Mezioborová konference o interpretačních procesech

Jana Hoffmannová a kol.

[Discussion]

(pdf)

Междисциплинарная конференция об интерпрeтационных процессах / Interdisciplinary conference on interpretative processes

1. Ve dnech 1.—5. 6. 1987 se konala v Praze interdisciplinární konference o interpretačních procesech. Iniciátory jejího uspořádání byli především pracovníci Psychologického ústavu ČSAV (v čele a hlavním koordinátorem celé akce J. Kholem) a Ústavu státu a práva ČSAV (V. Knapp); na její přípravě, organizaci i průběhu se však podílela celá řada českých i slovenských společenskovědních pracovišť, výrazně zejména Ústav teorie a dějin umění (Z. Mathauser), Pedagogický ústav J. Á. Komenského (J. Skalková), Ústav pro jazyk český (J. Kořenský) aj. Motivační ideou uspořádání této konference bylo na jedné straně přesvědčení o mimořádném významu interpretačních procesů pro vývoj poznání v mnoha vědních oborech (především společenskovědních, ale i jiných) i pro každodenní společenskou praxi, a na druhé straně přesvědčení o neuspokojivém stavu teoretických i empirických poznatků o interpretačních procesech, zejména o jejich nedostatečné systemizaci. Cílem konference proto bylo: (1.) umožnit pracovníkům různých oborů, aby vzájemně porovnali svá pojetí interpretačních procesů a vyměnili si zkušenosti získané při realizaci různých typů interpretačních aktivit; (2.) učinit v současné, v mnohém ohledu nové gnozeologické situaci aspoň krok směrem k této interdisciplinární integraci v podobě komplexní, systematické teorie interpretačních procesů; (3.) operativně implementovat získané poznatky do společenské praxe, tj. přispět ke zvýšení kvality interpretačních procesů, k odstranění některých typů interpretačních „chyb“, k rozvoji nových přístupů k řešení problémů aj.

Maximálně široké pojetí interpretace a interpretačních procesů, které se stalo východiskem celého jednání, mělo umožnit volnou a bohatou výměnu názorů; diskuse na konferenci však ukázaly velmi naléhavou potřebu přesněji delimitovat tyto pojmy, zasadit je do příslušných konceptuálních soustav a ujasnit další diferenciaci interpretačních procesů. Permanentně se diskutovalo o vztahu procesů interpretačních a poznávacích (šíři chápání interpretačních procesů nelze stupňovat až k identifikaci s procesy poznávacími; činnosti interpretační jsou pouze dílčí složkou procesů poznávacích). Kromě toho byl pojem interpretace uváděn do souvislostí s procesy objasňování, vysvětlování, výkladu, porozumění aj., a dále s kontextově podmíněnými ústředními pojmy některých filozofických koncepcí (Begreifen, Verstehen, Erklären, Erkennen; explanation, exploration, understanding) i s celkovým kontextem metodologie věd (vystoupení V. Zátky).

Interpretace byla chápána jednotlivými referenty a diskutujícími jako „udílení významu znakům“, „identifikace individuální historie jevu“, „dosahování ostrosti, zaostřování“, „selekce z třídy možností pohybu na ose sémantické a pragmatické“, jako aktivní odraz, transformace objektivní reality, „přetváření“ reálného v ideální, myšlené. J. Khol kladl v průběhu celého jednání důraz na reprezentační vztah mezi „referensem“, tj. zprostředkujícím článkem poznání, znakem, nositelem informace, a „referendem“, tj. poznávanou skutečností; interpretování pak představuje jednak usuzování z referensu na referend, jednak tvorbu modelu — referensu — určité skutečnosti, tedy referendu (viz i Khol, v tisku). Bylo by možno uvádět ještě další [122]pojetí, již nyní je však zřejmá šíře problematiky, kterou konference ukázala. (Ostatně v souvislosti s interpretačními činnostmi se střídavě vyskytovaly např. výrazy usuzovat, vystihovat, odrážet, vysvětlovat, identifikovat, rekonstruovat, odvozovat, zjišťovat, přetvářet, transformovat, analyzovat, modelovat a četné další.) Účastníky z různých oborů byla opakovaně — a oprávněně — postulována potřeba typologizace interpretačních činností a na tomto základě nové, hierarchizované konceptualizace pojmu interpretace. Závažnou, hojně diskutovanou otázkou se stal vztah „vnitřního modelu“ jako výsledku interpretace a jeho exteriorizace, zvnějšnění; i vyjádření je součástí interpretace, ostatně každou řečovou činnost je možno chápat jako interpretaci skutečnosti sui generis.

