K pojetí jazyka u Hegela

Miloslav Bednář

[Articles]

(pdf)

К пониманию языка у Гeгeля / Оn Hegel’s concept of language

1. K pojetí jazyka u Hegela

Marxovo určující vymezení jazyka v Německé ideologii zřetelně poukazuje na své hegelovské kořeny.[1] Marx totiž zcela jednoznačně ztotožňuje jazyk v jeho aktuální formě, tj. mluvený jazyk, s vědomím, a sice s vědomím praktickým, jemuž připisuje ověřitelnou skutečnostní hodnotu. Praktické neboli skutečné vědomí je Marxovi synonymem vědomí uznaného jinými lidmi, tj. společností. Jazyk se tak ztotožňuje s obecně společensky platnou formou vědomí, tj. s vědomím skutečným. Vědomí je podle Marxe od počátku bytostně určováno svou společenskou povahou a jeho adekvátním vyjádřením je jazyk. Základním tvarem vědomí a právě tak jazyka je uvědomění vztahu k jiným lidem.

Marx tak zhuštěným a zobecňujícím způsobem shrnuje skutečnost, kterou Hegel analyzuje jako obecnou platnost. Jde o vědomý vztah jednoho individua vůči druhému a vice versa, tedy o vzájemnou obecnou platnost individuí, jež je podstatou společnosti, lidství a jazyka (Hegel, 1972, s. 441, 445—446).

Pojetí jazyka jako vědomého vztahu k jiným lidem Hegel v souvislosti s vývojem společnosti chápe v jeho nejrozvinutější formě jako výraz vědomého vzájemného úsilí o uznání (Hegel, 1975, s. 318—319). Jazyk je zde adekvátním vyjádřením faktu vzájemného uznání na obecné úrovni vědomí, tj. všem členům národa společné. To znamená, že jazyk plně odpovídá myšlení, tj. projevuje se v plnosti svého bytostného určení. Každý výrok se totiž explicitně nebo implicitně chápe ze strany jak mluvčího, tak příjemce jako projev úsilí o uznání, jež je společné všem členům národní, tj. jazykem spjaté společnosti. Mluvčí si je takto vědom obecné oprávněnosti svého výroku právě tak jako jeho adresáti, kteří jej akceptují jako potenciálně jim vlastní projev úsilí o uznání ostatních lidí. Tak se každý výrok jednotlivé osoby chápe jako překonaný ve své jedinečnosti a výlučnosti osobního nároku, tj. uznává se jeho reciproční, obecná platnost. Proto jazyk vyjadřuje to, co jednotlivec míní. Pokud jazyk plně nevyjadřuje své, tj. společensky bytostné určení, znamená to, že mluvčí dosud nejsou s to adekvátně vyjádřit to, co mají na mysli, „sagen es nur halb, oder das gerade Gegentheil dessen, was sie sagen wollen“ (ibid., s. 318). Vývoj jazyka a lidského společenství se v takovém případě nacházejí na nedokonalém stupni, který dosud neodpovídá podstatě člověka, jazyka, myšlení a společnosti.

Hegelovo pojetí jazyka jako reflexe vědomého akceptování úsilí o uznání jednotlivých individuí jako základu národní společnosti nevyčerpává dialektickou povahu jazykového pohybu ve vztahu ke společenskému bytí. Hegel totiž výslovně uvádí deficientní modus funkce jazyka ve společnosti. Jde o situaci, kdy jazyk vystupuje jako pouhé vnějškové mluvení. Jazyk zde není „ein produciren, sondern die blosse Form des aüsserlich machens, was schon producirt ist, … (das) formale der reinen Thätigkeit, das unmittelbare Werden des innerlichsten zu seinen Gegentheile, zu einem äussern …“ (ibid., s. 318). Totéž platí o jednotlivých vědomích: „es bleibt gleichsam nur die formale Thätigkeit des Beziehens derselben, die schon sind, aufeinander“ (ibid., s. 319).

Hegel tak z dialektického stanoviska uchopuje funkční stránku jazyka, kterou jazykověda po 130 letech vymezila jako automatizaci, tj. jako užívání jazykových prostředků, „jaké je obvyklé pro určitý úkol vyjádření, totiž takové, že výraz sám nebudí pozornost, vyjádření po stránce formy jazykové se děje a je přijímáno jako [262]konvenční a chce být „srozumitelné“ již jako součást jazykového systému a nikoliv teprve doplněním v konkrétním jazykovém projevu ze situace a souvislosti“ (Havránek, 1932, s. 53).

Jazyk projevující se jako formální činnost vzájemného vztahování jednotlivých vědomí (viz Hegel, 1975, s. 319) odpovídá situaci, v níž „se úmysl mluvčího nemíjí předpokládaným účinkem, kde záměna mezi úmyslem a účinkem není zpravidla možná“ (Havránek, 1932, s. 53). Automatické zacházení s jazykem jako se souborem konvenčních vyjadřovacích forem není tedy vlastní jazykovou produkcí, nýbrž pouze její vnějškovou, jakoby zhmotnělou stránkou, jež je každému příslušníku jazykového společenství k dispozici jako samozřejmý ustálený instrumentální způsob dorozumění. Hegel však uvedený jev chápe jako výchozí prvek procesu, který označuje jako rekonstrukci jazyka v národě a pojímá jako neustálou obnovu vlastního smyslu jazykového fenoménu. Jazyková instrumentalita je nezbytnou daní vlastnímu smyslu jazyka, který spočívá v překonání statického pohledu na jsoucno prostřednictvím poukazu na nezbytné vyrovnání s celkem, v němž konkrétní jsoucno tkví, vyrůstá z něj a je jím bytostně určováno. K překonání statického, mechanického pohledu na svět dochází v jazyce, jehož neodmyslitelným aspektem je automatizace, tj. vnějšek určujícího jazykového pohybu. V Hegelově pojetí tato základní jazyková situace vede k neustálému překonávání pouhého automatického zacházení s jazykem a tak k rekonstruování jeho vlastního, určujícího významu, který dává jazykovému automatismu smysl.

