Ke Gebauerovu pojetí jazyka

Jan Petr

[Články]

(pdf)

К понятию языка Гебауэра / Notes on Gebauer’s conception of language

Rozsáhlé jazykovědné, folkloristické a liteárněhistorické dílo Jana Gebauera (1838 až 1907) vyžaduje posouzení a zhodnocení z více hledisek vymezených obsahově tak, aby zahrnula jeho mnohostrannost a současně poskytla představu o jeho celku, aby na jejich základě bylo možné také sledovat postupný Gebauerův odborný vývoj a růst jeho tematických zájmů, zejména vědeckých, jejich postupné zužování a posléze jejich vyvrcholení. Vždyť právě ty jsou vyústěním jeho předchozích, šíře pojatých odborných studií a tvoří s nimi nedělitelný myšlenkový a tematický celek. Bez počátečních zájmů obecnělingvistických a slavistických nedosáhl by J. Gebauer tak významných výsledků ve svém vrcholném tvůrčím období v bohemistice, při rozsáhlém výzkumu staré češtiny, a to jako autor mluvnic současného českého spisovného jazyka a prvních kodifikujících Pravidel českého pravopisu z r. 1902, jako vydavatel staročeských památek a badatel o staré české literatuře. Jeho národopisné zájmy, zaměřené především na lidové písně slovanských a baltských národů, se neomezovaly jen na překladatelskou činnost v 60. letech 19. stol. Projevily se také na úseku srovnávací folkloristiky. Svých širokých slavisticky zaměřených folkloristických znalostí využil při výkladu některých motivů v RK (1876, 1877)[1] a poetických figur zastoupených v českých a jinoslovanských lidových písních (1874, 1875).

V přednáškové činnosti na pražské univerzitě v letech LS 1874—LS 1905[2] a při vedení Semináře pro slovanskou filologii v letech LS 1880—LS 1905 (100. výročí) J. Gebauer spojoval ústřední bohemistický zřetel s obecnělingvistickým a slavistickým a vedl studenty k tomu, aby české jazykové, literárněvědné, folklórní a kulturní jevy viděli v širších slovanských souvislostech a jejich pojímání a výklad opírali o znalost obecných zákonitostí vývoje zkoumaného předmětu. Takové široké hledisko se projevuje v celém Gebauerově vědeckém díle. Vždy vycházelo z rozsáhlého faktologického materiálu, teprve z něho J. Gebauer vyvozoval obecné závěry. Z četných jeho výroků o pracovní metodě uveďme zde např. tento: „Půjdeme cestou analytickou; pravidlo nechť se nám vždy samo z dokladů ukáže“ (1875, s. 126). Vždy se hlásil k tomu, že jeho metoda je empirická. Za empirickou vědu ve smyslu Steinthalova učení považoval také jazykovědu, a to v protikladu k filozofii, i té nejdokonalejší Hegelově, která byla soudobými jazykovědci považována za apriorní systém (Steinthal, 1848, s. 1).

J. Gebauer se postupně seznamoval se základy obecné jazykovědy na přednáškách tehdejšího profesora slovanské filologie Martina Hattaly (1821—1903) i na základě vlastního studia rozsáhlé odborné literatury. M. Hattala zastával v té době na univerzitě odborně a metodicky vyspělou teorii jazyka, vyspělejší než jeho vrstevníci a kolegové, např. Henryk Suchecki, který kromě polské literatury přednášel také sanskrt a ide. jazykovědu v schleicherovském duchu, než indoeuropeista Alfred Ludwig, který zaujímal nevyhraněné střední postavení mezi školou starou a mladogramatickou, nebo germanista Johann Nepomuk Kelle, který nedůsledně navazoval na grimmovské pojetí jazykovědy. M. Hattala se ve svých přednáškách částečně [4]opíral o Humboldtovu filozofii jazyka (nepřijímal z ní to, co se shodovalo s Hegelovou filozofií jazyka, a bylo tedy v rozporu s jeho křesťanským světovým názorem); proti ahistorickému pojetí jazyka se tak jako August Schleicher (1873) snažil uplatňovat při výkladu vývoje jazyka Darwinovu evoluční teorii (Petr, 1982b), která byla v době Gebauerových studií vskutku velmi přínosnou pro jazykovědu. V LS 1874 M. Hattala dokonce konal přednášku Die Darwin'sche Theorie und die Sprachwissenschaft. Své posluchače seznamoval také s vyspělou lingvistickou teorií Heymanna Steinthala, která znamenala v tehdejší jazykovědě skutečný obrat v nazírání na jazyk. M. Hattala byl rozhodným kritikem některých teoretických koncepcí A. Schleichera, především jeho učení o tom, že jazyk je biologický organismus (neuznával, že na jazyk působí také duševní činnost mluvčího), který se vyvíjí podle přírodních zákonů, a Beckerova formalismu, názoru, že jazyk je přírodní organismus a jazykověda historickou přírodní disciplínou (jazykovědu k přírodním vědám počítal také Max Müller).

Mladý J. Gebauer převzal od M. Hattaly názor, že jazyk je historický společenský jev, a jeho prostřednictvím také Steinthalovo přesvědčení, že podstatu jazyka je třeba spatřovat v jeho vnitřní stránce (ta je podle něho významnější než jeho stránka vnější)[3] a že je třeba hledat souvislosti mezi duševní činností člověka a jazykovými jevy (podle něho psychická činnost člověka má zásadní vliv na jazyk) a ty pak vykládat psychologickými zákony. Steinthalův lingvistický psychologismus rozhodujícím způsobem ovlivnil Gebauerovo pojetí teorie jazyka, především přesvědčení, že jazykověda není přírodní, ale historickou vědou a jazyk je jevem psychologickým.[4] V menší míře se již u něho projevilo přesvědčení Augusta Friedricha Potta (1880, s. LXXXI), že jazyk není jen historickým jevem, že se v něm projevuje také rozumově svobodná volba jazykových prostředků, a to v celém jeho historickém vývoji. Dokázal však na druhé straně (shodně s A. F. Pottem) překonat Steinthalovo nedoceňování historického vývoje jazyka (jak se např. názorně ukázalo v Steinthalově sporu s W. D. Whitneyem, který se bránil tomu, aby se jazykověda beze zbytku podřídila psychologii), podobně jako Schleicherovo zaměření jen na sledování vývoje tvarů, tj. na vnější formu slov (a jejich hlásek), bez zřetele k jejich významu a původu (etymologii) a k možným zákonitostem jazykového vývoje. V tomto ohledu J. Gebauera také příznivě ovlivnila domácí tradice české historickosrovnávací slovanské jazykovědy a Hattalův historický a srovnávací přístup k jazykovým otázkám; Hattala nezastíral potřebu zkoumat také současné národní jazyky (především na úseku skladby) a ustalovat jejich spisovnou normu zejména na základě jazyka současných spisovatelů a ústní lidové slovesnosti (zvláště lidových písní). Jiného názoru byl, pokud jde o českou skladbu, Karel Jaromír Erben a Václav Zikmund.

Vliv na utváření jazykové teorie J. Gebauera měly také práce ruského představitele logicko-gramatického směru v jazykovědě Fedora Ivanoviče Buslajeva. S nimi jej nepochybně seznámil M. Hattala (1862), velký obdivovatel díla tohoto ruského vědce, především jeho historické mluvnice ruského jazyka z r. 1858, v níž se uskutečnila Sreznevského koncepce dějin ruštiny z konce 40. let 19. stol. v historickosrovnávacím pojetí. Z Buslajevova díla si J. Gebauer osvojil poznatek, že jazyk je vlastnictvím celé společnosti a slouží jí, že zdokonalování jeho vyjadřovacích [5]schopností závisí na zdokonalování života a kultury celé společnosti. Pro pojetí jazyka bylo významné Buslajevovo učení o tom, že organizující úlohu v jazyce vykonává jeho skladba; podle jejích zákonů se vytvářejí a mění slovní druhy, v rámci fungování syntaktických vztahů nabývají významu jednotlivá slova, jejich přípony a koncovky. V Buslajevově díle se také pojednává o vztahu jazyka a myšlení; zdůrazňuje se v něm, že základní jednotkou, pomocí níž se vytváří a zprostředkovává myšlenka, je věta a že tomu tak bylo od počátků dějin každého jazyka.

Tyto a další myšlenky významným způsobem ovlivnily Gebauerovo pojetí vztahu logických a jazykových kategorií, avšak nikoliv ve smyslu Buslajevova přesvědčení, že se v jazyce absolutně přesně odrážejí logické operace myšlení. U J. Gebauera je však patrný Steinthalův protibeckerovský postoj, podle něhož se jazyk v žádném případě neztotožňuje s logickým myšlením, nýbrž prokazuje zvláštní a vlastní logiku „pro sebe“, podle něhož snad mluvnice a jazykověda vlastně s logikou a čistými formami myšlení nemá nic společného. Podle Steinthala se dá v jazyce téměř všechno vyvodit z psychiky člověka (srov. k tomu kriticky Pott, 1880, s. LXXVII), je třeba oddělit zákony vnitřní jazykové formy od zákonů logického myšlení (Steinthal, 1848, s. 123). V Gebauerově díle jen ojediněle najdeme v té době rozšířený a také J. Grimmem, M. Hattalou i F. I. Buslajevem zastávaný názor, že jazyk je emanací ducha a výrazem duchovního života národa[5] a že je možné na jeho základě stanovit a vyložit národní charakter (tento názor vychází z Humboldtova učení z r. 1812).

K myšlenkovým východiskům J. Gebauera patří také tradiční německá jazykověda (znal ji jako student německé filologie), reprezentovaná ide. srovnávací jazykovědou Franze Boppa (nesdílel však jeho názor o volnosti hláskoslovných změn), pracemi germanisty Jacoba Grimma (Petr, 1983) a obecného lingvisty a germanisty Karla Ferdinanda Beckera (zdůrazňoval mj., že jazyk je projevem myšlenky a obojí je vnitřně jedno a totéž). S J. Grimmem spojovalo J. Gebauera kladení důrazu na zkoumání konkrétního jazykového faktu a teprve na jeho základě vyvozování závěrů obecnější povahy, a přesvědčení, že mluvnice nemůže přikazovat, jak by se mělo každé slovo tvořit, ale především má popisovat, jak je slovo utvořeno a jak se v průběhu historického vývoje mění. Také shodně s J. Grimmem kladl J. Gebauer na první místo potřebu sledovat historický vývoj hlásek, gramatických forem a jednotlivých slov v jazyce. Obdobně jako J. Grimm (a W. Humboldt) J. Gebauer chápal jazyk jako produkt duchovní činnosti člověka, jako projev svobody člověka samého. Jeho nositelkou je vždy lidská společnost,[6] která jej užívá, je společným majetkem všech lidí. J. Gebauer (1870, s. 98) totiž zastával názor, že jazyk není „plodem jen nutných a nehybných zákonů přírodních“, ale v mnohem větší míře plodem svobodného lidského ducha, že zákony jeho vývoje nejsou tak bezpečné jako zákony přírodní. Za jisté a zákonité však v té době považoval zjištění, že příbuzné jazyky pocházejí ze společných prajazyků a že se všechny jazyky ve svém vývoji měnily a mění.

J. Gebauer po Hattalově smrti (1903) v r. 1904 mj. napsal: „Byl jsem od r. 1860 [6]po několik semestrů jeho posluchačem. Přednášky jeho tehdejší byly obsahem chudičké, ale […] byly věcné a nebylo v nich zejména urážlivých polemik“ (1904b, s. 354). Toto hodnocení M. Hattaly se nám nezdá zcela spravedlivé s ohledem na objektivní analýzu počátečnlo období Gebauerovy vědecké činnosti, která je přibližně od počátků 70. let charakterizována především pracemi z oboru obecné a slovanské jazykovědy. J. Gebauer, původně student katolické bohoslovecké fakulty v Praze (ZS 1859—ZS 1860, odtud si odnesl znalost hebrejštiny), musel si po příchodu na filozofickou fakultu soustavně osvojit rozsáhlou látku z obecné a slovanské jazykovědy, jinak by nemohl na tak vysoké odborné úrovni zpracovat dále uváděná hesla pro 2.—10. díl (1862—1873) Riegrova slovníku naučného (dále zkracuji RSN). Při tomto studiu se alespoň v počátečním studentském období opíral o podnětné přednášky svého učitele M. Hattaly, které — a na to nesmíme zapomínat — zprostředkovávaly jako v té době na pražské univerzitě žádné jiné nejvyspělejší názory z tehdejší teorie a filozofie jazyka v celoevropském měřítku. J. Gebauer vycházel také z Hattalova pojetí skladby a kritiky Adelungovy „empirické“ (jak ji nazýval) školy, která na živé jazyky kladla měřítka klasických mrtvých jazyků a skladbu dostatečně neodlišovala od nauky o tvarech, ani nepojímala větu jako celek. Tyto nedostatky předchozích syntaktických teorií M. Hattala na svých přednáškách a ve svých psaných pracích průkopnicky překonal a své koncepční pojetí skladby přenesl také na své posluchače, mj. i na mladého J. Gebauera.

Toto naše přesvědčení o odborných hodnotách tehdejších Hattalových přednášek nikterak nestojí v protikladu se známou skutečností, že nadaný žák záhy předčil svého učitele a že si také získal nepoměrně větší vliv na posluchače, protože je dokázal svými novými vyučovacími metodami vzdělávat a připravovat pro jejich budoucí povolání účinněji než M. Hattala. Při čtení Gebauerova hodnocení Hattalových přednášek si mimoděk vzpomeneme, jak nespravedlivě posoudil J. Gebauera (jeho dílo a vedení slovanského semináře) několik let po jeho smrti Vilém Mathesius. Jako by čas zastřel zapomenutím všechno kladné, co přineslo dílo jeho předchůdce a bývalého učitele.