V diskusích byly rozebírány i cílové směry, jimiž mohou být interpretační procesy a jejich složky orientovány. Zaměření subjektu na objekt, vztah subjektově objektový představuje interpretace určité skutečnosti; soubor objektů, na něž se v historickém pohybu zaměřují interpretační procesy, se mění, v souladu s povahou objektu se musí měnit i adekvátní způsoby jeho poznání, interpretace. Podle charakteru objektu i cíle interpretace lze aplikovat interpretační metody logicko-sémantické, gramatické, historické, sociologické aj. (J. Čapek), lze vytvářet modely deskriptivní, diagnostické, retrospektivní, prognostické, normativní. Proti interpretacím dílčím musí interpretace celková respektovat celý společenský, historický, kulturní kontext, usilovat o komplexní analýzu situace i sociálně psychologickou úplnost. Interpretaci je třeba vždy chápat jako konkrétní aktivitu lidského subjektu, brát v úvahu vztahy mezi zúčastněnými subjekty, složitou dialektiku jejich interpretačních činností; jedním z problémů je tu např. rozlišení záměrnosti a nezáměrnosti interpretačních aktivit. Nejdále dovedl tento způsob vstřícného modelování Z. Mathauser: při interpretaci umělecké situace zavedl monistickou představu jednoty díla s obráženou skutečností, tedy dynamického okruhu, v němž nejen dílo interpretuje skutečnost, ale i odrážená skutečnost („rozhýbaná realita“) interpretuje dílo, dílo interpretuje samo sebe atd.

V souvislosti se složitostí a mnohovrstevností interpretačních procesů, která se nám i zde stále zřetelněji ukazuje, byla věnována pozornost i interpretacím různých řádů, tj. různým typům metainterpretací.

Další rozsáhlý okruh problémů, který prostupoval celým jednáním konference, lze charakterizovat hlavně zájmem o souvislost interpretace a hodnocení, tj. o podíl axiologických prvků na interpretačních procesech. Objevily se námitky proti přeceňování záměrnosti, racionality interpretace (viz např. i chápání interpretace v některých konferenčních materiálech jako „vyčleňování relevantní informace z pramene“), proti chápání interpretace výlučně jako kognitivního fenoménu (proti tomu postavil Z. Mathauser pojetí interpretace jako „reflexe zážitku“). Na výrazně pragmatickém chápání interpretace (tj. interpretace nejen ve směru k vnitřnímu modelu interpreta, ale i ke zvnějšnění, k dalším účastníkům komunikace) byly založeny úvahy o podílu interpretačních aktivit na rétorických projevech (P. Maydl, J. Kraus aj.), o významu interpretace pro realizaci persuazivních funkcí projevu (výklad persuaze podává u nás v poslední době nejpodrobněji Grác, 1985). Při nejrůznějších příležitostech se zvažovaly možnosti, kdy hodnotit interpretaci jako správnou/nesprávnou, platnou/neplatnou, vadnou, adekvátní apod. S velkým ohlasem se v průběhu celé konference setkala typologie interpretačních chyb navržená J. Kholem: za zdroje chyb v interpretaci pokládá kromě věcných neznalostí a chyb ve formální logice myšlení zatížené konvencemi, fanatismem, nekritičností, fatalismem, tradicionalismem, konzervatismem, ahistorismem, iracionalismem, myšlení naivní, fragmentární, stereotypní, triviální, objektivistické, relativistické, s přílišným sklonem k abstrakci, ritualizaci aj. V diskusi bylo ovšem upozorněno (O. Šoltys) i na to, že při komplexní charakteristice celé interpretační situace a sociálně psychologické kon[123]kretizaci interpreta se pojem „chyby“ značně relativizuje; i tyto „omyly“ jsou motivovanou součástí interpretačního procesu.

Z nosných problémů, které profilovaly celé jednání, uveďme ještě úvahy o modelování interpretačních procesů. Diskuse na konferenci postupně ústily v přesvědčení účastníků o potřebě dosáhnout co možná jednotných způsobů modelování a univerzálních aparátů, které by umožnily „překladové“ usouvztažnění konceptuálních soustav různých oborů.

V další části našeho referátu se zaměříme na specifiku jednání v jednotlivých oborových sekcích. Výjimku učiníme u sekce filozofické: referáty i diskuse byly zde přirozeně soustředěny na nejobecnější teoreticko-metodologické souvislosti interpretačních procesů, takže tematika tohoto jednání už byla z velké části charakterizována výše. Na tomto místě charakteristiku pouze doplníme o několik skutečností. Takřka ve všech sekcích se diskutující svým způsobem a podle potřeb svých oborů vyrovnávali s hermeneutickou teorií interpretace a její marxistickou kritikou (viz k tomu Černý, 1981; sborník Germenevtika, 1985). Jednotlivá jména z vývojové posloupnosti předchůdců a inspirátorů hermeneutiky (F. D. Schleiermacher, J. G. Droysen, W. Dilthey, M. Heidegger aj.) a jejích hlavních představitelů (K. D. Apel, H. G. Gadamer, P. Ricair aj.) byla často citována i v sekci psychologické, žurnalistické a dalších; v referátu J. Hrocha se však nejlépe podařilo ukázat nejcennější momenty této vývojové posloupnosti a možnosti jejich současného kritického zhodnocování (zajímavý byl výklad o souvislostech mezi hermeneutikou a českým strukturalismem i o významu hermeneutiky pro rozvoj moderní estetiky recepce).