Formální, konvencionální vazba, na které spočívá jazykový automatismus, odpovídá Hegelovu pojetí úsudku na rozdíl od dialektické povahy soudu v jeho Vědě o logice (Hegel, 1971, s. 352). Rozdíl mezi úsudkem a soudem je dán rozdílem stupně dokonalosti predikačního vztahu. V úsudku platí formální priorita vazby mezi subjektem a predikátem, které jsou zde samy o sobě nesamostatnými, nesoběstačnými prvky. Jejich identitu udržuje pouze jejich vzájemný vztah. Dokonalejší stupeň predikace v soudu tkví v dokonalejším vztahu zprostředkování ve srovnání s úsudkem, který se vyznačuje nesamostatným, tj. vzájemným spoléháním obou prvků predikace. Uvědomění si této chyby vede k jejímu skutečnému poznání, tj. k chápání reality v její skutečné, nikoli domnělé podobě, tj. v podobě přijetí vlastního protikladu do sebe sama. Tímto způsobem vzniká bezprostřednost o sobě a pro sebe, samostatnost a soběstačnost, kterou Hegel označuje jako objektivitu. Jejím jazykovým korelátem je dialektická predikační struktura, která reflektuje svou dosavadní nedostatečnou formu úsudku, a je tak výrazem sebekritického vědomí.

Podle Hegela je určujícím, základním předpokladem porozumění podstatě jazyka eliminace běžného pojetí subjektu a predikátu ve větě, jež spočívá v přiřazování charakteristik danému subjektu. Hegel charakterizuje predikát jako jsoucí, živoucí, tj. jako entitu rovnocennou subjektu (Hegel, 1907a, s. 300—307).

Hegelovo dialektické pojetí predikace je v souladu s jeho výkladem pojmenování. Denotace jednak vyjadřuje určitost věci, jednak se vzhledem ke společnému prostředí, na jehož pozadí dochází k vydělování pojmenování, jednotlivé denotace určují negativně, tj. ozvláštňují se v protikladu k jiným, a tak překonávají svou jednotlivost, výlučnost. Smysl pojmenování u Hegela spočívá v implicitním vědomí neoprávněné samozřejmosti kladení samostatné a soběstačné existence určité entity. V Hegelově dialektickém pojetí je to právě přirozeně zdůvodnitelný, evidentní požadavek sebezrušení, který zaručuje oprávnění samostatné existence jednotlivých jsoucen jejich vztažením k vlastnímu základu, z něhož se vydělují a jímž nabývají smysl, význam a opodstatnění. Uvedený proces, který je vlastní podstatou pojmenování, Hegel nazývá negativní jednotou paměti nebo také negativní jednotou vědomí, jež musí jednotlivé denotace vztahovat k sobě navzájem a zároveň respektovat jejich diferenci. V tomto vztahovém rámci se v Hegelově pojetí ruší individuálnost obsahu [263]jednotlivých denotací, které se tak stávají rozvažovacími pojmy (viz Hegel, 1975, s. 290).

Hegel tak dialekticky chápe jev, který v jazykovědě o století později poprvé charakterizoval F. de Saussure jako lineární (syntagmatické) a asociativní (nyní paradigmatické) vztahy. V Hegelově terminologii jde v tomto případě o vznik „rozvažovacích“ pojmů (Verstandesbegriffe) v procesu denotace. Podstata jazyka, jež se u Hegela projevuje typicky v pojmenování, se tak ukazuje jako neoddělitelná od aktivity lidského vědomí. Jazyk a vědomí existují jako dva aspekty téhož jevu, odpovídají si a jsou vzájemně převoditelné.

V dalším vývoji dialektického pojetí denotace Hegel poukazuje na její bezprostřední souvislost s intersubjektivitou. Jazyk, jehož bytostné určení spočívá v pojmenování, je „pravdivým bytím ducha jako ducha vůbec — je tu jako jednota dvou svobodných osob; a jako jsoucno, jež je přiměřené svému pojmu, se právě tak bezprostředně překonává — dozní, je však zaslechnuto“ (Hegel, 1976, s. 189). Hegel dále upozorňuje na intersubjektivní zakotvení denotace jako odpovědi na otázku „Co je to?“ (ibid.).

Denotací se v Hegelově pojetí překonává bezprostřední, tj. živočišné nazírání časoprostoru. Hegel ztotožňuje vznik lidství se vznikem mnohosti denotací, jejichž uchovávání je věcí paměti. Stanovení řádu denotací je funkcí já. Já tak sebe samo poprvé uchopuje jako sílu (ibid., s. 193), je „cvičením paměti“, „první prací probuzeného ducha jako ducha — dávání, nalézání jmen je vynalézající svévolí; v paměti tato libovůle poprvé mizí, já se stává bytím; pojmenování je fixovaný znak, trvalý, obecný vztah …“ (ibid.).