J. Gebauer se představil veřejnosti jako autor četných obecnělingvistických a slavistických hesel v RSN (do jeho redakce vstoupil v březnu 1861 a pracoval v ní do r. 1865) a souběžně v článcích uveřejňovaných v časopise Beseda. V slovníkových heslech je obecnělingvistická tematika zastoupena vedle hesel s jazykovědnou, literární a kulturně historickou a národopisnou slavistickou tematikou (srov. Petr, 1987) a hesel věnovaných jednotlivým jazykům a jazykovým skupinám. Pojednává se v nich přehledně o jazyku, předmětu výzkumu jazykovědy, mluvnici a jejích částech, o jednotlivých mluvnických kategoriích a hláskách. Odráží se v nich stav současné jazykovědy. Steinthalovo psychologické pojetí jazyka, zřetel k jeho akustické (fyziologické) stránce, učení o systému jazykovědy Karla Wilhelma Ludwiga Heyse (Berlin 1856, posmrtně vydal H. Steinthal) a výsledky historickosrovnávací ide. jazykovědy F. Boppa a A. Schleichera. J. Gebauer v heslech RSN dokázal ukázat na základě vlastního názoru ze soudobé jazykovědy to, co považoval za nesporné a přínosné pro uživatele encyklopedie a podnětné pro jazykovědnou osvětu ve veřejnosti. Jeho příprava hesel byla s ohledem na často protichůdná soudobá pojetí teorie jazyka v jednotlivostech nesnadná. Vždyť je psal v období kritiky Schleicherova učení, stále působícího Boppova, Pottova a Grimmova vědeckého odkazu, Darwinovy evoluční teorie (která silně ovlivnila jazykovědu, srov. Schleicher, 1873) a nastupujícího a ochotně mladou lingvistickou generací přijímaného Steinthalova pojetí jazyka, které také přinášelo v domyšlené podobě pro další rozvoj jazykovědy některé filozofické poznatky Humboldtovy a Hegelovy filozofie jazyka (Steinthal, 1848). J. Gebauer zpracoval většinu slovníkových hesel ještě v době svých univerzitních studií, kdy částečně Hattalovým učitelským vlivem a v tvůrčí [7]spolupráci s mladým Josefem Zubatým poznával v plné šíři předmět jazykovědy. Toto jeho odborné zrání nepochybně uspíšila právě zmíněná nutnost zpracovávat větší počet rozmanitých slovníkových hesel a zaujímat tak k četným lingvistickým problémům jednoznačné stanovisko. Pro jeho studentská léta je příznačné také to, že si již tehdy dokázal vytvořit vlastní názor na celou řadu otázek teorie jazyka a že ve svém souhrnu nebyly to názory ani eklektické, ani nesourodé, i když navazovaly na soudobé lingvistické školy. Z velké části je podržel po celý svůj život, přičemž je ještě v 70. letech rozšířil o některé teoretické principy mladogramatické školy v podání A. Leskiena, K. Brugmanna, B. Delbrücka, H. Ziemera a H. Paula.

J. Gebauer v hesle Jazykozpyt (1865) uvedl, že předmětem jeho výzkumu jsou všechny jazyky světa, že má být srovnávací a historický, že má zdůvodnit, vysvětlit jednotlivé tvary každého jazyka (a dodal, že snad také opravit pro potřeby kodifikace spisovného jazyka chybné tvary) a objasnit způsob, jakým každý jazyk jako jev psychologický vyjadřuje („pronáší“) myšlenky (srov. Humboldtův názor, že „die grammatische Formung entspringt aus den Gesetzen des Denkens durch Sprache“. Steinthal, 1848, s. 123). Jazykozpyt má tedy podle něho přispívat jak k zdokonalování mluvnice (a to je historická věda), tak také k řešení četných filozofických a historických otázek, k nimž řadil výklad o původu a utváření řeči, její podstatě (tj. funkci), jejím vztahu k myšlení, o příčinách rozrůznění jazyků na světě, o jejich příbuznosti, a tedy také příbuznosti národů apod. V tom se podle něho liší od filologie, která se zaměřuje na zkoumání psané, především literární formy jazyka. Při jiné příležitosti soudil, že filologie studuje nejen výsledky slovesného umění, ale také „pozoruje a poznává […] jazyk“, studuje zákony jeho vývoje a zákony jeho formální správnosti (tím slouží praktickým potřebám) a jako celek přispívá ke kulturní historii a poznávání psychologie národa (1874a, s. 1). V tom ovšem následoval H. Steinthala (1864, s. 16n., 45n.).

V dějinách jazykovědy rozlišoval J. Gebauer tři období, první od nejstarších indických mluvnic přes středověkou vědu až do vystoupení Gottfrieda Wilhelma Leibnize, dále dobu od Leibnize až po činnost indoeuropeisty F. Boppa a posléze třetí etapu od F. Boppa až do současnosti. G. W. Leibnizovi přičítal zásluhu na tom, že z bádání o jazyce vytvořil srovnávací jazykovědu a že F. Bopp prokázal příbuznost ide. jazyků a prozkoumal jejich vzájemný poměr. O W. Humboldtovi je známo, že vyvozoval všechny jazyky světa z jednoho prajazyka (Steinthal, 1860, s. 20n.), který měl být v duchu lidstva již hotovým dílem. Jeho rozrůznění na světě vyplývá z rozdílného způsobu vyjadřování a přenášení myšlenek z vnitřní jazykové formy („innere Sprachform“) navenek, což se projevuje v její zvukové artikulované podobě.[7] Od W. Humboldta (a v návaznosti na Hegelovu filozofii) se dále odvozuje filozofické bádání o jazyce (v jeho době je reprezentováno H. Steinthalem), od F. Boppa a J. Grimma gramatická a etymologická zkoumání jazyka (v té době nejvýznamněji reprezentovaná A. Schleicherem). Poměr výzkumného zaměření obou jazykovědných směrů J. Gebauer přirovnával v duchu německé jazykovědy k poměru filozofie dějin a dějepisu nebo filozofie přírody a přírodopisu (v jazykovědě studium ideje řeči a konkrétního „zvukového“ jazyka).

V hesle Mluvnice (1866) navázal J. Gebauer na obsah předchozího hesla o jazykozpytu a označil gramatiku ve smyslu Humboldtova pojetí za vědeckou soustavu jazykových zákonů (!). Dělil ji na všeobecnou (filozofickou), „nauku o idei řeči [8]sestavuje“ na základě jazyků (tj. alespoň v „hlavních formách ztělesněné ideje řeči ve všech jazycích“), a zvláštní, když se zaměřuje z hlediska teoretického nebo praktického jen na zkoumání jednoho jazyka. Teoretická mluvnice formuluje podle něho nutné zákony vývoje jednotlivého jazyka (v tom navazuje na W. Humboldta a H. Steinthala, 1848, s. 42), jejich spojitost a poměr k ideji řeči, osvětluje uspořádání, ráz a ducha jazyka. Podle H. Steinthala jazyk je duch národa a jeho duch je jeho jazyk (1848, s. 137). Naproti tomu praktická mluvnice má nás vést k tomu, abychom určitému jazyku dobře rozuměli a správně jím mluvili a psali. Jazyk je podle J. Gebauera neustále se měnící složitý organismus (toto pojetí jazyka se odvozuje od Friedricha Schlegela a W. Humboldta, Johann Christoph Adelung a jeho předchůdci je považovali za mechanické). Nepřihlédl však přitom k tehdejšímu Steinthalovu výkladu o tom, že každý jazyk je řízen svým vlastním principem a z něho odvozuje zvláštní systém mluvnických vztahů; každý jazyk je tedy zvláštní organismus, slovy H. Steinthala (1848, s. 112), „die Sprache des Menschengeschlechts ist nicht ein Organismus, sondern ein ganzes Reich organischer Schöpfungen“.

Vývoj jazyka probíhá podle J. Gebauera rychle a změny v něm se uskutečňují „zároveň s ostatním vývinem ducha národního“. Přitom opakoval Humboldtovo přesvědčení o jednotě jazyka a ducha, aniž by odlišoval ducha jako bytí od jeho činnosti. Jazyk je podle J. Gebauera třeba zkoumat historicky, v rámci vývoje jazyka samého, a ve srovnávání s jazyky příbuznými. Zvukosloví („fonologie“) vysvětluje podle J. Gebauera (a ve shodě s H. Steinthalem) fyziologickou povahu artikulovaných lidských zvuků a změny, jimž podléhají, když se dostávají v rámci slova nebo na švu dvou slov do bezprostředního sousedství. V hláskosloví se podle J. Gebauera stýká jazykozpyt s přírodovědou. Pokud hláskové změny nevyvolávají změnu významu slova, jsou fyziologického původu, pokud ji vyvolávají, musí být kvalitativně výrazné (např. nes-nos, moř-mař …). Nauka o slově se dělí na tvoření slov a tvarosloví (podle Gebauera však nelze ve slově přísně oddělit význam od vztahu koncovky a kmene), přičemž tvoření slov nemůže vysvětlit celý význam slova, ale jen jeho modifikaci, protože význam tkví v jeho kořeni. J. Gebauer doporučuje dělit nauku o slově na morfologii (tvarosloví) a nauku o funkcích. Obecná morfologie by měla pojednávat o všech jazycích a pomocí matematických formulí ukázat, jak se ze slovních kořenů mohou tvořit kmeny a slova, a také to, které z těchto formulí se uplatňují v kterých jazycích (přejato ze Schleicherovy práce Morphologie der Sprache, 1861). Nauka o funkcích by měla ukázat (podat vlastně jen filozofickou formulaci jako návod), jaké významy vůbec jazyk potřebuje, také proto, že slovní zásoba není tak rozsáhlá jako souhrn všech potřebných (myšlenkových) významů, jak tedy má sloužit omezená slovní zásoba k vyjadřování nepoměrně rozsáhlejšího množství významů. Skladbu J. Gebauer označuje za nauku vesměs aposteriorní, opírající se o psychologii nebo autoritu zvyku, nebo o jazyk spisovatelů, předních stylistů. Skladba podle něho zasahuje do empirické filozofie.

O metodě zpracování mluvnice (1876, s. 12) se J. Gebauer vyslovil až v pozdějších letech. Tehdy soudil, že musí vycházet z těchto vlastností jazyka: (1.) jazyk existuje („je daný“) v určité podobě a (2.) jazyk se měnil a stále mění. Proto má jazykověda (ad 1.) používat metodu popisných věd, má jazykové jevy pozorovat a poté vyvozovat z existujících jevů pravidla, nikoli předem je stanovovat a podle nich jazyk vykládat; (ad 2.) vědecká mluvnice má porovnávat tvary současné se staršími, spisovné s nářečními a s tvary dalších jazyků. V této formulaci o metodě zpracování mluvnice a jazykovědného výzkumu vůbec je vyjádřen Gebauerův postoj vůči starší neempirické a logizující gramatické metodě. Je v ní také formulováno Gebauerovo pojetí předmětu srovnávací metody v jazykovědě, neomezující ji pouze na srovnávání samostatných jazyků, ale také uvnitř jazykových útvarů a jejich vývojových stadií v rámci jednoho jazyka.

[9]V hesle Skladba (1870) J. Gebauer upřesňuje své pojetí syntaxe a podle M. Hattaly soudí, že má jako gramatická nauka o větách a jejích částech dvojí úlohu: srovnávat historické doklady a vyvozovat z nich pravidla a psychologicky vykládat zvláštnosti a rozdíly mezi jednotlivými jazyky. O příčinách historických změn v jazyce soudí, že „leží konečně vždycky v duchu lidském“ (s. 485). Větu pak ve zvláštním hesle RSN (1872) definuje jako myšlenku vyjádřenou slovy, čili jako slovní vyjádření myšlenky, a hledá paralelu mezi částmi myšlenky a slovním vyjádřením ve větě (v podmětu, výroku a sponě), tj. o kom nebo o čem se něco vyslovuje, co se v podmětu vyslovuje a čím se výrok k podmětu pojí. Ve výčtu větných členů ještě neuvádí doplněk, ale zato podrobně probírá přívlastek, přístavek, předmět a příslovečné určení.

Slovo (heslo RSN 1870) žije podle J. Gebauera jen v živé mluvě, mimo ni je článkem odtrženým od celku (obdobně soudil H. Steinthal a později mladogramatik Hermann Paul, 1886, s. 47, 62). Proto předmětem skladby je podle Gebauera slovo a z jeho postavení ve větě se dá odvozovat rozdíl mezi jmény a slovesy. Z větosloví poznáváme ostatní slovní druhy, tzv. neohebné. Skladba a větosloví učí, že rozdílné slovní druhy mají v živé řeči rozličné úlohy nebo funkce. Výklad o slovu podává psychologie a gramatika, psychologie o vzniku slov konkrétních, abstraktních a formálních, o spojení článkovaných hlásek s významem a pojmenovaným jevem (na základě zákona asociace). Gramatika pak nás učí o různých tvarech slov a o jejich postavení ve větě.

Zvláštní hesla jsou věnována skloňování (1870) a jednotlivým mluvnickým kategoriím, zájmenům (náměstkám, 1866), číslovkám (numeráliím, 1866), substantivu (1870), optativu (1866), participiu (1867), pasívu (1867), plurálu (1867), pluskvamperfektu (1867), préteritu (1867), sociativu a instrumentálu (1870) atd. Z hesla o synonymech (1870) uvádíme, že podle J. Gebauera (podobně A. F. Pott, 1880, s. LXXXI) příčina vzniku synonym spočívá ve vnitřní jazykové formě, podle níž má „jazykotvorný duch svobodnou vůli“, zda určitý předmět s vlastnostmi a b c d pojmenuje buď podle vlastnosti a b c nebo d.

Později u slova (podobně jako u věty) J. Gebauer (1874b, s. 53) nerozlišoval již formu (čistý produkt „samé činnosti duše“) a látku (vnější stránku jazyka), ale jeho stránku obsahovou („myšlenkovou“) a formální („jazykovou“). Obě podléhají vývoji, a tedy změnám, avšak tento jejich vývoj (pokud ke změnám dochází) nemusí probíhat současně a rovnoměrně. Změny se realizují tak, že se obsahová stránka slova mění a formální nikoliv, obě jeho stránky se mění nebo obsahová stránka se nemění a formální podléhá změně. V prvním případě sice nedochází k změně formy slova, mění se však jeho obsahová stránka, ve třetím případě jeho stará forma zaniká a na její místo nastupuje forma nová (s. 56). V jiné své práci (1877, s. 1), v níž J. Gebauer dělil mluvnici na nauku o slově a nauku o větě, rozlišoval u slova, skládajícího se z kmene a flexívní přípony, jeho stránku hláskovou a tvarovou (počítá k ní také tvoření kmenů), což se projevuje u jeho mluvnického popisu jazyka v rozlišování hláskosloví a tvarosloví.

V hesle Jazyk (1865) J. Gebauer poukázal na to, že jeho původcem je člověk, nikoli bůh, který, jak učili teologové, měl dát lidem již hotový jazyk a ti jej dále rozvíjeli. Nesdílel ani názor, že by si jej lidé vymysleli nebo se na něm snad dohodli. Na základě Steinthalova psychologického učení uznával, že prajazyk vznikal tak, že jevy, které pračlověka obklopovaly, vyvolávaly v něm vjemy a dojmy, ty způsobovaly reakce jeho orgánů včetně mluvidel; opakované vnitřní a vnější podněty v něm vyvolávaly stejné zvukové a pohybové reakce. Ve zvukových reakcích spatřoval J. Gebauer původ prajazyka, který měl být podle něho izolující jednoslabičný (již J. Ch. Adelung hledal původ prajazyka v jednoslabičných jazycích východní Asie), a teprve postupně nabýval povahy slučující aglutinační a poté flexívní.

[10]Tento stupňovitý vývoj jazyka chápal jako přímočarý a přirovnával jej ke kontinuitě v přírodě nerostů, rostlin a živočichů. Nevyslovil se tehdy ještě k otázce, zda byl jeden prajazyk, z něhož by se vyvinuly ostatní jazyky, nebo zda takto vzniklo nezávisle na sobě na různých místech zeměkoule více prajazyků. Dodal jen, že současné jazyky jednoslabičné (např. čínština, jíž věnoval zvláštní stať (1863) zpracovanou zcela podle H. Steinthala, 1864, s. 107—147) nebo aglutinační (např. finština) jazyky nezachovaly nic z předpokládaného prajazyka.