Do filozofické sekce byl zařazen i referát o významu interpretačních procesů pro filozofické základy teorie kultury (J. Piaček). Referent chápal interpretaci jako faktor umožňující dialog mezi různými typy kulturní sebereflexe v různých oborech a oblastech lidské činnosti. Zajímavým rysem referátu byla vysoká frekvence pojmu-termínu kompetence (kompetence interpretační, kognitivní, kreativní, jazyková aj.), který prokázal svou explikační sílu pro oblast interpretačních procesů především v jednáních sekce lingvistické a literárněvědné.

K problematice lingvistické pak měly ještě blíže dva další referáty připravené pro filozofickou sekci. M. Havelka vyšel z klasických, sémiotických teorií jazykového znaku a jazykových funkcí (především z prací F. de Saussura a R. Jakobsona) a zabýval se interpretací v souvislosti s uplatněním estetické funkce jazykového znaku v sémantické výstavbě filozofického textu. P. Koťátko se zaměřil na funkce interpretace v mluvním aktu (vyšel z teorie řečových aktů v klasické formulaci J. L. Austina a J. Searla) a na význam predikace pro průběh interpretačních procesů.

 

2. Jednání v sekci právní vědy bylo věnováno především interpretačním procesům ve vztahu k tvorbě a aplikaci právních norem, tj. textů normativních aktů (viz též J. Čapek, 1983). J. Čapek vymezil jako specifiku těchto interpretačních procesů normované, institucionalizované role produktorů i adresátů, tj. především státních orgánů různých úrovní. Naznačil složitost uspořádání množiny subjektů — a tedy i interpretačních procesů —, které se podílejí na realizaci regulační funkce práva ve společnosti. Nutnost diferencovat subjekty různé relevance (zákonodárce, soudce, advokáty, ale i např. občanské výbory), které se účastní interpretace právních norem v různých prostorech (při jejich profesionální, institucionalizované formulaci, v mechanismu jejich aplikace i v běžné společenské praxi), byla zdůrazněna i v diskusním příspěvku J. Kořenského. Referáty J. Čapka i V. Knappa se shodně zaměřily i na problém (pro právní vědy mimořádně důležitý), jak rozlišit správné a vadné, platné a neplatné interpretace. Podle J. Čapka je třeba správnost interpretace posuzovat podle splnění společenského cíle — i „vadná“ interpretace textu normativního aktu může někdy vést k pozitivnímu společenskému působení. Projev V. Knappa dále [124]přinesl osobité rozlišení druhů interpretace: na jedné straně interpretace interní, kognitivní a na straně druhé interpretace externí, komunikativní, které mohou mít charakter buď pouze informativní, nebo naopak volitivní, konativní, persuazivní, účelový, tendenční i normativní (např. interpretace při soudním řízení musí směřovat k výsledku, k rozhodnutí).

Specifika sekce kriminologie a kriminalistiky byla v zaměření na interpretaci trestného činu (včetně interpretace subjektů, osobností pachatelů), dále na interpretaci trestního práva a posléze i na interpretaci postojů občanů ke kriminalitě. Zjišťování těchto postojů má velký význam pro prevenci kriminality; v sekci byla věnována pozornost i metodice empirických výzkumů sociologického typu (anket apod.) a úloze interpretačních procesů jednak při přípravě ankety (problémy vhodného stanovení ukazatelů, stupně projektivnosti otázek apod.), jednak při jejím vyhodnocování. (Nutnost kvalitativně interpretovat získané kvantitativní údaje byla ukázána např. na interpretaci vztahu mezi industrializací a růstem zločinnosti.) Speciální referát zde byl věnován uplatnění interpretace při výslechu obviněných: interpretace jejich osobností, verbálních i neverbálních projevů, postojů vyslýchaných i vyšetřovatelů, celková situace zde formuje vhodnou taktiku vedení výslechu. I v této sekci upozorňovali účastníci na soustavy interpretací různého řádu (např. událost trestného činu — její interpretace ve svědecké výpovědi — mentální zakódování informace z výpovědi kriminalistou — další fungování této interpretace ve vyšetřování a trestním řízení atd.).

Za specifiku kriminalistických interpretací je podle účastníků diskuse možno považovat fragmentárnost informací a omezené možnosti jejich domýšlení, dále značnou mnohost možných interpretací, snahu vytypovat všechny možné verze případu (i přes odlišný stupeň pravděpodobnosti) a provádět jejich postupnou verifikaci. Interpretační procesy zde tedy vedou k formulaci jednotlivých kriminalistických verzí; jde o myšlenkové modely sloužící jako mezistupně etapového poznávání, prozatímního hypotetického objasňování neznámých faktů. (Interpretace zde tedy slouží spíše jako nástroj — nikoli výsledek poznání.)