Hegel dále zjišťuje, že mnohost denotací, jež jsou produktem činnosti já, jednak zvěcňuje já, tj. umožňuje jeho adekvátní vztah k realitě, jednak uchopuje její obecný význam, tj. realizuje se jako kategorie, které zjišťují existenci obecného. Jazyk se tak jeví jako bezprostřední, základní předpoklad kategoriálního myšlení, vztahu k obecnému, resp. jako jeho faktická realizace rozmanitostí pojmenování.

Hegelův výklad pojmenování lze vztáhnout k jeho koncepci vzniku lidské společnosti. Hegelovo pojímání společnosti se soustřeďuje v pojmu „mravnosti“, který vyjadřuje dokonalejší uskutečnění bytostného určení inteligence jejím vyproštěním z pout přírodních vztahů sebereflexí individua v jiném individuu na obecné, přírodní určeností nezatížené úrovni (Hegel, 1972, s. 479—481). Je příznačné, že obdobným způsobem jako společnost Hegel vymezuje jak pojmenování (viz výše), v němž spatřuje výraz podstaty jazyka, tak jazyk, zejména v podobě mluvené.

Tak jako Hegelovo porozumění společnosti jako sebereflexi individua, která je oproštěna od přírodní vázanosti, je i jazyk překonáním abstraktní, tj. jednostranné povahy přírodních vazeb a předmětného prostředkujícího činitele mechanické práce v dvoupólově vázaných nástrojích (Hegel, 1972, s. 445—446).

Hegelovo pojetí jazyka lze vymezit jako bezprostřední negaci individuální existence jazykového sdělení jeho okamžitým odezněním, jež svou bytostnou konečností neustále poukazuje na nedokonalost sebe sama, a tím implicite na trvalost obecného (též Petr, 1980, s. 25—26).

Z hlediska své dialektické koncepce Hegel oprávněně kriticky posuzuje vnějškovou, tj. mechanickou a abstraktní povahu jazykového znaku, resp. v jeho psané, hmotné formě, která je sama o sobě opakem, protikladem pohybu a života; životní pohyb pouze simuluje vnějškovým přiřazováním subjektu a objektu, ke kterému dochází ze stanoviska subjektu. Hegel dovozuje, že vnějškové spojení subjektu a objektu pomocí hmotného jazykového znaku probíhá za cenu zničení jeho subjektivní složky, tj. vlastního autonomního významu, který je nahrazen niternou bezvýznamností. Instrumentalita písemné jazykové formy podle Hegela vyjadřuje podstatu instrumentality vůbec, která spočívá v arbitrárním, nahodilém a neorganickém spojování subjektu a objektu (Hegel, 1972, s. 447).

[264]Z Hegelova dialektického stanoviska je vyšším stupněm jazyka jeho forma mluvená. Oproti hmotně fixovaným jazykovým znakům vyjadřuje dialektickou povahu mluvené formy jazyka okamžitá negace sebe sama jejím bezprostředním odezněním. Mluvený jazyk je zároveň bezprostředním vystoupením nitra mluvčího ve své určenosti. Hegel v této souvislosti uplatňuje pojem uznání, tj. základní moment jeho dialektického pojímání společnosti. V mluveném jazyce se uznání projevuje jako prostředí, v němž se realizuje jedinečnost individuálního výrazu, která zároveň bezprostředně sděluje obecné významy. Úsilí o uznání mluvčích jako určující prostředí mluveného jazyka je v Hegelově pojetí ztělesněním, vždy původní, jedinečnou a neopakovatelnou ukázkou principu dialektického pohybu, který spočívá v sebenalézání v jiném, nikoliv však v sebenalezení jednou provždy, nýbrž v neustálém obnovování tohoto pohybu, který ve skutečnosti představuje sebeobnovení na vyšším, reflektovanějším stupni rozvoje.

Hegelova charakteristika mluveného jazyka jako ztělesnění abstraktní objektivity hmotného, tj. písemného jazykového znaku zvukovou realizací, má povahu dialektického pojmu, protože bezprostředně sama zaniká (Hegel, 1972, s. 447—448); ve své rozvinuté podobě, tj. jako pojmenování, se ukazuje jako určující charakteristika jazyka, jako existující pojem vědomí (Hegel, 1975, s. 288). Jazyk je tedy v Hegelově pojetí realizací smyslu vědomí, adekvátním projevem jeho podstaty. Bytostné určení jazyka a vědomí se realizuje pojmenováním, jménem. Neměnnost pojmenování zároveň vyjadřuje neoddělitelnost jazyka od myšlení. Jazyk je jako rozmanitost pojmenování zároveň výrazem souvztažnosti jmen, tedy jejich syntetizujícím, soustředivým prostředím intelektové povahy, tj. rozvažováním (Verstand).

V Hegelově pojetí je však jazyk pouze ideální existencí vědomí (ibid., s. 308). Reálný projev existence vědomí je činným praktickým osvědčením verbálních sdělení, které se ztotožňuje se vznikem společnosti a spočívá v určujícím prostředí mluveného jazyka, tj. v úsilí o uznání mluvčích. Vznik tohoto procesu je dán nezbytností reálně osvědčit kladení sebe sama v jednotlivosti své existence jako vylučující totality (ibid., s. 309). Konkrétně jde o snahu zaměřenou na zánik existence jiného vědomí. Takové úsilí v sobě zahrnuje přijetí možnosti vlastního zániku, tj. zrušení sebe sama jako jednoty jednotlivostí. Vědomí tak dochází k zjištění, že uznání, o něž usilujeme, je podmíněno zrušením, překonáním jednotlivé totality sebe sama. Zároveň zjišťuje, že se totéž týká vědomí jiného člověka, a tak se stává vědomím naprosto obecným. Tato bezprostřední zkušenost sebe sama se reprodukuje v jiných vědomích a „tím je jednotlivost absolutně zachráněna“ (ibid., s. 313). Vzájemné uznání potenciální oběti života každého jednotlivce je totožné s naprostým respektováním jeho integrity. Všeobecná platnost takového vzájemného uznání vytváří společnost ve vlastním (původním) smyslu (Sittlichkeit).

