Práce o sekundárních předložkách v češtině

Helena Confortiová

[Kronika]

(pdf)

Работа о вторичных предлогах и чешском языке / A volume on secondary prepositions in Czech

V řadě Linguistica, kterou vydává Ústav pro jazyk český ČSAV pro svou interní potřebu (srov. recenzi O. Müllerové v SaS, 46, 1985, s. 137—145), vyšla v r. 1985 práce Libuše Kroupové nazvaná Sekundární předložky v současné spisovné češtině (Linguistica XIII, 115 s., ruské résumé); je to vlastně autorčina zestručněná kandidátská disertační práce. Zájem L. Kroupové o problematiku předložek, zvláště sekundárních, je čtenářům SaS znám (srov. její příspěvky např. v SaS, 32, 1971, s. 225—231; 35, 1974, s. 265—268; 47, 1986, s. 29—35 aj.). Autorka zde (a nejen zde) uveřejňovala své úvahy o klasifikaci předložek primárních a sekundárních, o vztahu předložek k ostatním slovním druhům, o sémantice sekundárních předložek, o kritériích prepozicionalizace apod. Nutno připomenout také návrh L. Kroupové na lexikografické zpracování sekundárních předložek, který se realizoval ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978, dále SSČ).

V recenzované práci L. Kroupová rozebírá sekundární předložky (SP) podrobně z různých hledisek. Po úvodní kapitole věnované přehledu názorů různých jazykovědců na problematiku předložek (zejména názor, zda předložky chápat jako samostatný slovní druh nebo pouhý morfém substantiv) přistupuje Krou[166]pová k pojetí předložek (kap. 1), k jejich třídění (kap. 2), ke klasifikaci a tvoření SP (kap. 3); uvádí zde kritéria prepozicionalizace SP a způsoby jejich tvoření. V dalších kapitolách rozebírá SP po stránce gramatické (kap. 4) a po stránce sémantické (kap. 5); všímá si využití předložek v jednotlivých stylech (kap. 6) a jejich lexikografického zpracování ve slovníku (kap. 7).

L. Kroupová předložky vymezuje jako samostatnou slovnědruhovou kategorii. Pod pojmem předložek rozumí nejen výrazy jednoslovné, ale i ustálená víceslovná lexikální sousloví. Předložky chápe jako slova lexikálně-gramatická: význam lexikální se realizuje prostřednictvím jejich gramatické funkce, význam gramatický je složkou nezbytnou nebo stejně důležitou jako význam lexikální. Předložky jsou slova neohebná, relační (vyjadřují vztah mezi členem řízeným a řídícím), synsyntagmatická (vyskytují se jen ve skladebných dvojicích), synsyntaktická (nemohou být větným členem); naproti tomu nejsou to slova synsémantická, neboť mají svůj vlastní význam. L. Kroupová zdůrazňuje, že předložku je třeba vidět vždy v dvoustranném vztahu, a to k členu ji řídícímu, tak i členu na ní závislému. Lexikální význam předložky tvoří její vlastní sémantické jádro; na jedné straně je dán kontextem, na druhé straně předložka sama působí aktivně, tj. modifikuje řízený člen (morfologická funkce) a spolu s ním specifikuje člen řídící (syntagmatická funkce). — V kapitole věnované třídění předložek zdůvodňuje autorka termíny primární předložka a sekundární předložka a uvádí kritéria dělení předložek na tyto dvě skupiny.

Sekundární předložky dělí L. Kroupová na stabilizované a nestabilizované. Stabilizované pak člení (1.) na předložky se zastřenou motivací, (a) bezkontaktní (např. mezi, dle), nebo (b) konadverbiální, vyskytující se jako předložky i jako adverbia (např. vedle, mimo); (2.) na předložky se zřetelnou motivací, deadverbiální (blízko, skrz), transadverbiální, vzniklé ze substantiva, jež se stalo adverbiem a potom předložkou (stranou, uvnitř, kolem); (3.) na předložky odvozené z jednotlivých druhů slov, desubstantivní (jednočlenné zásluhou, díky, dvojčlenné — v důsledku a složité trojčlenné — se zřetelem k), deverbativní (jednočlenné — konče, dvojčlenné nehledě na), depronominální (jen ojedinělé hovorové předložkové spojení co do) a deprepozicionální (většinou řídké — zpod).

Pokud jde o nestabilizované SP, rozeznává L. Kroupová tři stadia prepozicionalizace označované stupni I., II. a III., přičemž I. stupeň je nejslabší a III. nejsilnější. Prepozicionalizaci určují kritéria, která vycházejí z komplexního hlediska syntaktického, morfologického a lexikálně sémantického. Pokud je splněno jedno z kritérií, jde o SP v počátečním stadiu prepozicionalizace (např. v čele, v době, bez ohledu na); jsou-li splněna dvě kritéria, jde o SP v pokročilejším stadiu prepozicionalizace (např. končíc, na poli, nedbaje na, po způsobu). Jsou-li splněna všechna tři kritéria, jde o plně stabilizované SP (např. počátkem, následkem, na rozdíl od, na podkladě, shodně s). L. Kroupová uvádí tabulku, ve které označuje stupně prepozicionalizace jednotlivých SP a doložení těchto předložek v PSJČ, SSJČ a SSČ.