Velká pozornost byla věnována úloze stop (povahy materiální, hmotné, i povahy „ideální“, tj. paměťových stop, obsahů vědomí) při interpretaci trestných činů. Stopy byly analyzovány jako modely objektů, situací, procesů, jako „gnozeologické substituty originálu“ (M. Protivínský); byly rozebírány zákonitosti vzniku, vyhledávání, získávání a uchovávání i zániku stop a možnosti jejich objektivní interpretace. Zajímavé bylo i upozornění na vztahy mezi stopou a důkazem (jako důkaz může popř. sloužit i neexistence stop). Tato problematika byla i tématem kriminalistické „dílny“, kde promítnutí instruktážního filmu umožnilo diskusi o způsobech ohledání místa činu, zajištění stop, práce s důkazy, stanovení různých verzí případu při vyšetřování a pokusné rekonstrukce trestného činu.

Podnětná diskuse v sekci žurnalistické byla formována především dialogem mezi zúčastněnými teoretiky masové komunikace a lingvisty; žurnalisté přistupovali ke komunikačním situacím a interpretačním procesům v oblasti hromadného sdělování především z hlediska autora, zatímco lingvisté kladli důraz i na aktivity interpreta, příjemce sdělení. Dialog byl předznamenán už komplexní analýzou celé situace v úvodním referátu J. Bartáka. Referent zdůraznil mnohostrannost interpretačních procesů v teto oblasti (viz např. interpretace svědka určité události — autora zprávy — tiskové agentury — redakce — příjemce sdělení, a navíc fungování příslušných zpětných vazeb). Za specifikum interpretačních činností v žurnalistice pokládá jejich aktivnost, postulativnost a intencionalitu; typické jsou i metainterpretace, tj. žurnalisté často interpretují už výsledky interpretace. Upozornil na procesy neustálého řešení „konfliktů“ mezi autory sdělení a příjemci — minimalizací různých druhů komunikačních šumů (sémantických, pragmatických) a bariér (sociál[125]ních, psychologických, gnozeologických, technických, jazykových aj.). Aby bylo možno formulovat adekvátní, adresné záměry žurnalistických interpretací, kvalitních v rovině informativní i persuazivní (tj. poskytovat informace ve vhodné době, na vhodném místě, vhodným způsobem, ve vhodném množství atd.), je třeba respektovat (a ovlivňovat) nelinearitu společenského života a myšlení, chování různých sociálních systémů v časoprostorovém kontinuu, možnosti jejich stabilizace a destabilizace (důležitý je vždy zejména boj o střední, indiferentní kategorii systémově chápaného publika).

V referátu J. Krause byly rozlišeny procesy interpretace a porozumění; referent uvažoval na jedné straně o možnostech autora, jak dosáhnout porozumění čtenáře, na druhé straně o tom, zda je snaha o podnícení aktivních, originálních interpretačních činností žádoucí součástí autorské strategie v žurnalistice. Dále byly analyzovány možné stupně přesvědčivosti žurnalistického textu (v závislosti na způsobu argumentace) a přesvědčivosti autora (v závislosti na jeho přesvědčenosti). Konečně referent srovnával interpretační situace s dalšími typy situací porozumění: s dialogem (dialogická komunikace je prototypem neustálého respektování příjemce, umožňování porozumění, přímé adresnosti) a s překladem (podobně jako překlad musí např. propaganda mířená do zahraničí respektovat odlišnost tradic, kulturněhistorického kontextu, charakteristik příjemců atd.).

Příspěvek Z. Hlavsy vyzdvihl význam jazyka hromadných sdělovacích prostředků jako silného normativního činitele; značná uniformita komunikační situace zde způsobuje tendenci k jednotnosti jazyka masové komunikace. Ve shodě s J. Bartákem referent rovněž vyzdvihl hromadnost jako specifiku žurnalistické komunikace: tj. hromadnost produktorů (pisatel, redaktor, hlasatel aj.), příjemců (a vzájemných hypotéz, predikcí produktorů a příjemců), hromadnost příjmu (příjem simultánní — nesimultánní, opakovaný), interpretačních procesů a jejich fází i hromadnost užitých kódů (kombinace prostředků vizuálních i auditivních, jazykových i mimojazykových, hudebních, grafických atd. vytváří nový komplexní kód). Aby bylo možno optimalizovat účinnost žurnalistické komunikace a možnosti persuaze, je třeba poznávat postoje veřejnosti (vzájemná interpretace, snaha o solidarizaci postojů je zde ostatně oboustranná), podle toho volit možné prostředky k ovlivňování společenského vědomí a jednání recipientů; v tom může teorii masové komunikace nemálo přispět i lingvistika.

Specifikou komunikační situace v žurnalistice se zabýval i M. Bednář; na rozdíl od předchozího příspěvku — a od celého průběhu jednání lingvistické sekce — však zdůraznil jednostrannost komunikační vazby, tj. směr od autora k příjemci. Nezbytným předpokladem úspěšnosti komunikace je intenzívní zaměření autora na adresáta a to, jak autor interpretuje adresátovu interpretaci celé situace (tedy metainterpretace). V této oblasti vznikají interpretační chyby, jež je možno eliminovat na základě sociologických výzkumů postojů publika. Dále se referent zabýval dialektikou pravdivosti a přesvědčivosti informace v žurnalistice.