Princip vzájemného uznání odpovídá uvedenému Hegelovu chápání soudu, který se vyznačuje přijetím vlastního protikladu a tím bezprostředností, která je skutečnou samostatností a soběstačností. Obdobná souvislost s určujícím principem společenského pohybu se projevuje v případě negativní jednoty paměti, která je vlastní podstatou denotace. Jak bylo uvedeno výše, jde o implicitní „požadavek“ sebezrušení, který zaručuje vskutku samostatnou existenci jednotlivých pojmenování vztažením k základu, z něhož se původně vydělila.

Jak Hegelovo pojetí soudu, jehož korelátem je dialektická predikační struktura, tak jeho obdobné chápání denotace je v souladu s koncepcí zdroje společenského pohybu na základě principu vzájemného uznání. Denotace, která se Hegelovým zkoumáním ukázala jako ztělesnění podstaty jazyka, se tak jeví jako adekvátní vyjadřovací způsob člověka jako společenské bytosti. Dialektická povaha jazyka je proto vhodným komunikačním prostředím lidského společenského života. Chápání jazyka jako dorozumívacího nástroje, jako pouhého prostředku mezilidského dorozumění se zároveň ukazuje jako nanejvýš povrchní přístup k povaze tohoto jevu.

[265]V souladu s dialektickým pojetím mluveného jazyka spatřuje Hegel vlastní smysl jazyka v prezentaci jáství, ve vystoupení já v jeho čisté podobě, jež se zobecňuje bezprostředním zaslechnutím a odezněním, tj. recepcí druhými; tak se akceptuje, uznává, trvá ve své podstatě, získává obecnou platnost (Hegel, 1951, s. 390—391). Hegelova koncepce bytostného určení jazyka se tak zcela zřetelně ztotožňuje s jeho pojetím společnosti ve vlastním smyslu, tj. společnosti bezprostředně vyrůstající ze zásady vzájemného uznání, neustálého úsilí o jeho realizaci. Hegel klade obzvláštní důraz na jazyk jako reprezentaci osoby mluvčího, reprezentaci vůči ostatním potencionálním mluvčím. Příznačné je, že jazykovou intersubjektivitu formuluje jako udržení vlastní osoby, která současně splývá se sebevědomím druhých. Mluvčí se stává osobou tím, že se slyší tak, jak jej slyší jiní. Jazyk jako prostředí vzájemného uznání je multiplikující reprezentací jednotlivých neopakovatelných osob, jejich osobnostní originality, a tak vytváří vlastní prostředí společnosti, společenského pohybu jako takového (ibid., s. 499—500).

V jazyce je tak vždy přítomna kolektivní, pospolitá povaha já, která odkazuje na společnost. Jazykové vyjadřování je tedy vždy vyjadřováním obecna, neustálým přesahem partikularity mluvčího; toho si však on sám není vědom (Hegel, 1949, par. 20, Hegel, 1951, s. 84).

V pozdním svém vývojovém období Hegel sleduje souvislost mezi jazykem, vůlí a společností v dějinách. Konstatuje nebývalý logický rozvoj gramatiky u prehistorických národů a její zřetelný úpadek spolu s civilizačními pokroky společnosti a státu (Hegel, 1907b, s. 106, Hegel, 1949, s. 390). U primitivních národů s pozoruhodně vyspělou gramatikou však podle Hegela nejde o takový vývojový stupeň jazyka, který by odpovídal vyspělé společenské skutečnosti, protože nevzniká ze sebevědomé vůle a skutečné svobody (Hegel, 1907b, s. 106). Důkladné a do nejmenších detailů podrobné vyjadřování rozdílů v logicky dokonalých gramatikách podle Hegela tedy není známkou jazykové vyspělosti. Toto stanovisko na první pohled nedůsledné a paradoxní je vysvětlitelné Hegelovým dialektickým pojetím jazyka, které se nezakládá především na formální logice, nýbrž na míře zachytitelnosti protikladů jako soupatřičných, nikoli pouze oddělitelných a rozlišitelných skutečností. Takové nazírání na jazyk zcela odpovídá koncepci společnosti jako jevu založeného na často konfliktním úsilí o uznání, na zásadě vzájemného uznání jednotlivců při jejich přirozené rozdílnosti a rozmanitosti. Je zřejmé, že z tohoto stanoviska nemá zachycení nejmenších diferencí a rozdílů prvořadou úlohu ve srovnání s vyjádřením vzájemné soupatřičnosti jednotlivých modů a stanovisek. Proto lze v případě společensky vyspělých národů konstatovat určitý úpadek ve vystupňování jazykového rozlišování. V Hegelově terminologii jde o upřednostnění rozumu (Vernunft) na úkor rozvažování (Verstand) (viz též Petr, 1985, s. 5).