O povaze řeči napsal, že je to „projevování myšlenek a citu skrze výrazy“, které člověk může vnímat svými smysly.[8] Mezi těmito smysly vnímatelnými projevy lidského myšlení a cítění (k nim počítal artikulované zvuky, gestikulaci a písmo) má největší význam artikulovaný zvuk, který je společným rysem lidské mluvy, tj. řeči v užším slova smyslu. Mluva je podle něho charakteristickou známkou celého lidského pokolení, ale jazyk je druh mluvy, společný jen určité skupině lidí (jsou rozdílné jazyky), je srozumitelný vždy jen části lidstva, vytváří nářečí a podřečí („i spisovný jazyk jest jen nářečí“), jejichž hranice není vždy snadné přesně určit.

V hesle Nářečí (1866) pokračoval v tomto výkladu; nářečí nazval druhem společného národního jazyka, který představuje ovšem (podobně jako podřečí nebo celonárodní spisovný jazyk) jen ideální jednotu, která se vyznačuje ve srovnání se sousedními jazykovými útvary společnými i odlišnými jevy. O významu jevů, podle nichž se mají sousedící nářečí považovat za samostatné jazykové útvary, nerozhodují podle J. Gebauera jevy samé, „to rozhoduje dějepis a zavedený spisovný jazyk“, tzn. podmínky vzniklé historickými činiteli a politicky určená zeměpisná oblast působnosti spisovného jazyka. Ten je předním reprezentantem národního jazyka a podle něho se pak hodnotí shody a rozdíly mezi ním a nářečími. Ta jsou konkrétními projevy národního jazyka, spisovný jazyk, „mnohdy napolo smýšlený a uměle utvořené nářečí“, je „jeho abstraktní, ideální forma, odtažená s některého neb více nářečí“. Přesto se však stává nástrojem (orgánem) veškerého národního duševního života, a proto je třeba soustavně jej rozvíjet.

Své pojetí funkcí spisovného jazyka J. Gebauer vyložil v pozdějších letech v populární podobě v stati Šetřme jazyka spisovného (1892), aktuálně namířené proti neodbornému zasahování oprávců a brusičů do jeho vývoje. Za hlavní rys spisovného jazyka považoval J. Gebauer hláskovou a tvarovou ustálenost a celonárodní platnost této jeho podoby (ve skladbě a slovní zásobě připouštěl jednotlivé regionálně podmíněné rozdíly). K dalším jeho rysům počítal národně reprezentativní a sjednocující funkci (jím se spojují „jednotlivci v jednotu národní“ a odlišují se od příslušníků druhého národa), jeho úlohu, kterou plní jako nástroj k vytváření národní kultury a nositel kontinuity národního života. Podle Gebauerova přesvědčení spisovný jazyk se vyvinul a ustálil sám, „tj. bez vědomého a spekulativního úmyslu těch, kteří jej pěstili“. Při jiné příležitosti však připouštěl, že do jeho vývoje mohou zasahovat jednotlivci, vzdělaní jazykovědci, při jeho kodifikaci a zdokonalování jeho sdělovacích schopností.

Pro protirakouské politické smýšlení mladého J. Gebauera jsou příznačná slova (obsažená v hesle Nářečí) o tom, že „společný jazyk jest v životě národním páska mocnější nežli svazky politické, a tyto obyčejně vzbuzují tajnou aneb zřejmou nevoli, [11]jest-li že spojují národy různojazyčné“. Pro oblast fungování národního jazyka tak nejspíše domyslel Steinthalovo a Lazarusovo učení o tom, že na člověka má ze všech společenských skupin největší vliv národ. J. Gebauer uznával, že se cizí jazykové vlivy projevují ve všech jazycích (jejich prostřednictvím přicházejí nové pojmy, pro něž nejsou v jazyce slova), že jsou někdy důsledkem přátelského sousedství národů (1874b, s. 51). Pro přejetí hláskoslovných jevů je však podle J. Gebauera třeba, aby přijímající jazyk měl k tomu vlastní vnitřní dispozice (1894b, s. 121). Cizí jazykové vlivy mohou také být projevem síly a násilí druhého národa, důsledkem jeho politické nadvlády. Tehdy jsou tyto vlivy četnější, nejvíce ovlivňují slovní zásobu, nejméně hláskosloví. Jsou-li důsledkem kulturní nadvlády, ovlivňují zejména spisovný jazyk (Gebauer, 1876, s. 34).

Na obranu hodnot lidových nářečí (také českých) uvedl J. Gebauer v hesle Románské jazyky (1868), že „bohatost jazyka neměří se podle počtu slov ve slovnících, nýbrž dle skutečné zásoby v ústech lidu živoucí, podle spůsobilosti k opisování a ku tvoření nových a nových slov“. V hesle věnovaném spojkám (1870) vyslovil názor, že zásoba souřadicích a podřadicích spojek „může býti považována za dobré a spolehlivé měřítko bohatosti a obratnosti jazyka vůbec“.

V heslech věnovaným hláskám a písmenům J—Ž důsledně odlišoval jejich zvukovou stránku a písemné vyjádření, jejich jazykovou a pravopisnou podobu. Každé toto heslo začíná fonetickým popisem hlásky, její artikulace, dále se podává její vyjádření v české, popř. jinoslovanské pravopisné soustavě (v ruské, srbské, cyrilské nebo hlaholské abecedě atd.), poté následuje výklad o jejím ide. nebo slovanském původu a změnách, které v hláskosloví konkrétních jazyků vyvolává (např. působení hlásky j na předcházející souhlásky ve slovanských jazycích atd.), připojuje se číselná hodnota písmen v různých abecedách a jeho zkratková symbolika (např. při užití v latině a v soustavě chemických prvků). Tak např. u hlásky (litery) l se poukazuje na fonetický rozdíl l—ł zachovaný jen v některých slovanských jazycích, na změnu ł > v v ukrajinštině apod. Příčinu vzniku l epentetického hledá ve fyziologii mluvidel. U hlásky (litery) n se uvádí její pozičně podmíněná předojazyčná, zadopatrová a lingvální čili celebrální artikulace, osvětlují se příčiny vzniku slovanských nosovek a přítomnost nazál v kmenech ide. jazyků. U hlásky u se podává její artikulace, prvotnost oproti samohláskám o e y vzniklým monoftongizací, střídnice za psl. ǫ > u, stupňování u:y:ъ (čes. duch:vzdychnouti:nadchnouti) a stčes. přehlásky u>i (dušu>duši) a ú>í (dušú>duší) s časovým určením jejich průběhu. Ve všech těchto případech jde o přehledný výklad místa artikulace hlásky v soustavě ostatních hlásek a zachycení jejich změn.

Hláskosloví jsou také věnována hesla o němých souhláskách (1866), přehlasování (1867), přesmykování (1867), samohláskách (1870), souhláskách (1870) a stupňování (1870). V hesle o souhláskách J. Gebauer probírá vedle jejich dělení podle místa artikulace i důsledky působení asimilace a disimilace a mluví již o hláskoslovných zákonech (1870, s. 805). Dodejme, že W. Humboldt mluvil o vnitřních jazykových zákonech (1848, s. 103).

V hesle Indoevropské jazyky (1865) J. Gebauer zastával názor, že pravlast Indoevropanů byla ve střední Asii, na území mezi řekami Oxem a Jaxartem, Himálajem a Kaspickým mořem, nejspíše na horách Imausu (podle E. Renana). Odtud se Indoevropané měli šířit na jih do Íránu a Indie. Na západ přes Malou Asii nebo přes Ural odešli nejprve předkové řecko-italsko-keltsko-germánské větve a poté po nich příslušníci větve ársko-baltsko-slovanské, kteří se rozštěpili (podle F. Boppa) na větev árskou a slovansko-baltskou. Jiné hypotézy o pravlasti Indoevropanů J. Gebauer neuvedl.

V jednotlivých heslech věnovaných jazykům indickým (1865, 1867, 1870), íránským (1873), románským (1868), slovanským (1870), germánským (1866, 1870), jednotlivým jazykům baltským (1865, 1867) a dalším ide. a neide. (chaldejštině 1863, [12]maďarštině 1866) podrobně popsal jejich původ, současný stav, rozšíření a dějiny jazyka. V hesle o románských jazycích poukázal mj. na to, že ide. jazyky mají v sobě určité vývojové tendence („zárodky“), podle nichž se vyvíjejí (s. 636), a blíže je specifikoval jako hláskoslovné změny a tvoření složených forem, protože jednoduché formy oslabením („otřením“) svých koncovek pozbyly zřetelnosti. Slovanské jazyky charakterizoval v rámci ide. jazyků jako jazyky značně archaické, převážně syntetické, mající kromě nové bulharštiny málo tvarů analytických, zachovávající ide. tvoření slov, tj. stupňování kmene, užití předpon, přípon a skládání kmenů.

Typologické dělení jazyků světa podal J. Gebauer (RSN 1865, s. 206) podle F. Schlegela a H. Steinthala (v návaznosti na W. Humboldta); rozlišuje tedy jazyky jednoslabičné izolující, slučovací aglutinační, flexívní a kombinující typ izolační a slučovací (A. Schleicher spojoval aglutinační a kombinující typ izolační a aglutinační) a podle přírodovědce Gustava Adolfa Klödena jazyky jednoslabičné, aglutinační, polysyntetické a flexívní (1859—1862). J. Gebauer nepřijal přitom Steinthalovo (1860) dělení na jazyky bez formy a s formou a v jejich rámci dělení na izolační a flexívní, což umožnilo vyčlenit osm jazykových typů.

J. Gebauer v RSN vyslovil některé názory na jazyk, které ve své většině potom zastával ve své další vědecké činnosti. K nim patří jeho přesvědčení, že jazyk je živý organismus (jeho struktura se podle W. Humboldta opírá o analogii, pravidelnost, proporcionalitu), který se stále vyvíjí a mění; je dílem lidským (není to samostatný jev, ale výtvor lidského ducha a duch jej dále rozvíjí), nikoliv božským, je výrazem myšlenek a citů lidí, skládá se z výrazů, které může člověk smyslovými orgány vnímat. Vyvinul se z bezprostředních tělesných reakcí pračlověka na svět, který jej obklopuje a který svými smysly vnímá, vyvíjel se v bezprostředním vztahu k vývoji myšlení, přičemž to předcházelo jazyku. Vysoce oceňoval Humboldtovu filozofii jazyka, zvláště „rysy, které on nakreslil, zůstanou kánonem jazykozpytu“ (RSN 4, s. 208). Ztotožnil se v té době také s Humboldtovým názorem, že jazyk je činnost ducha, systém, na jehož základě lidský duch spojuje zvuk s myšlenkami (idejemi). Formou výrazu národního ducha je jazyk národa, národní jazyk, v němž se konkrétně ve formě dostupné empirickému poznání projevuje v konkrétní historii idea lidského ducha. Úkolem jazykovědce je najít klíč k tomuto systému a vypracovat vědu o ideji řeči (RSN 5, s. 385), která není ztělesněna jen jedním jazykem, ale tkví v každém z nich, v nářečí, podřečí atd. Takové filozofické pojetí národního ducha obsahovalo souhrn intelektuálních hodnot, výsledků rozumové činnosti národa. Jazyky mají bezprostřední návaznost na jejich uživatele, příbuznost jazyků svědčí o příbuznosti národů, v jazyce se odrážejí dějiny jejich uživatelů.

Příčiny historických změn jazykových jevů podle J. Gebauera vždy spočívají v lidském duchu (RSN 8, s. 485), jsou to jevy psychické. V souladu se Steinthalovou psychologickou koncepcí jazyka, vycházející z Humboldta a zmodifikovanou na základě apercepční psychologie Johanna Friedricha Herbarta, J. Gebauer soudil, že jazyk není logickým jevem odtrženým od člověka (totéž platí podle něho o vztahu logiky a gramatiky), ale že je projevem psychického života jednotlivce a společnosti. Tím řešil podle W. Humboldta a z pozic Steinthalova psychologismu (jedinec je po všech stránkách určován společností[9]) antinomii individuálního a kolektivního [13]v jazyce. Ztotožnil se s jeho fyziologickou psychologií (podle J. Gebauera „fyziologická stránka člověka s psychologickou souvisí“, RSN 8, s. 77) a o úloze jednotlivce v jazyce (od něho vycházejí změny v jazyce) jako základního činitele, který reprezentuje individuální psychiku (srov. Heinz, 1978, s. 168).

Od H. Steinthala a J. F. Herbarta mladý J. Gebauer také přejal názor, že při zachycení výkladu psychologické stránky fyziologických jazykových jevů je třeba uplatnit po vzoru přírodních věd matematickou statistiku (ta měla v soudobém pojetí nahradit matematický důkaz a experiment, který nelze v jazykovědě provést tak jako v přírodních vědách) a sledovat dynamiku představ (to jsou síly, které se podporují nebo utlumují) jako vzájemně působících sil, které ve svém důsledku vyvolávají asociaci, reprodukci a dominantnost jevů v jazyce. Jestliže podle J. F. Herbarta vládne v duševním, vnitřním dění člověka zákonitost, pak se také musí projevovat v jeho produktech, k nimž patří i jazyk. J. Gebauer uznával existenci zákonů (pravidelností) hláskového vývoje (RSN 8, s. 805) a ekonomii projevující se v jazyce (RSN 5, s. 386). Zákonitosti jazykového vývoje konkrétních jazyků nejsou podle něho založeny na konvenci ani eufonii, ale na síle (vládě) jakýchsi tajných zákonů, které jsou v podstatě každého jednotlivého národa (Gebauer, 1863—1864a, s. 211). V tomto smyslu se odchýlil od Steinthalova výkladu o empirickém pojetí zákona jako kauzálního vztahu, určenosti bytí za určitých podmínek, který se uskutečňuje nezbytně a bez výjimek, jako důsledek určitých podmínek (Steinthal, 1864, s. 7). Pro H. Steinthala však společné působení takových zákonů tvoří systém, ale jinak pojímaný než W. Humboldtem „Jede Sprache ist ein System, nach welchem der Geist den Laut mit dem Gedanken verknüpft“, 1848, II., s. 220).

Současně s hesly v RSN uveřejnil J. Gebauer v nejbližších následujících letech několik studií s obecnělingvistickou tematikou, v nichž ve většině případů podrobněji vyložil své názory obsažené v heslech RSN.