Diskusní příspěvek O. Brabce vyšel rovněž z komplexnosti kódů v žurnalistické komunikaci: charakterizoval styk informací textových a audiovizuálních a přesvědčivě dokládal současný trend ve využívání vizuálních prostředků (mj. úlohu videopřístrojů). Dále hovořil o diferenciaci diváků a jejich hodnotových systémů (zvláště ve vztahu ke skladbě televizních pořadů), o rozdílném průběhu interpretačních procesů u různých sociálních skupin (např. u mládeže aj.); rozdíly spočívají v motivaci k příjmu informací, ve vztahu jejich racionálního a emocionálního působení, v možnostech prožitku atd.

Další diskuse v sekci poukázala mj. na význam teorie her pro řešení konfliktů a volbu strategií v hromadné komunikaci. Zajímavý byl i pokus rozlišit poznávací a interpretační procesy v tomto typu komunikace: poznávací procesy představují [126]vztah subjektově-objektový, kdežto interpretační procesy dimenzi inter- a intrasubjektovou (zprostředkování výsledků poznání sobě a dalším subjektům).

Další ucelený blok v rámci žurnalistické sekce byl předznamenán referátem M. Marka v úvodu konference. M. Marko hovořil o teoretických i praktických problémech ideologické propagandy v hromadných sdělovacích prostředcích a o různých možnostech dezinterpretace skutečnosti v buržoazní žurnalistice. Další příspěvky byly věnovány jednak obsahové stránce ideologických textů a jejich persuazivním možnostem, jednak různým interpretacím pojmu socialistický ideál (např. ve vztahu k rovnostářství aj.) v současné etapě rozvoje socialistické společnosti.

K jednání žurnalistické sekce se vrátili i někteří účastníci závěrečné panelové diskuse na konferenci. V. Knapp zde charakterizoval metainterpretaci práva v hromadných sdělovacích prostředcích, její rozdílnou fundovanost, správnost a pravdivost a její etické aspekty. — Z. Mathauser a J. Jiránek hovořili o funkcích vyhraněného publicistického žánru — umělecké kritiky — jako interpretace specifické skutečnosti, jako metaznaku ve vztahu k uměleckému dílu; rovněž upozorňovali na problém „správnosti“ a „nesprávnosti“ kritického hodnocení a na historickou funkci některých kritických omylů. — J. Kořenský zdůraznil nutnost chápat i komunikační situace v žurnalistice jako uzavřené komunikační okruhy, věnovat pozornost typům aktivních responzí recipientů a prognózovat dynamiku jejich sociálního chování.

Jak je zřejmé, pronikla do sekcí právní vědy, žurnalistiky i kriminalistiky a kriminologie řada interpretačních problémů z oblasti sociologie. Tyto problémy byly shrnuty a doplněny o další aspekty v sekci sociologické.

Proklamovaným cílem jednání v sekci pedagogiky bylo naznačit šíři chápání pojmu interpretace v tomto vědním oboru (M. Hradečná). Jednotlivé příspěvky byly věnovány především různým typům didaktických interpretací (např. S. Škramovská). Celý blok vystoupení v této sekci se zaměřil na interpretační procesy vázané k učebním textům; toto jednání mělo velmi blízko k problematice řešené rovněž současnou lingvistikou textu a umožnilo konfrontaci užívání některých pojmů (např. smysl textu). J. Průcha zde charakterizoval tři základní sféry interpretace v této oblasti: (1.) transformace poznatků vědního oboru do vzdělávacích obsahů a do učebních textů, (2.) interpretace založená na výzkumu vlastností textu učebnice, (3.) interpretace změn v poznatkové struktuře subjektu vlivem učení z textu. — V diskusi byly mj. probírány možnosti, jak hodnotit výkony žáků ve vztahu k textu učebnice; je otázkou, nakolik uplatňovat normativní platnost textu a nakolik ponechat prostor samostatným tvořivým interpretacím.

V dalším bloku pedagogické sekce se pozornost soustředila na interpretaci z hlediska psychologické interpersonální problematiky pedagogické komunikace. I zde se objevil pojem „interpretační kompetence“ aktérů pedagogického zásahu (S. Štech); další příspěvky se týkaly např. problematiky ztotožnění žáka s dospělými subjekty (M. Kučera), fungování interpretačních procesů při výchově v rodině aj.

Zatímco v pedagogické sekci vystupovali s posledně uvedenými referáty psychologové, pronikla naopak i do jednání psychologické sekce pedagogická tematika. Objevily se tu příspěvky shrnující výsledky experimentů zaměřených na fungování široce chápaných interpretačních procesů (tj. procesů regulačních, anticipačních aj.) při aktivním sociálním učení v malých sociálních skupinách; dále byl přednesen příspěvek interpretující efektivnost pedagogických procesů z hlediska řízení vědeckotechnického rozvoje a upozorňující na paralelní cykly stárnutí strojů i kvalifikace pracovníků, které motivují určitou frekvenci inovací.