Sekundární předložky zkoumá L. Kroupová po stránce gramatické; nejprve si všímá jejich spojitelnosti s jednotlivými pády (uvádí abecední seznam všech předložek a předložkových výrazů pojících se (a) s jedním pádem a (b) se dvěma pády). Na pádovém významu se podílí předložka sémantikou slova, na jehož základě vznikla. Dále si autorka všímá syntaktické funkce jednotlivých pádů se SP. Na základě výzkumu SP ve věcném stylu můžeme doplnit, že nejčastěji se předložky sekundární spojují ve věcném stylu rovněž se jmény v syntaktické funkci adverbiále, častější však než objekt je atribut (H. Confortiová, On the semantic analysis of prepositions from the quantitative point of view. PSML, 9, 1986, s. 53—64).

Sekundární předložky sleduje L. Kroupová i po stránce sémantické. Na rozdíl od předložek primárních, u kterých lexikální význam obsahuje často malý počet významových prvků a významový obsah je tedy minimální, zato významový rozsah široký, předložky sekundární mají významy určitější. SP si zachovávají lexikální význam slova, ze kterého vznikly; jejich lexikální význam je obsahově hutnější, významový rozsah není tak široký. Proto jsou SP zpravidla monosémní. Třídění SP podle významů je v recenzované práci podrobné a vyčerpávající. Autorka nejenže uvádí SP, které vyjadřují běžně známé vztahy místní [167](s rozdělením na pozici, směr ap.), vztahy časové, příčinné, účelové, přípustkové, způsobové atd., ale uvádí i vztahy zastoupení (jménem, náhradou za), vztahy exkluze (kromě, s výjimkou), inkluze (včetně, počítaje v to), vztahy identifikace (v roli, ve funkci) apod. (třídění obsahuje celkem 19 druhů vztahů). Je zřejmé, že některé vztahy jsou si blízké a mohou být chápány tím nebo oním způsobem; např. vztahy zřetelové a účelové, způsobové a místní apod.

Co se týká polysémie, je u předložek sekundárních jevem méně častým než u předložek primárních. Vyskytuje se spíše u výrazů jednoslovných (např. blízko, okolo, proti, vedle) než u výrazů složených (dvouslovné předložkové výrazy bývají dvouvýznamové, např. na konci, po boku, ve stadiu, víceslovné předložkové výrazy mívají rovněž jen dva významy, srov. ve spojitosti s, ruku v ruce s). Je to tím, že jednoslovné SP tvoří někdy přechodovou skupinu mezi předložkami primárními a sekundárními a jsou vlastně jádrem stabilizovaných SP.

Pokud jde o synonymii předložek, existuje buď synonymie mezi předložkami primárními a sekundárními (u — vedle — blízko; za — při — během — po dobu) nebo mezi SP navzájem (kromě — mimo — vedle — vyjma) nebo mezi SP a jiným slovním druhem (zpravidla substantivem v instrumentálu, které se dostává do počátečního stadia prepozicionalizace: vlivem — následkem — působením). Synonyma dělí autorka na lexikální (kolem — okolo), morfologická (v úvodu — na úvod, počínaje — počínajíc) a syntaktická (se zřetelem na — se zřetelem k). Závěrem konstatuje, že SP mají více synonym než předložky primární, je to dáno tím, že SP mají početné zastoupení ve stylu odborném, publicistickém i administrativě. Při výzkumu předložek ve věcném stylu (M. Těšitelová a kol., Kvantitativní charakteristiky současné odborné češtiny (v rámci věcného stylu). Tabulky a přehledy. Linguistica VII, Praha 1983) se našly některé, jež Kroupová ve svém bohatém seznamu uvedeny nemá, např. v odlišení od, vpředu), vesměs s frekvencí 1. — Otázku antonymie u SP probírá autorka na základě binárních opozic (např. příluka — odluka, soulad — protiklad ap.).

Svou důležitost má i kapitola věnovaná využití SP v jednotlivých stylech. Autorka považuje SP za konstitutivní prvky odborného, publicistického i administrativního stylu. Dokazuje, že v textech umělecké literatury připadá na 5000 slov průměrně 20 předložek, z toho 10 různých předložek; v odborném stylu to je 49 předložek, z toho 18 různých předložek; v publicistice 49 předložek, 26 různých předložek; v administrativě 60 předložek, 22 různých předložek. Nejvíce předložek se — jak zřejmo — vyskytuje ve stylu administrativním, i když jejich paleta není tak pestrá jako ve stylu publicistickém (ten má různých předložek nejvíce). To potvrzují i výsledky kvantitativního výzkumu, srov. M. Těšitelová, O češtině současné administrativy. NŘ, 70, 1987, s. 21 až 29; H. Confortiová, Kvantitativní charakteristiky morfologických kategorií skupiny jmenné. In: Současná česká administrativa z hlediska kvantitativního. Linguistica XV. Praha 1985, s. 27—47.

L. Kroupová svou publikací vyplnila mezeru, která byla v naší literatuře v monografickém zpracování sekundárních předložek. Shrnula nové poznatky o sekundárních předložkách z hlediska gramatického, sémantického, stylistického, lexikografického a částečně i statistického (cenné je srovnání s výsledky ve věcném stylu, uveřejněnými zejména v publikacích Linguistica II, III, IV, VII a XV). Při analýze materiálu vycházela jednak z vlastní excerpce, jednak z materiálu shromážděného v lexikální kartotéce oddělení pro současnou lexikografii ÚJČ. Výsledků její práce lze využít při přípravě lexikografických publikací i při jiných lingvistických pracích.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 2, s. 165-167

Předchozí Otakar Šoltys: Petříkův odkaz stále živý

Následující Jan Petr: Bulharský sborník o cyrilometodějské problematice