V studii o vztahu přírodovědy a jazykovědy (1863—1864a) srovnával vnitřní povahu obou těchto rozsáhlých oborů a hledal obdoby mezi jejich jednotlivými součástmi (fyzika : tvarosloví, chemie : zvukosloví, nauky popisné : skladba). Došel přitom k některým zajímavým závěrům, spíše ovšem osvětlujícím mechanismus jazykového vývoje než ukazujícím na přírodní povahu jazyka. Vznik složených slov (kompozit) je podle něho mechanický proces vzdáleně připomínající fyzikální jevy a vztah jednotlivých částí slova; pokud označují skutečný, určitý předmět, reprezentují ve své etymologické analýze ve skutečnosti celé věty (např. duša<duch — ja = duch + ona ‚ona je duch‘, slovanské věmь<věd-mь = věděti + ja ‚vědění vztaženo na mne‘ Gebauer, 1869, s. 4), tj. ve své dvojčlennosti zahrnují část podmětu a přísudku. Dynamiku tvoření nových slov J. Gebauer vystihl opakováním Boppova poznatku, že se tytéž jazykové jevy ve vývoji jazyka opakují; podruhé nastupuje stejné tvoření slov, když se v průběhu vývoje forma prvního tvoření změnila působením hláskových změn a když již ztratila svou životnost („když význam prvního tvoření už z paměti jazyka vyšel“). Kořen slova přirovnával J. Gebauer k hmotě v přírodě, ale chápal ji jako smyšlenou pralátku veškeré neživé a živé přírody. Vyslovil zde také přesvědčení (v souladu s M. Hattalou), že popisné přírodní vědy i skladba mají popisovat (v případě jazykovědy skutečný jazyk), nikoli předem určovat popisované jevy a jejich soustavu. Byl to názor namířený proti uplatňování logiky při popisu jazyka a užívání mluvnice antických jazyků jako vzorů při popisování živých současných jazyků.

Gebauerovo srovnávání mytologie a jazykovědy (1864—1865b), vycházející nepochybně ze Steinthalova výkladu (1864, s. 47n.) této tematiky, vyznělo v tom smyslu, že oba obory, vybudované na historickosrovnávacích a psychologických základech, mohou přispět k poznávání dosud neznámých „plodů ducha našich prapředků“, [14]vývoje vzdělanosti národních a jazykových skupin, k určení genealogického třídění lidského pokolení, k psychologickému studiu a poté osvětlení vnitřní stránky řeči. Podle jeho přesvědčení všechny výklady mytologických postav pocházejí z filologických výkladů jazykového materiálu.

Ve dvou zvláštních studiích se J. Gebauer zabýval — podle jeho vlastních slov — „nejpsychologičtější“ ze všech otázek týkajících se lidského ducha, totiž vznikem řeči. V článku Kterak povstala řeč? (1864—1865a) J. Gebauer chtěl českému čtenáři ukázat psychologický výklad a pojetí glottogeneze, a proto si zvolil za východisko Lazarusovu studii Das Leben der Seele (1856—1857). Na začátku článku opakoval své starší názory z RSN o vzniku řeči a o jejím vztahu k myšlení. Sledoval tři stupně vývoje řeči, patognómický (na něm vznikly výkřiky citoslovce), onomatopoický čili názvotvorný (na něm vznikly kořeny a bezprostředně z nich utvořená slova jako názvy věcí a činností, analogicky se pojmenovávající podle zvučících jevů také nezvučící předměty) a charakterní (takto vznikají nová slova apercepcí a odvozováním, příponami, vsuvkami, skládáním s jinými slovy a přívlastky). Teprve v této stati (nikoli ještě v hesle o jazyce v RSN) se J. Gebauer proti názoru teologů a také W. Humboldta o jednom výchozím prajazyku vyslovil v tom smyslu, že na světě vzniklo nezávisle na sobě více prajazyků. Nezavrhoval však ani možnost, že všechny jazyky světa se vyvinuly z jednoho prajazyka (s. 260).

V studii Etymologické počátky řeči (1869) přenesl J. Gebauer uvedené obecné vývojové poznatky na konkrétní jazykový materiál. Podrobně vysvětlil pojetí vnější a vnitřní jazykové formy, první jako hláskové uspořádání kořenů, druhou jako význam tohoto hláskového seskupení. Určení významu kořenů včetně užití několika kořenů pro pojmenování téhož významového základu nelze podle něho s ohledem na prvotní příčinu jejich zvukového uspořádání blíže určit (připisoval ji vnější jazykové formě). Ta stojí podle Gebauera v protikladu k psychologickému pojetí původního významu, vnitřní jazykové formě. Určení vnitřní a vnější jazykové formy tvoří pro jazykozpyt hranice poznání, za něž nemůžeme v něm pokročit. Při pojmenování předmětu mělo svou úlohu jeho subjektivní pojetí, zdůraznění jeho určité charakteristické vlastnosti. Proto existuje shoda v bytí reálných předmětů, existuje však rozdílnost v psychologické odlišnosti a libovůli lidí na světě při volbě těchto vlastností (a tím také v příčinách), které měly rozhodující vliv na utváření pojmenování předmětu v různých jazycích.

Ve výše zmíněné studii z r. 1869 J. Gebauer nejvýrazněji formuloval své pojetí vztahu jazyka a myšlení. Opakoval své starší názory a dodal, že vznik řeči předpokládal dosažení jistého stupně vývoje smyslů (na to také poukazovali jiní vědci), aby vnímané věci mohly působit na senzitivní nervy a ty dále na nervy motorické. Počátek a původ řeči je zároveň počátkem duševního života člověka (srov. také Gebauer, 1874a, s. 1). Podle něho psychologické podmínky vzniku řeči jsou (1.) představa vyvolaná smyslovým vjemem, (2.) zvukový názor a (3.) spojení a ztotožnění obou představ. Myšlení podobně jako řeč vzniká ve vzájemném styku lidí. Povahu tohoto styku J. Gebauer neurčuje. Myšlenkový obsah si lidé sdělují řečí, tj. artikulovanými zvuky, jež se spojují ve slova a věty. V řeči přenášíme podle J. Gebauera myšlenkový obsah do „forem smyslných“, tj. smysly vytvářených, a „smyslům dostižitelných“, tj. smysly vnímatelných. Tuto schopnost, vytvářet řeč a její pomocí si sdělovat myšlenkové obsahy (tento pojem zavedl K. F. Becker vedle vnější a vnitřní stránky mluveného jazyka), přisuzoval rozvíjejícímu se lidskému duchu. J. Gebauer považoval jazyk za „umělecký plod a charakteristický příznak tvůrčí geniálnosti lidského ducha“.

Rozvoj jazyka postupoval od interjekcí (nejsou to ještě významová slova), přes onomatopoje (tvořily se od kořenů, jejichž původ byl zvuk pozorovaný u samého předmětu), slova vytvořená na základě zrakových, světelných a pohybových vjemů [15](dojmů), přenášení dojmů sluchových na zrakové, s využitím metaforiky, obrazotvornosti až po vytváření slov abstraktních, zájmen, číslovek, které se nejspíše odvozovaly od slov s konkrétním významem. Tyto jednotlivé etapy vývoje jazyka J. Gebauer dokumentoval příklady z ide. jazyků, často ze sanskrtu.

J. Gebauer se ve svých názorech přiblížil materialistickému pojetí jazyka. Na jedné straně sice považoval jazyk za dílo ducha, nikoli však jako W. Humboldt jako „eine unwillkürliche Emanation des Geistes“, protože J. Gebauer pojímal shodně s H. Steinthalem (1864, s. 15) ducha jako historický vývoj lidstva s principem duše,[10] která je v protikladu k hmotě, principu přírody. Na druhé straně ukazoval, že jazyk vytvořil sám člověk v procesu svého styku s přírodou, která jej obklopovala a jíž využíval k zachování svého života. Přiznával významnou úlohu smyslovým orgánům a mezi nimi zvláště mluvidlům, která považoval za vnější faktory podmiňující vznik řeči. Jejich úlohu spatřoval v tom, že vyjadřují duševní ideál řeči pomocí hláskových (tj. zvukových) forem, tzn. vnější formou řeči (1872, s. 275). Avšak jazyk není jen mechanismus zvuků, ale také systém vyvolávající psychická podráždění (takto Pott, 1880, s. LXXXI).

V další fázi soustavného studia obecnělingvistických otázek se J. Gebauer (1872) zabýval mechanikou mluvidel a možnostmi vyložit na jejím základě některé hláskoslovné změny. Poukázal při tom na to, že četní fyziologové a jazykovědci se dosud zaměřovali jen na pozorování fyziologického procesu probíhajícího při artikulaci jednotlivých hlásek a nikoliv na zkoumání reálné existence hlásek v slabikách a slovech, tedy takového jejich postavení, v němž mohou podléhat vývojovým změnám. Proto se sám pokusil o takto zaměřený výzkum hlásek, jehož výsledky však podle jeho přesvědčení nemohou být tak exaktní, jako je tomu v přírodních vědách. Nepřeceňoval přitom úlohu fyziologie mluvidel ve vývoji jazyka, věděl dobře, že zánik hlásek nebo jejich změny nelze např. ve flexi takto vykládat. Na vývoj jazyka působí podle J. Gebauera i vnější faktory, které způsobují změny formální stránky jazyka. K nim tehdy (již r. 1872) počítal na prvním místě analogii, dále vliv dialektů a cizích jazyků, potřebu vytvořit nové formy a další blíže neurčené příčiny (podrobněji viz dále).

Na základě mechaniky mluvidel se J. Gebauer pokoušel vysvětlit (1.) zánik hlásek na začátku, uprostřed a na konci slov, přesmyk, vypouštění a jejich stahování (mechanikou mluvidel nevysvětloval metatezi likvid, východoslovanské plnohlasí prý mohlo nastat falešnou etymologií), (2.) vznik nové hlásky na přechodu artikulace dvou hlásek, (3.) splynutí dvou následujících hlásek v jednu, (4.) když mluvidla ve svém postavení zůstávají, anticipují část své výslovnosti nebo některou svou část přenášejí na artikulaci hlásky druhé (např. pol. wiara-wierze), (5.) když artikulace mluvidel neproběhne do konce a nastane tak oslabení úplného artikulačního záměru (např. dj>ď). Takto J. Gebauer vykládá také úžení vokálů, např. ide. a>litev. o, protože podle jeho uvažování široké a vyžaduje více zvuku a dechu, větší rozšíření mluvidel než užší o (1879, s. 136). K oslabování samohlásek (vedle jejich zesilování a střídání řadí oslabování artikulace k změnám vokálů) počítá také monoftongizaci diftongů a krácení dlouhých vokálů.

Hláskoslovné změny J. Gebauer (1877) systemizoval takto: (1.) samohlásky se mění, odsouvají a přisouvají, (2.) souhlásky se mění, odsouvají a přisouvají, (3.) mění se pořádek hlásek v slově (tj. přesmykování), (4.) dochází ke změně v pořadí slabik ve slově, (5.) mění se místo přízvuku a (6.) mění se vokalická kvantita. Při těchto [16]změnách se mění buď jen hlásková podoba slova bez změny jeho významu, nebo také jeho význam (zvláště při stupňování vokálů v kořenné slabice slova).

O příčinách jazykových změn J. Gebauer pojednal — podle jeho slov — téměř jen na základě empirie a nikoliv vyčerpávajícím způsobem (1874b). Chtěl však ukázat, v čem se mají hledat. Toto omezení výkladu vyplývá z toho, že se J. Gebauer zaměřil na praktického jazykového činitele, totiž na mluvícího člověka, což je pro něho souhrn všech teoreticky správných forem slov a vět určitého jazyka, souhrn, který má mluvčí uskutečňovat v praktickém užívání jazyka. Jazykové změny nejsou u člověka ani vědomé, ani úmyslné, jejich příčiny existují mimo úmysl a vědomou vůli člověka: ten má při nich jen pasívní účast, v mluvení se jim nebrání. Pokud k nim dochází vědomě, jsou vyvolávány vyjadřovací potřebou skutečnou (nové slovo pro pojmenování nové věci) nebo domnělou (puristické neologismy). Příčiny změn jsou tedy „v poměrech a okolnostech zevních“ (s. 44), nikoliv v jazyce samém, tkví mimo stavbu jazyka, tj. jeho „ideální stránku“, „neboť sám sebou by se jazyk neměnil; nýbrž jsou na straně toho, kdo jazyka užívá, tedy na straně člověka“ (1876, s. 23).

K aktivním příčinám změn počítá (1.) fyziologické příčiny (ty řadí k subjektivním příčinám) v důsledku nepřesné funkce mluvidel a opakování týchž hlásek (některé z těchto změn jsou ve všech jazycích a jsou podle J. Gebauera nutné, jiné se vyskytují jen v některých jazycích a nejsou nutné), (2.) působení falešné domácí nebo cizí analogie („obdoby“), ty vyvolává jednotvárnost forem, falešná analogie se uplatňuje také při psaní a vznikají tzv. pravopisné chyby, (3.) skutečnou nebo domnělou potřebu nového pojmenování jevu (1874b), (4.) (podle 1876, s. 24) žádoucí zřetelnost a (5.) změnu duševního života. To jsou však podle J. Gebauera jen možnosti uskutečnění hláskových změn, nikoliv nutnost je uskutečnit.

Fyziologické změny J. Gebauer označil jen jako subjektivní, podmíněné pohodlností a nedbalostí mluvidel; jsou prý jen hláskové a nemění se jimi myšlenkový obsah slova. Většina z nich není nutná, ne vždy se uskutečňuje. Analogií J. Gebauer (1876, s. 33) rozumí „nejistý ale pravdě podobný úsudek, jímžto přikládáme předmětu m vlastnost nějakou x proto, že táž vlastnost shledává se při předmětech jiných, které jsou s m stejného druhu“. Analogií např. vykládá vznik infinitivu léci (od lehu místo lehnu) podle obdobných infinitivů moci, dosíci apod. Poukazuje přitom na chybnou analogii, projevující se v mluveném lidovém jazyce, která se uplatňuje v tvarosloví a skladbě (např. skloňování subst. sudí, sudího, sudímu podle adj. boží, místo gen. sudí, dat. sudí … podle paní).

Závěrem výkladu o hláskových změnách J. Gebauer uvedl, že se změnou pojmů (ty se podle něho vyjadřují slovy) a soudů (vyjadřují se větami) se nutně mění také jazyk tím, že slova zanikají, nabývají nového významu anebo se tvoří slova nová (s. 36). Při vší systematizaci příčin jazykových změn však podle J. Gebauera (s. 37) nelze vždy bezpečně říci, proč některá změna nastala, a to na celém jazykovém území nebo jen na jeho části apod. Připouští také, že na změnu může působit několik příčin.

V souladu se zdůrazňováním významu individuálního činitele v jazyce J. Gebauer dovozuje, že změny vznikají v řeči jednotlivce a odtud se šíří mezi jeho vrstevníky a do okolí (1876, s. 23), v jednom nářečí, nikoliv najednou v celém národním jazyce. Teprve za příznivých podmínek se rozšiřují dále a vytlačí z užívání formu stávající (vzniká neologismus). Během času může ovšem dojít k obnovení užívání starší formy, která se např. zachovala jako archaismus v některém nářečí celonárodního jazyka.