Kromě referátů z oblasti pedagogické psychologie byl interdisciplinární charakter jednání v psychologické sekci utvářen i referáty s převládajícím zaměřením psycholingvistickým. M. Sedláková při výkladu o interpretaci psychických jevů uplatnila mj. sémantický přístup, tj. pohled na osobní vlastnosti přes charakterizační adjektiva [127](viz o tom podrobně Kolaříková, 1986). Zdůraznila — s Linhartem, 1976 aj. — procesuálnost psychických jevů i jejich interpretace, jednotu obsahového a procesuálního zřetele při sledování psychických jevů. Rozlišila na podkladě experimentů vlastnosti dispoziční a aktuální, kvantifikovatelné a nekvantifikovatelné, podstatné a náhodné, kontextově a situačně podmíněné aj. — Příspěvek M. Špačka (viz též jeho psychologický pohled na interpretaci slovesných textů — Špaček, 1987) ukázal stupeň úspěšnosti řešení problémů mj. jako výsledek asociačních pochodů. Jejich průběh je závislý jednak na vlastnostech interpretovaných podnětů, jednak na tvaru asociační báze řešitelů, tj. na množství a vnitřní polysémantičnosti asociací, na strukturaci asociovaných pojmových komplexů atd.

J. Plichtová se zabývala uspořádáním a hierarchizací pojmů v sémantické paměti; ukázala průběh interpretačních procesů od získávání konkrétních epizodických zkušeností v interakci přes konstituování pojmových významů s nejasnými hranicemi, přes postupné vrstvení v sémantické paměti až ke schematizaci (zařazení pojmu i prostřednictvím verbálního označení) a vzniku prototypu pojmu, který umožňuje automatičnost dalších interpretací. (K teorii prototypů viz např. Karlsson, 1985.) — V. Rosová vyložila metodiku experimentů zaměřených na interpretaci obrazných významů; pro konkrétní výzkum interpretace frazeologismů ukázala využití synonym, antonym, parafrází aj., zamyslela se nad otázkou reprezentace frazeologismů v paměti, nad vlivem „zmrazenosti“ významu frazeologismu na porozumění i nad nutností simultánního zpracování vlastního a obrazného významu. — K referátům psycholingvistické povahy měl poměrně blízko i příspěvek Z. Petrželky o psychologickém čase, o subjektivním prožívání času a možnostech jeho verbalizace (k tomu viz i Hoffmannová, 1987 aj.), o multikauzálním podmínění subjektivních, emocionálních vztahů k plynutí času.

Dalším tematicky relativně homogenním blokem byl soubor referátů týkajících se úlohy interpretace v psychologii umění. M. Sedláková zde představila teoretický model mentální reprezentace uměleckého díla (viz i Sedláková, 1987, a stati dalších autorů v témže Bulletinu Psychologického ústavu). — J. Viewegh ukázal možnosti, jak interpretovat uměleckou literaturu s využitím poznatků obecné psychologie, systémových a interdisciplinárních přístupů; věnoval pozornost polyfunkčnosti uměleckého díla, jeho interpretaci z hlediska makrosystémů i ve vztahu k interpretaci osobnostních vlastností a záměrů tvůrce. — P. Maydl se zabýval interpretačními procesy, které jsou základem působení na publikum a sbližují tak rétoriku s uměním. Připomněl zastoupení kognitivních a afektivních složek v interpretačních procesech, důležitou úlohu konotací a rozlišil operační a vztahové dimenze interpretace rétorických figur. — Tématem referátu I. Čermáka byla metafora jako předmět psychologické analýzy; důraz byl položen na možnost využít interpretace metaforických vyjádření (ev. i v neuměleckých projevech) k poznávání osobnostních determinant produktora a u recipienta k poznávání sebe sama jako prožívající bytosti. Referent poukázal i na aplikační možnosti těchto interpretací (ve výchově, psychoterapii aj.). — Básnickým překladem jako interpretací se zabýval J. Šlédr. Zaměřil se nejprve na vztah mezi autorskou interpretací skutečnosti v uměleckém díle a metainterpretací recipienta, nabývající speciálních podob v případě recipienta-odborníka, resp. kritika. Na tomto obecném pozadí ukázal vztah překladatele k interpretovanému uměleckému dílu (jako k systémovému celku s jednotným smyslem) a vztah interpretačních činností překladatele a autora. Zdůraznil, že s množstvím možných alternativních interpretací stoupá podíl subjektivní složky v interpretaci, a srovnával překlad a originál z hlediska krásy, pravdivosti, funkčních aspektů, víceznačnosti aj. — Další příspěvky tohoto problémového okruhu (a rovněž diskuse psychologické „dílny“) se týkaly konkrétních interpretačních procesů v oblasti fotografie (J. Hlavsa), výtvarného umění a hudby. (K aplikacím některých teorií interpretace v psychologii viz souhrnně Kučera, 1985).