Vyjadřování pevných, tj. neměnných rozdílů tedy není základním posláním, bytostným určením jazyka a není také ukazatelem jeho skutečné vyspělosti. Je jím mnohem spíše výrazová působivost, která poukazuje na původní, neotřelý smysl jistého výrazu v dané komunikační situaci, tj. dokonalé vyjádření celkového smyslu jazykového sdělení, který z diferencí pochopitelně vyrůstá, avšak nekončí jimi (Hegel, 1959, s. 245). Podle Hegela určující dialektické zaměření jazyka na zachycení celkového smyslu prezentovaných skutečností, který vyrůstá z rozmanitosti diferencí, odpovídá základnímu původnímu významu společenského pohybu jako realizaci vzájemného uznání lidských individualit.

 

2. Jazykový pohyb jako součást pohybu společenského a problematika jeho popisu

Úzká spojitost problematiky jazykové a společenské se velmi často konstatuje na úrovni obecné teze, která se rozpracovává empirickou induktivní cestou sociolingvistiky, pragmalingvistiky a rétoriky. Zatím však zcela chybí její koherentní roz[266]vedení na úrovni obecné teorie, která by byla s to poskytnout ověřitelný teoretický základ jak jednotlivým sociolingvistickým a pragmalingvistickým problémům, tak jednotlivým teoriím rétorickým. Nezbytnou potřebu obecnějšího, resp. deduktivně teoretického přístupu k problematice vztahu jazyka a společnosti lze v poslední době vyčíst zejména z důrazu na lingvistickou pragmatiku. Stranou tohoto akcentu nezůstává ani oblast psycholingvistiky a teorie textu. Jeho naléhavost je zvlášť zřetelná v podmínkách socialistické společnosti, jejímž posláním je rozvoj univerzálních společenských styků. Jazyk jako „praktické vědomí“ neboli vědomý vztah k druhým lidem (Marx - Engels, 1962, s. 44) zde má nepochybně klíčovou úlohu, která by měla spočívat ve vědomé realizaci sounáležitosti pohybu jazyka, vědomí a společnosti.

Jazyk jako komunikační prostředí, které znásobujícím způsobem reprezentuje jednotlivé mluvčí, je z hlediska svého významu pro společenský pohyb v rozhodující míře určen přesvědčivostí podání. Trvalá přesvědčivost jazykových sdělení a zároveň jejich pravdivost je dána stupněm zachycení protikladných skutečností jako soupatřičných, nikoli pouze oddělitelných a rozlišitelných, tj. poukazem na jejich celkový smysl, jehož dialektická povaha zároveň umožňuje vzájemné uznání mluvčích a adresátů při komunikaci.

Druhou stránkou, která určuje význam jazyka z hlediska dialektiky společenského pohybu a zároveň poukazuje na dialektickou povahu jazykového fenoménu, je nedokonalost jazykově fixovaného stanoviska vzhledem k celkovému dynamismu skutečností prezentovaných jazykem. Neúplnost jazykových fixací je napravitelná pouze odkazem na tuto skutečnost, tj. pokračováním jazykové komunikace s persuazivním zaměřením. Je zřejmé, že jde o proces permanentní povahy.

Uvedené momenty určující souvislosti mezi jazykem a společenským pohybem spolu těsně souvisejí. Tuto souvislost lze chápat jako zdroj tzv. sekundárních jazykových funkcí, např. výzvové, poznávací, estetické apod. Persuazivní povaha jazyka určuje a vysvětluje dvě základní jazykové funkce, tj. funkci komunikativní a mentální, a jejich spojení (Erhart, 1984, 1.2.1).

Sdělná (komunikativní) funkce jazyka je již v klasických definicích příznačně a zcela oprávněně zakotvena v persuazivní povaze fungování jazyka, tj. v účelovém působení mluvčího na adresáta. Sdělení záleží v prezentaci skutečnosti adresátovi a zároveň v snaze přesvědčit jej. Dialektické pojetí jazyka ukazuje, že jazykové sdělování není jednostranným přímočarým pohybem, nýbrž vzájemným uznávajícím vztahem. Úsilí mluvčího zapůsobit na adresáta vychází z předpokladů o řečovém chování adresáta, tj. z předpokládaných možností jeho aktivního postoje k dané skutečnosti. Dynamika sdělné jazykové funkce tedy spočívá v uznání vzájemného aktivního postoje partnerů komunikace, tj. v předpokladu vzájemné persuazivní orientace mluvčího a adresáta. Tato povaha sdělnosti byla v jazykovědě charakterizována jako neustálé prostupování sdělnosti výrazovostí (Mathesius, 1947, s. 227).

Uvedená dialektická povaha komunikativní jazykové funkce je nerozlučně spjata s funkcí mentální. Elementárním výrazem sdělné aktivity je denotace, která je eo ipso vyjádřením obecna, tj. pojmovým vyjádřením konkrétní skutečnosti. Konkrétní denotační aktivita je odkazem k obecnému, odkazem, který je společný všem účastníkům jazykové komunikace. Rozmanitost denotací uchopuje obecný význam skutečnosti, a tak se realizuje jako kategorie, které zjišťují existenci obecného. Tímto způsobem probíhá v jazyce kategoriální myšlení.