Do předmladogramatického období ještě patří Gebauerovo Uvedení do mluvnice české (1876), které se v r. 1891 dočkalo nového přepracování a vydání od Emanuela Kováře. V Uvedení J. Gebauer opakoval své dřívější pojetí vztahu jazyka a myšlení s tím, že větu označil za vyjádření a znamení myšlenky (ve větě rozeznával látku [17]a formu) a zároveň za smyslového prostředníka, který u posluchače vyvolává tu myšlenku, jakou má také mluvčí. Pojmy jsou látkou konkrétních myšlenek, ale nelze je klást vedle sebe, protože by takto nedaly plnou myšlenku; aby byly myšlenkou, musí se jim dát forma. Při mluvení nesdělujeme sumu jednotlivých pojmů (les, zelenost …), ale soudy (les je zelený), myšlenky sestavené do podoby soudů, v nichž nějakému podmětu přisuzujeme nějaký přísudek (že strom je zelený). Věta vyslovená nebo napsaná není však sama myšlenkou, ale je výrazem, který vyjadřuje určitou myšlenku, a tato myšlenka je významem onoho výrazu. Podle toho věta vyjadřuje celou myšlenku, látku i formu myšlenky, má stránku výrazovou (jazykovou) a významovou (myšlenkovou), výraz látky i myšlenkové formy. Vyjádření látky tkví v kořenech a kmenech, z nichž utvořená slova vystupují ve větě jako podmět a přísudek. Kořeny a kmeny jsou výrazy látkové, v každém jazyce různé. Všechno, co ve větě není vyjádřením látky, je vyjádřením formy. Také výraz formy je v jazycích rozdílný, protože je i způsob myšlení rozdílný. Tyto rozdílnosti ve formě věty jsou pro J. Gebauera „znamením a svědectvím rozdílného způsobu myšlení“ (s. 42). Třídění jazyků podle vyjadřování formy se zakládá na různých způsobech myšlení, a je tedy podle J. Gebauera vlastně tříděním psychologickým. Jazyk je ovšem sdílení a vzbuzování myšlenek hláskami složenými do slov a vět; jsou to slyšitelná znamení našich myšlenek i slyšené řady hlásek (hlásky vytvářené mluvidly).

V 70. letech 19. stol. se ve vědeckém životě dostal do popředí pozitivismus, reprezentovaný Augustem Comtem, Johnem Stuartem Millem, Herbertem Spencerem a dalšími. Tehdy se ještě více než předtím zdůrazňovalo, že je třeba vědu budovat jen na skutečných, zjištěných faktech a jen na základě studia skutečnosti hledat vztahy mezi fakty, a odmítalo se jako nevědecké to, co se nedá prověřit, co je apriorní nebo přepokládané. Pro jazykovědu se hledal metodický základ v psychofyziologickém pojímání a výkladu jazyka a jeho změn, přičemž se hledisko psychologické vázalo na jeho stránku obsahovou (pojmovou) a fyziologické na stránku zvukovou. Byl to jistý kompromis mezi Schleicherovou biologickou a Steinthalovou psychologizující teorií jazyka, avšak kompromis, který umožnil hlouběji než dosud pronikat do poznávání mnohostrannosti jazyka a do jeho historického vývoje. Vývoj jazyka je podle pozitivistů podmíněn řečovou činností individua. Toto pojetí vychází z individuální psychologie. Sociologie pak má zkoumat vnější změny v jazyce (srov. Kacnel'son, 1960, s. 16), vnitřní zákony jazykového vývoje se odmítaly.

Pojetí systému jazyka, vyvozované v té době z racionalistické logiky a biologie, bylo nyní jako abstraktní odmítnuto. Jazykověda se zaměřila na hledání nových faktů a na sledování zákonů jazykového vývoje (srov. Heinz, 1978, s. 170—171), což bylo možno nejlépe provést při diachronním zkoumání jazyka. Diachronie se chápala jako nejvýznamnější vědecká metoda jazykovědného výzkumu, synchronie se uplatňovala při studiu fonetiky, syntaxe a sémantiky. Zvýšený zájem o zkoumání současných živých jazyků byl vyvolán potřebou vhodně studovat psychické a fyziologické, fyzické a akustické stránky jazyka. Psaný jazyk, do té doby hlavní předmět jazykovědného studia, se nechápe jako sám jazyk, ale jako takový, který je třeba zpětně převést („rückumsetzen“) k tomu účelu do zvukové mluvené podoby.

Takovým pozitivistickým a psychofyziologickým přístupem jsou poznamenány všechny Gebauerovy práce od 2. pol. 70. let 19. stol. Fyziologickými procesy vysvětloval většinu hláskových změn a odmítal, že by mohly být vyvolány vnitřními (tj. systémovými i v tehdejším pojetí) jazykovými vztahy. Podle Gebauera příčiny nejsou v jazyce samém (neboť prý jazyk sám sebou by se neměnil), ale na straně jeho uživatele, totiž člověka (např. 1876, s. 23). Odtud vyvozuje jejich subjektivní [18]původ. Člověk nic v jazyce úmyslně nemění, fyziologické změny probíhají „mimo schválnost a úmyslnost jeho“ (ibid., s. 24); vůle člověka má při nich pasívní účast, trpně je dopouští, podle Gebauerových slov, „dopouštíme a povolujeme, když se proměna vluzuje nebo vnucuje, a nehodláme tomu brániti“ (1874b, s. 44). Aktivní příčiny změn tkví podle J. Gebauera ve vnějších poměrech a okolnostech jazyka. Jsou to příčiny fyziologické, působení chybné analogie (domácí i cizí), skutečná nebo domnělá potřeba vytvořit nové pojmenování (viz výše). J. Gebauer se snaží sledovat (především v diachronním plánu) zákony vývoje konkrétního jazyka (byl si přitom vědom jejich povahy rozdílné od zákonů přírodních), popsat jejich nepřerušený průběh působení od nejstarších dob do současnosti.

V souladu se zaměřením na konkrétní fakt J. Gebauer rozhodně zdůrazňoval, že jazykověda je popisná věda, porovnávací a historická, studující vnější (zvukové uspořádání) a vnitřní (obsahovou) jazykovou formu z hlediska teoretického poznávacího a praktického vzdělávacího. V té době již nezastával Humboldtovu a Hegelovu přestavu o tom, že jazyk je „u věčší míře plodem svobodného ducha“ (1870, s. 98), nikoliv jen plodem „nutných a nechybných“ přírodních zákonů. Nadále zdůrazňoval své přesvědčení o stálém vývoji jazyka, o tom, že jazyk se utvářel v procesu vývoje (nikoliv jako jednorázový akt stvořitele), v návaznosti na vznik a vývoj lidského myšlení, že je jeho vyjádřením, zvnějšněním myšlenkových obsahů. Také toto filozofické východisko mělo rozhodující vliv na Gebauerovo pěstování jazykovědné bohemistiky a tematické zaměření (včetně koncepčního) jeho prací v tomto „mladogramatickém“ období jeho činnosti.

Na naší domácí půdě našla mladogramatická škola svého kritického propagátora v mladším Gebauerově spolupracovníku E. Kovářovi, autoru pojednání O škole mladogramatické (1885). E. Kovář, všestranně vzdělaný jazykovědec a etnograf, plně docenil historický přínos nové školy pro další rozvoj jazykovědy, zvýraznil její odlišnost od školy schleicherovské a steinthalovské a neopomenul zdůraznit, že se obě školy vedle historického zkoumání jazyků věnovaly také studiu jednotlivých živých jazyků (např. Schleicherovy práce o litevštině), protože v nich mohly sledovat působení psychické stránky člověka na fungování jazyka a poznat reálný jazykový jev, vázaný svou existencí na skutečně živého člověka. E. Kovář soudil, že vývoj a změny jazyků probíhají stále a vždy na základě týchž zákonů, že jen lidstvo bylo jediným tvůrcem jazyka. Cílem mladogramatiků bylo poznat zákony vývoje jazyků na základě současných jazyků živých a tyto zákony poznané indukcí a svou povahou obecně platné přenášet také na starší jen písemně zaznamenané etapy jejich vývoje i na jazyky již mrtvé (s. 16). Ale tyto obecně platné zákony jazykového vývoje nabývají v různých dobách a v různých místech různé podoby. E. Kovář mluvil o snahách (tj. tendencích) vlastních každému jazyku, souhrn všech nevědomých jazykových snah nazval duchem jazyka (s. 20). A tento duch se má — podle něho — zkoumat historickou a srovnávací metodou. Dále E. Kovář poukázal na to, že mladogramatici neusilují o rekonstrukci ide. prajazyka, ale že jen srovnávají ide. jazyky. Jazykové změny se podle něho uskutečňují působením mluvidel a duševním působením. Podrobně pak vykládá působení analogie ovlivňující vnější stránku jazyka. Ta je podle jeho přesvědčení vedle hláskových změn nejmocnějším činitelem ve vývoji jazyka. Jazykové zákony působí nejednou ve stejné době, a proto se vzájemně kříží. To způsobuje, že skoro žádný z nich úplně nepronikne do celé soustavy jazyka. To si ovšem mladogramatici neuvědomovali (s. 32). Také analogie je příčinou toho, že hláskové změny nebyly provedeny bez výjimky. Bezvýjimečnosti hláskových změn brání někdy snaha po výrazové jasnosti. Jazyk se snaží vytvořit si pro různé funkce různé tvary.

Po r. 1876 byl J. Gebauer až do konce života ovlivněn právě teorií jazyka nové mladogramatické školy, která mu byla blízká svým historickým zaměřením, úsilím sledovat zákony jazykového vývoje (a tím přiblížit jazykovědu exaktním vědám) a vykládat jeho zdánlivé odchylky, a tedy výjimky také jako důsledky zákonitého [19]vývoje určitého jazyka.[11] Takový metodický přístup, v němž se prolínal výklad o fonetické pravidelnosti s nepravidelnými důsledky působení analogie, mu totiž umožnil alespoň částečně překonat dosavadní atomizující hromadění jazykových faktů a uvést do jejich výkladu určitý systém v souladu se svým dřívějším přesvědčením, že lidské myšlení, individuální i kolektivní, je uspořádané a vytváří soustavu pojmů a soudů.

Ve shodě se svým historickosrovnávacím slavistickým vzděláním (Petr, 1987) J. Gebauer nadále zdůrazňoval, že pro vědecké poznání jazyka je sice důležité srovnávat je především v rámci jazyků geneticky příbuzných a vyvozovat z toho závěry, avšak podle jeho přesvědčení je daleko nejdůležitější „poznati pozitivní data, která jsou obsažena v jazyce samém a bez nichž všeliká kombinace má půdu pod sebou vratkou a vodí k výsledkům nejen nejistým, nýbrž i absurdním“ (1879, s. 172). A toho můžeme podle J. Gebauera dosáhnout pouze důkladným zkoumáním jazyka písemných památek, což opět předpokládá jejich kritická a textově spolehlivá vydání. Toto Gebauerovo přesvědčení souvisí s jeho nedůvěrou k některým jazykovým rekonstrukcím ide. a slovanské srovnávací jazykovědy a s pozitivistickou vírou v konkrétní, filologicky zjištěný fakt.

Dlužno však dodat, že J. Gebauer nekriticky nelpěl na filologickém zápise jazyka. Nedomníval se, že by stčes. zápisy vždy věrně odpovídaly stavu současného mluveného jazyka. To platí např. o zápisech tvarů jako nazewati, nazyewaty … (1894b, s. 285), o nichž, vzniklých zvratnou analogií z nazývati … např. podle lok. sg. v - dobrém (é ie za ý y), J. Gebauer výslovně pochyboval, zda ve stejném rozsahu jako v jazyce psaném byly také v jazyce mluveném („u výslovnosti“). „Zajisté toho bylo v řeči méně, než v písmě,“ uzavřel tyto své úvahy.

Josef Janko ve vzpomínkách na J. Gebauera (1939, s. 164—165) uvedl, že jeho univerzitní učitel od počátku měl příznivý vztah k nové mladogramatické škole, že pečlivě četl nové práce jejích stoupenců a že s porozuměním a účastí sledoval boje o její rozšíření. Vedle Paulových Principien (1890) si opatřil I. díl Brugmannova díla Grundriss (1886) a přednášel o něm studentům. Studenti si vážili Gebauerova zájmu o nový proud v jazykovědě, zvláště poté, kdy mu věnoval zasvěcené výklady v přednáškách a seminárních cvičeních. V seznamu přednášek české pražské univerzity zjistíme, že J. Gebauer konal v ZS 1883—84 a LS 1887 Výklady z oboru mluvnice všeobecné (publicum 1 hod. týdně), v LS 1884 Novější teorie o vokalismu indoevropském, zvláště vzhledem ke slovanštině (1 hod. týdně) a v ZS 1888—89 Novější teorie jazykozpytu indoevropského, důležité pro hláskosloví a tvarosloví slovanské (1 hod. týdně). Deklarativně se k mladogramatické škole hlásil M. Hattala a v LS 1886 a ZS 1888—89 konal veřejnou přednášku O mladogramatické škole jazykozpytné. Nezískal však mezi posluchači takového ohlasu jako J. Gebauer, kterého J. Janko vedle klasického filologa Josefa Krále, slavisty Jiřího Polívky a zmíněného E. Kováře (byl to první Gebauerův habilitovaný soukromý docent pro obor obecná jazykověda) nazval skutečným mladogramatikem. V tehdejším jazykovědném světě to znamenalo příznivou charakteristiku. J. Gebauer se sice nikdy veřejně neprohlašoval za mladogramatika, ale z mladogramatické teorie jazyka dokázal tvůrčím způsobem čerpat pro svou vlastní práci. To je patrné především v zpracování jeho Historické mluvnice jazyka českého.

Základní tezi, lépe řečeno metodologický postulát mladogramatiků, že fonetické zákony jsou bezvýjimečné (ovšem ve svém působení omezeném v prostoru a času),[12] [20]J. Gebauer ve své jazykozpytné praxi přijímal s jistou zdrženlivostí a chápal je shodně s H. Paulem tak, že jazykový zákon (Lautgesetz), svou povahou odlišný od zákonů známých z fyziky nebo chemie, „es constatiert nur die Gleichmässigkeit innerhalb einer Gruppe bestimmter historischer Erscheinungen“, nevztahuje se na výměnu (Lautwechsel), ale jen na změnu (Lautwandel) hlásek (Paul, 1886, s. 61). O existenci zákonů ve vývoji jazyků byl sice přesvědčen, avšak nepřipisoval jim většinou bezvýjimečnost. Mluvil o ní při výkladu metateze likvid uprostřed slova (1894b, s. 540); metateze proběhla podle něho „důsledně a bez výjimky“. Téměř kategoricky ji formuloval až ve školní mluvnici češtiny z r. 1894 (a, s. 206). Je však udivující tvrzení, že tato bezvýjimečnost hláskových změn se očekává sama sebou (a priori) a že ji potvrzuje historická mluvnice (a posteriori).