[128]V sekci věd o umění byla pozornost zaměřena na interpretační procesy z hlediska obecné estetiky, teorie a dějin jednotlivých druhů umění. I zde vystoupil do popředí problém různých typů a řádů interpretací (tj. umělecké dílo jako interpretace reality a jeho metainterpretace realizované výkonným umělcem, vědcem, kritikem aj.). Ucelený blok tvořily referáty věnované sémiotické problematice vztahů jednotlivých druhů umění (např. výtvarného umění i hudby) a charakteru transformačních procesů, vedoucích k filmovým adaptacím nebo dramatizacím, jako specifické formy interpretace. Projednávány byly i speciální otázky, např. význam kulturního kontextu (vstupujícího mj. do aluzí, citací aj.) pro interpretaci, interpretace velkých kulturních celků, interpretace češství v umění (Z. Mathauser) atd.

Problematika různých aspektů interpretace středověké architektury přešla z jednání v sekci i do jedné z uměnovědných „dílen“. Ve známém domě U zvonu se účastníci diskuse seznámili s interpretačními činnostmi provázejícími archeologický průzkum domu, jejichž cílem bylo zjistit původní určení domu a celý další složitý stavební vývoj, s interpretacemi vedoucími k volbě stavu, který má být výsledkem rekonstrukce, a konečně s úložnými interpretacemi po ukončení rekonstrukce domu. Kromě toho se „dílna“ zabývala i interpretací symbolických funkcí architektonických a zdobných prvků z přelomu 14.—15. století; možnosti interpretace v kontextu dobové společenské a politické situace i širších souvislostí evropské výtvarné kultury byly konkretizovány na příkladu Staroměstské mostecké věže a okolní zástavby.

Další uměnovědná „dílna“, vedená hudebními vědci (J. Jiránkem a J. Šedou), byla zaměřena k možnostem rozhodování o správnosti/nesprávnosti, resp. adekvátnosti hudební interpretace. Za jedno z rozhodujících kritérií byla označena míra narušení homeostáze uměleckého díla jako otevřeného systému. Z tohoto hlediska, tj. ve vztahu k míře zachování či narušení identity systémového celku, byly posuzovány i úpravy hudebních skladeb, i vliv technických podmínek (kvalita zvukového záznamu) na autenticitu skladby. Bylo zdůrazněno specifické postavení interpretace v hudbě (kromě interpretačních aktivit autora a příjemce je tu interpretace výkonného umělce, která se stává součástí artefaktu). Prostřednictvím porovnávání různých interpretací téže skladby byl demonstrován pohyb interpretačních procesů v čase, individuálně i dobově podmíněné rozdíly v kreativitě interpretace, proměnlivost úzu i estetických norem (zasahující např. koncepci přednesu, instrumentální pojetí skladeb i ladění nástrojů).

Interpretace uměleckého díla — tentokrát filmového — se týkala i žurnalistická „dílna“. Protože u filmu jde o sémioticky heterogenní komunikát, jehož výstavby se účastní několik znakových systémů (prostředky vizuální, verbální, hudební), vyžaduje jeho fungování v komunikaci nezbytně syntetizující interpretaci. Charakteristické pro tuto komunikaci je dále týmové obsazení role produktora. Po uvedení autorského krátkometrážního snímku D. Vihanové Variace na téma hledání tvaru se uskutečnila diskuse o různých interpretačních rovinách filmu, který je portrétem klavíristy F. Raucha: (1.) F. Rauch interpretuje Beethovenovy skladby a jejich prostřednictvím záměry skladatele; (2.) verbálně explikuje své interpretační pojetí, užité výrazové prostředky; (3.) režisérka interpretuje tyto obsahy; (4.) diváci interpretují její interpretaci. V besedě objasnila i režisérka své interpretační přístupy.

V sekci literárněvědné byla interpretace chápána především jako součást recepce. Proto se jednání soustředilo k otázkám estetiky recepce, čtenářských konkretizací, osvojování literárního díla. Byla charakterizována potřebná zážitková báze i další předpoklady autorů i čtenářů k interpretaci umělecké literatury. Některé metodologické problémy interpretace literárního díla (např. interpretace smyslu, možnosti dezinterpretace) byly zvažovány na pozadí kritického vyrovnávání s hermeneutickými teoriemi. Dále byla věnována pozornost společenskému fungování některých speciálních typů literárních děl a možnostem jejich interpretace (např. u obrozen[129]ských textů lidového čtení je srozumitelnost, sdělnost pro specifického příjemce zvlášť relevantní).

 

3. Závěrečná panelová diskuse předních představitelů některých zúčastněných oborů shrnula nejzávažnější body jednání, pokusila se zformulovat přínos konference pro rozvoj některých společenskovědních oborů a výhled do budoucna. Znovu byla např. zdůrazněna nutnost citlivě formulovat kritéria správnosti, vadnosti, platnosti, pravdivosti interpretace (V. Knapp). K situaci v lingvistice uvedl J. Kořenský, že kritéria „správnosti interpretace skutečnosti jazykem“ nelze už v současné době odvozovat z abstraktního ideálu národního jazyka (a z tzv. jazykových chyb), ale ze souboru požadavků na řečové chování v konkrétních komunikačních situacích; jedná se proto spíše o odstupňování míry vhodnosti, adekvátnosti, přiměřenosti. Dále byla v panelové diskusi připomenuta potřeba rozlišovat interpretaci nejazykové skutečnosti, interpretaci textu a vzájemnou interpretaci partnerů (V. Knapp); potřeba sledovat u různých typů komunikace dialektiku vztahů a aktivit produktora a recipienta, fungování vzájemných anticipací, zkoumat činnosti recipienta a chápat tak i zdánlivě neuzavřené komunikační okruhy jako uzavřené, jako „smyčky procházející společenskou realitou“ (J. Kořenský).