Obecná povaha denotační sdělné aktivity předpokládá obecnou platnost významů jednotlivých denotací, tj. jejich uznání jazykovým společenstvím. Předpokladem společenské přijatelnosti významů, která umožňuje tvorbu jazykových norem, je dialektická povaha jejich persuazivnosti. Jde o přesvědčivost podání vystihující celek sdělované skutečnosti, tedy o stupeň vyjádření rozmanitosti protikladů v jejich soupatřičnosti. Dialektika společenské přesvědčivosti způsobu vyjádření významových [267]celků se projevuje v požadavku pružné stability jazykové normy. Jazykový pohyb, určovaný dialektickou persuazivností, je zřetelně součástí pohybu společenského. Konkrétně jde, jak ukázal Mathesius, o problém jazykové vytříbenosti (ibid., s. 415 až 435), tj. o praktickou účelnost jazyka, která by zabránila tomu, aby se komunikační záměr křížil „falešnými asociacemi nebo skřípavým zabarvením“ (ibid., s. 416).

Dialektika funkční účelnosti jazyka v sobě nutně zahrnuje požadavek účelné regulace asociačního pohybu, k němuž dochází při sdělování významů v rámci jednotlivých funkčních stylů. Konotační pohyb je tedy nezbytným prvkem dialektické persuazivnosti jazyka, jež spočívá ve vzájemném uznání postojů komunikačních partnerů. Neoddělitelnost konotací od denotace poukazuje na nutnost revidovat striktní pojetí sémantického aspektu jazykového znaku jako jeho jednoznačné lineární vazby na significatum. Právě v tomto bodě se ukazuje neoddělitelnost sémantického a pragmatického aspektu jazykového znaku, který se při striktním pojímání sémantiky pochopitelně chápe pouze na úrovni obecné teze (srov. Sgall a kol., 1986, s. 146). Rozšíření pojmu významu z hlediska pragmatického by zahrnovalo nikoli pouze aktuální členění, modalitu, deixi a aktualizaci prvků společné zásoby znalostí, nýbrž i přesah striktně komunikačního výrazu významem fungujícím konotativně; to by zcela odpovídalo dialektické persuazivní povaze jazyka, která spočívá v dynamice neustálého úsilí účastníků jazykové komunikace o působivou účinnost při sdělení.

Dialektika persuazivní povahy jazyka, která bytostně určuje podíl jazyka na společenském pohybu, spočívá v respektování a vytváření komunikační situace. V jádře jde o nezbytné systematické zapojení mimojazykové oblasti do popisu jazykového pohybu jako součásti společenského pohybu: „Přitom má význam jak smyslově dané prostředí, tak v předchozích komunikacích získané vědění o možných, podstatných, typických oblastech komunikace a jednání, o komunikačních událostech jako jednotkách nejazykových a jazykových činností (jež zároveň působí normativním způsobem na vnímání a interpretaci aktuální skutečnosti). Způsob nejazykové činnosti a její vztah ke komunikaci je dominantním faktorem ovlivňujícím komunikaci“ (Schwarzová, 1985, s. 38, přeložil M. B.). Komunikační situace zahrnuje např. společenskou podmíněnost funkčních jazykových stylů, tj. sociální určenost jazykové vytříbenosti.

Uvedený typ společenské podmíněnosti komunikační aktivity vystihl Kant jako všeobecnou sdělitelnost, jež se zakládá na normě společenského smyslu (sensus communis). Jde o všeobecný souhlas se způsobem komunikace, jehož předpokladem je schopnost účastníků komunikace vidět věci nikoli pouze z individuálního hlediska, nýbrž i z hlediska všech dalších účastníků. V Kantově terminologii (Kant, 1975, s. 106—113) se tento jev označuje jako soud vkusu, který umožňuje orientaci v nesubjektivním, tj. společenském světě. Takto určená komunikační situace nerozhoduje jen o tom, jak je třeba společenský svět posuzovat, nýbrž i o tom, kdo do světa takto nazíraného spolu s ostatními účastníky komunikace patří. Pozoruhodné je, že v Kantově pojetí není všeobecná sdělitelnost soudu vkusu zprostředkována pojmy. Lze proto tvrdit, že společenský aspekt jazykové vytříbenosti spočívá v nepojmové sdělitelnosti pocitů spojených s daným tématem. Soud vkusu je tedy společensky univerzální usuzovací schopnost zaměřená na všeobecnou sdělnost pocitů (ibid., s. 107 až 108, 115—117). Společenský smysl (sensus communis) umožňuje existenci jazyka jako společensky zakotvené schopnosti sdělovat pocity s ohledem na perspektivu jiných účastníků jazykové komunikace. Soud vkusu tak umožňuje člověku zakotvit ve světě, který je nadán významy, a je proto skutečným lidským světem.

Kantovo pojetí soudu vkusu tedy necharakterizuje formálně logickou sdělnost, nýbrž persuazivní jazykovou komunikaci, která nevychází ze soukromých pocitů, nýbrž ze společensky sdílené, a proto v zásadě sdělné platnosti příslušného způsobu (významového) nazírání. Kantovo chápání vkusu jako komunikace společenského [268]smyslu ve svých důsledcích pojmově vystihuje a specifikuje společenské určení jazyka, které později obecně vyjádřil Hegel jako úsilí o vzájemné uznání a Marx jako vědomý vztah k druhým, jenž je praktickým neboli skutečným lidským vědomím. Kant tak společensky zakotvuje dialektiku určující persuazivní povahu jazyka.