Na základě znalosti rozsáhlého filologického materiálu ze stčes. památek J. Gebauer věděl, že jazykový vývoj a fungování jazyka vůbec není ve svých jednotlivostech ani zdaleka přímočarý, že existují od jeho předpokládaného průběhu odchylky, které byly, jak soudil, vyvolány subjektivními, mimo vlastní soustavu jazyka stojícími fyziologickými příčinami (mluvícím člověkem). V tomto ohledu se J. Gebauer nikdy zcela neodpoutal od svých vědeckých učitelů předmladogramatického období, zvláště H. Steinthala, kteří uznávali existenci určitých nepravidelností v jazykovém vývoji jako přirozený fakt. Pro ně byly pravidelné zákonité jevy a výjimky v hláskoslovném vývoji jazyka reálné a rovnoprávné s tvary pravidelnými (očekávanými). Nejspíše nikoli bez vlivu na tyto Gebauerovy názory byl postoj samého H. Paula (1886, s. 159), že psychický faktor, který je u základů kulturního a společenského aspektu jazyka, sám o sobě zachvívá jeho absolutní pravidelností. Proto někdy Paulovo pojetí jazykových zákonů vyznívá v tom smyslu, že to jsou možnosti, nikoliv nutnosti jazykového vývoje (Kacnel'son, 1960, s. 18).

Naproti tomu J. Gebauer ve značném rozsahu využíval pro své vlastní dílo mladogramatického učení o analogii,[13] jevu podle jeho přesvědčení vycházejícího z psychologie jednotlivců i kolektivu. Analogie v jazyce vyvolává to, co v jazyce již bylo, nebo to, co ještě nebylo (Paul, 1886, s. 89). Na jejím základě ve svých pracích (zvláště v historické mluvnici češtiny) vykládal značné množství empiricky zjištěných odchylek od předpokládaného jazykového vývoje. Její působení shledal nejen v morfologii a syntaxi, ale také v hláskosloví (obě disciplíny tvořily nauku o slově, srov. např. 1877, s. 2). Mladogramatici soudili, že jazykové zákony se týkají především zvukové stránky (tj. fyziologie), analogie pak se ponejvíce uplaňuje v morfologii (psychice); obě tyto hybné síly jazykového vývoje působily jak v předhistorickém, tak v historickém období jazyků a měly za cíl účelně zdokonalovat vyvíjející se jazyk (to se přijímalo z teorie Ch. Darwina; srov. Petr, 1982b).

Umírněný Gebauerův vztah k vyhraněně formulované podobě jazykové teorie mladogramatiků vyplýval z její konfrontace s rozsáhlým stčes. jazykovým materiálem. Ovlivňovala jej také kritika mladogramatické jazykovědné koncepce ze strany významného grecisty Georga Curtiuse (1885), který uznával zákonitou pravidelnost fonetických změn (Lautgesetze), ale vedle nich na stejné úrovni také nepravidelnosti fonetického vývoje (Lautneigungen). G. Curtius chápal analogii jako jev patřící do psychiky mluvícího člověka, jazykové zákony do oblasti fyziologie. Kromě toho [21]J. Gebauera snad také příznivě ovlivnilo první rozsáhlé kritické uplatnění mladogramatické teorie při popisu a výkladu celého vývoje konkrétního slovanského jazyka v Mukově dolnolužické mluvnici z r. 1891 (Petr, 1982a). V ní Arnošt Muka mluví na základě konkrétních jazykových faktů jen o vývojových tendencích a časově a místně omezených zákonitostech (pravidlech) jazykového vývoje.

Hermann Paul ve spise Principien der Sprachgeschichte (cituji 2. vydání z r. 1886, které také vlastnil J. Gebauer) uvádí, že jazyk je produktem lidské kultury (již W. Humboldt soudil, že vývoj jazyka je důsledkem kulturních změn v daném prostředí), organismem a zároveň činností jednotlivce, jeho komunikování, což je to jediné, co vytváří jazyk individua. Jednotlivec je ovšem pasívní vůči vnějším silám jazyka, silám fyziologickým, fyzickým a psychickým, nemůže vědomě ovlivňovat úzus (proti pasivitě mluvčího se již v r. 1885 kategoricky vyslovil Hugo Schuchardt a zdůraznil, že člověk je svobodnou bytostí a ve značné míře má možnost jevy vybírat). V rámci fungování jazyka H. Paul rozlišoval (1.) individuální řečovou činnost a (2.) úzus, obecnou normu jeho užívání. Úzus má podle něho funkci regulátora řečové činnosti, brzdí nahodilost změn, které v jeho rámci vznikají. Pokud však kvalitativně narůstají v jednom směru u jednotlivců a šíří se ve větších kolektivech, postupně ovlivňují normu a stávají se jako novotvary její součástí. Vývoj jazyka je podmíněn jevy individuální řeči, ty vycházejí z individuální psychologie (Paul, 1886, s. 5), jsou to jevy psychické a fyzické. Jazykové změny se projevují (1.) spontánní činností individua, (2.) jeho mluvením a myšlením ve formách jazyka a (3.) ovlivňováním jednotlivce jinými individui.

V tomto období J. Gebauer obvykle pojímal jazyk jako úhrn vět (1904a, s. 1), jako sdílení a vzbuzování myšlenek hláskami složenými do slov a vět (1876, s. 12) nebo jako artikulované zvuky spojené ve významová slova (1869, s. 11). Jednoznačnou definici jazyka u něho nenajdeme. Nazýval jej také nejdůmyslnějším uměním, které člověk vlastní a zná, které je oporou pro myšlení, a vlastností, kterou se člověk liší od celé ostatní živé přírody (1894a, s. 193). Pro potřeby teoretického zpracování mluvnice rozlišoval řeč a jazyk, přičemž řeč chápal jako všeobecnou lidskou schopnost vyjadřovat mluvenými slovy a větami své myšlenky, jazyk pak jako konkrétní souhrn slov a vět určitého národního jazyka („jazyk český jest úhrn vět českých“, 1894a, s. 193). Jazyk je pro něho konkrétní projev uskutečňující se při užití prostředku určitého národního jazyka, řeč je schopnost člověka jako takového vytvořit si soustavu jazykových prostředků, jimiž vyjadřuje své myšlenky a city.

O mluvnických kategoriích ve shodě s H. Paulem (1886, s. 219) J. Gebauer soudil, že se vytvářejí na psychickém základě, že původně nejsou nic jiného než jazykově zvnějšněné psychické kategorie, ovlivněné ovšem také tradicí; přitom psychické kategorie jsou touto tradicí méně vázané než kategorie jazykové, jsou životnější a více proměnné. Psychická kategorie se stává gramatickou tehdy, když se projeví prostřednictvím prostředků jazykových. Změny jejího významu (obsahu) nastávají tehdy, když gramatická kategorie není adekvátní psychické; tehdy se projevuje snaha vyrovnat tento nesoulad změnou obsahu (popř. formy) mluvnické kategorie.

Gebauerova Historická mluvnice jazyka českého (I—IV) je zaměřena na popis staré češtiny, jak je doložena v počátcích svého historického období. Tento stav se zachycuje jak s ohledem na předpokládané psl. východisko, tak také se zřetelem k jiným slovanským jazykům. Mluvnice je koncipována historicky, tzn. sleduje také vývoj jednotlivých jevů v rovině vertikální, a to především tehdy, kdy dochází ke kvalitativním změnám hlásek ve slovech a v tvarech slov ve větě. Příčiny změn jsou podle J. Gebauera fyziologické a psychologické, týkající se nejen jakosti hlásek, ale také složení slabik, přízvuku a vokalické kvantity. Fyziologické změny (např. duša>dušě>duše) vycházející z mechanismu a činnosti mluvidel, psychologické (např. devętь místo *novętь podle desętь) jsou vyvolávány rozmanitými druhy analogie, [22]obojí změny se uskutečňují podle Gebauera bez vědomí a záměru mluvčího. Změny mají časové a místní omezení a jsou „důsledné“ (neříká se, že zákonité). J. Gebauer uznává výjimky a mezi nimi zdánlivé (které se vykládají ve své podstatě jako opodstatněné) a skutečné (které mají svou příčinu, nestojí proti „důslednosti pravidla hláskoslovného“, 1894b, s. 2). Obojí příčiny hláskoslovných změn, fyziologické a psychologické, je třeba podle Gebauera teoreticky rozlišovat, ale nelze je při výkladu jevů prakticky oddělovat, také proto, že některé změny jsou podmíněny příčinami obojí povahy. Zvláštní hláskové změny se vyskytují u přejatých slov z cizích jazyků; u nich je třeba podle J. Gebauera hledat jejich příčiny v cizím jazyce, z něhož byla slova přejata, a podat jejich časový a „vrstvový“ rozdíl.

Vývoj jednotlivých jevů J. Gebauer sleduje podle postavení v slově (v kořenných, příponových a flexívních slabikách) a s ohledem na povahu hláskového okolí. Podává popis vývoje hlásek a jejich seskupení, místy kriticky s ohledem na stčes. jazykový materiál hodnotí dosavadní slavistické výklady jevů. Výslovně nikde nemluví o zákonech hláskoslovného vývoje, ale jen o pravidlech nebo pravidelném vývoji v češtině. Tak je tomu při výkladu jerových střídnic v češtině a při popisu zániku jerů v poloze slabé. Jindy mluví o zdánlivých výjimkách, které jsou však výsledkem působení jiného pravidla (např. při výkladu jerů, později A. A. Šachmatovem nazvaných „jery v poloze napjaté“, 1894b, s. 155n., při výkladu dublety sova - sůva s rozdílnou kvantitou, 1894b, s. 244), a o skutečných odchylkách, které vznikaly během času a jsou v jistých mezích pravidlem (usnadňovaly výslovnost, např. ve-středu místo v-středu podle ve-stu aj., nebo žádoucí zřetelnost, např. ke-králi místo k-králi); jindy ovšem může jít o omyly a chyby. J. Gebauer posléze uznává, že pravidla (tj. zákonitosti vývoje) mají časově a místně omezené působení, po jisté době jejich životnost zaniká ve všech pozicích ve slově nebo postupně v určitých fonetických postaveních nebo slabikách ve slově (1894b, s. 202—203). V současné češtině např. pravidlo o jotaci se zachovává jen po retných souhláskách (př. vezmeme - vezměme, s. 204).

J. Gebauer uznává působení analogie v jazyce (a pojímá ji mladogramaticky, srov. výše). Rozlišuje při tom analogii působící vyrovnávání dvou a více tvarů, analogii zvratnou (blíže viz 1874b, s. 50) působící zvratným směrem chronologicky a meritorně, a analogii mylnou, na jejímž základě se vytvářejí nenáležitým spojováním tvarů v našem jazykovém mechanismu (resp. přičleněním jedné k druhé) tvary nové, vývojově neočekávané. V Mluvnici české (1894a, s. 209) J. Gebauer o analogii napsal, že působí u člověka automaticky. Většinou podmiňuje vznik správných tvarů a vazeb (její působení hledá v hláskosloví, tvarosloví a skladbě), vedle toho však také přispívá k rušení a změnám náležitých jevů („co v jazyce po právu bylo“). Správně v ní spatřuje příčinu odchylek a jazykových změn, výsledkem jejího působení jsou analogické novotvary. Analogie stírá rozdíly vzniklé náležitým vývojem jazyka mezi jevy s nějakou vázaností skutečnou nebo vázaností domnělou, formální nebo obsahovou.

Mladogramatický metodický postulát o působení analogie v jazyce však J. Gebauer nechápe mechanicky, ale konfrontuje jej s faktickým jazykovým materiálem.

Když popisoval např. zánik slabých jerů, vyslovil domněnku, že některé případy s přehláskou a > ě nasvědčují tomu, že koncové jery (-ь) se udržely až do doby provedení této přehlásky (tedy do 12. stol.). Psl. pęt- > čes. pⁱat- > ṕat- a pat- (: patnáct) představuje pravidelný vývoj; ale Gebauer si klade otázku, jak mohlo dojít k vzniku tvaru pět, když se přehláska uskutečňovala jen před následující měkkou souhláskou nebo slabikou s úzkou samohláskou (1894b, 67—68). Změnilo se pⁱat, ṕat > pět, ale nikoliv part. pas. ṕiat, ṕat (rozṕat ‚distentus‘), když se měla podle J. Gebauera uskutečnit v obou případech táž hláskoslovná změna. Analogií se vykládá pět podle gen. pěti (nom., akuz. pⁱat, ṕat), avšak tento výklad J. Gebauer nepovažuje za správný. Vždyť part. pas. pⁱat, ṕat se podle pl. pěti mohlo obdobně změnit, ale nestalo se tak, tatáž analogie [23]mohla působit u tvarů patnáct, patdesát aj. Z těchto příkladů J. Gebauer vyvozuje, že změny způsobované analogií se ponenáhlu vyvíjejí a nastává období dlouhého kolísání, než se v jazyce přejde od tvaru hláskoslovně náležitého („správného“) k tvaru vzniklému analogií. Takové kolísání při pⁱat, ṕat - pět není doloženo a není pravděpodobné, že by v něm přehlásku způsobila analogie. Proto J. Gebauer přijímá hypotézu, že přehlasované pět vzniklo z tvarů pⁱatь, ṕatь, ovšem za předpokladu, že koncové jery -ь přetrvávaly až do 12. stol. Ostatní případy odchylné od pravidelného provedení přehlásek vykládá analogií, působící pozitivně nebo negativně, tzn. že určitou náležitou změnu ruší nebo jejímu provedení brání (např. inf. mútiti, 1. sg. múcu, podle mútíš … dalo múťu, 1894b, s. 385). Zvláště upozorňuje J. Gebauer na zdánlivé odchylky od pravidelného vývoje, stsl. ja-, stčes. jě-, jie-, novočes. je-, jí- působením vývoje v nářečích.

V souvislosti s přehláskou a > ě (J. Gebauer ji považuje za jev fyziologický, způsobený mechanikou mluvidel) uvádí, že analogická přehláska proniká teprve za určitou dobu po přehlásce náležité; tvary počal, slyšal se vyskytují od 12. století do konce 14. stol. vedle počěli, slyšěli (pod. přadu, přědeš). Na otázku, proč analogická přehláska v tvarech jako dat. dušiem místo dušám, dušiech místo dušách se uskutečnila (vedle náležitých tvarů dušě, dušěmi) později než počěch (podle počě), J. Gebauer odpovídá, že se v koncovkách analogie šíří rychleji (počě - počach - počěch) než uvnitř slova (počal - počěli - počel), v kořenných slabikách až během delší doby (1894b, s. 115). Oba tvary žijí po určitou dobu vedle sebe (toto období kolísání a užívání původního a analogií utvořeného tvaru J. Gebauer považuje za podmínku, aby se mohl takový výklad použít, srov. 1894b, s. 339) a dochází buď k zevšeobecnění jednoho a zániku druhého (v různých nářečích mohou být rozdílné výsledky tohoto vylučovacího procesu), nebo se zachovávají oba tvary a někdy se u obou forem vyvine rozdílný význam (např. stčes. táhnu - tiehneš, novočes. táhnu - táhneš, tíhnu - tíhneš).

