schopné diferencovaně postihnout slohové zvláštnosti uměleckého výrazu básníků a prozaiků.

Konkrétně ukazuje, jak téma (motiv) stěhovavých ptáků je rozdílně pojato v básni Bouškově a Mihálikově. U K. Bouška jazyk slouží — podle J. Peterky — ke konstrukci mnohoznačnosti, přestává označovat přímý prožitek a dostává se do klišé starého symbolismu. Naproti tomu jazyk Mihálikovy básně šetří symbolikou, neslouží na prvním místě sebestylizaci, ale kultivuje se výhradně tím, že vyjevuje v celé složitosti a rozporuplnosti předmět. — Jinde zase autor popisuje, jak dvě generace socialistického realismu (I. Skála a L. Feldek) přispěly každá svým vkladem, svým vlastním hlediskem a svým jazykem k zobrazení obyčejného, řadového pracujícího člověka, příslušníka dělnické třídy nebo rolnických vrstev, jeho lidské velikosti, moudrosti, strádání i nadějí.

J. Peterka přesvědčivě vykládá, že v přístupu socialistické literatury ke čtenáři se vyhraňuje dvojí typ stylistické strategie, které označuje jednak jako oslovení žáka, jednak jako oslovení spolubesedníka. První, tradičnější, přistupuje k životu jen jako k zdroji poučení, a proto se pokouší jeho rozmanitost a neukončenost neustále redukovat na uzavřené přehledné modely, z kterých se snadno odvodí poučka. Druhý vyjadřuje odvahu konfrontovat se s životem v celé jeho složitosti, protikladnosti, neukončenosti, tragice i tajemství, počítá se čtenářem jako partnerem. Tento rozdíl proniká zejména do řeči vypravěče a lyrického subjektu, do mluvy postav.

Závěrem si všimněme ještě jedné myšlenky J. Peterky. Uvádí, že v systému světonázorové, estetické, literární (a dodejme jazykové) výchovy naprosto nedostatečně respektujeme psychologické zvláštnosti procesu tzv. interiorizace. (S tímto termínem také pracuji v čl. K základním sémantickým pojmům, Jazykovedný časopis, 1986.) Nedoceňujeme sociálně adaptační a orientační funkci citů, podceňujeme specifický význam literatury a jazyka jako nezastupitelného tlumočníka zvnitřněných idejí a člověkotvorných impulsů. Průměrná literatura nemá dosti sil vytvořit [73]příběh morálního odhalení, spokojuje se zpravidla s ustrnulou formou. Slovesné umění by mělo mimo jiné hledat vynalézavější způsoby, jak procítěně a po jazykové stránce adekvátně proslavit skromné, neokázalé hrdinství. A k tomu má co říci i naše jazykověda.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 1, s. 71-72

Předchozí Marie Těšitelová: Nový retrográdní slovník ukrajinštiny

Následující Otakar Šoltys: Celostátní stylistická konference v Bratislavě