Kantem popsané společenské založení jazykové vytříbenosti (jazykové kultury) jako přijatelnost společensky určené sdělnosti pocitů, která nespočívá v pojmovém vyjadřování, je obdobou již uvedeného Mathesiova pojetí, v němž se jazyk popisuje jako poddajný tlumočník citu, který nekříží úmysly mluvčího falešnými asociacemi nebo „skřípavým“ zabarvením vzhledem k požadované účelnosti jazyka v dané komunikační situaci (Mathesius, 1947, s. 415—416). Kantův důraz na nepojmovost, na níž se zakládá společenská povaha a společenská potřeba jazykové kultury (vytříbenosti), resp. společenská přijatelnost jazykové komunikace v její konkrétní podobě, lze interpretovat jako poukaz na klíčovou úlohu konotativního pole jazykových významů z hlediska společenského zakotvení jazyka. Emotivně hodnotící zabarvení komunikačního aktu, které významným způsobem ovlivňuje přesun významové dominanty z denotativního jádra do konotační sféry v souvislosti s vyvolanými asociačními vazbami, je ze stanoviska uvedené koncepce určující pro společenskou podmíněnost jazykové komunikace. Společenská přijatelnost konkrétního způsobu jazykového podání je tedy v rozhodující míře dána jeho celkovým výrazově afektivním zabarvením, které v ostatních účastnících komunikace vyvolává přijatelné nebo nepřijatelné asociační vazby z hlediska jejich společně, tj. nesubjektivně sdíleného komunikačního prostředí. Jsou-li uvedené konotativní požadavky společenské přijatelnosti jazykové komunikace splněny, dochází k vzájemnému uznání komunikačních partnerů a to je základním elementem existence společnosti. Tímto způsobem se jazyk prokazuje jako „praktické vědomí, existující i pro jiné lidi“ (Marx - Engels, 1962, s. 44), jako prostředkující pohyb mezi vědomím a společenským bytím. Na dialektické persuazivnosti jazyka, spočívající v konotativní přijatelnosti, se v rozhodující míře zakládá míra společenské přijatelnosti pojmového přesvědčování, tj. společenská persuazivnost dokazování. Konotativní významy denotace se tedy z hlediska dialektického pojetí jazyka projevují jako určující sociálně pragmatický aspekt sémantiky.

Nezbytnost určité revize denotativního přístupu k sémantice ve výše uvedeném smyslu dialektické persuazivnosti jazyka je rovněž zřejmá v případě jeho řídící funkce. Její uspokojivé vykonávání lze stěží zajistit např. pouhou aplikací teorie řečových aktů, jež je obdobou přímého a jednoznačného přiřazování pojmenování k objektu v klasickém popisu denotace z hlediska pragmatického. Řídící funkce jazyka v instituci, jako je např. průmyslový podnik, prokazatelně předpokládá, že její realizace vychází ze „zásadní polyfunkčnosti jazykového vyjadřování v přirozených komunikačních průbězích“ (Schwarzová, 1985, s. 108). Např. Ch. Schwarzová dospívá ve své interpretaci výsledků výzkumu jazykové komunikace v průmyslovém podniku k závěru, že je „bezprostřední aplikace výsledků teorie řečových aktů možná spíše v lexikologické problematice (zpřesňování slovních významů) než při analýze přirozených textů, zejména dialogů …“ (s. 109, přel. M. B.). Adekvátní přístup k řídící funkci jazyka ve společnosti tedy zjevně vyžaduje dialektický zřetel k jejímu pozadí, tj. ke komunikační situaci, z níž vyrůstá.

Komunikační situace se v literatuře popisuje jako komplexní jev, který ukazuje na nezbytnost interdisciplinárního přístupu (např. Saukkonen, 1982; Morávek - Müllerová, 1976; Steger, 1972; Schwarzová, 1985). Popis komunikační situace předpokládá rekonstrukci obsáhlého komunikačního pozadí, jež kromě bezprostředně komunikačních oblastí zahrnuje psychologická, sociologická, kulturní a výrazně praktická hlediska. Tento složitý jev, o jehož určujícím významu pro věrohodný popis jazykové komunikace lze stěží pochybovat, je na první pohled velmi obtížně zachytitelný [269]vzhledem ke své charakteristicky rozmanité povaze. Přes nepochybnou mimojazykovou podmíněnost jazykové komunikace je však např. u společenské podmíněnosti skupinového formování jazyka často užitečné a plodné hledisko čistě jazykové, právě vzhledem k překrývání různých druhů vlivu (viz Grosse - Neubert, 1977). Je tomu tak proto, že jazyk zřetelně ukazuje relevantní vlivy, jimž je mluvčí vystavován. Výzkum jazyka jako indikátoru komunikační situace, jejíž komplexní povaha vylučuje jednosměrnost a jednoznačnost, by se měl v první řadě opírat o systematický popis konotativních významů pro jejich primární vazbu na vlivy, které určují konkrétní způsob jazykového podání. Při dialektickém pojetí jazyka jde v první řadě o faktory podmiňující konkrétní pohyb vzájemného uznání jednotlivých účastníků jazykové komunikace z hlediska určující persuazivní povahy jazyka, která je základním momentem jeho spojitosti s pohybem společenským.

 

3. Závěr

V tomto článku se zaměřuji na postižení Hegelova dialektického pojetí jazyka a na jeho význam pro současnou jazykovědu, zejména v souvislosti s Kantovým pojetím soudu vkusu.