Působením analogie J. Gebauer také vykládá vznik tvarů nehet (místo staršího nohet), instr. sg. tebou < tebú (za starší tobú), délku v lok. pl. chłapóch podle v rybách (1896, s. 61), tvary kameního, uhlího podle pěšího, zájmenné tvary tý, tá, té podle dobrý, -á, -é … 1896, s. 448 atd. Pro Gebauerovo pojetí analogie je příznačné, že předpokládá její pronikání do všech možných příkladů téhož slova, a to bez výjimky. Proto nechce pojímat akuz. sg. máteř (místo máter) jako tvar vzniklý analogicky podle gen. sg. mateře, protože by v takovém případě musel vzniknout také tvar gen. pl. *máteř (je však jen máter < materъ, ale akuz. máteř < materь, 1894b, s. 339). Pro účinnost analogie také předpokládal tvarovou a významovou blízkost tvaru výchozího a odvozeného. Proto nepovažoval za možné, že by hřmieti vzniklo až podle iterativa hřímati, ale že jde o střídnici ř < ŕ < rь (1894b, s. 341). J. Gebauer uvádí příklady, v nichž se analogií opět uvedl původní tvar. Je to např. instr. sg. fem. -ú (dial. dušú, 1896, s. 209), dat. pl. fem. -ám (stčes., a dial. dušám, 1896, s. 212), lok. pl. fem. -ách (stčes. na mezách, dial. slepicách, dušách, 1896, s. 213) aj.

Jako příklad zvratné analogie (1894b, s. 137–139) zmiňuje J. Gebauer hyperkorektní ý za náležité vývojové aj ej, např. stčes. poslúchýte místo poslúchajte, prý místo praj, prej, utrých místo staršího utrajch, utrejch, Výmar místo Vajmar, Vejmar, Švýcar místo Švajcar, Švejcar. Tato analogie působí v době, kdy starší tvar A a nový B tvar žijí vedle sebe. Tehdy se k původnímu B' tvaru přitvoří analogií domněle starší tvar A' (poslúchýte). Příkladů na zvratnou analogii se v mluvnici uvádí více, např. 1894b, s. 216, 217, 224, 264 atd. Četné příklady na zvratnou analogii přináší tvarosloví, např. koncovku -ie místo -i (ptácie místo ptáci, 1896, s. 47), instr. sg. -iém místo -ím (svědomiém, 1896, s. 167) apod.

Jako příklad mylné analogie J. Gebauer podává vznik tvaru strakapoun (vedle strakapúd, 1894b, s. 406) nebo marijánka (místo majoránka) mylným odvozováním od jména Marie (1894b, s. 540), stčes. příčestí přít. činné na -e, -íc (zove, zovíc místo zuova, 1909, s. 379).

Proti výkladu pomocí analogie se J. Gebauer vyslovuje v případě nářečních tvarů posesív na -oj (Tomečkoj, súsedoj …), prý podle tvarů zájmen mój … Soudí totiž, že jde o ustrnulý tvar nom. pl. místo tvarů na -ovi (1896, s. 269) a poukazuje na to, že v nářečích je můj, tvůj … nikoliv mój, tvój …

[24]Při výkladu jevů se J. Gebauer také odvolává na mylnou etymologii, která se dostala do povědomí mluvčích, na mylnou dekompozici složenin a na kontaminaci dvou slov.

Jako příklad mylné etymologie uvádí vznik formy vejvoda, vajvoda < *vy-voda, *vývoda < vívoda (úžení é > í) < vévoda < vojevoda (1894b, s. 211); mezi příklady na mylnou dekompozici podává např. prefigované sloveso s předponou ob- : lízati - oblízati > o-blízati aj. (1894b, s. 424). V důsledku kontaminace tvarů povříslo a dial. províslo vzniklo provříslo (1894b, s. 542).

Při výkladu zápisu stčes. filologických jevů J. Gebauer také připouštěl, že mohly vzniknout omylem jako odchylky od pravidelného vývoje. Dodal však, že tohoto omylu se nedopouštěl jazyk, ale jen nevzdělaní jednotlivci snažící se zdánlivě psát starobylým jazykem. Sem zařadil např. pseudoarchaizující záměnu i í hláskami u iu ú iú v příkladech jako gen. sg. vlasťu, ‚vlasti‘, gen. pl. liďu ‚lidí‘ (1894b, s. 218) aj.; pod. s. 225.

J. Gebauer někdy uvádí, že podobné nebo stejné hláskoslovné změny jako v češtině proběhly za stejných podmínek a se stejným výsledkem také v jiných jazycích, a to nejen blízkých (na obdobné změny jako v češtině v mluvnici často poukazuje také v jiných jazycích slovanských), ale také vzdálených, nepříbuzných. Nevylučuje možnost, že by změna nově vzniklá v jednom jazyce (nářečí) mohla být podnětem k tomu, aby se změna stejná nebo obdobná uskutečnila také v sousedním jazyce (nářečí). Přiklání se k tomu, že změna ō>uo>ū v němčině mohla být podnětem změny v češtině (př. sōl<suol>súl); mohla se rozšířit z jazyka Němců žijících mezi Čechy v dvorských, panských a kupeckých kruzích a odtud do ostatních vrstev českého národa a dále na východ. Dodal však, že tento výklad není jistý, že má však oporu podle jeho mínění v dalších českých hláskoslovných změnách, které se se stejnými výsledky uskutečnily v němčině a češtině (čes. přehláska a<ě: něm. a>e, čes. přehláska u>i: něm. u>ü, čes. rozšíření ú>au a spodobnění >ou: něm. ū>au, čes. ý rozšíření >aj a přehlasování >ej : něm. ī>ei>ai, 1894b, s. 247). K tomu však na jiném místě mluvnice (v souvislosti s čes. přehláskou a>ě) dodal, že by tu musela existovat dispozice (českého) jazyka, která by tuto novotu ochotně přijala, aby se v takovém rozsahu ujala na českém jazykovém území (1894b, s. 121).

Nové mladogramatické pojetí jazyka a jeho vývoje se také odrazilo v Gebauerových školních mluvnicích současné češtiny, vydávaných od r. 1894. V nich J. Gebauer prohlubuje své pojetí vztahu jazyka a myšlení, výrazně rozlišuje kategorie myšlení (pojmy a soudy) a jazyka (slova a věty), ty považuje za „pouhá znamení“ pojmů a soudů, které vyjadřují a sdělují naše myšlenky. Dochází však k závěrečné formulaci, že slova a věty jsou výrazy, pojmy a soudy jejich významy (1894a, s. 193). Jazyk v tomto smyslu pak označuje jako „úhrn vět“ (1904a, s. 1) a větu[14] za slovní vyjádření logického soudu (1904a, s. 216). K němu dospíváme pozorováním a přemýšlením. Soud je vždy v mysli člověka a ten jej vyslovuje jako větu. Pokud je místo soudu otázka, vyslovujeme větu tázací, pokud jde o rozkaz, potom jej vyjadřujeme větou rozkazovací. Proto J. Gebauer rozlišuje samostatné věty podle toho, jaký se v nich podává myšlenkový obsah, tj. tvrdící oznámení, otázka, podmínka (nebo přání) nebo rozkaz, a podle toho věty oznamovací, tázací, podmiňovací a rozkazovací (1904a, s. 247). U slov a vět se tedy rozlišuje stránka výrazová (to, co vyslovujeme a slyšíme) a stránka významová (to, co tím rozumíme).

J. Gebauer ve zmíněné školní mluvnici z r. 1894 (která spolu s mluvnicí z r. 1904 [25]tvoří základ celé řady jeho dalších mluvnic současné češtiny) opakuje své starší tvrzení, že příčiny jazykových změn nemůžeme hledat v jazyce samém, ale v mluvícím člověku. Příčinou toho je mechanika našich mluvidel, chybná analogie, osamocení výrazů (izolace), vliv cizích jazyků, žádoucí zřetelnost (s tzv. diferencováním a lidovou etymologií) a změna psychického života (1894, s. 203). Tyto příčiny, jak výslovně podotýká, vyvolávají hláskoslovné změny. Poprvé o nich velmi důrazně říká, že se uskutečňují ve svých časových a místních hranicích důsledně a bez výjimky (s. 206) a dodává, že „to se očekává samo sebou (a priori) a potvrzuje historickou mluvnicí (a posteriori)“. A to, že jsou důsledné a bez výjimek, vyplývá podle J. Gebauera z toho, že mluvidla jsou mechanismus, který za stejných okolností stejně pracuje. O výjimkách uvádí, že jsou v soustavě jazyka namnoze zdánlivé. Pokud jsou to skutečné výjimky, nejsou libovolné a v rozporu s hláskoslovnými pravidly, ale mají opět svou příčinu, která se křížila s působením prvního pravidla a způsobila nejednotné výsledky (s. 207).

Takové jednoznačné a vyhraněné uvedení obou základních principů mladogramatické teorie jazyka nenajdeme v žádné jiné Gebauerově práci. V jeho historické mluvnici se spíše setkáváme s jejich umírněným pojetím. V díle věnovaném historické skladbě češtiny J. Gebauer vyslovil již dříve formulovaný názor, že řeč a myšlení se sice vyvíjejí zároveň, ale že myšlení předchází řeči, „činí krok první a jazyk za sebou takořka potahuje“ (1929, s. 3). Podle H. Paula (1886, s. 100) J. Gebauer tvrdí, že se každá věta skládá nejméně ze dvou členů, subjektu a predikátu, a že se tyto mluvnické kategorie opírají o jejich psychologický a logický vztah. V psychologickém schématu je myšlení prius a jeho slovní výraz posterius. Proto také vztah subjekt — predikát v oznamovací větě je pro Gebauera větoslovný obrazec a zároveň psychologické schéma (srov. Paul, 1886, s. 219). Obdobně podle H. Paula pojímá J. Gebauer postavení dalších, rozvíjejících větných členů ve větě a vymezuje jejich funkci. Na základě jeho pojetí skladby si J. Gebauer vytváří svou vlastní syntaktickou teorii a uvádí ji jako dobově podmíněné novum do českého mluvnictví (srov. také Horálek, 1978).

Vilém Mathesius, účastník Gebauerova slovanského semináře od škol. roku 1902 až 1903, se několikrát příkře vyslovil o dosahu Gebauerova díla pro naši jazykovědu (1929) a o povaze jeho pedagogického působení na pražské univerzitě (1936—1937). Nesdílím tyto názory mj. proto, že Gebauerovo rozsáhlé vědecké dílo působilo inspirujícím způsobem na rozvoj historické a současné bohemistiky a slavistiky a nestalo se pro ni „mimořádně silnou brzdou“ (s. 652), leda v podání některých jeho průměrných žáků, kteří Gebauerovy poznatky (především výklad jevů a metodu) nedokázali tvůrčím způsobem dále rozvíjet. Není vhodné zobecňovat metody pedagogického působení učitele z posledních let jeho života a přenášet je na celou jeho předchozí učitelskou dráhu, poznamenanou rozvojem tvůrčích sil a bojem za nové myšlenky a vědeckou pravdu. J. Gebauer byl po dlouhá léta v naší jazykovědě nositelem a propagátorem těch nejprůbojnějších teoretických přístupů, které se uplatnily ve světové filozofii a teorii jazyka. Takto jej také hodnotili jeho současníci a dvě generace žáků, kteří svou činností prakticky pokryli všechny úseky společenských věd naší české společnosti v období předcházejícím obnovení naší státnosti a za první republiky. Pro nás zůstane bližší hodnocení Gebauerova vědeckého a pedagogického působení a jeho přínosu pro českou národní společnost, které nám dal Zd. Nejedlý (1935, s. 96).

Závěr. Pro pojetí jazyka u J. Gebauera, jak se uplatňuje v celém jeho jazykovědném díle od r. 1863 až do konce jeho života, je příznačné, že tvoří zřetelnou kontinuitu bez zásadních změn. Nenarušil ji ani od poloviny 70. let tvořivý vztah k mladogramatické teorii jazyka (nejvíce se uplatnila v Historické mluvnici jazyka českého), protože její složky přínosné pro výklad konkrétních jazykových jevů dovedl orga[26]nicky začlenit do svého předchozího pojetí jazyka, které zastával od svých studentských let. Vycházelo přímo z psychologické školy H. Steinthala a jeho prostřednictvím z kritického výkladu některých součástí filozofie jazyka W. Humboldta. Na českou jazykovědnou teorii J. Gebauer navázal především v pojetí vztahu jazyka a společnosti a v uplatňování historickosrovnávací metody při zkoumání vývoje jazyka. Teorií a filozofií jazyka se ponejvíce zabýval v prvním období své vědecké činnosti (tehdy do naší literatury uváděl v té době pokrokovou a novátorskou koncepci psychologického pojímání jazyka), v druhém, ovlivněném od poloviny 70. let teorií mladogramatické školy, se soustředil na úseku obecné jazykovědy především na teorii mluvnického popisu konkrétního jazyka a na koncepční pojetí dějin jazykového vývoje.

J. Gebauer vždy pojímal jazyk jako stále se vyvíjející a měnící živý organismus, jako historický, společensky vzniklý a fundující jev (nikoliv jako jev přírodní), který má těsnou vazbu na psychický život člověka. Je produktem duchovní činnosti člověka, jako jev psychický vyjadřuje svými prostředky myšlenky a city člověka. Má svou formu vnější (tu tvoří hláskové uspořádání kořenů) a vnitřní (tou je význam tohoto hláskového uskupení). Určení vnitřní a vnější jazykové formy tvoří pro jazykozpyt hranice poznání, které nemůžeme překročit. Vývoj jazyka je určován jeho vnější stránkou; J. Gebauer k ní počítal působení analogie, vliv dialektů a cizích jazyků, skutečnou nebo domnělou potřebu tvořit nová slova a další blíže neurčené příčiny. Nesouhlasil s tím, že by jazykové změny mohly být způsobeny vnitřními jazykovými vztahy. Podle jeho slov, příčiny změn nejsou v jazyce samém (neboť prý jazyk sám sebou by se neměnil), ale u jeho uživatele, totiž člověka. Většinu hláskoslovných změn vykládal J. Gebauer jako změny fyziologické (považoval je za subjektivní), podmíněné fyziologií mluvidel. Jazykové změny nejsou podle něho u člověka vědomé, jejich příčiny existují mimo úmysl a vědomou vůli člověka, ten má v nich (podobně jako jeho vůle) pasívní účast, pokud ovšem nejde o vědomé zásahy do spisovného jazyka u jazykovědců - kodifikátorů. Aktivní příčiny změn tkví podle J. Gebauera ve vnějších poměrech a okolnostech, v nichž se vyvíjí a funguje jazyk. V souladu se zdůrazňováním významu individuálního činitele v jazyce J. Gebauer uvedl, že jazykové změny (novotvary) vznikají v řeči jednotlivce a pokud to dovolí tradice a úzus, rozšíří se postupně do celého jazykového společenství.

