Přednášky v Praž. linguistickém kroužku v říjnu a v listopadu 1934

[Chronicles]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague en octobre et en novembre 1934

5. října. Na členské schůzi referovali B. Havránek, J. Mukařovský a A. Isačenko o vědeckých sjezdech, kterých se zúčastnili členové Kroužku; v. 1. č. Slova a slovesnosti, str. 64 n.

6. října. N. Trubetzkоу, O poměru hlaholské a řecké abecedy. Každá soustava písma je struktura, jejíž členové jsou souvztažní a navzájem sebe podmiňují. Jako každý fonologický systém předpokládá jisté fonologické povědomí, tak odpovídá každému systému písma zvláštní písmové povědomí. Pro vznik hlaholské abecedy bylo směrodatné staroslověnské fonologické povědomí, řecké písmové povědomí IX. století a vnitřní zákonitost řecké soustavy písma. Tím dostávají mnohé nejasné problémy nové osvětlení. — Pro řecká písmena byla podstatným znakem jejich číselná hodnota: vyskytovala se písmena bez zvukové hodnoty, ale nebylo písmen bez hodnoty číselné. Prvních devět písmen označovalo jednotky, dalších devět desítky atd. Tyto zásady řecké soustavy písma byly přeneseny i do hlaholice: proto musela všechna hlaholská písmena míti číselnou hodnotu a celkový počet písmen hlaholské abecedy musel se děliti devíti beze zbytku. Původní hlaholice musela tedy obsahovati 36 písmen (jak předpokládal N. Durnovo) a nikoli 38, jak mylně uvádí mnich Chrabr. — Velice důležitý pro staroslověnskou fonologickou soustavu protiklad zadních a předních samohlásek musel být vhodným způsobem vyjádřen graficky. Jediným protějškem v řecké fonologické soustavě IX. století byla dvojice u:ü. V řeckém písmě se ü označovalo „ypsilonem“ a u spřežkou „omikronu“ a „ypsilonu“ a je docela přirozené, že i hlaholice přejala tento způsob označení. Stejné zásady bylo použito i pro označení speciálně slovanské dvojice y:i, při čemž hláska у byla vyjádřena spřežkou „jeru“ a i, protože spřežky jiných písmen, označujících zadní samohlásky, s „jota“, měly v řeckém písmě přesnou zvukovou hodnotu (ai = e, oi = ü). Ostatní staroslověnské dvojice nemohly býti vyjádřeny podle těchto zásad, protože řecká abeceda obsahovala sice a a o, ale nikoliv ä a ö a protože „jer“ z uvedených důvodů bylo pojato do hlaholské abecedy jako samostatný znak. — V řecké soustavě písma IX. století měla písmena „jota“ a „éta“ ve většině situací stejnou zvukovou hodnotu i, ale po jiných samohláskových znacích měla tato písmena rozličné funkce: spřežka ,,omikron“ a „jota“ se vyslovovala jako ü, „omikron“ s „éta“ se vyslovovaly jako hlásková skupina oi. Hlaholice přejala zásadu spřežkového označování jistých samohlásek a proto musela uznati i zásadu, podle které několika samohláskovým znakům s funkcemi jen částečně rozlišenými mohla náležeti stejná zvuková hodnota. Musily býti zavedeny dva různé znaky pro ü a dva pro i, aby se mohlo rozlišovati tu (tam) od toü (těch dvou) anebo dobry (genitiv sing. fem. jmenného skloňování) od dobrъi (nom. s. m. složeného skloň.). V Kijevských listech jednoslabičné y i dvojslabičná hlásková skupina ъі (yi?) se označovaly spřežkami znaku „jeru“ a znaku i, ale přitom se rozdíl mezi у a ъі (yi?) označoval dvěma rozdílnými znaky i, následujícími v obou případech po „jeru“, kdežto v jiných situacích se obou znaků i užívalo bez funkčního rozdílu, zdá se, docela libovolně (jako písmen „jota“ a „éta“ v středořec. rukopisech). — V řecké soustavě písma IX. stol. bylo po několika samohláskových znacích se stejnou zvukovou hodnotou, ale souhláskové znaky byly všechny jednoznačné. A protože základem hlaholské [136]soustavy písma je řecké písmové povědomí, musila v původní hlaholici obě písmena, označující hlásku ch, která objevil Durnovo, vyjadřovati rozličná fonémata. Srovnání s jinými soustavami písma, které vznikly na základě řecké abecedy (jmenovitě s koptskou, arménskou a gruzínskou) umožňuje domněnku, že jeden z těchto znaků označoval slovanské ch a druhý aspirované k, které v cizích slovech reprodukovalo řecké „chi“ (což možná bylo učenou umělůstkou).

S. Kаrсevskij, O reformě ruského pravopisu. Tradiční ruský pravopis obsahuje řadu zbytečných a škodlivých nedůsledností, které by měly být odstraněny radikální reformou, soustavně přihlížející k fonologickému složení ruštiny.

15. října. E. Seidl, K problému jazyka Heinova. Srovnáváním německé a francouzské redakce Heinových spisů (Confessions atd.) lze dokázati, že Heine dokonale ovládal francouzštinu. Francouzská redakce, nepocházející od Heina, přimyká se tak těsně k německé předloze, že je oprávněn závěr o velmi silném francouzském jazykovém vlivu na německý styl Heinův. Tento vliv se projevuje hlavně v slovosledu a v užívání francouzských konstrukcí. Zpětný překlad do němčiny, nerevidovaný Heinem, jeví nápadné odchylky od společných rysů německé předlohy a francouzského vydání. Nesmí se však tvrditi o Heinovi, že nepsal německy, ale francouzsky německými slovy, nanejvýš lze říci, že se nad celkem klene francouzské schema, které však nepoškozuje kvalitu a rázovitost jeho němčiny.

5. listopadu. A. Isačenko, K fonologii slovinských dialektů. Dosavadní pokusy o schematické třídění rozmanitých slovinských dialektů ztroskotávaly na nedostatku přesných popisů dialektů a nedostatkem jednotné metody při výběru dělidel a charakteristických rysů tříděných dialektů. Na př. „podjunské nářečí“ nebylo přísně vědecky prozkoumáno, ačkoliv obsahuje mnoho zajímavého vědeckého materiálu pro slavistu. Má proti všem slovanským dialektům docela zvláštní fonologickou strukturu. Vedle rysů archaistických, jako dvě nosovky praslovanského původu, vyskytují se tu svérázné novoty: na př. neznělým závěrovým souhláskám odpovídají jako příznaková korrelativní řada znělé třené souhlásky. Nositelé tohoto dialektu vesměs ovládají ještě i německý dialekt bavorský a spisovnou slovinštinu a němčinu. Tato čtyřjazyčnost stírá přísná fonologická pravidla a vnáší do jazyka různých generací podstatné rozdíly.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 2, pp. 135-136

Previous V. S. (= Vladimír Skalička), Mts. (= Vilém Mathesius): Z cizí linguistiky

Next B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Prameny spisovné češtiny