Hegel chápe jazyk jako objektivaci osoby mluvčího a zároveň jako výraz vědomého vzájemného úsilí mluvčích o uznání, tj. jako reflexi základního prvku společenského pohybu. — Denotace jako negativní jednota paměti u Hegela vyjadřuje ozvláštnění jednotlivosti v protikladu a zároveň v souvislosti s jinými jednotlivostmi. Pojmenování je tedy implicitním „požadavkem“ sebezrušení jednotlivosti, tj. zachycuje obecné, a tak ztělesňuje mentální podstatu jazyka. — Jazyk jako základní způsob reprezentace jednotlivých osob je v rozhodující míře určen přesvědčivostí podání. Jazykové sdělování není jednostranným přímočarým pohybem, nýbrž vzájemným uznávajícím vztahem, jehož nezbytným prvkem je konotační pohyb. Neoddělitelnost konotací od denotace poukazuje na nezbytnost revidovat striktní pojetí sémantického aspektu jazykového znaku jako jednoznačné lineární vazby na significatum.

Persuazivní povaha jazyka vyrůstá z respektování a vytváření komunikační situace, která vyjadřuje společenskou podmíněnost komunikační aktivity. Tuto skutečnost vystihl Kant jako soud vkusu, tj. obecnou sdělitelnost, jež se zakládá na normě společenského smyslu. Přijetí určitého způsobu komunikace závisí na schopnosti mluvčího chápat věci i z hlediska dalších účastníků. U Kanta tento proces spočívá v nepojmové sdělitelnosti pocitů spojených s daným tématem. Kantovo pojetí lze interpretovat jako důraz na klíčovou úlohu výrazově afektivního zabarvení jazyka pro konotační procesy, které určují jeho společenskou funkci.

 

LITERATURA

 

BEDNÁŘ, M.: Funkce jazyka v žurnalistické tvorbě — výchozí metodologická hlediska. In: Znak — systém — proces. Litteraria XXIV. Bratislava 1987, s. 198—213.

BEDNÁŘ, M.: Jazyk a žurnalistika. Bulletin HÚ VIII-6-10. C 35. Praha 1984. Interní tisk ÚTPŽ FŽ.

ERHART, A.: Základy jazykovědy. Praha 1984.

GROSSE, R. - NEUBERT, A.: Thesen zur marxistisch-leninistischen Soziolinguistik. Leipzig 1977.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Ed. B. Havránek - M. Weingart. Praha 1932, s. 32—84.

HEGEL, G. W. F.: Theologische Jugendschriften. Tübingen 1907a.

HEGEL, G. W. F.: Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte. Leipzig 1907b.

HEGEL, G. W. F.: Encyklopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse. Leipzig 1949.

[270]HEGEL, G. W. F.: Phänomelonogie des Geistes. Sämtliche Werke 2. Stuttgart 1951.

HEGEL, G. W. F.: Vorlesungen über die Philosophie der Religion II. Sämtliche Werke 16. Stuttgart 1959.

HEGEL, G. W. F.: Jenaer Systementwürfe II. Gesammelte Werke 7. Hamburg 1971.

HEGEL, G. W. F.: Jenaer Schriften. Berlin 1972.

HEGEL, G. W. F.: Jenaer Systementwürfe I. Gesammelte Werke 6. Hamburg 1975.

HEGEL, G. W. F.: Jenaer Systementwürfe III. Gesammelte Werke 8. Düsseldorf 1976.

KANT, I.: Kritika soudnosti. Český překlad. Praha 1975.

MARX, K. - ENGELS, B.: Spisy 3. Praha 1962.

MARX, K. - ENGELS, B.: Spisy 13. Praha 1963.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MORÁVEK, M. - MÜLLEROVÁ, O.: Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu). SaS, 37, 1976, s. 195—201.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PETR, J.: „Řeč je tak stará jako vědomí — řeč je praktické vědomí“ v Německé ideologii. SaS, 46, 1985, s. 4—19.

SAUKKONEN, P.: Text and style. Oulu 1982.

SGALL, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky (Některé nové směry v teoretické lingvistice). Praha 1986.

SCHWARZ, Ch.: Bedingungen der sprachlichen Kommunikation. In: Linguistische Studien. A 131. Berlin 1985.

STEGER, H. et al.: Redekonstelation, Redekonstelationstyp, Text-Exemplar, Textorte im Rahmen eines Sprachverhaltensmodels. In: Gesprochene Sprache. Düsseldorf, Jahrbuch 1972, s. 39 bis 97.

 

R É S U M É

On Hegel’s concept of language

The article examines Hegel’s dialectical concept of language and its importance for the contemporary linguistics, especially in the context of Kant’s judgement of taste.

Hegel conceives language as the objectivation of speakers which reveals their conscious struggle for mutual recognition. This permanent struggle is the basic element of the social movement. — Hegel’s concept of denotation as a negative unity of memory reflects a separation of a particular in the context of other particulars. Consequently, a denotation is an implicit „claim” to self-abolition of a particular, i. e. it expresses a universal and thus it embodies the mental essence of language. — Language as the basic way of representation of individuals is in the main characterized by its persuasiveness. The language communication cannot be considered a one-sided linear movement but rather a strive for mutual recognition, the indispensable element of which is connotation. The inseparability of connotations from the denotation points at an inevitable need to revise the strict conception of the semantic aspect of linguistic sign as its univocal linear bond to significatum.

The persuasive nature of language arises from the respect to and from the creation in producing of such a communicative situation which is able to express the social conditions of the communicative activity. This reality fact is called by Kant as the judgement of taste, i. e. the general communicability residing in social sense. The acceptance of a certain kind of message depends on the ability of speaker to understand the facts also from the viewpoint of others participants. This process consists in the non-conceptual communicability of feelings connected with the given subject.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 4, pp. 261-270

Previous Jan Petr: K 70. výročí vzniku samostatného Československa

Next Irena Hroudová: Poznámky k problému implicitní metajazykovosti v poezii