J. Gebauer se nikdy neprohlašoval za mladogramatika, ale ve své pracovní metodě od pol. 70. let využíval teoretických poznatků mladogramatické školy. Nepřijímal je mechanicky, ale jen do té míry, pokud mu umožňovaly uspokojivě vyložit konkrétní jazykový fakt. Uznával pravidelnost (tj. zákonitost) jazykového vývoje a hláskoslovných změn, avšak tento mladogramatický princip nechápal po většinu svého života doslovně jako bezvýjimečný zákon, nepopíral, že v jazyce vždy existují určité nepravidelnosti, výjimky od pravidelného vývoje. Ty se týkají převážně zvukové stránky jazyka (tj. fyziologie), analogie ponejvíce vyvolává tyto nepravidelnosti v morfologii (tzn. týkají se psychiky); oba činitelé působí jako hybné síly jazykového vývoje v předhistorickém a historickém období jazyka. Měly podle Gebauerova názoru za cíl účelně zdokonalovat vyvíjející se jazyk.

Jazykověda je podle J. Gebauera popisnou vědou, je srovnávací a historická, studuje vnější (zvukové uspořádání) a vnitřní (obsahovou) jazykovou formu z hlediska teoretického poznávacího a praktického vzdělávacího. Má se zaměřit na výzkum všech jazyků a objasnit způsob, jakým každý jazyk jako jev psychický vyjadřuje myšlenky a city člověka. Jejím úkolem je přispívat k zdokonalování mluvnického popisu jazyka i k řešení některých filozofických otázek (např. o původu řeči, o příčinách rozrůznění jazyků na světě, o vymezování příbuznosti jazyků atd.). Naproti tomu filologie se zaměřuje na zkoumání psané podoby jazyka, na texty staré a současné. Mluvnici J. Gebauer dělil na obecnou (filozofickou) a zvláštní, zaměřenou na zkoumání a popis jednoho jazyka.

 

[27]LITERATURA

 

BRUGMANN, K.: Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. I. Strassburg 1886.

CURTIUS, G.: Zur Kritik der neuesten Sprachforschung. Leipzig 1885.

GEBAUER, J.: Přírodověda a jazykověda. Beseda, 1, Praha 1863—1864a, s. 204—205, 211, 228.

GEBAUER, J.: Povaha jazyka čínského a poměr jeho k jazykům ostatním. Beseda, 1, 1863 až 1864b, s. 47—48.

GEBAUER, J.: Kterak povstala řeč? Beseda, 2, 1864—1865a, s. 244—245, 252—254, 260—261.

GEBAUER, J.: Srovnávací mythologie. Beseda, 2, 1864—1865b, s. 218—220.

GEBAUER, J.: Etymologické počátky řeči. Praha 1869 (otisk ze IV. ročné zprávy veřejné městské české vyšší školy reálné v Pardubicích pro rok 1868).

GEBAUER, J.: Kterými proměnami hlásek se čeština stará a nová nejpatrněji liší. Škola a život, 16, 1870, s. 97—101, 136—140, 172—179, 207—214, 238—246.

GEBAUER, J.: Pokusy, jimiž se některé proměny hláskoslovné mechanikou mluvidel vykládají. ČČM, 46, 1872, s. 275—286, 359—368.

GEBAUER, J.: Památce Jungmannově! LF, 1, 1874a, s. 1—2.

GEBAUER, J.: O příčinách proměn jazykových, zvláště slovanských. LF, 1, 1874b, s. 43—56.

GEBAUER, J.: O vazbě přechodníkové v jazyce štítenském. LF, 2, 1875, s. 126—141.

GEBAUER, J.: Uvedení do mluvnice české. Praha 1876. (Dále Uvedení.)

GEBAUER, J.: Hláskosloví jazyka českého. Praha 1877.

GEBAUER, J.: V. Jagić, Quattuor evangeliorum codex glagoliticus, olim Zographensis, nunc Petropolitanus … Berolini 1879 (rec.). LF, 6, 1879, s. 172—173.

GEBAUER, J.: Šetřme jazyka spisovného. In: Kalendář učitelstva českoslovanského na r. 1893. Praha 1892, s. 114—122.

GEBAUER, J.: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Vydání druhé, poopravené. Praha a Vídeň. I. Nauka o slově 1895. II. Skladba 1894a.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví. Praha a Vídeň 1894b.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. III. Tvarosloví. I. Skloňování. Praha a Vídeň 1896.

GEBAUER, J.: Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. Vydání druhé, opravené. Praha 1904a.

GEBAUER, J.: Archiv literárně historický … Prý jsem řevnil s Hattalou. LF, 31, 1904b, s. 354—358, 439—440.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. III. Tvarosloví. II. Časování. Vyd. 2, Praha 1909.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. IV. Skladba. K vydání připravil F. Trávníček. Praha 1929.

HATTALA, M.: Úvaha o historické mluvnici ruského jazyka od Th. Buslajeva (Opyt istoričeskoj grammatiki russ. jazyka). ČČM, 36, 1862, s. 84—89, 133—160, 323—344.

HEINZ, A.: Dzieje językoznawstwa w zarysie. Warszawa 1978.

HORÁLEK, K.: Jan Gebauer jako teoretik české mluvnice. In: Přednášky XIX. a XX. běhu Letní školy slovanských studií. Praha 1978, s. 34—40 (dříve v ruské podobě v čas. Sovetskoje slavjanovedenije, 1974, č. 5, s. 69—73 pod názvem Jan Gebauer kak teoretik češskoj grammatiki).

HUMBOLDT, W.: Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues und Ihren Einfluss auf die geistige Entwicklung des Menschengeschlechts. In: Wilhelm von Humboldt’s gesammelte Werke. VI. Band. Berlin 1848, s. 1—425.

JANKO, J.: Ze studijních vzpomínek. ČMF, 25, 1939, s. 161—165, 307—308.

KACNEL’SON, S. D.: Vstupitel’naja stat’ja. In: G. Paul, Principy istorii jazyka. Perevod s nemeckogo pod redakcijej A. A. Cholodoviča. Moskva 1960, s. 5—20.

KLÖDEN, G. A.: Handbuch der Erdkunde. I—III. Berlin 1859—1862.

KOVÁŘ, E.: O škole mladogramatické. Praha 1885.

KOVÁŘ, E.: Uvedení do mluvnice. Praha 1891 (zvláštní otisk z čas. Škola a život).

[28]LESKIEN, A.: Die Declination im Slavisch-Litauischen und Germanischen. Leipzig 1876 (fototypická reedice, Leipzig 1963).

MATHESIUS, V.: Glossen zur tschechischen Slawistik eines tschechischen Nichtslawisten. Slawische Rundschau, 1, 1929, s. 651—656.

MATHESIUS, V.: Z mých pamětí. Pražská filozofická fakulta na počátku století. Naše doba, 44, 1936—1937, s. 530—535.

NEJEDLÝ, Z.: T. G. Masaryk. III. Na pražské universitě 1882—1886. Praha 1935.

PAUL, H.: Principien der Sprachgeschichte. Zweite Auflage. Halle 1886.

PETR, J.: Arnošt Muka a lipská mladogramatická škola. In: Práce z dějin slavistiky, 6. Praha 1982a, s. 33—42.

PETR, J.: Darwinovo pojetí jazyka a myšlení. Příspěvek k dějinám filozofie jazyka. SaS, 43, 1982b, s. 177—199.

PETR, J.: K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. III. Jacob Grimm a klasická německá komparatistika. SaS, 44, 1983, s. 177—198.

PETR, J.: Jan Gebauer jako slavista. K 150. výročí narození. SaS, 48, 1987, s. 259—277.

POTT, A. F.: Wilhelm von Humboldt und die Sprachwissenschaft. Zweite vermehrte Auflage. Berlin 1880.

SCHLEICHER, A.: Die Darwin’sche Theorie und die Sprachwissenschaft. Zweite Auflage. Weimar 1873.

SLOVNÍK NAUČNÝ. Red. F. L. Rieger a J. Malý. I—XI. Praha 1860—1874. (Dále RSN.)

STEINTHAL, H.: Die Sprachwissenschaft Wilh. v. Humboldt’s und die Hegel’sche Philosophie. Berlin 1848.

STEINTHAL, H.: Charakteristik der hauptsächlichsten Typen des Sprachbaues. Berlin 1860.

STEINTHAL, H.: Philologie, Geschichte und Psychologie in ihren gegenseitigen Beziehungen. Berlin 1864.

SYLLABA, T.: Jan Gebauer. Praha 1986.

100. VÝROČÍ ZALOŽENÍ SEMINÁŘE PRO SLOVANSKOU FILOLOGII NA UNIVERZITĚ KARLOVĚ V PRAZE. Uspořádal Jan Petr. In: Práce z dějin slavistiky, 7. Praha 1979, s. 1—180.

 

R É S U M É

A propos de la conception de la langue chez Jan Gebauer

La conception de la langue chez Jan Gebauer, telle qu’elle se manifeste dans l’ensemble de son oeuvre linguistique de 1863 jusqu’à la fin de sa vie, est caractérisée par une continuité évidente, sans changements de principe. Cette conception n’a pas été dérangée par l’attitude créatrice de Gebauer envers la théorie néo-grammairienne de la langue (elle s’est fait valoir le plus clairement dans la Grammaire historique de la langue tchèque). L’auteur a su profiter de l’apport de la théorie néo-grammairienne pour expliquer les phénomènes concrets de la langue et pour les introduire dans sa précédente conception de la langue, celle qu’il avait soutenue dès ses années d’étudiant. Ladite conception partait directement de l’école psychologique de H. Steinthal et par son intermédiaire de l’explication critique de certaines parties de la philosophie de la langue de W. Humboldt. Jan Gebauer a donné suite à la théorie linguistique tchèque avant tout dans la conception du rapport de la langue et de la société, ainsi que dans la mise en valeur de la méthode historique comparative, lors de la recherche de l’évolution de la langue. C’est dans la première période de son activité de chercheur que Jan Gebauer s’occupait en grande partie de la théorie et de la philosophie de la langue (en ce temps-là, il avait commencé à introduire dans notre littérature la conception psychologique de la langue, conception progressiste et pionnière de l’époque). Dans la deuxième période de son activité, influencée depuis la moitié des années 70 par la théorie de l’école néo-grammairienne, il s’est concentré sur le plan de la linguistique générale avant tout sur la théorie de la description grammaticale de la langue concrète et sur la conception de l’histoire de l’évolution de la langue.

[29]Jan Gebauer concevait toujours la langue comme un organisme vivant, subissant une évolution et des changements constants, comme un phénomène historique né dans la société et fonctionnant au sein de la société (et non pas comme un phénomène naturel), intimement lié à la vie psychique de l’homme. La langue est le produit de l’activité spirituelle de l’homme, en tant que phénomène psychique elle exprime par ses moyens la pensée et les sentiments de l’homme. Elle possède sa forme extérieure (la disposition phonétique des racines) et intérieure (la signification dudit regroupement phonétique). La détermination de la forme intérieure et extérieure de la langue représente pour la linguistique les limites de la connaissance que nous ne pouvons pas franchir. L’évolution de la langue est déterminée par son côté extérieur, comprenant, selon Jan Gebauer, l’analogie, l’influence des dialectes et des langues étrangères, le besoin réel ou imaginé de créer des mots nouveaux, ainsi que d’autres causes nun spécifiées. Gebauer n’était pas persuadé que les changements de la langue puissent être causés par les rapports intérieurs de la langue. Suivant ses propres termes, les causes des changements ne reposent pas dans la langue-même (car la langue, dit-on, ne se transformerait pas par elle-même), lesdites causes se trouvent dans celui qui utilise la langue, dans l’homme. Jan Gebauer expliquait la plupart des changements phonétiques conme des changements physiologiques (il les considérait comme subjectifs), à la base de la physiologie des organes de parler. D’après lui, les changements de la langue ne sont pas conscients du côté de l’homme, leurs causes reposent en dehors de l’intention et de la volonté de l’homme; ce dernier (de même que son vouloir) n’y participe que de manière passive, à moins qu’il ne s’agisse d’interventions voulues dans la langue littéraire de la part des linguistes codificateurs. Suivant Gebauer, les causes actives des changements de la langue se trouvent dans les situations et les circonstances extérieures, dans lesquelles la langue évolue et fonctionne. Conformément à l’importance de la signification du facteur individuel dans la langue, Gebauer mentionne que les changements de la langue (les néologismes) naissent dans la langue de l’individu et se répandent progressivement (si la tradition et l’usage le permettent) dans toute la communauté de la langue.

Jan Gebauer ne se considérait jamais lui-même comme néo-grammairien, or, dans sa méthode de travail, il profitait, depuis la moitié des années 70, des connaissances théoriques de l’école néo-grammairienne. Il ne les acceptait pas de manière mécanique, à moins qu’elles ne lui permettent d’expliquer de manière suffisante les faits concrets de la langue. Il reconnaissait la régularité de l’évolution de la langue et les changements phonétiques; il ne concevait cependant pas ledit principe néo-grammairien — durant la plus grande partie de sa vie — littéralement, comme une loi sans exception, il ne niait pas l’existence de certaines irrégularités dans la langue, voire certaines exceptions dans l’évolution régulière. Ces dernières concernent pour la plupart le côté phonétique de la langue (c’est-à-dire la physiologie), l’analogie suscite le plus souvent des irrégularités dans la morphologie (cela veut dire qu’elles touchent le côté psychique), les deux facteurs agissent comme des forces motrices de l’évolution de la langue dans les périodes préhistorique et historique de la langue. D’après Gebauer, elles devaient perfectionner de manière réfléchie la langue pendant son évolution.

Selon Jan Gebauer, la linguistique est une science descriptive, elle est comparative et historique, elle étudie la forme extérieure (la construction phonétique) et la forme intérieure (le contenu) du point de vue théorique, gnoséologique, et du point de vue pratique, de formation. Elle doit s’orienter sur la recherche de toutes les langues et éclaireir la manière dont chaque langue, en tant que phénomène psychique, exprime la pensée et les sentiments de l’homme. Elle se propose comme tâche de contribuer au perfectionnement de la description grammaticale des langues, ainsi que de résoudre certaines questions philosophiques (p. ex. l’origine de la langue, les causes de la différenciation des langues dans le monde, les limites de la parenté des langues etc.) Parcontre, la philologie s’oriente sur l’étude de la forme écrite de la langue, sur les textes anciens et contemporains. Quant à la grammaire, Gebauer la divisait en deux: la grammaire générale (philosophique) et la grammaire particulière, orientée sur l’étude et la description d’une seule langue.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 1, s. 3-29

Předchozí Jan Petr: K 40. výročí Vítězného února

Následující Alena Macurová: K různým verbálním kódům slovesného uměleckého textu, k jejich využití a funkcím