M. Marko ve svém závěrečném slovu upozornil na možnost zneužití metainterpretací (interpretací už řečeného, interpretovaného) k propagandistickým dezinterpretacím. Diskuse o vztahu interpretačních a poznávacích procesů uzavřel označením interpretačních procesů za neoddělitelnou etapu poznání. Upozornil na dialektický vztah pojmů význam a smysl a na potřebu odhalovat jednotný smysl pod konfliktními významy.

Z. Mathauser v diskusi uvažoval o možnostech, jak modelovat komunikační a interpretační procesy v různých oborech; modely nelze samozřejmě mechanicky přenášet (viz i Mathauserovu specifikaci a dekompozici referenčního trojúhelníku Ogdena - Richardse pro uměleckou situaci — Mathauser, 1985). V současné době je třeba definitivně opustit pozitivistická schémata (např. interpretaci uměleckého díla podle sestupné škály kategorií idea — téma — syžet — kompozice — jazyk) a modelovat především lidský rozměr umění, jeho aspekty ontologické, genetické, psychologické i sociální aj. Konference zřejmě utvrdila účastníky ve snaze budovat v rámci obecné teorie interpretačních procesů univerzální, mezioborově využitelné aparáty (J. Kořenský).

J. Khol naznačil možnosti, jak přenést výsledky této konference i dalšího rozvíjení teorie interpretačních procesů do společenské praxe — do oblasti hromadného sdělování, propagandy, kultury a osvěty, výchovy a vzdělávání, řízení (k tomu viz i Khol, 1982), do podnikové a poradenské psychologie, do prevence kriminality a do řady dalších oblastí (interpretační procesy mají ostatně velký význam jistě i v řadě disciplín na konferenci nezastoupených — v oborech historických, ekonomických, lékařských, matematických, v teorii informace aj.).

Konference měla značný význam zejména pro mnohostranný interdisciplinární dialog a dorozumění, pro postupné proporcionální vytváření racionálně pojaté teorie interpretačních procesů (včetně redukce značné šíře a neurčitosti v jejich chápání) a pro hledání pohotových cest k přenosu výsledků do společenské praxe. Organizátoři a účastníci konference počítají s dalším rozvojem takto zaměřené interdisciplinární spolupráce, s pořádáním častějších, avšak rozsahem menších vědeckých akcí, které by mnohostranně (nebo jen dvoustranně) řešily jednotlivé dílčí problémy.

 

LITERATURA

 

APEL, K. D.: Das Verstehen. Archiv für Begriffsgeschichte. Bd. 1. Bonn 1955.

ČAPEK, J.: Interpretace socialistického práva (Základní teoretické otázky). AUC, Iuridica Monographia, 40. Praha 1983.

[130]ČERNÝ, J.: Hermeneutika v soudobé buržoazní filozofii — její rozchod i smiřování s vědou. Filozofický časopis, 29, 1981, s. 351—362.

GADAMER, H. G.: Wahrheit und Methode. Tübingen 1965.

GERMENEVTIKA: ISTORIJA I SOVREMENNOSŤ. Moskva 1985.

GRÁC, J.: Persuázia. Ovplyvňovanie človeka človekom. Martin 1985.

HOFFMANNOVÁ, J.: Temporální sémantika a text. In: Teoretické otázky jazykovědy. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 160—191. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KARLSSON, F.: Prototypy jako modely lingvistické struktury. SaS, 46, 1985, s. 257—268.

KHOL, J.: Interpretační procesy v řešení problémů řízení (Výzkumná zpráva). Praha 1978.

KHOL, J.: Psychologie řízení. Praha 1982.

KHOL, J.: Interpretace: nástin teorie a praxe interpretování. V tisku.

KOLAŘÍKOVÁ, O.: Perspektivy teorie a výzkumu osobnostních vlastností. Praha 1986.

KUČERA, M.: Vybrané teorie interpretace a možnosti jejich aplikace v psychologii. Kandidátská disertace. Praha 1985.

LINHART, J.: Činnost a poznávání. Praha 1976; rec. v SaS, 38, 1977, s. 248—250.

MATHAUSER, Z.: Umělecká situace. Estetika, 22, 1985, s. 135—157.

SEDLÁKOVÁ, M.: Mentální reprezentace uměleckého díla. In: Bulletin Výzkumné zprávy Psychologického ústavu ČSAV. Praha 1987, s. 2—17.

ŠPAČEK, M.: Některá pojetí interpretace slovesného textu. Československá psychologie, 31, 1987, s. 178—192.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 2, pp. 121-130

Previous Miroslav Novotný: Gramatické kategorie a „pojmy v situacích“

Next Lingvistická sekce konference o interpretačních procesech